Pomocný křižník Stier
Dne 15. prosince 1936 rejdařství Deutsche Atlas-Levant-Linie převzalo nákladní loď CAIRO postavenou renomovanou loděnicí Krupp-Germania Werft v Kielu. Plavidlo určené k přepravě jižního ovoce mělo hrubou prostornost 4778 BRT a délka trupu dosahovala 133 m. Pohonnou jednotku tvořil dvoutaktní dieselový motor o výkonu 3750 koňských sil, jenž otáčel lodní vrtulí o průměru 4,7 m. Maximální rychlost činila 14 uzlů a doplavba byla 50 000 námořních mil (také se uvádí 38 000). Vzhledově se jednalo o tuctový parník se dvěma stožáry, jedním komínem a nápadným velitelským můstkem. Na palubě leželo několik lodních člunů a na přídi visely dvě kotvy. Po krátké službě v řadách německého obchodního loďstva byl CAIRO 15. ledna 1939 zrekvírován pro potřeby Kriegsmarine, vyzbrojen několika děly a pod označením „Schiff 23“ využíván jako pomocná jednotka. Jeho prvním vojenským velitelem se stal fregatní kapitán Pahl. Zpočátku brázdil Baltické moře, ale v září 1940 se přesunul do okupované Francie a při plánované invazi do Velké Británie se s ním počítalo jako s improvizovanou minonoskou. Protože operace „Seelöwe“ se nakonec neuskutečnila, hledala pro něj Kriegsmarine další využití.
Nákladní loď Cairo
V prvních válečných letech se Němcům skvěle osvědčily pomocné křižníky provádějící tzv „Kaperkrieg“. Tyto maskované přepadové lodě vznikaly konverzí z civilních plavidel a v řadách spojenecké obchodní flotily napáchaly citelné škody. Proto na jaře 1941 padlo rozhodnutí přestavět na pomocný křižník i „Schiff 23“. Loď se nejprve přesunula do nizozemského Schiedamu a zdejší společnost Wilton Fijenoord Werft provedla první úpravy, ale finální přestavbu na korzárské plavidlo dokončila německá loděnice Oderwerke ve Štětíně.
Konverzi dokončili v říjnu 1941 a Kriegsmarine si loď převzala 9. listopadu. Během přestavby došlo k podstatnému navýšení ubytovacích kapacit, neboť nyní měla dostat mnohem větší posádku než v mírových časech a očekávalo se, že bude muset dočasně převážet možná i stovky zajatců. Také proviantní sklady a jiné úložné prostory byly náležitě zvětšeny, jelikož pomocné křižníky mohly na moři v krajním případě operovat i několik roků, a nedalo se vždy spoléhat na možnost doplnění potravin během bojové plavby. Pravda, Němci měli v prvních válečných letech propracovaný systém zásobování korzárských plavidel, a mezi obsazenými francouzskými přístavy a Japonskem se nyní plavili i tzv. lamači blokády, ale přesto musela posádka spoléhat především sama na sebe.
Schiff 23
Dělníci vybudovali i sklady střeliva, muniční výtahy a palebné posty pro lodní zbraně. Primární výzbroj tvořila šestice moderních kanónů kalibru 150 mm modelu C/36 L/48. Hmotnost granátů činila 45,3 kg, takže váha boční salvy dosahovala 181,2 kg. Protiletadlová výzbroj sestávala z dvojice dvouhlavňových kanónů ráže 37 mm a čtyř zbraní kalibru 20 mm. Nezapomnělo se ani na dva podhladinové vrhače torpéd o průměru 533 mm, pro něž naložili 24 torpéd typu G7a. Vezenou zásobu munice pro děla hlavního kalibru tvořilo celkem 1800 granátů (třech typů), zatímco pro lehké kanóny naložili 2000 projektilů na hlaveň. Německé pomocné křižníky dostaly centrální systém řízení palby a obvykle jeden dálkoměr se základnou 3 m. K výzbroji lze započíst i dvojici průzkumných hydroplánů Arado Ar 231, které si vyžádal velitel budoucího korzára. Nebyla to dobrá volba. Tento jednomístný letoun vyvinutý pro německé ponorky se vyznačoval křehkou konstrukcí náchylnou k mechanickým poškozením a pro použití na Atlantiku se ukázal jako „naprosto nevhodný i za optimálních podmínek.“ Jeho maximální rychlost činila 170 km/h a dolet pouhých 500 km.
Veškerá děla skrývalo maskování, aby korzár navenek připomínal obyčejnou obchodní loď, ale kamufláž nedosahovala zdaleka takové úrovně jako u většiny ostatních přepadových plavidel. Hlavňová výzbroj byla silná a hodnota boční salvy se téměř vyrovnala menším lehkým křižníkům, ale korzár přesto nesměl riskovat souboj s žádnou větší válečnou jednotkou, protože jeho konstrukce mohla čelit nanejvýš palbě z lehkých zbraní. Odolnost zvětšovalo rozčlenění trupu na sedm sekcí a v případě potřeby mělo být použito zařízení na výrobu umělé mlhy, které loď mohlo dočasně skrýt před zraky nepřátel. Byl to lovec určený výhradně ke stíhání civilních lodí a před silnějšími predátory se mohl zachránit pouze útěkem, což však vzhledem k poměrně malé rychlosti bylo těžko proveditelné.
