Francouzské těžké křižníky

[Polarfox]

Francouzské těžké křižníky

“aneb sedmero washingtonských dítek“

Vysledovat počátek vývojové linie francouzských těžkých křižníků není opravdu příliš složité. Marine nationale se, stejně jako ostatní tradiční námořní mocnosti, musela přizpůsobit podmínkám a limitům dohodnutým na odzbrojovací konferenci ve Washingtonu. K ratifikaci pro Francii teoreticky nepříliš výhodné smlouvy, kdy ve skutečnosti utrpěla spíše francouzská prestiž a hrdost než plán rozvoje loďstva, přistoupil místní parlament v roce 1923. V té době již běžel program modernizace námořnictva, zaměřený na lehké jednotky (křižníky, torpédoborce a ponorky), v němž se spojily nové taktické představy (jež byly do určité míry obrodou „Jeune ecole“) a momentální útlum na poli nejtěžších jednotek (díky nevyhraněné koncepci a především problémům v oblasti financí a infrastruktury). Washingtonská námořní konference celý program rozhojnila o nový typ křižníku, nazývaný dle okolností svého vzniku jako „washingtonský“ (v originále „Treaty cruiser“) a nyní převážně známý jako „těžký“. Samotní Francouzi zpočátku označovali těžké křižníky jako „croiseurs légers“, čili lehké křižníky (kam patřily též kořistní ex-německé jednotky), což je mělo odlišit od „croiseurs cuirassés“, tj. doposud provozovaných pancéřových křižníků. Tímto spadaly do stejné kategorie jako klasické lehké křižníky a k novému rozdělení na „croiseurs de 1ére classe“ (ekvivalentní těžkým křižníkům dle současné/americké terminologie) a „croiseurs de 2ème classe“ (ekvivalentní lehkým křižníkům dle současné/americké terminologie) došlo až na počátku 30tých let (1931) v důsledku Londýnské námořní konference a příslušného rozdělení křižníků na kategorie A a B. Pro úplnost lze dodat, že s rostoucím americkým vlivem za Druhé světové války začala být neoficiálně přebírána i terminologie a svůj prostor tedy dostal i přepis anglosaských termínů „heavy cruisers/light cruisers“ ve francouzské obdobě „croiseurs lourds/croiseurs légers“.

Ať již byl ale nazýván jakkoli, tento nový typ křižníku se díky restrikcím uvaleným na výstavbu/modernizaci bitevních lodí a nulovému kvantitativnímu omezení stal automaticky tažným koněm námořního soupeření. Není tedy divu, že se později přistoupilo i k limitaci této kategorie. Do té doby však byla hlavním problémem kvalitativní omezení a námořní mocnosti došly brzy k nepříjemnému zjištění, že do 10 000 tun standardního výtlaku se prostě všechny kýžené vlastnosti nevměstnají, ať už se třeba konstruktéři postaví na hlavu a lodě na komín. Každé z hlavních námořnictev si tedy nakonec vytvořilo do určité míry svébytnou konstrukční linii těžkých křižníků a jedinečnou kombinaci tří základních faktorů, jimiž byly výzbroj, pancéřování a rychlost. I tak se dá ovšem říci, že první generace „washingtonských“ křižníků se klonila spíše k dosažení vyšších rychlostí na úkor ostatních vlastností, především však pancéřové ochrany. Nejvýraznějším příkladem této cesty pak byla právě francouzská plavidla. Nutno však říci, že slabá ochrana prvních francouzských těžkých křižníků nebyla jen výsledkem taktických požadavků, ale i striktního dodržení povoleného výtlaku a absence různých kliček a konstrukčních přešlapů (což se třeba nedá říci o jejich italských a japonských protějšcích). U pozdějších konstrukcí již lze pozorovat větší důraz na pancéřovou ochranu (se vzestupnou tendencí u každé nové jednotky) a zapojení se do obecné hry na kreativní výklad omezujících parametrů.

Původní plány výstavby z července 1922 počítaly až s 21 jednotkami (a ukazují tak inklinaci ke všeobecné mánii ve výstavbě těžkých křižníků), přičemž pro Francii znamenala tato nová kategorie šanci dosáhnout kýžené parity s Velkou Británií a USA, tedy stav, který ponižující limity v oblasti těžkých jednotek neumožňovaly. Tyto plány ale musely být skloubeny s realitou a do počátku Druhé světové války se podařilo postavit pouze 7 jednotek – dvě lodě třídy Duquesne, čtyři plavidla poněkud nesourodé třídy Suffren a osamocenou jednotku Algérie. Ta se měla zároveň stát posledním francouzským těžkým křižníkem, neboť následující projekty se již nedočkaly realizace. Jako hlavní úkoly francouzských těžkých křižníků byly vytyčeny následující – strategický průzkum pro vlastní bitevní flotu, podpora lehčích jednotek a ochrana obchodních tras (případně napadání protivníkových).

Třída Duquesne

Jednotky:
Duquesne (tranche 1924) (Arsenal de Brest, 30.10.1924/17.12.1925/6.12.1927)
Tourville (tranche 1924) (Arsenal de Lorient, 4.3.1925/24.8.1926/1.12.1928)

Charakteristika:
Jak již bylo zmíněno dříve, první třída francouzských těžkých křižníků byla orientována především na rychlost, což bylo ještě povzbuzeno předpokládanými parametry příslušných italských protějšků. Co ovšem Francouzi tehdy nevěděli, bylo to, že italské křižníky třídy Trento dosahují nejen vysoké rychlosti, ale mají zakomponováno i velice slušné pancéřování (alespoň na poměry „washingtonských“ křižníků), to vše na úkor striktního dodržení povoleného výtlaku. Za hlavního garanta přežití v boji bylo tedy považováno především pečlivé členění trupu (16 vodotěsných přepážek dělilo plavidla na 17 oddílů, každý z vlastními pumpami a ventilací), jemuž sekundovaly skromné pancéřové prvky chránící hlavně sklady střeliva. Lodě si díky své vysoké rychlosti měly držet dostatečný odstup a udržet si protivníka co nejvíce od těla. Za základ celé konstrukce byly převzaty lehké křižníky třídy Duguay-Trouin, takže třída Duquesne se dá víceméně označit za jejich větší a lépe vyzbrojenou inkarnaci. Díky zvolené konstrukci trupu se jednalo o plavidla s dobrými nautickými vlastnostmi a to i na rozbouřeném moři.

