rok 889
Velká Morava
velitel: Svatopluk I. (kníže „král“ v letech 871 – 894)
Staromaďarské kmeny
velitel: ???
rok 889
Roku osmistého osmdesátého devátého od vtělení Páně vytáhl národ Maďarů, nejdivočejší a nad všechny obludy krutější – v minulých stoletích proto neznámý, že nebyl nikde jmenován – ze skytských království a močálů, které Don rozprostírá svým tokem do nedozírna … Otamtud byl tedy uvedený národ vyhnán ze svých vlastních sídel sousedními národy, kteří se nazývají Pečeněgové, protože ti jej předčili počtem i statečností a rodná země, jak jsme již řekli, nestačila pro překotný vzrůst obyvatelstva k obývání. A tak když jimi byli Maďaři násilně vyhnání, rozloučivše se s vlastí, vydají se na cestu, aby vyhledali země, které by mohli obývat, a aby si tam vybudovali sídla. Zprvu bloudí po pustinách Panonů a Avarů a hledají svou každodenní obživu v lovu a rybaření, později vpadají častými nepřátelskými nájezdy do končin Karantánců, Moravanů a Bulharů, jen málo lidí hubí mečem, mnoho tisíc však šípy, které vysílají s takovým uměním z luků zhotovených z rohů, že jejich zásahům jen stěží možno se vyhnout.
(Zdroje: Regino z Prümu, Kronika k r. 889)
O prvních zmínkách o přítomnosti Uhrů ve střední Evropě se dočítáme v Bertianských letopisech k roku 862. Podruhé pak o téměř dvě desetileté později, když se tento národ ukázal roku 881 u Vídně (Wien), zároveň s Kovary u Kulmitu. Tuto zprávu nám podávájí Fuldské letopisy. O velikosti uherských oddílů u Vídně nás informuje historik arabského původu Ibn Rusta ve svém díle „Kniha vzácných drahokamů“, který uvádí, že staří Maďaři disponovali až dvaceti tisíci jezdci. Na dobu, kdy války rozhodovalo vojsko o jednom až pěti tisících mužích, to byla značná síla. V této době a v tomto prostoru tak mohl vojskem o stejném počtu hlav disponovat pouze moravský Svatopluk.
Jak v úvodním textu uvádí Regino z Prümu a i celá řada dalších písemných pramenů, začali se koncem 9. století v prostoru karpatské kotliny a na východních hranicích Svatoplukovy říše objevovat staří Maďaři, což byl nový nomádský etnický kmen. Jak je většinou uváděno, tento kmen stál u zániku Velké Moravy, když o pár let později porazil moravská vojska v bitvě u Bratislavy. Samozřejmě toto je obecně přijímaná teorie o příčině zániku Velké Moravy, což ale není předmětem diskuse na tomto místě. O pravlasti těchto nomádů se vedou sáhodlouhé diskuse bez konkrétního výsledku. Většina badatelů je toho názoru, že původní pravlast Uhrů bychom měli hledat kdesi na středním Uralů západně od Sibiře, a na území kolem Baškirie na střední Volze a Kamě. Nicméně přesné určení tohoto teritoria není jednoznančně vysvětleno a doposud se o něm vedou diskuse.
Staří Maďaři do východní Evropy pronili zřejmě již roku 861, když jejich vojenský oddíl v polovině roku přepadl byzantské poselstvo na jejich cestě k Chazarům. Pro naší zajímavost, členy tohoto poselstva byli i Konstantin a Metoděj, kteří o pár let tak razantně zasáhli do dějin Velké Moravy svým příchodem na Rostilasvovu Moravu.
