ČESKOSLOVENSKÁ ARMÁDA V LETECH 1945 AŽ 1956.
DÍL DRUHÝ: ROKY 1946 AŽ 1949
ÚVOD
K 1. lednu 1949 byla ukončena branná pohotovost státu. Od toho momentu začala armáda, kterou z velké části převzali pod své velení lidé hluboce věřící v možnost obnovy První republiky. Ti se legitimně a přesvědčením správnosti svého postupu pokusili restaurovat celý systém řízení obrany státu, tak jak jej pamatovali.DÍL DRUHÝ: ROKY 1946 AŽ 1949
ÚVOD
Nesmírně se v tom angažoval i sám vrchní velitel československé branné moci. Organizoval porady, přijímal vojenské delegace, publikoval mnoho článků, přijímal legionáře i veterány Druhé světové války. Pokusil se tedy logicky o zajištění kontinuity toho, čemu věřil a čemu obětoval celý život.
Jako první co se mu podařilo realizovat, bylo obnovení Nejvyšší rady obrany státu NROS. Stalo se 1. března 1946. Byla obnovena se stejnými právy a úkoly jako byla ta zaniklá po Mnichovu. Projednávala důležité otázky, které jí předkládal ministr obrany. Organizovala celostátní otázky obrany státu a propojovala různé resorty. Vydávala i závazné směrnice.
Pomocným orgánem NROS byl Generální sekretariát obrany státu v čele s generálním sekretářem brigádním generálem Jaroslavem Čížkem.
Pracovním orgánem NROS byl Meziministerský sbor obrany státu, který měl několik komisí:
právní
vyživovací
průmyslovou
dopravní
pro pracovní síly a věci sociální
finanční
osvěty a branné výchovy
pro ochranu obyvatelstva proti vnějším útokům a jeho evakuaci
všeobecnou a koordinační
NROS jmenoval prezident a její předsedou byl ministerský předseda, tedy v době jejího jmenování k 1. říjnu 1946, byl to Klement Gottwald. Ostatní členové byli napříč politickým spektrem a vždy to byli členové vlády. S poradním hlasem se účastnili přednosta Vojenské kanceláře prezidenta republiky, náčelník hlavního štábu a vybraní resortní ministři.
Jako další obnovená instituce byl ustaven Armádní poradní sbor. Stalo se k 21. únoru 1946 a jeho statut byl až na bezvýznamné změny stejný jako u jeho předmnichovského protějšku.
Předsedou byl ministr národní obrany. Ale Beneš si prosadil, že pokud tento orgán svolá on, bude mu i předsedat.
Řádní členové byli:
náčelník a I. podnáčelník hlavního štábu
přednosta Vojenské kanceláře prezidenta republiky.
Na MNO také došlo ke změnám. Byl obnoven Kontrolní a úsporný komisariát vojenské správy, jehož úkolem byla kontrola hospodaření se státními prostředky určenými pro obranu.
Ale jak ukázal čas a to nedlouhý, pro obnovu armády v duchu předmnichovského vidění světa už nebyl prostor ani zázemí. Bohužel šest roků okupace, a velká popularita a tím i síla komunistů v poválečné republice se začala projevovat nejen ve vnitropolitických změnách a ve změnách ekonomiky ale i v tom, že se výrazně začalo měnit postavení naší země v zahraničí. A tyto zahraničně politické změny se velmi rychle odrazily i v našich zahraničních obchodních možnostech.
Na pařížské mírové konferenci v roce 1946 nám jako mnoha jiným byly předloženy návrhy mírových smluv, tak jak je vypracovaly 4 vítězné mocnosti. Velkou zátěží těchto smluv byly otázky reparací a restitucí. Byla velká obava, aby jejich přehnanost nebyla opět zátěží pro budoucnost, jako se to stalo po skončení velké války.
V únoru 1946 se podařilo uzavřít mírové smlouvy s Finskem, Bulharskem, Maďarskem, Itálií a Rumunskem. Tyto smlouvy de facto platí do dnešní doby a nikdy je nikdo nezpochybnil.
Trochu odlišná situace byla a je ve vztazích s Maďarskem. Tato země nás v roce 1939 vojensky napadla a před rokem 1948 to byl náš druhý největší nepřítel. Ale podařilo. Navíc od počátku bylo Maďarsko účinně pod kontrolou a jeho ozbrojené síly byly torzem těch minulých. Bylo mu povoleno mít ozbrojené síly v síle 70 00 osob. Z tohoto počtu bylo:
62 000 příslušníků pozemních vojsk
3 000 příslušníků říčních sil
5 000 příslušníků letectva, přičemž počet letadel byl omezen na 70 kusů a nesmělo zde být ani jedno letadlo bombardovací
Náš příklon k SSSR nešlo zastavit. A to neslo vážné potíže. Naše armáda a její vojáci byli před válkou vychováváni jako vlastenci a demokracie pro ně byla základním atributem myšlení. Díky tomu, že se zde muselo poskládat mnoho vojáků, kteří celou válu žili v takto utvářeném prostředí – tedy západní vojenské síly a druhá složka, východní která, ale byla díky mnohaletému vlivu sovětského života a ideologie do jedné armády, logicky muselo dojít k rozporům.
Armádu a zemi začali opouštět první vojáci i s rodinami, kteří odmítali politické a na ně navázané ostatní změny v naší zemi. Znárodňování vedlo k převodu 60,4 % procenta veškerého průmyslu do společného kotle. Bylo znárodněno 1,2 milionu hektarů půdy a ta byla rozdělena mezi bezzemky. Nikdo netušil, že za pár let to bude krutými perzekucemi těmto lidem opět odebíráno.
Začaly obrovské pohyby obyvatel. Byl zahájen odsun německé populace ze Sudet a výměna obyvatelstva s Maďarskem. Do pohraničí přišlo z vnitrozemí, východu Slovenska, Podkarpatské Rusi a sovětské Volyně celkově 2,3 milionu lidí.