Výtlak:
10 000/12 200 tun standardní/plný

Výzbroj:
Jádrem výzbroje bylo 8 kanónů ráže 203mm (L/50, Model 1924, rychlost palby 3-4 rány/min) umístěných ve čtyřech dvojdělových věžích (Model 1924, elevace -5°/+45°). Při maximální elevaci činil dostřel 31 400m (protipancéřové granáty první generace, v případě HE granátů činil dostřel 30 000m). Lehká/protiletadlová výzbroj byla tvořena osmi kanóny ráže 75mm (L/50, Model 1924) v samostatných provedeních, osmi 37mm poloautomatickými kanóny (L/50, Model 1925, rychlost palby 20 ran/min) a několika 8mm kulomety. Celou sestavu doplňovaly dva trojité torpédomety ráže 550mm (Model 1925T), zásoba torpéd činila 9 ks (Model 1923D, 6+3 rezervní, hlavice uschovány ve speciálních schránkách na okraji paluby, odkud mohly být v případě nouze rychle svrženy do moře).

Zásoba střeliva:
203mm - 150 granátů na hlaveň (tj. 1 200 celkem)
75mm - 500 granátů na hlaveň (tj. 4 000 celkem)
37mm – 1 000 granátů na hlaveň (tj. 8 000 celkem)

Nejdůležitější součást systému řízení palby byla umístěna v otočné kupoli na vrcholu hlavního stěžně a zahrnovala 5ti metrový a 3 metrový dálkoměr. Další dálkoměr o základně 5 metrů byl umístěn na střeše velitelské věže, své dálkoměry (5m) měly i věže č. 2 a 3. Data z těchto přístrojů byla zpracována střeleckým počítačem Model 1924.

Ochrana:
Jak již bylo řečeno, hlavním prvkem ochrany bylo důkladné vnitřní členění, přičemž hmotnost pancéřových prvků dosahovala dohromady pouhých 460ti tun. Třída Duquesne postrádala pancéřový pás a nejvýraznějším prvkem byly pancéřové boxy (30mm boky, 20mm příčné a horizontální prvky) zanořené v trupu plavidel a chránící sklady střeliva. Jistého stupně ochrany se dostalo ještě věžím hlavního dělostřelectva (30mm), velitelské věži (30mm) a kormidelního prostoru (17mm) plus byly zesíleny dvě z 16ti příčných vodotěsných přepážek (uzavírajících prostor pohonné soustavy, na 20mm).

Pohonná soustava:
Pohonná soustava sestávající z osmi kotlů (Guyot du Temple) a čtyř turbín (Rateau-Bretagne) o souhrnném výkonu 120 000hp poháněla čtveřici lodních šroubů a umožňovala plavidlům dosáhnout maximální rychlosti kolem 34 uzlů (a poskytnout jim tak možnost uniknout bitevním křižníkům potenciálního nepřítele, v tomto případě japonským a britským plavidlům). Tyto hodnoty sice byly naměřeny pouze v době zkoušek a po krátkou dobu, ale jinak byly parametry uspokojivé. Oběma lodím tak například nečinilo problém dosahovat vysoké rychlosti při dlouhodobé zátěži a částečném výkonu (30 uzlů během 24 hodin a při polovičním výkonu strojů). Prostory s turbínami a kotli byly rozmístěny střídavě, což mělo zajistit pohon i v případě vyřazení části pohonné soustavy. Zásoba paliva činila 1 820 tun a dosah při 15ti uzlové rychlosti 4 500nm (při 13ti uzlech 5 500nm).

Ostatní parametry:
Posádka – 605 mužů

Počet nesených letounů – 2 ks (zpočátku typy FBA 17 a CAMS.37, následně specializované GL.810/811 a Loire 130), jeden katapult pro letouny o váze do 2 500kg (instalován se zpožděním, do té doby letouny startovaly z mořské hladiny), později modifikovaný pro vypouštění těžsích typů

Plány:
Duquesne - http://3dhistory.de/wordpress/warship-d ... build-1925
Tourville - http://3dhistory.de/wordpress/warship-d ... build-1926

Úpravy a modernizace:
1930 – úprava jeřábu, instalace ochrany pro vnější dvojici šroubů
1932-1934 – posílení protiletadlové výzbroje (přemístění části 37mm kanónů, instalace čtyř dvouhlavňových kompletů s těžkými kulomety Hotchkiss Model 1929 ráže 13,2mm na záď, instalace ochranných štítů pro 75mm kanóny a především instalace dvou dálkoměrů o základně 3m pro řízení palby protiletadlových děl, do té doby protiletadlové zbraně systém řízení palby postrádaly), instalace nových dálkoměrů na věže hlavního dělostřelectva (o stejné základně, ale tentokráte s možností omezeného samostatného odměru)
1936 – dálkoměr o základně 5m na vrcholu hlavního stěžně nahrazen novým typem (8m)
1937 – přidány dva dvojhlavňové komplety ráže 13,2mm, katapult dočasně odstraněn (kvůli úpravě pro vypouštění těžších typů letadel)
1944 (modernizace provedená v afrických přístavech) – sejmut katapult, torpédomety a lehká protiletadlová výzbroj (37mm kanóny a 13,2mm kulomety), instalovány radary (typy SA-2 a SF) a moderní protiletadlová výzbroj v podobě 20mm a 40mm kanónů (tyto pouze v jednohlavňových postaveních, byť francouzské lodě byly připraveny na instalaci čtyřhlavňových kompletů, které však Američané odmítli dodat), sestava Duquesne v roce 1945 – 6x40 (6x1) a 18x20 (18x1), sestava Tourville v roce 1945 – 8x40 (8x1) a 16x20 (16x1)

Služba:

Bude doplněno


Tourville v roce 1929 (1, 2) a obě sesterské jednotky (Tourville, Duquesne) (3)

Třída Suffren

Jednotky:
Suffren (tranche 1925) (Arsenal de Brest, 17.4.1926/17.5.1927/1.1.1930)
Colbert (tranche 1926) (Arsenal de Brest, 12.6.1927/20.4.1928/4.3.1931)
Foch (tranche 1927) (Arsenal de Brest, 21.6.1928/24.4.1929/15.9.1931)
Dupleix (tranche 1928-1929) (Arsenal de Brest, 14.11.1929/9.10.1930/20.7.1932)

Charakteristika:
Změny oproti předcházející dvojici křižníků jsou u lodí třídy Suffren na první pohled spíše minoritní, ale většina podstatných úprav se skrývala uvnitř (vnitřní členění, pohon, pancéřování). Francie se navíc při jejich plánování již otrkala a neváhala sama použít několik triků k ušetření hmotnosti (ochranné uhelné bunkry, zásoby střeliva, vody atp.). Celá série je navíc provázena kontinuálním vývojem a průběžně aplikovanými vylepšeními, což z třídy Suffren činí dosti nesourodou skupinu.

