Bitevní lodě třídy Conte di Cavour
Díl čtvrtý
Italští a němečtí zmocněnci podepsali v květnu 1939 tzv. Ocelový pakt, jenž obě mocnosti zavazoval k vzájemné vojenské pomoci. Přesto Mussolini s brzkým zahájením války prozatím nekalkuloval, neboť si bolestně uvědomoval, že Itálie, přes jeho sebevědomá prohlášení, není na větší konflikt připravena. Habešská kampaň a podpora španělských nacionalistů jej připravily o množství válečného materiálu (ve Španělsku mj. 1800 děl a 760 letadel) a zdejší průmysl momentálně nebyl schopen tyto mezery zacelit. „Dějiny Itálie“ uvádějí, že „Mussolini se sice chlubil silou osmi miliónů bodáků, které prý tvoří italskou armádu, ale nehledě na to, že tento údaj byl přehnaný (na počátku konfliktu bylo ve zbrani zhruba milión italských mužů), moderní válku nebylo možné vést bodáky, natož puškami, jimiž byla armáda vybavena ještě od dob první africké války.“ Díl čtvrtý
Naopak Německo se cítilo silné a 1. září zaútočilo na Polsko, což je o několik dnů později zavleklo do války i s Francií a Velkou Británií. Navzdory Ocelovému paktu vyhlásil duce neutralitu a Hitler jeho rozhodnutí respektoval. Itálie si delší konflikt opravdu nemohla dovolit a Mussolini už dříve informoval velitele ozbrojených sil, že s válkou v nejbližších letech nepočítá. Z toho vycházely i plány na budování Regia Marina a proto Italové ještě začátkem roku 1940 prodali Švédsku čtyři torpédová plavidla, ale už 6. dubna se náčelníci jednotlivých štábů dozvěděli, že duce si vše rozmyslel a konflikt je nevyhnutelný.
Vše urychlil úspěch německé jarní ofenzívy. Instinkt mrchožrouta Mussolinimu velel využít situace a zajistit si podíl na očekávaném dělení kořisti. Přitom ovšem od samého počátku hodlal vést válečné operace nezávisle na svém spojenci a výlučně ve vlastní prospěch. V červnu 1940 se Francie ocitla na kolenou a zdálo se, že Británie jí bude brzy následovat, tudíž se netrpělivý diktátor rozhodl hrát vabank a 10. června oběma zemím vyhlásil válku. Předpokládal, že západní mocnosti během několika měsíců kapitulují a on posílí své pozice ve Středozemí.
Regia Marina na počátku konfliktu
Mussolini sice Středozemní moře rád označoval za „Mare Nostrum“, jenomže se jednalo o pouhý řečnický obrat a k získání nadvlády nad tímto prostorem neměl dost sil. Pokud by válka začala podle původního harmonogramu, měla by Regia Marina podle Bragadina „čtyři silné bitevní lodě a dokončila by i kompletní přestavbu čtyř starších. Toto jádro flotily by si vynutilo respekt každého protivníka. V červnu 1940 se však v činné službě nacházely pouze CAVOUR a CESARE, zatímco LITTORIO, VITTORIO VENETO, DUILIO a DORIA loděnice teprve dovybavovaly. K dostavbě bitevní lodě ROMA chyběly ještě dva roky a k dokončení IMPERA nejméně tři (ve skutečnosti vstoupil ROMA do služby na jaře 1943 a IMPERO nebyl nikdy dostavěn). Předčasné zahájení vojenských operací také způsobilo, že se teprve realizovalo 12 lehkých křižníků, množství torpédoborců, doprovodných lodí, ponorek a menších jednotek, přičemž vyhlášení války zpozdilo jejich dostavbu.“ 
Italská 5. divize bitevních lodí
K 10. červnu 1940 tak Regia Marina provozovala pouze dvě bitevní lodě (GIULIO CESARE a CONTE DI CAVOUR), 21 křižníků, 59 torpédoborců, 67 torpédovek a 116 ponorek. Velitelská struktura italského loďstva byla dosti nepřehledná. Funkci ministra námořnictva formálně zastával sám Mussolini, v čele námořního štábu (Supermariny) byl admirál Cavagnari, ale operační velení měl v rukách viceadmirál Inigo Campioni, jenž vztyčil svoji vlajku na GIULIO CESARE, a stál i v čele nejsilnější 1.eskadry, kam patřila i 5. divize bitevních lodí (GIULIO CESARE, CONTE DI CAVOUR), jež podléhala kontradmirálu Brivonesimu. Toto uskupení kotvilo v Tarentu, ale další formace měly báze v nejrůznějších středomořských přístavech nejen v Itálii, ale i v Albánii, Libyi a na Dodekanéských ostrovech. V Italské východní Africe operovala slabá eskadra kontradmirála Balsama a dvě malé jednotky působily až na Dálném východě.
Válečné námořnictvo postrádalo dostatečnou zásobu pohonných hmot a nashromážděných 1,8 miliónů tun nemohlo podle předválečných kalkulací vydržet déle než šest měsíců. Zaostávalo také v zavádění technických novinek, takže postrádalo jak radar, tak moderní přístroje k detekci ponorek. Velkým handicapem se ukázala neexistence námořního letectva. Podle mínění Mussoliniho, Itálie letadlové lodě nepotřebovala, neboť jejich úlohu měly převzít stroje startující z množství letišť rozesetých po celém centrálním Středozemí. V praxi se ovšem ukázalo, že armádní piloti nejsou vycvičeni v útocích na námořní cíle a mají problémy i s rozpoznáváním jednotlivých lodních typů. Ani výcvik posádek válečných lodí, z důvodů úspor paliva a munice, neodpovídal potřebám moderní války, takže Italové např. vůbec nenacvičovali noční boj, což mělo mít osudové následky ve známé bitvě u mysu Matapan. Mnozí námořníci sice vynikali osobní statečností, ale ve velitelském sboru převládal sklon k přílišné opatrnosti a zdejší admirálové vesměs vyznávali „jáchymovskou“ zásadu „nebudeme se pouštět do žádných větších akcí“ a většinou využili rychlosti svých lodí a od nepřítele se odpoutali.
Operační doktrínu zdejšího námořnictva následně shrnul polský autor Perepeczko: „Plán velení (…) předpokládal pro flotilu ofenzivní činnost, a to jak v oblasti Středozemního moře, tak i mimo ni. Ve velení válečného námořnictva si však uvědomovali nereálnost tohoto plánu (byť s ohledem na nedostatek pohonných hmot), a proto předpokládali, že nedojde ke střetu hlavních sil, které měly představovat trumfy spíše politického rázu. Útočně měly působit lehké síly: torpédoborce, ponorky a dělové čluny. K úkolům flotily patřila také ochrana vlastních námořních cest, které vedly na ostrovy Dodekanés a do Libye, tak také zablokování Jaderského a Tyrhenského moře před proniknutím nepřátelských sil.“
Vysocí představitelé Regia Marina na palubě Giulio Cesare
Opatrnost zdejších admirálů byla tentokrát na místě, neboť pod britskou a francouzskou vlajkou se po Středozemním moři plavilo devět bitevních lodí (STRASBOURG, DUNKERQUE, LORRAINE, BRETAGNE, PROVENCE, WARSPITE, MALAYA, ROYAL SOVEREIGN, RAMILLIES), letadlová loď EAGLE, 23 křižníků, 68 torpédoborců, 6 torpédovek a 54 ponorek. V západním Středomoří operovali hlavně Francouzi, kteří zde měli své hlavní základny (Toulon a Mers el Kébír), kdežto jejich britští spojenci operovali především ve východním Středomoří.
