Směr Moskva I. Smolensk Č 1,2,3,4 a 5.

[michan]

Směr Moskva I. Smolensk č. 1,2,3,4 a 5

Část 1.

V předchozích kapitolách jsme si řekli, že u skupiny armád Střed vyšlo dobytí a obsazení všech mostů na celém úseku do 3,15 hod. 22. června 1941. Na celém tomto úseku přes 400 km dlouhém vyrazily dvě tankové skupiny do útoku, jedna z prostoru Bialystoku na severu, druhá z prostoru jižně od Brest – Litevska. 2. tsk od jihu velel generál Guderian a 3. tsk od severu generál Hoth. Obě tsk se měly spojit za Minskem, který měly dobýt a pokračovat dále na Smolensk, a na horním toku překročit Dněpr. Útok probíhal plynule, jedna tanková skupina ta 3 tsk udělala půlobrat 26. června a 2. tsk 28. června a zamířily k setkání u Borisova na řece Berezina. 26. června již 20. td generála Stumpfa z 3. tankové skupiny generála Hotha dorazila do Minska. 27. června 1941 Minsk obsadila.




Klešťová operace, první velký úspěch 4. a 9. armády skupiny armád Střed, se podařila. 4 ruské armády se 43 divizemi a 6 samostatnými brigádami leželo v prostoru Bialystok – Novogrodok a Minsk jako v pasti. Guderian a Hoth se neopájeli vítězstvím, ale rychle postupovali dál přes Berezinu a Dněpr ke svému prvnímu operačnímu cíli, kterým byl Smolensk.. Obkličovací kotle přenechaly pěším divizím. Tyto divize by sice potřebovaly k dalšímu postupu, ale musely se jich vzdát. Pěším divizím začala nyní velice těžká práce. Přes půl milionu sovětských vojáků se nyní začalo pokoušet o únik z kotle na všechny strany. V okolí městečka Celvy u říčky Celvjanka, kde na úseku 70 km byla rozložena 29. pěší ( mot. ) divize tedy řídce obsazené pozice útočily roty, prapory, pluky sovětských vojáků. Rusové útočili v sevřených řadách v nepřehledných rojnicích, navzájem do sebe zavěšeni s nasazenými bodáky. Tři čtyři řady za sebou. Němečtí vojáci ještě nikdy něco takového neviděli, když na povel pal začaly všechny německé zbraně střílet, bylo rozlehlé pole pokryté hnědými kopečky. Večer přijdou sovětští vojáci znova, tentokrát si vzali na pomoc obrněný vlak, vhodný tak pro občanskou válku, současně se vlevo od kolejí ženou dvě švadrony kavalerie a vpravo několik tanků T – 26. Obrněný vlak němci zapálí protitankovým kanonem 37 mm, když předtím vytrhali koleje. 50 mm protitankový kanon zapálí tanky T – 26 a kulomety rozstřílí švadrony jezdectva.
Cesty ve středním úseku skupiny armád Střed po kterých se valila zásobovací vozidla, o silnicích se nedá psát, si němci nazvali „Rollbahn“ . V úseku generála Guderiana byly jen dvě dobré silnice pro postup vpřed; z Brestu do Bobrujska a do Minska. Po obou těchto silnicích muselo projet 27 000 vozidel tankové skupiny a dalších 60 000 vozidel pěchoty, štábů a zpravodajských jednotek. Ke zvládnutí tohoto problému a vyhnutí se chaosu vytvořil Guderian tři stupně naléhavosti od jedné do tří. Pro stupeň 1 uvolnit vše, 2 jede za jedna, pokud nejede 1 a 2 jede 3. Spojovací pluk Herman Göring, který vezl telegrafní sloupy dostal stupeň 3. Říšský maršál Göring rozezlený stupněm 3 poslal velitele pluku za Guderianem, s požadavkem na stupeň 1. Guderian požadavek vyslechl a zeptal se: Mohou telegrafní sloupy střílet? „Přirozeně, že ne pane generálplukovníku“, odpověděl velitel pluku. Vidíte a tak zůstává stupeň 3. Toto neuměl plukovník Göringovi odpovědět a tak se raději zastřelil.