Tyto změny byly vnímány většinou obyvatelstva s nadšením. V celé zemi se s obrovským úsilím pracovalo na obnově zničené infrastruktury. Bylo postaveno 1310 nových mostů, obnoveno a nově postaveno 1 328 kilometrů silnic. Bylo zřízeno 235 autobusových linek, obnoveno a nově vybudováno 73 787 telegrafních spojů, bylo opraveno a nově položeno 62 041 kilometrů vodovodních rozvodů.
Probíhala očista země od kolaborantů, udavačů a byly bráni k spravedlnosti váleční zločinci a to nejen Němci. Bylo popraveno 430 takových to lidí a na doživotí odsouzeno dalších 526 lidí.
Kapitola první: ORGANIZACE ARMÁDY A MNO V LETECH 1946 AŽ 1947, VZNIK NOVÝCH DRUHŮ VOJSK A PÁR VĚT K LETECTVU.
K 1. listopadu 1947 došlo k mnoha organizačním změnám v naší armádě a to od hlavy až k pomyslným patám. Nová organizace armády platná od uvedeného data, byla výrazným krokem kupředu oproti prozatímní organizaci vytvořené v roce 1945. Dotkla se všech stupňů velení i štábů, svazů, svazků, útvarů, úřadů, ústavů i celkového organizačního rámce armády.
Byla spojena s vypracováním nových tabulek počtů mírových i válečných, a redislokací armády.
Jako první se podíváme na to, jak nově vypadalo Ministerstvo národní obrany.
K 30. květnu 1946 bylo na Hlavním štábu zřízeno velitelství nového druhu vojska. Byla to Skupina zvláštních bojových prostředků. Skupina byla zařazena pod 1. oddělením hlavního štábu armády. Přednostou skupiny byl plukovník generálního štábu Oskar Schreiber, který byl později povýšen na brigádního generála a přijal jméno Starkoč. Spolu sním zde byl krátkou dobu i major Georgij Stroganov. Brigádní generál Starkoč byl z armády vyhozen v roce 1949.
Oblast výcviku měl na starost veterán západní fronty a chemický odborník nadporučík Josef Souček. Staral se o materiál, tvorbu odborných předpisů pro výcvik k protichemické ochraně. Byl to v té době jeden z mála důstojníků chemické služby s bojovými zkušenostmi z války, plnil do roku 1948 úkoly související s přípravou důstojníků a odborných funkcionářů armády v protichemické ochraně.
Osobně přednášel zkušenosti z výcviku, o použití plynů, plamenometů a dýmů.
V roce 1948 byl ze skupiny vyhozen a přeložen do Vyškova jako velitel tankové roty. Když dostal varování, že bude zatčen, sbalil manželku v sedmém měsíci těhotenství a podařilo se jim překročit státní hranici. Usadil se v Londýně a následně vedl brazilskou pobočku velké londýnské společnosti na výrobu pryže. Nakonec se stal majitelem této pobočky. Zemřel v roce 2008 v Sao Paulu.
Skupina ZBP byla v květnu 1946 přejmenována na velitelství ZBP 1, která měla čtyři skupiny:
A – organizační a mobilizační
B – školskou a výcvikovou
C – materiální a
D – technickou. Poslední dvě byly v srpnu 1946 sloučeny do jedné zvané technická s úkolem projednávat technické otázky a usměrňovat výzkum.
V listopadu 1947 byl do funkce náčelníka štábu velitelství ZBP ustaven plukovník generálního štábu František Jarolím. Z počátku disponovala skupina ZBP nějaký čas jen jediným výcvikovým praporem a jako každý druh vojska měla své učiliště. Jak toto nové vojskové těleso vypadalo? Odpověď je taková, že to byl:
Prapor zvláštních bojových prostředků
Byl zřízen ke dni 1. říjnu 1946 při učilišti ZBP v Olomouci. Měl navazovat na tradici dělostřeleckého pluku 401. Prapor byl určen pro plnění úkolů asanace terénu, výzbroje a výstroje po použití chemických zbraní. Jestli se už v této době uvažovalo i o dekontaminaci od jaderného spadu, nevím. Pokud by pro něj nebyla práce v tomto předurčení, měl zajistit zadýmování terénu modle plánu bojové činnosti.
Prapor měl tuto organizaci:
velitel
štáb a pomocné složky
osvětový důstojník
chemickou laboratoř
velitelskou rotu
tři výcvikové roty
Schéma organizační struktury tohoto zárodku nového druhu vojska v roce 1946.
Z hlediska přípravy záloh a mobilizačního úkolu se počítalo s tím, že prapor během 4 let vycvičí zálohy pro postavení dalšího praporu ZBP a pro divizní a plukovní chemické jednotky ZBP. Zde by sedalo říci, že na jeho základě vyrostlo budoucí chemické vojsko naší armády.
Velitelem praporu v počátku jeho existence ustanoven major pěchoty Josef Frybort.
Prapor byl přímo podřízen velitelství ZBP u hlavního štábu. K 30. březnu 1949 byl výcvikový prapor ZBP přejmenován na "prapor ZBP 1" a k 12. prosinci 1949 byl přečíslován na prapor ZBP 103.
Ke dni 1. října 1947 byl zřízen Pěší prapor 71(výsadkový). Byl podřízen Velitelství výsadkového vojska hlavního štábu a místo dislokace byly Zákupy. Na jeho základě vznikl Výsadkový prapor 71.
Měl toto složení:
velitel a náčelník štábu
zástupce velitele pro výchovu a osvětu
dvě výsadkové roty, druhá byla rámcová. Každá tato rota měla tři samopalné čety. jednu údernou výsadkovou rotu, kde bylo pět čet:
- styčná četa
- úderná četa
- sabotážní četa
- zvláštních technických prostředků
- četa pro partyzánskou činnost.
velitelskou rotu, která měla velitelskou četu, průzkumnou četu, spojovací četu a ženijní četu
výsadkovou rotu těžkých (doprovodných) zbraní, která měla minometnou četu, kanónovou protitankovou četu a kulometnou četu a protiletadlovou četu a kluzákovu četu pro dopravu všech těchto těžkých zbraní.
výcviková rota četou instrukční údernou, četou instrukční vzdušnou a četou dopravní.
náhradní rotu s četou pomocnou a četou náhradní.
