Japonsko
WW2
Země Vycházejícího slunce začala se svým ambiciózním námořním zbrojním programem dokonce o dva roky dříve, než císařské Německo, které odstartovala své zbrojní závody s Británií v roce 1898. Japonsko tak vyhlásilo svůj desetiletý zbrojní program již v roce 1896, kterým se primárně snažilo omezit ruský vliv v Číně. Jak víme, Japonsku se tento zbrojní program podařilo rychle a úspěšně realizovat a úspěšně vyšlo ze vzájemné rusko-japonské války v letech 1904-1905. Od tohoto momentu se s japonskou námořní mocí na Dálném východě již muselo trvale počítat. V průběhu První světové války byla právě země Vycházejícího slunce tou, která při minimálních ztrátách na straně Dohody, jen své pozice posilovala a tomu nakonec odpovídal i výsledný stav po ukončení světového konfliktu. Z toho japonské císařství vyšlo jako světová námořní velmoc, v jejíchž řadách se nacházela celá řada moderních velkých hladinových lodí, jako například čtyři jednotky bitevních křižníků třídy KONGÓ. Plány této třídy byly vyprojektovány ve Velké Británií, kde se i realizovala stavba první ze čtyř jednotek. Projekt byl silně ovlivněn britskou lodí TIGER, která se v té době stavěla pro Royal Navy. Jednalo se o kvalitně vyzbrojené, pancéřované a rychlé lodě, které po modernizaci našly své uplatnění i v průběhu bojů Druhé světové války. Ambice východní země ale s touto třídou nekončily a vrcholem prvoválečných konstrukcí byla třída NAGATO. Jednalo se o první bitevní lodě na světě, které měly hlavní výzbroj složenou z děl ráže 406mm (ve skutečnosti se jednalo o ráži 16,1“ tj. 410mm), které navíc ve své době byly nejrychlejšími bitevními loděmi světa s výbornou pancéřovou ochranou.
Washingtonská námořní konference z let 1921/1922 pak Japonsku přiřkla třetí světovou příčku v námořních velmocích hned za Velkou Británií a USA. Za zády Japonska tak skončila tradiční světová velmoc Francie i Itálie. Zálibu ve velkých zbraních Japonci znovu ukázali se stavbou lodí třídy YAMATO, kde udělali velký skok z té doby obvyklé ráže 406mm na 460mm. Devět děl v boční salvě tak svou hmotností a průrazností překonávalo vše, co v té době na mořích existovalo, či s čím se v krátké budoucnosti počítalo. A jelikož Japonsko ve třicátých letech odmítlo další prodloužení námořních omezení, dalo se očekávat, že konstruktéři budou navrhovat větší a silnější bitevní lodě. Jedním z takových projektů pak měla být studie A-150.
V článku o německých bitevních lodích třídy „H“ jsme se dostali k tomu, že německá verze H-39 se dočkala zahájení stavby v roce 1939, ale krátce po vypuknutí války se stavba zastavila. Jenomže v tomto případě se jednalo o lodě s výzbrojí v podobě děl ráže 406mm, které Japonsko mělo ve své výzbroji již od dvacátých let a jak víme, dokončovali v té době své super lodě třídy YAMATO. Jejich náskok v porovnání se světovou konkurencí co se hlavních děl týče, tak byl výrazný a nemělo zůstat jen u toho. Pro nové super lodě („super Yamato“) Japonci počítali s děly mnohem většího kalibru. Ostatně zálibu ve velkých dělech projevili již za První světové války, kdy v roce 1916 zkonstruovali experimentální dělo ráže 480mm (18,9“). To vystřelovalo projektil o hmotnosti 1.770 kg.
První přípravné studie pro nástupce třídy YAMATO byly zahájeny po dokončení plánů této třídy v letech 1938-1939. Japonci si uvědomovali, že Americká reakce na sebe nenechá dlouho čekat poté, co se na svět dostanou informace o skutečných parametrech této stavěné třídy a to i přestože jejich stavba probíhala v maximálním utajení. Použití větší a výkonnější hlavní výzbroje tak mělo pro Japonce velký význam, pokud si chtěli na moři ponechat svůj technologický náskok. Studie s děly ráže 480mm z První světové války nasvědčovaly, že takové lodě lze i při zachování poměrně rozumných rozměrů postavit. Japonci vzali do hlavy, že postaví jejich náhradu, která měla mít ve výzbroji ne méně, než osm či devět děl ráže 510mm. Počítalo se uložit děla do tří či dvouhlavňových věží. Kromě výzbroje pak Japonci kladli velký důraz na rychlost, která měla být ne menší než 30 uzlů (56 km/h), což o dva až tři uzle převyšovalo americké konstrukce tříd NORTH CAROLINA a SOUTH DAKOTA. Nakonec se ale konstruktéři rozhodli redukovat výzbroj, protože při osmi až devíti hlavních by loď měla výtlak kolem 90.000 tun, což by pořád znamenalo, že by se jednalo o velká a příliš drahá plavidla.