V prvních týdnech představovalo hlavní činnost Regia Marina kladení obraných minových polí a zajišťování plavebních tras do Libye. Už 20. června dopravily torpédoborce do Benghází zásilku zbraní a o pět dní později vyplul k severoafrickým břehům první konvoj doprovázený válečnými plavidly. Těžké jednotky zatím na moře nevyplouvaly, a protože ani protivník žádnou významnější protiakci nepodnikl, k větším bojům nedošlo. Francie ostatně brzy kapitulovala a 25. června zbraně na italsko-francouzské frontě utichly. Očekávané uzemní zisky se však nekonaly a Řím se musel smířit s neradostnou perspektivou delší války, neboť Britové neprojevovali žádné náznaky poraženectví a premiér Churchill neváhal nechat v Mers el-Kébiru zlikvidovat silnou eskadru svého nedávného spojence.
Italští fašisté rádi používali rčení: „Věřit, poslouchat, bojovat.“ Víru v Mussoliniho režim však národ postupně ztrácel, takže k poslušnosti jej stále častěji donucoval početný mocenský aparát, a duce se záhy přesvědčit, že jeho ozbrojené síly neoplývají ani přílišnou bojovností. Země se od léta 1940 začala připravovat na dlouhý konflikt, ve kterém se musela spoléhat na pomoc Německa. Itálie byla závislá na dovozu strategických komodit (ocel, ropa, uhlí, kaučuk) a k tomuto účelu využívala početnou a moderní obchodní flotilu. Jenomže ukvapené zahájení bojů způsobilo, že téměř všechny parníky, plavící se mimo Středomoří, skončily v zajetí a nebo v internaci a Italové rázem přišli o 27 % své lodní tonáže. Zdecimované civilní loďstvo přitom muselo zásobovat vojenské posádky rozmístěné ve všech součástech Mussoliniho impéria. Spojení s rozsáhlou Italskou východní Afrikou nepřítel přerušil okamžitě po vyhlášení války, takže 200 000 zdejších vojáků bylo v podstatě ponecháno svému osudu, a Britové ohrožovali i životně důležité komunikace ve Středozemním moři.
Válečná kamufláž italských bitevních lodí
A právě jejich zabezpečení se stalo primárním úkolem válečného loďstva, o kterém americký autor Boyle napsal, že: „bylo v podstatě roajalistické, prodchnuté pohrdáním fašizmem, a děsilo se být spojencem tradičního nepřítele Německa a protivníkem tradičního spojence Anglie.“ Jenomže duce se o mínění admirálů nestaral, takže Regia Marina nyní musela čelit slavné Royal Navy. Právě té Royal Navy, kterou Italové vždy pokládali za svůj nedostižný vzor a pociťovali vůči ní mimořádný respekt, mnohdy označovaný za komplex méněcennosti.
Jako nejdůležitější se jevilo spojení s Libyi, kde bojovala početná armáda vyžadující pravidelný přísun vojenského materiálu. Jenomže zdejší přístavy (Tripolis, Benghází, Tobruk) postrádaly potřebné zázemí a vykládka trvala neúměrně dlouho. I nejlépe vybavený Tripolis nemohl současně obsloužit víc než pět větších parníků a jeho celková měsíční vykládací kapacita nepřekračovala 45 000 tun. Zbývající porty na tom byly ještě hůře, takže celková měsíční obslužnost zdejších přístavů činila za mírových dob toliko 87 000 tun. Navíc trasy mezi mateřskou zemí a Libyi, narušovalo britské Středomořské loďstvo, jemuž velel energický viceadmirál Cunningham. Oba problémy mohlo z velké části vyřešit obsazení Tuniska s výborným přístavem v Bizertě, jenomže Italové se o jeho dobytí nepokusili, tudíž kolonie zůstala pod kontrolou Pétainovy vlády ve Vichi.
Po francouzské kapitulaci musela Velká Británie na Středozemní moře přesunout další válečné lodě, které však postrádaly vhodné základny. Kromě Alexandrie byly k dispozici pouze Malta a Gibraltar. S Maltou, bezprostředně ohroženou nepřátelským letectvem a námořnictvem, se nedalo příliš počítat, takže zbýval Gibraltar. Právě odtud operoval svaz H, podřízený viceadmirálovi Somervilleovi, jehož uskupení tehdy sestávalo z bitevního křižníku HOOD, bitevních lodí VALIANT a RESOLUTION, letadlové lodí ARK ROYAL a několika menších jednotek.
Bitva u mysu Stilo
Maršál Graziani se pro svá vojska v Libyi dožadoval posil v podobě 13 000 vojáků a 40 000 tun válečného materiálu, jejichž přepravu muselo zajistit válečné námořnictvo. Jenomže už 28. června britské křižníky rozstřílely torpédoborec ESPERO a 5. července torpédové bombardéry v Tobruku potopily jeden transportní parník a torpédoborec ZEFFIRO. Proto se admirál Campioni rozhodl k ochraně dalšího konvoje vyslat početnější síly, což následně vedlo k první větší námořní bitvě. Již 6. července opustila Neapol čtyři transportní plavidla která proplula Messinskou úžinou a v Jónském moři se k nim připojil ještě parník FRANCESCO BARBERO, načež celá pětice zamířila k Benghází. Konvoj převážel zhruba 2200 vojáků, několik tisíc tun pohonných hmot, 72 tanků, stovky automobilů a množství dalšího nákladu. Jeho bezprostřední ochranu zajišťovaly lehké křižníky BARTOLOMEO COLLEONI a GIOVANNI DELLE BANDE NERE společně s několika torpédovými plavidly. 
Viceadmirál Campioni
Jelikož rozvědka zjistila, že z Alexandrie vyplul 7. července i viceadmirál Cunningham s jádrem Středomořského loďstva, začali Italové na moře vysílat další svazy a nakonec nasadili do akce obě bitevní lodě, šestnáct křižníků a množství menších jednotek. Obrněnce GIULIO CESARE a CONTE DI CAVOUR vypluly z Tarentu navečer 7. července a admirál Campioni dostal rozkaz zabezpečit transportní parníky před nepřátelským útokem. Nic takového však Britové neplánovali a Cunningham měl pouze poskytnout dálkovou ochranu dvěma konvojům (MS-1 a MF-1) odvážejícím z Malty do Egypta civilní obyvatelstvo a přístavní zařízení. První zprávy o nepřátelských lodích dostal Campioni už v noci ze 7. na 8. července, zatímco jeho protějšek až v 8:07, kdy jej od jádra italské flotily dělilo přibližně 500 mil. Oba admirálové usoudili, že protivník má v úmyslu napadnout jim svěřené konvoje. Italové navíc brzy zjistili, že z Gibraltaru vyplul i svaz H a obávali se, že je Britové sevřou do kleští. Supermarina tomu hodlala předejít a Campioni dostal rozkaz napadnout Cunninghama, dřív než se spojí se Somervillem. Tyto obavy však byly přehnané, jelikož svaz H dostal za úkol podniknout pouze odlehčující výpad do západního Středozemí.
Také Cunningham se rozhodl, že nejlepší obranou je útok a zamířil k italskému mysu Stilo, aby se dostal mezi nepřítele a Tarent, což se z rozšifrovaných depeší v noci dozvěděli i Italové. Předehru před střetem těžkých jednotek obstaralo letectvo. Italští aviatici startující z Dodekanéských ostrovů poškodili lehký křižník GLOUCESTER a střepiny zasáhly i letadlovou loď EAGLE. Naproti tomu sedm odpoledních útoků na WARSPITE a její doprovod k úspěchu nevedlo. Jakmile konvoj doprovodil k Benghází, nechal Campioni změnit kurz na sever. Hlavní zadaný úkol úspěšně splnil a pokud by zamířil do některého sicilského přístavu, mohl se střetu s nepřítelem vyhnout. Italové však toho dne prokázali neobvyklou bojovnost a jejich hlavní síly se rovněž vydaly k mysu Stilo.
