ČESKOSLOVENSKÁ ARMÁDA V LETECH 1945 AŽ 1956.
DÍL ČTVRTÝ: ROKY 1949 AŽ 1956
ÚVOD
DÍL ČTVRTÝ: ROKY 1949 AŽ 1956
ÚVOD
V předchozím díle jsem se pokusil s velkou pečlivostí probrat dostupné dokumenty a popsat představy velení naší armády o obraně naší země v prvních letech od skončení Druhé světové války po rok 1956. Tímto rokem jsem skončil stejně, jako jím skončí celý tento cyklus. Tento díl je poslední díl k organizaci armády. Úplně poslední díl potom bude o tom, jak se naše armáda do roku 1956 přezbrojila.
Vše co bude v těchto dvou dílech popsáno, bude poznamenáno dvěma zásadními skutečnostmi.
Primo: v roce 1954 byla Československá armáda přejmenována na Československou lidovou armádu. Stalo se to na základě toho, že v červnu roku 1954 se v Praze konal X. sjezd KSČ, který konstatoval, že „Československá armáda se stala armádou lidovou, vychovávanou k bezmezné oddanosti a lásce k lidově-demokratické vlasti.“ Název Československá armáda byl tak změněn na Československá lidová armáda. Tento název si podržela až do dne vyhlášení zákona č. 74/1990 Sb., tedy do 14. března 1990, kdy byl její název opět změněň na Československá armáda.
Secundo: vstupem naší země do politické a vojenské organizace, Varšavské smlouvy. Ta vznikla na základě Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci podepsané 14. května 1955 Albánií, Bulharskem, Československem, Maďarskem, NDR, Polskem, Rumunskem a SSSR ve Varšavě. Asi by v nějaké podobné podobě vznikla tak jako tak, ale v dané době to bylo formálně zdůvodněno tak, že její zřízení je reakcí na zřízení Západoevropské unie a Pařížské dohody umožňující vstup NSR do NATO.
Tak se tedy podíváme, jak to s organizací armády v těchto letech vypadalo.
Kapitola první: MINISTERSTVO OBRANYA ORGANIZACE HLAVNÍCH SIL ARMÁDY KE KONCI ROKU 1950 A DO KONCE ROKU 1953.
V roce 1949 v průběhu zásadních čistek v naší tehdejší armádě bylo rozhodnuto, že naše armáda bude přebudována na armádu socialistického typu. Jelikož na světě v té době byly jen dvě socialistické armády a to armáda Sovětského svazu a armáda Mongolské socialistické republiky, bylo jasné, že naše armáda bude odrážet sovětské názory, zkušenosti a doktrinální myšlení.
Aby to bylo možné bylo potřeba uskutečnit zásadní změnu organizace a redislokace armády v souladu s nově nastalými hrozbami a vývojem soudobého vojenství. Z předchozích dílů už víme, jak byla armáda redislokována na západ. Není tedy potřeba se k tomu vracet.
Tyto změny byly zároveň podmíněny zaváděním nové výzbroje, vyššími nároky na velení a potřebou součinnosti se Sovětskou armádou. Zde je další doklad toho, že naše armáda měla být organizační kopií našeho velkého spojence. To platilo hlavně pro vševojskové svazky. Rozvoj čekal celou armádu, ale prioritu v této době dostala protivzdušná obrana státu, vojsková PVO a protichemická obrana vojska.
Nové typy a nároky na vševojsková tělesa bylo potřeba podpořit nástupem výrazných kvalitativních a kvantitativních změn v organizaci a metodách práce týlu.
Cíle velké, ale možnosti omezené. Co naše možnosti limitovalo:
- bylo nutno zajistit bojovou připravenost a pohotovost svazků a útvarů při nenaplněných mírových počtech osob, výzbroje a bojové techniky
- limity dané demografickou, geografickou a vojenskou složkou
- možnosti naší ekonomiky, zde především stavu a možností zbrojního průmyslu.
Výhodu zde bylo to, že bylo možno se opřít o dodávky mnoha komodit ze Sovětského svazu, a to jak zbraní a bojové techniky, tak i licencí a převzetím osvědčených organizačních rámců a postupů.
Zostřování studené války vše stavilo do časového nedostatku. Všeho bylo málo a tak to vedlo k další diferenciaci vojska z pohledu naplněnosti vojskových celků lidmi, materiálem a výzbrojí, kdy přednost dostávaly ty, které byly rozhodující pro zajištění obrany země na bavorské hranici v potřebných časech a prostorech.
Reorganizace tedy sledovala tyto cíle.
- přizpůsobit organizaci dočasnému nedostatku vojáků stálého stavu (z povolání) po provedených čistkách a odchodu velkého množství zkušených vojáků do Izraele v rámci Akce Důvěrné Izrael.