Rozmístění děl na Stieru a palubní hydroplán
Nový pomocný křižník dostal oficiální název STIER (Býk) podle znamení zvěrokruhu, ve kterém se narodila manželka velitele, ale Britové jej označovali jako „Raider J“. Původní předválečnou posádku tvořilo pouhých 39 mužů, ale nyní se nalodilo 310 námořníků a 14 důstojníků, z nichž 3 měli v případě potřeby převzít velení na ukořistěných plavidlech. Mezi důstojnickým sborem vynikal ostřílený veterán korzárské války Ludolf Peterson, jenž prošel službou na jednotkách LÜTZOV, ADMIRAL SCHEER a PINGUIN, ale většinu posádky, včetně dělostřelců, tvořili nezkušení nováčci, kteří se mohli řádně zaškolit až během bojové plavby.
Horst Gerlach v uniformě námořního kapitána
Velitelem se stal fregatní kapitán Horst Gerlach. Narodil se 11. srpna 1900 a ještě jako mladistvý vstoupil do tehdejší Kaiserliche Marine. Zpočátku sloužil na bitevním křižníku SEYDLITZ a u námořnictva zůstal i po uzavření míru. Působil i jako štábní důstojník a krátce po zahájení druhé světové války převzal velení na lodi UHLENHORST. V dubnu 1940 jej jmenovali velitelem jednotky „Schiff 23“ a SKL jej v této funkci ponechalo i po její přeměně na pomocný křižník. Viděno z retrospektivy lze konstatovat, že tato volba nebyla šťastná. Funkce velitele maskovaných přepadových lodí vyžadovala svědomité důstojníky obdařené nejen odvahou, ale i přirozenou autoritou a schopností vcítit se do uvažovaní nepřátel a Gerlach takovým mužem podle všeho nebyl. Tento veselý a muzikálně nadaný chlapík se sice u námořníků těšil značné oblibě, ale respekt vlastních důstojníků nezískal a během bojové kampaně si o něm špatné mínění vytvořil i Hellmuth von Ruckteschell velící pomocnému křižníku MICHEL. Ten jej ve svém hlášení mj. označil za člověka trpícího přílišnými morálními zábranami a tudíž nevhodného pro vedení stále brutálnější námořní války. Je ovšem třeba dodat, že „tvrďák“ Ruckteschell za své bojové metody stanul před vojenským tribunálem, jenž jej odsoudil za válečné zločiny, takže jeho názor nemusí být směrodatný.
Průlom na Atlantik
Německé křižníky tzv. „první vlny“ obvykle pronikaly na Atlantik Dánským průlivem mezi Islandem a Grónskem, zatímco „druhá vlna“ se probíjela úzkým a dobře střeženým kanálem La Manche. Až do jara 1942 kotvil STIER v Kielu a Gerlach se mezitím dočkal povýšení na námořního kapitána. Teprve 9. května zvedl korzár kotvy, proplul kanálem Císaře Viléma a zamířil k nizozemskému Rotterdamu. Už během tohoto přesunu jej pronásledovala smůla a dvě minolovky (M 533 a R 45) tralující pro něj plavební koridor, se po vzájemné kolizi potopily. Relativně bezpečný přístav STIER opustil 12. května a nezkušená posádka se začala připravovat na riskantní průnik Lamanšským průlivem dlouhým 350 km. Ostraha této vodní komunikace byla před nedávnem posílena po úniku několika německých těžkých jednotek z Brestu do Německa (operace „Cerberus“), tudíž se dala s jistotou očekávat protiakce Britů, třebaže se pomocný křižník maskoval jako lamač blokády „Speerbrecher 171“. Proto jej doprovázely nejen čtyři torpédovky, ale i deset minolovek a šest tzv. „räumbootů“. Räumbooty pluly v čele, za nimi se držely minolovky, zatímco STIER formaci uzavíral. Jeho bezprostřední ochranu zajišťovaly torpédovky; KONDOR a ILTIS jej střežily zleva a zprava, kdežto FALKE a SEEADLER zezadu a zepředu. Početné uskupení sice skrývala noční tma, ale nepřítel je přesto objevil a ve dvě hodiny po půlnoci uslyšeli hluk lodních motorů. Už je to tady! Pomyslel si Gerlach a nechal vystřelit několik osvětlovacích granátů, které ozářily okolní vody, jenomže hlídky nic podezřelého nespatřily. Pomocný křižník vplul do úzké Doverské úžiny a zakrátko se stal cílem palby pobřežních baterií. Jediný zásah 356mm projektilem mohl jeho bojovou plavbu ukončit na samém počátku, ale naštěstí všechny skončily na mořském dně. Mnohem nebezpečnější se ukázaly ataky britských torpédových člunů MTB 219, MTB 220 a MTB 221, které se na scéně objevily ve 3:25.