Výtlak:
Suffren – 10 000/13 135 tun standardní/plný
Colbert – 10 000/13 313 tun standardní/plný
Foch – 10 000/13 644 tun standardní/plný
Dupleix – 10 000/13 621 tun standardní/plný

Výzbroj:
Suffren – identická jako u třídy Duquesne (viz. výše)
Colbert – 75mm protiletadlové kanóny nahrazeny novým modelem ráže 90mm (L/50, Model 1926, rychlost palby 10 ran/min, 500 granátů na hlaveň) (8x1), počet 37mm kanónů Model 1925 snížen o dva kusy
Foch – identická s Colbert
Dupleix – zdvojnásoben počet 90mm kanónů Model 1926, instalovány v dvojitém provedení (4x2), jinak identické s Foch

Ochrana:
U třídy Suffren bylo ustoupeno od dosažení co nejvyšší rychlosti a díky redukci pohonné soustavy o 25% bylo možné lodě opatřit lepší pancéřovou ochranou.

Suffren, Colbert (hmotnost pancéřování 670 tun) – Lodě si uchovaly systém vnitřních pancéřových boxů chránících skladiště munice (boky 50mm, příčné a horizontální prvky 20mm), ale nyní kromě toho nesly i klasický boční pancéřový pás (50mm, byť výška dosahovala pouze 2,6m) chránící oblast strojovny a pancéřovou palubu o maximální tloušťce 25mm (spodní 12mm). Důležité příčné přepážky (uzavírající strojovnu, kormidelnu atd.) měly sílu 20mm, pancéřový box chránící kormidelní prostor pak boky o síle 26mm, 18mm strop a byl uzavřen dvěma ze zmíněných příčných přepážek. Pancéřování věží a velitelské věže zůstalo na hodnotě 30mm.

Poněvadž zadní dva kotle a příslušná turbína zabíraly užší prostor, zvýšil se nejen odstup této části pohonné soustavy od boků trupu a tím pádem i odolnost proti poškození v případě zásahu, ale naskytl se i prostor pro další vylepšení. Tím bylo zakomponování uhelných bunkrů (kapacita 500-640 tun dle zdroje), jež měly nadále posílit pasivní ochranu. Vzhledem k tomu, že uhlí použité pouze jako ochranný prvek by muselo být deklarováno v rámci standardního výtlaku, přistoupilo se k šalamounskému řešení a do strojního oddílu byly vměstnány dva malé uhlím vytápěné kotle (a tím pádem ochranné uhlí spadalo pod palivo).

Foch (hmotnost pancéřování 1 283 tun) – Díky novým postupům při konstrukci trupu (lehké slitiny) a několika trikům při výkladu náležitostí započítaných do standardního výtlaku se podařilo ušetřit několik set tun, které mohly být dále proinvestovány do zvýšené ochrany (jejíž hmotnost byla oproti Suffren a Colbert takřka dvojnásobná). Nejvýraznějším zásahem do koncepce pancéřování bylo upuštění od pancéřového pásu, jež byl nahrazen vnitřní podélnou pancéřovou přepážkou o síle 54mm a výšce 5,5m chránící prostor strojoven. Přibližně na polovině své délky byla protažena až ke dvojitému dnu (celková výška 6,1m), ale toto rozšíření mělo sílu pouze 40mm. Zbytek systému byl identický s předchozími plavidly, pouze došlo k několika drobným navýšením – boky boxů chránících sklady munice byly měly nyní sílu 54mm, paluby 25+18mm. Pomocné kotle sice nebyly na druhé dvojici lodí třídy Suffren použity, ale uhelné bunkry zůstaly zachovány. Aby nedošlo k porušení smlouvy, tak k jejich zaplnění mělo dojít až v případě válečného konfliktu. Francouzi tedy použili podobné kličky jako například Britové a Japonci (voda a duté ocelové trubky jako výplň protitorpédových bariér či plný palebný průměr pro hlavní děla).

Dupleix (hmotnost pancéřování 1 462 tun) – Stejný systém pancéřování jako u jednotky Foch, ale došlo k zesílení některých prvků (na základě vývoje nových italských lehkých křižníků se 152mm kanóny) – vnitřní podélné pancéřové přepážky z 54 na 60mm (dolní přesahy 40-60mm), přičemž tato nebyla nadále souvislá a v oblasti kotelny č. 3 se dvě její části překrývaly (vnější měla standardní sílu 60mm, zatímco vnitřní postupně zesilovala z 20 na 30 a 40mm, přičemž 40mm část připadala na oblast spodního přesahu), boxů kryjících sklady munice (boky z 54 na 60mm a vrchní část z 20 na 30mm) a palub (22+30).

Pohonná soustava:
Suffren, Colbert - Pohonná soustava sestávající z šesti kotlů (Guyot du Temple) a tří turbín (Rateau-Bretagne) o souhrnném výkonu 90 000hp poháněla trojici lodních šroubů a umožňovala plavidlům dosáhnout maximální rychlosti 32 uzlů. Zásoba paliva (1 700 až 1 876 tun dle zdroje) dovolovala doplout do vzdálenosti 4 600nm (rychlost 15 uzlů, případně 3 700nm při rychlosti 20 uzlů). Díky existenci dvojice pomocných kotlů zde byla možnost spálit dodatečné uhelné „pancéřování“ a docílit tak dalších 2 000nm navíc (rychlost 11 uzlů).

