Ludvík XIV. panoval dvaasedmdesát let, z čehož doba osobní vlády činila padesát čtyři roky. Aby si jako vládce zabezpečil slávu a zejména, aby oslabil moc Habsburků v Evropě, vyvíjel intenzivně vojenské úsilí. Z 54 roků panování Ludvíka XIV. bylo nejméně 30 válečných. K válce je ovšem potřeba armádu. Když byl v roce 1659 uzavřen se Španělskem mír, měla sice Francie ve zbrani asi 250.000 mužů, avšak ministr války Le Tellier ihned po uzavření míru, stavy armády výrazně snížil. Jednotky přímo podřízené králi, byly zredukovány na 10.000 mužů, pravidelnou pěchotu tvořilo 35.000 vojáků plus 10.000 jezdců.
Až po smrti Mazarina (roku 1661), prvního ministra a hlavy královské rady, se Ludvík XIV. stal skutečným vládcem zodpovědným jenom sám sobě. Okamžitě vyvinul úsilí, aby armádu znovu vybudoval. Zavedl novinku, že se od roku 1664 nedala koupit důstojnická místa ve čtyřech rotách jízdy, jež tvořily královu gardu. Tím zvýšil její loajalitu a bojovou sílu, takže se stala elitou s pověstí nejstatečnější a nejschopnější jednotky v Evropě. Nebylo to ovšem zadarmo. Státní pokladna byla ochuzena o značný příjem z nakupování důstojnických míst. Navíc - garda začala dostávat žold, stejně jako vojáci a dostávala ho pravidelně, na tom Ludvík XIV. trval, což byla v té době nevídaná spolehlivost vedoucí k vyšší motivaci gardy.
Král svou pozici nejvyššího velitele armády bral zodpovědně. Vybíral osobně generály, ale i důstojníky v nižších postech. Vojáci pilně cvičili a často se vykonávaly přehlídky, které král miloval. Starostlivost o vojáky byla takřka moderní. Král je zásoboval uniformami a dal vybudovat pařížskou Invalidovnu, kam se mohli uchýlit ranění, zmrzačení vojáci a veteráni a nemuseli žebrat po ulicích.
Síla francouzské armády postupně rostla. V letech 1667-68 (devoluční válka) měla armáda sílu asi 70.000 vojáků, ve válce proti Nizozemí už 120.000 a po 6 letech, kdy tento konflikt skončil, měla Francie ve zbrani již 280.000 mužů. V roce 1700, kdy vypukl válečný konflikt o španělské dědictví, síla armády vzrostla na 380.000 vojáků. Francii se tedy podařilo postavit největší armádu na kontinentu. Stejnou mírou rostlo i námořnictvo. Nyní se podíváme na jednotlivé války blíž.
Devoluční válka (1667-68)
Manželka Ludvíka XIV. Marie Terezie byla dcera španělského krále Filipa IV. a ve svatební smlouvě se zřekla všech dědičných nároků. Kvůli této rezignaci na španělský trůn, měla Francie dostat značnou finanční částku, která ale nikdy vyplacena nebyla. Ludvík XIV. od té doby snil, že ovládne španělský trůn díky tomuto nedodrženému závazku. Naskytla se mu ale jiná záminka. Z prvního manželství Filipa IV. vzešla jenom dcera – Marie Terezie. Z druhého manželství vzešel syn – dědic trůnu Karel a dcera Margareta Terezie. Podle závěti Filipa IV., pokud by Karel předčasně zemřel, výhradní dědičkou celého Španělska měla být Margareta Terezie. Po smrti Filipa IV., když na španělský trůn dosedl čtyřletý Karel II., vyhrabali právníci Ludvíka XIV. existenci právního nároku, platícího ale jenom v občanskoprávních sporech, že v případě dědictví, mají dcery z prvního manželství přednost i před mužskými dědici z druhého manželství. Šlo o právo devoluce čili „přenesení“. Na základě tohoto pochybného nároku Ludvík XIV. žádal od Španělska odstoupení 14 provincií v Španělském Nizozemí ve prospěch Francie.
