Leningrad I. Luga Č 1-4.

[michan]

Leningrad I. Luga Č 1 – 4.


Část 1.

Abychom pochopily jak vznikla složitá situace u 16. armády, kterou nyní
musel Manstein řešit, musíme se vrátit k bojům této armády na začátku srpna 1941.
10. armádní sbor 16. armády tvořený třemi pěšími divizemi a to 126., 30. a 290 pd zahájil 2. srpna 1941 útok proti důležitému dopravnímu uzlu Staraja Russa jižně od Ilmeňského jezera.
30. pd narazila na silné obranné postavení 15 kilometrů před městem.




Páteř ruského obranného postavení tvořil široký protitankový příkop a hluboce rozčleněný systém obrany. Bojovalo se zde o každý metr země a německý útok zde zastavily zakopané sovětské tanky, boční kulometná palba a palba těžkého dělostřelectva. Nepříjemné překvapení zde byly poprvé zjištěné dřevěné miny, na které elektrické vyhledávací přístroje nereagovaly. Ženisté jich zde na mnoha místech odstranili z cesty 1 500.
Lépe se dařilo 126. pd na severu útočného pásma u silnice ze Simska do Staroj Russy. V pásmu této divize se podařilo Němcům prorazit a odrazit ruský protiútok i s tanky. Protože zde nebyly německé tanky, pěchota sovětské tanky ničila kumulovanými náložemi. Do tohoto průlomu zaútočila potom 30. pd. Rusové se stáhli z posledního postavení před městem zpět.
Po těžkém leteckém útoku 6. srpna 1941 na východní část města zaútočily německé jednotky, avšak ihned následovaly ruské protiútoky. V následující čtyřdenní bitvě, při níž sovětské jednotky vedly boj na zdrženou, Němci postoupili na široké frontě k řece Lovat. Vypadalo to, že je zabezpečen pravý bok skupiny armád Sever pro útok na Leningrad.
Maršál Vorošilov, vrchní velitel sovětského Severozápadního frontu, si však velice dobře uvědomoval význam německé operace. Útoky německých skupin armád Sever a Střed, jednou na Leningrad, podruhé na Moskvu vytvořily v tomto prostoru nálevce podobný prostor, který přímo vybízel Rusy k útoku. Vorošilov zde zaútočil osmi pěšími divizemi, jedním jezdeckým a jedním tankovým sborem 34. sovětské armády a obchvatným manévrem obklíčil tyto tři divize (30.,290.a126. pd) 10. sboru. Hrozilo nebezpečí, že je zažene do Ilmeňského jezera a zničí. Vorošilův úmysl však byl ještě ambicióznější. Po vyřazení 10. sboru chtěl zaútočit na západ, přehradit šiji mezi Ilmeňským a Čudským jezerem, a tím odříznout německé síly operující proti Leningradu od jejich týlu. Byla to velmi kritická situace.