Zde je organizační struktura této speciální jednotky v plné kráse, přehledná a jasná. Byla to silná, v dané době velmi dobře vycvičená jednotka.
V této době bylo československé výsadkové vojsko benjamínek našich ozbrojených sil. Ale na druhou stranu se mělo o co opřít. Jakési malé pokusy o ustavení výsadkových sil byly realizovány už před válkou, ale nic opravdu konkrétního z toho nebylo. Byly to spíše odezvy na prudký rozvoj výsadkových sil u Rudé armády a u našeho nosného nepřítele, Německa.
Oficiální nařízení ke vzniku výsadkového vojska ke dni 28. dubna 1947 bylo vydáno ve Sborníku důvěrných výnosů MNO 1947 č. 20, článek 111. Z oddělení výsadkových jednotek velitelství pěchoty se vytvořilo Velitelství výsadkových jednotek. Jeho prvním velitelem byl jmenován plukovník Karel Paleček a náčelníkem štábu potom plukovník generálního štábu Rudolf Krzák.
Zakladatel výsadkového vojska generál Karel Paleček
K 15. srpnu 1948 se toto velitelství rozrostlo na velitelství výsadkových vojsk a velitelem opět Karel Paleček. Tato osobnost by si asi zasloužila více ale nerad bych tím zanesl nosné téma. Ale třeba zde: http://www.praha6.cz/palecek.html je jeho osobnost popsána velmi solidně.
V naší armádě se v té době nacházelo velké množství vojáků s výsadkovým výcvikem a značnými válečnými zkušenostmi. Byli zde vojáci od 2. paradesantní brigády, lidé z anglických výcvikových středisek commandos. Tradice, ke kterým se mohli hlásit, byly krátké, ale významné.
V období které sledujeme, se v oblasti Mimoně začala budovat výcviková základna, která měla být základním předpokladem pro zahájení prvních přeškolovacích kursů. Mělo jít o tyto dva - para – úderný a para výsadkový, přičemž ten první měl být kurs pro přípravu vlastních instruktorů, kteří později vedli a organizovali následné kursy a výcvik ve výsadkovém učilišti, u 71. prvního pěšího praporu a později i u padákové školy na letišti Hradčany.
Od listopadu 1947 zde probíhaly
- výsadkové úderné kursy v délce 76 dnů
- výsadkové vzdušné kursy v délce 26 dnů
Naše armáda se nadechla i v tomto druhu vojska a byla na dobré cestě. Velký vliv na první roky našeho výsadkového vojska měl nadporučík, později kapitán Josef Černota.
Jedna z mála dostupných fotografií skvělého
člověka a vojáka kapitána Josefa Černoty
Byl to zkušený voják a příslušník výsadkové skupiny Wolfram, která dlouho působila na protektorátní Moravě. Po skončení války se hlásil na MNO. Zde se dočkal své první dovolené. V září 1945 byl převelen do Vojenské akademie v Hranicích na Moravě. Tam působil jako instruktor boje malých skupin do roku 1947. V roce 1947 byl zakladatelem výsadkového vojska československé armády. Stavělo se na zelené louce. Celé zařízení pro výcvik, vybavení a metodika se budovali na základě zkušeností z války, ale s tím, že se používaly i nejnovější poznatky. Cvičili pudovou střelbu, přepady atd. Činnost odpovídala tomu, co se naučil v Anglii. Proslulá je jeho hra „na zaháněnou“ s ručími granáty. Střelba ostrou municí bývala běžná. Byl jedním z těch, kdo zaváděli první československý padák VJ-1 do naší armády. V roce 1948 velel výsadkovému kursu Izraelských vojáků. Ti se stali základem výsadkového vojska nového státu Izrael.
Jelikož byly jeho metody příliš západní a neodpovídal představám nového velení armády pod vedením KSČ, odešel na vlastní žádost v roce 1951 do zálohy. Spolu s Černotou tak z naší armády odchází i boj ve stylu Commandos a prosazují se taktické výsadky sovětského vzoru.
Pracoval v nejrůznějších zaměstnáních. Čas od času se setkal s těmi, které vychoval a s jejich nástupci. Neustále jej všichni obdivovali, za jeho přímost a odvahu. Josef Černota zemřel v pondělí 22. října 2001
Ale pokračujme dále.
Z dělostřelectva bylo vyčleněno protiletadlové dělostřelectvo, kterému byl přiznán statut druhu vojska. Při předsednictvu vlády byl zřízen v této souvislosti na počátku roku 1947 na úrovni velitelství druhu vojska vytvořen Inspektorát protiletecké ochrany. Na velitelství letectva byl zřízen ústřední orgán obrany proti letadlům.
Zásadně byly reorganizovány a upřesněny druhy služeb, které se členily na:
- zdravotnickou se 16 vojenskými nemocnicemi a dalšími zdravotnickými a lázeňskými ústavy
- intendanční
- automobilní v té době zvaného automobilnictvo
- zbrojní
- remontní a veterinární
- justiční a
- doplňovací
Ale zajímavější věci se udály právě u armády. Takže na dalším obrázku se podíváme na mírovou organizaci československé armády k 1. říjnu 1947.
Byly zachovány jako doposud čtyři vojenské oblasti. Na jejich velitelstvích, jakož i na MNO byly sníženy tabulkové počty o 15%.
Nejpodstatnější změnou její organizační struktury bylo zrušení dvou armádních sborů, tedy z osmi na šest. Díky tomu byly tři pěší divize ze stávajících deseti reorganizovány na tři samostatné pěší brigády a počet rychlých divizí byl snížen o dvě, tedy ze šesti na čtyři. To vedlo ke snížení počtů tankových brigád z devíti na sedm.