Po dobytí Minska německými vojsky byl velitel západního vojenského okruhu armádní generál Pavlov odvolán ze své funkce i s náčelníkem svého štábu a později v Moskvě zastřelen. Novým zachráncem Stalina byl v této době ustanoven generálporučík Jeremenko. Historie popravu tohoto armádního generála, jakož i dalších 230 vyšších důstojníků v prvních týdnech války hodnotí ze dvou hledisek. První hledisko říká bylo to nesmyslné, neboť celkové vedení na začátku války nemělo informace a nemohlo proto velet. Druhé hledisko říká mělo se tím zamezit zbabělosti a navodit strach, aby se někdo nepokoušel utíkat z boje.
Na historii 4. tankové divize generálmajora Potaturčeva, která působila jako hrot v prostoru Bialystoku středního úseku fronty sovětské armády , je dokumentováno jak situace vypadala v prvních dnech války. Generál Potaturčev byl povolán na 00 hod. 22. června 1941 k veliteli 10. armády, v 5 hodin se generál armády vrátil a řekl musíme čekat. Pak dostal jenom tento rozkaz vyhlásit poplach a zaujmout výchozí pozice v obrovských lesích východně od Bialystoku. Při zahájení přesunu měla divize 10 900 mužů, 30 % tanků nebylo možno přesunu, ze zbývajících musela být část ponechána na místě, protože nebyl dostatek pohonných hmot. Sotva se dva tankové pluky a střelecká brigáda daly do pohybu, přišel od sboru nový rozkaz. Tankové a střelecké pluky byly rozděleny. Pěchota byla odvelena k obraně přechodů přes Narev, tankové pluky měly zastavit německé svazky, které pronikaly od Grodna. Roztržení tankové divize ukazuje na naprostou bezhlavost sovětského vyššího velení. Tanková divize měla být jako celek použita k čelnímu, nebo bočnímu protiútoku. Osud Potaturčeva a jeho svazků je typický pro katastrofu sovětských jednotek v příhraničním prostoru. Část tanků zničily Stuky i když ztráty nebyly veliké podařilo se zaujmout nařízenou linii. Německé čelní jednotky je však nenapadly, nýbrž projely mimo a odřízly je. Potaturčev se pokoušel uniknout z obklíčení. Jeho roty se však promíchaly a německé tanky je napadly a zničily. Střelecká brigáda dopadla podobně, záchrana byly lesy, kam se vojáci uchýlili. 30. června se generál Potaturčev s několika důstojníky od svých vojáků oddělil, chtěli se probít do Minska a potom do Smolenska. Potaturčevovi nevydrželi nohy, a aby se nemusel jako kulhající a rozedraný generál táhnout po cestách opatřil si civilní šaty. Před Minskem byl zajat, strčen do sběrného tábora. Tam se přihlásil stráži a přiznal svoji totožnost.
V zajetí prozradil písemně stav výzbroje 4. td. 355 tanků ( mezi nimi 21 T-34 a 10 obrovských 68 tunových tanků typu KV se 152 mm kanony ) a 30 průzkumných obrněných vozidel. Dělostřelecký pluk byl vyzbrojen 24 děly ráže 122 a 152 mm. Mostový prapor měl pontonové díly pro 60 m dlouhé mosty, po kterých mohly přejíždět i 60 tunové tanky. Žádná německá tanková divize na východní frontě nebyla tak dobře vyzbrojena. Guderianova ts s 5 tankovými a 3,5 motorizovanými divizemi měla 850 tanků. Jedna věc je však jistá, německé tankové divize nikdo tak špatně nenasazoval. Na poslední vojáky generála Potaturčeva narazili německé divize ještě v tvrdých bojích v Bělověžském pralese.


Belorus 06-07 41.


Minsk Defence 41.


smolensk

[michan]

Směr Moskva I. Smolensk Č.2

Část 2.