Během noci udržovaly Campioniho lodě severo-severovýchodní kurz, zatímco Britové pluli na severozápad, ale ani jeden admirál neznal polohu svého protivníka. Teprve po rozednění spatřil pilot britského létajícího člunu nepřátelský svaz a Cunningham mohl na základě jeho hlášení upravit kurz a vyslat do vzduchu další průzkumné stroje, které polohu nepřítele upřesnily. Naopak Campioni tápal. Armádní letouny nepřítele neobjevily a o nic lépe si nevedly ani průzkumné křižníky. V 11:25 se na západě vynořily vrcholky hor u pobřeží Kalábrie, načež italský admirál změnit kurz na jiho-jihovýchod, aby získal čas přeskupit jednotlivé formace do bojového tvaru ještě před očekávanou bitvou, jíž plánoval zahájit kolem 14. hodiny.
Viceadmirál Cunningham
Mezitím Cunningham vyslal do vzduchu devět torpédových letounů Swordfish, které krátce před 13. hodinou našly nepřátelské lodě a o něco později napadly těžké křižníky POLA, FIUME, ZARA a TRENTO. Ty však nálet přečkaly bez úhony a Campioni nyní věděl, že se někde poblíž opravdu pohybují hlavní síly Středomořského loďstva, jelikož Swordfishe musely odstartoval z letadlové lodě. Proto změnil kurz k severu a začal vyhlížet nepřítele.
Obě bitevní lodě se držely uprostřed italské sestavy, zatímco křižníky je zajišťovaly zleva i zprava. Už dříve byl vyhlášen nejvyšší stupeň bojové pohotovosti a muži hlídkové služby pozorně sledovali horizont, zda se neobjeví siluety obávaných britských bitevních lodí. Počasí bylo takřka ideální. Panovala dobrá viditelnost a vál jen slabý vítr, což usnadňovalo vedení dělostřelecké palby. Nepřítel se však neobjevoval, takže admirál ve 14:45 vyslal do vzduchu několik průzkumných hydroplánů a brzy dostal hlášení o britských lodích. Zároveň však přišel rozkaz ze Supermariny nezahajovat boj dříve, než nepřítele oslabí útoky letectva. Do té doby směl pouze udržovat vizuální kontakt a po setmění vylákat nepřítele před torpédomety číhajících ponorek.
Italské velení tedy na poslední chvíli ztratilo odvahu a pokusilo se souboji hlavních sil vyhnout, což mělo nepopiratelnou logiku, jelikož flotila vyplula na moře s cílem zabezpečit cenný konvoj a po jeho eskortování se bitva se silným protivníkem jevila zbytečná. Campioni však rozkaz nestihl splnit (možná úmyslně) a jednotky třídy CONTE DI CAVOUR tedy dostaly poprvé příležitost podstoupit křest ohněm. Britové měli převahu v bitevních lodích v poměru 3:2 a oproti 20 dělům ráže 320 mm mohli nasadit 24 kanónů kalibru 381 mm. Campioni měl zase více křižníků a jeho bitevní lodě dosahovaly vyšší rychlosti, a co se dostřelu týče, mohla se s nimi měřit pouze Cunninghamova vlajková WARSPITE, zatímco zbývající superdreadnoughty mohly kvůli malé elevaci těžkých kanónů (20 stupňů) bojovat pouze na podstatně kratší distanci. Italové se navíc nacházeli poblíž vlastních základen a počítali s podporou letectva.
Ve 14:54 navázaly italské křižníky kontakt s nepřítelem a o několik desítek minut později zahájily boj se svými protějšky. V krátké přestřelce na velkou distanci inkasoval jeden zásah britský lehký křižník NEPTUNE, ale poté co zahájil palbu WARSPITE, položili Italové kouřovou clonu a stáhli se pod ochranu hlavních sil. GIULIO CESARE vypálil na WARSPITE první salvu v 15:53 a vzápětí se přidal i za ním plující CONTE DI CAVOUR střílející na MALAYU (Angličané tvrdí, že pálil na ROYAL SOVEREIGN). Campioni také nařídil vepředu vysunutým těžkým křižníkům obchvátit nepřítele ze severu a vzít WARSPITE do křížové palby. Na britské straně mohla odpovídat toliko vlajková loď, pálící na GIULIO CESARE, ale Cunningham vyslal do útoku další Swordfishe, které však nezaznamenaly žádný úspěch. Obě formace pluly takřka paralelním kurzem, a třebaže je dělila velká vzdálenost (průměrně 130 kabelů), stříleli italští kanonýři dosti přesně a v blízkosti nepřátelské vlajkové lodě se začaly zvedat vysoké vodní sloupce. Několik těžkých projektilů prosvištělo i těsně nad doprovodnými torpédoborci, ale žádného přímého zásahu se docílit nepodařilo.
Velitelský můstek na Giulio Cesare během bitvy u mysu Stilo
Britové měli více štěstí. Na WARSPITE se rychle zastříleli a v 15:59 dopadl na GIULIO CESARE jeden 879kg projektil, jenž způsobil mnohá poškození. Podle jeho velitele „Udeřil do našeho zadního komínu z pravé strany a pronikl do pancéřované citadely pod palubou, proraziv přitom levou přepážku. Následně probil ještě jednu palubu, pronikl skrz kasematu a vnikl do poddůstojnické ubytovny (…) Granát udělal malý otvor v pancéřové palubě a byl zastaven přední pancéřovou přepážkou.“ V kasematě a na ubytovací palubě vypukl požár a husté sloupce dýmu neunikly pozornosti Britů. Ventilátory namísto čerstvého vzduchu začaly do některých kotelen přivádět kouř, načež přidušené obsluhy utekly na horní palubu, v důsledku čehož rychlost poklesla na pouhých osmnáct uzlů. Mimo provoz se ocitlo jedno protiletadlové dělo a značné škody utrpěl lodní trup a nástavby. Nejhorší však byly ztráty mezi posádkou, jelikož jediný zásah vyřadil z boje 115 mužů!
Z italského admirála rázem vyprchala veškerá odvaha. Nadějně vyhlížející bitva nyní hrozila přerůst v katastrofu, protože ztratil rychlostní převahu a Cunningham mohl zkrátit vzdálenost a využít své převahy v bitevních lodích. Proto Campioni změnil kurz na jihozápad a zamířil k Messinské úžině. Obě bitevní lodě pokračovaly v palbě ze zadních dělových věží a na WARSPITE střílely i některé křižníky. BOLZANO však inkasoval tři zásahy 152mm granáty, načež si jej vzal na mušku i WARSPITE. Campioni v 16:05 nařídil torpédoborcům položit kouřovou clonu a napadnout nepřítele, ale ani jedno z 32 odpálených torpéd nezasáhlo. Podobně si vedly i britské Swordfishe, jenomže italské křižníky se přesto stáhly, čímž bitva v podstatě skončila, jelikož Cunningham se obávat leteckých útoků a v 16:45 odplul směrem k Maltě.
Na GIULIO CESARE zatím havarijní družstva uhasila požár a bitevní loď mohla zvýšit rychlost na 23 uzlů. Jenomže Campioni se už boj obnovit nepokusil, takže odvetný úder proběhl zcela v režii letectva. Armádní letouny sice až do setmění vytrvale útočily, ale ani jedna z 514 svržených pum nenašla cíl a někteří piloti dokonce zaměnili nepřátelské lodě za vlastní a zaútočili mj. i na GIULIO CESARE. Campioniho uskupení však přátelské bombardování přestálo bez úhony, takže poškozené jednotky s patřičným doprovodem odpluly do Neapole, zatímco CONTE DI CAVOUR zakotvil v Augustě, odkud se ještě téže noci vrátil do Tarentu. Ani GIULIO CESARE nezůstal v Neapoli, jelikož musel odplout na opravu do La Spezia.