Zrušena byla také třetí brigáda tankového sboru. U zbývajících dvou brigád však druhé rámcové tankové prapory byly převedeny na plnokrevné. Zrušená tanková brigáda sboru byla nahrazena motorizovanou brigádou se třemi prapory na plných počtech a jedním rámcovým.
U vojenských oblastí se dále zrušily minometné a jedna dělostřelecká brigáda a místo nich vznikla jedna dělostřelecká brigáda smíšeného typu. Celkový počet dělostřeleckých brigád tak klesl z původních 15 na 11.
Ženijní brigády dělostřeleckých oblastí byly reorganizovány na ženijní pluky o třech praporech.
Jelikož to není mým nosným zájmem, nejsem dostatečně dobře informován o letectvu. Třeba se toho jednou někdo ujme. Tedy na Palbě. Ale i tak než proběhneme všechny zajímavosti v organizačních strukturách a historii některých druhů vojsk pár slov věnujeme i letectvu. Tedy jen to, co vím bezpečně a nezpochybnitelně.
Tak, jak se mi to jeví, k největším změnám v růstu síly došlo právě v letectvu. Tyto růstové změny byly tak rozsáhlé, že se jeví jako krajně problematické. Vedle velitelství letectva a čtyř velitelství leteckých oblastí existovala pouze velitelství čtyř leteckých smíšených divizí. Tyto čtyři divize měly jen 8 neúplných leteckých pluků místo původně plánovaných 16 a několik letek různého určení.
Z plánovaného zřízení velitelství 5. letecké divize k 1. říjnu 1945, o kterém jsem psal v prvním dílu tohoto cyklu a budování jejích leteckých pluků, už nikdy nedošlo.
A co se týká ve stejné době plánovaném ustavení velitelství 6. letecké divize, bylo výnosem MNO ze dne 12. ledna 1946 nařízeno z funkcionářů 311. bombardovací perutě postavit pouze rámcové velitelství v Havlíčkově Brodě.
Divizi zatím podléhala jen 1. letka 24. leteckého pluku v plzni, který byl kádrově obsazen rovněž příslušníky bývalé 311. perutě a která byla předurčena k přezbrojení a přeškolení na letadla typu Mosquito, které byly na cestě výměnou za do Velké Británie vrácené letouny Liberator.
Dále byl divizi podřízen 25. letecký pluk zřízený 1. května 1946 v Havlíčkově Brodě se dvěma letkami vyzbrojenými sovětskými bombardovacími letadly Pe-2 FT.
První obrázek ukazuje letadla De Haviland Mosquito F.B. VI na letišti v Plzni a druhý obrázek ukazuje letadlo Pe-2 FT od 25. leteckého pluku v Havlíčkově Brodě
Situace v letectvu, ale neumožňovala formování dalších leteckých svazků a útvarů. A je jasné, že dovezená letadla jak ze Sovětského svazu, tak z Velké Británie byla svým počtem téměř limitní možností. Nedalo se čekat, že by jejich počet mohl nějak významně narůst. Byla to hlavně otázka peněz.
V dubnu 1946 byl reorganizací letecké dopravní skupiny vytvořen 1. letecký dopravní pluk. Na podzim roku 1946 byla navíc u každé oblasti zřízena cvičná letka, tedy celkově čtyři.
V této době vznikla ještě jedna ozbrojená letecká složka. Vyhláškou ministerstva vnitra
ze dne 25. března 1946, čís. 81/1946-Va/5,o zřízení letectva ve sboru národní bezpečnosti, byly obnoveny předválečné četnické letecké hlídky. Byla zde podobně jako u legislativních kroků s vazbou na armádu uplatněna kontinuita legislativy předválečného četnictva.
První články stanovily že:
(1) Zřizuje se letectvo sboru národní bezpečnosti.
(2) Účelem letectva sboru národní bezpečnosti jest:
a) aby dozíralo na dodržení všech zákonných předpisů a mezinárodních úmluv, týkajících se letectví, jak se strany letectva domácího, tak i cizozemského a aby tím hájilo pravomoc a svrchovanost státu ve vzdušném prostoru nad státním územím;
b) aby spolupůsobíc s bezpečnostní službou pozemní provádělo ony její úkony, k jejichž provedení se vzhledem k dopravnímu prostředku, jehož používá, zvláště hodí (pronásledování nebezpečných zločinců apod.), a bylo nápomocno při vykonávání oněch úkolů pozemní služby bezpečnostní, jež souvisí s dopravou leteckou (pasová kontrola apod.),
c) aby konalo službu pomocnou a záchrannou např. poskytování pomoci při živelních pohromách, při leteckých nehodách a při šetření o příčinách leteckých katastrof, pokud by nešlo o letadla vojenská.
(3) V oboru vlastní služby letecko-policejní přísluší letectvu sboru národní bezpečnosti:
1. pozorování a evidence veškeré letecké činnosti ve výsostných oblastech státu, zejména
a) kontrola dodržování leteckých řádů pravidelných leteckých linek,
b) kontrola jednotlivých povolených letů letadel cizozemských,
c) zjišťování cizozemských letadel, která neoprávněně přelétávají státní území (bez povolení vůbec, případně mimo určené vletové úseky) nebo v čs. výsostné oblasti provádějí jakoukoliv nepřípustnou a trestnou činnost (trestné činy proti bezpečnosti státu, výzvědné nebo demonstrativní lety apod.), jejich pronásledování a zakročování proti nim podle platných předpisů,
d) účast při šetření o význačnějších případech nouzového přistání letadel (prohlídka, příp. zadržení letadla);
2. činnost pozemní, umožňující a podporující plnění úkolů uvedených v odstavci 1, zejména hlásná služba v pohraničí a vnitrozemí, služba signální nebo přijímací a dávání znamení hlavně v místech vletových úseků na státních hranicích, signalizování při přistání, při změně směru letu nebo výšky letu, výstraha letadlům, porušivším platné předpisy;
3. kontrola dodržování leteckých předpisů;
a) na veřejných letištích při příletu a odletu letadel (kontrola leteckých průkazů, prohlídka letadel, zda nemají bez povolení zbraně, fotografické přístroje apod.),
b) dozor nad dodržováním platných předpisů při letecké činnosti soukromých leteckých spolků a osob zda jsou oprávněny k držení letadel a používání letišť a zda mají předepsané letecké průkazy a povolení.
