Velká Morava
vládce v letech 871 – 894
Král Svatopluk na nádvoří Bratislavského hradu
Přestože existence Velké Moravy trvala jen něco kolem jednoho století, tak se nesmazatelně vryla do evropských dějin a především pak její vládce Svatopluk je vnímán, jako jeden z nejvýznamnějších evropských panovníků, který zděděnou zemi rozšířil takovým způsobem, že je někdy pro jeho panství používáno spojení Svatoplukova říše. Toto skutečné evropské impérium směle konkurovalo sousední Franské říši a vedlo čirou diplomatickou korespondenci i se samotným římským papežem. Právě éra Svatopluka, který je často zván s přídomkem „Veliký“, se nejčastěji odráží v celé řadě dobových písemných pramenech i v pramenech, která vznikla o celá staletí později ale dozvuk jeho vlády byl ještě stále tak silný a živý, že se o něm a jeho Říši psalo po celé Evropě a i na arabském poloostrově. Svatopluk nebo také Sventopluk, Zventapu, Zwentibald, Zuendibolch, Suatopluk (řeckyΣφενδοπλόκος, Σφεντοπλικος, staroslověnskyСвѧтопълкъ, staroruskyСвѧтополкъ/Святополкъ, slovenskySvätopluk).
Král Ludvík sebral v měsíci srpnu vojenské sbory a rozdělil je na tři části. K potlačení opovážlivosti Srbů určil svého jmenovce [syna Ludvíka] a Durynky a Sasy a Bavorům přikázal, aby šli na pomoc Karlomanovi proti Svatoplukovi, synovci Rostislavovu, který zamýšlel válčit. Sám však u sebe podržel Franky a Alamany a chtěl bojovat proti Rostislavovi. A když bylo třeba vytáhnout, onemocněl. Tak nutností donucen a poručiv výsledek Pánu, postavil v čelo tohoto vojska Karla, nejmladšího ze svých synů. Když ten přišel s vojskem sobě svěřeným k-(do) oné nepředstavitelné Rostislavově pevnosti, nepodobné i těm nejstarším,spoléhaje na pomoc Boží, spálil požáry všechna opevnění v onom území a uchvátil vše, co nalezl ukryté v lesích nebo zakopané v polích; všechny, kteří se s ním střetli, obrátil na útěk nebo pobil. Karloman neméně pustošil ohněm a železem království Svatoplukovo. Když bylo celé území zpustošeno, sešli se bratři Karel a Karloman, blahopřejíce si k vítězství danému jim nebem.
(Fuldské anály, k roku 869)
Pozdní tradice
Přestože se Svatopluk stává vládcem Velké Moravy roku 871, tak o něm máme písemné prameny jen o dva roky starší. Jaký byl jeho život a osudy před rokem 869, kdy o něm máme první písemné zmínky, nevíme a pouze na základě pozdějších pramenů a dalších indicií můžeme usuzovat, co a jak podnikal a jaká byla jeho role v rámci Rostislavovy Velké Moravy. Do určité míry můžeme vycházet i ze zdrojů pozdní tradice, která nám naznačuje jeho možné příbuzenské vazby v rámci vládnoucí elity. Ovšem tyto pozdní prameny musíme brát s rezervou, protože nevíme, z jakých pramenů středověcí autoři čerpali a tudíž, nakolik jsou jejich údaje hodnověrné. Podle pozdní tradice (T.Pešina z Čechorodu, Mars Moravicus - G.Středovský, SacraMoraviaehistoria) vládl na Moravě Mojmír I. (Mojmar) někdy v letech 811/812 – 820. Tento Mojmír I., kterého nemůžeme ztotožňovat s Mojmírem, který zemřel někdy kolem roku 846, byl údajně pokřtěn pasovským biskupem Urolfem (cca 804-806) a velký šiřitel křesťanství. Za své vlády uzavřel mír s Ludvíkem Pobožným ve Frankfurtu a společně s Franky bojoval proti Avarům, s kterými následně uzavřel mír. Z manželství s neznámou partnerkou, či partnerkami měl tři syny a to následného vládce Moravy Mojmíra I. (II.), Boso-Hos(dia) a Ljudevíta. Mojmír I.(II.) vládl na Moravě v letech 820-842 a stejně jako jeho otec i on měl být údajně velký šiřitel křesťanství. Mojmírův bratr Boso měl mítdva syny: Rostislava (846 – 870) a Bogislava. Pešina i Středovský shodně uvádějí, že Rostislav byl synovcem Mojmíra, stejně tak to ostatně uvádějí i dobové franské zdroje. Rostislavovou ženou byla údajně dalmatská (chorvatská) kněžna Miloslava, dcera vévody Gostomysla a sestra sv. Ivana. Vzhledem k tomu, že v době, kdy Pešina a Středovský psali svá díla a nebylo jim nic známo o Chorvatech ve východních Čechách, tak se obecně myslelo, že se jedná o dalmatské Chorvatsko. Tam ale žádný vévoda toho jména není znám (L.E.Havlík 1996, s.91). Tradice, kromě jiného, připisuje Rostislavovi ovládnutí severní Panonie na východ od Ráby včetně města Vesprimu. Jak opět víme z dobových pramenů, Svatopluk byl rovněž Rostislavovým synovcem a tak se podle pozdní tradice předpokládá, že jeho otcem byl Rostislavův bratr Bogislav (T.Pešina, Marc Moravicus II, kap. 6).
Pozdní tradice nám tak naznačuje možné rodinné vazby a tím pádem i nástupnické Svatoplukovo právo. Sice nevíme, jestli uváděná jména jsou pravdivá, ale v každém případě je jasné, že Svatopluk byl Rostislavův synovec a tím pádem měl v rámci vládnoucí elity výsadní postavení. O to výsadnější, že Rostislav zřejmě mužského potomka neměl a tím pádem byl Svatopluk zřejmě považován za pretendenta trůnu. Z tohoto titulu se předpokládá, že koncem 50. let 9. století se Svatopluk stává nitranským vládcem a to buď z Rostislavova pověření, nebo jako nástupce svého otce, který také zcela jistě na Moravě zastával nějaký vysoký úřad. Svatopluk tak v podobě svého údělného knížectví ovládal prakticky polovinu Velké Moravy, což opět svědčí o jeho mimořádném postavení. Pokud budeme věřit o něco mladším slovanským zdrojům, jako například „Život Konstantina Filozofa“ (součást moravsko-panonských legend), tak počátkem šedesátých let byl Svatopluk jedním z autorů poselství moravských vyslanců do Konstantinopole k císaři Michalovi III. Ovšem tato informace může být tendenční, protože dílo vzniklo v době Svatoplukovy vlády a tak se možná autor chtěl tehdejšímu vládci prostě jen zavděčit. To, že se Rostislav o krocích ohledně christianizace radil s nějakou užší vládnoucí elitou, asi není pochyb a s velkou pravděpodobností byl součástí této elity právě i mladý Svatopluk. Stejně tak se dá předpokládat, že se Rostislav radil se svými předními velmoži při prvním neúspěšném pokusu, který směřoval do Říma k papežovi a zcela jistě i v tomto případě byl jedním z účastníků jednání Svatopluk.
Stalo se pak v ty dny, že Rostislav, kníže slovanský, spolu se Svatoplukem poslali z Moravy k císaři Michaelovi poselství, pravíce toto: „Z boží milosti jsme zdrávi. Přišlo k nám mnoho učitelů – křesťanů z Vlach i z Řecka a z Němec, učíce nás rozličně. Jenže my Slované jsme lid prostý a nemáme nikoho, kdo by nás naučil pravdě a řádně nás poučil.