- vytvořit předpoklady pro výstavbu armády odpovídající moderním potřebám
- zajistit rychlou bojovou pohotovost celé armády s důrazem na ty části armády, které by plnily důležité úkoly od samého počátku ohrožení
Prozatím zůstala zachována tři velitelství vojenských oblastí, jimž přímo podléhala velitelství armádních sborů, svazků a vyčleněné útvary, jednotky a zařízení druhů vojsk a služeb. Zásadními změnami prošlo pozemní vojsko, kde byla prohloubena diferenciace tří základních typů svazků a útvarů:
- na plných počtech
- se sníženými počty
- rámcové
Prvosledové pěší brigády byly reorganizovány na pěší divize. Výrazně to snížilo organizační roztříštěnost pozemního vojska a bylo tak možno posílit vojska dislokovaná na západní hranici a bylo to předpoklad pro další změny vedoucí k sladěnosti organizační struktury naší a sovětské armády.
Velitelství oblastí byla:
Praha
Brno
Bratislava a jim byly podřízeny tyto síly:
- 4 armádní sbory
- tankový sbor
- 10 pěších divizí
- 3 rychlé divize
Ministerstvo národní obrany si udrželo v podřízenosti dělostřelecké divize, železniční pluk zatím pořád jako součást ženijního vojska, spojovací, chemický a výsadkový útvar.
Jezdecká brigáda přímo podléhající ministerstvu národní obrany byla zrušena a reorganizována na vozatajské prapory podřízené velitelstvím vojenských oblastí. Tím už jednou provždy z naší armády zmizelo jezdectvo a nikdy se do ní nevrátilo.
Organizace vojenského letectva se nijak výrazně nezměnila. Koncem roku 1949 disponovalo letectvo pouze jediným neúplným velitelství leteckého sboru s podřízenou 3. leteckou stíhací divizí se třemi stíhacími pluky a dvěma pluky cvičnými.
Čtvrtá letecká divize měla stíhací pluk a pluk bitevních jednomotorových letadel a cvičnou letku.
Dále existovaly:
- bitevní pluk dvoumotorových letadel,
- zpravodajský pluk
- tři spojovací pluky
- dělostřelecká letka
- dopravní letecký pluk
- tři velitelství leteckých okruhů
- letecké základny
- letecké sklady
- letecká povětrnostní služby a
- školy a školící zařízení
Dne 1. ledna 1950 došlo k velmi významné události. Jako samostatná složka MNO bylo zřízeno velitelství protiletadlové obrany. Bylo mu podřízeno protiletadlové dělostřelectvo a část hlásné služby. Zde byly položeny základy výstavby nového druhu vojska a to Protivzdušné obrany státu, známá desítky let pod zkratkou PVOS.
Tento samý den bylo zrušeno vojsko zvláštních bojových prostředků a bylo přejmenováno na chemické vojsko.
Dne 15. února 1950 byly rychlé divize převedeny k tankovému vojsku a byl tak zahájen proces jejich postupného zániku a transformace na jiný typ svazků.
Na roky 1950 až 1953 byly přijaty nosné úkoly pro organizační výstavbu vojsk. Byly to :
- postupná motorizace armády
- zesílení palebné síly a úderné síly vševojskových svazků
- vybudování moderního letectva
- postupné posilování protivzdušné obrany a to jak vojskové tak i státní
- výrazné vylepšení proti chemické ochrany vojsk
Říká se, že ryba smrdí od hlavy a tak je logické, že aby nesmrděla zrovna ryba naší armády, došlo jako první krok k reorganizaci samotného ministerstva národní obrany. Stalo se to v srpnu a září roku 1950. Když to skončilo, MNO by jen tak někdo nepoznal. Došlo ke zrušení oddělení a odborů a bylo nově vytvořeno 9 hlavních správ:
- všeobecná
- soudní
- politická
- hospodářská
- kádrová
- informační
- automobilní a traktorová
- intendanční
- zdravotnická
Tyto správy byly podřízeny přímo příslušným náměstkům ministra národní obrany. Část povinnosti MNO byla přenesena na vojenské oblasti.
Hlavní štáb československé branné moci byl přejmenován na generální štáb a byl reorganizován tak, že měl tři nosné správy a to byly:
- operační
- organizační a mobilizační správu a
- bojové přípravy
Nové úkoly v přípravě kádrů armády, zejména nahrazení nesmírných úbytků stálého stavu po čistkách a dobrovolných odchodech, vedlo k reorganizaci vojenského školství a byla zřízena samostatná správa vojenského školství.
27. června 1950 bylo schváleno ministrem národní obrany vše potřebné k zásadní reorganizaci armády, která měla být uskutečněna k 1. říjnu 1950. Tato reorganizace měla vést ke sjednocení organizační struktury naší armády s naším nosným spojencem, a to Sovětskou armádou, a další kroky měly proběhnout v následujících dvou letech.