Torpédovka Iltis
Útočníci se rozdělili a napadli konvoj plující rychlostí 13,5 uzle ze dvou stran. Rozpoutala se zuřivá námořní bitva. Němci vystřelovali světlice a zahájili palbu ze zbraní nejrůznějších ráží, od 150mm kanónů až po lehká děla minolovek, jenomže velitelé obratných člunů měli pro strach uděláno. Střelba z doprovodných torpédovek byla sice poměrně přesná, ale MTB 221 přesto dokázal krátce po čtvrté hodině odpálit torpédo, které zasáhlo ILTIS, jenž se rozlomil vedví a během několika minut zmizel pod hladinou. O něco později potkal stejný osud i SEEADLER, potopený člunem MTB 219, zatímco Britové přišli pouze o jednotku MTB 220 a stáhli se zpět na základnu. Korzár potyčku přestál bez úhony a ráno se skryl na rejdě přístavu Boulogne. KONDOR a FALKE se později vrátily na místo boje a zachránily 88 Němců a 3 Angličany.
Ani další plavba kanálem La Manche se neobešla beze ztrát a britští letci 15. května poslali ke dnu minolovky M 152 a M 156. STIER však vyvázl a 18. května zakotvil v ústí řeky Gironde. Posádka si mohla ulehčeně oddechnout. Nejriskantnější část plavby měli za sebou, ale „Durchbruch“ na Atlantik přišel Kriegsmarine hodně draho, neboť musela odepsat dvě torpédovky, čtyři minolovky a nenasytné moře pozřelo i 200 námořníků. STIER v Bordeaux doplnil zásoby munice a 19. května vyplul k jihu, aby se později u španělského pobřeží stočil na západ. Tentokrát se žádné nepřátelské letouny ani lodě neobjevily, tudíž plavba přes obávaný Biskajský záliv proběhla bez zvláštních příhod a nikým neobtěžovaný korzár zamířil velkým obloukem do centrálního Atlantiku, kde se v okolí brazilského ostrova Fernando do Noronha rozkládala jeho operační oblast.
Krátká korzárská plavba
Bývalo dobrým zvykem, že velitel pomocného křižníku našel v Lloydově registru vhodnou obchodní loď, které do nejmenších detailů přizpůsobil vzhled svého plavidla. Jenomže Gerlach nic takového neučinil a kamufláž STIERU měla k dokonalosti daleko. O úspěchu každého korzára rozhodovaly nejenom schopnosti jeho kapitána, ale i nezbytná přízeň štěstěny, kterou smolař Gerlach evidentně postrádal. Je ovšem pravda, že tehdy už zlaté časy křižníkové války patřily minulosti a podmínky na Atlantiku se výrazně změnily v neprospěch maskovaných nájezdníků. Stále více obchodních lodí se plavilo v konvojích a po vstupu USA do války se skokově navýšil počet válečných lodí střežících námořní komunikace. Civilní parníky už běžně nesly děla, určená sice hlavně k odrážení ponorek, ale srdnatí námořníci je neváhali použít i proti hladinovým korzárům. 
Americký parník Stephen Hopkins
Spojenci celkově disponovali obrovskou obchodní flotilou a pravděpodobnost, že právě STIER si z tohoto koláče ukrojí větší sousto, byla objektivně vzato malá. Pomalý korzár nenesl radar, jeho průzkumné letouny se pro zamýšlené použití neosvědčily, takže posádka se při pátrání po kořisti musela spolehnout výhradně na ostříží zrak hlídky ve vraním hnízdě. Pomocné křižníky nesměly útočit na konvoje a velké pasažérské parníky, tudíž jejich cíle měly představovat výhradně osaměle plující obchodní lodě. Mezi množstvím potenciálních obětí nechyběl ani americký STEPHEN HOPKINS, jenž vstoupil do služby právě v době, kdy se korzár probíjel Lamanšským průlivem. Momentálně se nacházel na vzdáleném Tichém oceánu, jenomže díky zvláštnímu řízení osudu se příběhy obou lodí o několik měsíců později za dramatických okolností protnuly.
Při plavbě k ostrovu Fernando de Noronha hlídky po kořisti pátraly marně. Muži si zvykali na nový režim, služby se pravidelně střídaly a z bojové plavby se pomalu stávala běžná rutina. Protože podpalubí bylo doslova přecpané nejrůznějšími potřebami uskladněnými na všech možných i nemožných místech, stalo se první starostí námořníků zvětšení „životního prostoru“. Kromě paliva mizely největší rychlostí zásoby proviantu, takže nejvytíženějšími členy posádky byli kuchaři, kteří museli několikrát denně nasytit přes 300 lodí. V počáteční fázi plavby vezly pomocné křižníky dostatek čerstvých potravin, ale později se jídelníček stával jednotvárným. Určitou představu o stravování jejich posádek si lze učinit citátem z díla Edwina Hoyta: „Němci jedli černý chléb. Ve čtvrtek vařili mleté maso. Snídali obvykle jen kávovou náhražku a chléb namazaný margarínem. V poledne měli k hlavnímu jídlu buď hrách nebo fazole, čočku nebo těstoviny s jelitem nebo s jinak po německu upraveným masem. K večeři měli totéž, co ke snídani.“
Potopení parníku Gemstone
Teprve 4. června spatřili britský GEMSTONE (4986 BRT) patřící rejdařství Alva Steamship Co. Zánovní parník plul s nákladem železné rudy z Jižní Afriky do amerického Baltimore a několik set mil od brazilského pobřeží natrefil na německého korzára. STIER se ke své oběti přibližoval ze směru vycházejícího slunce, takže Angličané do poslední chvíle netušili nebezpečí a probraly je teprve granáty dopadající poblíž jejich lodě. Gerlach nechal zahájit palbu na vzdálenost 8000 m, ale k jeho nemalému údivu ani jeden projektil GEMSTONE nezasáhl. Kapitán Griffith se údajně domníval, že na něj zaútočila německá ponorka, ale potom je záhadou proč nařídil vysílat signál „QQQ“ a nikoliv „SSS“ („jsem napaden ponorkou“). Přesto poslušně nechal zastavit stroje a celá posádka (45 mužů) přešla do zajetí. Němci opuštěný parník potopili torpédem v poloze 1 stupeň, 52 minut severní šířky a 26 stupňů, 38 minut západní délky a urychleně odpluli. Radost z prvního úspěchu Gerlachovi kalilo nejen vědomí, že nepřítel nyní zná polohu STIERU, ale zejména tristní výsledek dělostřelecké palby. Kapitán od nezkušených kanonýrů neočekával zázraky, jenomže neschopnost zasáhnout cíl na poměrně krátkou distanci byla alarmující!
