Stavba Terezína
Základem složitého opevnění byl protáhlý osmiúhelník, z jehož vrcholů vybíhaly pětiboké bastiony vzdálené od sebe 390 metrů. Bastiony byly propojeny valy tak, aby pod nimi probíhající hlavní vodní příkop propojil i vedlejší příkopy a vytvořil dokonalou obranu pevnosti. Bastiony nebyly příliš vysoké, důležité bylo rozšíření obranného pásma do hloubky terénu směrem k nepříteli. Bastiony byly odlišné tvarem, velikostí i účelem. Šest dutých bastionů ukrývaly ve svých prostorách skladiště, ubytovny i nemocnici. Tyto prostory se nazývali kasematy. Další kasematy byly ve valovém opevnění. Celý systém byl tvořen 55 fortifikačními články, které byly ukončeny podstavci pro 332 děl. Většina článků vnějšího a vnitřního valu byla spojena podzemními chodbami. Jejich celková délka byla téměř 29 kilometrů. Pevnost měla původně 4 brány. Jižní Bohušovická a severní Litoměřická byly zbourány v letech 1897-98. Na stavbě pevnosti se podílelo téměř patnáct tisíc lidí.
Nebezpečí pruského vpádu byl důvodem ke stavbě dalšího předmostí v podobě malých pevností, které již byly spojeny telegrafem. Délka opevnění se zvýšila z původních 7 200 metrů na 13 500 metrů.
Pro vojenskou posádku byla vybudována kasárna španělského dvorního typu. Uvnitř pevnosti bylo postaveno 12 erárních staveb. Město uvnitř pevnosti bylo budováno na pravidelném šachovnicovém půdorysu uprostřed s přehlídkovým náměstím, podél s dvěma až třemi bloky budov.
Malá pevnost
Malá pevnost ležící na pravém břehu staré Ohře má tvar rozbíhavého obdélníku se dvěma polobastiony a dvěma bastiony. Cesta vedoucí k hlavní bráně je vedena po dlouhém mostě. V prostoru pevnosti jsou shromaždiště, důstojnické pavilony, kasárna, správní a hospodářské budovy, dílny a objekty s vězeňskými celami. Po obsazení Československa, v červnu 1940, zřídili nacisté v Malé pevnosti policejní věznici. Z různých služeben gestapa sem byli posíláni čeští a moravští vlastenci, členové mnoha odbojových skupin a organizací. Kromě našich občanů (asi 90%) zde byli vězněni i občané bývalého Sovětského svazu, Poláci, Jihoslované, Francouzi, Italové, angličtí váleční zajatci a příslušníci dalších národů. Za pět let prošlo branou Malé pevnosti na 32 000 mužů a žen.
Životní podmínky uvězněných se rok od roku zhoršovaly, vězňové byli nuceni k vysilující otrocké práci. Vnitřní komanda zajišťovala údržbu a chod věznice, obdělávání přilehlých polí a výstavbu různých objektů. Většina vězňů však pracovala mimo pevnost u různých firem v okolí a do posledních dnů války se podílela na válečné výrobě a práci pro Říši.
Od roku 1943 se prováděly v Malé pevnosti i popravy na základě "Sonderbehandlung" - bez soudního řízení. Celkem zde bylo zastřeleno více než 250 vězňů. Při poslední popravě 2.5.1945 byly zmařeny životy 51 vězňů, převážně představitelů mládežnické organizace Předvoj. Zločiny páchané v Malé pevnosti měli na svědomí dozorci SS v čele se svým velitelem Heinrichem Jöckelem.
V Malé pevnosti byli vězněni např. představitel odbojové organizace Ústředního vedení odboje domácího doc. Vladimír Krajina, vedoucí představitelé Obrany národa gen. Hugo Vojta, gen. František Kravák, gen.Viktor Spěváček, gen. František Melichar aj. V době heydrichiády v roce 1942 sem byli dopraveni roudničtí studenti a také příbuzní a pomocníci atentátníků Kubiše a Valčíka, z nich 252 osob bylo popraveno v říjnu 1942 v Mauthausenu.
Malá pevnost měla charakter průchozí věznice, odkud byli vězni posíláni po určité době před soud nebo do koncentračních táborů. Přímo zde zahynulo v důsledku hladu, týrání a nedostatečné lékařské péče a hygieny 2 600 vězňů, další tisíce jich zahynuly po deportaci z Terezína.
Ghetto Terezín
V prvních letech Protektorátu usilovaly německé okupační úřady o co možná nejradikálnější snížení počtu židovského obyvatelstva jeho vystěhováním z Protektorátu a Říše. V té době vstoupil v platnost celý rafinovaný systém diskriminačních opatření. Do prosince roku 1939 odjelo z Protektorátu 19 016, a v roce 1940 dalších 6 176 židovských vystěhovalců. V následujících dvou letech už jen 817. Hitlerův plán, který chtěl do konce roku 1941 deportovat nejen protektorátní, ale i německé a rakouské židovské obyvatelstvo, byl nesplnitelný. V této situaci se zrodilo východisko z nouze – Terezín.