(Život Konstantina Filozofa, kap. V, k roku 862)
Svatopluk jako údělný kníže
Zřejmě i celá šedesátá léta byl Svatopluk členem nejužší vládnoucí elity a spolu s Rostislavem vytvářel zahraniční politiku Velké Moravy, především pak vůči svému mocnému sousedovi Východofranské říši. Dá se předpokládat, že vojska nitranského údělného knížectví byla například v hotovosti v roce 864, kdy se zhroutilo spojenectví mezi Karlomanem (syn Ludvíka II. Němce) a Rostislavem, a kdy Ludvík zaútočil proti Velké Moravě a donutil Rostislava přijmout svrchovanost poté, co nemohl moravský vládce z pevnostiDowina (zřejmě Děvín u Bratislavy) uniknout. Ovšem příměří mělo jen krátkého trvání a Rostislav podle všeho sám nikdy neměl v úmyslu toto příměří dodržovat. Krátké období příměří bylo zkaleno již roku 866, kdy syn krále Ludvíka Němce, Ludvík těžce nesl smíření otce s prvorozeným Karlomanem, který proti němu vedl otevřenou válku v letech 858 – 863. Proto se mladý Ludvík rozhodl zosnovat spiknutí, na jehož stranu se snažil získat i mocného knížete Moravanů. Když se o tomto spiknutí Ludvík Němec dozvěděl, jal se sjednat si v rodině a říši pořádek. Nicméně hrozba toho, že by zase dříve či později mohl někdo žádat o vojenskou podporu jeho souseda Rostislava, tu stále byla.Opět se dá předpokládat, že když měl Karloman vazby na Rostislava, tak měl stejné vazby na druhého muže moravského panství, tedy na Svatopluka. Ostatně to se mělo později skutečně prokázat. V roce 866 došlo z rozhodnutí krále Ludvíka k novému uspořádání v říši, které se však dotklo jeho syna Ludvíka, který těžce nesl usmíření jeho otce s Karlomanem. Proto se Ludvík chystal k otevřenému boji proti svému otci Ludvíkovi Němci. Toto spiknutí však bylo včas odhaleno a vedlo k sesazení hraběte Verinhara. Jak se zdá, část povstalců ale přeci jenom otevřeně proti králi vystoupila. Mezi nimi byl i Gundakar, který v době internace Karlomana vládl od roku 863 místo něho Korutanům. Nové povstání tak vypuklo ve východních částech říše. Bylo však králem potlačeno a vzbouřenci opět jako již tolikrát hledali útočiště na dvorci knížete Rostislava. Odbojný Gundakar pak spojil své síly s Moravany a postavil se v čele vojsk proti Karlomanovy, který byl s vojskem vyslán proti Velké Moravě. Kde přesně k následujícím dvou bitvám došlo, nevíme, ale jelikož Karloman podal zprávu o svém vítězství z Badenu u Vídně, dá se předpokládat, že Rostislavovo vojsko vedené zřejmě jeho synovcem Svatoplukem překročilo někde u Děvína řeku Dunaj a na území Východofranské říše se střetlo s Karlomanem. To, že vojsko bylo vedené franským velmožem naznačuje, že v jeho čele nejel moravský vládce. Ten ale své muže zcela jistě nedal jen tak dispozici Gundakarovi a tak zde musel mít nějakého moravského zástupce. Tím mohl být právě Svatopluk, který v té době již byl dávno dospělý muž. Samotný průběh bitev neznáme, ale tím, že došlo ke dvěma větším střetům, se dá oprávněně domnívat, že první skončila spíše nerozhodně. Až druhá bitva byla pro franské vojsko úspěšnější a umožnila plenění moravských zemí, což možná mohlo ovlivnit Svatoplukův pohled na vojenskou moc svého mocného souseda, která nadále sílila. Ludvík Němec se totiž rozhodl vypořádat hned s několika protivníky zároveň a rozhodl se v létě roku 869 postavit hned tři armády. První z nich složena z Durynků měla pod jeho synem Ludvíkem potlačit nepokoje v Srbsku. Druhá výprava složena ze Sasů a Bavorů pak byla určena na pomoc Karlomanovi v jeho boji proti Svatoplukovi, synovci knížete Rostislava. Třetí výprava složena z Franků a Alamanů měla být vedena osobně králem a měla být určena proti Rostislavovi. Král ale onemocněl a tak jej musel zastoupit jeho nejmladší syn Karel. Karlovo vojsko pak vtrhlo do Pomoraví, kde oblehlo hlavní Rostislavovu pevnost. Ta sice útoku znovu odolala, ale široké okolí lehlo popelem a mečem. Koncem léta, či začátkem podzimu roku 869 tak byla Velké Morava těžce vypleněná a to jak v Pomoraví, tak i na Nitransku, kde Svatopluk sváděl boje s Karlomanem. Lidská i ekonomická situace moravského státu tak byla jistě tvrdě zasažena a zde se zřejmě Svatopluk rozhodl změnit dosavadní Rostislavovu politiku vůči Říši. Až teprve k těmto událostem máme o Svatoplukově první písemnou zmínku (Fuldské anály), kterou jsem uvedl na úvod tohoto článku. Někde zde se Svatopluk zřejmě rozhodl podřídit se Franské říši, čímž zradil Rostislava a Moravany. Je možné, že tím sledoval své vlastní zájmy. Zřejmě se domníval, že osoba Rostislava a jeho zahraniční politika nadále povede v další válečné akce, které by mohly v konečném důsledku skončit vyhlazením Moravanů. Přesné pohnutky neznáme, ale je faktem, že v roce 870 se rozhodl svěřit své knížectví pod franskou svrchovanost. Tímto aktem vypověděl svému strýci Rostislavovi poslušnost.
Svatopluk, synovec Rostislavův, dbal vlastních zájmů a svěřil se [v ochranu] Karlomanovi spolu s celým královstvím, které držel.Proto se Rostislav na synovce mocně rozhněval, činí mu tajné nástrahy a nařizuje, aby ho zardousili, když nic zlého nebude při hostině tušit. Avšak milostí Boží byl Svatopluk z nebezpečí smrti vysvobozen. Neboť, když mu [to] někdo znalý úkladů naznačil dříve než vstoupili do domu ti, kteří ho měli zabít, vstal z místa hostiny, jako by se chtěl bavit se sokoly a unikl připraveným úkladům. Když Rostislav viděl, že jeho úmysl byl prozrazen, pronásledoval s družinou svého synovce, aby ho zajal. Avšak spravedlivým soudem Božím byl chycen do léčky, kterou nastrojil, neboť byl od téhož svého synovce zajat, spoután a předveden Karlomanovi. Doprovázen i jeho družinou, která ho střežila, aby neunikl, byl jím poslán do Bavor a do příchodu králova uvržen pod stráží do žaláře. Karloman aniž potom narazil na odpor, vtrhl do jeho království a všechna města a hrady se mu podrobily.A když uspořádal království a rozdělil jeho správu mezi své [lidi]a obohatil se královským pokladem, vrátil se zpět ...[Ludvík Němec] ... vytáhl kolem listopadových Kalend do Bavor. Tam se poradil se svými [velmoži] a přikázal, aby mu byl předveden Rostislav spoutaný těžkým řetězem. Byl [sice] odsouzen k smrti rozsudkem Franků a Bavorů, jakož i Slovanů, kteří přišli z různých krajů a přinesli králi dary,avšak [ten] rozhodl, aby [Rostislav] byl pouze zbaven zraku.
(Fuldské anály, k roku 870)
Uzavření nějaké formy příměří s Karlomanem v roce 869 by také vysvětlovalo zápis Fuldských análů k roku 870, kde je psáno, že se Svatopluk s celým svým královstvím svěřil v ochranu Karlomanovi. Tím se Svatopluk v očích Moravanů dopustil jasné vlastizrady a trest smrti jej neměl minout. Jenomže Svatopluk měl zcela jistě vlivné přátele i na Rostislavově dvoře a tak se o úkladech včas dozvěděl a sám svému strýci nastolil léčku. Je docela možné, že mu léčku pomohli připravit Frankové, kteří měli o osobu Rostislava, jako svého úhlavního nepřítele, enormní zájem. Svatoplukovi pak zřejmě slíbili, že se stane jeho nástupcem, který ale bude podléhat svrchované moci krále Ludvíka Němce. To se zřejmě Svatoplukovi jevilo jako přijatelné riziko, protože vedle své vlastní vojenské moci se tak mohl opřít o Karlomanovo vojsko. A to, že by občas odváděl nějaký roční tribut franskému panovníkovi,opět asi nepovažoval za nepřekonatelné. Možná si vzpomněl, jakým způsobem se k moci dostal sám Rostislav, když jej v roce 846 na trůn dosadil franský panovník proti nějakému jinému, nám neznámému nástupci Mojmíra I. (II.). Pozdní tradicenám znovu naznačuje, že tím Rostislavovým soupeřem o trůn v roce 846 mohl být jeho starší bratr Bogislav, jehož byl Svatopluk synem. Pokud by to tak skutečně bylo, tak Svatopluk mohl cítit oprávněný nárok na moravský stolec na úkor svého strýce. Jenomže k vystoupení svých nároků měl Svatopluk zcela jistě celou řadu příležitostí za těch deset a více let, co byl nitranským knížetem, a zřejmě by tak spíše učinil někdy ve své mladické horlivosti. Jenomže v roce 870 to již byl vyzrálý, zřejmě třicetiletý muž, který chladně kalkuloval své činy. Proto by nás mělo zarážet, že by se svých nároků začal domáhat až v době, kdy byla Velká Morava pustošena nepřátelským vojskem. Proto se osobně domnívám, že jeho vystoupení proti Rostislavovi bylo zapříčiněno jeho prohře s Karlomanem, kterému zřejmě byl donucen slíbit věrnost. A až na základě tohoto příměří, které uzavřel bez Rostislavova souhlasu, vznikl mezi nimi spor. Doté doby totiž Svatopluk zcela jistě hájil zájmy Moravanů mečem, což dokládají Fuldské anály k roku 869.
Král Ludvík sebral v měsíci srpnu vojenské sbory a rozdělil je na tři části. K potlačení opovážlivosti Srbů určil svého jmenovce [syna Ludvíka] a Durynky a Sasy a Bavorům přikázal, aby šli na pomoc Karlomanovi proti Svatoplukovi, synovci Rostislavovu, který zamýšlel válčit. (…)Karloman neméně pustošil ohněm a železem království Svatoplukovo. Když bylo celé území zpustošeno, sešli se bratři Karel a Karloman, blahopřejíce si k vítězství danému jim nebem.
