Moskva "Tajfun" do 6.12.41 II. Č 1-3.

[michan]

Díl II:
Část 1.

V líčení bitev I. jsme sledovali německé jednotky od Kalininu až po město Istra do 6. prosince 1941. Nyní si popíšeme operace směrem na jih až k Tule u Guderiana.
Jižně od Istry, po obou stranách silnice Ruza – Zvenigorod a podél řeky Istry útočí od 19. listopadu 9. sbor generála Geyera se svou 252., 87. a 78. pěší divizí. První cíl je silnice Zvenigorod – Istra a město Zvenigorod. Zvenigorod je centrem ve kterém má západní úsek moskevského obranného pásma své centrum arzenálů a skladů zbraní a střeliva. Toto město leží uprostřed zasněženého pralesa. V pralese je nespočet zemních a betonových bunkrů, které brání pluky sovětské 5. armády. Před městem je jako záchytný bod vesnice Lokotňa, před kterou od října vězela v bahně 78. pd. Tato divize chce nyní Lokotňu obejít.
Plukovník Merker s posíleným 215. plukem pronikne tak zvaným „šeptavým pochodem“ (rozkazy se předávají šeptem) do týlu Rusů a odtud napadne překvapené Rusy. 20. listopadu 1941 se mu podaří obsadit Lokotňu.
Pěší pluky za podpory ženistů proniknou do 24. listopadu k silně opevněnému Alexandrovskému a do poledne 2. prosince 1941 se dostanou k Jeršovoj – východ. Síla divize je však vyčerpána. Zvenigorod se již dobýt nepodaří.
Mezi levými sousedy 78. pd, 87. pd – 9. pěší sbor – a pěší divizí SS „Das Reich“ – 40. ts – je zasazena 252. pd. V neprostupném lesním terénu je její 461. pěší pluk odříznut a dva dny je odkázán jen sám na sebe. Stuky však zničí ruskou obranu a 7. prapor dosáhne Prokopskoje. Ještě 1. prosince 1941 1. prapor postoupí několik kilometrů za tuto obec a dál už to nejde. Sníh, mráz, vyčerpání a ruská obrana útoky zastaví.
Rusové se ukazují jako mistři v improvizované obraně v lesích a bažinách. Ještě snad před 4 měsíci by německé divize prorazily a Rusy zničily. Nyní však vysílené a napůl zmrzlé německé jednotky jsou proti ruskému odporu slabé.
Nejbližší, nejkratší a nejlepší cesta do Moskvy je dálnice ze Smolenska. V místech, kde se se starou poštovní silnicí proplétá úzkým údolím rybníků u Nary, východně od křižovatky silnic Zelovka – Dorochovo, se Rusové opevnili a blokovali důležitou tepnu německé ofenzivy.
4. TA se marně pokoušela prolomit obranu v prostoru narské rybníky – dálnice – poštovní silnice – ohyb řeky Moskvy. 267. pd bojující severně od řeky Moskvy, už prostě v krutém mrazu a hlubokém sněhu nemohla dál.
