Předměstí Leningradu Č 1-5.

[michan]

Předměstí Leningradu Č 1. – 5.


Část 1.

Až teprve začátkem září 1941 bylo možno, aby se německá armáda odvážila k útoku na „bílé město“ na Něvě Leningrad.
Politický komisař pro obranu Leningradu Ždanov, maršál Vorošilov velitel leningradského frontu a velitel města Leningrad Zacharov, využili váhání Němců k vybudování pečlivé obrany. Obranu středu města tvořilo pět brigád po 10 000 mužích. Z 300 000 leningradských dělníků bylo vytvořeno 20 divizí rudé milice. Tito dělníci pracovali ve zbrojních továrnách, ale kdykoli byli k dispozici pro vojenské akce. Civilní obyvatelstvo, včetně dětí, budovalo dnem i nocí kolem města hluboký obranný systém. Jádrem obranného systému byla dvě pásma opevnění – vnější a vnitřní obranné pásmo.
Vnější, tedy první obranné pásmo probíhalo v půlkruhu od města Petrodvorec u Finského zálivu přes Krasnogvardějsk na jihu až po řeku Něvu na severovýchodě. Od středu města bylo vzdáleno přibližně 40 km.
Vnitřní, neboli druhé obranné pásmo tvořil půlkruh hluboce členěných pevnostních staveb, vzdálených od středu města 25 km. Těžiště obrany druhého pásma tvořily Duderhofské výšiny, dalším pilířem bylo průmyslové předměstí Kolpino a staré Carskoje selo.




