Zazněla tu docela zásadní obvinění na účet SSSR a jeho námořních sil. A to zejména na základě dojmů. Normálně bych vás obligátně pozurážel a šel bych pryč, ale myslím, že toto téma zaslouží trochu rozebrat.
Zamysleme se v jakých rovinách se pohybuje problematika stavby letadlové lodi (a nejen lodi, ale libovolného složitějšího zařízení) jakýmkoliv státem(národem). Tyto roviny (hlediska) jsou tři:
1) Hledisko technické - tedy zdali je v silách národa technicky takovou loď zvládnout
2) Hledisko ekonomické - tedy, zdali má prostředky a nebo volné prostředky na stavbu takové lodi uvolnit
3) Hledisko politické - tedy, zdali mají vůdci národa zájem takovou loď vůbec stavět.
Nuže rozvažme tyto tři body.
1) Hledisko technické
Zazněly zde obvinění, že bylo nad technické síly tak velkou a složitou loď, jako je LL, postavit.
Takové tvrzení předpokládá, že LL je složitá loď. Ale je tomu opravdu tak? První letadlové lodě moderního typu (letová paluba součástí superstruktury, vyosená přistávací část, krajní výtahy) začali již na sklonku války projektovat angličané a záhy po ní stavět Američané. Byla jí loď třídy Forrestal. Nicméně i třídy Midway a Essex prokázaly schopnost být modernizované na "moderní standard". První Forrestal vyplul na moře roku 1955, takže externí design moderních letadlových lodí se tak nezměnil už 60 let!!! Těžko může být tedy tento design výkřikem techniky (byť Nimitz počínaje Rooseveltem přinesl několik zásadnějších novinek). On jím nebyl ani před těmi 60ti lety.
a) Velikost
Protože co se velikosti superstruktury, ta byla paradoxně srovnatelná s předválečnými bitevními loděmi. Yamato, Iowa a právě Sovětský Svaz měly superstruktury rozměrově i hmotnostně stejné jako Forrestal. SSSR byl přitom svou loď začal stavět dříve než konkurenti. A to doslova z ničeho. Byť pravda, Třída Sovětský Svaz vycházela z licencí zakoupených od Italů (Gio. Ansaldo, stavitelé například známé Littorie) na začátku 30.tých let m.s. Ovšem v té době se jednalo o standardní bitevní lodě s výtlakem 40000 tun. Postupnými změnami, které způsobovalo i Stalinova megalomanie, jakož i rozšiřováním možností hekticky budovaného sovětského průmyslu 30.tých let vyrostla nakonec do 65 tunového obra. Pravda, Sovětský šlendrián a absolutní absence jakékoliv kontroly kvality odsoudil první nejvíce dostavěnou loď této třídy (Sovětská Bělorus, dostavěna celá superstruktura, instalovány kotle, jinak bez nadstaveb, vrchní paluby a vnitřního vybavení) k potupné službě jako plovoucí dělová baterie - důvod? Nýty byly tak nekvalitní, že během půl roku (od zimy 1939 do léta 1940) popraskala třetina z cca 70tisíc na superstruktuře použitých !
Samozřejmě žádná loď třídy Sovětský Svaz se nedočkala dokončení. Vývoj po roce 1939 naznačil i Stalinovi, že válka s Náckem bude, začalo se překotně "tankovat" a na čtyři rozestavěné megalodě nezbyla ocel. Nicméně je nezpochybnitelný fakt, že SSSR už před válkou měl průmysl na takové úrovni, aby postavil superstrukturu moderní letadlové lodi. Sovětský průmysl po WW2 by tak velkou loď zvládl ještě hravěji.
b) Pohon
Pohon Forestalu zajišťovalo 8 kotlů, které byly schopny na hřídele dodat cca 210MW hnacího výkonu. Tedy máme zhruba 26MW hnacího výkonu na kotel. Tato hodnota nijak nevystupuje z průměru druhoválečnách bitevních lodí a dokonce i "podřadné" kotle na Sovětském Svazu měly 25MW. Mimochodem, podobný výkon na kotel měla i Kitty Hawk. V technologii konvenčních parních strojů bylo maxima dosaženo již před válkou. A Sovětský Svaz v tomto nijak nezaostával. Stejně tak, pokud se přesuneme k jaderným reaktorům, nelze počítat, že země, která postavila první jadernou elektrárnu a po roce 1960 cpala jaderný reaktor i do kadibudky, by v tomto nějak signifikatně zaostávala za USA. Byť pravda, s bezpečností provozu takových reaktorů bylo z počátku mírně řečeno na štíru. Ovšem jak prozradím později, on ten rozdíl v bezpečnosti měl prozaičtější důvod, nežli jen všudypřítomný šlendrián.