- přepracovat válečnou a mírovou organizaci
- přepracovat mobilizační nařízení a předpisy pro jednotlivé druhy vojsk a služeb
Bylo rozhodnuto, mělo vše jít postupně po etapách, ale svižně.
I. etapa: sjednocení organizace u prvosledových svazků a vyšších velitelství a měla být posílena obrana západní hranice tím, že měly být reorganizovány týly prvosledových svazků a tyto svazky měly být posíleny spojovacími a ženijními jednotkami
II. etapa: mělo dojít k zásadnímu posílení možností tankového, dělostřeleckého, výsadkového, protiletadlového a chemického vojska.
III. etapa: měla podchytit vše, co se nevešlo do prvních dvou etap a měla celý tento proces ukončit k 1. říjnu 1952.
Zásadní změna proběhla k 20. září 1950. Byly zrušeny vojenské oblasti a celé území státu bylo rozděleno na dva vojenské okruhy.
1. vojenský okruh s velitelstvím v Praze zahrnoval celé Čechy a Jihlavský kraj. Vznikl na základě 1. vojenské oblasti a jeho prvním velitelem se stal sborový generál František Papoušek. Ve vysokých funkcích se zde objevili i budoucí autoři tolik probíraného válečného plánu z roku 1964 a to divizní generál Otakar Rytíř a divizní generál Bohumír Lomský.
2. vojenský okruh s velitelstvím v Trenčíně zahrnoval zbytek Moravy a celé Slovensko. Vznikl na základě 4. vojenské oblasti a jeho prvním velitelem armádní generál Zdeněk Novák. Je dobré si připomenout, že pod jeho velení patřila i 8. pevnostní brigáda, která ale svojí působností zasahovala i na území 1. vojenského okruhu.
Životopisy těchto vojáků jsou k dispozici zde:
http://vojenstvi.cz/vasedotazy_60.htm a stojí to za přečtení kolegové
Každý vojenský okruh měl podřízeny dva armádní sbory třemi svazky-divizemi a to dvěma pěšími a jedním rychlým. Dále každý okruh měl ve své struktuře i protitankové dělostřelecké útvary, protiletadlové dělostřelecké útvary a svazky, ženijní a pontonové útvary, posilové dělostřelecké útvary, spojovací útvary, týlové útvary a zařízení a speciální útvary jako ohňometné a chemické.
Než se vše rozběhlo, bylo vše jinak. Pod tlakem zhoršující se mezinárodní situace bylo totiž vše potřeba výrazně urychlit. Podle nové směrnice pro reorganizaci podepsané k 31. říjnu 1950 mělo za 61 dní dojít k historicky největší změně v organizaci a dislokaci naší armády v celé její historii.
Tou největší změnou bylo vytvoření tří typů vševojskových svazků. To přiblížilo naši organizaci sovětské asi ze všeho nejvíce. Nově byly ustaveny mechanizované divize. Vyrostly na základě divizí rychlých.
Tyto divize měli na tehdejší dobu a šití rychlou jehlou poměrně vyváženou organizaci, a pokud by byly plně vybaveny a vycvičeny byly by to velmi silné svazky. Měly celkově pět pluků:
- dva pluky mechanizované každý se třemi mechanizovanými a jedním tankovým praporem a plukovními jednotkami
- tankosamohybným plukem se dvěma tankovými prapory a samopalným praporem
- houfnicový dělostřelecký pluk se dvěma oddíly 122 mm houfnic
- minometný dělostřelecký pluk se dvěma oddíly 120 mm minometů
Dále zde bylo silné bojové zabezpečení.
- průzkumný prapor s tankovou průzkumnou rotou a rotou průzkumných obrněných transportérů a rotou protitankových zbraní
- ženijní prapor
- spojovací prapor
- automobilní prapor
- chemická četa
A nakonec velmi promyšlené týlové technické zabezpečení tvořené sklady a dílnami.
Každý pluk nebo prapor bojového zabezpečení měl vlastní zdravotnickou jednotku.
Tradičně nejpočetnějším druhem zbraně byla pěchota a to zůstalo zachováno. Ale nový typ pěší divize bylo něco, co doposud naše armáda neměla. Nesmírně silný a bojově mimořádně použitelný svazek s velkou údernou a palebnou silou.
Měla šest pluků:
- tři pěší pluky se třemi pěšími prapory. Pluk dále disponoval: četou protichemické ochrany, protitankovou baterií, baterií lehkých samohybných děl, baterií minometů 82 mm, četou protiletadlových kulometů a potom zde byly spojovací, ženijní a průzkumná četa, zásobovací četa, dopravní četa, skaldy a pomocné a reprezentativní prvky.