Německý vzdušný průzkum zjistil, že první a druhé pásmo se skládá z polních opevnění a obrovských protitankových příkopů. Systém příkopů doplňovaly stovky bunkrů se zabudovanými děly. Bylo jasné, že je to terén a bojiště pro úderné jednotky pěchoty. Tanky budou útočit jen v druhé vlně po proražení obranné linie a postupující pěchotě budou poskytovat palebnou ochranu.
Proti středu prvního obranného postavení, v prostoru Duderhofských výšin stál Reinhardtův 41. ts. 36. pěší (mot.) divize tvořila hrot kopí, za ní postupovala 1. td připravená k zasazení do útoku. Vpravo 6. td a u silnice z Lugy do Leningradu,vedle vpravo 50. armádní sbor. Tento sbor tvořily divize známé z bojů u Lugy policejní divize SS a 269. pd, které měly útočit proti Krasnogvardějsku.
Na levém křídle, od centra, útočily v prvním sledu 1., 58. a 291. pd z 18. armády ve směru na Petrodvorec a Finský záliv, tedy na severu.
Na pravém křídle z jižního směru ( na řece Ižora ) útočí 16. armáda se svou 121., 96. a 122. pd pod velením 28. armádního sboru, na nejzazším pravém křídle, tedy na jižním okraji Ladožského jezera měla posílená 20. pěší ( mot. ) divize s bojovými skupinami Harry Hoppe a Graf Schwerin 41. ts za úkol zničit předmostí Annenskoje a Lubanov. Jako vzdálený cíl jim bylo určeno dobytí města Šlisselburg ( Schlüsserburg, později Kirovsk ).
Duderhofské výšiny sloužily ruským carům k tomu, aby odtud přihlíželi manévrům petěrsburských gardových pluků. Každá terénní vlna, každý les, každý potok, cesty i vzdálenosti tady vždy Rusové přesně znali. Dělostřelectvo bylo zastříleno na každý les, na každý důležitý terénní bod. V bunkrech a protitankových příkopech, okolo Duderhofských výšin byly elitní pluky leningradské obrany.
8. září 1941 po těžké dělostřelecké přípravě postupovala 36. pěší (mot.) divize vpřed jen po skocích. I v průběhu postupu bušilo do sovětských postavení dělostřelectvo 41. sboru i 73. dělostřelecký pluk i tanky 1. td, ale postup se nedařil. Celý den byly proto nasazeny letky Ju 87 Richthofenova 8. leteckého sboru, které střemhlavými nálety ničily bunkry a obranná postavení Rusů. Teprve potom nastoupila pěchota a ženisté s plamenomety a začali ničit bunkr za bunkrem. Rusové se nevzdávali, museli být zabiti. Probíhaly zde boje, které utichly až v noci.
10. září 1941 pronikly první sledy před do výše se tyčící Duderhofské výšiny – baštu posledního obranného leningradského pásma. Proti nim se tyčily železobetonové bunkry, kasemata s lodními děly, na boku jištěná kulometnými hnízdy a do několika řad členěný systém příkopů s podzemním propojením. Toto vše jistilo přístup ke dvěma výšinám, které ovládaly okolí. Byly to kóty 143 a východně od ní „Studená výšina“, na mapě označovaná jako kóta 167. Postup zde byl po metrech. Brzy došlo i ke krizi. 6. td, která útočila vpravo od 36. pěší (mot.) divize se vysunula dál než soused policejní divize SS, ta se totiž zastavila před těžkými bunkry. Rusové okamžitě zaútočili do boku. 6. td ztratila během několika hodin 4 velitele.
Generál Reinhardt okamžitě stočil 6. td na východ proti z boku útočícím Sovětům a do takto vzniklé mezery zasadil vpravo od 36. pěší (mot.) divize 1. td. Krize je zažehnána.
Divizní úder dělostřelectva na severní hřeben Duderhofských výšin je podpořen útokem pěších jednotek, po 21 hodině je část jádra leningradské obrany s kótou 143 rozbitý.
11. září 1941 provede 1. td svůj útok proti „Studené výšině“ kótě 167. Plán útoku je dílem majora Dr. Eckingera. 1. střelecký pluk zajišťuje bok na východě a 113. střelecký pluk podle silnice do Duderhofu zažene Rusy do protitankového příkopu obranného pásma. Mezi prchající Rusy se vtěsnají i Eckingerovy obrněné transportéry. Stráž v příkopu je zlikvidována, pomocí útočných žebříků jsou překonány strmé stěny příkopu vpravo a vlevo od přechodu. Ženisté položí příčné a podélné trámy, vytvoří tím přechody pro tanky a obrněná vozidla. Nad čelními vozidly přelétávají Stuky 8. leteckého sboru a 200 až 300 metrů před vozidly bombardují bunkry, příkopy, tankové léčky a protitankové kanony. Za věží tanku „611“ sedí důstojník Luftwaffe, a radiem Stuky navádí, tank je pokryt říšskou vlajkou, aby ho letadla viděla. Eckinger podjede směrem na jih a na východ palbu ruské námořní baterie bez jediného zásahu. Za nimi postupuje četa tanků Panzer IV a probojují se k postavením těžkých lodních děl. Po přiblížení pěchota zaútočí ručními granáty a plamenomety a obsluhy děl jsou přemoženy v boji zblízka. V 11, 30 hodin 11. září 1941 přichází na velitelství 1. td radiogram: „Vidím Petěrburg a moře.“ Velitelé vědí, že kóta 167, tedy vrchol „Studené výšiny“ je dobyt. Citadela posledního obranného pásma, na kopci ruských carů, padla



mapy (3x) Leningrad Sep41

[michan]

Předměstí Leningradu Č 2.

Část 2.