V každém případě ale závěr zní - pohon velkých plavidel nebyl pro SSSR problém před válkou, notabene po válce.
c) systémy letové paluby - zde je první oblast, kde by SSSR mohl mít potíže. Systémy letové paluby totiž nejsou jen záchytná lana a katapulty. Je to hlavně povrch letové paluby, který musí být mimořádně otěru a tepluvzdorný a přitom nesmí být kluzký (USA se to podařilo vyřešit až na výše zmiňované subtřídě Roosevelt, do té doby prostě personál letové paluby nosil boty s gumovou podrážkou). Taktéž řízení provozu a navigace je know-how, které se učí zkušeností. Zvládnout obsluhovat dvě stíhačky a po etapách dokáže každý, udělat to samé s křídlem CVN a nezabít přitom nikoho je už vyšší dívčí. Nicméně válečné zkušenosti USA mohly tyto stejně s příchodem Forrestalu a proudových letounů zahodit a začít od znova.SSSR by tedy nemusel dohánět nějaký velký náskok.
A to je vše pánové, letadlová loď není nic více, než velká bitevní loď s plackou místo paluby a spoustou letadel. Zejména ty americké jsou v jádru velmi jednoduché. Takový Charles De Gaulle alespoň kombinuje jaderné reaktory v malém balení s kompenzátory vlnobití (díky nim může podstatně menší loď než je Nimitz, obsluhovat letadla v o stupeň horších podmínkách moře). Kuzněcov je zase kombinace protilodního letadlového křižníku s extrémní protiraketovou a ochranou. Ale Nimitz je prostě jen velká loď. Vezmete-li Emmu Maersk, plácnete na ní letiště o rozměru 450*100 metrů (taková by byla ekvivalentní plocha letové paluby oproti Nimitzu, porovnáme-li superstruktury) dostanete podstatně lepší a podstatně levnější letadlovou loď (a díky rozměrům se nemusíte vrtat ani s katapulty ani se záchytnými lany). Touto NADSÁZKOU jsem chtěl jen zdůraznit, že technickou způsobilost stavě "supercarriery" má kterákoliv země, schopná postavit ULCC, tedy obří lodě obecně. Ten seznam by byl mimochodem sakra dlouhý a jsou na něm státy jako je třebas pětimiliónové Dánsko.
Mnohem větší oříšek je stavba moderního námořního letadla a moderního plavidla, které takovou naši LL musí chránit.
Tolik tedy k bodu 1, technickému aspektu neschopnosti SSSR stavět letadlové lodě - tato schopnost SSSR nechyběla.
2) Hledisko ekonomické
Letadlová loď je drahá. Je drahá nejen materiály a osobohodinami, ale také nákladem. Běžná nimitz nese kolem 50-60 proudových letadel. Dnes mají hodnotu kolem 3 miliard USD, ale s F-35 to bude již 8 miliard dolarů. Letadlová loď má velkou posádku, i když odmyslíme zaostalé americké letadlové lodi (Gerald Ford vyjímaje) s minimální automatizací, tak stále se jedná o 2-4 tísce osob, dle velikosti lodi (Gerald Ford - 4 tiísce, při stejném křídle jako Nimitz - 6 tisíc). Ty je třeba platit, živit, šatit... provoz takové lodi stojí kolem 300 mil. USD ročně, jen provoz. To například u Dánské armády tvoří 10% rozpočtu, takže i když by ji byli schopni postavit, uživit by ji nedokázali.
