Ženijní (nebo chcete-li dobově „sapérská“) výbava pěšáka v poli, stála vždy na okraji zájmu širší veřejnosti zabývající se vojenskou historií. Důvody toho, jsou více než zřejmé. Každý sice zná, nebo alespoň tuší k čemu se používají polní lopatky, nicméně jejich „atraktivita“ ve srovnání s chladnými a střelnými zbraněmi poněkud pokulhává. Přesto i tyto prostředky mají své opodstatnění a dovolím si tvrdit, že v určitých situacích jsou mnohem nezbytnější, než „kvér“ na zádech a plné kapsy střeliva.
Jedním z těchto prostředků, které si v tomto článečku představíme je rakousko-uherská sapérská sekerka Beilpicke M 1895. Již z názvu lze dovodit, že se nejedná o „klasickou“ sekerku, ale jakýsi „sekerošpičák“, kdy vedle běžného ostří sekerky je zde i poměrně silný bodec. V roce 1896 začala tato sekerka přicházet do výzbroje praporů polních myslivců rakousko-uherské armády, aby o rok později byla zavedena i u „řadové“ pěchoty. U každé roty pak bylo vždy 32 mužů vybaveno těmito sekerošpičáky. Je zajímavé, že tento progres v podobě sekerky M 1895, předstihl v zavedení do výzbroje i polní lopatku M 1910 (Feldspaten M 1910). Jak již bylo výše uvedeno, sekerka se začala vyrábět v roce 1895 a její výroba pokračovala i v průběhu Velké války. Po válce pak nalezla uplatnění v armádách nástupnických států, čs. armády nevyjímaje.
Na výrobě Beilpicke M 1895 se podílelo hned několik výrobců a tak můžeme mezi jednotlivými sekerkami nacházet menší tvarové odlišnosti. Zrovna tak, lze narazit na exempláře s vyraženým označením výrobce či přebírací značkou „eráru“, nebo sekerky prosté jakéhokoliv označeni. Na topůrku pak byla vyražena centimetrová stupnice, suplující dnešní metr. Bodec a ostří bylo chráněno koženým pouzdrem, v pozdějším období lacinější náhražkou z plechu a tkaniny. Beilpicke byla nošena na opasku nebo upevněna na tornistře vojáka (viz úvodní foto).
TTD:
Zdroje:
valka.cz
aksamit.wz.cz/
pickelhaubes.com