Foch, Dupleix – Eliminovány pomocné kotle, prostory použity pro navýšení zásob nafty (2 600 tun celkem), dosah nyní činil 5 300nm při rychlosti 15ti uzlů.

Ostatní parametry:
Posádka – 647 (Suffren, Colbert) případně 752 mužů (Foch, Dupleix)

Počet nesených letounů – teoreticky až 4 ks (alespoň tedy starších GL.810/811, v praxi neseny 2 ks, užívané typy GL.810/811 a Loire 130), dva katapulty pro letouny o váze do 2 500kg, později modifikovány pro vypouštění těžsích typů

Plány:
Suffren – http://3dhistory.de/wordpress/warship-d ... build-1927
Foch - http://3dhistory.de/wordpress/warship-d ... build-1929

Úpravy a modernizace:
Suffren
9.1.1934 až 16.11.1935 – posílení protiletadlové výzbroje (instalace šesti dvouhlavňových kompletů s těžkými kulomety Hotchkiss Model 1929 ráže 13,2mm, instalace ochranných štítů pro 75mm kanóny a instalace dvou dálkoměrů o základně 3m pro řízení palby protiletadlových děl), instalace nových dálkoměrů na příslušné věže hlavního dělostřelectva (o stejné základně, ale tentokráte s možností omezeného samostatného odměru)
1937 – dálkoměr o základně 5m na vrcholu hlavního stěžně nahrazen novým typem (8m), modernizovány katapulty, většina dvojhlavňových 13,2mm kulometů vybavena ochrannými štíty
1944 – obdobná modernizace v severoafrických přístavech jako u nejstarší dvojice Duquesne a Tourville, tj. odstranění torpédometů a katapultů, obměna lehké protiletadlové výzbroje (nyní 2x40 a cca 12-13x20, vše jednohlavňová postavení), zkrácení hlavního stěžně
duben 1944 až duben 1945 (Casablanca) a červen 1945 až srpen 1945 (Oran?) – odstraněny dva 75mm kanóny, lehká protiletadlová výzbroj posílena na 6x40 a 16x20, instalovány radary typů SA-2 a SF

Colbert
1.11.1933 až 1.3.1934 - instalace dvou dálkoměrů o základně 3m pro řízení palby protiletadlových děl a nových dálkoměrů na příslušné věže hlavního dělostřelectva (o stejné základně, ale tentokráte s možností omezeného samostatného odměru)
březen 1935 až leden 1936 – různé úpravy, důkladná údržba
období 1936-1937 - instalace ochranných štítů pro 90mm kanóny, dálkoměr o základně 5m na vrcholu hlavního stěžně nahrazen novým typem (8m)
1939 – čtyři jednohlavňové 37mm kanóny Model 1925 umístěné na zádi nahrazeny stejným počtem dvojhlavňových kompletů Model 1933 stejné ráže, dálkoměr na věži č. 3 nahrazen novým o základně 8m (stejného typu jako v kopuli na vrcholu stěžně), modernizovány katapulty
1941 – přidány čtyři čtyřhlavňové komplety s kulomety Hotchkiss ráže 13,2mm a čtyři jednotlivé těžké kulomety Browning ráže 13,2mm
1942 – instalace radaru typu DEM, optimalizace rozmístění protiletadlové výzbroje (spojená s likvidací zadního stěžně a vybudováním speciální nástavby, změny se ale dotkly i přední nástavby/můstku, umístění světlometů atd.)

Foch
1933 - instalace dvou dálkoměrů o základně 3m pro řízení palby protiletadlových děl a instalace nových dálkoměrů na příslušné věže hlavního dělostřelectva (o stejné základně, ale tentokráte s možností omezeného samostatného odměru), výměna dosavadního 3m dálkoměru na velitelské věži za typ o základně 5m
období 1936 až 1937 - instalace ochranných štítů pro 90mm kanóny, dálkoměr o základně 5m na vrcholu hlavního stěžně nahrazen novým typem (8m)
1939 - čtyři jednohlavňové 37mm kanóny Model 1925 umístěné na zádi nahrazeny stejným počtem dvojhlavňových kompletů Model 1933 stejné ráže, dálkoměr na věži č. 3 nahrazen novým o základně 8m (stejného typu jako v kopuli na vrcholu stěžně), modernizovány katapulty
194? – přidáno několik jednohlavňových kulometů Browning ráže 13,2mm

Dupleix
1937 - dálkoměr o základně 5m na vrcholu hlavního stěžně nahrazen novým typem (8m)
1939 - čtyři jednohlavňové 37mm kanóny Model 1925 umístěné na zádi nahrazeny stejným počtem dvojhlavňových kompletů Model 1933 stejné ráže, dálkoměr na věži č. 3 nahrazen novým o základně 8m (stejného typu jako v kopuli na vrcholu stěžně), modernizovány katapulty
194? – přidáno několik jednohlavňových kulometů Browning ráže 13,2mm

Služba:

Bude doplněno


Suffren v roce 1943 (1) a na konci své kariéry (již s odmontovanou hlavní výzbrojí) (2), Colbert (na druhém snímku po potopení v Toulonu, dobře viditelné jsou antény radaru DEM) (3, 4), Foch v aktivní službě (5 až 7) a po potopení v Toulonu (8) a Dupleix ve svých šťastnějších (9) a horších dnech (Toulon) (10)

Třída Algérie

Jednotky:
Algérie (tranche 1930) (Arsenal de Brest, 19.3.1931/21.5.1932/15.9.1934)