Koncepci "ghettoizace" představil Reinhard Heydrich. Původní koncepce počítala s dvěma ghetty, jedním v Čechách, druhým na Moravě. Ghetta měla mít funkci nejen pracovního "Arbeitslager", ale i zaopatřovacího tábora "Versorgungslager". Pracovní příležitosti měly být vytvořeny přímo v táboře. Na konferenci ve Wannsee, 20.ledna 1940, bylo poslání Terezína – jako koncentračního a průchozího tábora – pevně začleněno do strategie závěrečné etapy "konečného řešení". Dne 24. listopadu 1941 dorazila do Sudetských kasáren v Terezíně skupina 342 mladých židovských mužů, příslušníků tzv. komanda výstavby. Jejím úkolem bylo připravit další objekty ve městě pro přijetí dalších transportů. Ty začaly do vznikajícího ghetta proudit od 30. listopadu, zde měli být soustředěni do doby, než budou vyhlazovací tábory na východě připraveny k jejich konečné likvidaci
Terezínskému táboru pro Židy velela nacistická komandantura v čele s táborovým velitelem. V této funkci se postupně vystřídali dr. Siegfried Seidl, Anton Burger a Karl Rahm - všichni v hodnosti SS-Obersturmführer. Komandatura předávala příkazy tzv. židovské samosprávě. Ta se starala o vnitřní chod tábora. Přímý dohled nad vězni vykonávali protektorátní četníci, kteří z velké většiny sympatizovali s uvězněnými, snažili se jim pomoci a udržovat kontakty s vnějším světem.
Židovským vězňům sloužila k ubytování nejprve kasárna a po vystěhování terezínských obyvatel v polovině roku 1942 i všechny civilní domy. Při obrovském přeplnění tábora však obývali i půdy, sklepy a kasematy ve valech. Terezín se stal největším koncentračním táborem na území českých zemí. Proudily sem tisícové transporty Židů nejen z Protektorátu, ale i z Německa, Rakouska, Holandska, Dánska a koncem války i ze Slovenska a Maďarska.
První vedoucí terezínské rady starších, Jakub Edelstein, a jeho nejbližší spolupracovníci doufali, že by organizováním produktivní práce v terezínském ghettu mohli před deportacemi na východ zachránit značnou část českých Židů anebo alespoň jejich deportaci oddálit. V létě 1942 koncepce produktivního a hospodářsky soběstačného ghetta ztroskotala a tak se z Terezína stalo ghetto pro staré a nástroj nacistické propagandy.
Od října 1942 směřovaly téměř všechny transporty do Osvětimi - Birkenau, nejstrašnějšího z vyhlazovacích táborů. Z Terezína na východ bylo vypraveno celkem 63 transportů, jimiž odešlo více než 87 000 osob. Z nich se dočkalo osvobození 3 800.
Za necelé 4 roky prošlo Terezínem více než 155 000 vězňů - mužů, žen i dětí. V posledních dnech války k nim přibylo ještě na 15 tisíc vězňů, kteří dorazili do Terezína s tzv. evakuačními transporty z koncentračních táborů vyklízených před postupující frontou. Na 35 000 vězňů zde v důsledku stresu, hladu a hrozných ubytovacích a hygienických podmínek zemřelo.
Osvobození
Jak již bylo řečeno, ke konci války přijížděly do Terezína evakuační transporty z východu. Tisíce zubožených a těžce nemocných vězňů s sebou přivezli skvrnitý tyfus, který se rychle rozšířil i mezi původními židovskými vězni. Mezitím byl zjištěn tyfus i ve věznici v Malé pevnosti. O tom se dozvěděli lékaři v Praze a zorganizovali tzv. Českou pomocnou akci na pomoc terezínským vězňům. Vedl ji pražský epidemiolog MUDr. Karel Raška.
Ve večerních hodinách 8. května projely Terezínem ve směru na Prahu první jednotky Rudé armády. Sovětští vojáci pak v následujících dnech převzali na žádost českých lékařů ochranu celého Terezína a poskytli i potřebnou lékařskou pomoc. Již koncem května byla nejhorší vlna epidemie zdolána; před smrtí bylo zachráněno na 30 000 lidských životů.
Zdroje: www.pamatnik-terezin.cz , www.ushmm.org , www.holocaust.cz , www.deathcamps.org/reinhard/terezin.html
knihy - Terezín: místa utrpení a hrdinství - L. Chládková, V. Blodig
Průvodce Terezínem :
mapa terezin3
Mapa Terezín č. 2