- kanónový dělostřelecký pluk se dvěma oddíly kanónů 76 mm a jedním oddílem houfnic 122 mm, dopravní četou a dílnami
- houfnicový dělostřelecký pluk se dvěma oddíly houfnic 122 mm a jedním oddílem kanónů 76 mm, dopravní četou a dílnami
- tankosamohybný pluk se třemi tankovými rotami, rotou lehkých samochodek, rotou technického zabezpečení a týlem
Dále zde byly posilové oddíly:
- raketometný oddíl se třemi bateriemi raketometů 130 mm, hospodářskou četou a družstvem bojového zásobování
- protiletadlový oddíl se třemi bateriemi tažených 37 mm protiletadlových kanónů, baterií protiletadlových kulometů ráže 12,7 mm, spojovací četou, hospodářskou a dopravní četou, dílnami
- protitankový dělostřelecký oddíl se třemi bateriemi kanónů 76 mm
Bojové zabezpečení tvořily:
- ženijní prapor
- spojovací prapor
- průzkumná rota
- automobilní rota
A nakonec velmi promyšlené týlové technické zabezpečení tvořené sklady a dílnami.
Každý pluk nebo prapor bojového zabezpečení měl vlastní zdravotnickou jednotku.
Třetí typ divize byla divize tanková. Opět to byla divize velmi silná, vysoce pohyblivá a s údernou a palebnou silou, která by při plném vyzbrojení, vybavení a odpovídajícím výcviku byla těžkým soupeřem v obranném i útočném boji.
Její hlavní bojovou silou byly čtyři pluky.
- dva tankové pluky, každý se dvěma tankovými a jedním samopalným praporem, rotou technického zabezpečení, dopravní a hospodářskou četou
- mechanizovaný pluk s třemi motomechanizovanými prapory, tankosamohybným praporem, dělostřeleckým oddílem kanónů ráže 76 mm, protiletadlovou kulometnou rotou vyzbrojenou PL kulomety ráže 12,7 mm, minometnou baterií minometů ráže 82 mm, samopalnou rotou, rotou technického zabezpečení, dopravní a hospodářskou četou
- houfnicový dělostřelecký pluk se dvěma oddíly houfnic ráže 122 mm, dopravní a hospodářskou četou, dílnami
Dále zde byly posilové oddíly:
- raketometný oddíl se třemi bateriemi raketometů 130 mm, hospodářskou četou a družstvem bojového zásobování
- samostatný protiletadlový oddíl se třemi bateriemi tažených 37 mm protiletadlových kanónů, baterií protiletadlových kulometů ráže 12,7 mm, spojovací četou, hospodářskou a dopravní četou, dílnami
Bojové zabezpečení tvořily:
- ženijní prapor, tvořený dvěma ženijními rotami, technickou rotou, zásobovací četou, spojovacím družstvem, školní četou,
- spojovací prapor, tvořený provozní rotou, rádiovou rotou, kabelovou rotou, týlovými složkami a praporní školou
- průzkumná rota
- automobilní rota
- chemická četa
Týlové a technické zabezpečení tvořily:
- automobilní dílny
- zbrojní dílny
- pojízdná tankoopravná základna tvořená četou pro opravy bojových vozidel, četou speciálních řemesel, oddělením technické kontroly, vyprošťovací družstvo, dopravní družstvo a zásobovací družstvo
- školní tankový prapor
- sklady a to: zbrojní a muniční, chemický ženijní, tankový a pohonných hmot, intendančním a nakonec hospodářským družstvem
Aby divize bojující v obranné nebo útočené operaci měly k dispozici dostatek sil pro podporu svého úsilí, byly vytvořeny silné sborové podpůrné komplety. Sbory získaly podobu sovětských armádních sborů, i když u spojenců se používal jiný název – střelecký, tankový nebo mechanizovaný sbor podle divizí, které měly v jeho organizaci převahu.
Byly vytvořeny sborové dělostřelecké, protitankové, protiletadlové, ženijní, spojovací, chemické a automobilní útvary a raketometný oddíl, divizní útvary a jednotky bojového zabezpečení, byly výrazně posíleny.
Bylo posíleno dělostřelectvo zálohy vrchního velení. Dělostřelecká divize byla rozšířena o protitankovou a raketometnou brigádu. Těžké dělostřelecké brigády a protitankové dělostřelecké pluky doplnily sborové komplety.
V prosinci 1950 bylo velitelství protiletadlového vojska přejmenováno na velitelství protiletadlové obrany státního území a území republiky bylo rozděleno na tři obvody, kterým byly podřízeny všechny pozemní prostředky protivzdušné obrany v četně některých útvarů stíhacího letectva vyčleněné velitelstvím letectva k plnění úkolů protiletadlové obrany státního území. Zachována zůstala dvoukolejnost sledování vzdušného prostoru státu a jeho blízkého okolí. Zatímco radiolokaci si zachovalo v podřízenosti velitelství letectva a hlásná a vidová služba už patřila velitelství protiletadlové obrany státního území.
Pozemní vojsko československé armády bylo nadále nejpočetnějším druhem vojska. Bylo nyní tvořeno, jak už víme svazky pěšími, mechanizovanými a tankovými, dělostřelectvem a byly zde i speciální druhy vojska a útvary a zařízení služeb.