197. pd, 7. pd (se statečně bojující francouzskou legií), se marně pokouší obejít tvrdošíjný odpor Rusů v úseku narské rybníky – dálnice – poštovní silnice – Poljetské jezero – ohyb řeky Moskvy posunutím úderu vlevo. Jezerní údolí u Kubinky zůstane zablokované.
Polní maršál von Kluge velitel 4. armády zahájí 1. prosince 1941 jednu z posledních útočných operací k ovládnutí dálnice. V prostoru Naro – Fominska jsou shromážděné tanky, motorizované a pěší divize 4. německé armády.
1. prosince 1941 v 5 hodin ráno zaútočí 20. sbor generála Materny s 3. pěší (mot.) divizí, 183., 258. a posílenou 292. pěší divizí na dálnici východně od Naro – Fominska. V 30 stupňových mrazech prolomí Němci dobře vybudovaná polní postavení jihovýchodně a severně od města. 292. pd, posílená jednotkami 27. tankového pluku z 19. td se pak stočí na sever. Plukovník Hahne se štábem a 2. praporem 507. pěšího pluku obsadí Akulovo, vzdálené 6 km od dálnice a 57 km od Moskvy.
Na pravém křídle 20. sboru se podaří 2. prosince 1941 proniknout od Šalamova k dálnici 183. pd, ta zde zaujme kruhovou obranu. 3. prosince 1941 ráno se však podle rozkazu 183. pd stáhne zpět do svých výchozích pozic na Naře východně od Naro – Fominska, a to bez jakéhokoliv tlaku ze strany nepřítele.
3. pěší (mot.) divize a 258. pd zaútočily obchvatem na Naro – Fominsk. V 34 stupňovém mrazu se u těchto divizí poprvé objeví případy, že vojáci padli na sníh a volali: „Už nemůžu dál!“ V této době byly již stavy praporů i díky mrazu tak nízké, že u některých praporů zůstalo již jen 80 mužů. U 3. pěší (mot.) divize 1. prapor 29. pěšího pluku šel do závěrečné ofenzivy se 70 muži a večer jich měl jen 28. Tento 29. pěší pluk přesto ještě Naro – Fominsk obsadí a pronikne ještě 5 km východně na dálnici. Útok se však zastaví v 38 stupňovém mrazu.
Soused této divize 258. pd pronikne ještě dál na východ. Rychlá skupina pod velením velitele protiletadlového praporu pronikne na severovýchod ve směru na Podasinski. Čelní odřad Bracht dokonce pronikne ¨se svým 53. průzkumným oddílem (mot.), 1. rotou 258. protitankového oddílu, dvěma četami 1. roty 611. protiletadlového praporu a několika samohybnými děly až k Južkovu, které leží vlevo od dálnice. Je to jen 44 km od Kremlu.


