Po delší odmlce jsem si pro Vás opět připravil, další část „seriálku“ o německých rychlých motorových člunech z období druhé světové války. Myslím, že hned v úvodu, by jen tak pro pořádek neškodilo malé připomenutí, týkající se chronologie již zde uvedených dílů. Samotné články jsou postupně zveřejňovány na základě přidělené číselné posloupnosti jednotlivých Typů Schnellbootů, nikoliv však na základě data výroby, respektive data zařazení do stavu Kriegsmarine. Tak tedy, po Typu S-100 následuje aktuálně popisovaný Typ S-151, pojďme si o něm říci něco bližšího.
„Ponoříme-li“ se trochu hlouběji do historie vzniku těchto člunů, kupodivu zjistíme, že hned na samém počátku, stálo v roli objednavatele nizozemské Koninklijke Marine (Královské námořnictvo) a v roli realizovatele, britská loděnice British Power Boat Company. Svět je plný paradoxů a tak by nás nemělo překvapit, že určitý podíl na zrodu tohoto německého Schnellbootu, měli budoucí nepřátelé na život a na smrt. První zkušenosti s provozem rychlých motorových člunů (označovaných zkr. TM - jako Torpedomotorboten) získalo Koninklijke Marine již během předválečných let, kdy provozovalo čtyři čluny britského výrobce John I. Thornycroft & Company Limited, což byla tradiční britská loděnice z Woolstonu v Hampshiru, založená roku 1866. Nicméně, na konci třicátých let měly tyto lodě, už něco za sebou a tak se začalo uvažovat o jejich náhradě. Skutečnost, že nizozemské loděnice neměly doposud se stavbou lodí této kategorie potřebné zkušenosti a zřejmě i pozitivní dojem z dosavadního provozu výše zmíněných člunů, vedla odpovědné osoby k zadání objednávky opět na britské ostrovy. Tentokrát byla oslovena loděnice British Power Boat Company, sídlící v městečku Hyte rovněž v Hampshiru. Přestože firma vznikla teprve v roce 1927, na konci třicátých let se již jednalo o plně etablovaného dodavatele motorových člunů, které odebíralo jak Royal Navy tak RAF a která, byla mj. dobře známa produkcí původních závodních člunů. V průběhu roku 1939 došlo k naplnění objednávky, přičemž 6. listopadu 1939 vstupuje nový člun do stavu nizozemského námořnictva pod označením Hr. Mr. TM 51. Dle plánů námořníků jej měla následovat, již pouze v licenci produkovaná série deseti člunů (TM 52 až 61) nizozemského výrobce Werf Gusto ze Schiedamu (loděnice založena 1905), z nichž první dva měly být prakticky totožné se vzorovým TM 51, zbytek měl být o něco zvětšen. Po první domácí sérii, měla následovat v březnu 1940 objednaná druhá série (TM 62 až 70), ovšem plány jsou plány a život je život. Jaký tedy byl TM 51? Člun představoval klasické britské pojetí torpédových člunů, kdy celokovová konstrukce trupu o délce 21,34 metru, byla poháněna trojicí „navalizovaných“ benzínových motorů Rolls-Royce Merlin o jednotkovém výkonu 1 000 -1 120 koní, která umožňovala „dvaatřicetitunové“ lodi dosáhnout výborné maximální rychlosti v rozmezí 39 – 42 uzlů. Až deset mužů posádky mělo mj. na starost výzbroj, ve složení: 2 x 2,0 cm kanon Hispano-Souiza, 1 x 2,0 cm kanon Oerlikon a 4 x torpédomet ráže 45,0 cm.
Hr. Mr. T.M. 51
Jak jsem již výše uvedl, po TM 51 měly následovat v domácí loděnici produkované TM 52 a 53, což se do německé invaze bohužel nestihlo realizovat. Čluny ve značném stádiu rozpracování zabavila německá Kriegsmarine, která následně rozhodla o jejich dokončení. V rámci dostavby došlo ke změně složení a počtu výzbroje tak, aby více odpovídala německému standardu té doby. Výzbroj lodí se po té skládala z: 1 x 3,7 cm kanon, 2 x 2,0 cm kanon (pravděpodobně 3,7 cm Flak 36 a Rheimetall 2cm/65 C/30) a 2 x torpédomet ráže 53,3 cm. Čluny byly uvedeny do provozu na přelomu srpna a září 1940, pod označením S 201 a S 202.