Charakteristika:
Zásadní konstrukční odlišnost křižníku Algérie byla již jakoby předznamenána jeho jménem, které se odklonilo od dosavadní řady pojmenovávání dle významných osobností a místo toho oslavilo sté výročí francouzské přítomnosti v Alžírsku. Jeho vznik byl podmíněn, ostatně jako u řady jiných projektů, vývojem nových italských konstrukcí. Zaváděné lehké křižníky řady Condottieri představovaly i přes své neduhy pro dosavadní konstrukční školu francouzských těžkých křižníků (a jejich systém pancéřování, dimenzovaný maximálně na odolnost vůči dělům neseným torpédoborci) vážné nebezpečí. Nový těžký křižník byl tedy vyprojektován s ohledem na tuto skutečnost a také na fakt, že měl být ve své kategorii zároveň jednotkou poslední. Na Londýnské námořní konferenci z roku 1930 se totiž Francie a Itálie neformálně zavázaly nepokračovat ve výstavbě těchto plavidel a jejich počet ustálit na sedmi jednotkách (Francouzi tudíž měli postavit již jen těžký křižník Algérie, zatímco italská řada se měla zastavit u jednotky Bolzano). Sedmá francouzská loď tak měla být speciální ve více ohledech, včetně úprav pro plnění role vlajkového plavidla. Již samotné visuální rozdíly jsou jasně patrné (linie trupu, mohutná věžovitá nástavba, jednokomínové uspořádání, atd.) a pokud k tomu připočteme i výrazné vnitřní změny, tak můžeme říci, že francouzské námořnictvo obdrželo plavidlo výrazně vyšších kvalit, které je někdy označováno i za nejlepší „washingtonský“ křižník. Je jen příznačné, že tato výborná loď do války nijak významně nezasáhla a nakonec sdílela osud jádra francouzské flotily. Vytvořila tak nakonec jen další masu ohořelé oceli sedící na dně toulouského přístavu a vděčný objekt pro objektivy německých fotoaparátů.

Výtlak:
10 000/13 677 tun standardní/plný

Výzbroj:
Hlavní výzbroj, tj. 8 kanónů ráže 203mm (Model 1924) se nijak nelišila od předchozích jednotek (až na mírně upravenou věž – Model 1931), zato v oblasti protiletadlových zbraní již byly výrazné rozdíly. Jádrem protiletadlového dělostřelectva se stalo 12 kanónů ráže 100mm (L/45, Model 1930, rychlost palby 10 ran/min) v dvojhlavňových postaveních, což byl značný kvalitativní i kvantitativní skok. Lehčí zbraně zastupovala čtveřice postarších jednohlavňových 37mm kanónů Model 1925 (plánovaná 37mm dvojčata Model 1935 nebyla díky protažení vývoje osazena) a 16 těžkých kulometů Hotchkiss ráže 13,2mm v čtyřhlavňových postaveních. Torpédová výzbroj byla představována dvěma trojhlavňovými torpédomety ráže 550mm (Model 1929T, celkem neseno 9 torpéd Model 1923D – 6+3 záložní).

Systém řízení palby - Otočná kupole na vrcholu hlavního stěžně zahrnující 5ti metrový a 3 metrový dálkoměr, dálkoměr o základně 3 metry byl umístěn na střeše velitelské věže a své dálkoměry (5m, s omezeným stranovým odměrem) měly i věže č. 2, 3 a 4. Data z těchto přístrojů byla zpracována střeleckým počítačem Model 1924. Řízení palby 100mm kanónů bylo zajištěno dvěma středisky se 3m dálkoměry po obou stranách vrcholku věžovité nástavby, lehčím zbraním pak sloužily čtyři dálkoměry o základně 1m.

Ochrana:
Poněvadž systém vnitřních přepážek a nechráněných boků/vnějších prostor použitý u jednotek Foch a Dupleix byl vzhledem k novým hrozbám shledán jako neperspektivní, navrátili se Francouzi zpět k použití bočního pancéřového pásu. To by samo o sobě nezajistilo dostatečnou ochranu, pokud by zároveň nepřistoupili k jeho výraznému zesílení (plus použití lepšího typu pancéřové oceli u většiny komponentů) a doplnění řadou pomocných prvků. Teprve v tomto ohledu lze systém ochrany křižníku Algérie považovat za skutečně propracovaný. Základem obrněné citadely, jež ukrývala pohonnou soustavu a sklady střeliva, byl boční pancéřový pás o síle 110mm a výšce 3,76 až 4,45m (pouze v oblasti zadních skladů munice byl snížen na 2,45m) a koncové příčné přepážky o síle 70mm (v oblasti přiléhající k bočnímu pásu, níže pak 20mm). Shora pak byla uzavřena 80mm palubou, která se po stranách (mezi protitorpédovou přepážkou a boky plavidla) v oblasti strojovny a zadních skladů munice zeslabovala na 30mm (toto zeslabení být v případě zásahu kompenzováno buď přesahem bočního pásu nad úroveň paluby a nebo protitorpédovou přepážkou). Do tohoto systému zapadala i komplexní podvodní ochrana, která plnila dvojitou roli – protitorpédovou (předpokládalo se, že Algérie odolá torpédu s 300kg hlavicí) a jako prvek celkové balistické ochrany. Vnitřní protitorpédová přepážka o síle 40mm (na užších místech trupu směrem ke koncům lodi zesílená na 50-60mm) se táhla po celé délce strojovny, přičemž sklady munice ochraňovaly prodloužené části o síle 20mm. Odstup od lodních boků, ještě posílený jejich mírným prohnutím (předchozí těžké křižníky měly klasické rovné boky), činil v nejširším místě trupu na svou kategorii úctyhodných 4,2m. To bylo dále posíleno protažením dvojitého dna a důmyslným členěním/vyplněním mezilehlého prostoru.

Výrazně silnější byla i ochrana věží hlavního dělostřelectva (čelo 100mm, boky a strop 70mm, zadní část 50mm a barbety 100mm, ve spodní části zeslabené na 70mm) a velitelské věže (boky 100mm, strop 70mm). Zbylé ochranné prvky pak představovaly boxy kolem kormidelního zařízení (boky 26mm, koncové přepážky 20mm, strop 18mm) a odvodů spalin (26mm boky a přepážky, 22mm strop, vyrobeny z klasické oceli).

Pohonná soustava:
Pohonná soustava sestávající z pěti kotlů (Indret, plus jeden pomocný) a čtyř turbín (Rateau-Bretagne) o souhrnném výkonu 84 000hp poháněla čtveřici lodních šroubů a umožňovala plavidlu dosáhnout maximální rychlosti 31 uzlů. Zásoba paliva (3 190 tun) dovolovala doplout do vzdálenosti 8 000 či 8 700nm dle zdroje (rychlost 15 uzlů, případně 4 000nm při rychlosti 27 uzlů).