(Fuldské anály, k roku 869)
Nicméně Fuldské anály jsou většinou jednostranně zaměřené a profransky orientované a tím pádem jejich informace musíme trošku filtrovat, abychom se dostali k jádru věci. Tak například remešský arcibiskup Hinkmar v Bertiniánských letopisech k té stejné události píše, že výprava nebyla úspěšná a že naopak vojsko Ludvíka Němce bylo donucené žádat o mír. Tato slova mohl arcibiskup napsat možná právě proto, že v té době byla Remeš nezávislá na moci krále Ludvíka. Zajímavý výklad k celé této klíčové události roku 869 podává L.E.Havlík. Ten se domnívá, že královi synové Karloman a Karel spolu s hrabaty Wilhelmem (Wilihelm) a Engilšalkem byli na Moravu vysláni, aby uzavřeli mír s Rostislavem, ale zároveň jednali se Svatoplukem o jeho případné nástupnictví na moravský stolec. Tím Frankové sledovali více cílů zároveň, neboli se snažili jakýmkoliv způsobem oslabit moc Moravanů ať vojensky, či diplomaticky. Že tato varianta přichází v úvahu je prokázáno následnými událostmi z roku 870, kdy Rostislav rozhodl o zardoušení svého synovce na hostině. Zřejmě se doslechl o samostatných diplomatických jednáních a obával se, že jsou namířená proti jeho osobě, což se asi skutečně stalo, když Svatopluk odevzdal své panství pod franskou svrchovanost. Tady je potřeba trocho rozlišit formu Svatoplukova panství. Díky svému výjimečnému postavení a zřejmě i vlastní formě Rostislavova panování měl Svatopluk de facto ve svém „království“ neomezenou moc a do určité míry by se tak možná mohl pokládat i za Rostislavova spoluvládce. Rostislav totiž zřejmě vládl tím způsobem, že svým knížatům propůjčoval část území, a ti zde pak vládli jako údělná knížata. Tento systém nebyl příliš stabilní a byl spíše držen jen osobou hlavního panovníka a jeho osobními schopnostmi. Pokud panovník nezvládal ambice svých podřízených knížat, tak mu vždy hrozila vnitropolitická krize.
Svatoplukova dvojí zrada
Ať tak či onak situace roku 869 se prostě vyvinula tak, že Svatopluk uzavřel s Franky separátní mír a odevzdal své panství pod franskou svrchovanost. Jestli to bylo z donucení či nikoliv, a jestli poté následovala nějaká samostatná jednání s franskými hrabaty, se asi nedozvíme, ale osobně se domnívám a již jsem to naznačil výše, že byl k tomuto kroku prostě donucenou silou. Jeho země byla ničená početnou nepřátelskou armádou a Rostislav mu nebyl schopen pomoci, když byl sám ve své pevnosti obležen. Nicméně Rostislav se odmítl s nějakým separátním Svatoplukovým mírem a jeho přiznání podřízenosti Nitranska vůči Říši smířit a proto rozhodl, že jako vlastizrádce musí být potrestán. Zajímavé je pak, že Svatopluk nebyl z vlastizrady obviněn veřejně, jak by se dalo předpokládat, ale jeho vražda byla plánovaná tajně. To by spíše svědčilo o tom, že se Rostislav doslechl o nějakých tajných diplomatických jednáních svého synovce (zřejmě ohledně jeho nástupnictví) a proto se jej rozhodl tajně odstranit. Svatopluk by musel s Franky jednat o tom, jak se zbavit Rostislava a ten zase vydal rozkaz o zardoušení synovce. V tomto případě by tak snaha na odstranění soka byla oboustranná, protože pokud Rostislav Svatoplukovi usiloval o život, tak si Svatopluk prostě již se svým životem nemohl být jistý a musel udělat všechna opatření na svou záchranu, i kdyby to měla být Rostislavova smrt.Bylo tedy jen otázkou času, komu se podaří toho druhého dříve sprovodit ze světa. Ke Svatoplukově vraždě mělo dojít na hostině, ke které byl nitranský kníže pozván, někdy v roce 870. Svatopluk se ale o chystaných úkladech od svých mužů na Rostislavově dvoře dozvěděl a tak se z hostiny vzdálil pod záminkou, že jde na lov. Rostislav se jej tedy jal pronásledovat, ale sám padl do léčky, kterou mu Svatopluk připravil. Následně strýce vydal do rukou králova syna Karlomana, který vzácného zajatce pod pečlivým dozorem dovezl ke svému otci na říšský sněm do Řezna. Zde byl Rostislav jako úhlavní nepřítel Franky souzen a odsouzen k smrti. Ludvík se ale rozhodl ponechat mu život a pouze jej zbavil zraku, což v tehdejší terminologii znamenalo, že jej definitivně vyřadil z možnosti vládnout. Ostatně stejný způsob odstranění soka známe i z českého prostředí v bratrovražedném boji mezi Jaromírem a Oldřichem. Poté byl Rostislav odklizen do jakéhosi bavorského kláštera, kde v zapomenutí dožil své dny. Ve stejné době Velkou Moravu postihla další katastrofa, když byl bavorskými biskupy zajat Metoděj, který se vracel z Říma coby nově ustanovený panonský arcibiskup. Tento papežův akt si totiž bavorský klér vysvětloval, jako zásah do jejich pravomocí v Panonii a na Moravě. Za následné přítomnosti krále Ludvíka Němce byl bavorskými biskupy Metoděj souzen a odsouzen ke konfinaci ve Švábsku, přestože byl tento soud v rozporu s kanonickým právem.
Poté co se Svatopluk zbavil svého strýce, se zřejmě domníval, že se sám stane vládcem Velké Moravy. Je docela možné, že toto mu bylo franskými velmoži během tajných jednání slíbeno. Jenomže Frankové se nakonec rozhodli svého souseda úplně eliminovat a než aby se opakovala situace s Rostislavem, kdy také po slibu vazalské věrnosti se nakonec zcela vymanil z franského područí, bylo rozhodnuto Velkou Moravu vojensky obsadit. Díky vnitřnímu rozkladu se to skutečně bez většího odporu podařilo a všechna významná slovanská sídla obdržela franskou posádku s tím, že hlavními správci se stala již výše zmiňovaná hrabata Wilihelm a Engilšalk. Tím byla formální závislost Velké Moravy, o kterou Východofranská říše tak dlouho usilovala, proměněná ve skutečnost. Nadto se Frankové zmocnili moravského královského pokladu, který naložen na mnoho vozů odvezly do Říše. Je asi jasné, že se Svatopluk s takovým postupem nemohl smířit, kór když mu byla s velkou pravděpodobností moc nad Velkou Moravou dříve slíbena, a proto jej správci nechali jako „nepřítele“ státu uvěznit a doručit ke králi Ludvíkovi. Hrabata pak na královský rozkaz pořádala na Moravě veřejná shromáždění, kde pro svého panovníka vybírali daně.