Stavba po německu
A nyní, po nezbytném úvodu se konečně dostáváme k samotným Schnellbootům Typu S-151. Vedle téměř dokončených TM 52 a 53, bylo po německém obsazení loděnice v květnu 1940, nalezeno určité množství materiálu, připraveného ke stavbě dalších nizozemských „Torpedomotorboten“, jenž měly nést označení TM 54 až 61. V jakém stádiu rozpracování se tato série zrovna nacházela, lze dnes těžko říci. Většina pramenů zkratkovitě uvádí „rozpracované“, respektive „nedohotovené trupy“ a nic víc. Na základě níže uvedených řádek se spíše přikláním k tvrzení, že zde byl pouze uložen materiál v podobě polotovarů a bylo-li doopravdy něco hotové, pak toho bylo opravdu málo. Každopádně, ať tak či onak, velení Kriegsmarine rozhodlo o využití těchto přípravků a objednalo u nizozemské loděnice výrobu osmi Schnellbootů s plánovaným označením S-151 až S-158. Samotná produkce měla probíhat na základě německých plánů. Jako vzor, byl snad vzat Typu S-7, respektive jeho exportní varianta pro Bulharsko. Zběžným pohledem na vzhled a konstrukci „stopadesátjedniček“, nám nezbývá nic jiného, než se s tímto konstatováním ztotožnit. Kovová kostra trupu byla „tradičně“ pokryta dřevěnou obšívkou, zároveň lodě poněkud povyrostly. Oproti nizozemským TM, byly nové čluny delší téměř o 7 metrů, na druhou stranu byly skoro o 2 metry užší a měly menší ponor. Standardní výtlak vzrostl na 57 tun, maximální výtlak pak mohl činit až 66 tun. Německý odpor vůči benzínovému pohonu se promítl do instalace tří dvanáctiválcových dieslelů Daimler-Benz MB 500 o jednotkovém výkonu 950 koní. Celá pohonná sestava o výkonu 2 850 koní, tak umožňovala člunům dosáhnout maximální rychlost v rozmezí 30 až 34 uzlů. V „základu“ byly lodě vyzbrojeny nám již dobře známou kombinací dvou 53,3cm torpédometů s dotací 1 torpéda na hlaveň, jednoho 2,0 cm kanónu Rheimetall 65 C/38, situovaného na zadní palubě a kulometu MG 34. Nicméně průběh válečných operací a specifika bojového nasazení, ukázala na nedostatečnost takové kombinace. A tak v pozdějším období se můžeme setkat s různorodými výzbrojními variantami. Jako například s vybudováním nového „palpostu“ ve středolodí, těsně za hlavní nástavbou. Zde bylo možno spatřit obligátní 2,0 cm „Rheimetall“, ale také různé variace na téma původně leteckého kanónu Mauser MK 151/15 ráže 1,5 cm. Snad i výměnu záďové „dvacítky“ ve prospěch „sedmatřicítky“ Flak 36, což se mi jeví pro oblast, kde byly později nasazeny obvyklé. Zároveň se zvyšováním počtu hlavňové výzbroje mohlo dojít v některých případech i na instalaci dodatečného pancéřování některých částí lodi. O možnosti nesení min se prameny nezmiňují a je velmi pravděpodobné, že vzhledem k rozměrovým a výtlakovým omezením to nebylo možné. Počet mužů posádky mohl kolísat od jednadvaceti do pětadvaceti námořníků.
Typ S-151
Zkušební plavby nových Schnellboottů, před jejich oficiálním zařazením do stavu německého námořnictva, byly uskutečňovány na Staré Máse v rotterdamských vodách, přičemž jako první byl do stavu zařazen člun S-151 a stalo se tak 19.12.1941. Jako poslední, člun S-158 a to o více jak devět měsíců později 09.09.1942. Původní plán Kriegsmarine počítal se stavbou i druhé „osmičky“ Schnellbootů (S-159 až S-166). Realizaci tohoto úmyslu ovšem s rostoucí poptávkou po minolovných člunech odzvonilo.
Dvojice "stopadesátjedniček"
Pozornému čtenáři zřejmě neuniklo, že z hlediska výkonů a výzbroje, nepředstavoval Typ S-151 v řadách Kriegsmarine zrovna „nějaký poslední výkřik techniky“. Porovnáme-li jej se svými současníky, Typy S-38 a S-30, musíme konstatovat, že výkonostně se jednalo spíše o podprůměrný člun. Je zřejmé, že to vše bylo daní za konstrukční omezení v oblasti rozměrů a výtlaku. Přesto a právě proto, tyto limity nastínily jeho budoucí bojové působiště, v jehož rámci se i tyto diskutabilní výkony považovaly za dostatečné.