Ostatní parametry:
Posádka – 580 až 616 mužů (dle zdroje), v případě role vlajkové lodě pak 746 mužů

Počet nesených letounů – 2 ks (užívané typy GL.811/812 a Loire 130), jeden katapult pro letouny o váze do 3 000kg, později modifikován pro vypouštění těžších typů

Úpravy a modernizace:
3.8.1936 až 1.3.1937 – nahrazení hlavního 5m dálkoměru novým 8m typem, modifikace věží hlavního dělostřelectva, úpravy můstku, atp.
20.11.1937 až 1.4.1938 – redispozice lehké protiletadlové výzbroje (přesunutí dvou 37mm a jednoho 13,2mm kompletu), modifikace věží sekundárního dělostřelectva
1.11.1938 až 1.1.1939 – nahrazení 5m dálkoměru na věži č. 3 novým o základně 8m, úprava katapultu (nyní schopen vypouštět těžší stroje, tj. Loire 130)
1.12.1939 až 1.2.1940 – jednohlavňové kanóny ráže 37mm Model 1925 zaměněny za dvoujhlavňové komplety téže ráže Model 1933
1.5.1941 až 1.7.1941 – lehká protiletadlová výzbroj posílena o čtyři jednohlavňové kulomety Browning ráže 13,2mm
1.5.1942 až 1.8.1942 – celková redispozice lehké protiletadlové výzbroje, která byla nyní soustředěna na nové speciální platformě (viz. obdobné úpravy křižníku Colbert) a kolem přední nástavby, jež byla patřičně modifikována, dále instalován radar DEM

Služba:

Bude doplněno


Algérie, na předposledních dvou fotografiích je dobře vidět stav před a po reorganizaci lehké protiletadlové výzbroje a jejich soustředění na příslušné vybudované platformy (záďová, neboli tzv. „pergola“ a v oblasti přední nástavby a admirálského můstku), na posledním snímku stav po potopení v Toulonu v roce 1942

Projektované těžké křižníky

Do této poslední a díky vypuknutí války nakonec nerealizované skupiny patří projekt C5 a třída známá neoficiálně jako Saint Louis. Ty zohledňovaly novou geopolitickou situaci, rostoucí hrozby s tím spojené a prakticky neexistující limity skomírajících odzbrojovacích dohod. Tyto projektované těžké křižníky se tedy začaly zvyšujícím se tempem odpoutávat od svých washingtonských předchůdců.

C5

Projektové práce na C5 vycházejícím z křižníku Algérie započaly na jaře 1939 a ubíraly se dvěma vývojovými liniemi – variantě s a bez palubních letounů (tj. varianty A – „aviation“ a SA – „sans aviation“). Obě se vyznačovaly novou konfigurací hlavní výzbroje v podobě trojčitých věží s děly ráže 203mm (3x3), silnou protiletadlovou výzbrojí (u varianty SA ještě dále navýšenou díky absenci palubních letounů) a slušnou pancéřovou ochranou. Finálními stádii celého projektu jsou verze C5 A3 a C5 SA1:

C5 A3 (standardní výtlak 10 246 tun) - výzbroj 9x203 (3x3), 10x100 (5x2, L/45 Model 1933, teoretická rychlost palby 16 ran/min), 8x37 (4x2, Model 1935 ACAD, teoretická rychlost palby až 172 ran/min), 6x550TT (2x3), 2 palubní letouny (2 katapulty)

C5 SA1 (standardní výtlak 10 349 tun) - výzbroj 9x203 (3x3), 14x100 (7x2, L/45 Model 1933), 12x37 (6x2, Model 1935 ACAD), 16x13,2 (4x4), 6x550TT (2x3)

Společné parametry:
Pohonná soustava – čtyři kotle a dvě turbíny, výkon 100 000hp umožňující dosáhnout rychlosti 32,5 uzlu
Pancéřování – boční pás 100mm (sklon 20°), paluba až 80mm, věže jako u třídy Algérie, podvodní ochrana schopná odolat torpédu s 300kg hlavicí

Vzhledem k přehodnocení programu výstavby s vypuknutím Druhé světové války, byly tyto plány opuštěny.


plánky projektů C5 A3 (1) a C5 SA1 (2)

Saint Louis

Naopak na počátku roku 1940 byl sestaven nový námořní program, který počítal mimo jiné i s výstavbou podstatně větších těžkých křižníků. Nové potenciální jednotky měly čerpat z následující skupiny vybraných jmen (datovaných ke květnu 1940) – Saint Louis, Henri IV, Charlemagne, Brennus, Charles Martel a Vercingetorix. Zde lze tedy nalézt původ provizorního označení této plánované třídy. Ta si při standardním výtlaku 14 537 tun zachovala konfiguraci hlavní výzbroje v trojčitých věžích (opět 3x3) a zároveň silnou protiletadlovou výzbroj (12x100, 12x37) i palubní letouny (2 stroje, 2 katapulty). Výzbroj doplňovaly tradiční torpédomety (2x3) a rychlost měla dosahovat hodnoty 33 uzlů (výkon pohonné soustavy – 120 000hp). Je nutno podotknout, že projektové práce nebyly dokončeny (v době kapitulace nebyl dosud vybrán ani způsob pancéřování) a dokumentace se zcela nedochovala (až na pár údajů a náčrtků). Není tedy jisté, jaká by byla skutečná podoba těchto lodí, pokud by nebyla jejich další existence utnuta německou invazí a následnou kapitulací.

---

Seznam použitých zdrojů:

John Jordan, Jean Moulin - French cruisers 1922-1956
John Jordan – Warships after Washington
Jean Moulin, Patrick Maurand - Le croiseur Algérie
http://atf40.forumculture.net/
http://forummarine.forumactif.com/
http://sudwall.superforum.fr/
http://www.wikipedia.org/
a další

[Polarfox]

Jsem s překvapením zjistil, že jsem sem naposledy něco vrazil v červnu, takže ať mi ty rezervace moc nepropadají tady jsou..milé francouzské těžké křižníky. Zatím bez historie služby jednotlivých lodí. Aneb kdybych na to měl čekat, tak to sem asi nedám nikdy a už tak to suším v zásobě pěkných pár měsíců. Nashle u dalšího článku tak za půl roku

[Zemakt]

heh, já to mám taky na spadnutí. Asi to bude jarem za dveřmi.