Poté, co jejich vojska utrpěla porážku od Bulharů a Pečeněgů (Pečeněhů), byl jejich další postup nasměrován od Azovského jezera do Karpatské kotliny a kromě franského a bulharského území napadli také Velkou Moravu. To ale trošku předbíháme. To nasměrování jsem zmínil úmyslně, protože podle některých zdrojů v tom kromě vojenských porážek a hospodářské situaci v jejich domovině, mohli mít prsty i byzantští diplomaté. Snad již kolem roku 862, jak zmiňují Bertianské letopisy a další, se staří Maďaři prohnali bavorským východním pohraničím, a poté se objevují v roce 881 u Vídně. Z oblasti severního Příčernomoří se Maďaři přesunuli dále na západ a prošli průsmyky Karpat. Nejčastěji je zmiňován Verecký průsmyk s nadmořskou výškou 841m.n.m., na území dnešní Zakarpatské Ukrajiny (severovýchodně od Mukačeva). Nicméně to je jen jedna z cest, kterou se Maďaři mohli dát. Stejně tak mohli zvolit Užský průsmyk (889 m.n.m.), který leží severozápadně a nyní se nachází na hranici Polska, Slovenska a Ukrajiny.
První styk Moravanů s Maďary máme prokazatelně dokázaný až k roku 892, když podle Fuldských análů pokračování Řezenské (Annalium Fuldensium Continuatio Ratisbonensis) a Annales Sangallenses maiores byli Maďaři, jakožto spojenci císaře Arnulfa obklíčeny vojskem Moravanů. Také o dva roky později nám výše uvedené Fuldské anály přinášejí zprávu, že tento nomádský kmen přešel z východní strany Dunaj a následně zpustošil Panonii. Krátce poté se Maďaři natrvalo usazují ve východní části dnešní karpatské kotliny, tedy v povodích řek Tisa, Kriše a Maroše. Někdy je dokonce razena teorie, že Moravané Maďarům povolili usadit se v těchto krajinách poté, co nomádi utrpěli těžké ztráty od Bulharů.
Maďarský válečník na italské fresce (zdroj: http://www.wikipedia.org)
O samotném průběhu prvních střetů se starými Maďary toho mnoho nevíme. Až na výjimky většina zdrojů mlčí, či je poměrně strohá jako Regino z Prümu. Můžeme se tedy jen domnívat, že Maďaři nejprve pronikli do „pustin Panonů a Avarů“, což zřejmě byla dnešní Panonie v Maďarsku a odtud dále podnikali rychlé výpady do okolních krajin. Vedle Karantánců a Bulharů se tak terčem jejich nájezdů stala i Svatoplukova Morava, která v té době Panonii ovládala a sousedila s ní. Jaký mohl být střet s novým typem nájezdníků, kteří na své nepřátele útočili především ze hřbetu svých malých, ale hbitých koní, se opět můžeme jen domnívat. Je pravděpodobné, že tyto první boje z roku 889 ještě neukazovali plnou sílu obou armád a tak se jich na jedné i druhé straně účastnili zřejmě jen menší složky. Maďaři tak podle všeho rychle křižovali zem a tu či onde zkoušeli odolnost svých okolních sousedů proti jejich jízdním nájezdům. Svatopluk byl v té době na vrcholu své moci a zřejmě by dokázal účinně proti novým nájezdníkům zasáhnout. Přeci jenom v době jeho nájezdů do Panonie v první polovině osmedesátých let disponoval vojskem, které je odhadováno na 30.000 mužů, z čehož asi 8.000 mohlo být jízdních. Pokud budeme věřit údajům kronikářů, tak Maďaři se svými 20.000 jezdci byli důstojnými soupeři. Nicméně jejich válečná taktika ale nespočívala v nějaké generální bitvě, kde by se střetla vojska obou zemí (kmenů/národů) v plné síle. Naopak. Staří Maďaři využívali svou vysokou mobilitu k tomu, aby bleskovými přepady brali kořist. Jejich boj pak nebyl boje muže proti muži, ale využívali schopnosti vypouštět velký počet šípů ze hřbetů svých koní. Luk pak měl i přes své malé rozměry, díky důmyslné složené konstrukci, vysokou průraznost. Jak správně kronikář Regino z Prümu poznamenává, neničili své nepřátelé mečem, ale především šípy z luků. Můžeme tak tedy předpokládat, že první střety s Moravany měly tento následující průběh.