SSSR měl navíc ztíženou situaci. Po WW2 bylo téměř 50% předválečného průmyslu na padrť. Ovšem co se týče přístavů schopných postavit velké plavidlo to bylo horší. V SSSR byly jen 2 takové loděnice - Leningradské a ty v Mykolajevu. Obě byly zarovnány se zemí, protože se kolem nich intenzivně válčilo. Obnova těchto loděnic trvala skoro 7 let. Navíc, šlo jen o dvoje loděnice, které svými schopnostmi patřily mezi světový průměr. V Leningradu to bylo dáno podnebím, v Mykolajevu terénem. USA v té době mělo 7 loděnic stejné třídy (časem se zredukovaly na dnešní 3 loděnice schopné stavět obří plavidla). SSSR měl navíc totální deficit nejen ve větších námořních jednotkách, ale i v obchodních lodích (oproti tomu, jich USA měla po WW2 tolik, že nestíhala ani šrotovat). Navíc, kvůli podnebí musel stavět speciální třídu lodí, které USA stavět nemusely, tedy oceánské ledoborce.
A pak tu byl ještě jeden faktor. Studená válka nejenže rozdala karty velmi nevýhodně pro SSSR, ale dále ten nepoměr pokračoval. Zhruba 180 miliónový Sovětský svaz musel na souši průmyslově soupeřit se spojenými silami 420 miliónů obyvatel nepřátel (USA, F, VB, SRN, I, Jap). Jen jediný stát ve východním bloku byl průmyslově rovný se SSSR a jeho soupeři. Ano hádáte správně, 12ti miliónové československo. Zbytek, byl jen kanonefurt, "banč of nýmands", jak by řekl můj kamarád. Než vzedmete emoce, nehovořím o 80tých letech, ale o 50tých!!! Navíc skluz v atomových zbraních, nové raketové technologie...
Přesto všechno držel SSSR s nepřáteli paritu a nakonec je v 70tých letech přečíslil. A právě tehdy se také silně vzedmulo námořnictvo SSSR. Protože tehdy se uvolnily prostředky, respektive politbyro, samolibé svou konvenční suchozemskou převahou, se nechalo přesvědčit, že další hromadění tanků, raket a letadel postrádá smysl, v Evropě už nebylo dost sil na to je zastavit.
Takže argument, že SSSR na letadlové lodě nemělo peníze je validní při udání časové značky. Mezi léty 1950 (obnova loděnic) a 1970 (vzedmutí námořnictva) SSSR na letadlové lodě neměl. Neměl ani na pořádné menší lodě. Gorškov byl rád, že bylo alespoň na ponorky.
Ovšem když SSSR určitou část prostředků přesměroval na námořnictvo, přinesl do světového námořního boje nejen novou kvalitu, ale i kvantitu. Výkon zavádění jednotek mezi léty 1976-1986, kdy SSSR v průměru zaváděl jednu ponorku měsíčně, jednu hnědomořskou loď měsíčně a jednu modromořskou loď za čtvrt roku a u toho stavěl obří flotilu středních obchodních lodí a trawlerů, odpovídal (přihmouříme-li oko) válečné produkci USA. Jen díky tomuto období je ruské námořnictvo dodnes druhé největší. Přičemž na konci 80tých let už v počtu jednotek drželo s USA paritu a projekce napovídala, že do poloviny 90tých let překoná US NAvy i v tonáži. Samozřejmě pád SSSR a následný ekonomický kolaps tuto projekci nenaplnil. Ale naznačuje to, že kdyby Rusové nezbytně nutně chtěli, 14 letadlových lodí výtlaku Nimitz, tak je mít budou, na úkor jiných plavidel, zejména asymetrického určení, samozřejmě.
A ještě jedna drobnost, kdyby SSSR neměl peníze, nestavěl by raketonosné ponorky, jejichž cenovka, zejména v podání pompézních Tajfunů hravě překonala cenovku letadlové lodi Kuzněcov i s leteckým křídlem.
Shrnuli to, poválečný SSSR měl dvě období, kdy mohl letadlové lodě stavět. Prvních 20 let na ně neměl, protože stavěl suchozemskou armádu, dalších 20 let na ně sice měl, ale upřednostnil jiné lodě. Takže tolik bych měl k hledisku ekonomickému.