Pěchota si nadále udržela dominaci a měla celkově tři typy divizí:
- plné
- se sníženými stavy
- rámcové
Složení divizí už známe a tedy víme, že pěší divize a jejich organické součásti byly vysoce pohyblivé, schopné boje i samostatně. Pěchota tvořila v této době asi 43% celkového počtu pozemního vojska.
Tankové vojsko bylo tvořeno dvěma tankovými, dvěma mechanizovanými a dvanáct tankosamohybných praporů pěších a mechanizovaných divizí. Tankosamohybné prapory byly organickou součástí divizí a byl jim podřízeny. Logicky tedy byly určeny k přímé podpoře bojového úsilí mateřských divizí.
Tankové divize a mechanizované divize naproti tomu byly určeny k boji jako rychlé skupiny schopné samostatného bojového úsilí v rámci armádní obranné nebo útočné operace
Tankové vojsko navýšilo svůj podíl na početním stavu pozemního vojska na 7%.
Organizační struktury mechanizovaných a tankových divizí máme výše a není potřeba se jim dále věnovat.
Dělostřelectvo procházelo velkým organizačním mlýnem. Nadále se dělilo na:
- dělostřelectvo vojskové a bylo dotvořeno tak, že vševojskový svazek měl dva dělostřelecké pluky a jeden protitankový dělostřelecký oddíl
- sborové dělostřelectvo, které bylo posíleno o raketometné oddíly sborů a mechanizovaných svazků jim přímo podřízených
- dělostřelectvo zálohy vrchního velení, které získalo, jak je uvedeno, výše těžkou raketometnou a protitankovou dělostřeleckou brigádu.
Výrazně bylo posíleno protiletadlové dělostřelectvo na všech stupních.
Podíl dělostřelectva na pozemním vojsku dosáhl nově 6%.
Ženijní vojsko procházelo velkým rozvoje
Pěší divize prvního sledu byly posíleny o ženijní prapory, které vznikly reorganizací ženijních rot. Vznikla tak nová struktura ženijního vojska:
- ženijní brigáda byla přímo podřízena MNO
- ženijní pluky byly podřízeny vojenským okruhům a
- ženijní prapory byly podřízeny sborům a divizím.
Specifickou součástí ženijního vojska byly pontonový pluk a potom unikát našich ozbrojených sil, vodní rota. Na přímý rozkaz bývalého kolegy Destroymana se tomuto posledně jmenovanému tělesu budu věnovat více a to samostatným článkem, jinam mě, až mě potká, zardousí jako Othello Desdemonu.
Dne 1. září 1950 bylo ze čtyř rot ženijních pluků vytvořeno nové vojskové těleso, ostuda a nesmazatelná skvrna na doposud relativně čistém štítu armády a to Pomocné technické prapory, neplaze proslulé PTP.
Poměrně dobrý článek, který ledacos o tomto státem podpořeném a komunistickou stranou řízeném zločinu na lidech naleznete zde: http://cs.wikipedia.org/wiki/Pomocn%C3% ... %BD_prapor
Byl to takový malý gulag v podmínkách ČSA podle vzoru našeho velkého spojence. I díky tomuto svinstvu dosáhl podíl ženijního vojska na počtech armády 2%.
Spojovací vojsko se díky růstu jeho významu dočkalo velkého rozmachu. Jeho podíl na počtech armády dosáhl bezmála 2%.
- letecké spojovací jednotky a útvary byly přímo podřízeny velitelství letectva
- spojovací jednotky výsadkového vojska byly přímo podřízeny výsadkovému vojsku
Byly vytvořeny nové organizační struktury a bylo provedeno jejich nové rozčlenění po jednotlivých stupních.
- spojovací pluky v nové organizaci tak jak ukazuje následující schéma, byly přímo pořízeny Ministerstvu národní obrany a vojenským okruhům.
- spojovací prapory byly součástí armádních sborů
- spojovací roty se potom staly součástí vševojskových svazků a svazků a útvarů druhů vojsk.
Organizační schéma spojovacího pluk k 1. říjnu 1951
Pod spojovací vojsko dále patřily:
- vojenské výcvikové středisko
- vojenské radioelektrické ústředí
Železniční vojsko v letech 1949 až 1953 procházelo v letech 1949 až 1953 velkou stagnací. Bylo rozhodnuto k 1. říjnu 1949 zrušit velitelství železniční brigády. Takže železniční vojsko bylo tvořeno:
- železničním plukem
- dvěma železničními sklady
- osmi železničními traťovými velitelstvími
V dalším období byl železniční útvary a sklady opakovaně reorganizovány a řadu úkolů které železniční vojsko zajišťovalo přebíraly zvláštní skupiny pro vojenské účely při ministerstvu dopravy při oblastních ředitelstvích Československých státních drah.