Maďarský jízdní oddíl o síle přibližně jednoho až dvou tisíc mužů vyrazil ze své základny kdesi v Panonii, či na její východní hranici a začal pustošit obyvatelstvo usazené v Panonii podléhající Svatoplukově vládě. Jejich útok byl rychlý a nečekaný. Oddíl dokázal během jednoho dne na svých rychlých a odolných koních urazit velkou vzdálenost a vše ničili ohněm. Kdo se jim postavil do cesty, toho smetly přesnou lukostřelbou. Zprávy o řádění Maďarů na jižní hrancii Velké Moravy se dostali k panovníkovi a ten proti nim vyslal odpovídající jízdní a pěší síly. Ty se ale Maďarům nemohli rovnat v jejich mobilitě. Pokud tedy vůbec došlo ke střetu obou znepřátelených oddílů, tak to mělo zřejmě rychlý průběh a oddíly na sebe narazily spíše náhodou.
Mince krále a císaře Arnulfa Korutanského
Ztráty byly zcela jistě na obou stranách. Ale nový způsob boje byl pro Moravany, stejně jako pro zbytek Evropy, kam staří Maďaři o pár desítek let často s ničivou sílou vyrážely, neznámý a tak předpokládám, že Moravané utrpěli větší ztráty. To by do určité míry mohlo korespondovat se zprávou z kroniky (Einsiedlenské letopisy), která se zmiňuje, že král Arnulf Korutanský (východofranský král v letech 887-899, od roku 896 císař) ve stejném roce podnikl výpad na Velkou Moravu, kterou zpustošil. Z jiných pramenů o této akci ale nejsou zmínky. Buď Arnulf využil momentální situace, kdy Moravské vojsko kdesi v Panonii, nebo na své východní hranici nahánělo hbité nájezdníky a tak vpadl vojenskou silou na Moravu, aby se rovněž zmocnil nějaké ty kořisti. Nebo Moravané v bojích s Maďary utrpěli citenější ztráty a tak toho mohl Arnulf rovněž využít.
Přestože se dočítáme, že Arnulfovo vojsko zpustošilo Velkou Moravu, tak je otázkou, do jaké míry to byla pravda. Ten rozsah se domnívám, nebyl až tak velký, protože kolem 22 března příštího roku se konalo setkání Svatopluka s Arnulfem v Omuntesbergu (snad jde o lokalitu Omuntesdorf, ležící při vstupu do Horní Panonie, nebo mohlo jít o Amandhegy-Pannonhalma, tj. Horu sv. Martina). Zde Svatopluk naléhal na krále, aby se na žádost papeže Štěpána VI. dostavil do Říma. Svatopluk tak zde vystupoval jako papežský zástupce, což je důkaz jeho mimořádného postavení v rámci římského univerza. Zároveň zde Svatopluk obdržel formální potvrzení své svrchovanosti nad „vévodstvím Čechů“.
Toto jednání tak nepřímo ukazuje na to, že předchozí střety mezi Franky a Moravany z roku 889 měly asi jen lokání charakter. V opačném případě by „vítěznýů Arnulf zcela určitě nepotvrzoval držení vévodství Čechů. Pokud by totiž dosáhl drtivé porážky Velké Moravy, tak by se zcela jistě sám chopil vlády nad Čechy, nebo by jej alespoň nenapadlo tuto možnost přenechat „poraženému“ protivníkovi.