Devoluční válku proti Španělsku zahájila Francie bez vypovězení a šlo jenom o hru. Španělsko ve Flandrech mělo k dispozici málo vojáků, zatímco na straně Francie stálo dobře vycvičené vícenásobné vojsko. Navíc – Nizozemsko jako takové, bylo v té době koaličním partnerem Francie. Španělé mohli zvolit jenom jedinou taktiku, a to stáhnout se do opevněných měst, které bylo nutno obléhat. Celá válka vypadala spíš jako manévry, ale na Evropu udělala dojem. Když Ludvík XIV. obsadil i provincii Franche-Comté, Evropa se konečně vyděsila. Angličané a Nizozemci uzavřeli spojenectví se Španělskem a později se připojilo i Švédsko. Ludvík XIV. musel přistoupit na kompromisní mír a nakonec si mohl ponechat jenom část obsazeného území, na které se devoluce ani nevztahovala.
Válka proti Nizozemí (1672-78)
Ludvík XIV. po vynuceném uzavření míru upřel své zraky na Nizozemsko, které mu už dlouho leželo v žaludku, nejen proto, že přistoupilo do trojkoalice. Odpor k Nizozemsku měl hlubší příčiny táhnoucí se daleko do minulosti, např. pro obchodní zájmy. Před zahájením války, však bylo potřeba nejdřív rozbít trojkoalici (Anglie, Nizozemí, Španělsko). Nejdůležitější bylo získat na svou stranu Anglii, a to se podařilo prostřednictvím tajné vyslankyně Francie. Tzv. Doverskou smlouvu o alianci mezi Francií a Anglií proti Nizozemí vyjednala Henrieta Anna Stuartovna - první manželka bratra francouzského krále Filipa I. Orleánského (zv. Monsieur) a současně sestra anglického krále Karla II. Ludvík XIV. poté vyvinul tlak na Leopolda I. císaře Svaté římské říše německého národa (dále jen „Německá říše“), aby zachoval neutralitu. V dubnu 1672 mohl Ludvík XIV. izolovanému Nizozemsku vyhlásit válku.
Válka nezačala pro Francii dobře. Nejprve došlo k námořní bitvě u Solebay, kde spojená loďstva Anglie a Francie se 108 loděmi zaútočila na 75 holandských plavidel. V této bitvě se vyznamenal nizozemský admirál Ruyter, pokládán za největšího námořního velitele historie, který pro Nizozemí zabezpečil vítězství. Angličané sice v bitvě se ctí obstáli, ale francouzskému námořnictvu chyběla zkušenost a kázeň. Ludvík XIV. se tedy mohl spolehnout jenom na pěchotu. Vydal se osobně na čele armády o síle 150.000 mužů podél řeky Maas až k Rýnu k místu, kde se Rýn dal překročit. Sám zůstal na pravém břehu, když se část armády bezhlavě vrhla do vody. I když na druhém břehu byla jenom malá holandská posádka, Francouzi se dostali pod palbu a nastal zmatek. Až když na pomoc přispěchal princ de Condé (zv. Velký Condé) se svými zkušenými vojáky, skončila vojenská operace vítězstvím pro Francii. Z této šarvátky udělala francouzská propaganda jednu z největších událostí v historii a zázrak století a triumfální čin Ludvíka Velikého. Král poté zabral většinu území kromě Amsterdamu a Nizozemí se ocitlo na kolenou.