Organizační struktura železničního pluku od 1. ledna 1951
To naopak výsadkové vojsko procházelo velkými změnami.
Dne 15. března 1950 byl vytvořen Výsadkový prapor 65 v Žilině, který následně kočoval po Československu a od listopadu 1950 byl konečně dislokován do Prešova. K 1. lednu 1951 v rámci všeobecného přeznačování vojskových těles v celé armádě bylo upraveno pojmenování výsadkových praporů 71. a 65. na 71. a 65. výsadkový prapor - jen taková kosmetická úprava. Naše armáda se tak stále více sovětizovala.
Ke dni 1. října 1951 byly vytvořeny 172. mechanizovaný výsadkový prapor v Košicích a 173. dělostřelecký výsadkový oddíl Sabinově a po roce byl reorganizován a přečíslován na 72. výsadkový prapor.
Ke dni 1. října 1952 bylo vytvořeno velitelství 22. výsadkové brigády v Prešově s těmito podřízenými jednotami:
- 65. výsadkový prapor Prešov
- 71. výsadkový prapor Zákupy, v říjnu 1952 přemístěn do Prešova
- 172. mechanizovaný výsadkový prapor v Košicích
- 173. dělostřelecký výsadkový oddíl v Sabinově
Díky tomuto rozvoji výsadkové vojsko dosáhlo podílu 1% na celkovém stavu armády.
Nová struktura armády spojena s velkým růstem počtů dělostřeleckých zbraní, potřebou přepravovat velká množství materiálu všeho druhu a přepravou velkých mas vojsk. To neslo velké požadavky na motorizaci armády a tedy se muselo začít ledaco dít automobilním vojsku.
Už v říjnu 1949 byly vytvořeny tři automobilní zbrojnice a vojenské výcvikové středisko přímo podřízené MNO.
V roce 1950 potom vznikly automobilní roty a automobilní prapory začleněné do organizace svazků a vojenských okruhů či přímo podřízené MNO. Jako organické součásti pěších praporů a dělostřeleckých oddílů vznikaly dopravní čety a automobilní dílny.
Byl vytvořen automobilní stavební prapor.
Co se všechno stalo?
Byly reorganizovány a nedislokovány:
- automobilní prapor 5 v Brně byl přejmenován na 2. automobilní prapor a přemístěn do Českých Budějovic
- automobilní prapor 8 z Banské Bystrice byl přejmenován na 7. automobilní prapor a přemístěn do Martina
- automobilní prapor 12 v Rakovníku byl přejmenován na 4. automobilní prapor a přemístěn do Kralovic
Byly zrušeny dva automobilní prapory, a to 2 a 6 ve Vysokém Mýtě a Olomouci
Změny v podřízenosti:
V podřízenosti MNO: byl ponechán 1. automobilní prapor Praha a MNO převzalo do své podřízenosti 2. automobilní prapor v Českých Budějovicích a 4. automobilní prapor v Kralovicích
Do podřízenosti velitelství 1. vojenského okruhu byl předán 3. automobilní prapor v Plzni a přemístěn do posádky Dobřany
Do podřízenosti velitelství 2. vojenského okruhu byl předán 7. automobilní prapor v Martine.
V této době se automobilní vojsko podílelo na počtech armády už 1,6 %.
Silniční vojsko bylo jako samostatný druh vojska vytvořeno na koci roku 1950. Přesněni řečeno v listopadu. Jeho základem bylo zřízení dvou útvarů. Byla to:
1. silniční rota v Dobřanecha později redislokovaná do Kadaně. Tato rota byla podřízena velitelství 1. vojenského okruhu
2. silniční rota v Martině, později redislokovaná do Města Libavá, rota byla podřízena velitelství 2. vojenského okruhu.
Obě tyto roty byly zrušeny k 1. listopadu 1955. Ale základ byl položen. Ani toto vojsko neuniklo do zapojení do perzekuce nepohodlných lidí a ze silničních rot byly vytvořeny další Pomocné technické prapory. Více viz. link na wikipedii výše.
Dne 1. října 1949 byl Výcvikový prapor zvláštních bojových prostředků přejmenován na Prapor zvláštních bojových prostředků 103, dislokace se nezměnila a útvar zůstal v Olomouci. Ke dni 1. ledna 1950 byl tento prapor přejmenován na Chemický prapor 103, stále v Olomouci.
Ale chemické vojsko rostlo, i když pomalu. K 1. květnu 1950 byl vytvořen chemický prapor 101 v Jaroměři a byl podřízen hlavnímu štábu. Oba prapory byly reorganizovány ke konci téhož roku takto:
- na 101. chemický prapor v Jaroměři a byl podřízen velitelství 1. vojenského okruhu. Jeho velitelem byl v této době Otakar Zelníček
- na 103. chemický prapor, který byl přemístěn z Olomouce do Šafárikova a od roku 1953 do Červené Vody a byl podřízen velitelství 2. vojenského okruhu
K 1. listopadu 1952 byl vytvořen 105. plamenometný prapor v Liberci a byl podřízen velitelství 1. vojenského okruhu.