V čem se asi shodneme, že na moravsko-bavorské hranici v Podunají v roce 889 klid určitě nebyl. Nasvědčuje tomu kromě výše uvedenému zápisu v Einsiedlenském letopisu i stavba pevnosti ministerála Heimona v župě Grunzwiti na levém břehu řeky Traisenu. Král Arnulf tuto pevnost určil jako útočiště a na obranu před nečekanými nepřátelskými výpady.
Zdroje:
• Bláhová M., Frolík J., Profanová N. - Velké dějiny zemí Koruny české – Praha a Litomyšl 1999
• Čornej P., Čornejová I., Charvát P., Charvátová K., Kepartová J., Kostlán A. - Dějiny evropské civilizace I. – Praha 1997
• Čornej P., Kučera J., Vaníček V. a kolektiv – Evropa císařů a králů - Praha 1997
• Dekan J. – Velká Morava – Praha 1985
• Havlík Lubomír E. – Kronika o Velké Moravě – Brno 1992
• Havlík Lubomír E. – Svatopluk Veliký král Moravanů a Slovanů – Brno 1994
• Honzák, Pečenka, Stellner, Vlčková – Evropa v proměnách staletí – Praha 1997
• Chropovský B. – Slované, Historický, politický a kulturní vývoj a význam – Praha 1989
• Jarošová J. – Svatí kacíři – Praha 2000
• Kolektiv – Československé dějiny v datech – Praha 1987
• Koletiv – Minulost našeho státu v datech – Praha 1971
• Kolektiv – Ottova obrazová encyklopedie – Česká republika – Praha 2006
• Kolektiv – Velká Morava – Tisíciletá tradice státu a kultury – Praha 1963
• Kvirec J., Kunstová E. – České dějiny do roku 1914 Historie v dokumentech – Liberec 2006
• Lutovský M. – Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – Praha 2001
• Lutovský M. – Po stopách prvních Přemyslovců I. – Praha 2008
• Měřínský Z. – České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. – Praha 2009
• Měřínský Z. – České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II. – Praha 2009
• MNO a Československá akademie věd - Československý vojenský atlas – Praha 1965
• Poulík J., Chropovský B., kolektiv – Velká Morava a počátky české státnosti – Praha – Bratislava 1985
• Třeštík D. – Počátky Přemyslovců – Praha 2003
• Turek R. - Čechy v raném středověku – Praha 1982
• Reader´s Digest Výběr – Encyklopedie českých dějin – Praha 2008
• Váňa Z. – Objevy ve světě dávných Slovanů – Praha 1977
• http://www.slovane.ic.cz/forum/index.php
• http://www.edejiny.cz/samova-rise/
• http://www.cea.livinghistory.cz/
• http://www.moraviamagna.cz
• http://www.bratislava-hrad.sk
• http://www.e-stredovek.cz
• http://www.dygon.cz
• http://www.slovane.cz
• http://www.hrnko.sk
• http://www.palba.cz
Jelikož zase kolem toho nemám tolik nastudováno, nemůžu se s Tebou pouštět do disputace. 
Na druhou stranu, to mohla být směska, ale s dominancí určitého kmene. Těžko můžeme rozklíčovat vše, nemáme stroj času a interpretace archeologických nálezů nemusí být zcela směrodatná, i když samozřejmě svou váhu má.
Podle mě z toho něco vzejde. Sledoval jsem jak Maďaři bojovali za druhé světové války a byli urputní bojovníci, nedostávalo se jím jen těžké výzbroje. Nebo maďarské povstání v roce 1956. Podle mě to svědčí o vitalitě národa. Jako pomocný prostředek může posloužit sledování haploskupiny. Ta říká, že moderní Maďaři jsou prakticky k nerozeznání od svých rakouských a slovenských sousedů, pokud jde o Y-chromozom. Procenta se však značně liší v závislosti na regionálním vzorku populace. Původem na území žili Hunové, údajně etnikum z Mongolska, následují útočníci ugrofinští lidé Magyar, kteří přišli do Evropy v 9. století, podmanili si mongoly, ale bůhví jak to bylo.