Bělověžský prales, byla jedna z nejtvrdších zkoušek pro pěší jednotky Wehrmachtu. Boj v lese se ve Wehrmachtu při výcviku zanedbával, neboť němečtí lesníci svoje lesy a obory střežili horlivě a bojovně. Rusové naopak byli mistry boje v lese a maskování. Obranná postavení sověti budovali hluboko v lesích a s oblibou za bažinatými místy. Za kruhovými postaveními ležely úderné zálohy a sovětští vojáci vyhledávali i boj zblízka. Pokud německá pěchota vykácela široké průseky, chovali se Rusové jako indiáni. Vysekali mlází jen do výšky boků člověka a udělali si střelecké tunely, které směřovaly dopředu a do stran. Tak si vytvořili maskování i prostor pro střelbu současně. Ale bojová morálka a inteligence německého vojáka i zde umožnily, aby se stal v tomto boji rychle mistrem. Bělověžský les byl pro ně krvavým učilištěm. Některé jednotky sovětské armády se do lesa vůbec nedostaly, jako u vesnice Mochnata, kde je dělostřelectvo rozstřílelo. Na jiném úseku dostala 78. pd rozkaz nahnat ruské jednotky do rukou 17. pěší divize, která se rozestavila na severním okraji pralesa. 29. června zahájila 78. pd ve třech pochodových proudech útok do pralesa. 215. pp vpravo, 190. pp vlevo a v odstupu vpravo 238. pp. Boji dalo jméno vesnice Popielovo. Zde bojovaly poslední skupiny i čtvrté td generála Potaturčeva s částmi tří jiných divizí, brigád a dělostřeleckých oddílů. Došlo i na boj muže proti muži. Dělostřelectvo nešlo použít, protože jednotky byly do sebe zaklíněné, dal se použít jen minomet. 215. pp se podařilo Rusy obejít a to byl jejich konec. 30. června 1941 již byli Němci opatrnější. Dělostřelectvo nejprve bubnovalo do lesních úseků a teprve potom se roty vydaly na lesní cesty. Rusové dokonce nasadili z lesa tanky, roty couvly, dělostřelectvo tanky rozstřílelo a pak teprve postupovaly dál roty. Večer bylo vše hotovo 78. pd měla bělověžský prales za sebou. Pluky s sebou přivedly 1 140 zajatců a 3 000 sovětských vojáků zatlačily do záchytné linie, kde je dostala ke zničení 197. pd. Pluky 197. pd dostaly za úkol vyčistit prales od posledních rozptýlených nepřátelských sil, které se ještě na mnoha místech skrývaly a představovaly trvalé nebezpečí pro německé týlové jednotky.
Mezi Bielystokem a Minskem v prostoru Slonimu, tedy východně od bělověžského pralesa zuřily také ve zde vytvořeném pytli těžké boje. 29. pěší (mot.) divize18. pěší (mot.) divize a 19. td zde musela držet pytel než dorazí pěší jednotky , které měly obklíčené Rusy likvidovat.
Je vytvořena tzv. skupina Thomas s částí 10. td, protitankovou skupinou a dvěma prapory 71. pěšího pluku. Tato vojska se valí ve dvou klínech do nepřehledné lesní oblasti v okolí Celvjanky. Při útoku náhle zjistí s jak velkými nepřátelskými silami mají čest. Stojí zde silné části sovětské 4. armády, které se zde shromáždily a nyní s pokoušejí probojovat na východ. Chtějí se probít k Berezině. Z radiogramů se totiž dozvěděli, že tam Jeremenko chce vybudovat obranná postavení. Německé síly jsou početně mnohem slabší. Rusové bojují fanaticky, jsou totiž vedeny komisaři a odhodlanými důstojníky, kteří nezažily paniku prvních porážek. Pronikají vpřed, odříznou bojovou skupinu Thomas, valí se zezadu i se svými tanky proti 15. pp a pokoušejí se dobýt železniční most do Celvy. Do obrany proti tomuto útoku se zapojí i důstojníci pluků a štábů divize. Velitel divize zde dokonce velí i spěšně vybudované uzávěře z protitankových kanonů. Rusové jsou zastaveni. Nyní již přicházejí pěší divize, které je střídají.
29. pěší (mot.) divize se může vydat na sever, jde tam vstříc novým operacím, které rozhodnou o výsledku polního tažení. Za 14 dní se o ní bude mluvit všude.

Když generálporučík Jeremenko převzal večer 29. června 1941 velení nad západním vojenským okruhem, neznal rozsah porážek, které až do této doby vojska jeho okruhu utrpěla. Bez znalosti situace vydal rozkaz k zaujetí obrany na řece Berezině, kde měla být německá vojska za každou cenu zastavena. Tento rozkaz zněl: „Je nutné za všech okolností udržet přechody přes Berezinu a zastavit Němce na březích řeky“. Předpokládal bojující divize tam, kde již žádné nebyly. Stavěl na postaveních, která byla již dávno opuštěná. Chtěl zastavit Němce na Berezině v době, kdy již Guderianovy tankové divize postupovaly na Dněpr. Doufal ve svazky, které již pochodovaly do zajetí, např. ve 4. tankovou divizi generála Potaturčova. Byly to však klamné naděje.
28. června 1941 již bylo 20.tankovou divizí dobyto město Minsk. 18. td okolo Minska projela 29. června a postupovala urychleně směrem na Borisov na řece Berezině.

[michan]

Směr Moskva I. Smolensk Č. 3

Část 3.