3) Hledisko politické
Zde je třeba připomenout, co už všichni zde asi ví. Sovětské námořnictvo po WW2 formovali hlavně dva lidé. Admirál a lidový komisař námořnictva Nikolaj Gerasimovič Kuzněcov (1904-1974) a admirál a náměstek ministra obrany Sergej Georgijevič Gorškov (1910-1988). Je nutno podotknout, že oba tito pánové námořnictvo milovali duší i tělem. Oba byli schopní velitelé, Kuzněcov strategický, Gorškov taktický. Oba předběhli ve svých vizích své vládce v Kremlu i dobu. A oba byli charakterově všehoschopní hadi, takže dokázali přežít kdejakou čistku.
Občas jsem četl, že Gorškov byl mladý a progresivní, zatímco Kuzněcov zkostnatělý a starý, že prý se dají přirovnat k Readerovi a Dönitzovi a že prá mezi nimi byla stejná rivalita. Pravda na tom je jen to, že Kuzněcov byl o něco starší.
a) Kuzněcov byl vynikající velitel, důstojníkem se stal už v pouhých 22 letech (byť Destroyman by utrousil, že na to stačilo v sovětském námořnictvu umět číst a psát :-), ve 25ti letech jej poslali jako nadějného důstojníka studovat námořní akademii, ve 29ti letech se dostal jako XO na křižník Kavkaz (černomořská flotila) a v 31 letech už velel vlastnímu křižníku Rudá ukrajina, kde mimochodem začínal. V 32 letech byl vyslán jako námořní atašé pomáhat republikánům do Španělské občanské války, kde předvedl vynikající organizační schopnosti a trápil mnohem početnější silnější loďstvo OSY. Jeho působění ve Španělsku bylo hodnoceno pozitivně a díky tomu (a taky díky čistkám 1936-1937) se v roce 1939 se stal komisařem pro námořnictvo. V 35ti letech. Solidní kariéra, že
Kuzněcov se musel, jako zodpovědná osoba potýkat s psychopatickým Stalinem. Například třídy Sovětský svaz stavět nechtěl vůbec (o jejich stavbě nerozhodoval, zdědil je po svém porpaveném předchůdci), dokonce si v tomto dovolil Kobovi odporovat. Naopak se zhlédl v letadlových lodích a ponorkách. Potíž byla v tom, že hovořit o LL před Kobou a nejen ním bylo o hubu. Stalin je považoval za buržoazní výstřelek a jednou z "legrace" řekl, Nikolajovi, že soudruh, který nadšeně hovoří o letadlové lodi, není dobrý soudruh. Kuzněcov z toho onemocněl (souvislost je nepotvrzená, ale fakt je, že po jedné nepohodě se Stalinem onemocněl ve čtyřicátém těžkou angínou).
Když začala válka, měl nevděčnou roli. Většina ponorek SSSR po technické stránce nestála za nic, po kvalitativní to bylo ještě horší. Kdyby Destroyman neodstranil své články ,poměrně hezky jejich stav popsal právě on. Takhle nemám na co odkázat. Nicméně technický stav netrápil ponorkáře zdaleka tolik, jako nulový výcvik, extrémní podnební podmínky a akutní nedostatek paliv (Baltské přístavy byly odříznuté, Černomořské záhy taky a Východní nebyly prioritou). Hladinové loďstvo pak neznamenalo vůbec nic, plavby schopných hladinových lodí měli Sověti na počátku války z deseti velkých, ale beznadějně zastaralých jednotek a cca 60ti malých torpédoborců (torpédoborec za WW2 byl menší a hůře vyzbrojen než dnešní korvety). Ponorek měli přes 200. S tímhle kašpárkem, navíc bez výcviku, výzbroje a hlavně paliv, mnoho divadla nemohl udělat ani Kuzněcov. Ale Stalin paradoxně projevil dostatek soudnosti, aby to Kuzněcova nestálo nejen život, ale ani místo. Nakonec se však přece jen blýskl jako stratég. Jeho námořní operační plány v Černém moři umožnily vojensky zbytečné, ale propagandisticky významné obrany Oděsy a Sevastopolu. Nic, přesuneme se torchu dále, do roku 1947. tehdy se opět v širším politbyru rozhodovalo, kam se bude ubírat námořnictvo. Kuzněcov již nyní, kdy se význam letadlových lodí prokázal, nemusel mít strach před Stalinem o nich hovořit. Stejně tak pod dojmy z testů ukořistěných ponorek třídy XXI se mu politbyro porařilo přesvědčit, že obnova stavby bitevních lodí třídy Sovětský Svaz je nesmysl. Ovšem zarazit stavbu velkých dělových křižníků se mu již nepodařilo. V totmo byl Stalin stále megaloman. Mimochodem, zajímavost, na tomto jednání politbyra se ideově střetl s jistým Nikitou CHruščevem, v té době komisařem pro industrializaci venkova, který nechápal, proč by mělo SSSR stavět vůbec nějaké námořnictvo, když 40 miliónů Sovětů žije v zemljankách. Tehdy samozřejmě výše postavený Kuzněcov staršího Nikitu utřel, což se mu o 9 let později vrátilo jako bumerang.