„Svatopluk, synovec Rostislavův,byl u Karlomana nařčen ze zločinu nevěrnosti a poslán do vězení. Slované, to jest Moravané, se domnívali, že jejich vévoda zahynul, a ustanovili si za vládce jakéhosi kněze jménem Slavomíra, příbuzného onoho vévody. Hrozili mu záhubou, nepřijme-li nad nimi vládu. Byl tedy nutností donucen s nimi souhlasit a pokusil se bojovat s Karlomanovými vojevůdci Engilšalkem a Vilémem a vypudit je z obsazených měst. Ti však bojovali proti nepříteli se stejným úsilím a některé z jeho vojska pobili a přiměli ho k útěku ...Mezitím byl Svatopluk Karlomanem propuštěn, neboť nikdo [mu] nemohl prokázat zločiny, z nichž byl obviněn. Poctěn královskými dary, vrátil se do svého království a přiváděl Karlomanovo vojsko, jako by chtěl proti Slavomírovi bojovat: tak totiž obmyslně slíbil Karlomanovi, bude-li mu povolen návrat do vlasti. Ale jako potupa obvykle stíhá lidi neopatrné a příliš sebevědomé, tak se přihodilo tomu vojsku. Neboť Svatopluk, když ostatní budovali tábor, vstoupil do starého Rostislavova (hlavního) městaa ihned podle slovanského zvyku nedodržel věrnost, zapomněl své přísahy a obrátil síly a snahy ne k přemožení Slavomíra, ale k pomstění potupy, kterou mu způsobil Karloman. A hned s velkým vojskem napadl v táboře Bavory, kteří netušili nic zlého a méně se strážili, a mnoho z nich zajal živých, když téměř všechny ostatní pobil s výjimkou těch, kteří se dříve prozíravě z tábora vzdálili. A všechna radost Noriků (pozn.: Bavorů) z mnoha dřívějších vítězství byla obrácena ve smutek a nářek. Když Karloman uslyšel o záhubě svého vojska, nesmírně se vyděsil a nutností přinucen rozkázal shromáždit všechny rukojmí, kteří byli v jeho království, a vrátit je Svatoplukovi.A sám obdržel zpět stěží jednoho muže, jménem Ratboda, polomrtvého.“
(Fuldské anály, k roku 871)
Svatopluk byl tedy správci Moravy před králem Ludvíkem obviněn ze zrady a následně poslán do vězení. Jenomže mezitím se na Moravě proti franské nadvládě zvedal čím dál tím větší odpor. Lidu se nelíbilo, jak krutě jsou vymáhané nové daně a že Metodějovo učení je nahrazováno latinskou liturgií (v listě bavorského episkopátu z roku 900 se uvádí, že pasovský biskup Hermanarik svolával církevní synody). Jelikož se předáci země domnívali, že Svatopluk byl zabit stejně jako dříve Rostislav, rozhodli se za svého vůdce zvolit panovníkova příbuzného kněze Slavomíra (Sklagamar). Ten se ale ze začátku jako kněz zdráhal přijmout tuto roli a tak mu velmoži hrozili smrtí, než konečně svou novou úlohu přijal. Slavomír pak s moravskými předáky povstal proti franské okupaci jak na Moravě, tak zřejmě i na Nitransku a po těžkých bojích se jim podařilo dobýt opevněná sídla, kde byla fransko-bavorská posádka a tu následně vyhnat ze země. Pokud král Ludvík nechtěl o Moravu přijít, musel velice rychle jednat. Rozhodl se vystavět novou invazní armádu, kterou by na Moravu v čele dovedl Svatopluk moravský. Aby se tak mohlo stát, musel jej nejdříve Ludvík propustit z vězení a „omluvit“ se mu za špatné zacházení, což také ihned učinil a spolu s vojskem mu dal k dispozici i část moravského královského pokladu, který předchozího roku frankové uloupili. Ludvíkovo vojsko, které pro něj postavil jeho syn Karloman, tak včele se Svatoplukem vtrhlo na Moravu a směřovalo rovnou ke starému Rostislavovu městu (zřejmě Mikulčice nebo Staré Město u Uherského Hradiště), které oblehli. Svatopluk pak vkročil do města zřejmě za účelem, aby obránce přesvědčil nejen o tom, že žije, ale také, aby se obránci vzdali Karlomanovu vojsku. Jenomže to Svatopluk po křivdách ze strany Franků zřejmě neměl nikdy v úmyslu a tak ihned jak vkročil do města, zřejmě v doprovodu franské družiny, obrátil se proti nim a následně se Slovany z města zaútočil na franský vojenský tábor. Nepřítel byl překvapen nečekaným vývojem situace a nedokázal čelit nečekanému výpadu z města. Fransko-bavorské vojsko bylo rychle pobito a v boji padli i někdejší správci moravské říše hrabata Wilihelma Engilšalk, na které měli Moravané obzvláště spadeno. Hrůza z drtivé porážky, z které se do Říše vrátil sotva jediný velmož Ratbod, byla tak veliká, že Karloman ihned nechal shromáždit všechny moravské zajatce a poslal je zpět do moravské země. Zřejmě si od toho sliboval, že moravské vojsko nevtrhne do Bavorska, které po ztrátě vojska před moravskými branami neměl kdo chránit. Pokud se Morava dostala v roce 870 díky Svatoplukově přičinění do franských rukou, tak tímto novým činem Svatopluk vše vůči Moravanům odčinil. Po svém vítězství tak Svatopluk mohl, zřejmě ve starém Rostislavově městě, nastoupit na moravský stolec.
Nový panovník na trůnu
Pokud by se ale někomu zdálo, že po drtivé porážce na Moravě přišla Franská říše o svou vojenskou moc, tak je na omylu. Již v roce následujícím, tedy v době, kdy se Svatopluk sotva ohřál na knížecím stolci, napadli Bavoři sousední Čechy, kde přepadli početný průvod vezoucí na Moravu knížecí nevěstu. Dá se předpokládat, že tato nevěsta byla určena pro samotného Svatopluka a pocházela někde z území sousedícího s Bavorskem, neboť zmíněný svatební průvod byl přepaden v blízkosti hranic mezi Čechami, Bavorskem a Moravou. Jelikož nepřítel při tomto výpadu kamsi na pomezí Čech a Moravy ukořistil 644 koní (Fuldské anály k roku 871), tak je jasné, že se muselo jednat na jedné i druhé straně o početné vojenské síly. Rovněž v květnu 872 poslal král Ludvík své Durynky proti Moravanům, ale tato výprava zcela selhala a byla drtivě Moravany poražená. Tak drtivě, že některá hrabata byla na útěku i moravskými ženami s koní shazováni a kyji dobíjená. Další franská výprava, kterou vedl würburský biskup Arno a fuldský opat Sigehard, byla rovněž na Moravě drtivě poražená a jen nemnoho z členů se vrátilo domů. Také oddíly vedené královým synem Karlomanem ve svých věcech nepochodili, protože jejich síly na břehu Dunaje, kde střežili lodě, byly pobity, zajaty nebo zahnány do Dunaje.Také v Čechách se postavili vojenské síly proti Franská říši a to zřejmě díky nové sňatkové politice (viz.svatební průvod z roku 871). Koalice pěti českých knížat se tak v roce 872 postavila franskému útoku, ale náporu nepřítele nedokázali odolat a byli v boji kdesi u Vltavy poraženi. Jak vidno, franské lidské a vojenské zdroje se snad zdáli být nevyčerpatelné i přes drtivé porážky, které v posledních letech utrpěli. Aby válkou netrpělo jen slovanské území, rozhodl se Svatopluk v roce 873 přenést boj na území Říše do Východní marky, kde by byl Karloman ztracen, kdyby mu na pomoc nepřispěchal jeho otec král Ludvík II. Němec. Ludvíkovi pak nezbylo nic jiného, než aby své slovanské sousedy žádal o mír (Bertinské letopisy). Přestože Moravané z těchto posledních bojů vyšli vítězně, tak se o nějakém klidu v zemi rozhodně mluvit nedalo. Většina královského pokladu byla Franky odvezená, za okupace zde byl vybírán jak tribut pro franského krále, tak i pasovského biskupa, a země samozřejmě trpěla i rozsáhlým pustošením a těžkými boji. Hospodářský a ekonomický život Moravy byl velice silně narušen a tak nás asi nepřekvapí, že tak rozvážný panovník, jakým byl Svatopluk, se rozhodl pro mírové řešení a poslal k Frankům své vyslance. Sice přesně nevíme, jakou roli v těchto jednáních měl franský velmož Berechtram, zajatý na Moravě, ale zřejmě franskému panovníkovi tlumočil Svatoplukovo přání o nastolení míru. Jeho dalším úkolem asi byla žádost o propuštění arcibiskupa Metoděje ze švábské konfinace. O tom, jestli byl mír skutečně uzavřen, bohužel nemáme zprávy, ale jelikož v roce 874 navštívil Svatoplukův vyslanec Jan z Benátek krále Ludvíka ve Forcheimu, a také v té době mezi oběma rivaly vládl klid zbraní, tak se to dá předpokládat. Těmto aktivitám podle všeho již v roce 872 předcházelo další moravské poselství, které Svatopluk vyslal za papežem Janem VIII krátce po svém vítězství a které mělo za úkol požadovat Metodějovo osvobození. Papež u krále Ludvíka, jeho syna Karlomana, salcburského biskupa Adalwína, pasovského biskupa Hermanarika a freisinského biskupa Annona rázně zakročil a tak se Metoděj po několika letech konfinace mohl slavnostně za doprovodu papežského legáta, anconského biskupa Pavla, asi v létě roku 873 vrátit na Moravu. A to přímo pod Svatoplukovu ochranu, jak si papež přál (Komonitorium biskupu Pavlu, k roku 873). To že Moravané vyslali své posli přímo do Říma a nikoliv do Konstantinopole, odkud k nim přišli Konstantin a Metoděj, odůvodňovali tím, že už „dříve jejich otcové přijali křest od svatého Petra“ (Život Metodějův, kap. X). Metoděje po jeho návratu na Moravu osobně přijal král Svatopluk „se všemi Moravany a dal mu do správy všechny chrámy a kleriky ve všech městech“ (Život Metodějův, kap. X). K jednání ve Forchheimu tedy došlo po Metodějově návratu na Moravu a krátce poté, co Ludvík měl jednání s papežem ve Veroně a podle všeho jedním z jednacích bodů byla i mírová smlouva mezi Svatoplukem a Ludvíkem. Na jednání ve Forchheimu údajně Svatopluk Ludvíkovi slíbil věrnost a dokonce i odvádění poplatků za předpokladu, že Ludvík zanechá vojenských akcí proti Moravě (Fuldské letopisy k roku 874). Jestli byl mír takto realizován, tak o tom se již dobové zdroje nezmiňují. Nicméně tato formulace podřízeného vztahu Svatopluka vůči Ludvíkovi je poplatná době a franskému zdroji a tak z těchto zdrojů nelze vyčíst nic jiného, než propozici oboustranného zanechání nepřátelství. Jinak by to bylo v úplném rozporu se skutečnou vojenskou situací, ke které mezi Moravany a Franky v posledních letech docházelo.