Další články řešily otázku velení a podřízenosti, správní otázky a technické.
Hlídek bylo zřízeno postupně několik a postupně vydávané vyhlášky pravily že: cituji:
„Zřizuje se letecká hlídka sboru národní bezpečnosti v Praze-Ruzyni a zahajuje činnost dne 1. srpna 1946.
Dnem 1. října 1946 se zřizují letecké hlídky sboru národní bezpečnosti v Českých Budějovicích, v Brně a v Bratislavě-Vajnorech.
Dnem 15. 7. 1947 se zřizují letecké hlídky sboru národní bezpečnosti v Karlových Varech a v Košicích.
Dnem 1. prosince 1947 se zřizují letecké hlídky bezpečnostního letectva v Jičíně a v Olomouci“.
Jednotlivé zřizovací věty jsou vyjmuty z jednotlivých rozkazů ke zřízení leteckých hlídek sboru národní bezpečnosti, jak šel čas.
K 15. červenci 1947 byl zřízen zvláštní letecký oddíl (ZLO) s pracovním názvem "Slovensko". Ten používal i letecký detašmán na letišti Košice (název "Kobra"), určené pro letecké zásahy proti oddílům Ukrajinské povstalecké armády, UPA, tzv. Banderovcům, snažícím se probít na západ. Koncem roku se detašmán přesunul do Prešova a později do Přerova.
V čele tohoto sboru stál podplukovník Antonín Vlk. Po únoru 1948 začaly kádrové čistky a Antonínovi Vlkovi byla 2. března 1948 vyslovena nedůvěra. Od 15. března 1948 se vedení Bezpečnostního letectva ujal pplk. Albín Hejtmánek, který ve funkci setrval do srpna 1950.
V úkolech bezpečnostního letectva se odrážel jak vývoj letecké techniky, tak i potřeby doby a vývoj politické situace na našem území. Letecké hlídky tak prováděly ochranu vzdušného prostoru proti cizím letounům, dozor nad civilními aerokluby, pomáhaly při živelných pohromách, ale také pátraly po banderovcích a dalších pachatelích trestné činnosti. Prováděly také kurýrní službu. Nově přibylo do úkolů bezpečnostního letectva i zajišťování bezpečnosti leteckým doprovodem při cestách vládních činitelů a v některých případech i jejich přeprava.
Pojem bezpečnostní letectvo v sobě v průběhu let zahrnoval různé názvy - podle toho, jak se postupně měnila organizace a statut policejních letadel. Letecké hlídky SNB byly od 1. ledna 1950 nahrazeny Leteckým oddílem Ministerstva vnitra, který byl zrušen v roce 1979, ale to už je mimo rámec této práce.
My se ale vrátíme zpátky k vojenskému letectvu.
K 1. říjnu 1947 prošlo velmi zásadní změnou. Byla zrušena velitelství leteckých oblastí a byla nahrazena velitelstvími leteckých sborů. Tyto sbory měly být také čtyři. Dále byla zřízena tři velitelství leteckých okruhů.
Ale abych řekl pravdu, ten nepochopitelný gigantismus pokračoval. Každý tento letecký sbor měl mít tyto síly:
stíhací leteckou divizi se třemi leteckými stíhacími pluky
bitevní leteckou divizi se třemi bitevními leteckými pluky
spojovací letku
zpravodajskou letku
výcvikovou letku
náhradní pluk
Tedy pokud by vše bylo jak mělo, mělo by naše letectvo 12 leteckých stíhacích pluků a v nich 576 stíhacích letadel a stejný počet bitevních leteckých pluků také s 576 kusy bitevníků. A to bez možná i stovek dalších letadel cvičných, bombardovacích, průzkumných, dopravních.
Je ale možné, že bombardovací letadla měla být součástí bitevních pluků. Bavíme se pořád o mírových stavech. Jak to bylo plánováno válečně, nedovedu ani odhadnout.
Ale to je ve své podstatě jedno. Bylo tak málo leteckého personálu, pozemního technického a zabezpečovacího personálu, že bylo možno pastvit jen torza čtyř divizí. Takže velitelství každého sboru mělo v podřízenosti jen jednu neúplnou divizi. Ve finále se přistoupilo k tomu, že tři sbory byly zrámcovány a dokonce se rámcovaly i některé letecké divize a útvary.
Letecké okruhy měly za úkol týlové a technické zabezpečení bojových svazků a útvarů.
Vedle takto neujasněných organizačních otázek, které nebylo možno ujasnit bez střízlivého vyhodnocení možností materiálních a lidských zdrojů, nadále trvaly zásadní rozpory v tom, kdo bude za co odpovídat a kdo bude komu podřízen. Ve snaze vytvořit už v míru co nejlepší podmínku pro spolupráci letectva pozemních sil, byly letecké sbory proti vůli velitelství letectva u MNO podřízeny vojenským oblastem. Velitelství letectva zůstala pouze pravomoc rozhodovat ve výcvikových a odborných otázkách. To od počátku nebyl dobrý základ pro budoucí vývoj.
Vyřešeny nebyly ani otázky protivzdušné obrany státu. Pro tyto úkoly nebyly vyčleněny žádné stíhací letouny ani protiletadlové dělostřelectvo. Dva roky po válce kde se prokázala naprostá nezbytnost takovýchto sil, to lze považovat za závažné pochybení. Ale asi to bylo dáno i naprostým nedostatkem potřebných technických prostředků, výzbroje a personálu.