[Polarfox]

No od července nedělám nic jiného, než že kumuluju zdroje, pouštím žilou peněžence a snažím se prokousat těmi desítkami knížek a jiných věcí...a už mi z toho kapku šíbe Tohle jsem měl ještě rozepsané od té doby než jsem na to vlítnul, ale další králíci naložení v klobouku už nejsou. Takže pokud si nebudu chtít dát chvíli oraz na něčem jiném (a nebo sem pouštět části toho na čem dělám), tak ze mě asi zase dlouho nic nevypadne :/

[Bublifuk]

Zrovna nedávno jsem tady něco hledal v sekci francouzského námořnictva a říkal jsem si, žes už delší dobu nic nedodal (je to tak týden) - a hle, těžké křižníky!
Tedy s těmi uhelnými bunkry jsi mě dostal, to jsem netušil, že kvůli tomu nacpali do lodí i malé kotle, aby byli krytí. Stejně by mě dost zajímalo, jaká byla jejich skutečná účinnost proti moderním dělům/torpédům, stejně jako u Tebou zmíněných dutých trubek užívaných Japonci a Brity. Jistě - cokoli je lepší, než vůbec nic, ale hlavně v té podvodní ochraně mi to nijak efektivní nepřijde. Dělaly se s tím zkoušky, či tak něco?

[jarl]

Ano ty uhelné jámy na lodích, které někdy ani nemají kotle ke spalování uhlí (Foch, Dupleix), je opravdu unikát, ale jak vidno, konstruktéři zkoušeli ledacos, aby nějak obešli limity stanovené ve Washingtonu. Prostě bylo třeba nějak vylepšit pasivní ochranu, která byla u jednotek první třídy spíše symbolická. Těch 460 tun pancířů je na těžký křižník hrozně málo; vždyť nizozemský "trpasličí" lehký křižník Tromp měl pancíře těžké 450 tun a to se jednalo o jednotku se standardním výtlakem jenom 3450 tun.

JInak doufám, že Polarfox a Zemakt budou v psaní námořnických článků pokračovat. V posledních měsících jsem se této tématice na Palbě věnoval jenom já a to je dost málo.

[Pátrač]

No jo- Destroyman vzal kramle a Scrat také už dost dlouho mlčí. Ale i tak vám námořníkům řepka kvete.

[Polarfox]

Stejně by mě dost zajímalo, jaká byla jejich skutečná účinnost proti moderním dělům/torpédům, stejně jako u Tebou zmíněných dutých trubek užívaných Japonci a Brity. Jistě - cokoli je lepší, než vůbec nic, ale hlavně v té podvodní ochraně mi to nijak efektivní nepřijde. Dělaly se s tím zkoušky, či tak něco?

Zkoušky se s tím dělaly a ověřovalo se to na střelnici právě pro toto použití na křižnících, ale bližší údaje jsem nenašel. Každopádně to zavedli, takže je to počítám uspokojilo

Jinak konstrukce "washingtonských" křižníků a různé způsoby výkladu smluv by byly na samostatný článek. Ani definice standardního výtlaku, která byla ušita tak, aby zohlednila často dosti rozdílné potřeby hlavních mocností na dosah svých plavidel (aneb pohybovat se po Pacifiku nebo Středozemním moři je sakra rozdíl a váha paliva a spol. tomu samozřejmě odpovídá, což automaticky jednu stranu znevýhodňuje), nezachrání úplně všechno. Pořád je nutno počítat s těmi prostory v konstrukci lodi a váhových výpočtech, i když obsah není deklarován. Francouzi to zpočátku pojali dosti striktně a přestali se s tím mazat až poté, co viděli s čím vším se dá kouzlit. Což mohou být zásoby střeliva (ačkoli by neměly být), kdy Britové například deklarovali 100 ks munice na hlaveň (ráže 203mm), ale muniční sklady byly dimenzovány na 150...v momentě, kdy zjistili, že konstrukce má ještě cca 100 tun rezervu, tak do toho nakonec zahrnuli celou zásobu. Příslušné zásoby se zpravidla přiznávaly na mírových úrovních lodi a posádky, atp. K tomu se samozřejmě používaly naprosto legální techniky na ušetření hmotnosti typu svařování, užití lehkých kovů, odlehčení pohonné soustavy (výkonnější kotle atp.). Doslova a do písmene každá tuna dobrá.

Taliáni se s tím necrcali vůbec a to úmyslně. Třídu Trento sice přestřelili "jen" o pár set tun, ale právě těch pár set tun jim dalo prakticky dvojnásobnou hmotnost pancéřování oproti francouzským rivalům třídy Duquesne. Do dokonalosti tuhle svojí pokoutnou ideu "naše těžké křižníky jsou malá bitevní loď" (což souviselo s tím, že byly perspektivně považovány za jádro loďstva a klasickým bitevním lodím dlouho zvonila možnost poslání do šrotu) dotáhli u třídy Zara, kde už se to nedá nazývat ani přestřelením, ale totálním kašláním (a to se prosím ještě uskrovnili na bočním pásu z původně plánovaných 200mm na 150mm ).

Pokud jsem nakousnul ty trubky a vodu v protitorpédových systémech doplňovaných až v případě války, tak jen u bitevních lodí třídy Nelson tahle položka (v tomto případě voda) znamenala ušetření 2 870 tun...což jak uznáte není málo

JInak doufám, že Polarfox a Zemakt budou v psaní námořnických článků pokračovat. V posledních měsících jsem se této tématice na Palbě věnoval jenom já a to je dost málo.

Hlavní problém je, že nechci vypadnout z mého momentálního hlavního tématu a moc si tříštit pozornost, už takhle mám problém to udržet v hlavě. Ale když si najdu vhodné odpočinkové téma, tak snad něco menšího semtam usmolím...jinak mi z toho taky hrábne, odbočka je někdy zapotřebí

Edit: Koho zajímá právě téma těhle meziválečných čachrů a důsledků Washingtonu na konstrukci lodí, doporučuji knihu Warships after Washington uvedenou ve zdrojích. Na Amazonu atp. se dá sehnat za slušnou cenu (tj. patří k těm z levnějšího spektra). Ostatně kdyby někdo chtěl nějaký tip na zahraniční literaturu (převážně v angličtině), dejte vědět, možná se někde chytnu.