Takže zatímco USA stavěly svůj první "supercarrier", budoucnost následujícího půlstoletí, Kuzněcov byl nucen stavět už v té době zastaralé bitevní křižníky o výtlaku 40 tisíc tun (sic!). Naštěstí pro Kuzněcova, který se čím dál více dostával do konfliktu se Stalinem a reálně mu hrozila v čistce, naplánované na rok 1953, smrt, Stalin zemřel. Bylo to naštěstí i pro Sovětské námořnictvo, protože Kuzněcov nečekal a už druhý týden po diktátorově smrti, zastavil stavbu všech zastaralých jednotek. V meziobdobí 1953-1956 plánoval úplně novou dimenzi Sovětského námořnictva, které mělo primárně stínovat to americké, nejprve ve kvalitě, později (to plánoval až na roky 1980-2000!) kvantitě. Na jeho popud se urychlila adaptace jaderného programu pro pohon lodí. Zasadil se taky o tvorbu flotily oceánských ledoborců, slavný Lenin je v podstatě jeho dítko. A pak přišel rok 1956, XX. sjezd strany a tím si Chruščov otevřel prosotr pro likvidaci každého nepohodlného protivníka, který měl se stalinem co do Činění. A na Kuzněcova nezapomněl. Oficiálně jej nechal sesadit, proto, že Kuzněcov odmítal drakonické škrty, které po něm chtěl Chruščov, ale fakt je, že Chruščov schválně zacházel do extrému, aby se Kuzněcov nakonec musel vzepřít. Poslední kapka pro Kuzněcova byla naprosto zbytečné sešrotování velkých hladinových plavidel, které se podařilo postavit ještě za Stalina. Pro Kuzněcova to bylo nevýslovné plýtvání a postavil se na zadní. Následovala vojenská degradace na viceadmirála a penzionování (v 51 letech) a na jeho místo nastoupil Gorškov. Kuzněcov byl rehabilitován až po jeho smrti, za perestrojky a na jeho počest byla LL (kterých byl mimochodem horlivým zastáncem) Kuzněcov pojmenován Kuzněcovem :-)
b) Gorškov byl také vynikající velitel, ale spíše než stratég, byl dobrý taktik. Na rozdíl od Kuzněcova dostal příležitost se osvědčit přímo v poli. Velel výsadkovým námořním oddílům při dobývání poloostrova Kerch a je to jedna z mála pozitivně hodnocených námořních operací SSSR za WW2. Po WW2 však byl uklizen do úřednické pozice, což jej sice na jednu stranu deprimovalo, na druhou stranu získal dostatek volného času aby se v úřadu bavil studiem pokroku sovětské techniky a zároveň hraním myšlenkových námořních her.Právě tehdy ho napadla myšlenka, že letadlová loď jako prostředek námořního lodě musí mít evoluční vývoj v letadlovou pohladinovou loď se schopností zdrcujícího leteckého úderu na námořní cíle. V té době ho zaujaly rakety.