moscow41.

[michan]

Moskva „Tajfun“ do 6.12.41 II. Č 2.


Část 2.

Na druhé straně dálnice leží vesnice Burcevo. Je to zapadákov s 30 slámou pokrytými domky. Tato vesnice se stane konečnou stanicí čelních jednotek 258. pd. Na popisu událostí dnů 2. a 3. prosince 1941 je zde u Burceva vidět jak to vypadalo u jednotlivých rot a praporů německé armády u celé skupiny armád Střed. Situace totiž byla skoro všude stejná.
2. prosince 1941 v pozdním odpoledni pronikne po silnici Naro – Fominsk – Moskva 3. prapor 478. pěšího pluku z 258. pd před Burcev. Vesnice slibuje teplá kamna. Venku je 35 stupňů pod nulou. Prapor bude útočit 3. prosince 1941 za ranního šera. Bez dělostřelecké přípravy s podporou tří samohybných děl a jedním 88 mm protiletadlovým kanonem vyrazí prapor do útoku. V Burcevu jsou Rusové ve svých postaveních také špatně připraveni na zimu a nepouští se do žádných bojů. Zranění a přeběhlíci v sobě mají hodně vodky. Rusové tvrdí, že za nimi je již jenom několik postavení flaku. Někteří se pokusí vesnici zapálit, chtějí splnit Stalinův rozkaz, neposkytnout Němcům přístřeší. Ti jsou zastřeleni.
Vojáci německé armády s ruskými civilisty jsou namačkáni v místnostech jako sardinky. Stráže u kulometů a pohotovostních postaveních se střídají po jedné hodině. Do kamen jsou vkládány cihly. Ty cihly slouží k tomu, že si je vždy stráž vezme a odnese s sebou do postavení. Teplý kámen zabalí do hadrů a položí na závěr kulometu, aby nezamrzl olej. Tento ráj však trvá jen šest hodin. Velitel 258. pd stahuje posílený 478. pěší pluk zpět do Juškova. Zadní voj tvoří 3. prapor. Ve 22 hodin zaútočí Rusové s tanky T 34. Dobře vědí o co jde a tak plánovitě palbou zapalují slámou pokryté domy. Potom vtrhnou do vesnice a v záři hořících domů se rozpoutá boj.
88 mm protiletadlový kanon zničí dva tanky, potom však dostane plný zásah. Samohybná děla postupně zničí zbývající T 34 s pomocí úderných jednotek, které T 34 ničí starými ruskými protitankovými minami. Když se rozednívá, prapor se stahuje do Juškova, kde znovu odrazí útok tanků T 34 . Ruská pěchota sem již nepřijde i proto je útok odražen.
Na útok již není pomyšlení, muži jsou u konce svých sil. Potom přijde rozkaz k vyklizení Juškova a k ústupu za řeku Nara. 3. prapor jej obdrží ve stejné době, ve které celá 4. armáda zastaví útok a stahuje své čelní jednotky do výchozích postavení.
Jsou nakládáni zranění, mrtvý nejsou pohřbeni. Je to téměř Napoleonský ústup. Když prapor opouští protáhlou vesnici je kolona napadena ruskou dělostřeleckou palbou. U dvou povozů se zraněnými vojáky padnou koně. Mezi vojáky se šíří panika, všichni chtějí utéct. Vrchní lékař Dr. Sievers vytáhne pistoli a vystřelí. Toto gesto pomůže. Zvítězí rozum. Ranění jsou naloženi na nové povozy. Za každý vůz se zapřáhne vždy 12 lidí a jede se.
4. prosince 1941 jsou všichni, kteří přežili zase za Narou.
Úderné svazky 3. a 4. TA na levém křídle skupiny armád Střed, situované ve velkém oblouku severně a severozápadně od Moskvy, se 5. prosince 1941 nacházely v útočných i obranných bojích.
Zhruba 70 km na sever od Kremlu, u kanálu Volha – Moskva, se brání 7. td v prostoru západně od Jachromy.
40 km na jih útočí 1. td s částmi 23. pd ( bojová skupina Westhofen ) přes Belij Rast na jihovýchod a východ, na přechody přes kanál severně od Lobni. Pozdě odpoledne obsadí Kusjajevo, asi 32 km severně od Kremlu.
2. td v Gorkách, Kaťuškách a Krasnoj Poljaně vede rozhořčené boje na nejvýchodnějších místech.
46., 40. ts a 9. a 7. pěší sbor ze 4. TA vedou v ten den těžké obranné boje.
U 2. td v Kaťuškách je vidět z pozorovatelny selského stavení u hřbitova v periskopickém dalekohledu život na moskevských ulicích. Vše je na dosah. Už však není síla. Daleko nejhorší je však nedostatek zbraní a munice, oblečení. 4. prosince 1941 přijde jen několik zimních plášťů a několik párů dlouhých vlněných ponožek.
Protitanková jednotka má na četu dva 50 mm protitankové kanony, dělostřelecký pluk má pouhou třetinu svých hlavní.
Při 30 až 40 stupních mrazu se prostě Moskva s tímto dobýt nedá.
Nejvíce dopředu vysunuté divize obdrží v noci z 5. na 6. prosince 1941 rozkaz k zastavení útočných operací.
2. td stojí pouhých 16 km severozápadně od Moskvy.

[michan]

Moskva „Tajfun“ do 6.12.41 II. Č 3.


Část 3.