Michiel de Ruyter (1607-76) - nizozemský národní hrdina
Na základě těchto okolností umírněná část vlády Nizozemí dala přednost uzavření potupného míru s Francií. Avšak francouzské mírové podmínky měly být pro Nizozemsko natolik destruktivní, že došlo ke vzpouře a k moci se dostala frakce demokratů, v jejímž čele stál princ Vilém III. Oranžský, do kterého Holandsko vložilo všechny naděje, že je vyvede z porážky. Na jeho rozkaz prorazili Holanďané hráze a moře se jako ochranný val rozlilo okolo Amsterdamu ale i dalších holandských měst. Tím se zamezil postup armády Ludvíka XIV., který ani po moři nebyl schopen zabránit volnému pohybu holandským lodím. Uchýlil se tedy do Saint-Germain-en-Laye a slavil „vítězství“. Mezitím se Vilém Oranžský snažil založit koalici proti Ludvíku XIV, což se mu i podařilo. Získal podporu Španělska, Německé říše, Braniborska-Pruska, Brunšvicka-Lüneburska a Dánska. Přišla zima a francouzský maršál Luxembourg se vydal po zamrzlé ochranné vodě na pochod s 12.000 pěšáky k městu Leiden a Den Haag. Překvapila je však obleva a stěží vyvázli. Při namáhavém ústupu dali francouzští vojáci průchod své nenávisti. Některá holandská města byla vypleněna, domy zapáleny a obyvatelstvo krutě ztýráno.
Vilém III.Oranžský (1650-1702)
Dalším významným cílem k dobytí se stalo město Maastricht, protože bylo klíčem ke vstupu do Holandska od jihu. Město bránilo jenom asi 5.000 mužů, nebylo tedy kam spěchat. Zde poprvé bylo použito techniky, se kterou přišli Turci – vykopání paralelních zákopů, čím se zlepšila pohyblivost a bezpečnost útočícího vojska. Město se po osmi dnech vzdalo.
Není však mým účelem se v tomto článku zabývat jednotlivými bitvami, ale shrnu jenom celkovou situaci. Holandsku se podařilo znovu uhájit převahu na moři, když s menším počtem lodí (pod Ruyterovým velením) donutilo obrátit se k útěku početnější francouzsko-anglickou flotilu. Konflikt s Holanďany ale mezitím přerostl do středoevropského konfliktu. Někteří spojenci Francie – např. Švédsko, byli zatlačeni do defenzívy. Jiní (např. Kolínsko, Münstersko) se pomalu od Francie odvraceli anebo naopak – poskytovali pomoc Holanďanům. Dokonce i král Karel II., kterému Francie za pomoc platila, hrál na obě strany. Válka se protahovala, Francie některá území dobyla, jiné ztrácela. Ale i když francouzská armáda byla často v nelehké situaci, snažila se statečně na všech frontách udržet a často vítězila.
Když námořní holandský hrdina Ruyter v jedné námořní bitvě zahynul, mohlo francouzské loďstvo ovládnout aspoň Středozemní moře. Když se v roku 1677 Monsieurovi podařilo dosáhnout několik vítězství, nastal čas vyčerpávající válku pomalu ukončit. Byl uzavřen mír, ovšem jenom kompromisní, pod tlakem středoevropských států, které už měly jiné starosti. Ludvík XIV. si sice mohl klást podmínky, ale válka neskončila podle jeho představ, jelikož jeho spojenci nebyli příliš úspěšní a hlavní cíl války – rozdrcení holandských vojsk a okupace celého Nizozemí nebyl dosažen. Přesto i on mír potřeboval, vzhledem k nedostatku financí a nepokojům ve Francii. V mírové smlouvě tedy formuloval své podmínky umírněně. Vrátil Maastricht, ale získal nejméně tucet měst ve Španělském Nizozemí, ze kterých hlavně provincie Franche-Comté byla strategicky významná.
Expanze Francie v dalších letech
Vzhledem k skoro prázdné státní pokladně, se zdálo že si Ludvík XIV. dá s vojenskými výboji chvíli pokoj. V letech 1679-80 se ale zmocnil dalších území s pomocí právních kliček a účelového výkladu práva. Jakýkoli sebemenší vztah kraje, města, či městečka k Francii sahající i daleko do minulosti, se vyložil jako oprávněný nárok Francie na toto území. Pokud současní zeměpáni těchto území nárok Francie neuznali a nebrali její suverenitu jako nejvyšší instanci, byly jejich pozemky zabaveny a silou vojsk přiděleny k Francii. Ludvík XIV. takto zabral třeba další území v Alsasku a města z panství falckého kurfiřta. V roce 1681 okupoval město Štrasburk, které bylo nedílnou součástí Německé říše a město Casale v severní Itálii, jenž mělo pro Španělsko velký význam, protože jistilo jejich panství nad Milánem. Obě města získal pod svou správu. Expanze Francie pokračovala a francouzská vojska se zmocnila i větší části Lucemburska. Nebylo protivníka, který by se Francii mohl postavit, nejen vzhledem k síle francouzského vojska ale také z důvodu, že císař musel čelit povstání v Uhrech a postupujícím Turkům. Když byli v roce 1683 Turci poraženi, císař a francouzský král uzavřeli příměří, aby obě strany získali čas.