30. června 1941 ráno zahájila 18. td generála Nehringa svůj úder do hloubky 100 km směrem na Borisov na řece Berezině. Zatímco větší část divize bojovala při postupu s Rusy, vytvořil generál Nehring bojovou skupinu, kterou vedl major Teege. Tato skupina se skládala z 2. praporu 18. tp, 18. motocyklového praporu, části 88. průzkumného (mot.) oddílu a dělostřeleckého oddílu a tvořila čelní odřad. 1. července 1941 stojí tento odřad před Borisovem. Rusové jsou překvapeni a zaskočeni, ale bojují houževnatě. Jsou to elitní vojáci kadeti, důstojničtí čekatelé a poddůstojníci tankové školy, která v Borisově působí. Německému odřadu se podaří přejít přes Berezinu, obsadit most a postavit za mostem, který se Rusům nepodařilo vyhodit do povětří, baterii 88 mm děl. Ubrání most až do příchodu hlavních částí divize. Cesta ke Dněpru je volná.
Také o 130 km jižněji, v Bobrujsku je 3. tanková divize generála Modela, a ještě dále na jih 4. td ze sboru generála Freiherr von Schweppenburga již za řekou a obě směřují na Mogilev.
Jeremenko partii na Berezině prohrál.
V této době dostává sovětské vedení zprávu od svého špiona ze Švýcarska Alexandra Rado, že německým operačním cílem je Moskva.
3. července 1941 převezme vrchní velení nad západním frontem Rusů maršál Timošenko a jeho zástupcem se stane Jeremenko.
V noci na 3. červenec je Berezina překonána potřetí. Překoná ji 10. td a vytvoří předmostí i když za nimi shoří dřevěný most.
Zde si řekneme, že 12 dne polního tažení si generálplukovník Halder náčelník německého generálního štábu zapsal do svého deníku. „Lze s jistotou předpokládat, že nepřítel je v bialystockém oblouku až na zcela nepatrné trosky vyřízen, stejně tak je tomu i u skupiny armád Sever a Jih. Celkově tedy můžeme říci, že jsme hlavní síly ruského vojska zničily před Dvinou a Dněprem. Snad nebudu přehánět, když řeknu, že polní tažení bylo vyhrané během 14 dnů.“ Bylo to samozřejmě neuvážené tvrzení důstojníka , který myslel ve středoevropských měřítcích. Sám vrchní velitel skupiny armád Střed maršál Bock si 8. července 1941, když byl rozdrcen kotel u Bialystoku poznamenal, že sověti byli poraženi a že je tažení vyhráno. Zvláště, když sčítání kořisti z kotle znělo, 280 704 zajatců, mezi nimi mnoho velitelů sboru a divizí. Ukořistěno, nebo zničeno 2 585 tanků, 1 149 děl a 246 letadel ukořistěno.