Když se pak v roce 1956 dostal do vrchního velení námořních sil SSSR, věděl co chce. Problém byl, jak toho dosáhnout, Chruščov při sesazování Kuzněcova totiž námořnictvo před politbyrem tak strhal, že Gorškov, který měl ještě ambicióznější plány, nežli Kuzněcov, nemohl dělat nic. Nicméně, po pompézním Sputniku našel s Chruščovem společnou řeč - rakety. A to nejen ty jaderné balistické, ale právě i ty s plochou dráhou letu. Gorškov tak mohl nechat vyvíjet oba typy raket a jejich nosiče (zatím hlavně podhladinové). Dal tak vzniknout unikátní třídě ponorek - SSGN. Jenže i přes dílčí úspěchy se námořnictvo stále nedařilo protlačit do pozornosti žab, co seděly na prameni peněz. Gorškov prohlásil, že s takovou, bude sovětské námořnictvo třetiřadou námořní mocností jěště za 50let. Gorškov potřeboval impuls, který gerontokraty v politbyru nakopne. Ten impuls mu nakonec daroval jeho arcisoupeř - USNavy. 22. října 1962 začala blokáda Kuby. US Navy sovětům ukázala, kdo je na moři pánem a urazila ješitnou hrdost Sovětů. V tuto chvíli měl Gorškov rozvázané ruce. Samozřejmě, protože během Kubánské krize praskl Sovětský bluf s počtem ICBM a zároveň SSSR sice tajně, ale přece soutěžil v Měsíčním závodě, dostal Gorškov finance spíše na vývoj, nežli na stvabu velkého počtu jednotek. Ale to Sergejovi příliš nevadilo. Jeho plány byly smělé. Rozhodl se, že jeho nepřítelem nebudou USA, ale US Navy. Je třeba připomenout, že SSSR nemohl pomýšlet na útok na USA, dokud neobsadí a nepacifikuje západní Evropu. To by samo o sobě trvalo roky. Od Sovětského námořnictva se tedy očekávala zejména jediná činnost - vyrušení americké schopnosti přisouvat po moři do Evropy posily. Gorškovovi se navíc zamlouvala myšlenka zničit loďstvo USA zbraněmi, které by stály jen zlomek těch amerických. To bylo možné jen pomocí asymetrických zbraní založených na hitu té doby - raketách. Samozřejmě byl tu problém, jednalo se o neprozkoumané vody a SSSR se mělo a muselo stát jediným lídrem, což bylo pro SSSR celkem novum. Rakety derivované od proudových letadel zavedené mezi lety 1957-1964 však měly několik omezení. Navíc USA poměrně snadno zareagovala vývojem a stavbou specializovaných hladinových lodí se silnou protiletadlovou výzbrojí, která měla za úkol chránit nejen nosič, ale i spřátelená plavidla. Obří, nemanévrující a pomalé střely Sovětů pro tyto lodě nebyly problém, zejména když jich ponorka nesla doslova pár.
Změna přišla v 70tých letech. Tehdy se SSSR podařilo uskočit jak v raketových tak konvenčních silách a další navyšování kvantity těchto zbraní postrádalo vojenský smysl. Námořnictvu se uvolnily do té doby nevídané prostředky (v letech 1966-1976 tvořil rozpočet námořnictva 7%, v letech 1976-1986 to bylo obřích 27% a to v to nepočítaje bombardéry). Zároveň v 70tých letech poskočila kvalita práce, takže se mohl Gorškov pustit do nejrychlejšího růstu námořnictva všech dob.
c) A nyní se právě dostáváme k letadlovým lodím. Gorškov, nepovažoval letadlové lodi jako efektivní zbraň pro námořní boj a také měl pochybnosti o schopnosti jejího leteckého křídla vybojovat letecký souboj s vyspělým letectvem suchozemského protivníka. SSSR neměl zájem na udržení dopravních cest, protože na "svou válku" dopravní cesty po moři nepotřeboval. Navíc jako v historii tolikrát SSSR nepřála poloha. Už jsme si řekli, že SSSR měl v podstatě jen dvě loděnice se schopností stavět libovolné lodě. Problém byl, že počet použitelných přístavů byl mizivý. Lze to rozdělit na dvě části - podnebí a úzká hrdla.
I. Podnebí - podívejte se namapu SSSR. Severní flotila je přes půl roku uzavřena v ledovém objetí. Baltická skoro půl roku. Pacifická má přístavy v tektonické oblasti má zhoršené zásobování a jediná podnebně použitelná je Černomořská (kaspickou neuvažuji).