V únoru 1947 byla odpovědnost za hlásnou službu přenesena na velitelství letectva a tím byla odebrána ministerstvu vnitra.
Všechny ostatní pozemní prostředky protivzdušné obrany byly dány do podřízenosti velitele nového druhu vojska – dělostřelectva proti letadlům. Byly to tyto prostředky a k nim vázané jednotky či útvary:
protiletadlové dělostřelectvo
světlometné jednotky
přehradní balóny
a jejich zabezpečující jednotky.
Můžeme říci, že přes neskutečné zkušenosti z války byla ochrana našeho státu a jeho obyvatel proti leteckému napadení zanedbána. Nově zřízený Inspektorát protiletecké ochrany při předsednictvu vlády, který měl na starosti obranu obyvatelstva životních zdrojů státu, nějak neměl co koordinovat a co organizovat.
Tolik na alespoň základní popis toho jak armáda vypadala v roce 1946.
Velmi důležitým opatřením pro obranu země byla dislokace samotné armády. Z ní vyplývalo, jak asi naše země odhadovala možné hrozby a způsob jejich řešení, pokud by bylo potřeba jít do války. Po vyhodnocení aktuální bezpečnostní situace bylo rozhodnuto armádu rozmístit rovnoměrně po celém území republiky.
Zde mám mapku, která ukazuje rozmístění jednotlivých divizí po území naší republiky.
Mapka je natolik jasná a vypovídající, že nepotřebuje další vysvětlení.
V dané době dodržela vojenské myšlení, kdy sice byl jako hlavní problém považován možný útok ze západu, ale v duchu jistého optimismu se považovalo za žádoucí mít armádu všude- hrozba nebyla aktuální a bylo potřeba lidem armádu dát na oči.
Bylo to i velmi ekonomické. Bylo možno řešit zajištění součástí armády ze zdrojů celého území, bez potřeby velkých pohybů například potravin. Bylo to pozitivní i pro případ mobilizace a bojového stmelování jednotlivých vojenských těles. Podle skutečné hrozby se tak do prostorů nasazení přesunovali celá už zmobilizovaná, doplněná a vybavená vojenská tělesa.
Toto rovnoměrné rozmístění, ale není až tak úplně rovnoměrné. Tak jak se vyprofiloval konec války, bylo jasné, že koncentrace ohrožení je na západě a jihu. Takže na tomto směru, který ale představoval skoro polovinu celkové délky našich hranic, bylo soustředěno asi 60% všech našich sil.
Kapitola druhá: ZMĚNY VE SPOLEČNOSTI A JEJICH ODRAZ V ARMÁDĚ
Od roku 1947 se v Československu daly do pohybu politické změny, které nebylo možno zastavit. Mohl bych zde sáhodlouze popisovat jak se postupně tato země a její obyvatelstvo propracovali k událostem v únoru 1945.
Od konce války docházelo k postupnému zhoršování vztahů naší země se západními spojenci. Je s podivem, že ještě v roce 1946 byla naše ekonomická spjatost se západními zeměmi po válce stále dominantní. I když se jasně objevovaly příznaky začínající studené války. naše ekonomka stále díky předválečným vztahům jela prozápadně, zatímco naše politika která už byla pod zásadním vlivem komunistů, jela směrem na východ.
Dobrým parametrem je zahraniční obchod.
1945 obchod se západem 57 % z našeho zahraničního obchodu
1946 obchod se západem 87 % z našeho zahraničního obchodu
1947 obchod se západem 86 % z našeho zahraničního obchodu
Ale musíme vidět jednu zásadní věc. Mimo rok 1945 – nebyly to zbraně. Vše bylo možno zakoupit, bylo zobchodováno v roce 1945. Od roku 1946 rostla nechuť nám cokoliv prodat a doběhly jen už nasmlouvané a zaúvěrované akce. Další nákupy byly možné jen z válečných přebytků, kde by byl problém nakoupený materiál uvést do bojeschopného stavu, když ND byly z tohoto obchodu vyloučeny.
Na tyto nákupy z přebytků dokonce vlády USA a Velké Británie uvolnila úvěry ve výši 10 milionů dolarů, respektive 5 milionů liber šterlingů. To bylo v roce 1945.
V roce 1946 vláda USA schválila pro naši zemi další úvěr a to 50 milionů dolarů ale byl tak zatížen podmínkami čerpání, že jej bylo možno využít jen asi z 35%. Mezinárodní banka nám měla poskytnout další úvěr ve stejné výši na nákup surovin, bavlny a strojního zařízení.
Jenže v září 1946 došlo z mezinárodní banky memorandum, kterého obsah jeho čerpání znemožnil. Následně i USA samotné oznámily, že úvěr neposkytnout a svůj postoj k naší zemi jasně dokreslily tím, že zabránily tomu, aby nám byly vydány reparace ze západních okupačních zón Německa ve výši 1 838 169 říšských marek.
Tyto diskriminační kroky byly odrazem vítězství komunistů ve volbách v roce 1947 a dění na Pařížské mírové konferenci. Dobře řízená komunistická propaganda tyto události dokonale využila a stále větší část společnosti ztratila víru v dobré úmysly západu. Racionální jádro tohoto chování západu nebylo vidět.
Začalo postupné zhoršování kondice naší ekonomiky a to umožnilo mnoho lumpáren napříč ekonomikou. Opět to bylo komunisty dobře využito. Cestu k únoru tak můžeme vidět v tom, že komunisté měli ve společnosti velký vliv, demokratické strany nedokázaly na jejich agresivní propagandu adekvátně reagovat a západ tomu moc nepomohl. Měl svých starostí dost a slavný projev pronesený 5. března 1946 na půdě Westminsterské koleje v americkém Fultonu, ve kterém za přítomnosti prezidenta Trumana Winston Churchill výstižně charakterizoval situaci v Evropě. Projev byl výstižnou analýzou situace v sověty kontrolovaném prostoru.