Nouzový signál opravdu zachytily pobřežní stanice a snad právě proto Němci v noci zaslechli hluk leteckých motorů. Gerlach nařídil vypnout diesel a zatemněný STIER se převaloval na vlnách jako nějaká mýtická nestvůra. Námořníci se modlili, aby piloti nenahlásili polohu podezřelého plavidla některé válečné lodi. V takovém případě, Bůh s námi! Naštěstí letadla brzy zmizela a oni mohli pokračovat v plavbě.
Pomocný křižník Stier
Už 6. června se zmocnili další kořisti. Toho dne panovala špatná viditelnost, tudíž zbrusu nový tanker STANVAC CALCUTTA (10 170 BRT) zahlédli teprve ve vzdálenosti čtyř mil. Loď plující z Uruguaye do Venezuely byla sice registrovaná v Panamě, ale patřila americké společnosti Standard Vacuum Oil Company. STIER zahájil palbu a na stožár vystoupala německá válečná vlajka, jenomže cisternová loď zvýšila rychlost a pokusila se uniknout. Mezi její posádkou bylo i osm dělostřelců vedených poručíkem Andersonem, kteří měli za úkol obsluhovat záďové dělo kalibru 102 mm a jeden kanón ráže 76 mm na přídi. Rozhořel se dělostřelecký duel, v němž od počátku hráli prim silnější Němci. Kličkující STANVAC CALCUTTA brzy inkasoval několik zásahů, které zničili anténu radiostanice a na velitelském můstku zabili kapitána. Pomocný křižník vyslal na svého protivníka 148 granátů, z nichž přibližně 40 zasáhlo, ale prázdný tanker se stále držel na hladině, takže jej museli dorazit torpédem.
Ze statečné 52členné posádky padlo patnáct mužů (z toho tři důstojníci a dva dělostřelci) a dalších čtrnáct utrpělo zranění. Ale beze ztrát nevyvázli ani Němci. Američané dokázali trefit pomocný křižník do předního stožáru a námořnické kóje, přičemž zranili dva muže. STANVAC CALCUTTA za svůj výkon právem obdržel zřídka udělované ocenění „Gallant Ship“ a kapitán Medaili za vynikající službu. Bohužel ještě jeden těžce zraněný námořník později zemřel, čímž se konečný součet zmařených životů zastavil na čísle šestnáct. To jenom dokreslovalo nelítostnou povahu války, vedené z obou stran nevybíravými metodami. Velitelé německých korzárů většinou nebyli žádní nelítostní zabijáci, ale změněné podmínky prostě způsobily, že rytířské vedení křižníkové války, praktikované jejich předchůdci, téměř vymizelo. Kapitáni spojeneckých lodí většinou ignorovali výzvu neodvysílat zprávu o napadení, a hromadné vyzbrojování obchodních plavidel v podstatě stíralo rozdíly mezi válečnými a civilními jednotkami.
Stanvac Calcutta a Gallant Ship
A protože prvořadou povinností každého kapitána je starost o svěřenou loď a posádku, zahajovali často palbu bez varování a výsledkem byl vzrůstající počet zabitých nepřátelských námořníků. Jejich počínání sice odporovalo pravidlům schváleným mnohdy ještě v idealistických časech „Belle Époque“, ale SKL už před časem vydalo následující směrnici dávající korzárům v podstatě volnou ruku: „Vzhledem k tomu, že válka má být vedena tak, aby byla co nejúčinnější, je nutné používat účinné zbraně a účinnou taktiku i tehdy, když jsou v rozporu s mezinárodním právem a úmluvami. Politickou odezvu postupů, překračujících přijaté úmluvy, může zhodnotit a posoudit jen SKL. Proto si SKL vyhrazuje v takových případech právo rozhodovat.“
Korzáři sice většinou vystupovali v roli lovců, ale situace se kdykoliv mohla obrátit, pokud by je dostihla nepřátelská válečná jednotka. Něco takového bylo noční můrou každého velitele, takže když Gerlachovi 8. června nahlásili podezřelou loď, okamžitě změnil kurz a zamířil opačným směrem. Na 10. června naplánovali randévú se zásobovací lodí CHARLOTTE SCHLIEMANN, ze které hodlali doplnit palivo. Ani tato rutinní operace se neobešla bez komplikací, neboť brzy vyšlo najevo, že vinou prvního důstojníka tankeru, do přečerpávací hadice vnikla voda a naftu znehodnotila. Gerlach zuřil a provinilce potrestal udělením citelné pokuty. Alespoň že většina zajatců v pořádku přešla na CHARLOTTE SCHLIEMANN a na palubě korzára zůstalo jen několik nedobrovolných pasažérů.