II. Úzká hrdla. Nyní se podívejte na mapu Euroasie. Jak je to s přístupem do oceánů. Severní flotila má neomezený přístup jen do Severního ledového oceánu. Pokud chce jinam, narazí na GIUK nebo Beringův průliv, úzká hrdla široká jen 1000(130) km a hluboká maximálně jen 1200(60) metrů. Baltická flotila? Pokud chce vytáhnout paty, čeká ji Kattegat a Skagerrak, kde už za WW1 dokázaly státy Dohody vysadit 100000 min za půl roku. Pacifická flotila je zamčená Japonskými ostrovy. A Černomořská?
Gorškov měl oprávněné domnění, že tyto úzká hrdla zrovna velkým hladinovým lodím a speciálně jejich uskupením nevyhovují. V těchto místech totiž nepřítel může vysadit poměrně snadno rozsáhla minová pole a udělat je prakticky neprůchozími. Stačí zaminovat všehovšudy 1200km vod. Chcete zamknout USA? Připravte si miny na 7000km a prostředky, které je umístí doslova v teritoriálních vodách USA. USA na dopravu materiálu do Evropy tyto úzká hrdla nepotřebovala a nepotřebuje.
Dále si vemte, že všechna úzká hrdla jsou obestavena leteckými základnami USA a patolízalů. Jestliže byl Gorškov přesvědčen, že letecké křídlo celé US Navy by fatálně prohrálo se suchozemským letectvem SSSR, bylo mu, jako pragmatikovi jasné, že opačně by to dopadlo ještě hůře.
Jeho chuť stavět letadlové lodi tak byla minimální a na politbyru byl většinou silně proti. Samozřejmě Brežněv a jeho klaka byly opičáci ve smyslu opičit se. Co mělo USA, museli mít i oni. Mělo-li USA Raketoplán, museli jej mít i Sověti, mělo-li USA nadzvukový těžký bombardér, muselo jej SSSR mít taky, mělo-li USA letadlové lodě, muselo je mít SSSR taky...
Gorškov však nehodlal, na rozdíl od Kuzněcova, jen kopírovat americký systém letadlových lodí. Když už letadlová loď, tak taková, která si vystačí jen s malým doprovodem ostatních plavidel. Určení? Stále to stejné, jako posledních 30 let, zničit US Navy. Bonus? V době "míru" projekce síly a šikana trpaslíků. Proto taky všechny lodě širokého projektu 1143 měly silnou protilodní výzbroj. Letecké křídlo pak bylo primárně určeno na boj s letectvem svazů LL na nic jiného nebyly připraveny. Mimochodem, zde první konkurence schopné letouny mělo SSSR až navalizované verze Su-27 a Mig-29 (původně vyhrálo SU-27). Takže i proto se stavba těžkých letadlových křižníků odkládala na konec 80tých let. Prostě Gorškov zdržoval kde mohl a místo toho masivně investoval do asymetrických zbraní, tedy ponorek a těžkých protiletadlových/protilodních bitevních křižníků.
Postupně, jak Gorškov rozšiřoval vyloďovací schopnosti Sovětského námořnictva, nastala otázka čím vyloďovací operace chránit. Stavba unikátních jednotek, jako byla americká třída Tarawa opravdu nepřipadala v úvahu. To vedlo k tomu, že od projektu 1143 bylo žádáno zachování původního nízkého ponoru 9m. Proto Kuzněcov neměl žádný pancíř a dtto Uljanovsk. Za cenu snížené odolnosti byla zachována schopnost podporovat výsadkové operace.
Mimochodem, technologii katapultů částečně vyondala průmyslově-špionážní divize KGB z frantíků, kterým ji ji pomohli upravit (delší životnost) Američané. Takže s katapulty nakonec problém nebyl. Důvody skokánků (oproti všeobecně rozšířené mylné domněnce, i Uljanovsk měl mít skokánek) byly prostě o tom, že Sověti dělali věci jednodušší, než Američané.
Tedy shrnuli třetí hledisko, tedy politické, je více než na zřejmé, že to bylo právě toto hledisko, které zapříčinilo pomalý vstup letadlových lodí do Sovětského námořnictva. Peníze hráli roli jen podružnou a technika už vůbec žádnou.
V následujícím příspěvku rozeberu pak zdejší domněnku, že Uljanovsk nebyl roven Nimitzu.
Nebo jsi to myslel jinak a já to blbě pochopil?