První větší bojové nasazení bitevních lodí třídy CONTE DI CAVOUR tedy Regia Marina válečné vavříny nepřineslo. Obě jednotky vyslaly na nepřítele celkem 115 granátů ráže 320 mm, a třebaže některé salvy nepřátelské lodě zarámovaly, Britové si všimli, že dopadající projektily mají velký rozptyl. Spolupráce s armádním letectvem dopadla katastrofálně a snad nejhorším důsledkem byla ztráta sebedůvěry, když sám Campioni přiznal, že výsledek bitvy podkopal morálku italských námořníků. To však bývá často zpochybňováno a kupř. Boyne na jejich obranu uvedl: „Začaly se šířit neobjektivní zvěsti, týkající se nedostatku bojovnosti italského loďstva, které se opíraly většinou o britské názory téměř nevyhnutelně podbarvené - zdrženlivě vyjádřeno - škodolibými vtipy o tom, jak si nepřítel vedl v bitvě.“ Pravda asi bude někde uprostřed a faktem zůstává, že Regia Marina se začala boji s Royal Navy vyhýbat a žádný italský admirál už nikdy neprojevil alespoň náznak bojového odhodlání, jaké prokázal v uplynulých dnech Campioni.
Poškozený Giulio Cesare
GIULIO CESARE opravovali až do konce srpna, což znamená, že poškození musela být vážnějšího rázu. Tehdy už konečně dosáhly plné bojeschopnosti nové jednotky LITTORIO a VITTORIO VENETO, které doplnil zmodernizovaný CAIO DUILIO, což podstatně zvýšilo italské naděje na úspěch v případné další bitvě. Bragadin o jednotkách třídy VITTORIO VENETO nadšeně napsal, že „byly velkolepým produktem nejlepších lodních konstruktérů a průmyslu. Zřejmě se tehdy jednalo o nejlepší bitevní lodě na světě, ani ne tak pro svou palebnou sílu, ale pro množství technických inovací.“ S tím lze samozřejmě polemizovat, ale nepochybně šlo o vydařené obrněnce, které obě starší třídy odsoudily do role pomocníků těchto ocelových gigantů.
Cunningham pochopitelně požadoval posily, a proto 30. srpna opustilo Gibraltar uskupení tvořené bitevní lodí VALIANT, letadlovou lodí ILLUSTRIOUS a dvěma křižníky, jejichž cílem se stala Alexandrie, odkud zároveň vyplulo jádro Středomořského loďstva, aby krylo konvoj plující k Maltě. Supermarina zareagovala podobně jako před bitvou u mysu Stilo a 31. srpna vyslala na moře hlavní síly s úkolem napadnout Cunninghamovo uskupení. Campioni vyplul z Tarentu s pěticí bitevních lodí, 13 křižníky a 34 torpédoborci, takže měl nad svým protivníkem značnou převahu a mohl směle pomýšlet na odčinění nedávného nezdaru.
Bohužel letectvo nedokázalo nepřítele včas lokalizovat a jindy bojovný Cunningham raději odbočil k jihu, aby se souboji se silnějším protivníkem vyhnul. Italští letci zahlédli jeho lodě až v odpoledních hodinách, kdy už nebyla šance svést bitvu za denního světla, takže Campioni pronásledování nezahájil a rozhodující souboj hodlal svést až následujícího dne poblíž Malty. V noci se však přihnala bouře, která poškodila několik italských torpédoborců, načež Supermarina celé uskupení odvolala zpět na základnu, čímž promarnila skvělou příležitost oslabit Středomořské loďstvo, a nebo přinejmenším zabránit jeho posílení o moderní letadlovou loď.
Řecká avantýra
Italské bitevní lodě opustily základnu i 7. září, když na velitelství došlo hlášení, že nepřítel vyplul z Gibraltaru, jenomže tentokrát nezamířil na Středozemní moře, ale na Atlantik, takže jej Campioni nenašel a vrátil se zpět do přístavu. O několik dní později maršál Graziani zahájil dlouho slibovanou ofenzivu do Egypta, což si vyžádalo vyslání dalších konvojů, přičemž válečné námořnictvo dostalo rozkaz zabezpečit také transport vojsk a zásob do Albánie. Zdejší přístavy nebyly vybavené o nic lépe, než ty libyjské (celková denní kapacita činila pouhých 3500 tun), ale přesto se mezi 10. a 20. zářím podařilo přepravit přes 40 000 mužů, několik tisíc tažných zvířat, 701 automobilů a 35 503 tun dalšího nákladu. Mussolini totiž navzdory varování vlastních generálů hodlal napadnout Řecko, jež v létě 1940 odmítlo přistoupit k mocnostem Osy a nyní mělo pocítit následky.Řím už v plynulých měsících zahájil vůči Athénám sérii vojenských provokací odehrávajících se převážně na moři. Řekové v souladu se svoji neutralitou internovali 8. července italský bombardér, jenž nouzově přistál na Krétě, a trest za tuto „drzost“ přišel o čtyři dny později, kdy neznámé letouny napadly pomocné plavidlo ORION a torpédoborec HYDRA. Řekové se však nenechali zastrašit, a když u Kefalonie 15. července dosedl italský hydroplán, skončila jeho osádka rovněž v internačním táboře, načež neidentifikované bombardéry svrhly 30. července pumy na torpédoborec VASILEFS GEORGIOS. Zatímco dosavadní incidenty měly tak trochu operetní ráz, veškerá „legrace“ skončila 1. srpna, kdy ponorka GOFFREDO MAMELI rozstřílela palubním kanónem civilní parník RAULA. A protože Řekové ani poté neprojevili žádný náznak povolnosti, naplánovali Italové další provokaci, jež obě země přivedla na pokraj války.
Italská ponorka Delfino
Guvernér Dodekanéských ostrovů předal veliteli podmořského člunu DELFINO tajný rozkaz torpédovat 15. srpna u ostrovu Ténos řeckou loď, která při náboženské slavnosti každoročně zastupovala zdejší válečné námořnictvo. Tentokrát dostal tento čestný úkol lehký křižník HELLI, jehož posádka ke své smůle nevěnovala pozornost hydroplánu bez výsostných znaků, jenž ráno zakroužil nad přístavem a odletěl na sever. V 8:45 zasáhla křižník dvě torpéda a mořská voda přivedla k výbuchu i jeden kotel. HELLI v 10:15 zmizel pod hladinou, přičemž zahynuli tři námořníci. Jako by toho nebylo dost, napadly ještě téhož dne italské letouny u pobřeží Kréty parník FRINTON. Rozlícený velitel řeckého loďstva vyplul s torpédoborci VASILEFS GEORGIOS a VASILISA OLGA na Ténos, přičemž během plavby odrazil dva letecké útoky.
Řekové samozřejmě dobře věděli odkud vítr fouká a obvinili z útoku Italy, kteří vše popřeli a snažili se odpovědnost hodit na zlotřilé Brity. Pravda ovšem vyšla záhy najevo, když Řekové prozkoumali zbytky obou torpéd a podle výrobních čísel získali nezpochybnitelný důkaz o totožnosti agresora. Italové sice i nadále lhali jako když tiskne, ale o své verzi nikoho nepřesvědčili. Pirátský útok na zakotvený křižník pod neutrální vlajkou, představuje snad nejostudnější kapitolu v dějinách Regia Marina, takže není divu, že se k němu Řím dodnes oficiálně nepřihlásil a i Bragadin jej přešel taktním mlčením.
Nepřátelství mezi Řeckem a Itálií však prozatím zahájeno nebylo, takže válečné loďstvo nemuselo bojovat s dalším protivníkem. Admirál Campioni vyplul 29. září znovu na moře, ale varovaný Cunningham se boji s přesilou vyhnul a oba protivníci se vrátili zpět na základny. Toto krátké mezidobí lze z obou stran charakterizovat jako snahu vyhnout se větší bitvě. Britové neměli k rozhodnému měření sil prostředky a Italům tento stav evidentně vyhovoval a nepokusili se své převahy využít k žádné ofenzivní akci a jejich počínání začínalo připomínat dění na Jadranu za první světové války. Mussolini se však tehdy definitivně rozhodl pro útok na Řecko, což ostatní fronty dočasně odsunulo na vedlejší kolej.