Na severu, na nejzazším levém křídle, 8. září 1941, postupovaly svazky německé 291. pd, zvané „Losí divize“ generálporučíka Herzoga společně s 1. td proti Petrodvorci a Oranienbaumu. 11. září 1941 prolomily silně opevněnou linii bunkrů u Ropši. Bylo to 155 bunkrů, některé se zabudovanými děly. Největší zásluhu na rozbití bunkrů měl 505. pp. Pak se tyto divize stočily na sever, na Petrodvorec, aby přikryly levé křídlo proti 12 sovětským divizím, které zůstaly v oranienbaumském kotli.
20. září 1941 dosáhla 1. pd u Strelny pobřeží Baltského moře.
Ze „Studené výšiny“ bylo možno dohlédnout dalekohledem až do přístavu Kronštadt. Tam stála velká sovětská bitevní loď Marat, která svými těžkými děly ráže 305 mm střílela do bojového pásma 58. pd. 58. pd spěchala k pobřeží, aby uzavřela past od Leningradu po Oranienbaum.
Pluky 58. pd prolomily 15. září 1941 linii bunkrů u obce Krasnoje Selo, pronikly skrz město, vyhnaly odtud Sověty, odtud potom postupovaly na sever směrem k domům leningradského předměstí Uricka. Urick patří již k Leningradu. 15. září 1941 leží již 209. pěší pluk u velké pobřežní silnice z Petrodvorce do Uricka. Zde již jezdí tramvaje do Leningradu, jehož centrum je vzdáleno jen 10 kilometrů. Leningrad je tedy od západu uzavřen a odříznut.
Východně od kóty 167 „Studené výšiny“, okolo velké silnice Čudovo – Leningrad je v hluboce zaříznutém údolí řeky Ižory pásmo bojů 121., 96. a 122. pd. Severní břeh řeky Ižora Rusové kolmo seřízli a tím jej učinili téměř nepřekonatelným. Bylo to místo bojů 96. pd generálporučíka Schedeho. 196. ženijní prapor zhotovil pěti až šesti metrové žebříky, které měly sloužit k překonání tohoto břehu jako pevnosti ve středověku.
12. září 1941 začala 96. pd útočit na tyto břehy, neboť Ižora musela být překonána. Za podpory dělostřelectva a Richthofenových Stuk, se po palebné přípravě zahalily břehy řeky do hustého dýmu. Pluky v tomto dýmu postoupily až k břehu, kde vztyčily žebříky, po nich se dostaly nahoru. Seshora granátníci a ženisté, granáty a plamenomety umlčeli kulometná postavení a střelecké okopy ve strmé stěně.
Bojová skupina von Chappuis se také dostala takto přes řeku. Potom však proti ní zaútočily tanky T 34 a KV-1 a KV-2 a skupina se musela stáhnout do protitankového příkopu. Jejich situaci zachránily Stuky. 13. a 14. září 1941 probíhaly těžké boje se sovětskými tankovými jednotkami. Přisunuté 88 mm protiletadlové kanony a jedno 100 mm dělo situaci zachránilo a sovětské tanky odrazilo.
16. září 1941 pronikly 96. a 121. pd do proslulých zahrad ve Slucku. Toto rozlehlé letní sídlo ruských carů, které pokračuje k slavnému Carskému Selu bylo dobyto.
96., 122. a 121 pd se také dostala tímto na 25 kilometrů před Leningrad. Jen u Kolpina se ještě vedly boje. Pulkovo Němci dobyli 17. září a Kolpino bylo přece jen dobyto 29. září 1941.

Velice důležitá bitva probíhala na úplném pravém křídle, na západním břehu Ladožského jezera u Šlísselburgu (v té době Kirovsk). Město leží na západním břehu Ladožského jezera, z kterého vytéká řeka Něva a směřuje širokým obloukem do Leningradu a vlévá se do Baltského moře. Kdo ovládá Šlísserlburg ( klíčový hrad) – bránu z Leningradu na východ, blokuje tím vodní cestu mezi Baltským mořem a Ladožským jezerem, a tím také systém kanálů k Bílému moři, a tedy i k Severnímu ledovému oceánu.
Tento boj o dobytí Šlísserlburgu ve zvláštní akci, řídil plukovník Harry Hoppe velitel 424. pěšího pluku 126. pd a zbývající oblasti dobijí 20. pěší (mot.) divize generálmajora Zorna.
Oblast bojů těchto vojsk, jižní břeh Ladožského jezera se Šlísselburgem je strategicky neobyčejně důležité území. Rusové využívají jezero a propusti na jeho kanálech k výrobě elektrické energie. Hustý systém kanálů propojený se železniční sítí v leningradském zázemí, tvoří lesní a bažinaté oblasti, které jsou zkultivované. Před Šlíselburgem leží osm velkých dělnických sídlišť. Je to Poselok 1 až Poselok 8. Z tohoto dopravního a energeticko – hospodářského systému se řídí vodní doprava z Leningradu a Baltského moře k Volchovu, Oněžskému jezeru a nahoru do Bílého moře a Severního ledového oceánu s přístavy Archangelsk a Murmansk. Druhý směr spojuje Leningrad s Moskvou přes Rybinské přehradní jezero a kanál Moskva – Volha. Kdo chce Leningrad, musí napadnout, odříznout a dobýt, nebo vyhladovět toto území. Klíčovou dírkou proto je Šlísselburg.
V roce 1706 zde Petr Veliký sebral Švédům tento klíč od Baltského moře. Poprvé tak vybojoval Rusům přístup k nejdůležitějšímu evropskému vnitřnímu moři. Svůj úspěch zajistil tak, že zde založil pevnost St. Petěrburg , v té době Leningrad.