Setkání pomocných křižníků Stier a Michel
STIER i nadále pátral po kořisti, ale seznam svých skromných úspěchů už v následujících týdnech nerozhojnil. Během nudného křižování se kapitán rozhodl vyzkoušet palubní hydroplány, ale ty záhy vypověděly službu a on musel na velitelství odeslat žádost o dodání nového letounu. Dne 7. července spatřili na obzoru sloupec kouře, jenomže rychlý parník snadno unikl. Štěstí korzárovi nepřálo ani o dva dny později, kdy zachytili depeši odeslanou z poblíž plující britské lodě TORDEN. Dny ubíhaly jeden za druhým a posádka se začínala nudit. Vítaným rozptýlením se stalo další „dostaveníčko“ s CHARLOTTE SCHLIEMANNEM, uskutečněné v polovině července. Němci doplnili zásoby pohonných hmot a tanker převzal další zajatce.
Ve stejné oblasti úspěšně operoval i pomocný křižník MICHEL, se kterým se setkali 28. července poblíž brazilského ostrůvku Trinidade. Jeho velitel se dostavil na palubu STIERU a navrhl, aby nějaký čas operovali společně. Gerlach se zkušenějšímu kolegovi podřídil a oba korzáři se vydali na sever. Přes den udržovali rozestupy na hranici viditelnosti, aby zvětšili pročesávanou oblast, ale jejich spolupráce žádný hmatatelný výsledek nepřinesla. Velitelé tedy alespoň provedli dělostřelecká cvičení a nácvik bojové pohotovosti, které skončily k plné Gerlachově spokojenosti. Konečně měl pocit, že ze svých podřízených vychoval mořské vlky hodné služby pod německou válečnou vlajkou, jenomže očekávané úspěchy se stále nedostavovaly. Snad právě proto odeslal 6. července na SKL žádost o změnu operační oblasti. Podle jeho mínění se měl STIER přesunout o něco severněji, aby ohrožoval lodní trasy v nejužším místě Atlantiku, zatímco druhou alternativu představoval přesun na Tichý oceán k západnímu pobřeží Jižní Ameriky.
Stier a potápějící se Dalhousie
Oba pomocné křižníky se dočasně rozdělily v noci z 8. na 9. srpna a už o několik hodin později hlídky nahlásily neznámý parník. Konečně! Velitel nechal vyhlásit poplach a STIER se obezřetně plížil k nic netušící kořisti. Onou lodí byl britský DALHOUSIE (7072 BRT) patřící rejdařství Steam & Motor Ship Company plující z Kapského Města na karibský ostrov Trinidad. Jeho kapitán možná mohl svěřené plavidlo zachránit, jenomže po spatření korzára změnil kurz a začal se k němu přibližovat. I STIER učinil podobný manévr a jakmile se ocitl na dostřel, nechal Gerlach krátce po dvanácté hodině vypálit výstražnou salvu. DALHOUSIE se pokusil uniknout a radista vzápětí ve sluchátkách uslyšel dobře známý signál „QQQ“. Nebylo vyhnutí. Němci pokračovali v ničivé palbě a také „Angličan“ vypálil několik výstřelů ze svého 127mm děla, ale jeho granáty nedolétly. STIER docílil prvního zásahu hned čtvrtou salvou, ale honička pokračovala ještě několik desítek minut, než hořící DALHOUSIE konečně zastavil. Všech 37 členů posádky přešlo do zajetí a korzár jej potopil torpédem. Tehdy připlul i MICHEL a neznámý fotograf na jeho palubě zdokumentoval zkázu britského parníku.
Pomocný křižník se vydal na jih. SKL zamítlo žádost o změnu operační oblasti, třebaže nepřítel už věděl, že zde působí dvě přepadové lodě, a STIER dostal upozornění, že do oblasti míří nejmenovaný americký křižník. Jedním z hlavních úkolů maskovaných korzárů bylo vylákat do vzdálených končin co nejvíc nepřátelských válečných lodí a samotné množství potopené tonáže nebylo až tak důležité. V tomto směru tedy STIER svůj úkol splnil, třebaže riziko odhalení každým dnem vzrůstalo a Gerlach si později stěžoval, že velitelství Kriegsmarine úsilí posádky odměnilo udělením pouhých dvaceti Železných křížů druhé třídy. Mezitím MICHEL rozstřílel poblíž Sv. Heleny parník ARABISTAN a radiostanice STIERU zachytila 20. srpna zprávu, že bylo zachráněno několik trosečníků, kteří o korzárovi samozřejmě podali hlášení. Jak vidno i von Ruckteschell dělal chyby a jeho neopatrnost mohla Němce přijít draho.