Z těchto důvodů sem byl poslán Manstein jako hasič, aby tuto situaci zvládl.
Když Manstein 16. srpna 1941 dorazil do města Dna, do štábu 16. armády, byla situace z vojenského hlediska s prominutím pokakaná. Manstein okamžitě utvořil plán. 10. sbor generála Hansena vedl těžké obranné boje s Ilmeňským jezerem v zádech, proti Sovětům útočícím od jihu. Manstein odvážným a dobře utajeným přesunem svých dvou motorizovaných divizí 3. pd (mot.) a divize SS „Totenkopf“ vpadl do boku a zad 34. sovětské armády.
19. srpna 1941 překvapily 3. pěší (mot.) divize a divize SS „Totenkopf“ Rusy prudkým útokem do boku 34. armády a přerušily její spojení s týlem. Průzkumný odřad „Totenkopf“, který pronikl daleko před čelní jednotky 56. ts, zahnal protivníka daleko zpět. Následný útok potom vytlačil Rusy až za řeku Lovat. Velitel průzkumného odřadu Sturmbannführer Bestmann, který později padl, byl jako první voják divize SS „Totenkopf“ vyznamenán rytířským křížem. Když potom od Starej Russy zaútočil 10. sbor byla 34. sovětská armáda zničena.
Mezi kořistí, kterou činilo mimo jiné 246 děl byl také první neporušený raketomet, obávané „Stalinovy varhany“. Stejně jako ve Dvinsku (Daugavpilsu) se v sovětském skladu našla originální výzbroj vyrobená v Německu. Konkrétně zde byla nalezena zbrusu nová protiletadlová baterie 88 mm, rok výroby 1941 vyrobená v Německu. Když se o tom němečtí vojáci dozvěděli napadalo je ledacos.
Touto úspěšnou operací, která byla ukončena 22. srpna 1941 byl na nějaký čas zabezpečen pravý bok skupiny armád Sever. Návrat Mansteinova 56. tankového sboru k Hoepnerově leningradské útočné skupině se však nekonal. Vorošilov totiž přisunul další tři sovětské armády, aby přece jenom dosáhl svého operačního cíle, kterým bylo přehrazení šije mezi Ilmeňskýma Čudským jezerem. Bylo zde vidět již v této době, že Rusové berou vojska z nepřeberných zásob. Jedna armáda zničena, místo ní přisunuté tři jiné armády. Ty se nyní hrnuly do prostoru mezi Lugou a Ilmeňským jezerem a Němci zde museli přejít do obrany.