Výbuch italského torpéda na Ténosu
Supermarina byla opačného názoru a upozorňovala na zbytečné tříštění sil a problematické zásobovaní invazní armády, jenomže duce si postavil hlavu a 28. října překročila špatně vybavená a početně slabá italská vojska řeckou hranici a zahájila politováníhodné tažení, jež zemi namísto vítězných vavřínů, přineslo těžkou porážku. Řekové se postavili na odpor a 4. listopadu dokonce přešli do protiútoku a zahnali nepřítele zpět do Albánie. Katastrofální výsledek podzimní ofenzívy přinesl loďstvu jen další starosti a lze hovořit o štěstí, že Mussolini na poslední chvíli odvolal plánovanou invazi na Korfu, jež hrozila dalším fiaskem. Úplně stačilo, že námořnictvo muselo podporovat hroutící se řeckou frontu právě v době, kdy samo utrpělo těžké ztráty při odvážném britském útoku na Tarent.
Vstupem Řecka do války se také podstatným způsobem změnila strategická situace v západním Středomoří. Kolébka evropské kulturu sice provozovala pouze zanedbatelné válečné loďstvo a viceadmirál Kavvadias si hořce povzdechl, že „Řecko vstoupilo do války jenom s posádkami, de facto bez lodí“, jenomže ochranu zdejšího pobřeží ochotně převzali Britové, kteří si na Krétě zřídili provizorní námořní základnu, zatímco RAF začalo využívat řecká letiště, odkud mohlo útočit na italské přístavy. Royal Navy také odřízla Dodekanéské ostrovy a jejich zásobovaní musely od nynějška převzít ponorky.
Italský Pearl Harbor
Vzdušný útok torpédových bombardérů na hlavní námořní základnu Italy zaskočil, třebaže britští plánovači se jeho přípravou zaobírali už několik let. Poprvé se tato myšlenka vynořila v r. 1935 během války v Habeši, kdy se vztahy mezi Londýnem a Římem ocitly na bodu mrazu, a v dalších letech začínala nabývat konkrétní podobu. Pro její uskutečnění horoval i admirál Cunningham, neboť představovala jediný způsob, kterak udeřit na silnějšího nepřítele. Proto se 7. září na WARSPITE uskutečnila velitelská porada, která posvětila konečný plán operace „Judgement“ (Rozsudek). Termín útoku stanovili na 21. říjen, což je pro britské námořníky památné datum, neboť na tento den připadlo 135. výročí bitvy u Trafalgaru, ve které admirál Nelson rozdrtil francouzsko-španělské loďstvo. Bohužel jeho následovníci museli své plány několikrát odložit, takže se nakonec uskutečnily až v noci z 11. na 12. listopadu 1940. Původně se počítalo s dvojicí letadlových lodí, ale stařičký EAGLE pro technické problémy nakonec nemohl vyplout, tudíž celá tíže svěřeného úkolu dolehla na bedra posádky novější ILLUSTRIOURS. Britský svaz se 11. listopadu přiblížil k Tarentu na pouhých 170 mil, aniž by jej odhalilo nepřátelské letectvo, a kolem 20. hodiny se osádky letounů začaly připravovat ke startu. „Na zádi letové paluby se seřadilo 12 Swordfishů první útočné vlny,“ napsal Miloš Navrátil, „polovina strojů byla vyzbrojena torpédy, další čtyři nesly pumovou výzbroj a na zbylé dva byly kromě pum zavěšeny rovněž osvětlovací fléry. Stroje s torpédy měly zaútočit na bitevní lodě ve vnějším přístavu, zatímco ostatní měly svrhnout pumy na menší lodě ve vnitřním přístavišti.“ Letka se seřadila do útočné formace a ve 20:57 zamířila na severozápad. Už ve 21:35 se do vzduchu vznesl první z letounů druhé vlny a palubní personál sledoval, kterak dalších devět strojů mizí v noční tmě. Archaicky vyhlížející a zoufale pomalé dvojplošníky bez stíhacího doprovodu, se vydaly na riskantní let nad dobře střeženou námořní základnu.
Torpédové bombardéry Swordfish nad letadlovou lodí Ark Royal
Přístav v Tarentu sestával z vnější a vnitřní rejdy; na vnitřní, Mar Piccolo, osudové noci kotvily pouze těžké křižníky TRIESTE a BOLZANO s lehkými jednotkami, kdežto na vnější, Mar Grande, stálo mj. šest bitevních lodí včetně nedávno přibyvší ANDREA DORIA. Velitelem přístavu byl viceadmirál Riccardi, jehož muži disponovali 101 protiletadlovými kanóny nejrůznějších ráží (od 20 do 90 mm) a 193 kulomety. Obranu před vzdušným útokem zajišťovaly rovněž ukotvené balóny, početné reflektory a nejcennější lodě chránily protitorpédové sítě. Ty však nedosahovaly až na dno, takže moderní torpéda s magnetickou roznětkou je mohla podplout a explodovat přímo pod lodním kýlem.
Všechny bitevní lodě byly na kotvišti zvaném Tarantola u východního břehu Mar Grande a Campioni se ráno chystal vyplout na moře, aby provedl výpad do východního Středomoří. Protože se počítalo s možností vzdušného úderu, obsluhy protiletadlových zbraní držely pohotovost. Těsně před 23. hodinou se nad přístavem ozval zvuk motorů a první letoun vystřelil světlice a na pobřeží zapálil nádrže s naftou. To útočníkům usnadnilo orientaci a Swordfishe nesoucí torpéda zamířily přímo k bitevním lodím, jejichž mohutné siluety nešlo přehlédnout, zatímco ostatní se vrhly na pozemní cíle. Italové je sice uvítali hustou palbou, ale většina letadel proklouzla a svrhla torpéda, která klesla do 10metrové hloubky a rychlostí 27 uzlů se vydala k nehybným cílům. Takřka vzápětí se u boků obrněných kolosů zvedly vodní sloupce značící úspěšné zásahy. Piloti odlehčených strojů se ve 23:35 vydali zpět na mateřskou loď, jenomže už ve 23:50 na přístav zaútočila druhá vlna, která dílo zkázy dokonala.
Odvážný útok zasadil Regia Marina citelný úder. Italská převaha vzala zasvé a admirál Cunningham se v následujících měsících stal pánem Středozemního moře. Výsledky náletu výstižně shrnul Navrátil: „Snímky fotoprůzkumných strojů, pořízené 12. listopadu potvrdily, že bitevní loď CONTE DI CAVOUR se potopila, i když v mělké vodě přístavu. Další dvě bitevní lodi LITTORIO a CAIO DUILIO byly těžce poškozeny a musely být vytaženy na břeh. Lehčí škody utrpěly křižník TRENTO a bitevní loď ANDREA DORIA a také dva torpédoborce, LIBECIO a EMANUELE PESSAGNO. Protiletadlové dělostřelectvo vystřílelo více jak 1300 nábojů a sestřelilo dva stroje.“
Později vyšlo najevo, že ANDREA DORIA vyvázl beze škod, ale i tak byla bilance náletu přímo otřesná a „noc v Tarentu“ nahlodala zbytek italského sebevědomí a korunovala britskou morální převahu. Výsledek útoku se stal i prvním zazvoněním umíráčku celé jedné kategorie válečných lodí. Silně vyzbrojeným gigantům, zakutých do tlustých pancířů, totiž již brzy měla odzvonit hrana a na jejich místo nastoupily letadlové lodě. Na pláč nad rozlitým mlékem však nebyl čas a admirál Riccardi urychleně zmobilizoval své podřízené ve snaze zachránit co se dá, i když pohled na tonoucí jednotky, obklopené obrovskými skvrnami unikající naftu, nesváděl k přílišnému optimismu.