Léta expanze
V roce 876 došlo ve Franské říši ke střídání na královském postu poté, co zemřel Ludvík II. Němec, kterého tak v Bavorsku, Východní marce, Karantánii a Panonii nahradil jeho syn Karloman. Nový panovník po svém nástupu musel řešit celou řadu jiných státnických problémů jako válka s Chorvaty, v níž na jedné straně padl franský vazal blatenský kníže Kocel, syn nitranského Pribiny, a tak měl Svatopluk dostatek času nato, aby konsolidoval svou říši. V tomto období došlo k velkému rozkvětu velkomoravské církevní architektury, zcela jistě se zvýšil počet duchovenstva a rovněž začala vzkvétat slovanská písemnost. Podle křesťanského morálního kodexu měl Svatopluk jako křesťanský panovník nejen právo, ale především povinnost šířit křesťanskou víru mezi okolní pohanské země, což se v době míru s Říši, zdálo být ideálním krokem. Většina panovníků té doby ostatně získávala finanční prostředky právě z nájezdů do okolních zemí a záminka šíření křesťanství byla velice vítána. A někdy v této době možná došlo k ovládnutí Čech moravským panovníkem. Samozřejmě existuje celá řada názorů na to, kdy k této události přesně došlo a rozptyl v letech je poměrně velký, nicméně já osobně se domnívám, že k tomu došlo někdy kolem roku 878 (není předmětem tohoto pojednání). V každém případě k tomu muselo dojít někdy koncem sedmdesátých, či v průběhu osmdesátých let devátého věku, což znamená, že moravská říše se již dostala z nejhoršího ven a expandovala směrem ven. Právně pak bylo ovládnutí Čech Moravany s Říši dořešeno až dohodou z roku 890, kterou král Arnulf postoupil Svatoplukovi vévodství Čechů, které ale již delší dobu prakticky náleželo k Svatoplukově panství (Reginonova kronika). Roku 879 pozval papež Jan VIII Metoděje do Říma, aby zde podal důkazy o své pravověrnosti a věrnosti papežské kurii, a aby tak čelil útokům franského kléru. Metoděj se v roce 880 před papežem ze všech nařčení obhájil a navíc mu bylo znovu povoleno používat slovanský jazyk jako liturgický. Na Svatoplukovu žádost vysvětil papež za nitranského biskupa franského kněze Vichinga, který později proti Metodějovi zosnoval řadu intrik.
Někdy v této době zřejmě došlo k další invazi a to do pohanského Holasicka (část Slezska), což byla asi první moravská invaze ve jménu kříže, protože Čechy byli alespoň formálně, již roku 845 pokřtěny (křest českých knížat v Řezně). Někdy kolem roku 880 povstala řada slovanských kmenů na východofranském pomezí včetně Čechů. Právě po roce 880 přestali až do roku 897 platit Srbové a Glomaži (Lužičtí Srbové, též Polabští Srbové) tribut Východofranské říši a není tak vyloučeno, že tento poplatekm začali platit na Velkou Moravu Svatoplukovi I. Jelikož území Lužických Srbů (horní tok řeky Sprévy a střední tok Labe) sousedí s Čechy, je logické, že tou dobou musel Svatopluk českou kotlinu již zřejmě ovládat. Může nás ale napadnout myšlenka, že Srbové a Glomači přestali odvádět poplatek nejen Východofranské říši, a ani Velké Moravě. To se zdá ale být málo pravděpodobné, jelikož Srbové a Glomači byli ve středu zájmu Východofranské říše a těžko by se její moci bez mocného ochránce ubránili. A pokud adresátem poplatku nebyla v letech 880 – 897 Východofranská říše, tak pak v tomto teritoriu již existovala jen jedna země, která mohla Srbům poskytnout potřebnou ochranu a tou byla Svatoplukova Velkomoravská říše. Roku 882 se ve Wormsu (asi 40 km jižně od Mohuče) konal říšský sněm za přítomnosti římského císaře Karla III. Tustého, nejmladšího syna krále Ludvíka II. Němce (+ 876). Karel se dostal k moci po úmrtí svých bratrů Karlomana (+ 880) a Ludvíka III. Mladšího (+ 20.1.882). V roce 881 byl zvolen římským císařem a o rok později (882) východofranským králem. Z tohoto titulu tedy svolal říšský sněm, kde se rozhodl uspořádat i poměry Východofranské říše vůči Svatoplukově Velké Moravě. Jeden z bodů projednávaných na sněmu se tak týkal zřejmě vojenského zásahu Svatopluka ve prospěch hraběte Aribona, markrabího pohraniční marky Bavorů, ustanoveného východofranským králem, kterého synové Viléma a Engilšalka vyhnali (Svatopluk tak ve Východní marce hájil zájmy Karla III. Tlustého). Ale patrně také potvrzení či obnovení dohody či smlouvy, uzavřené s Ludvíkem Němcemv roce 874 ve Forchheimu. K tomu pak došlo roku 884. Ve stejném roce, kdy Svatopluk podpořil hraběte Aribona, podnikli Bulhaři na popud Franské říše vpád do Potisí na území, jež ovládala Velká Morava a to zřejmě v odezvu za moravský vpád do Panonie.
Opravdu částečně zmapovaný vojenský vpád ve jménu nové víry máme doložený až k roku 883 (?), kdy došlo k napadení Vislanska (na území dnešního Polska). Zprávu nám o tom podává Život Metodějův, kap. XI, kde se doslova k této události píše následující:
Velmi silný pohanský kníže (král) sídlil ve Vislanech, rouhal se křesťanům a činil jim násilí. I vyslal (Metoděj) k němu poselství se vzkazem“ „Bude dobře, synu, dáš-li se ze své vůle pokřtít ve své zemi, abys nebyl zajat a k pokřtění donucen v cizí zemi. I vzpomeneš (potom) na mne.“ To se i stalo. Jindy zase, když Svatopluk bojoval proti pohanům, neměl žádného úspěchu a vyčkával. Když se přibližovala mše svatého Petra, tj. služba, vzkázal mu (Metoděj) po poslech: „Jestliže mi slíbíš, že se svými voji strávíš den svatého Petra u mne, věřím v Boha, že ti je brzo vydá“. To se i stalo.
Tímto silným pohanským knížetem byl vévodou Vislanů, kteří se připomínají v některých dalších dobových pramenech (např. Bavorský geograf, nebo choreografii Alfréda Velikého). Tento záznam je možná vztažen k letům 874 až 879. K samotné vojenské akci pak zřejmě došlo později. Druhá část textu zřejmě popisuje nějaké jiné Svatoplukovo vojenské tažení a prozrazuje důraz kladený ke vztahu Moravy a Říma na svátek moravského patrona svatého Petra (29. června). V předvečer Petrova dne, při slunovratu se prováděli různá nezávazné slavnosti pohanského charakteru. A tak je možné, že Metoděj takto chtěl Svatopluka a jeho družinu odvrátit od účasti na těchto slavnostech v rozporu s křesťanstvím. Jak zaznamenal autor „Života Metoděje“, arcibiskup Metoděj se jednoznačně opíral o světskou moc, kterou pohanskému knížeti hrozil, že může být pokřtěn násilně a v cizí zemi (tedy zbaven vlády ve své zemi). Jediným pak světským prostředníkem k šíření křesťanství v dané lokalitě byl pak Svatopluk. Bohužel letopisci se nijak o obsazení Vislanska a části Slezska nezmiňuji. To je z pochopitelných důvodů, protože tato krajina byla od bavorských, franských durynských atd. klášterů dostatečně vzdálená na to, aby ji dokázali zachytit a zaznamenat. Navíc se jednalo o vojenskou akci, která byla vedena pro ně nepřátelským panovníkem a tak asi zůstala patřičně i utajena. Letopisci z výše uvedených lokalit tak zaznamenávali převážně akce, které měli přímou souvislost s Východofranskou říši (což je naprosto pochopitelné, když byli součástí této říše) a anebo maximálně zaznamenali nějakou dějinnou událost ze svého bezprostředního okolí, což Vislansko rozhodně nebylo. Vzhledem k tomu, že Svatopluk v této době disponoval obrovskou a dobře vyzbrojenou armádou, která byla odhadnuta na 30.000 až 50.000 bojovníků, nebyl mu jistě schopen vládce Vislanska dlouho vzdorovat a zřejmě byl sesazen a země obdržela moravské správce a vojenskou posádku. Že k této události došlo se dá rovněž usuzovat z listu bavorského episkopátu, v kterém si bavorský klér roku 900 stěžoval na obnovu moravské církve, a při té příležitosti bylo poznamenáno, že nitranský biskup Wiching byl poslán „k nějakému národu, nově na víru obrácenému, který si vévoda (Svatopluk) sám válkou podrobil a dosáhl toho, že se z pohanů stali křesťané“. A jelikož Wisching byl na biskupa vysvěcen roku 880, tak se dá předpokládat, že k vlastní akci došlo až po tomto jeho vysvěcení. Ovládnutí Vislanska však patrně předcházelo ovládnutí alespoň části povodí řeky Odry, resp. Slezska. Jediný údaj, a to relativně pozdní, přináší až pražský kronikář Kosmas, podle něhož „Svatopluk, král Moravy... si podrobil nejen Čechy, ale i jiná území odtud až k řece Odře...“ (Kronika Čechů, kn. I, kap. 14). Ačkoli jde vlastně o zprávu jedinou, je velmi pravděpodobné, že pod Svatoplukovo panství muselo přinejmenším náležet nejen Holasicko (Opavsko), Ratibořsko a Těšínsko, ale zřejmě ještě nejméně Opolsko; a se Svatoplukovým panstvím je možno počítat i ve vlastním Slezsku (L.E.Havlík).