Leningrad Aug22 - Sept09 41.


Leningrad Sep41.

[michan]

Leningrad I. Luga Č 2

Část 2.

Nyní se podíváme, jak situace vypadala na úseku před Novgorodem, na severním břehu Ilmeňského jezera, přímo naproti Staroj Russy. V tomto prostoru, v původním těžišti německé leningradské ofenzivy a v jižním pilíři leningradského obranného pásma, se německé velení celé týdny pokoušelo prorazit sovětskou obranu. Chtělo dobýt Novgorod, aby se dostalo do Čudova, uzlového bodu železniční tratě Leningrad – Moskva. U Čudova též ústí murmanská železnice od polárního moře do tzv. Říjnové železniční tratě. Po této železnici přicházela pomoc západních spojenců z přístavu Murmansk u Barentsova moře. Po této trati proudily anglické a především americké tanky, nákladní automobily, potraviny, munice a letadla pro Sověty.
Pro generální útok byla 21. pd generála Sponheimera posílena o 424. pp ze 126. pd od Staroj Russy.
Terén před těmito vojsky byl bažinatá řeka Mšaga, bažiny, mlází a potoky. Rusové navíc proměnili celou oblast na pevnost s bunkry, kulometnými hnízdy a postaveními minometů. Celá oblast, kde by bylo možno projít byla zaminována. Tanky zde nešlo vůbec použít a i pro pěchotu to byl velmi těžký terén. Němci však museli tento pilíř leningradského obranného pásma vyvrátit ze základů.
10. srpna 1941 začal generální útok. Nejprve Stuky 8. leteckého sboru svrhly svůj smrtonosný náklad v hloubkových náletech. Sotva skončily, spustilo svou palbu 200 děl všech kalibrů. V době dělostřelecké přípravy ženisté odstraňovali miny a začali stavět most přes řeku Mšaga. Večer byla sovětská obrana proražena do hloubky 8 kilometrů. Do 12. srpna je překonána i řeka Ušnica, ale zde již začíná být odpor silný a Němci mají velké ztráty.
45. pp se povedou dvě velice důležité věci. Nejprve získá nepřátelskou mapu od padlého sovětského majora. Ta mapa je hotový poklad. Z ní se Němci dozví o postavení do té doby neznámé 48. sovětské armádě na Verendě, se všemi opěrnými body, klamnými a skutečnými postaveními dělostřelectva i o všech kulometných hnízdech. Díky této mapě je ruské postavení rozvráceno. Druhou důležitou věcí bylo zajetí ženijního důstojníka ze štábu 128. sovětské střelecké divize. Byl to Karelec, rodem Fin, který nenáviděl bolševiky. Ten předal Němcům ze své tajné schránky zpracované mapy opevnění Novgorodu a plány minových polí, byla zde přesně zakreslena obranná postavení Novgorodu, včetně obrany města a opevnění na malém ostrově v řece Volchov, která rozděluje město na dvě části.
Novgorod je jedno z nejstarších ruských sídlišť. Byl založen v 9 století Rurikem Dobyvatelem z kmene Rus, praotcem Ruska. Jen krátce v 17 století bylo v severských válkách dobyto, ale jinak nikdy.
16. srpna 1941 vstupují německé úderné roty 21. pd do hořícího města, s nimi postupují dělostřelci z 2. oddílu 37. dělostřeleckého pluku. Žádný tank, jen několik samohybných děl 666. baterie. Bitva leží výhradně na pěchotě, ženistech, protitankovcích a na dělostřelectvu. Sověti kladou v Novgorodě odpor celý den. Rozkaz Vorošilova, který zachytila německá odposlechová služba zněl: „Bránit Novgorod do posledního muže“. Znalost opevnění a města však Němcům pomůže Novgorod dobýt již 16. srpna 1941 večer. Druhý den posílená 21. pd pokračuje na Čudovo.
20. srpna 1941 je obsazen silniční most přes potok Kerestj, který vede od jihovýchodu do Čudova. Je obsazen dříve, než jej sovětský mostní oddíl stačí odpálit. 24. pluku se podaří ovládnout most Říjnové železnice. Získá jej také neporušený. Ale ten den ještě pokračuje a pro Němce je velice šťastný. Podplukovník Matussik využívá duchapřítomně šanci a postupuje se svým 2. praporem 45. pp dále na východ. Tam se nad řekou Volchov tyčí mohutný železniční most na trati do Moskvy. Matussik jede s ukořistěným nákladním automobilem přes řeku, která se brzy stane osudovou řekou skupiny armád Sever. Město Čudovo je do večera 20. srpna 1941 vyčistěno od sovětských vojsk a obsazeno.