Stier v září 1942
Gerlach také dostal za úkol prozkoumat odlehlý Goughův ostrov a zjistit, zda by jej Němci nemohli využívat jako provizorní základnu. Liduprázdný ostrůvek o rozloze pouhých 91 km2 se k zamýšlenému účelu jevil jako příhodný a Gerlach se u jeho břehů rozhodl provést nezbytnou opravu motoru, neboť STIER nyní nemohl vyvinout větší rychlost než 10 uzlů. 27. srpna připlul i CHARLOTTE SCHLIEMANN, takže korzár mohl doplnit zásoby nafty a zbavit se zajatců. Pobyt na přeplněném tankeru nevhodném pro ubytovaní většího počtu osob rozhodně nepředstavoval zážitek, na nějž by později rádi vzpomínali, a jejich nadšení nevzbudila ani zpráva, že budou dopraveni do japonského zajateckého tábora v Batávii. Proto kapitán Griffith požádal Gerlacha zda by se nemohl vrátit na STIER a ten souhlasil.
O několik dní později už opět pročesávali jižní Atlantik. Německé rádiové zpravodajství dokázalo se slušným úspěchem monitorovat nepřátelské lodě a z takto získaných informací těžili i velitelé pomocných křižníků. Britský parník INDUSTRIA vyplul 22. srpna z Kapského města a na své pouti do Montevidea proplouval operační zónou STIERU. Bohužel Gerlach tuto zprávu dostal příliš pozdě, ale Němci zjistili, že do Jižní Ameriky míří i velký francouzský pasažérský parník PASTEUR, využívaný Spojenci jako vojenský transport. Jeho potopení by nepochybně pozvedlo renomé korzára i jeho velitele, a když hlídky Gerlachovi 4. září nahlásily velkou osobní loď se dvěma stožáry a jedním komínem, nemohl uvěřit svému štěstí. Bohužel PASTEUR udržoval vysokou rychlost 21 uzlů, takže zklamaný kapitán mohl pouze bezmocně sledoval, kterak vytoužená kořist mizí za obzorem. Totéž se opakovalo i 19. září, kdy pomocný křižník mnoho hodin marně pronásledoval neznámou obchodní loď. Kapitán jenom bezmocně skřípal zuby a proklínal své nadřízené, kteří mu svěřili beznadějně pomalou loď s dýchavičným motorem.
Lamač blokády Tannenfels
Demoralizovaná posádka uspořádala 20. září dobročinnou dražbu a loterii, přičemž výtěžek měl posloužit k podpoře německého válečného úsilí, a ke Gerlachově spokojenosti nashromáždili sumu převyšující 3000 marek. O čtyři dny později se naposledy setkali s MICHELEM a 25. připlul lamač blokády TANNENFELS, jenž přivezl nový hydroplán japonské provenience. Brzy se ovšem ukázalo, že se jedná o danajský dar. Palubní letec stroj prohlédl a zjistil, že postrádá radiostanici a závěsník pum, ale hlavně nebyl schopen letu a dobu nutnou k opravě odhadl na nejméně tři týdny. Kapitán se rozhodl setkání s TANNENFELSEM využít k očištění lodních boků. Námořníci museli oškrábat obrost a trup znovu natřít, jenomže už jim nebylo souzeno tuto práci dokončit.
Souboj se Stephenem Hopkinsem
Po ránu 27. září 1942 se obloha zatáhla a déšť zahnal posádku do podpalubí. Viditelnost se zmenšila na několik mil a tehdy v 8:52 spatřili na pravoboku parník se třemi stožáry a jedním komínem. Gerlach okamžitě vyhlásil poplach a jeho muži se rozeběhli na bojová stanoviště. Lodní vrtule se roztočila a STIER zahájil krátké pronásledování. Brzy podle nevzhledné siluety rozeznali plavidlo typu LIBERTY, takže kapitán nechal vyvěsit válečnou vlajku a vypálit výstražný výstřel. Zároveň signálním reflektorem přikázal neznámé lodi zastavit a nepoužívat radiostanici. Jednalo se o americký STEPHEN HOPKINS (7181 BRT), jenž si určitě zaslouží podrobnější popis. Postavila jej loděnice v kalifornském Richmondu a své jméno dostal na počest jednoho ze signatářů Deklarace nezávislosti. STEPHEN HOPKINS měl délku 134,6 m a parní stroj o výkonu 2500 koňských sil mu při posíleném tahu krátkodobě umožňoval dosáhnout rychlosti 12,5 uzlů. Výzbroj sestávala z jednoho obstarožního kanónu kalibru 102 mm na zádi, dvojice protiletadlových děl ráže 37 mm na přídi a šesti kulometů. Posádku tvořilo 42 námořníků pod vedením kapitána Paula Bucka a čtrnáct dělostřelců podléhajících rezervnímu poručíkovi Willettovi. Po vstupu do služby se parník několik měsíců plavil mezi různými přístavy na Tichém oceánu (Bora-Bora, Auckland, Melbourne, ...) a Willett mezitím vycepoval své muže takovým způsobem, že dokázali zahájit palbu 45 sekund od vyhlášení poplachu.