Meziobdobí míru (1678-88)
Od konce války s Nizozemskem až do roku 1688 Ludvík XIV. žádnou oficiální válku nevedl a stál v Evropě na vrcholu své moci. Musel však čelit odporu ostatních států. Města, kterých se zmocnil bez řádného právního podkladu, trpěla ponížením. Také jeho odmítnutí táhnout proti Turkům (protože tajně doufal, že Německá říše prohraje a on potom, když Turky vyžene, bude moci požadovat císařskou korunu) se pokládalo za zradu. Vždyť Ludvík XIV. nepřerušil nikdy s Turky obchodní vztahy a tajně podporoval i povstání v Uhrách, jen z důvodu, aby se Německá říše zhroutila. Jenže Německé říši se dařilo. Nad Turky zvítězila a také postupně ovládla Uhry a Sedmihradsko. Císařští vojevůdci kráčeli od vítězství k vítězství a na jejich čele stál snad největší vojevůdce všech dob, kterému Ludvík XIV. odmítl ve Francii svěřit vojenské velení – princ Evžen Savojský. Uzurpátor sedící na francouzském trůn začínal být skoro každému trnem v oku.
Evžen Savojský (1663-1736), kterého Ludvík XIV. jako velitele odmítl a později toho hořce litoval.
Válka o dědictví falcké (1688-97)
V roku 1686 byla vytvořena augsburská liga – spojenectví proti Francii mezi Nizozemím, Leopoldem I., Španělskem, Bavorskem, Švédskem a Saskem. (Roku 1689 se připojila i Anglie, když na anglický trůn v rámci konstituční monarchie spolu s manželkou princeznou Marií dosedl nesmiřitelný odpůrce Ludvíka XIV – Vilém III. Oranžský).
Když zemřel falcký kurfiřt, bratr Liselotte Falcké (druhé manželky Monsieura), která se všech nároků na Falc vzdala ve svatební smlouvě, Ludvík XIV. přesto vznesl pochybný právní nárok na území, podobný jako za devoluční války, aby posunul francouzské území hlouběji do Německé říše. Obrátil se nejdříve na papeže, aby ve věci sporu o Falc rozhodl, avšak Svatá stolice nebyla ochotna vynést soud ve prospěch Francie. Když Ludvík XIV. nepochodil, zahájil útočnou válku o jejímž výsledku nepochyboval, vždyť měl k dispozici armádu, která byla nejsilnější v Evropě, navíc s výhodou jednotného velení a schopná okamžitého nasazení a rychlého přesunu. Tím svévolně porušil mír, ale to ho netrápilo. Francouzské vojsko napochodovalo do Falc bez vyhlášení války a začalo pustošit vojensky téměř nechráněnou krajinu.
Boje v dlouholeté válce nakonec probíhaly nejen v Německu a ve Španělském Nizozemí, ale i v Itálii a okrajově i v Indii a Karibiku. Ludvík XIV. se snažil zrealizovat i invazi do Anglie, avšak ta se nezdařila. Na moři Francouzi utrpěli porážku. Na pevnině však Francie neměla prakticky konkurenta a dobyla řadu vítězství. Avšak, jak čas ubíhal, žádná totální porážka protivníků Francie se nekonala. Rozhodující vítězství se oběma stranám pořád vyhýbalo a Francie krvácela, prakticky dospěla k platební neschopnosti. Když byl v roce 1697 konečně uzavřen mír, protivníci Francie byli rovněž vyčerpáni. Ludvík XIV. však už své zraky upíral jiným směrem a také z tohoto důvodu kompromisní mír uzavřel. S pomocí dědických nároků chtěl získat Španělsko a tím i všechna území, která mělo Španělsko v držbě – a těch bylo hodně, prakticky po celém světě.