Němci se krutě mýlili. Rusové potřebovali jenom čas, aby přisunuli své jednotky a nahradili Němci rozbité svazky. Timošenkovi bylo jasné, že musí za každou cenu udržet Smolensk a řeku Dněpr, když svou bitvu na Berezině prohrál. Kdyby totiž Smolensk padl pak Moskva již leží 375 km za frontou. Tam také Němci směřovali a Timošenko musel reagovat.
Ve štábu 18. td na předmostí v Borisově se 3. a 4. července 1941 začali důstojníci velice divit hlášením divizní letky: „Silný proud nepřátelských tanků postupuje v prostoru Orša po obou stranách silnice Borisov – Orša – Smolensk. Jsou v něm i velké a dosud nepozorované typy vozidel.“
„Odkud asi přijíždějí?“ potřásal hlavou generál Nehring „je snad Rus panáček vstaváček?“
Generál Jeremenko posílal proti 18. td elitní 1. moskevskou střeleckou divizi, která měla 100 tanků, mezi nimi také tanky T-34. Tyto tanky T-34, zatím kde byly nasazeny vzbuzovaly v prvé fázi vždy u Němců hrůzu.
Čelní tankové jednotky 18. td generála Nehringa a 1. moskevské střelecké divize generálmajora J. G. Krejzera se střetnou u vesnice Lipki, 10 km východně od Borisova. Čelní tankové a protitankové jednotky zažijí nejprve veliký šok, když vidí jak se na ně valí první T-34. Třicet metrů vedle něho postupuje ještě větší kolos – 52tunový KV-2. Mezi nimi jedou lehké tanky T-26 a BT. Panzery III lehké tanky T-26 a BT rychle zapálí, ale na obry pálí ze svých 50 mm kanonů marně. Když první Panter III dostane plný zásah a vzplane ostatní rychle uhýbají. KV-2 a T-34 postupují dál. Do cesty se postaví tři Panzer IV vyzbrojené 75 mm tankovým kanonem s krátkou hlavní. Tyto tenkrát nejtěžší německé tanky jsou o tři tuny lehčí než T-34. Dostřel jejich tankového kanonu je také značně menší. Němečtí velitelé si však všimli, že Rus střílí z T-34 třikrát pomaleji a v manévru je nejistý. Podjedou jeho palbu, objedou ho a vyhnou se jeho granátům. Vezmou jej do kleští, prostřílí mu pásy, když se jeho osádka pokouší vystoupit zastřelí ji z kulometu.
KV-2 se svým 152 mm kanonem mezitím svádí souboj se dvěma Panzery III. Německé průbojné granáty zůstávají vězet v pancéřování tohoto tanku. Osádka zničehonic opouští pro poruchu motoru svůj tank. Je zde vidět i špatná taktika sovětských tankistů, že nasadili jen těžký a střední tank spolu s lehkými jako podpůrnou zbraň s útočící pěchotou. Zpočátku vyděšené německé tankové roty mohly jednotlivě ničit početnější ruské tanky. Proto také tento první protiútok generála Krejzera ztroskotal.
Při prohlídce pancéřování tanku KV německými vojáky tito spočítali, že v pancéřování uvízlo 11 průbojných granátů. Ani jeden nepronikl dovnitř.
Generálplukovník Guderian uviděl tanky T-34 poprvé u dálnice západně od Borisova 5. července 1941, když tyto tři giganty uvázly v bažině a padly nepoškozeny do německých rukou. Guderian při jejich prohlídce hovořil s obdivem o účelných tvarech a mohutném kanonu.

[michan]

Směr Moskva I Smolensk Č.4.

Část 4.

Potom se 1.moskevská střelecká divize generála Krejzera rozvinula a od 5. do 7. července 1941 útočila proti předmostí u Borisova na řece Berezina proti vojskům 18. td. Každý den podnikala tankové útoky s podporou pěchoty. Nejsilnější útok přišel 7. července 1941, kdy jeden KV-2 pronikl až za protitankovou uzávěru, kde se zastavil a ničil jednotlivé cíle palbou ze zastávky. Až pozdě odpoledne jej zničila úderná skupina, které se podařilo do jeho 152 mm hlavně vsunout odjištěný granát, který explodoval v době kdy byl zasunut tankový náboj. Exploze granátu přivedla k výbuchu tankový náboj a celý závěr tanku byl vržen do věže a hlaveň se roztrhla. Těžká věž odletěla 5 metrů do strany. Vrak doutnal ještě večer.
Dne 8.července 1941 se dále na sever v prostoru Sjenna u rozvodí Dviny a Dněpru s tanky T-
34 setkala také německá 17. td. Jeremenko vrhl na tento strategický úsek mezi Oršou
Vitebskem jednotky 20. sovětské armády s úkolem uzavřít přístup ke Smolensku, který si
pokoušely vynutit Hothovy a Guderianovy tankové divize. Odehrála se zde tanková bitva,
která má v dějinách své místo a je známá jako bitva u Sjenna.
Za ranního šera začal útočit jeden pluk 17. td. Postupoval přes lány s obilím, bramborová pole a skrz řídký les. Rusové byly velmi dobře zamaskováni a spustily palbu na krátkou vzdálenost. Po prvních výstřelech se všechny tři německé prapory rozvinuly do bojové sestavy. Na obou stranách se rozhořčeně bojovalo od 11 hod. dopoledne až do setmění. Rusové zde bojují obratně, pokoušejí se proniknout němcům do boku a do týlu. Na obou stranách hoří tanky na rozlehlém bitevním poli. V 17 hodin Rusové zasadily KV-2 a T-34, ty projely bojištěm, střely které na ně mířily se buď odrazily, nebo zůstaly v pancéři. Tanky převálcovaly protitankové kanony, pak změnily směr a postupovaly směrem doprava a postavením těžkého dělostřelectva. Jejich jízda skončila teprve 15 km za hlavní bojovou linií. S řevem uvízly v bažinatém terénu jen kousek před palebným postavením německého dělostřelectva. Život jim ukončilo 100 mm dělo s dlouhou hlavní. Tanková bitva trvala až do tmy. 17. td ovládla bojiště a kdo ovládne bojiště, ten zvítězil. Ale i z této tankové bitvy vyplynulo, kdyby sověti útočili ve větších svazcích s T-34 a KV-2 byl by to nebezpečný soupeř. Jeremenko zde poprvé použil později v celém světě známé a dodnes používané „Molotovovy koktejly“ proti německým tankům.
V Gomelu byl sklad se snadno hořlavou kapalinou „KS“, což byla směs benzinu a fosforu. Rudá armáda s ní před válkou experimentovala, pravděpodobně proto, aby mohla rychle zapalovat zásobovací sklady a důležitá zařízení. Jeremenko nechal přivést na frontu 10 000 lahví, naplnit je tekutinou a rozdat je do střeleckých divizí. Molotovovy koktejly nebyla zázračná zbraň, nýbrž improvizace a zoufalý pomocný prostředek. V některých případech boje jednotlivců byl však účinný. Pokud se lahev rozbila nahoře na tanku nebo na pancéřovaní, pak hořící směs vtekla do bojového prostoru, nebo do motoru a ihned zapálila olej nebo benzin. Pozoruhodně rychle hořely i ocel a plech, protože tank byl většinou pokrytý vrstvou oleje, mazacího tuku a benzinu.