Kadet O´Hara-člen posádky Stephena Hopkinse
Australské břehy STEPHEN HOPKINS opustil 2. srpna, aby s nákladem cukru a obilí překonal Indický oceán, jenomže tam jej zastihla silná bouře, takže v cílovém přístavu zakotvil teprve 5. září. Veškerý náklad vyložili v Durbanu a Kapském městě a prázdná loď se vydala do Paramariba, kde měla naložit bauxitovou rudu. Do Nizozemské Guyany však nikdy nedoplula, jelikož 27. září spatřil první důstojník dvě neznámé lodě, a když v 8:56 zahřměl první výstřel, bylo všem jasné, že se připletli do cesty německému pomocnému křižníku.
Kapitán Buck odmítl zastavit, natočil se k nepříteli zádí a zatímco Willettovi muži opětovali palbu, radista odvysílal zoufalou žádost o pomoc. Vysílaní účinně rušil TANNENFELS, zatímco STIER střílel na svého protivníka jednu přesnou salvu za druhou. Jako první byla 150mm granátem zasažena rádiová kabina, vzápětí se zřítil stožár a na velitelském můstku utrpěl vážné zranění první důstojník. Střepina zasáhla do břicha i poručíka Willetta, jenž však přesto zůstal na svém stanovišti a s chmurným zadostiučiněním sledoval, jak na korzára dopadají první granáty. Gerlach netakticky zvolil boj na krátkou distanci, čímž svoji loď vystavil účinné palbě. Jeden 14kg projektil poškodil ovládání kormidla, takže STIER začal opisovat velké kružnice, kdežto druhý poškodil motor. Němci strojovnu vyklidili a korzár se musel obejít bez dodávek elektřiny.
Mnohem více ovšem utrpěl STEPHEN HOPKINS. Vzdálenost mezi oběma protivníky se zmenšila téměř na 1000 m a granáty rvaly parník na kusy, třebaže jej nakrátko zakryla dešťová přeháňka. Do boje se na obou stranách zapojila i lehká děla a svoji troškou do mlýna přispěli i kulometčíci. TANNENFELS vzal STEPHEN HOPKINS do křížové palby a Gerlach nařídil radistovi povolat i nedaleko plující MICHEL. Zásah utrpěla také strojovna, takže parník ztratil chod a unikající pára zabila mnoho mužů. Američané však o milost nežádali. Loď hořela po celé délce, na palubě ležela rozervaná těla a výbuch granátu zabil obsluhu záďového děla, k němuž se postavil mladičký kadet O´Hara a pokračoval v palbě až do vyčerpání zásob střeliva.
Hořící Stier
Těžké chvíle zažíval i STIER. Další projektil probil palivovou nádrž a následný požár začal ohrožovat i velitelský můstek. Bez elektřiny vázl přísun munice, centrální systém řízení palby nefungoval a korzár nemohl použít ani svá obávaná torpéda, jež přitom mohla bitvu rozhodnout. Do boje s plameny se museli zapojit i někteří dělostřelci, tudíž kadence palby citelně poklesla. Na hořící obchodní lodi však vypuklo opravdové peklo, takže Buck zničil tajné dokumenty a nechal parník evakuovat. Kapitán a první důstojník však zůstali na palubě, rozhodnuti zemřít společně se svou lodí. Dělostřelba poničila všechny čluny, až na jeden jediný, do něhož se vešlo pouze devatenáct mužů, kdežto zbývající hledali útočiště v záchranných vorech. STIER palbu v 9:18 zastavil, ale Američané se přesto obávali, že pomstychtiví Němci začnou střílet po bezmocných trosečnících. To se naštěstí nestalo, ale jejich situace zůstávala zoufalá a bylo jisté, že bez pomoci mají naději na přežití jen muži v záchranném člunu.
Rozstřílený STEPHEN HOPKINS klesl kolem desáté hodiny ke dnu v poloze 24 stupňů 44 minut severní šířky a 21 stupňů 50 minut západní délky, ale přeživší námořníky mohlo těšit alespoň vědomí, že svoji kůži neprodali lacino. STIER údajně zasáhlo 15 granátů kalibru 102 mm a další škody způsobily malorážní projektily. V boji padli 3 (?) námořníci a dalších 33 utrpělo nejrůznější zranění. Gerlach nechal zatopit muniční sklepy a doufal, že pomocný křižník dokáže zachránit. Nakrátko se podařilo nahodit motor, ale kormidlo zůstalo zablokované a posádka prohrávala zoufalý zápas s plameny živenými unikající naftou. Ani pokus TANNENFELSU vzít korzára do vleku k ničemu nevedl a každou chvíli mohly připlout nepřátelské válečné lodě. Proto krátce před jedenáctou svolal kapitán své důstojníky a nařídil loď opustit. Nikdo neprotestoval, jelikož si všichni dobře uvědomovali, co nastane ve chvíli, kdy oheň pronikne ke zbývajícím devatenácti torpédům. Námořníci spěšně spustili čluny a za obvyklých pozdravných pokřiků loď vyklidili. Byl nejvyšší čas, neboť v 11:57 došlo k očekávané explozi a STIER zmizel v hlubinách.