Ovládnutí Panonie
Jak vidno, moravské panství se v první dekádě Svatoplukovi vlády velice rozrostlo jak na severu, západě i severozápadě a všechny tyto územní zisky lze i spojovat s christianizací. Dalšího územního zisku docílil Svatopluk na jihovýchodě, když stoupil ve spor se syny někdejších franských správců Wilihelma a Engilšaka. Synové hrabat, kteří padli na Moravě v roce 871, si nárokovali správu Východní Marky, kterou spravoval hrabě Aribo. Ten se z obav z franských hrabat rozhodl prchnout k moravskému vládci, kterému v ochranu svěřil i svého syna Isanrika. K prvnímu kroku, tedy vyhnání markrabího Aribona došlo asi v prvním nebo druhém čtvrtletí roku 882 (předpokládá se, že byl Vilémovci zbaven úřadu po lednu roku 882). Poté byl Karlem III. jakožto novým východofranským králem potvrzen v úřadu, ale Vilémovi potomci jej odmítli uznat a postavili se v otevřeném boji proti němu. Vpád Moravanů se pak zřejmě uskutečnil v létě roku 883. Svatoplukovým cílem se pak v Panonii stáli hlavně majetky potomků Viléma a Engilšalka, které se podle dochovaných listin rozkládali na severní straně Dunaje, především pak na řece Březnici (Perschling). Jak již bylo řečeno, Svatopluk vpadl se svým vojskem v roce 883 do Panonie v zájmu císaře a krále Karla III. Tlustého. Je možné, že přítomnost moravských vyslanců ve Wormsu v roce 882 měla za úkol právě projednat možný moravský zásah v Panonii v prospěch Karla III. A tak Svatopluk I. vázán smlouvou s Aribonem a v souhlase s rozhodnutím císaře a krále Karla III. podnikl vojenskou výpravu do Východní marky, aby obhájil zájmy a vůli císaře a krále.
Ostatně pak příštího roku, co tohle vypočítáváme, vévoda sebrav množství lidu podruhé, vtrhne jako nepřítel s vojskem do Panonie, aby to, co by z dřívějška zbylo, nyní jakoby vlčí tlamou zcela pohltil. Vládl totiž na této výpravě tak velkým množstvím lidu, že na jednom místě bylo možno vidět, jak jeho vojsko prochází od východu až do západu slunce. Když tedy s tak velkým vojskem po 12 dní neustále kořistil v panství Arnulfově, vrátil se nakonec s úspěchem, tak jak zamýšlel, a poté ještě poslal jistou část svého vojska za Dunaj.
(Fuldské anály k roku 884)
Také v následujícím roce podnikla Svatoplukova vojska vpád do Panonie, který jen dokončil dílo zkázy započaté o rok dříve. Velké vojsko, které se podle badatelů odhaduje na 30.000 až 50.000 bojovníků po téměř dva týdny pustošilo krajinu. Síla moravského vojska byla i na tehdejší evropské poměry vskutku úctyhodná. Panonští velmožové ani s franskou pomocí se ji nedokázali postavit a nemohli nijak zabránit v plenění svého území. Přesto jak se zdálo, neměl Svatopluk v zřejmě v úmyslu ponechat své vojsko v Panonii. Většina vojska, nebo alespoň jeho výrazná část, se vrátila zpět na území Velké Moravy spolu s kořistí, tedy kromě uloupeného majetku, zajatců atd. i s úrodou, právě dozrávající v letních měsících, „sklizenou“ z panonských polí. Situace, kdy moravské vojsko ustupovalo do svých výchozích území za Dunaj, se rozhodli využít starší synové franských velmožů Viléma (Wilhelma) a Engilšalka jmény Megingoz a Papo. Tito potomci Svatoplukových úhlavních nepřátel se totiž dozvěděli, že Svatopluk své některé oddíly poslal znovu za Dunaj a rozhodli se tyto slabší moravské jednotky napadnout. Není třeba dále popisovat, že franské vojsko bylo u řeky Ráby, kde se bitva strhla, Moravany zcela zničeno a i oba hraběcí synové v boji padli (utopili se v řece, když prchali z bojiště). Po bitvě nemáme zpráv, že by se moravské vojsko rozhodlo stáhnout z Panonie. Nicméně podle celé řady indicií můžeme tvrdit, že Moravané Panonii ovládli a to nejméně do roku 892 a to až po řeku Drávu. Svědčí o tom cesta Arnulfova poselstva do Bulharska, které pro Svatoplukovy nástrahy muselo cestovat po Sávě. Kromě toho nemáme ani žádné listinné zprávy o majetkových změnách z tohoto fransko-bavorského prostředí v daném období. Určité pochyby panovali na některé listinné údaje z let 888-890, které uvádějí přítomnost Arnulfa ve městě Mosaburg v Blatensku. Tyto údaje byly použity jako důkaz toho, že Arnulf Blatenské knížectví držel i nadále. Analýza těchto záznamů, ale ukázala, že se jednalo buď o Modaburg v Karantánii (Korutanech), nebo o misinterpretaci označení Řezna (Regensburgu). Dva po sobě jdoucí vpády Moravanů do Panonie bez ohledu, že byli v souladu s nároky západořímského císaře Karla III., jistě císaři přidělali nemalé vrásky a tak se západní panovník snažil o zklidnění situace v této části země. Proto již v roce 884 přistoupil k uzavření míru (Fuldské anály k roku 884) a další rok byl sjednán mír i s Arnulfem (Fuldské anály k roku 885), který dříve podnítil Bulhary k vpádu na území ovládané Moravany. Tohoto setkání na Monte Comiano, které leželo někde poblíž Tullnu a které se konalo na podzim roku 884, se vedle císaře Karla III. Tlustého osobně účastnil Svatopluk a s velkou pravděpodobností i arcibiskup Metoděj (Život Metoděje, kap. XVI). Zřejmě se zde kromě míru jednalo o novém potvrzení jurisdikce v Čechách a ostatních slovanských zemích, které bylo dohodnuto již dříve v roce 874 ve Forchheimu.
Umírá Metoděj
Jak už jsme si dříve řekli, Svatopluk, stejně jako jeho strýc Rostislav, byl křesťanským panovníkem, který neváhal šířit christianizaci do okolních zemí, a který se výrazně podílel na osvobození Metoděje z jeho zajetí Franskou říši. Privilegium papeže Jana VIII. z roku 880 jej shledalo jako pravověrného a za tím účelem mu byla znovu přiznána arcibiskupská hodnost moravské církve. Následně zvolený Wisching byl vysvěcen pro nitranské biskupství a Metodějovi byl tím pádem podřízen. Svatopluk byl dále římskou kurií vyzván, aby se Metodějovým souhlasem vyslal dalšího kněze nebo jáhna k vysvěcení na biskupa pro biskupství, které by on Svatopluk uznal za vhodné nově zřídit. S těmito dvěma biskupy by již Metoděj mohlo provádět svěcení sám pro další kandidáty. Bohužel nevíme, kdo byl tím druhým biskupem, ale dá se předpokládat, že se jednalo o Gorazda, který je dále zmiňován k roku 890, kdy v čele obnovené moravské církevní organizaci stál arcibiskup a tři další biskupové (List bavorského episkopátu). Rovněž písmo vynalezené Konstantinem Filosofem (Cyril) bylo tímto papežským dokumentem z roku 880 schváleno stejně jako slovanská liturgie (sv. Petra). Nicméně jeden ústupek to mělo. Ve všech moravských chrámech měla být nejdříve čtená latina a teprve poté přišla na řadu hlaholice a slovanský jazyk. Pro panovnický dvůr pak papež nařídil provádět obřady pouze v latině. Tímto rozdílem se Svatopluk se svým dvorem opět přiblížil k západnímu pojetí římského křesťanstva. Je tedy možné, že Svatopluk v té době již neměl vazby na Byzantskou říši, odkud věrozvěsti přišli. Pouze víme, že v roce 881-882 podnikl Metoděj cestu do Konstantinopole, kde jej přijal císař a patriarcha Fotius (Život Metoděje, kap. XIII.). Diference mezi latinskou a slovanskou liturgii byla postupem času zvyšovaná především díky úsilí nitranského biskupa Wischinga, který usiloval po post arcibiskupa. Ještě před Metodějovým návratem z Říma roku 880, se jej tento ambiciosní muž snažil vyšachovat (Život Metoděje, kap. XII), ale autorita arcibiskupa, který se navíc zrovna vracel s potvrzením z Říma, dokázala těmto útokům latinského kléru odolat. Nicméně to byl teprve začátek. Prakticky tyto boje mezi zastánci slovanské liturgie a latinského kléru probíhali od příchodu Konstantina a Metoděje na Moravu a jejich intenzita neustále rostla. A obě skupiny se přitom dovolávaly Svatopluka. On měl rozhodnout věroučné otázky, okolo kterých se na moravském dvorci bojovalo o ovládnutí moravské církve. Úkol to rozhodně nebyl jednoduchý, protože od panovníka se ve skutečnosti neočekávalo, že by mohl být v těchto otázkách patřičně vzdělán. Bylo mu ale jasné, o jakou hru se jedná a co vše je v sázce. A jelikož vazby na římskou kurii byli již příliš velké, tak se snad ani není čemu divit, že se Svatopluk rozhodl tak, jak rozhodl. Neustále spory mezi vyznavači slovanské a latinské liturgie tak vyvrcholili hlavně po Metodějově smrti (885), která mohla uvolnit cestu ke Svatoplukovu rozhodnutí, protože do té doby se k tomuto kroku nechtěl a nebo nemohl, odhodlat. Metodějovi následovníci včele s Gorazdem byli z Moravy násilně vypuzeni. V textu, který pochází z bulharské legendy o sv. Klimentovi (napsáno v 10. století), je panovník Moravy Svatopluk z tohoto vyhnání omilostněn. Dá se tomu ale věřit, aby nejvyšší moravští církevní představitelé byli donuceni opustit Moravu bez vědomí knížete? Odpověď na to neznáme, ale alespoň víme, kam se učenci uchýlili. Následná desetiletí je pak v Bulharsku zaznamenán velký pokrok, co se písemnictví týče. Díky vyhnaným kněžím jsou pak dějiny Bulharska od této doby písemnou formou zaznamenány. Přestože vyhnáni, nakonec svou roli splnili. Sám Svatopluk se u papeže Štěpána VI. dotazoval, zda klatba vyřčená Metodějem nepadá na jeho hlavu a na celou jeho zem. Kletba samotná zřejmě z úst arcibiskupa nemířila přímo proti Svatoplukovi, ale proti Wischingovi, který se zbavil Metodějova nástupce Gorazda a latinským klérem byl jmenován do čela moravské církve. Klatba se tak týkala latinského kléru a Svatoplukova dvora, kde se sloužila pouze latinská liturgie. Odtud tedy pramenila ta králova obava z klatby uznávaného Metoděje. Nicméně papež jej ve svém listě z konce roku 885 ujistil, že klatba se jej netýká a poskytl mu na jeho žádost, obsáhlé poučení o víře. To byl poměrně důležitý krok, protože Svatopluk si uvědomoval, že v opačném případě by se jeho země mohli stát o to jednodušším terčem okolních křesťanských panovníků, tedy zejména vládců Franské říše. Papež sice poskytl Svatoplukovi potřebné „školení“ ve víře a zbavil jej pochybností, co se klatby týče, ale zároveň zakázal slovanskou liturgii. Nicméně výklady v domácím jazyce dále povoloval.