Ke konci roku 1950 byly vytvořeny chemické čety a ty byly podřízeny jednotlivým vševojskovým svazkům. V souvislosti s podřízením chemických praporů jednotlivým vojenským okruhům byly vytvořeny dvě chemické zbrojnice, dnes bychom řekli sklady.
K lednu 1951 byly v rámci chemických praporů zřízeny jako třetí roty plamenometné jednotky a červenci byly zřízeny okruhové chemické sklady.
Co se týká letectva, rok 1950 nastartoval jeho intenzivní budování a přezbrojování na novou kvalitu. V září 1950 byl vytvořen nový typ leteckého svazku a to letecká bitevní divize, vrtulová, vyzbrojená licenčně vyráběnými letouny Il-10.
Dále vznikla letecká bombardovací divize přechodně cvičená na letounech Siebel.
Od roku 1950 bylo rozšířeno stíhací letectvo a přezbrojeno na proudové letouny.
K 1. říjnu 1950 byla zřízena hlavní povětrnostní ústředna letectva. Podle plánu výstavby letectva bylo předpokládáno, že v závislosti na dodávkách nové letecké techniky budou postaveny z náhradních leteckých pluků další stíhací, bombardovací, zpravodajské, dopravní a spojovací svazky a útvary. Mělo to být impozantní.
- tři letecké sbory
- čtyři letecké svazky
- třináct leteckých pluků
- dva dopravní letecké pluky
- tři zpravodajské letecké pluky
- 2 spojovací letecké pluky.
V souvislosti s tím došlo k navýšení počtu letištních správ, ale to TOP se stalo 15. února 1950. Bylo zřízeno letecké operační středisko s radarovými ústřednami a stanicemi. Další bylo zřízeno v květnu toho samého roku.
V roce 1951 byly zřízeny tři nové vojenské letecké celky. Byly to štáby leteckých technických divizí, které nahradily dosavadní těžkopádní systém pozemního zabezpečení letectva. Letištní prapory těchto technických divizí se staly rozhodujícím výkonným prvkem leteckého týlu, které se o vlastní letecké pluky staraly jak na mírovém, tak polním i záložním letišti. Ale zde se vývoj nezastavil.
V roce 1953 byly v rámci technických divizí zřízeny další přelomové jednotky:
- leteckého a radiotechnického zabezpečení
- letecké spojovací jednotky
- letecké divizní opravovny
Letecké technické divize převzaly na sebe i veškeré zásobování a skladování materiálu. Jedna taková technická divize dokázala pokrýt potřeby 2 až 3 bojových leteckých svazků.
Aby se zásadním způsobem zlepšil výcvik leteckého létajícího i pozemního personálu byla k 1. květnu 1951 z náhradních leteckých pluků vytvořena výcviková střediska letectva.
K 1. září 1951 byly vytvořeny letecké stíhací a bombardovací divize přímo podřízené MNO. Významnou změnou bylo to, že v polovině roku 1953 byly postaveny další letecké svazky, útvary a jednotky a celková reorganizace letecké povětrnostní služby, která propojila letectvo armádní, s protivzdušnou obranou a civilním sektorem.
Na konci roku 1952 se organizace bojových svazků a útvarů letectva skládala:
- jednoho leteckého sboru o dvou leteckých stíhacích divizích, každá se třemi leteckými stíhacími pluky a výcvikového střediska
- jeden samostatný letecký stíhací pluk
- jedna bitevní letecká divize o třech bitevních leteckých plucích a výcvikovým střediskem
- jedna bombardovací letecká divize se třemi bombardovacími leteckými pluky výcvikovým střediskem
- jeden dělostřelecký a průzkumný letecký pluk
- jeden kurýrní letecký pluk
Z uvedeného vyplývá, že letectvo mělo našlápnuto poprvé od konce války dobrým směrem a začala z něho růst síla, se kterou se v krátké době muselo počítat. Ale oproti plánu to bylo pořád někde úplně jinde.
Vojsko protiletadlové obrany státního území, zkratkou PLOSÚ, začalo také pomalu růst. K 15. prosinci 1950 mu byla přímo podřízena jedna protiletadlová divize. Pozemní protiletadlové útvary byly podřízeny na počátku roku 1951 celkově třem velitelstvím obvodů PLOSÚ. Byly to:
1. obvod protiletadlové obrany státního území, Praha, podřízené jednotky a útvary
- 158. hlásný prapor
- hlavní velitelské stanoviště
- velitelská baterie
- spojovací rota
2. obvod protiletadlové obrany státního území, Olomouc,
- pomocné velitelské stanoviště 2. obvodu Protiletadlové obrany státního území
- velitelská baterie
- spojovací rota
- 157. hlásný prapor
3. obvod protiletadlové obrany státního území, Zvolen, podřízené jednotky a útvary
- pomocné velitelské stanoviště 3. obvodu Protiletadlové obrany státního území
- spojovací rota
- velitelská baterie
- 156. hlásný prapor
Útvary stíhacího letectva nebyly PLOSÚ přímo podřízeny, pouze vyčleňovány velitelstvím letectva a to byl stále zásadní problém. Vše zde zůstalo na půl cestě - byla v tom asi nejasnost v potřebách PLOSÚ a možná i trochu ješitnosti na straně velitelství letectva. Jediný pokrok bylo to, že došlo k reorganizaci hlásné služby PLOSÚ a jejímu propojení s hlásnou službou letectva.