Další pokus generála Jeremenka o zastavení tankových divizí německé armády, která směřovala ke Smolensku byl u Vitebska. Z jižního Ruska sem Jeremenko přesunul části 19. armády, které měly zastavit Hothovu 7., 12. a 20. tankovou divizi. Plán tohoto přesunu padl průzkumnému odřadu 7. td do rukou, když zajala jednoho sovětského důstojníka protiletadlového dělostřelectva. V rozkazu generála Jeremenka bylo vyložit divize 19. armády z vlaků sem přijíždějících a zasadit je proti tankovým divizím. Generálplukovník Hoth reagoval okamžitě. Nechal 20. tankovou divizi generálporučíka Stumpffa, která 7. července přešla u Ully na pravý, to znamená severní břeh Dviny, postupovat podél řeky k Vitebsku. 7. a 12. tanková divize současně vázaly na rozvodí jižně od Dviny Jeremenkovy síly. Stumpffovy tanky postupovaly společně s rychle přisunutou 20. pěší (mot.) divizí generálmajora Zorna do týlu Rusů a přímo do prostoru výsadku 19. armády. Tyto dvě divize výsadek rozbily a také Vitebsk padl 10. července. Obránci město zapálili, ale Hothovy tankové divize toto město nepotřebovaly ani k ubytování. Projely okolo hořícího města dále na východ do týlu Smolenska. Ani zde se Jeremenkovi nepodařilo tankové divize zdržet a získat zde tolik potřebný čas.
Do 10. července se všechny tankové divize obou tsk propracovaly ze svých předmostí a nasadily směr Smolensk řeka Dněpr.

[michan]

Směr Moskva I. Smolensk Č.5.

Část 5.