Svatopluk králem
Celá řada vědců, historiků a badatelů si celá staletí kladou v souvislosti se Svatoplukem I. otázku, jestli tento nejmocnější panovník Velké Moravy byl podle římských (západoevropských) hierarchických principů jmenován králem. Jde o to rozlišit, jestli titul král si panovník udělil sám, nebo jestli jej takto titulovali až pozdější letopisci neznajíce skutečný význam osoby v dané době. Pro takové letopisce byl titul knížete, vévody, či krále často jen slovo bez potřebných souvislostí a oprávněnosti. Pokud si tedy položíme otázku, jestli Svatopluk I. byl v porovnání s ostatními vládci Velké Moravy z Mojmírovské dynastie skutečným mocenským a zahraničně politickým vládcem, králem podle římského principu. Bohužel s odstupem staletí se nám nepodařilo najít nikde žádný jasný dokument o jmenování Svatopluka I. králem a to buď z rozhodnutí císaře, nebo papeže, kteří toto právo udělování titulu měli. A zřejmě se již žádný takový průkazný důkaz nenajde. Proto se budeme muset spokojit s řadou indicií, které nás dovedou k názoru, zdali byl Svatopluk podle římských principů králem či nikoliv.
Biskup Štěpán, sluha sluhů Božích, Svatoplukovi, králi Slovanů. Protože ses v horlení za víru s veškerou oddaností zasvětil knížeti svatých apoštolů, totiž Petrovi, klíčníku království nebeského…
(List papeže Štěpána V. k roku 885)
V listu papeže Štěpána V. „Quia te zelo fidei“ (Prosím v ustavičných motlitbách Boha), který byl v září 885 adresován velkomoravskému panovníkovi Svatoplukovi, se dočítáme oslovení „Svatoplukovi, králi Slovanů“. Tedy první z indicií a hned ta nejdůležitější. Oslovení král „Slovanů“ nás nemůže mýlit. Svatopluk stejně již jako jeho předchůdce Rostislav, nevládl pouze Moravanům, ale v roce 885, kdy tento list papež psal, vládl již rozsáhlé říši s četným slovanským obyvatelstvem tvořeným především Moravany, Čechy, Holasici, Vislany, Slezskými kmeny a dalšími.
Král Arnulf postoupil Svatoplukovi, králi moravských Slovanů, vévodství Čechů…, protože dříve, než byl (Svatopluk) povýšen do hodnosti královské, byl k němu vázán rodinnými svazky…
(Regino z Prümu k roku 890)
Domnívám se, že podle západního modelu tedy můžeme Svatopluka klidně považovat za krále, tedy za panovníka rovného západním křesťanským králů a to bez ohledu na vlastní slovanské pojmenování pro vládce (knjaz). V očích Slovanů, kterým Svatopluk vládl, byl prostě nejvyšším představitelem světské moci a tím, jak o něm psali západní zdroje včetně samotné hlavy západního křesťanstva je prostě patrné, že i pro ně byl tou hlavní personou, stojící na stejné úrovni s největšími králi západního světa. Označení „král“ pak pochází ze jména franského panovníka Karla Velikého (+814) a ve slovanském prostředí se prvně objevuje právě v souvislosti s Moravou v průběhu devátého věku.
Pronikání Maďarů a další boje
Někdy kolem roku 889 se Moravská vojska poprvé v boji střetla s kočovnými ugrofinskými kmeny, se starými Maďary. Ti na svém postupu od Azovského jezera začali pronikat do Karpatské kotliny a kromě franského a bulharského území napadali také území Velké Moravy. V březnu roku 890 proběhla mezi Arnulfem a velkomoravským panovníkem Svatoplukem jednání na Omuntesbergu. Toto místo je nejčastěji spojováno s lokalitou Umuntesdorf, které v roce 791 leželo při vstupu do Horní Panonie. Podle dalších názorů se však také mohlo jednat o Amandhegy (Pannonhalm), tedy horu sv. Martina. Lidový název Omuntesberg nahradil zřejmě původní Amandsberg, podle sv. Amanda, jenž tu křtil Slovany (patrně se Sámovým svolením) před rokem 631. Ta ale leží uvnitř panonského území a tak je méně pravděpodobné, že zde by se setkání konalo. Osobně se přikláním spíše k variantě setkání na hranicích, tedy Omuntesdorf u Horní Panonie. Je zajímavé, že na tomto setkání vystupuje Svatopluk jako prostředník římského papeže Štěpána V, který po králi požadoval, aby svou vojenskou mocí zasáhl v Itálii. Svatoplukovi těsné styky s papežskou kurii v Římě tak nelze přejít mlčením. To svědčí o vážnosti a významu jeho osoby a Velkomoravské říše v rámci křesťanské Evropy. Co se vlastního účelu setkání ve vztahu říše a Velké Moravy týče, tak se předpokládá, že se jednalo o další z jednání potvrzujících dohody z roku 874 (Forchheim) a 884 (Monte Comiano u Tullnu). V tomto případě je potvrzoval Arnulf Korutanský jako následník Ludvíka II. Němce a Karla III. Tlustého, kteří výše uvedené dohody se Svatoplukem dříve uzavírali. Rok po jednáních na Omuntesbergu (890) již opět eskalovalo napětí mezi Výchofofranskou a Velkomoravskou říši. Aby toto napětí nepropuklo v otevřený boj, proběhlo jednání mezi zástupci obou říší. Dle krátkého záznamu z Fuldských análů vzešla iniciativa zřejmě od Výchofofranského panovníka, který vyslal své vyslance na Moravu (nebo kamsi na hranice obou říší). Ze strany Franků byl jejich vyslancem moravský biskup Wisching (německého původu), který zřejmě v předtuše války přešel na stranu krále Arnulfa. Ostatně nakonec v srpnu 893 se na jeho dvůr uchýlil na stálo a stal se díky znalostí poměrů na Moravě jeho kancléřem. Dalším členem franských vyslanců byl velmož neznámého jména. Mír však neměl dlouhého trvání. Zřejmě další nepokoje na hranicích obou říší, nebo jiný střet zájmu vedl krále Arnulfa k sjednání další schůzky. Tentokráte se mělo jednat o schůzku na nejvyšší úrovni za přítomnosti Arnulfa i Svatopluka ve Východní marce (dnešní Rakousko). Král sem směřoval počátkem roku z Ulmu. Svatopluk však odmítl se s Arnulfem setkat, což následně bylo příčinou dalšího vojenského tažení proti Moravě. Rozhněvaný a uražený král se v Hengistfeldu (v Rakousku u Štýrského Hradce, Gratzu) setkal se svým vazalem vévodou Braslavem, s kterým řešil otázku času a směru trestné výpravy proti Moravě. Nakonec bylo rozhodnuto vpadnout na Moravu ve třech směrech. Byla to osvědčená taktika z řady předchozích střetů s Moravou a Slovany celkově. Více armád mohlo poplenit daleko větší plochu nepřátelského území, což mělo za následek neúrodu a následný hladomor. Pokud nebylo takové tažení úspěšné, tak se mohlo opakovat následující rok a to již téměř vždy vládcům dobývané země zlomilo vaz. V červnu 892 tedy král s sebou přitáhl vojska složena z Franků, Bavorů a Alamanů do blízkosti hranic s Moravou. Vzhledem ke složení vojska (jižní část říše) se dá předpokládat, že útok byl veden přes Dunaj do centra Velké Moravy (jižní Morava) možná i do jižních oblastí Slovenska. Tomu nasvědčuje fakt, že si Arnulf na pomoc proti Moravanům pozval nomádské staromaďarské kmeny, kteří se krátce předtím začali objevovat v Karpatské kotlině (v Panonii, dnešní Maďarsko). Arnulfovo vojsko křížem krážem plenilo Moravu a možná i Slovensko po dobu čtyř týdnů a všude za sebou zanechávalo jen spálenou zem a mrtvé. Plenění země tak nabývalo obludných rozměrů. Nicméně franští spojenci Maďaři se svým samostatným vojskem nebyli tak úspěšní. Dostali se do Moravského obklíčení, ze kterého jim musel pomoci až sám král Arnulf se svým vojskem. První nájezd Maďarů (i když zatím jako spojenců Východofranské říše) tak nebyl příliš úspěšný.