Dne 01.10.1941 byla ve Swinemünde na Baltu založena pod vedením kapitánporučíka Bernda Klugeho 7. SFltl, která se posléze stala mateřskou jednotkou všech vyrobených „stopadesátjedniček“. Duben až říjen 1942 strávila flotila výcvikem v baltských vodách, ovšem už v září 1942 byla k zastižení při plavbě systémem evropských říčních cest, pod heslem „Richtung nach Mittelmeer“. Kurz: Rýn, kanál Rýn-Rhóna, Rhóna, Camarque západně od Marseill. Pro zajímavost uvádím, že 09.09.1942 byla v Rotterdamu převzata poslední vyrobená „stopadesátjednička“, aby už za necelý týden (15.09.1942) jako součást „Sedmé“, absolvovala svůj díl „jižní poutě“. Vzhledem ke svým malým rozměrům a ponoru o hodnotě 120 cm, nepředstavoval pro „holandské Schnellbooty“ evropský kanálový systém vážnější problém. Problém však představovala plavba přes neokupovanou část Francie a zvídavé oči nepřátelských agentů. Z tohoto důvodu došlo k sejmutí torpédometů a samotné čluny byly kamuflovány jako záchranné čluny letectva (Flug-Sicherungsboot). Úspěšný přesun byl korunován spuštěním kotev v italském La Speziu, dne 08.10.1942.
Přesun "Sedmé"
Po přesunu
Ve středomoří spadala 7. SFltl pod Německé námořní velitelství Itálie , v jehož rámci strávila rok 1943 u břehů severní Afriky, Tunisu, ale také Sicílie. Rok 1944 se nesl ve znamení celkového „ústupu z pozic“ a tak bylo „Sedmou“ možno vídat ve vodách Ligurského moře. Krátký pohled na výčet základen využívaných 7.SFltl, nám prozradí o středomořském působení holandských Schnellbootů mnohem více: Augusta, Bizerta, Sousse, Sfax, Porto Empedocles, Augusta, Cagliari, Palermo, Messina, Vibo Valencia, Crotone, Taranto, Salerno, Maddalena, Piombino, Nettuno, Viareggio, Civitavecchia, Savona, Janov, Aix en Provence, Carqueiranne Toulon a opět Janov. Blížící se závěr války přistihl 7. SFltl v okolí Poly na „Jadranu“, ale to už byla labutí píseň flotily. Dne 13.10.1944 byla 7. SFltl rozpuštěna a zbylé čluny posílily 2. Gruppe znovu vybudované 3.SFltl. V řadách „Třetí“ strávily přeživší „stopadesátjedničky“ zbytek války. Z osmi Schnellbootů Typu S-151 se konce války ve zdraví dočkaly pouze čtyři čluny, tři byly potopeny činností nepřátelského letectva a jedna v bitvě s britským torpédoborcem.
První foto: zamaskované S-151 u chorvatského pobřeží. Druhé foto: dvě S-151 a jedna S-30 po obsazení Ancony
S-151 (S-151 až S-158)
TTD:
Výrobce: Werf Gusto, Schiedam
Výroba: 8 ks
Délka: 28,0 m
Šířka: 4,3 m
Ponor: 1,2 m
Výtlak: 57/66 tun (standart/maximální)
Pohon: 3 x diesel Daimler - Benz MB 500, celkem 2 850 k.
Rychlost: 30 - 34 uzlů
Dojezd: 350 mil/30 uzlů
Nesené palivo: 9,25 tun nafty
Posádka: 21 – 25 mužů
Výzbroj: popsána v textu
S151 – vydán spojencům v Anconě, 03.05.1945.
S152 – vydán spojencům v Anconě, 03.05.1945.
S153 – potopen v boji s HMS Eggesford u Visu, 12.06.1944.
S154 – potopen při náletu na Pulu, v lednu 1945.
S155 – vydán spojencům v Anconě, 03.05.1945.
S156 - vydán spojencům v Anconě, 03.05.1945.
S157 - potopen po let. raketovém útoku západně od Terstu, 01.05.1945.
S158 - potopen při náletu na Šibenik, 25.10.1944.