Ludvík XIV. po válce vrátil skoro všechno, co ke své zemi připojil, ale ponechal si některá klíčová území a kvůli Španělsku se pustil do složité politiky.
Válka o španělské dědictví (1701-14)
Plán bitvy u Höchstӓdtu (známější pod názvem u Blenheimu)
Souhrn náhod Ludvíkovi přihrál do karet. 1.listopadu 1700 zemřel poslední Habsburk na španělském trůnu – Karel II. Nezanechal po sobě dědice trůnu a otázka, komu po jeho smrti připadne španělské dědictví, se řešila na evropských dvorech ještě během jeho života. Nárok na trůn si mohli dělat zejména Habsburkové a Bourboni. Leopold I. doufal, že mu španělské dědictví připadne celé, protože jeho manželkou byla druhá dcera španělského krále Filipa IV. (Margareta Terezie), která se svých nároků na španělský trůn nevzdala, pro případ, že její mladší bratr Karel II. zemře jako bezdětný. To by ovšem nutně vyvolalo další válku, protože Ludvík XIV. by tím pádem byl obklíčen Habsburky od Španělska, přes Německo až po Flandry, a to by si nenechal líbit. Karel II., který měl v závěti určit svého dědice, i když neměl Francii v lásce, si byl vědom, že Leopold I. nemá prostředky ani vojenskou sílu zachovat španělskou říši celistvou. Rozhodl tedy ve prospěch Francie a novým králem se měl stát druhý vnuk Ludvíka XIV. – Filip z Anjou, pod podmínkou, že říše bude uchována jednotná a nebude nikdy sjednocena s Francií. Pokud by Francie podmínku nesplnila, měl trůn připadnout Habsburkům - jejich arcivévodovi Karlovi. Záhy na to Karel II. zemřel.
Ludvík XIV. se chopil příležitosti, na kterou čekal celý život. V prví řadě mu šlo o zájmy Francie a jeho vnuk se tedy i nadále měl řídit jeho politikou a přispívat k jejímu prosazování. Mladý Filip V. se na jeho radu oženil s Marii Luisou Savojskou. Ludvík XIV. se začal vměšovat i do vnitřních španělských záležitostí a obsadil klíčové pozice Francouzi. Podle francouzského vzoru byl uspořádán i celý vládní systém. Některé výhradní španělské obchodní záležitosti převzala pod kontrolu Francie. Došlo k přesunu francouzských jednotek na severu Španělského Nizozemí. Filip V. se nástupem na trůn dokonce ani nevzdal práv na trůn francouzský. Tím se otevřela možnost, že možná jednou bude moci vládnout oběma zemím.
U ostatních evropských velmocí vznikly obavy, že se Francie a Španělsko spojí v jeden stát a Francie by se tak stala nejmocnější. Anglie, Nizozemí a Leopold I. uzavřely tedy koalici a se zdůvodněním, že obnovením práv Filipa V. na francouzský trůn došlo k porušení španělské závěti, vyhlásily 15. května 1702 Francii válku. Konfliktu se zúčastnily všechny soudobé evropské mocnosti, s výjimkou Švédska a Ruska. Ludvík XIV. měl za spojence jen bavorského a kolínského kurfiřta a ze začátku i Savojsko a Portugalsko. Začala, do té doby, nejkrvavější válka. Mušketu nahradila puška, která se dala snadno nabíjet a byla opatřena bodákem, takže posloužila nejen jako palná ale i bodná zbraň. Nejdůležitějším válečným faktorem se stala mobilita a v bitvách rozhodovala schopnost rychlého manévrování. Na začátku války byla francouzská vojska úspěšná. Už se zdálo, že můžou táhnout na Vídeň, když se vévodovi z Marlborough podařilo vylodit ve Flandrech a nepozorovaně proniknout k Francouzům zezadu. Mezitím Evžen Savojský překročil Alpy a oba vojevůdci spojili své armády. 13.srpna 1704 došlo k bitvě u Höchstӓdtu, kde Francouzi utrpěli zničující porážku. Tato bitva znamenala ve válce obrat, kdy se iniciativy chopil nepřítel Francie. Padlo Bavorsko – hlavní spojenec Francie a Francie musela čelit i vnitřním nepokojům. Francouzská vojska byla postupně vytlačena z Itálie, Říše i Španělského Nizozemí a musela se uchýlit k obraně. Ludvík XIV. sice dostal nabídku k uzavření míru, ale válčil dál, protože obrana se jeho vojskům dařila. Další zlom nastal 11.září 1709, kdy se odehrála bitva u Malplaquet , ve které se francouzská vojska pokusila zastavit postup Evžena Savojského a vévodu z Marlborough na Paříž. Spojenci sice ovládli bojiště a Francouzi museli ustoupit, ale ztráty tandemu Evžen-Marlborough byly velké a postup na Paříž se už nedal uskutečnit. Výsledek bitvy byl tedy sporný – obě strany ho pokládaly za vítězný.