Přestože spojené Maďarské a Franské vojsko dopadlo tak, jak dopadlo, neváhal Arnulf o rok později zosnovat další válečnou výpravu proti Moravanům. Tentokráte se záminkou stala již poměrně početná emigrace franských velmožů, kteří prchali na Moravu pod ochranná křídla mocného Svatopluka. Vojsko tedy vpadlo již tradiční cestou z Východní marky podél Dunaje do srdce Velké Moravy, kde plenilo a rabovalo. Jelikož k vpádu došlo v srpnu, mohlo se vojsko přiživovat na právě probíhající sklizni a tím usnadnit vlastnímu zásobování. Nicméně ani Moravané nezaháleli. Svatoplukovo vojsko znalé domovského prostředí se uchýlilo k osvědčenému partyzánskému způsobu boje a tak král Arnulf musel nakonec po četných nástrahách a po velkých ztrátách svého vojska zavelet k ústupu. Jen s velkými obtížemi se zdecimovanému vojsku podařilo vrátit do královského sídla v Öttingách v Bavorech. Při ústupu i sám král jen o vlásek unikl moravskému zajetí. Nástrahy nastrojené Moravany byly takové, že za vyváznutí děkoval Arnulf jen zázračnému zákroku svého patrona sv. Emerama (Arnold, „O svatém Emeramovi“, kap. 5). Moc tedy nechybělo a Svatopluk se tak mohl zmocnit svého největšího soka. Kdoví jak by pak s tímto královským zajatcem naložil. Není vyloučeno, že by jeho královský zajatec skončil stejně, jako kdysi Svatoplukův strýc v rukou Franků když byl oslepen a uvržen do klášterního žaláře odkud již nikdy nevyšel.
Úmrtí mocného vládce
Asi v tuto dobu zemřel též Svatopluk, král moravských Slovanů, muž mezi svými nejodvážnější a duchem nejbystřejší. Jeho království drželi jeho synové nešťastně po krátkou dobu, neboť Uhři vše až do základů zpustošili.
(Zdroje: Regino z Prümu, k roku 894)
Podle celé řady písemných pramenů, které máme k dispozici, zemřel mocný Svatopluk dne devátého března roku 894, tedy v době, kdy jej Moravská říše potřebovala prakticky nejvíce. Bohužel jeho synové, kteří po něm převzali otěže státu, se s nastávajícími problémy a především pak s přívalem válečnických staromaďarských hord, těžko vyrovnávali a navíc je oslabovali jejich vzájemné spory. Říše by v té době potřebovala silného vládce, který ale již ležel ve svém hrobě zřejmě v kostele v Sadech u Starého Města, kde se našel nejhonosnější a nejdůstojnější hrob člena moravské nobility (hrob 12/59). Všechny nekrology k jeho osobě asi nemá smysl citovat, protože jsou především z pera franských letopisců, kteří mu nemohou zapomenout na celou řadu franských proher, které jim tento moravský vládce za svou dlouhou vládu uštědřil. Za svůj dlouhý a plodný život byl Svatopluk ženat hned několikrát. Pokud budeme věřit i pozdní tradici, tak jeho první manželkou byla jistá Ludemíra, s kterou měl syna Mojmíra II. (III.). Není vyloučeno, že se jednalo o českou princeznu, jejíž svatební průvod byl Fransky přepaden v roce 872. Jeho písemně prokázanou ženou byla Svatožízně s kterou zřejmě zplodil syna Predslava. Alespoň se to dá usuzovat ze zápisu v Cividalském evangeliáři. Další manželkou mohla být nějaká Adléta a poslední Gisela, která Svatoplukovy dala syna Svatopluka II.
Svatoplukova říše
Moravské panství se tak za Svatoplukovy doby stalo skutečnou evropskou velmocí, která ne nadarmo nese přízvisko Moravská nebo Svatoplukova říše. Územní rozsah v polovině osmdesátých let devátého věku tak zahrnovalo kromě území Staré Moravy (Morava Slovensko) celé Čechy, Lužické Srbsko, Vislansko, Holasicko, Opolsko, Těšínsko, Panonii až po řeku Drávu a východní území sahající zřejmě až kamsi k Tise. Pod Svatoplukovým panstvím tak leželo území o ploše kolem 320-350 tisíc km2, a které mohlo mít kolem tři čtvrtě miliónů obyvatel (podle jiných odhadů 1 – 1,5 miliónů). Odhady vojenské síly při vpádu do Panonie, který jsem nastínil výše, tak mohou být naprosto reálné. Jednotlivé země pak byly se Svatoplukem svázány různými svazky. Nejvolnějším svazkem se jeví poměr Lužických Srbů na řece Saale, kteří moravskému panovníku zřejmě odváděli jen pravidelný poplatek, který dříve odváděli franskému panovníkovi. Těsněji bylo s moravskou říší svázáno Vislansko, Potisí a Panonie, kde byl zřejmě dosazen místodržitel a místní hradiště nesla moravské vojenské posádky. Také Čechy byly ve vazalské závislosti, což prozrazuje poměr knížete Bořivoje v Čechách a ostatně i sám franský král, když celé Čechy oficiálně roku 890 odevzdal pod moravského panovníka. Ohlasy existence této rozsáhlé říše překročily její hranice a tak se o historii tohoto státního útvaru můžeme dozvídat ze zdrojů rozptýlených od anglosaské Anglie, přes německé, italské, byzantské a arabské. Moravské říše tak ve střední Evropě představovala velmoc, která hrála důležitou úlohu v zahraničně-politickém dění své doby. Bohužel ale její existence nepřežila smrt velkého vládce, a tak se již roku 895 začala rozpadat, když od ní odstoupili nejdříve Čechy, o rok později Potisí a Panonie a v roce 897 i Srbové. Přesto tato říše na řadu území přenesla mnohem více, než jen svou vojenskou a politickou moc. Slovanská liturgie, jejíž kořeny jsou právě na Staré Moravě v době příchodu cyrilometodějské misie, koncem devátého věku již překročila hranice říše a po celá staletí se například udržela i v Čechách. Rovněž model řízení státu byl používán českými Přemyslovci, stejně jako okolními vládci států, kteří se počátkem desátého století začali ve střední Evropě formovat. A v nespolední řadě nemůžeme zapomenout ani na rozsáhlou christianizační činnost, která překročila hranice moravského panství ještě za Svatoplukova života a šířila se do všech zemí, kam vkročila noha moravského bojovníka.
Zdroje:
• Bláhová M., Frolík J., Profanová N. - Velké dějiny zemí Koruny české – Praha a Litomyšl 1999
• Dekan J. – Velká Morava – Praha 1985
• Havlík Lubomír E. – Kronika o Velké Moravě – Brno 1992
• Havlík Lubomír E. – Svatopluk Veliký král Moravanů a Slovanů – Brno 1994
• Chropovský B. – Slované, Historický, politický a kulturní vývoj a význam – Praha 1989
• Kolektiv – Velká Morava – Tisíciletá tradice státu a kultury – Praha 1963
• Lutovský M. – Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – Praha 2001
• Měřínský Z. – České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. – Praha 2009
• Měřínský Z. – České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II. – Praha 2009
• Poulík J., Chropovský B., kolektiv – Velká Morava a počátky české státnosti – Praha – Bratislava 1985
• http://www.moraviamagna.cz
• http://www.wikipedia.org
• http://www.palba.cz