Zdroje:
Schnellboot in action, Warships No. 18
http://www.wunderwaffe.narod.ru
http://www.german-navy.de
http://www.prinzeugen.com
http://www.valka.cz
http://www.boatdesign.net
http://www.paluba.info
http://www.warshipsww2.eu
http://www.s-boot.net
http://schnellboot.de
http://www.bmpt.co.uk
http://forum.valka.cz
http://www.collectrussia.com
http://www.warhistoryonline.com
http://www.wlb-stuttgart.de
http://www.belgian-navy.be
http://wwiimodeller.co.nz
http://www.palba.cz
http://www.marinematen.com
http://www.go2war2.nl
Bokorys Hr. Mr. TM 51. Příběh tohoto torpédového člunu není zrovna nezajímavý, proto by ho byla škoda ve zkratce nezmínit. Již po svém spuštění na vodu v britské loděnici, se v rámci dokončovacích prací koncem srpna 1939 začalo spekulovat, o nebezpečí zabavení člunu britskou vládou. Z tohoto důvodu byla naplánována dlouhá zkušební plavba, jejíž zakončení bylo prozíravě uskutečněno vyvázáním u mola loděnice Werf Gusto v rotterdamském Schiedamu. V průběhu německé invaze se TM 51 jako jedna z mála nizozemských lodí účastnila samotných bojů, kdy 10.05.1940 zasahovala palbou svých „dvacítek“ proti německým výsadkářům na Willemsově mostě v Rotterdamu. Z tohoto střetu si odnesla poškození od těžkých kulometů a rovněž prvního padlého. Poškození nebyla zřejmě fatálního charakteru, neboť v noci ze 14. na 15. května člun uprchl před vítězícím Wehramchtem do země svého zrodu. Ve Velké Británii byl TM 51 zařazen do stavu Royal Navy, jako „stíhač ponorek“ MA/SB 46. Nicméně v souvislosti se zabezpečením výcviku na nově objednaných kanadských motorových člunech, bylo 07.03.1941 rozhodnuto o jeho zpětném převodu k Koninklijke Marine, kde byl nyní klasifikován jako motorový dělový člun MGB 46. Avšak ani přeřazení k výcvikové funkci neznamenalo v době války stoprocentní jistotu. V brzkých ranních hodinách dne 15. června 1942, odhalili Němci v blízkosti Calais skupinu pěti MGB, jejíž členem byl i námi sledovaný člun. Po zachycení reflektory pobřežních baterií následovala sprška granátů, kdy svoji porci dostal rovněž MGB 46. Jeden trhavý granát ráže 20 mm zametl palubu, přičemž druhý ráže 40 mm explodoval ve strojovně, kde zabil jednoho muže. Přes utržená poškození zůstal ex-TM 51 v plavby schopném stavu a po dozajista „adrenalinové sólo plavbě“ zakotvil druhý den v Doveru. V souvislosti s jeho druhým působením u Koninklijke Marine, je ještě zaznamenáno najetí na minu a to v oblasti zátoky St. Austell na jihovýchodě Anglie. Nicméně i toto poškození se podařilo člunu „rozchodit“. Přesto čas nelze zastavit a tak 25. listopadu 1942 je „náš“ člun opět předisponován k Royal Navy a na jeho místo je v průběhu prosince dodán nový MGB 114. Následně v britském námořnictvu člun opět vykonával funkci výcvikové lodě, tentokrát zaměřené na výcvik strojníků. Bohužel, tato informace je zřejmě poslední zdokumentovaná a ex-TM 51 posléze mizí ve víru války, spíše však ve víru šrotoven.
S-202, někde v Rotterdamu. Když už jsem zmínil příběh člunu TM 51, nevynechám ani tyto dva „Torpedomotorboten“. Po jejich dohotovení, je v srpnu 1940 převzala do stavu Kriegsmarine, ovšem „strašák“ benzínového pohonu fungoval stále, ať už byly vyzbrojeny německou výzbrojí, nebo nebyly. Z tohoto důvodu se po naskytnutí příležitosti jejich prodeje do spřáteleného Bulharska, nikdo kompetentní příliš nerozpakoval. V lednu 1941 došlo k transakci, kdy za obě dvě lodě bylo Bulharsku účtováno 750 000 RM. V Bulharském námořnictvu pak sloužily pod označením S1 a S2. Vlajka „ex-holandských“ člunů se potřetí měnila 22. října 1944, kdy byly ve Varně ukořistěny postupující Rudou armádou. V sovětských službách nesly lodě označení TK-961 a 962. Další „škatulata hýbejte se“ proběhly 2. dubna 1945, kdy čluny opět vytáhly na stožár vlajku Bulharského námořnictva. Jako Hlídkové čluny č. 3 a 4 byly následně provozovány téměř patnáct let.
Konec.
P.S. pro Franze
. Tímto Jarle děkuji.