[michan]

Předměstí Leningradu Č 3.


Část 3.

Východně od Něvy útočily od začátku září směrem k řece Volchov divize „skupiny Schmidt“ (28. armádní sbor a 39. ts) pod velením generála tankových vojsk Rudolfa Schmidta. Tyto divize vlastně zajišťovaly u Volchova pravé křídlo pro zahájení generální ofenzivy proti Leningradu.
Pod ochranou této operace se přesunula na začátku září 1941 do výchozího postavení proti Šlísselburgu bojová skupina Hoppe 76. a 424. pěší pluk a vlevo od ní bojová skupina Schwerin. Jako podpora jim sloužily tanky 12. td. 6. září 1941 nastupují do útoku. Těžiště útoku leží u skupiny Hoppe. Po letecké podpoře 1. a 8. leteckého sboru střemhlavých bombardérů Stuk, je dobyt pověstný železniční násep u řeky Mgy. Němci vniknou do lesa po obou stranách silnice vedoucí do Kelkova. Tam začínají těžké boje s Rusy, kteří jsou v dobře zamaskovaných kulometných a protitankových hnízdech. Útok se zastaví. Je nutné vypátrat mezeru, nebo slabé postavení Rusů. To se celé dopoledne a část odpoledne nedaří. Když generálmajor Zorn tanky odvelí, je přece jenom mezera objevena a tanky musí zpět do této mezery. V 15 hodin Kelkovo padne. Pověstný trojúhelník kolejí průmyslové dráhy z Gorodku do Mgy a Šlísselburgu je obsazen, stejně tak jako Poselok 6. V 16 hodin padne Sinjavino i se svými obrovskými sklady a muničními skladišti. Z malého návrší severně od města je vidět obrovská vodní plocha Ladožského jezera, na kterém probíhá živý lodní provoz. 7. září 1941 je dobyt Poselok 5 až Poselok 1. Odtud Němci postupují k „Rudé cestě“ k „Rudému mostu“ přes kanály a pobřežní železnici. Dostali se tímto k nervovému centru šlísselburského areálu.
8. září 1941 má být dobyt Šlísslburg, v ten den totiž probíhá generální útok proti Leningradu. Radistům Hoppeho skupiny se nedaří navázat spojení s divizí, takže nevědí, kdy přiletí Stuky a kdy má být zahájena ofenziva. Přesto Hoppe vydá rozkaz k útoku na Šlísselburg, neboť zjistí, že z jihovýchodu ho Rusové nečekali. Útok začne v 7,30 hod. Radisté se dovolají k dělostřelectvu až v 8,15 hod., aby se dozvěděli, že útok měl být zahájen v 9 hodin. Okamžitě dělostřelce žádají, aby vyrozuměli letectvo, že jsou již ve Šlisselburgu. Útok letectva je zastaven, až když nasazuje k bombardování, tedy na poslední chvíli. Město se podařilo proti nepozorným obráncům obsadit již v 8 hodin. V 10 hodin vstupují do jižní části města i prapory bojové skupiny Schwerin.
Dobytím Šlísselburgu byl Leningrad odříznut z východu. Leningrad byl nyní ostrovem, který obklopili vojáci a voda. Otevřený zůstal úzký koridor k západnímu břehu Ladožského jezera, neboť Finové zůstali stát na karelské šíji. Finové čekali na německý úder vedle Leningradu do Tichvinu. Teprve potom chtěli na východním břehu Ladožského jezera zaútočit přes Svir a vytvořit rameno kleští, a tím uzavřít velký kotel kolem Leningradu. Byl to však příliš vysoko postavený cíl.
Rusové byli porážkou u Šlísselburgu přímo šokováni. Maršál Vorošilov se okamžitě začal snažit všemi prostředky útočit na Němce. Okamžitě chtěl zpátky získat tuto důležitou výhybku pro spojení s východem. Proti Němcům nasadil celé pluky na útočných člunech a výsadkových lodích. Lodě připlouvaly od západního břehu přes jezero proti šlísselburskému břehu. Současně zahájil útok po souši ve směru od Lipek od řeky Volchov. Skupina Hoppe je dočasně i odříznuta od hlavních sil. Rusové přisunují proti těmto vojskům stále více sil, ale v krvavých bojích jsou stále odráženi.