A co Guderian, jak probíhala jeho ofenziva na jižním křídle skupiny armád Střed?
2. TA zahajuje útok s 12 divizemi a posíleným pěším plukem „Grozdeutschland“. Ovšem k 18. listopadu 1941 je to těch 12 a půl divize jen na papíře; bojová síla se po těžkých bojích rovná tak čtyřem divizím.
Jihovýchodně od Tuly se 18. listopadu 1941 podaří zvláštní skupině vedené poručíkem Störckovi se ženijní četou štábní roty 394. střeleckého pluku mistrovský kousek.
Pomocí dvou Ukrajinců ve službách německé armády pronikne 19 mužů, z nichž dva Ukrajinci dělají ruské vojáky a dva jejich zajatce k 7 km vzdálenému mostu přes Upu. Oklamou stráže, zničí jejich postavení a most udrží do příchodu 3. td. Zajmou 87 Sovětů, ukořistí 5 kulometů, 2 těžké protitankové kanony a 3 minomety. Nejdůležitější však je neporušený most – to je úspěch jako vítězná bitva.
24. listopadu 1941 obklíčí 3. a 4. td spolu s pěším plukem „Grozdeutschland“, přes odpor sibiřských střeleckých divizí, Tulu od jihovýchodu a čelní odřad 17. td se přiblíží k městu Kašira.
Generálporučík I.V. Boldin však proti slabým Guderianovým silám zasadí sovětskou 5. armádu. Tlak na řídkou německou frontu začíná být nebezpečný.
Přesto se však 26. listopadu 1941 podaří 167. pd a 29. pěší (mot.) divizi obklíčit na druhé straně horního Donu, v prostoru Danskoj, jednu sibiřskou bojovou skupinu. Němci zajmou 4 000 mužů. Ovšem hlavní síly 239. sibiřské pěší divize uniknou. Obkličovací síly – na severu 33. střelecký pluk 4. td, na jihu a západě části 53. sboru se 112. a 167. pěší divizí a na východě části 29. pěší (mot.) divize – byly prostě početně slabé. Pečlivě vystrojení a vyzbrojení Sibiřané (v bílých maskovacích oblecích s podšívkou a dokonce i s bíle natřenými zbraněmi) v noci neustále napadali obkličovací síly až vytvořili mezeru mezi 71. pěším plukem a 15. pěším plukem a probili se na východ. 15. a 71. pěší pluk utrpěl těžké ztráty.
Přes veškerou snahu, kterou v útoku Guderianovy divize vyvíjely se obklíčenou Tulu – malou Moskvu – nepodařilo dobýt. Nepodařilo se ani dál proniknout za Kaširu.
Je tedy jasné, že cíl útoku, dosažení vzdáleného Nižného Novgorodu (Gorkého) nebylo možné.
131. pd obsadila 27. listopadu 1941 při útoku na východ Alexin.
3. a 4. td ještě dokázala 2. prosince proniknout až k železniční trati Tula – Moskva a vyhodit ji do povětří.
4. td druhý den dosáhla u Kostrova silnici Tula – Serpuchov.
43. sbor se pokusil navázat dotyk se 4. td a zatlačit protivníka na sever. 31. pd se 3. prosince 1941 dostala až na 15 km od 4. td, ale k spojení již nedošlo.
Jednotky uvázly se svými vozidly v arktickém mrazu, který měl hodnoty minus 30 a občas dokonce až minus 45 stupňů.
V noci z 5. na 6. prosince 1941, musel generálplukovník Guderian zastavit útok na Tulu a stáhnout daleko předsunuté části 2. TA do obrany na všeobecnou linii horní tok řeky Don – Šat – Upa. Guderian musel poprvé v průběhu tohoto východního polního tažení ustoupit.
Guderian seděl na velitelském stanovišti 15 km jižně od Tuly. Jeho velitelství se nacházelo na Tolstého statku v Jasnoj Polaně. Guderian přenechal zámecké prostory Tolstého rodině a ubytoval se v muzeu, přičemž dvě místnosti, v nichž byly uloženy muzejní exponáty, nechal zapečetit.
Zde, na Tolstého statku, dospěl Guderian v noci z 5. na 6. prosince 1941 k rozhodnutí stáhnout předsunuté síly své 2. TA a přejít do obrany.
Musel přiznat: „Útok na Moskvu ztroskotal. Utrpěli jsme porážku.“
Všechny útoky skupiny armád Střed od Kalininu po Tulu skončily do noci z 5. na 6. prosince 1941 a německá armáda před Moskvou přešla do obrany za těch nejtěžších podmínek, nejen povětrnostních.


Použité podklady pro celou Východní frontu:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Paul Carell – Operace Barbarossa a Spálená země.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Velká vlastenecká válka.
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Mé poznámky a mapy.