V době do 9. až 10. července 1941 Stavka přeskupila vojska. Timošenko převzal Západní úsek Západního frontu. Vorošilov převzal Severozápadní úsek a Jihozápadní úsek převzal maršál Buďonnyj.
Timošenko shromažďoval od 10. července 1941 podél Dněpru divizi za divizí. 11. července už jeho skupina armád zahrnovala 31 střeleckých, 7 tankových a 4 motorizované divize. K těmto silám ještě přibyly zbytky 4. armády, kterým se podařilo uniknout z kotle u Minska, a části 16. armády, jež byly vytlačeny z jihu na střední frontu. Celkově se tedy na horním Dněpru shromáždilo 42 bojeschopných sovětských divizí.
9. července 1941 se na Guderianově velitelském stanovišti v Tolčinu objevil generál polní maršál Hans Günther von Kluge člen generálního štábu. Přijel projednávat situaci na frontě. Pěší jednotky byly odtrženy od tankových a proto se měly td zastavit a počkat na ně. Došlo k ostré výměně názorů ( Podobná situace byla ve Francii v roce 1940 u Dunkergue tehdy Němci vítězství odevzdali), Guderian nechtěl odevzdat vítězství. Uchýlil se ke lži z nouze, tvrdil Klugemu, „že tanky jsou z větší části shromážděné a připravené k útoku ve výchozích postaveních na břehu Dněpru. To je situace, kterou nelze bez nebezpečí prodlužovat, kromě toho jsem přesvědčený o úspěchu operace“,zapřísahal Guderian Klugeho, „když udeříme rychle na Moskvu, očekávám rozhodnutí polního tažení ještě v tomto roce.“ Rozhodnost a sebedůvěra strhla i chladného Klugeho, který se vyjádřil: „Vaše operace visí vždy na hedvábné nitce,“ a ponechal rozhodnutí na Guderianovi.
Ráno 10. července 1941 vyrazily tankové divize k přechodům k Dněpru. Čelní odřady však zjistily, že nejdůležitější přechody přes Dněpr – Rogačev, Mogilev a Oršu Rusové značně posílili a dobře obsadili. Pokusy o jejich obsazení překvapivým útokem ztroskotaly. Průzkumné oddíly ale rychle vypátraly slabá místa mezi silnými opěrnými body na západním břehu Dněpru. Našly je u Starého Bychova, Šklova a Kopysu. Stárij Bychov ležel na jihu v úseku 24. ts, Šklov ve středu v úseku 46. sboru a Kopys zcela nahoře v prostoru 47. sboru. Místa bez mostů, kde by Rusy vůbec nenapadlo, že by zde Němci zaútočili. Jen u Kopysu proběhla trochu bitva, ale 11. července byly vojska na druhé straně. U Šklova v místě přechodu 10. td musel pěší pluk „Grozdeutschland“ bojovat s elitní jednotkou důstojnického dorostu, ale nakonec Rusy zahnal do lesa. Ženisté postavili mosty v rekordní době a přes řeku se začaly valit těžké zbraně.
Guderianovy divize jednoduše projely kolem silně opevněných měst Orša, Mogilev a Rogačev a valily se na východ na Smolensk.
Ještě jednou se Timošenko pokusil zabránit útoku na Smolensk, to když poslal od jihu z prostoru Gomel 20 divizí, aby zaútočilo Guderianovi do boku. Tomu však zabránila především 1. divize jezdectva generálmajora Feldta jediný větší německý jezdecký svazek.Tato 1. jezdecká divize společně s 10.pěší (mot.) divizí a částmi 4.td přikryla v těžkých obranných bojích boky 2.tsk generála Guderiana. 1.jezdecká divize ovládla okraj Pripjaťských bažin, zajistila bok 2.tsk ještě zajistila a udržela spojení se skupinou armád Jih generála polního maršála Rundstedta.
Zabezpečení boků umožnilo 2.tsk generála Guderiana útok na Smolensk. Teď šlo vše ráz na ráz. 15. července 1941 večer pronikla 7. td z 3. tsk generálplukovníka Hotha za silné podpory ze vzduchu severně kolem Smolenska a přeťala dálnici a železniční trať ze Smolenska do Moskvy. Město tak bylo odříznuto od zásobování a 15 sovětských divizí se dostalo do obklíčení. Smolensk byl jako Stalingrad symbolem a strategicky životně důležitým bodem. Byl to bezpečnostní zámek k branám Moskvy, národní pevnost na horním Dněpru a jedno z nejstarších ruských sídlišť. Na ulicích stály barikády, byly vybudované lehké a těžké bunkry. Každý dům, každý sklep se stal hnízdem odporu. Přesto Smolensk padl velmi rychle. 15. července v 7 hodin ráno zahájil 71. pěší pluk obchvatem nepřátelských postavení útok. V 11 hodin jeho druhý prapor dobyl těžké dělostřelecké baterie na výšině Konjuchovo, za setmění byly úderné oddíly v ulicích jižní části města. 16. července 1941 ve čtyři hodiny ráno začal hlavní útok. Společně s 15. pěším praporem se do něho zapojilo těžké dělostřelectvo, 88 mm flak, minomety, samohybná děla a jednotky s plamenomety. Právě plamenomety prorážely pěchotě cestu. 16. července ve 20 hodin dosáhli vojáci severního okraje města a Smolensk byl dobyt.
Za 25 dnů polního tažení se podařilo splnit první operační cíl operace „Barbarossa“. Mechanizovaná vojska skupiny armád Střed stála v prostoru Jarcevo – Smolensk – Jelňa – Roslavl. Měla za sebou 700 km, do Moskvy to bylo ještě 350 km.
V týlu nebyl ještě dobyt Mogilev. Oblastní hlavní město Běloruské sovětské republiky na horním toku Dněpru stále vzdorovalo. 20. července bylo město západně od řeky obklíčeno čtyřmi německými divizemi. Město bránily tři divize 13. armády generálporučíka Gerasimenka a bránily jej houževnatě. Čelní útok uvázl na okraji. Když Němci zaútočili z jihovýchodu neuspěli. Takto zde boje probíhaly do 26. července bez úspěchu. 26. července ráno se podařilo sovětům zničit 200 metrů dlouhý dřevěný most do východní části města. Sovětské jednotky tím za sebou v nejvlastnějším slova smyslu spálily mosty. Byly nuceni bojovat do posledního náboje. Když byl dřevěný most opraven 23. a 15 pěší divize Mogilev dobyla. Zajala při tom 12 000 vojáků, bylo mezi nimi podivuhodně málo důstojníků. Buď padli nebo se probili. Ztráty 23. pd dosáhly 264 padlých, 83 nezvěstných a 1 088 raněných. Byla to dosti krutá daň za město v týlu fronty.