Celou dobu jsme nechaly všechna čtyři místa generální ofenzivy pokračovat až do míst, kam došla do konce září 1941.
Je třeba si však říci, že již v průběhu bojů, přesněji 12. září 1941 se velitel skupiny armád Sever, polní maršál rytíř von Leeb, dozvěděl z hlavního stanu od Hitlera následující skutečnosti. Tanková vojska, která jsou zde nasazována až jako druhý sled, budou brzy přemístěna ke skupině armád Střed. Tento rozkaz však nebyl ihned předán vojskům, aby nebyl snížen jejich útočný elán. Do této doby i platilo, že Leningrad bude dobyt a obsazen.

[michan]

Předměstí Leningradu Č 4.

Část 4.

Přesně v okamžiku, kdy bylo poslední leningradské obranné pásmo proraženo. Duderhofské výšiny dobyty, Urick a Šlísselburg obsazeny a město samotné leželo před německými svazky zachvácené panikou, přišlo z vůdcova hlavního stanu (Vlčího doupěte) Stop! 1. td ještě dobyla předměstí Alexandrovka. Byla to konečná stanice tramvajové linky směr jihozápad, 12 kilometrů od centra města. 12. září 1941 přišla jako studená sprcha pro hlavní velení tato zpráva: Leningrad nemá být obsazen, ale jen obklíčen. V útoku se bude pokračovat jen po silnici Puškin – Petrodvorec. 41. ts bude v příštích dnech stažena a nasazena jinde. 17. září 1941 byla tedy „obrněná pěst“ 41. ts generála Hoepnera a bojové svazky letectva staženy z leningradské fronty a přemístěny ke skupině armád Střed. Tanky byly naloženy na vagony a putovaly před Moskvu.
Pro všechny to bylo nepochopitelné.
58. pd již odstřelovala svým středním dělostřelectvem cíle v centru Leningradu. Stačil jediný poslední frontální útok a Leningrad by padl. Takto dál pracují průmyslové závody a loděnice v Leningradě dnem i nocí pro sovětskou armádu – vyrábějí tanky, granáty a staví útočné čluny. Ve městě je nacpáno 30 sovětských divizí. A Němci je nemohou zneškodnit. Sovětům je dopřána přestávka a tím i čas na překonání paniky.
Němečtí vojáci a důstojníci to nechápou a jen uvažují a nadávají. Z východního Pruska jsme se probojovaly, abychom zde jednoduše zůstaly stát?
V plánu operace „Barbarossa“ bylo stanoveno: po zničení sovětských ozbrojených sil v prostoru Minsk – Smolensk se tankové síly skupiny armád Střed stočí k severu, aby v součinnosti se skupinou armád Sever zničily sovětské síly v Pobaltí, a potom dobyly Leningrad. V pokynu bylo jednoznačně stanoveno, že se útok na Moskvu povede až po obsazení Leningradu. První se mělo dle tohoto plánu rychle získat Baltské moře a tím i spojení s Finy. Hitler však své plány změnil dvakrát.
Prvně poslal po dobytí Smolenska tankové jednotky na jih k obkličovací operaci okolo Kyjeva, tedy nikoliv na sever.