Potopený Conte di Cavour
Nejhůře dopadl CONTE DI CAVOUR, jehož sice zasáhlo jen jedno torpédo odpálené z bombardéru nesoucího označení L 4-A, jenomže výbuch 176kg hlavice přesto způsobil značné škody. Nejenže připravil o život sedmnáct námořníků, ale hlavně rozerval levý bok poblíž předních dělových věží a vzniklým otvorem o ploše 96 metrů čtverečných se do útrob obrněnce nezadržitelně hrnula voda. Záchranné čety sice pracovaly ze všech sil, ale v 5:45 musel velitel loď vyklidit a posádka nevěřícně sledovala, kterak CONTE DI CAVOUR kolem osmé hodiny ranní dosedá na dno přístavu. Nad hladinu vyčnívaly pouze dvě dělové věže a mohutné nástavby. Práce na vyzvednutí začaly sice brzy po osudovém náletu, ale teprve v červenci následujícího roku byly úspěšně završeny. Bitevní loď zbavená části pancířů, stejně jako těžkých a středních děl, však skýtala smutný pohled, a třebaže dělníci zdejšího námořního arzenálu brzy začali s opravami, CONTE DI CAVOUR se už do aktivní služby nikdy nevrátil.
Italové zatím mohli spoléhat pouze na bitevní lodě VITTORIO VENETO a GIULIO CESARE. Supermarina se z udělené lekce poučila a všechny plavbyschopné obrněnce musely Tarent opustit přinejmenším do doby, než budou k dispozici dokonalejší protitorpédové sítě. Z tohoto důvodu odpluly GIULIO CESARE a VITTORIO VENETO do Neapole, zatímco ANDREA DORIA zamířil do La Spezia, kde měl urychleně dokončil přejímací zkoušky, aby co nejdřív posílil zdecimované jádro zdejší flotily. Tím Italové dobrovolně vyklidili centrální Středomoří a Britové mohli lépe zásobovat Maltu a svoji egyptskou armádu. Naopak přísun posil pro Mussoliniho vojáky v Africe a Albánii se notně zkomplikoval, i když je třeba přiznat, že Regia Marina svěřený úkol zvládla a dokázala většinu konvojů ochránit.
Kdo s koho
Hlavním Campioniho protivníkem se nyní staly britské síly operující z Gibraltaru, jelikož na souboj se Středomořským loďstvem nebylo za současné situace ani pomyšlení. VITTORIO VENETO a GIULIO CESARE provedly už mezi 16. a 20. listopadem první výpad k pobřeží Sardinie, a když na velitelství přišla 25. a 26. listopadu hlášení o nepřátelských válečných lodích, vyplul Campioni znovu na moře. Disponoval dvojicí bitevních lodí, šesti těžkými křižníky a čtrnácti torpédoborci, s nimiž měl křižovat jižně od Sardinie. Jeho protivníkem byl viceadmirál Somerville, jehož měly doplnit i některé lodě detašované od Středomořského loďstva, s nimiž se plánoval spojit právě v prostoru, kde operovali Italové. Z Alexandrie vyplulo i jádro Cunninghamovy flotily, jenomže rozptýlené britské síly dostaly za úkol chránit vlastní konvoje a nikoliv bojovat s nepřátelskými těžkými jednotkami. Znovu selhal italský vzdušný průzkum. Campioni sice dostal 27. listopadu v 10:41 na stůl hlášení o přesné poloze gibraltarské eskadry, ale piloti chybně uvedli, že nepřítel disponuje trojicí bitevních lodí. Sommerville se v 11:30 spojil s posilovou formací, takže nyní měl bitevní lodě RENOWN a RAMILLIES, letadlovou loď ARK ROYAL, několik křižníků a množství torpédoborců, takže mohl pomýšlet na souboj s Campionim. Aby ochránil svěřený konvoj, zamířil na sever, což mělo za následek střetnutí označované jako bitva u mysu Teulada.
Giulio Cesare
Krátce po poledni došlo k vizuálnímu kontaktu mezi italskými a britskými křižníky a obě strany zahájily palbu. Zpočátku měli převahu Italové, kteří dvakrát zasáhli těžký křižník BERWICK, jenomže ve 12:24 zahájil střelbu RENOWN a přinutil nepřátele k ústupu na sever, přičemž byl poškozen torpédoborec LANCIERI. Na scéně se objevily i Swordfishe z ARK ROYAL, a třebaže jejich ataky k úspěchu nevedly, Campioni nechtěl riskovat a zavelel k návratu do Neapole. Těžké kanóny z VITTORIO VENETO daly po obratu na severovýchod čtyři salvy, ale GIULIO CESARE se do boje nezapojil. Britové nepřítele nepronásledovali a odpluli na jihovýchod, čímž boj skončil.
Rozpačitý průběh bitvy u mysu Teulada měl pravděpodobně vliv na rošádu, která se počátkem prosince odehrála ve velení Regia Marina. Namísto Cavagnariho stanul v čele Supermariny viceadmirál Riccardi a Campioni nyní zastával funkci jeho zástupce. Velením loďstva byl pověřen viceadmirál Ingelo Iachino, ale ani on se k žádné větší aktivitě neodhodlal. Reorganizací prošlo i samotné námořnictvo, přičemž GIULIO CESARE a ANDREA DORIA (stále ještě ne zcela bojeschopný) tvořily 5. divizi, které velel kontradmirál Brivonesi.
Právě v té době utrpěla v Egyptě Grazianiho armáda ostudnou porážku a zdecimované jednotky prchaly zpět do Libye, což pro Regia Marina představovalo další zátěž, jelikož musela zásobovat další hroutící se frontu. Naštěstí obchodní loďstvo přišlo v prvních šesti válečných měsících pouze o 29 parníků, takže se situaci podařilo stabilizovat, třebaže nepřítel obsadil některé libyjské přístavy. Pomocnou ruku pokořenému spojenci nabídl Hitler a s Mussoliniho souhlasem se z Norska do Středomoří začal přesouvat X. letecký sbor, což pro přetížené válečné loďstvo představovalo značnou úlevu. Již počátkem ledna operovalo z italských letišť asi 300 německých strojů a Royal Navy brzy poznala, co tito skvěle vycvičení letci dokáží. Angažovanost Hitlera na Středomořském válčišti de facto skoncovala s Mussoliniho ideou „paralelní války“ a země se stávala stále více závislá na pomoci silnějšího spojence. To se pochopitelně týkalo i Regia Marina, která do února 1941 spotřebovala milión tun nafty, a další dodávky životodárného paliva mohlo zprostředkovat jen Německo.
Viceadmirál Iachino
Ještě před vstupem Luftwafe na scénu se znovu připomnělo britské letectvo několika nálety na Neapol. Už 14. prosince byl poškozen křižník POLA a 8. ledna došlo i na GIULIO CESARE. Bitevní loď přišla o pět členů posádky a exploze pumy prorvala obšívku na pravém boku, což způsobilo značné zaplavení. Rozsah škod si vynutil přesun do Janova, ale ještě před koncem ledna se obrněnec vrátil do služby. Hrozba leteckých útoků přinutila Italy přesunout své hlavní síly až do vzdáleného La Spezia, takže se s nimi nedalo počítat pro krytí konvojů do Afriky a na Balkán. Stále však mohly zasahovat v západní části Středozemního moře, a když 6. února podnikl admirál Sommerville výpad do Ligurského zálivu, naskytla se Italům možnost svést bitvu, ve které by drželi všechny trumfy.
Svaz H dostal rozkaz ostřelovat Janov a Sommerville musel tento úkol splnit toliko s dvojicí bitevních lodí, letadlovou lodí ARK ROYAL, jedním křižníkem a deseti torpédoborci. Supermarina dostala 8. února hlášení o britských palubních letounech spatřených jižně od Baleár a admirál Iachino vyplul na moře s úkolem nepřítele vyhledat a napadnout. Poblíž Bonifáckého průlivu se následujícího dne spojil z další eskadrou, takže mohl nasadit nejen bitevní lodě VITTORIO VENETO, GIULIO CESARE a ADNDREA DORIA, ale i tři těžké křižníky a deset torpédoborců.