Cituji jednu část:
„Stín padl na dějiště ještě nedávno osvětlené spojeneckým vítězstvím. Nikdo neví, co sovětské Rusko a jeho komunistická mezinárodní organizace zamýšlejí udělat v bezprostřední budoucnosti a jaké jsou hranice, jestliže vůbec takové existují, jejich expanzionistických tendencí a snah o získávání nových přívrženců...Nicméně je mou povinností, abych vám sdělil určitá fakta o nynější situaci v Evropě, jak je vidím já.
Od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu byla přes kontinent spuštěna železná opona. Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy: Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie. Všechna tato vynikající města a jejich obyvatelé se nacházejí v něčem, co musím nazvat sovětskou sférou. Vše je v té či oné formě nejen předmětem sovětského vlivu, ale ve velké míře a mnohých případech také předmětem rostoucích opatření kontroly Moskvy. Pouze Athény - Řecko s jeho nesmrtelnou slávou - mohlo svobodně rozhodnout o své budoucnosti ve volbách pod dohledem Angličanů, Američanů a Francouzů. Polská vláda ovládaná Rusy byla povzbuzena k ohromným a nespravedlivým zásahům vůči Německu. Provádí se masové vyhánění milionů Němců v rozměrech, o nichž se nám ani nesnilo. Komunistické strany, které byly ve všech těchto východních státech Evropy velmi malé, dosáhly postavení a moci, které neodpovídají počtu jejich členů a všude chtějí dosáhnout totalitní kontroly. Téměř ve všech těchto zemích převládají policejní vlády, s výjimkou Československa zde neexistuje pravá demokracie“
Zde nás ještě viděl na straně západu, ale pragmaticky se západ připravil na to, že tomu bude jinak. Tím tomu „bude to jinak“ nechtěně západ pomohl. Komunisty oživená mnichovská zrada naše obyvatelstvo do jisté míry vystrašila a obracela jeho sympatie ke komunistům a k Sovětskému svazu.
Tato nedůvěra k západu se promítla, opět dokonale zpolitizovaně v Marshallově plánu. Tento původně velmi progresivní nápad jak pomoci postavit na nohy válkou poničenou Evropu za peníze amerických daňových poplatníků se na naší straně Evropy stal obětí hlouposti, nenávisti a nedůvěry. Jistě že si v Evropě USA chtěli upevnit postavení, ale tím že ho státy navázané na SSSR odmítly, se stal platformou, ze které po letech vyrostlo ledacos.
Jeho přijetí byl dlouhý proces, ale nikdy nevyjasněná smrt našeho ministra zahraničních věcí Jana Masaryka, který byl v západní Evropě a USA velkou autoritou, napomohla růstu jeho popularity. Přijetí a převzetí moci komunisty v únoru 1948 jej v očích amerických politiků učinilo nezbytným a byl přijat. Realizací Marshallova plánu byla pověřena nově vzniklá organizace OEEC.
Reakce Sovětského svazu byla tvrdá a současně neuvěřitelně hloupá. Uzavřením všech pozemních cest do Západního Berlína Stalin vyvolal Berlínskou krizi a dosud pochybujícím v západním světě ukázal, kdo je v nové době ten, koho se je třeba obávat a přispěla tak zásadnímu stmelení západní Evropy s USA.
Význam plánu byl nesmírný. Pomohl nastartovat hospodářství v západoevropských zemích. Celkově stál americké daňové poplatníky přes 12 miliard dolarů, v té době nesmírnou sumu. Hospodářský růst šel samozřejmě ruku v ruce s politickou stabilitou. Tím, že se situace občanů zlepšila, byl samozřejmě oslaben vliv komunistů v mnoha zemích. Byl také dalším krokem vedoucím k rozdělení Evropy a studené válce.
Marshallův plán se nakonec stal platformou na základě, které vzniklo OECD, Evropské společenství uhlí a oceli či EHS. Nešlo však jen o hospodářské organizace. Přinesl i schopnost jednotlivých států zasednout za jeden stůl a jednat o společné obraně. Jedním z mnoha potomků plánu se tak vlastně stalo i NATO.
A u nás doma? Vývoj k socialismu nešlo zastavit. Nebudu zde popisovat různé peripetie, které vedly k 25. únoru 1948. Já osobně to vidím jako souběh zkušeností z propagandou, bezohlednosti a dobré agitace mezi většinovou, nemajetnou populací komunisty na straně jedné a naivity, nedostatku představivosti, politické zbabělosti a možná i hlouposti na straně demokratických stran. Domluvme se na tom, že se to prostě stalo a určilo to další vývoj v naší zemi na dlouhých 41 let.
Pro západní svět a demokratickou část naší veřejnosti a tedy i velké množství vojáků to byl zásadní zvrat. Začal neuvěřitelný kolotoč perzekucí, propuštění najednou nespolehlivých a jejich totální denunciace, zatýkání a justiční zločiny. Tím, který mě trvale leží v hlavě, je justiční vražda náměstka náčelníka generálního štábu Československé armády generála Heliodora Píky. Ten byl v době výkonu této funkce dokonce oceněn i dvěma sovětskými vyznamenáními.
Generál Heliodor Píka
Po únoru 1948 byl zatčen a obviněn z vlastizrady a v procesu, který byl od počátku jasný tím, jak skončí odsouzen k trestu smrti oběšením, který byl vykonán 21. června 1949 na dvoře plzeňské věznice Bory. Tělo generála se po pitvě "ztratilo" a tento hrdina a vlastenec tak nemá ani hrob.
Ve stejné věznici, kde Heliodor Píka čekal na smrt, byl ve vazbě i jeho syn Milan, který byl za války u Britského královského letectva. Jeho pronásledování bylo však na nátlak ministra národní obrany Ludvíka Svobody pro nedostatek důkazů zastaveno. Generál Heliodor Píka byl první obětí ze série komunistických justičních vražd. V historii československého soudnictví šlo o první případ, kdy byl vynesen trest smrti, aniž směl vypovídat jediný svědek obhajoby. Větší nízkost režimu, který hlásal světlé zítřky, si nedovedu představit. Osobně se zavazuji k tomu, že pro Palbu o tomto vojákovi napíšu samostatnou práci.