[michan]

Leningrad I. Luga Č 3.

Část 3.

U města Lugy na řece Luga nyní zůstala jen policejní divize SS a 269. pěší divize. Řekli jsme si, že Reindthartův sbor bojoval na sever od města a Mansteinův 56. sbor bojoval na jihu u Staroj Russy. Němci tedy nyní před město Lugu přisunuli 28. armádní sbor ze 16. armády. Bylo totiž potřeba město Lugu dobýt a otevřít důležitou silnici z Dvinska ( Daufgavpilsu) do Leningradu. Tato silnice byla nezbytně nutná pro zásobování severního úseku skupiny armád Sever.
Čelní útoky policejní divize SS a 269. pěší divize nevedly proti silně opevněnému předměstí k žádnému cíly. Boj v lesích a údolních bažinách u řeky byl záludný a krvavý. Jen policejní divize SS zde ztratila 2 000 mužů, kteří padli nebo byli zraněni. Po pádu Novgorodu a Čudova bylo sice postavení na Luze vymanévrované, ale Rusové ho drželi i v této strategicky beznadějné situaci.
Němci se rozhodli po přisunutí 28. sboru ze 16. armády dobýt silně opevněnou Lugu obchvatem. Tomuto útoku velel generál Wiktorin. 122. pd z 28. sboru zahájila útok 13. srpna východně od města Luga, tedy vlevo a 96. pd vpravo začala 11. srpna.
U 122. pd po překonání prvních stovek metrů pod palebnou ochranou německé těžké baterie polních houfnic narazila vojska na lehké tanky T-26 a T-28 a dala se s nimi do boje. V tomto těžkém terénu sebou úderné jednotky měly jen několik málo 37 mm protitankových kanonů. Tyto lehké tanky se podařilo kanony a kumulovanými náložemi zničit.
Po sedmi dnech bojů se propracovala 122. pd generála Macholze k poslední překážce ofenzivy, kterou byla 500 metrů široká bahnitá řeka Orjedeš. Tu bylo nutno překonat, aby se mohlo postupovat volným terénem na západ k velké silnici do Leningradu. Až bude dosaženo silnice, bude pevnost Luga napadena ze severu. Samotnou řeku se podařilo překonat a zdálo se, že hlídka byla zahnána, a že za řekou v lese nic nebude. Sověti zde však v lese připravili Němcům léčku. Na jedné lesní mýtině proti nim vyrazily tanky T-26 přikryté větvemi, které průzkum nezjistil. Němci okamžitě zaujali kruhovou obranu (protitankové kanony si sem nevzaly z důvodu terénu). Vysílačka byla prostřílena jako řešeto. Štěstí bylo, že zde Rusové měli jen rotu pěchoty, s kterou si poradili úderné oddíly vybavené kulomety. Celý den zde tanky německé vojáky proháněli. Nějakým nezjištěným způsobem se zřejmě podařilo některé spojce doručit zprávu k pluku. V 19 hodin když již německý odpor slábl náhle dorazila samohybná děla a ruské tanky zničila. Příští den v poledne padne Panikovo. Cesta do týlu sovětských obránců okolo Lugy je volná.
I policejní divize SS a 269. pd se čelně propracují těsně k Luze, vysunují se vpravo i vlevo k obchvatu města.
96. pd na pravém křídle překročí Mšagu, za bojů se stočí na sever a pronikne sovětským obranným postavením. Čelní odřad překoná v dalším průběhu operace u obce Pečkovaja řeku Orjedeš a odřízne sovětské svazky, které ještě bojují u Lugy, od týlu. Do rukou jim padne zraněný náčelník štábu sovětské lužské armády. Kruh okolo pěti sovětských divizí 41. sboru se uzavře. K silnici na severu za Lugou se přiblíží 96. a 122. divize. Sovětský vrchní velitel vydá rozkaz, aby se vojáci po malých skupinách probojovali do Leningradu. Rozkaz je však vydán pozdě. Ustupující skupiny sovětské armády jsou zatlačovány do bažin, východně od velké silnice. Později se povede v součinnosti s 8. td a 96. pd zničit všechny sovětské jednotky v této oblasti v tzv. lužských kotlích. Němci v průběhu těchto bojů zajmou celkem 21 000 vojáků a získají 316 tanků a 600 děl.
Mnohem významnější pro celou skupinu armád Sever je však to, že se podaří uvolnit a otevřít jedinou pevnou silnici do Leningradu pro 16. armádu, 28. sbor, 50. sbor, ale i pro zásobování všech jednotek. Rozhodující tepna pro závěrečný útok proti Leningradu může konečně pulzovat

[michan]

Leningrad I. Luga Č 4.

Část 4.