Nepřátelské lodě 9. února krátce po rozednění ostřelovaly Janov a Iachimo následně obdržel příkaz odplout na sever a napadnout vracející se svaz H. Nad svým protivníkem měl převahu nejen v počtu těžkých jednotek, ale i v rychlosti, takže již krátce po svém jmenování dostal příležitost odčinit neúspěchy svého předchůdce. Jenomže tradičně selhal vzdušný průzkum a k boji vůbec nedošlo, třebaže se k sobě oba protivníci v odpoledních hodinách přiblížili na pouhých 30 mil. Beztrestné ostřelování významného přístavu jenom prohloubilo italskou morální kocovinu, jelikož loďstvo nebylo schopné adekvátně zareagovat a během několikadenního jalového výpadu pouze spotřebovalo množství drahocenného paliva.
Italská mizérie vyvrcholila koncem března bitvou u mysu Matapan, jež podle Cunninghama „vyrazila duši z italského loďstva.“ Regia Marina přišla o tři těžké křižníky a dva torpédoborce, zatímco VITTORIO VENETO musel po zásahu torpédem do opravy a v aktivní službě tedy zůstaly pouze dvě staré bitevní lodě. I přes tuto porážku muselo námořnictvo pokračovat v doprovodu konvojů do Albánie, jelikož Mussolini chystal novou ofenzivu. Od začátku války do konce dubna dokázaly transportní lodě na řeckou frontu dopravit zhruba 500 000 osob, 0,5 miliónu tun válečného materiálu a přes tisíc kusů automobilů a obrněné techniky. Přesto Řekové kapitulovali až po německé intervenci a rovněž osud italského panství v severní Africe visel na vlásku a bez Hitlerovi pomoci by Britové pravděpodobně na jaře 1941, kromě Italské východní Afriky, odsadili i celou Libyi.
Bitevní loď Littorio
Válka se zkrátka pro Itálii nevyvíjela dobře a zemi přinesla pouze sérii vojenských katastrof a Mussoliniho režim nyní bojoval o holé přežití. Hitler mu sice podal pomocnou ruku, ale to na druhou stranu znamenalo, že Itálie se stala jeho satelitem. Velitelem německého Afrika Korpsu se stal generál Rommel, jenž požadoval plynulé dodávky válečného materiálu. Naštěstí se právě tehdy vrátily do služby LITTORIO a CAIO DUILIO, takže admirál Iachino nyní mohl nasadit čtyři bitevní lodě, ke kterým se v srpnu připojil i opravený VITTORIO VENETO. Naopak Royal Navy si lízala rány, které utrpěla při evakuaci Kréty, a její schopnost vybojovat větší námořní bitvu byla dočasně podlomena.
Na italské námořní trasy však útočily alespoň lehké jednotky, společně s letouny a ponorkami, a Britové v létě a na podzim 1941 dokázali citelně omezit dovoz zásob do libyjských přístavů. I proto začalo námořnictvo k přepravě válečného materiálu využívat rychlé torpédoborce, kterých se brzy začalo nedostávat. Naštěstí na Středozemním moři nyní působily i německé ponorky, které potopily letadlovou loď ARK ROYAL a bitevní loď BARHAM, což znovu oslabilo Cunninghamovo loďstvo, takže k první větší konvojové bitvě došlo až na konci roku.
Dne 16. prosince vypluly na moře italské parníky MONGINEVRO, VETTOR PISANI a NAPOLI, k nimž se později připojil ještě německý ANKARA. Převážely přes 20 000 tun nákladu a jejich ochranu zajišťovalo několik uskupení válečných lodí. Nejsilnějšímu velel přímo admirál Iachino a sestávalo z bitevních lodí LITTORIO, GIULIO CESARE a ANDREA DORIA, dvou křižníků a deseti torpédoborců. Ve stejnou dobu brázdil centrální část Středozemního moře i britský konvoj mířící na Maltu, který 17. prosince zpozoroval německý pilot, jenž ovšem chybně nahlásil i přítomnost nepřátelské bitevní lodě. Iachino usoudil, že Britové hodlají napadnout svěřený konvoj a rozhodl se zaútočit. Jeho lodě změnily kurz a rychlostí 24 uzlů se vydaly do prostoru, kde se podle vzdušného průzkumu nalézal nepřítel. Mnohem slabší Britové zamířili na jih, načež Iachino raději zpomalil, neboť po trpkých zkušenostech z bitvy u Matapanu, nehodlal riskovat další noční bitvu, třebaže jeho protějšek, kontradmirál Vian, ve skutečnosti měl jen sedm křižníků a šestnáct torpédoborců.
Jenomže v 17:30 zahlédli Italové záblesky palby protiletadlového dělostřelectva, což následně vedlo k šarvátce zvané první bitva v zálivu Syrta. Iachino nezaváhal, zamířil na východ a v 17:53 zahájil LITTORIO palbu na obrovskou vzdálenost 32 km, ke které se GIULIO CESARE pro přílišnou vzdálenost od nepřítele nepřipojil. Vian nařídil položit kouřovou clonu a poslal do útoku torpédová plavidla, na která se zaměřil těžký křižník GORIZIA a některé torpédoborce. Nastupující tma bitvu krátce po 18. hodině přerušila a slabší Britové bojiště opustili. Italové je nepronásledovali, protože jejich hlavním úkolem byla ochrana cenného konvoje, jenž následujícího dne dosáhl určených přístavů. Vian později vyslal několik jednotek k Tripolisu, jenomže ty vpluly do minového pole, přičemž se potopil křižník NEPTUNE a torpédoborec KANDAHAR.
Conte di Cavour ve válečné kamufláži
To byl nesporný úspěch, na který vzápětí navázali italští žabí muži, když za pomoci říditelných torpéd dokázali v noci z 19. na 20. prosince nepozorovaně proniknout do Alexandrijského přístavu a potopit superdreadnoughty VALIANT a QUEEN ELIZABETH. Cunninghamovi nezůstala ani jedna bitevní loď a Italové tedy rok 1941 zakončili skvělým způsobem. Karta se rázem obrátila a nyní pro změnu začali obchodní lodě ztrácet Britové, kteří v následujících měsících jen s obtížemi zásobovali těžce zkoušenou Maltu. Naopak italské konvoje se nyní plavily s minimálním doprovodem a jenom v lednu se do Libye podařilo přepravit 43 328 tun munice a 22 248 tun benzínu.
To umožnilo Rommelovi přejít do ofenzívy a o několik měsíců později už německo-italská vojska stála před Alamejnem. Ragia Marina však stále trpěla nedostatkem pohonných hmot a nemohla příznivé situace využít k ovládnutí celého Středozemního moře. Bitevní lodě většinou kotvily v přístavech, a když už některé musely základny opustit, jednalo se většinou o moderní jednotky třídy VITTORIO VENETO. Čas veteránů z první světové se pomalu nachyloval a ve válečném loďstvu od nynějška hrály takříkajíc druhé housle.
GIULIO CESARE se stal nadbytečným a jeho poslední bojovou operací se v lednu 1942 stalo dálkové zabezpečení konvoje M.43. V této souvislosti je zajímavé, že takřka současně padlo rozhodnutí přestavět těžce poškozený CONTE DI CAVOUR. Provizorně opravený obrněnec odplul v prosinci 1941 do Terstu, aby se ve zdejší loděnici podrobil rozsáhlým úpravám, které by zvýšily jeho bojovou hodnotu. Renovací měla projít pohonná jednotka a zejména hlavňová výzbroj. Střední a lehké dělostřelectvo bylo kompletně odstraněno a CONTE DI CAVOUR plánovali osadit dvanácti děly ráže 135 mm, stejným počtem 65mm kanónů, jež mělo doplnit ještě 23 protiletadlových dvojčat ráže 20 mm. Důležité vylepšení představovala rovněž instalace radaru. Jenomže modernizace zastaralé jednotky nepatřila mezi italské priority, takže práce pokračovaly hlemýždím tempem a do konce války se je nepodařilo dokončit.