Komunistické čistky nakonec semlely i Svobodu.
Bohužel v čele 5. oddělení armády byl nesmírně zlý člověk, kupodivu válečný hrdina od Sokolova, Bedřich Reicin. Jako neprokázaný, ale vysoce pravděpodobný agent sovětské NKVD on a jeho nohsledi, mezi kterými na čelním místě stál plukovník Josef Musil, vypracovali rozsáhlý seznam nepohodlných důstojníků. Jakmile přišel čas, sil muselo okamžitě a hromadně odejít na 60 generálů, přes 200 plukovníků, 1.000 podplukovníků a majorů celkem to bylo kolem 3 000 důstojníků). Byli to skoro všichni účastníci západního odboje, ale i mnozí důstojníci z východní fronty.
Do června 1949 proběhlo 32 procesů s válečnými hrdiny, mnozí dostali trest smrti. Mimo již uvedeného generála Píky, to byli plukovník Josef Robotka, popraven v roce 1952, podplukovník František Skokan, popraven v říjnu 1950 spolu s podplukovníkem Sígr-Sokem a s majorem Klaudiem Šatanou. Skokan byl komunistickými vyšetřovateli mučen tak, že si smrt již přál. Další popravení byli major Miroslav Jebavý, major René Černý.
Příslušník RAF, kapitán Karel Schoř, dostal 10 let uranových dolů, spolu s ním létal major Josef Horák, syn majitele statku, u jehož zdi byli postříleni muži z Lidic.
V táboře nucených prací na Sokolovsku, zahynul letec RAF, major Josef Bryks. Vojákem s jeho profilem by se každý stát chlubil. Byl v červnu 1941 sestřelen, ale z německého tábora utekl, zapojil se do odboje vojenské Armiji krajowe. Byl opět zatčen a vězněn v Krakově, v srpnu 1944 převezen do Prahy, kde byl odsouzen pro velezradu na Říši k trestu smrti – z pevnosti Colditz byl vysvobozen US armádou. Do Čech se vrátil až po několika operacích, které podstoupil v UK. Po nástupu komunistů k moci stačil ještě poslat zpět do Londýna manželku a dceru a už když byl 29. února byl osobně Reicinem vyhozen z armády. V této době pomohl mnohým důstojníkům k odchodu z republiky, připravoval i odchod generála Karla Janouška, jehož manželka, sestra a bratr byli zavražděni v nacistických koncentrácích, svého bývalého velitele v RAF.
Josef Bryks
Pro udání Reicinovy agentky provokatérky, která generála Janouška hlídala, se mu to již nepodařilo. 21. března 1948 byl zatčen a odveden do mučírny známe jako „Domeček“ v Kapucínské ulici na Hradčanech, jehož velitelem byl štábní kpt. František Pergl, sadista, kterému Bryks vrazil facku, když mu nařídil, aby olízl „něco“, co leželo na zemi, za což dostal 25 let těžkého žaláře s poznámkou ve spisu „ návrat nežádoucí“. Protože mu mravní sílu nezlomil ani Leopoldov, byl poslán do tábora nucených prací na Sokolovsku. Zemřel v 41 letech při konfliktu s bachařem na rozsáhlý infarkt myokardu.
Generál Karel Janoušek jako generální inspektor československých letců v RAF
Jeho spoluvězni byli mimo jiné plukovník Chrástov, jenž byl zatčen spolu s generálem Karlem Janouškem, plukovník Karel Mrázek, bývalý velitel letecké divize v Brně, zatčený již 8. března 1948. Tento hořký výčet zde ukončím, pro ilustraci to snad stačí.
Armáda přišla o velké množství zkušených vojáků - válečných veteránů. Mnoho jich odešlo do západního světa, kde mnohdy pokračovali ve skvělých vojenských kariérách nebo ve zpravodajských službách, kdy se zapojili do boje proti režimu u nás a tím i proti své bývalé vlasti. Mnoho jich bylo z armády propuštěno a to i za mnohdy hanebných podmínek. Zbytek života živořili na periferii zájmu společnosti. Nejhůře dopadli ti, kteří skončili před soudy a byli odsouzeni k drakonickým trestům a otrocké práci po vzoru sovětských gulagů. V roce 1948 až 1949 přitom proběhla pod péčí našich už komunistických špiček akce důvěrné Izrael, kdy naše země jako jediná na svět šla proti celému světu a pomohla zbraněmi výcvikem odborníků k přežití Státu Izrael. Na Palbě jsem se tomu věnoval dost. Bohužel v této akci odešlo do Izraele mnoho set vojáků - Židů, kteří se předvedli v tom nejlepším světle na všech bojištích bojující Evropy a severní Afriky.
Na perzekuci těchto lidí už před únorem 1948 se bohužel podíleli i demokratičtí vojáci, protože se často obtížně smiřovali s tím, že by je mohli Židé zastínit. Díky tomu, že odešli do Izraele, kde mnozí padli ve válce za nezávislost tohoto nového státu a mnozí se významně podíleli na jeho dalším existenčním boji, se vyhnuli antisemitskému šílení v naší zemi po roce 1951. Velitelský sbor armády byl v troskách a začalo se od nuly. Ještě se na to podíváme v dalších pokračováních.
Ale přece jen, doba než přišel únor a než se rozběhla plošná čistka ve velitelském sboru armády, podařilo se ustavit novou podobu armády. Naši staří vojáci, dílem z První republiky a dílem vyrostlí v bojích války, předvedli co je profesionalismus. Výše uvedené struktury armády o tom vypovídají jasně. A v další kapitole, až uvidíte vybraná vojsková tělesa, si to jen potvrdíte.
, ale slibuji že poslední část bude alespoň stejně zajímavá jako tato.