Bitva u Malplaquet
Vévoda z Marlborough – John Churchill (1650-1722), skvělý vojevůdce, upadl po mocenské změně, koncem války o španělské dědictví, v nemilost. Byl slavným předkem Winstona Churchilla.
V následujících letech se objevovaly i snahy o vyjednání míru., protože situace jak ve Francii, tak i v protifrancouzské koalici začala být složitá. Protifrancouzskou koalici začaly nahlodávat spory. V Anglii došlo k mocenské změně, a válka už dále nebyla podporována. V roce 1711 zemřel císař Josef I., který v roce 1705 zdědil po otci Leopoldovi I. mocnářství a na jeho místo nastoupil Karel VI., který byl po smrti španělského krále Karla II. habsburským uchazečem o španělský trůn. Tím tedy zase (zejména z anglické strany)vznikla obava, že v případě, že Francie válku prohraje, nastane stejná hrozba jaká hrozila u Francie, ale tentokrát ze strany Habsburků, že připojí Španělsko k mocnářství a stane se dominantní evropskou mocností. Tyhle události nahrávaly Francii a když k tomu ještě v roce 1712 došlo k bitvě u Denainu a Francouzi nad Nizozemci zvítězili, v následujících jednáních o míru, byla pozice Francie značně vylepšena. Mír zabezpečil určitou evropskou mocenskou rovnováhu, přičemž Francie a Španělsko zůstaly odděleny a integrita Španělska byla zachována. Francie sice z války nevyšla poražena, ale ani mnoho nezískala. Nejvíc se na výsluní dostala asi Anglie, která získala několik území, mezi nimi strategicky významný Gibraltar, některé francouzské državy atd. a stala se dominantní námořní velmocí.
Bitva u Denain
Tolik tedy stručně k válečnému úsilí Krále Slunce, jenž se ale asi nejvíc proslavil výstavbou zámku Versailles, svými metresami, leskem dvora a neomezenou absolutní mocí. Ludvík XIV. se bezesporu zasloužil i o rozkvět Francie a válkami rozšířil svou zemi o rozsáhlá území, např. o Franche-Comté nebo Alsasko, avšak když v roce 1715 zemřel, zanechal – hlavně kvůli vyčerpávajícím válkám - státní rozpočet před bankrotem a lid v bídě.
Zdroje:
Uwe Schultz, Ludvík XIV, a jeho doba, vyd. Beta-Dobrovský, 2008
Marc Ferro, Dějiny Francie, vyd. Lidové noviny, 2006
http://crg.cz/sekce/historie/referaty/n ... vikXIV.htm
http://leccos.com/index.php/clanky/devo ... -1667-1668
http://cs.wikipedia.org/wiki/Dev%C3%ADt ... v%C3%A1lka
http://cs.wikipedia.org/wiki/Francouzsk ... v%C3%A1lka
http://encyklopedie.vseved.cz/v%C3%A1lk ... Blsk%C3%A9
http://www.ucseonline.cz/valka-o-spanelske-dedictvi/