Když zde získal ohromné vítězství, a zajal 665 000 sovětských vojáků, narostla mu křídla a znovu zapomněl na Leningrad. Tento omyl dále rozvíjel.
Na začátku září opět nenařídil sever, ale přípravu útoku proti Moskvě a současně pokračovat i v ofenzivě na jihu. Chtěl kavkazská naftová pole a Krym. Leningrad tedy bude obklíčen a vyhladověn a nikoliv dobyt.
K tomuto rozhodnutí přispěly i postoje Finů. Polní maršál von Mannerheim překročil starou finskou hranici na karelské šiji, ale k „dobyvatelské operaci“ proti Leningradu ochoten nebyl.
Maršál Mannerheim ve svých pamětech píše: „Nechtěly jsme, aby se finská vojska podílela na předvídaném hrozném zničení Leningradu“. Maršál Mannerheim zůstal věrný své zásadě „aktivní obranné války“, ze které neměla být válka dobyvatelská.
Pád Leningradu a kotle u Oranienbaumu, byl však z vojenského hlediska velice důležitý. Takto by bylo vyřazeno 40 sovětských divizí. Stejný význam, nebo ještě větší by bylo vyřazení Leningradu jako zbrojního centra. Tanková továrna a dělové a muniční závody, vyráběly nerušeně zbraně po celou válku a zásobovaly jimi rudou armádu.
Stejně tak důležité by bylo, že přes Baltské moře, mohla být zásobována německá vojska na frontě. Tuto zásobovací cestu by neohrožovaly partyzáni.
Spojení s Finy, mohlo navíc přinést i obrat v boji o Petrozavodsk a o spojeneckou zásobovací základnu Murmansk na dalekém severu.
To, že Němci Leningrad nedobyli a neobsadili přineslo další nevýhody.
Sověty obklíčení přímo provokovalo k neustálým pokusům o únik. Celé dva roky se snažila 55. a 8. sovětská armáda o proražení obklíčení, přes Kolpino a Dunrovku .
Největší omyl byl ten, že Leningrad byl obklíčen jen v létě. Velké překážky – jezera, toky a bažiny – které v létě pomáhaly německé obléhací armádě, se v zimě, když Ladožské jezero a Něva zamrzly, staly dobrými dopravními cestami. Byla to obrovská díra v obkličovací frontě. Touto dírou bylo možno město stále znovu zásobovat, odvážet výrobky a stále tak přerušovat obklíčení.

[michan]

Předměstí Leningradu Č 5.

Část 5.

Východně od Leningradu až k Ladožskému jezeru zůstal 75 kilometrů široký koridor. Tento koridor využíval komisař pro obranu Ždanov po příchodu zimy jako „Silnici života“ a byla zde železniční přípojka k murmanské dráze.
Skupina armád Sever proto zahájila k uzavření zimní mezery prostorově rozsáhlou tichvinskou operaci. Cílem operace bylo obklíčit Ladožské jezero a uzavřít Leningrad na východ od jezera. Od severu měli Finové překročit řeku Svir a východně od jezera si podat ruce s 16. německou armádou.