Použité podklady pro celou Východní frontu:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Paul Carell – Operace Barbarossa a Spálená země.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Dějiny Velké vlastenecké války.
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Mé poznámky a mapy.

[sa58]

Nebyl náhodou generál Pavlov považován za jednoho z nejlepších tankových velitelu Rudé armády?

[michan]

Přesně tak, hovořilo se o něm jako o ruském Guderianovi. Prosazoval hromadné nasazování tanků a pod. K ničemu se nedostal z důvodů pozdního jasného rozkazu k obraně, také z důvodu chaosu, který z toho vznikl. Samozřejmě i rychlosti Němců. O jeho smrti kolovaly dvě verze. Jedna do vydání pamětí maršála Jeremenka zněla, že se zastřelil pistolí maršála Kulika, když ho přijel zbavit velení z pověření Stalina. Ten mu jí měl podat. Jeremenko, ale líčí, že od něho převzal velení a dal mu dopis, že se má dostavit do Moskvy. Tam byl za zbabělost odzouzen k smrti a zastřelen. Tuto druhou verzi, jsem si ověřil ještě v dalších pramenech a tak ji zde uvádím.

[Atlantis]

citace ze 4. části:"Život jim ukončilo 100 mm dělo s dlouhou hlavní."

Kámoš tvrdí, že 100mm kanón je blbost, takový Němci neměli. Jak to tedy bylo. Jestli se prý nejednalo o 105mm protiletecký kanón...

[michan]

U spisovatelů 5mm žádná míra o metr se nespletou. Máš pravdu technické míry spisovatel většinou - filosof udává přibližně a na technikovi, a u Tebe jako člověka znalého, který se s kámošem detailně o techniku zajímá je, aby sis doplnil 105 mm. Stejně jako se udává ráže 76 mm ve skutečnosti je to 76,2mm. Nebo u ruských řekne 150 a my víme, že je myšleno 152mm - Rusové 150 neměli. Pro soustředění se na text a logiku textu jsem i já ulít ( promiň) a nevypisoval 105, ale ráže 100.
Pokud nestačí tato omluva - mám to u Tebe blbé?
Tady bych jako nejdůležitější fakt viděl to, že ta T 34 a KV 2 byla schopna umným manévrem a z důvodů slabých ráží německých předních jednotek ( klepadla 37mm), proniknout přes posice praporu, někdy i pluku a dostat se až na postavení německého divizního dělostřelectva, To divizní dělostřelectvo, pokud již nedalo děla větších ráží k disposici praporu, pluku ( což později skutečně proti T 34 a KV 2 dělalo), jako podporu, muselo je ničit potom samo divizní dělostřelectvo.

[Atlantis]

Jasně, jasně...jen když se člověk hádá a vidí textem svého boha, bůžka, modly svaté napsáno 100mm, tak jest ochoten se hádati do krve poslední, že 100mm je míněno 100mm a ne 105. Neb axiom obecný platí, že co se týče východní fronty, není mistra nad Michana:-)

[michan]

Ty mi dáváš. Ale jinak dobrý a od Tebe a i jiných správný, že když je tam chyba tak se řekne. Ať člověk neztratí soudnost.
Proto Atlantis dík.

[Atlantis]

Ještě když mi odpovíš na tu soukromou správu, tak budu úplně v sedmém nebi:-)

[michan]

Odpověď jsem odeslal, dle toho co je mi známo.

[Jákobo]

Mohl bych se poptat na taktiku zájmena sovětských tankistů u Grodna jen tak vysvětlit ty obrovské ztráty slyšel jsem že i političtí komisaři do toho hodně mluvili i pod výhružkami... I když tomu vůbec nerozumněli a dále chybu co Pavlov udělal že poslal špatně zásobovanej 6 mechanizovanej zbor, kterému došlo palivo... díky za odpověd předem