[Zemakt]

odbočka je někdy zapotřebí

Přesně tak.

Abych se vrátil ke křížníkům, vcelku mne překvapuje přínos racionalizace výrobních postupů a různých konstrukčních fíglů. Vždyť všechny tři třídy TK mají stejný standardní výtlak, 10 000 tun. A přesto je tam nárůst pancéřové ochrany v řádu 100%, dáli se to tak vyčíslit.

[Polarfox]

Ono to není jen v konstrukčních fíglech. Strašně moc se dá ušetřit na pohonné soustavě. Jedna možnost je obětování části výkonu/rychlosti, kdy díky nelinearitě výkonnostní křivky ve vazbě na rychlost spláchneš do kýblu třeba 1,5 až 2 uzly, ale výkon strojovny ti může klesnout třeba o čtvrtinu. To už je pak znát a můžeš to proinvestovat jinam. Ne nadarmo byly třeba bitevní křižníky často větší než bitevní lodě...to vše díky ohromným strojovnám a vyškrabování zlomků uzlu za cenu dalšího enormního růstu hmotnosti a objemu. Druhou možností je pak technický vývoj, tj. máš výkonnější pohonnou soustavu při stejných rozměrech a hmotnosti, případně stejný výkon při menších nárocích. Tohle už se třeba začalo promítat do druhé generace washingtonských křižníků.

[Bublifuk]

Zkoušky se s tím dělaly a ověřovalo se to na střelnici právě pro toto použití na křižnících, ale bližší údaje jsem nenašel. Každopádně to zavedli, takže je to počítám uspokojilo

No právě, já se o tohle zajímal (tedy jen ohledně těch trubek u Britů a Japonců, neb o těch účelových a jinak nepotřebných uhelných bunkrech jsem vůbec nevěděl), jenže jsem narazil na dva diametrálně odlišné názory - jednak, že to bylo překvapivě účinné (zkoušky systému aplikovaného na HMS Hood), druhak, že reálný efekt to nemělo /viz. příslušná pasáž o protitorpédové ochraně na navweaps/. A teď babo raď. Nic detailního, krom toho, že na bitevní lodi Ramilies se krom trubek do volnách prostor cpala ještě celulosa, u které Britového následně zjistili tu překvapivou skutečnost, že vlivem vlhkosti hnije

[kacermiroslav]

Polarfoxi, jak by jsi shrnul srovnání těchto francouzských TK s italskými, proti kterým byli primárně určeni? Řekl bych, že rozdíl v přístupu ke konstrukci byl především i Italů, který si primárně honili za maximální rychlostí svých TK.

[Polarfox]

Neřekl bych, že se tak úplně honili za rychlostí. První generace TK byla obecně rychlejší a navíc první francouzské a italské TK byly svým způsobem zrcadlové obrazy, byť třeba z trochu rozdílných důvodů. Třída Zara je už pomalejší a poslední italský TK, Bolzano, byl jen modernější kopií třídy Trento, aby tyto lodě mohly utvořit tříčlennou divizi. Tudíž se nejedná ani tak o návrat k rychlému typu, ale prostou organizační/lobby záležitost.

Hlavní rozdíl spočíval v tom, že Italové zcela vědomě (narozdíl třeba od Japonců) porušovali limity a měli tak možnost dát svým lodím podstatnou výhodu v podobě lepšího pancéřování.

Samozřejmě i ta má své limity a v případě ochrany na úrovni třídy Trento poskytne tak maximálně imunitu vůči dělům torpédoborců a dosti omezenou v případě vyšších ráží. Třída Zara už byla trochu jiné kafe, což souviselo s místní ideou TK jako hlavní bojové jednotky. Na konci 20tých let se opravdu reálně uvažovalo o sešrotování bitevních lodí a i když pomineme toto, tak v řadě operací budou stejně hrát prim TK a bitevní lodě budou někde kejsnout v přístavech nebo to jistit ze zadních linií. Stejně tak nejpravděpodobnějším nejsilnějším soupeřem měl být jiný TK. Tudíž se Italové u třídy Zara rozhodli použít adekvátní pancéřování, posunout své TK na vrchol potravního řetězce a postavit první lodě této kategorie, které odolají svým protějškům. A 150mm je opravdu v kontextu této kategorie nářez (ani nemluvě o původně plánovaných 200mm). Italská konstrukční škola měla ale i své mouchy...velký rozptyl při dělostřelbě (dáno malým odstupem hlavní díky šetření hmotnosti pomocí jejich seskupení), ne úplně ideální koncepce umístění/provozu palubních letadel (příďové katapulty a hangáry pod nástavbou) atd.

Takže co se týká srovnání...těžko říci, hodně záleží na okolnostech nasazení. Zary se nakonec nekočkovaly s děly ráže max. 203mm, ale 381mm a pancíř jim byl na dvě věci a i francouzský papírák může teoreticky přežít, když ho Taliáni netrefí.

[Bublifuk]

Jo, to bych podepsal. Problém u Italů (vlastně v obou válkách) nebyla nekvalita na straně plavidel. I když italská 203mm děla hlavně u tř. Trento nebyla opravdu nic moc a francouzská děla byla lepší i než ta vylepšená u Zary a Bolzana, řekl bych. Ale z hlediska toho, jak válčili, tak největší problém by pro ně byl se trefit....

[kacermiroslav]

Myslíte, že ten problém se vůbec trefit byl v tom seskupení dělových věží, nebo byl někde jinde? Špatné zaměřovače, nevhodná děla atd.?

[sahidko]

Podľa knižky Naval Firepower od Normana Friedmana bol taliansky systém riadenia paľby na vynikajúcej úrovni (z technického hľadiska). Problémom bol už spomenutý vysoký rozptyl, nerealistický a aj nie príliš častý výcvik.

[Polarfox]

Myslíte, že ten problém se vůbec trefit byl v tom seskupení dělových věží, nebo byl někde jinde? Špatné zaměřovače, nevhodná děla atd.?

Obecně se dá říci: Společné kolébky/umístění hlavní blízko sebe, vysoká úsťová rychlost, nepravidelnosti v hoření prachových složí, problém s kvalitou munice...tohle vše dost ovlivňovalo rozptyl.