39. ts generála Rudolfa Schmidta se čtyřmi motorizovanými divizemi provede úder do severoruské tajgy. Tato oblast s velice málo cestami je ve „Vojensko geografických popisech“ označována za téměř neprozkoumanou.
15. října 1941 vyráží 12. a 8. td spolu s 18. a 20. pěší (mot.) divizí z volchovského předmostí na východ. První cíl operace je Tichvin. Němci zde měli přerušit poslední železniční spojení z Vologdy do Leningradu. Po dalším postupu měli dosáhnout řeky Svir. Zde měli navázat spojení s Finy.
12. td a 18. pěší (mot.) divize pronikne večer 8. listopadu 1941, po tvrdých a krvavých bojích, do Tichvinu. Zde se připraví na obranu. 12. td generála Harpeho západně, 18. pěší (mot.) divize generála Herrleina východně od města. Vojáci 18. td tak bojují na severovýchodním cípu německo – ruské fronty. Zkušené pluky provedou tuto operaci tak úspěšně, že hlavní stan jim chce zadat další úkol, to je dobytí 400 kilometrů vzdálené Vologdy. Velení se vzepře, neboť v tomto terénu a v této zimě to prostě nejde.
Odpověď, že to nelze přijde 15. listopadu 1941. Proti těmto jednotkám začíná mohutný sovětský úder čerstvými sibiřskými divizemi. 15. listopad 1941 začíná mohutným úderem nejnovějších „Stalinových varhan“. Sibiřské divize posílené tankovou brigádou se zbrusu novými tanky T 34 útočí proti Tichvinu tak dlouho dokud nevykrvácí. Tuto rozhořčenou bitvu zachraňuje baterie 18. dělostřeleckého pluku plukovníka Bergera, která jen za dopoledne vyřadí 50 tanků. Tichvin sice zůstane v německých rukou, ale je z něj jen hromada kouřících trosek.
Sověti poznali, že německá tanková operace má za cíl spojení s Finy na řece Sviru. Němci sem rychle přisunou ještě 62. pd ta se však okamžitě dostane do krize a hrozí jí obklíčení. Stalin totiž stále přisouvá proti 39.ts nové a nové sibiřské divize.
V této těžké době se ani otužilým Finům, kterým je klima severoruské tajgy důvěrně známo, nepodaří překonat řeku Svir. 39. ts tak zůstane viset v prostoru, a není schopen v této pustině, proti neustálým útokům udržet svá postavení. Generál von Arnim Schmidtův zástupce proto svoje divize stahuje za Volchov.
To co zde vykonají zadní voje při ústupu je obdivuhodné. Pozdější plukovník i. G. Nolte konstatuje: „Není mnoho těch, kteří se hodí jako velitelé čelního odřadu. A přesto je to jednoduchá věc ve srovnání s úlohou velitele roty zadního voje. První opírá svoji věc o všechno, druhý o nic. Prvního pohání vpřed rozmach tisíců za ním, druhého srážejí k zemi starosti a nouze poražených“.Ústup z Tichvinu do Volchova označil generálplukovník Halder, jako slavnou kapitolu vojenské ctnosti.
11. a 12. rota 51. pěšího pluku se obětovala, aby kryla cestu svých kamarádů. 22. prosince 1941 se vyčerpané zbytky 39. ts, při 52 stupních mrazů dostanou přes Volchov. Za sebou mají strašné dobrodružství. 18. pěší (mot.) divize při něm ztratí 9 000 mužů. Bojová síla 18. pěší divize 22. prosince 1941 činí 741 mužů. Pouze tolik se jich dostane do Volchova. Pokus o velké obklíčení Leningradu „operace Tichvin“ ztroskotá.
3. prapor 30. pěšího (mot.) pluku při pochodu z Čudova do Tichvinu ztratil 250 mužů, polovinu své bojové síly. Většinu z nich kvůli omrzlinám. Některým vojákům zamrzla mozková tekutina, protože neměli pod ocelovou přilbou žádnou vlněnou ochranu hlavy.
Frontová linie mezi Leningradem a Volchovem se od této chvíle stane trvalým ohniskem nebezpečí pro německou východní frontu. Všechny tyto důsledky jsou výsledkem toho, že Hitler v této době, měsících září, říjen, listopad 1941 nedosáhl svého operačního cíle na severu. On je však nedosáhne ani na severu ani na středním úseku. Leningrad a Moskva totiž nebudou nikdy dobyty.

Použité podklady pro celou Východní frontu:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Paul Carell – Operace Barbarossa a Spálená země.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Dějiny Velké vlastenecké války.
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Mé poznámky a mapy.