Služby v armádě byly v letech 1949 až 1953 rozděleny takto:
- zabezpečující přímou péči o vojska, tedy proviantní, výstrojní, zdravotnická, veterinární
- technické druhy, tedy výzbrojní, technické a dopravní služby letectva
- zabezpečující dopravní úkoly, tedy automobilní a služba zásobování PHM
- specifické, tedy justiční, stavební, ubytovací, doplňovací a další
Nárůst úkolů intendanční služby vedl k jejímu rozdělní na službu proviantní a výstrojní, stejně tak byly rozděleny původní intendanční skaldy a tyto sklady byly vytvořeny už od stupně útvar. Služby byly posíleny a pomohlo i vytvoření dílen na všech stupních. Byla zahájena masová výstavba vojenských kuchyní.
Základem zdravotní služby zůstaly vojenské nemocnice, které byly rozděleny na okruhové a posádkové v sídlech velitelství divizí. Sice klesl jejich počet, ale jejich kvalita šla výrazně nahoru a zdravotní péče se přiblížila blíže k vojákovi.
Novým typem zařízení služby byly od konce roku 1950 divizní ošetřovny podřízené náčelníkům zdravotní služby těchto divizí a v roce 1950 byly vytvořeny plukovní ošetřovny.
Zdravotní služba u letectva zůstala bez významných změn, co se týká samotného letectva.
Veterinární služba by mohla být už považována za přežitek, ale stále ještě měla v armádě své místo. Její hlavní složkou byly vojenské veterinární nemocnice a veterinární zařízení svazků a útvarů. Díky motorizaci ale jejich počet klesl tak, že na každém okruhu už bylo jen jedno takové zařízení.
U útvarů byly zřízeny v roce 1949 zřízeny plukovní veterinární ošetřovny, ale ty byl společně s podkovárnami zrušeny v roce 1953.
To co přežilo až do konce ČSA, ČSLA a znovu ČSA bylo v listopadu 1950 zřízené výcvikové středisko pro vojenské psy, v roce 1952 přejmenováno na středisko pro výcvik psů a psovodů. Bylo vytvořené v Terezíně a redislokované v květnu 1953 do Grabštejna, které ovšem v roce 1958 přešlo do složení Pohraniční stráže. Tak byla položena tradice výcviku služebních psů, ze které naše země čerpá doposud a patříme v tomto směru k tomu nejlepšímu na celém světě.
Výzbrojní služba byla v tomto období nesmírně důležitá. Přezbrojovaní armády na jednotnou výzbroj ve všech jejích druzích zbraní a vojenské bojové a speciální etniky na n kladlo mnoho složitých úkolů. Je divné, že výzbrojní služba byla v roce 1950 přejmenována na technickou službu. Skládala se z několika druhů zásobování poskytování servisu podle jednotlivých druhů vojsk a plnila jednu z nosných úloh při zajištění bojeschopnosti a bojové pohotovosti vojsk.
V srpnu 1950 byly zřízeny:
- hlavní hospodářská správa MNO jako centrální složka pro řízení celého materiálně technického zabezpečení vojsk bojovou technikou a
- správa pro plánování a evidenci, která centrálně řešila otázky kolem plánování, investic a spolupráce s civilním sektorem
Za rok bylo vše zrušeno a úkoly správ přešly na velitelství druhů vojsk a správy služeb. Současně byla vytvořena správa pro plánování výzbroje a techniky jako centrální řídící složka pro zajišťování výzbroje a techniky dle požadavků druhů vojska a služeb.
V roce 1953 došlo k rozdělení výzbrojní služby na dvě části:
- oblast pro zabezpečování výzbrojí a municí
- oblast zabezpečování bojovou technikou
Základem organizace výzbrojní služby byly sklady a dílny specializované podle druhů výzbroje podřízené přímo velitelům druhů vojsk. V roce 1950 byly vytvořeny okruhové sklady a dílny, speciální sklady a dílny výzbroje a munice byly zřízeny také u útvarů a svazků.
Tímto bych ukončil tuto kapitolu. V té další se podíváme na roky 1954 až 1956 tedy na vojenskou teorii a trochu politiky a tím tuto akvizici v tomto cyklu ukončíme.