Plány na nové lodě, které měly být odpovědí na případnou americkou reakcí na třídu YAMATO, byly dokončeny v průběhu roku 1941. Bohužel z těchto plánů se nám toho mnoho nedochovalo, protože je potkal stejný osud jako většinu japonských dokumentů, které byly na konci války zničeny. Tudíž veškeré specifikace neznáme a můžeme se jen domýšlet. Z výše uvedených informací, ale víme, že japonští konstruktéři se nakonec rozhodli redukovat hlavní výzbroj na šest hlavní ráže 51 cm/45 (20.1") "A" (Kô Hô) Type 98 (?), (Model 1938) instalovaných ve třech dvouhlavňových věžích. Vývoj děla, jehož původ se dá vystopovat již k roku 1938, sice nebyl dokončen, ale přesto k němu máme pár informací. Hlaveň o délce 23,56 metrů měla vážit 223,4 tun a projektil typu HE měl vážit 1.858 kg, zatímco APC měl vážit v rozmezí 1.900 až 2.000 kg. Výbušná složka u APC projektilů měla hmotnost 30 – 32 kg u tříštivých HE projektilů 84 kg, výmetná složka vážila 480 kg. Kadence děl měla být kolem 1 až 1,5 rány za minutu. Jak jsem již psal výše, děla měla být instalována po dvou ve věži o hmotnosti 2.736 tun s elevací -5/+45 stupňů. Jen pro porovnání, tříhlavňová věž na YAMATU vážila 2.730 tun. Rychlost zdvihu děl byl 10 stupňů za sekundu, stranový odměr 2 stupně za stejný časový úsek. Jedna či dvě hlavně se v roce 1941 nacházely na námořní základně v Kure, kde se zároveň vypracovával návrh na samotné dělové věže.
Sekundární výzbroj měla postrádat křižníková děla ráže 152mm, která tak uvolnila místo pro víceúčelová 100mm děla. Jednalo se o děla 10 cm/65 (3.9") Type 98 (Model 1938), která se díky vysoké kadenci 15-21 ran za minutu dala použít i proti vzdušným cílům. Toto dělo bylo nejlepším protiletadlovým dělem, které bylo v Japonsku vyrobeno a které snese srovnání i se zahraniční konkurencí. Mezi jeho velké výhody patřila vysoká úsťová rychlost a kadence palby. Ovšem vše bylo na úkor životnosti hlavně, která byla jenom kolem 350-400 ran. Výškový dostřel byl 13.000 metrů při 90 stupňové elevaci a účinný dálkový 11.000 metrů. Jejich počet a uspořádání bohužel neznáme. Domnívám se, že by Japonci sáhli po již existujících dvouhlavňových věžích, které používaly u lehkých hladinových plavidel a které by na trup projektu A-150 instalovali ve velkém množství. Stejně tak by se trup zcela určitě hemžil velkým počtem malorážních děl ráže 25mm a vyvíjené ráže 40mm. Pancéřová ochrana měla odpovídat ochraně na lodích třídy YAMATO. Jenomže Japonci měli problém vyrobit boční pancíř o síle 460mm a tak museli vyrábět de facto dvě pancéřové desky, které v součtu měli požadovanou tloušťku. To se prý do jisté míry negativně projevovalo na kvalitě, protože vkuse vyrobený pancíř má větší odolnost, než „nastavovaný“.
TTD – nerealizované bitevní lodě třídy „A-150“
* Země původu: Japonsko
* Délka (max.): 263 m
* Šířka: 38,9 m
* Ponor:
* Výtlak standardní:
* Výtlak plný: 70.000 tun (???)
* Výzbroj: 6x510 mm (3xII), ?? x 100 mm
* Pancéř paluba:
* Pancéř boky: 460 mm
* Pancéř dělové věže:
* Pancéř barbety:
* Pancéř velitelská věž:
* Protitorpédové přepážky:
* Výkon strojů:
* Dojezd:
* Vezená zásoba paliva:
* Rychlost:
* Posádka:
Koncem roku 1941 se Japonsko rozhodlo vstoupit do průběhu bojů Druhé světové války, což znamenalo, že práce na projektu A-150 byly přerušeny, ačkoliv byl návrh prakticky celý hotový. Důvodem bylo rozhodnutí primárně se věnovat dostavbě letadlových lodí a menších hladinových plavidel, což bylo logické rozhodnutí. Nicméně se zahájením stavby dvou jednotek (prozatímní čísla 798 a 799) se počítalo na rok 1942 s tím, že jedna z lodí se měla začít stavět na skluzu po jednotce SHINANO (třída YAMATO) v Yokosuce, druhá pak v loděnici v Kure. S dokončením se počítalo v letech 1946/1947. Nicméně průběh války se pro Japonce po bitvě u Midwaye nevyvíjel moc dobře a tou dobou již bylo zcela jasné, že dominantní pozici na mořích mají letadlové lodě.
Zdroje:
http://shimokatakouzou.deviantart.com/a ... 0#comments
Jane´s Bitevní lodě 20. století – Ireland, Gibbons – Praha 2004
http://www.wikipedia.org
http://www.palba.cz
, už bylo napsáno snižuje se kadence, životnost, s přesností na delší vzdálenost to asi taky nebude tak horký, atd. Ráži 406, max. 425 mm považuji ještě za takový optimum. Děla který mají přes půl metru vnitřní průměr je už zrůdnost. Parametry je možný vylepšit i jinak, o tom sice tehdy nevěděli, ale dnes už známe 
Torpédoborec to taky není správné slovo, leč zatím se zdá, že loď ponese maximálně jedno velké dělo, ukryté kvůli vlastnostem stealth. Armádní rozpočet je prostě omezený, ale je možné časem postavit i něco většího.
Já si netroufám tohle v komplexnosti posuzovat, ale už Scrat psal o ne úplně ideální optice, o ostatním ani nemluvě. 