Vdova po kapitánovi Buckovi přijímá jeho Medaili za vynikající službu
Na hladině zůstala jen hrstka Američanů, kteří se museli spolehnout pouze na přízeň Fortuny, protože Němci pro jejich záchranu nic nepodnikli. Později to zdůvodňovali špatnou viditelností, ale je pravděpodobné, že se nikomu do pátrání po nepříteli, jež poslal ke dnu jejich křižník, prostě nechtělo. Trosečníci na záchranných vorech zmizeli beze stopy a dáma s kosou řádila i mezi muži na člunu. Ti sice měli železnou zásobu potravin a pitné vody, ale přesto ještě čtyři zemřeli, než se po 31 dnech strastiplné plavby vylodili u brazilské vesnice Barro de Stapanoana. Celkem tedy zahynulo 42 (Galynja uvádí 43) Američanů, mezi nimiž nechyběli ani kapitán Buck, poručík Willett a kadet O´Hara.
Nerovnému boji obyčejného obchodního parníku s dobře vyzbrojeným pomocným křižníkem se dostalo zasloužené publicity. STEPHEN HOPKINS samozřejmě dostal „Gallant Ship“ a mnoha vyznamenáními byla odměněna i statečná posádka, byť, jak už to v takových případech bývá, většinou in memoriam. Na počest padlých hrdinů jejich krajané pojmenovali několik civilních a válečných lodí, a na tuto tradici naposledy navázali v r. 1985, kdy vstoupil do služby tanker PAUL BUCK.
Zachránění Němci na palubě Tannenfelsu
Mnohem lépe dopadli němečtí námořníci. MICHEL se sice neobjevil, neboť von Ruckteschell pokládal zachycené tísňové volání za nepřátelskou provokaci, ale posádka našla pohodlné útočiště na palubě TANNENFELSU. Kapitán Haas provedl lamač blokády přes všechny nástrahy a 2. listopadu zakotvil ve francouzském Royanu. Většina posádky přešla na nový pomocný křižník HANSA, ale ten už na Atlantik nikdy nevyplul a STIER zůstal posledním korzárem, jenž dokázal prorazit spojeneckou blokádu. Jeho bojová plavba trvala 142 dní a loď při ní překonala 50 000 námořních mil. Výsledky byly ovšem hubené, neboť potopil toliko čtyři lodě o celkové hrubé prostornosti 29 404 BRT, což je nejhorší výsledek mezi všemi německými pomocnými křižníky z období druhé světové války. Naopak Němci kromě STIERU přišli o šest dalších válečných lodí, včetně cenných torpédovek, takže lze konstatovat, že svým majitelům způsobil víc škody, než užitku.
Gerlach přesvědčoval nadřízené, že STIER ztratil v boji s dobře vyzbrojenou pomocnou válečnou lodí, a podle jeho tvrzení na její zádi zřetelně rozeznali 152mm dělo a další zbraně ráže 127 či 102 mm na přídi a ve středolodí. To byla ovšem čirá fantazie a je nadevší pochybnost prokázáno, že svedl souboj se standardní jednotkou typu LIBERTY. O to je tato epizoda z dlouhého a krvavého zápolení o námořní komunikace zajímavější, takže boj STEPHENA HOPKINSE a STIERU stále jako magnet přitahuje pozornost publicistů, kteří tento příběh udržují v povědomí dalších generací čtenářů.
Vpravo tanker Paul Buck
Technické parametry:
Délka: na vodorysce 125 m, maximální 133 m.
Šířka: 17,3 m.
Ponor: 7,2 m.
Výtlak: 11 000 tun.
Výkon motoru: 3750 koňských sil.
Rychlost: 14 uzlů.
Doplavba: 50 000 námořních mil.
Výzbroj: 6 x 150 mm, 2 x 37 mm, 4 x 20 mm, 2 x torpédomet.
Posádka: 14 + 310.
Použité zdroje:
Виктор Галыня: РЕЙДЕРЫ ГИТЛЕРА; Вспомогательные крейсера Кригсмарине. Vydala nakladatelství Яуза, Коллекция, Эксмо 2009.
Дэвид Вудворд: ТАЙНЫЕ РЕЙДЕРЫ; Диверсионные операции ВМС Германии.
Ivo Pejčoch: NĚMEČTÍ KORZÁŘI; Pomocné křižníky první a druhé světové války. Vydalo nakladatelství ARES 2005.
Морская Коллекция 2/2010.
Gordom Williamson: Kriegsmarine Auxiliary Cruisers. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing Lld. 2009.
Edwin P. Hoyt: Přepadová loď 16. Vydala nakladatelství BETA-Dobrovský a Ševčík.
http://www.bismarck-class.dk/hilfskreuzer/stier.html
http://brummel.borda.ru/?1-10-0-0000004 ... 1171153131
http://www.deutsches-marinearchiv.de/Ar ... /stier.htm
http://www.usmm.org/hopkins.html
http://www.wehrmacht-history.com/kriegs ... ruiser.htm
http://www.wunderwaffe.narod.ru/Magazin ... _02/07.htm
Je úžasné kolik příběhů o lodích a lidech na nich dlouhé dějiny námořní dopravy a námořní války znají... dobrá práce kolego. 