Agónie italské flotily
GIULIO CESARE byl někdy v průběhu roku 1942 převeden do rezervy a dalších bojů se nezúčastnil. Regia Marina uvedla v létě 1942 do služby bitevní loď ROMA, což umožnilo přeřadit do rezervy i CAIO DUILIO a ANDREA DORIA, jejichž posádky z větší části přešly na další plavidla. Tou dobou už bylo zřejmé, že Itálie spěje k neodvratné porážce. Rommelova ofenzíva ztratila v létě 1942 dech a jeho vojska musela zahájit ústup zakončený kapitulací v květnu následujícího roku. Němci si přisvojovali všechny dosažené úspěchy, zatímco porážky rádi svalovali na „neschopné“ spojence, kteří údajně nedokázali dostát svým závazkům a zajistit přísun posil a válečného materiálu. Přinejmenším poslední výčitka je dosti nespravedlivá, jelikož námořnictvo za celou válku vyslalo do severní Afriky zhruba 1700 konvojů a do cílových přístavů v pořádku dopravilo 90% přepravovaných osob a nákladu! GIULIO CESARE se mezitím přesunul do Puly, kde sloužil jako školní loď a plovoucí protiletadlová baterie. Spojenci v létě 1943 postupně odsadili ostrovy Pantelleria, Lampedusa a Sicílie, což osud nyní již doslova nenáviděného Mussoliniho režimu zpečetilo. Hlavní síly Regia Marina pro obranu těchto ostrovů nemohly nic učinit, ale admirál Bergamini (před nedávnem vystřídal Iachina) hodlal klást odpor očekávané invazi na pobřeží Itálie. Proto se obě jednotky třídy ANDREA DORIA vrátily do činné služby, ale GIULIO CESARE se zmenšenou posádkou i nadále kotvil v Pule. Mussolini byl nakonec 24. července sesazen a v čele státu jej nahradil maršál Badoglio, jenž se Spojenci neprodleně zahájil mírové rozhovory zakončené 3. září podpisem bezpodmínečné kapitulace. Italské loďstvo stále představovalo nezanedbatelnou sílu, neboť pouze pro předpokládané operace na Tyrhénském moři vyčlenilo tři bitevní lodě, pět křižníků, deset torpédoborců, patnáct ponorek a desítky menších plavidel.
Admirál Bergamini
Podle podmínek příměří se měly všechny bojeschopné lodě přesunout na Maltu a tam pod dohledem Spojenců zůstat až do konce války. Příslušný rozkaz vydala Supermarina 8. září, a třebaže jej mnozí důstojníci považovali za potupný, většina lodí poslušně zvedla kotvy a zamířila na místo určení. S kapitulací se ovšem nehodlal smířit Hitler, načež německé jednotky začaly odzbrojovat své nedávné spojence a z Itálie se stala okupovaná země. Němci se pokusili zmařit i přesun válečných lodí na Maltu a 9. září jejich letouny potopily bitevní loď ROMA, na jejíž palubě zahynul i admirál Bergamini, a poškodily LITTORIO.
Do internace odplul i GIULIO CESARE, jenž pod vedením fregatního kapitána Carminatiho, opustil 9. září Pulu. Na moři se část posádky vzbouřila a požadovala potopení lodě, ale Carminati situaci zvládl a po doplnění paliva v boce Kotorské, zamířil k Tarentu. Během přesunu jej sice napadly německé bombardéry, ale posádka útok odrazila a obrněnec zakotvil v Tarentu. Zde obdržel britský doprovod a šťastně dorazil do La Valletty, takže admirál Cunningham mohl nadřízeným odeslat následující depeši: „S uspokojením dávám Vaším lordstvům na vědomí, že italská flota stojí na kotvě pod hlavněmi děl pevnosti Malta.“ Nebojeschopný CONTE DI CAVOUR odplout nemohl, protože k dokončení jeho modernizace chybělo ještě nejméně půl roku. Posádka tedy stáhla válečnou vlajku a loď opustila. Obrněnce se zmocnili Němci, kteří pro něj neměli žádné využití, takže zůstal v Terstu až do 15. února 1945, kdy se stal obětí spojeneckých bombardérů.
Opravovaný Conte di Cavour
Velitelem internovaných sil na Maltě se stal viceadmirál Da Zara. Italové měli odevzdat závěry děl a zapečetit radiostanice, na což dohlíželi spojenečtí vojáci, jenomže nakonec vše dopadlo poněkud jinak. Badogliova vláda totiž 13. října vyhlásila nepřátelství Německu, takže se některé lodě vrátily pod její svrchovanost. Spojenci se však nehodlali vzdát kontroly nad bitevními loděmi, tudíž obě moderní jednotky odpluly do Egypta, zatímco staří vysloužilci zůstali na Maltě až do léta 1944. Teprve tehdy mohl GIULIO CESARE ostrov opustil, ale do bojů už nijak nezasáhl.
Válka v Evropě oficiálně skončila 8. května 1945 a nastal čas bilancování. Regia Marina si v tomto konfliktu počínala aktivněji, než během Velké války, ale její nasazení opět vyznělo přinejmenším rozpačitě. Přesto nelze italský podíl na dění ve Středomoří bagatelizovat a Boyne dokonce napsal, že: „Italské námořnictvo sloužilo své zemi a svým spojencům ve 2. světové válce dobře. Mezi 10. červnem 1940 a 8. zářím 1943 podniklo téměř 35 000 výpadů. V té době (…) dopravilo stovky tisíc mužů a milióny tun výzbroje a výstroje Středozemním mořem do Libye, Tunisu a Řecka. V četných těžkých střetnutích ztratilo 393 plavidel včetně jedenácti křižníků, čtyřiačtyřiceti torpédoborců a osmdesáti šesti ponorek.“ Co se popisovaných plavidel týče, CONTE DI CAVOUR (podle Michajlova) podnikl deset bojových plaveb trvajících v součtu 296 hodin, přičemž zdolal celkovou vzdálenost 5459 námořních mil, zatímco aktivnější GIULIO CESARE uskutečnil 37 misí a na moři strávil 932 hodin, během kterých překonal 17 453 mil.
Použité zdroje:
С. Патянин: Проклятые линкоры. „Цезарь“ ставший „Новороссийском“. Vydala nakladatelství Яуза, Коллекция, Эксмо 2011.
М.А. Брагадин : Итальянский флот во Второй Мировой войне.
А.А. Михайлов: Линейные корабли типа Конте ди Кавур. Санкт-Петербург 1996.
П.Ч. Смит: Бой неизбежен! Vydalo nakladatelství ACT 2005.
F. Novotný: Veleobři oceánů. Vydalo nakladatelství Albatros 2003.
A. Perepeczko: Bouře nad Atlantikem (2). Vydalo nakladatelství Naše Vojsko 2007.
M. Navrátil: Britské palubní letectvo. Torpédonosné a bombardovací typy domácí konstrukce 1939-1945. Vydala nakladatelství Ares a Deus 2001.
E. Kosiarz: Námorné bitky. Vydala nakladatelství Pravda a Naše Vojsko 1984.
W. J. Boyne: Srážka Titánů. Vydalo nakladatelství Naše Vojsko 2001.
A. Walker: Ocelové korby, ocelová srdce. Vydalo nakladatelství Naše Vojsko 2007.
Морская война 1/2009.
http://wunderwaffe.narod.ru/HistoryBook ... _Sred_Win/
http://www.cityofart.net/bship/frameset8.html
http://www.wunderwaffe.narod.ru/Magazin ... /index.htm
http://www.wunderwaffe.narod.ru/WeaponB ... /index.htm
http://www.wikipedia.org/
http://photo.starnet.ru/Thematic_Wallpa ... htm#Cavour
) "mocného šplouchu". Nemá (ani nepotřebuje) tolik výbušniny, kolik by jeden řekl.
, což moc nejde) tohle, zatímco mnohem ožehavější věci už dávno vypluly na povrch, mi přijde uhozené. Ale kontroverzní "modrý kouř" (což byl s největší pravděpodobností asi opravdu jen hořící letoun od vlastní palby posléze hozený přes palubu) bude žít asi ještě dlouho, dokud to bude mít posluchače...a to bude.