V polovině srpna 1941, u Finského zálivu v severním prostoru skupiny armád Sever u Reinhardtova 41ts, bylo nyní třeba zabezpečit boky, proti sovětským armádám, které před sebou z Pobaltí tlačila 18. armáda. Řekli jsme si, že odsud byl odvelen 16.srpna 1941 56.ts generála Mansteina k hašení krize u města Staraja Russa u Ilmeňského jezera. Z 56.ts zde zůstala jen 8. td, která byla stočena k jihovýchodu, aby pak pokračovala na jih a tam se podílela na závěrečném útoku proti městu Luga a na níčení lužských kotlů.
Generál Hoepner musel svůj útok proti Leningradu zase pozdržet a řešit především severní bok 4.ts. Ruské jednotky ustupující z Estonska před 18. armádou se tlačily přes Narvu a Kingisepp. Do odkrytého boku byla přisunuta 1.pd a 58.pd, která jí následovala se stočila na sever a útočila proti železniční trati směřující z Kingiseppu do Narvy. Postupně musel však generál Reinhardt k bočnímu zajištění nasadit všechny své motorizované a tankové síly.
Posílená 6. střelecká brigáda plukovníka Rause i později přisunutá 36.pěší (mot.) divize generálporučíka Ottebachera musela krýt levý bok.
Pro vlastní útok na západ, proti Leningradu, zůstala jen 1.td posílená o bojovou skupinu Koll, což byl 11. tankový pluk ze 6.td. Úderná skupina 1.td měla 16.srpna 1941 ve dvou slabých praporech 18 tanků Panzer II, 20 Panzer III a 6 Panzer IV. Generálplukovník tedy mohl jen velmi pomalu, každý den jen o 10 kilometrů postupovat na Leningrad, i když proti němu stály slabé ruské síly.
Čelní jednotky 4.ts tak do 21.srpna 1941 postoupily do prostoru severozápadně a jihozápadně od Krasnogvardějska. Byly tedy 45 kilometrů před Leningradem.
Od 15.srpna 1941 žádal Hoepner maršála rytíře von Leeba, aby 18. armáda opustila Estonsko, nechala jen krycí síly pro postupné dobytí pásu ruských pobřežních opevnění, a aby se zapojila do bojů na lužské frontě, přikryla levý bok 4.ts. Tím uvolní tankové a motorizované jednotky Hoepnera na závěrečný útok na Leningrad.
Od skupiny armád Sever přišel 17.srpna 1941 pro 18.armádu dvojitý rozkaz. První zněl: „ Na estonském pobřeží Baltského moře zničit sovětskou 8.armádu, která ustupovala z Estonska přes Narvu, to znamená odstranit ohrožení boků Reinhardtových tankových divizí před Krasnogvardějskem“. Druhý však zněl:“Současně dobýt pás pobřežních opevnění na jižním pobřeží Finského zálivu, kde se opevnily sovětské krycí síly“.
Klasické drobení sil! V době kdy bylo třeba využít před Leningradem čas, a kdy zde chyběly divize, tento rozkaz!
18. armáda zde sice dosáhla pozoruhodných úspěchů, ale z hlediska cíle polního tažení to byla vítězství zbytečná.
18. armáda potřebovala na překonání 40 kilometrů vzdušnou čarou z Narvy do Opolje celých 11 dní. V době, kdy před Leningradem bylo třeba každého vojáka a každé zbraně.
Z historické literatury též vyplývá, že generálplukovník Küchler, velitel 18. armády byl blízký přítel maršála rytíře von Leeba velitele skupiny armád Sever. Polní maršál rytíř von Leeb chtěl, aby jeho přítel Küchler měl na porážce Leningradu také svůj podíl. Z hlediska vojenského je to osudný ohled na přítele.
Každý den, který zde Němci ztratili, Rusové využili. Stalin každým dnem přisunoval na leningradské obranné pásmo své rezervy z hloubky svého uzemí.
V prostoru Oranienbaum sostřeďoval svá vojska, budoval zde hluboce členěnou obranu, odsud stále útočil na levý bok 4.ts.Každý den, o který byly německé úderné jednotky severozápadně od Krasnogvardějska zdrženy, využili Rusové k posílení celé obrany Leningradu. Šance na překvapivé, rychlé sevření a dobytí největší a duchovně nejvýznamnější sovětské metropole u Baltského moře se stále zmenšovala.
Pravda však také je, že i německé jednotky museli doplnit své stavy, svou techniku, dobudovat cesty. Musely připravit svou logistiku na závěrečný útok na Leningrad.
Teprve začátkem září 1941 byli Němci připraveni ke Konečnému útoku na Leningrad
8 a 9. září 1941 to začalo, ale o tom si řekneme v kapitole „ Leningrad I. Předměstí“.

Použité podklady pro celou Východní frontu:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Paul Carell – Operace Barbarossa a Spálená země.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Dějiny Velké vlastenecké války.
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Mé poznámky a mapy.