Protiofenzíva Moskva 41 a 42 IV. Č 1-3.

[michan]

Protiofenzíva Moskva 41 a 42 IV. Č 1 – 3.


Díl IV.

Část 1.


Nejen v hlubokém týlu 9. armády a skupiny armád Střed hrozila Němcům katastrofa. Katastrofa také hrozila začátkem ledna 1942 severně a jižně od dálnice Smolensk – Moskva u Rževa a u Suchiniči. Vnitřní kleště sovětské ofenzívy bezprostředně ohrožovaly bojující části 9. a 4. armády.
My si zde postupně tyto situace popíšeme. V II. Díle jsme hovořili na konci o Rževu. Ržev byl nyní od začátku ledna 1942 cílem velké sovětské ofenzívy. Sověti chtěli tento pilíř německé střední fronty za všech okolností dobýt. Kdyby se jim to podařilo hrozilo by 9. armádě obklíčení.
Mezi 4. a 5. lednem 1942 se podařilo Sovětům prorazit německou frontu mezi Solominem a Mologinem a touto mezerou proudily celé dny tanky, pěchota a lyžařské kolony na jih. Čelní sovětské jednotky kavalérie se již dostaly západně od Vjazmy k dálnici , životní tepně celé skupiny armád Střed.
Generálplukovník Strauss se pokoušel již od 8. ledna 1942 tuto mezeru na severu přehradit. Jednotky 23. armádního sboru a to části doplněné jezdecké brigády SS Fegelein z prostoru Nelidovo nastoupily přes Olenino do útoku. Svazky 6. sboru ze Rževa jim vyrazily vstříc západním směrem. V místě průlomu však byli Rusové příliš silní, německé jednotky slabé.
Protiútok bojové skupiny Zevender byl zcela ohromen hroznou sněhovou bouří a proti několika sovětským brigádám neprorazil. Útok byl tak východně od Olenina zastaven a pokus o přehrazení mezery ve frontě ztroskotal.
Velitel 9. armády generálplukovník Strauss byl poslán na zdravotní dovolenou a náčelník štábu si musel vzít nucenou dovolenou.
9. ledna 1942 vyšel z prostoru Ostaškova ze severu ruský útok proti levému křídlu odříznutého 23. armádního sboru, který byl zatlačen na jih, a současně probíhaly i ruské útoky proti levému křídlu 6. armádního sboru, který stál severně a západně od Rževa. Sověti vytvořili koridor 15 km široký. 9. armáda požádala aby směla stáhnout frontu zpět do postavení na čáře Gžatsk – Volha, ten byl však zamítnut.
Od 12. ledna směřovaly sovětské útoky ze severozápadu západně od Syčevky na jih.
Zcela obklíčen a odříznut byl 23. sbor, který mohl být zásobován již jen ze vzduchu. Skupina armád Střed stáhla 1. td z centrální fronty a chtěla ji použít k proražení obklíčení 23. sboru.
6. sbor vybudoval západně a jihozápadně od Rževa novou obrannou linii, kterou držel.
Mezerou proudilo postupně 9 divizí 29. a 39. sovětské armády. Směřovaly na jih, s úkolem dobýt Syčevku, potom se stočit na sever a 9. armádu obklíčit. Pokud by Syčevka padla byla by 9. armáda vymanévrovaná.
Syčevka byla malá obec s obrovským nákladovým nádražím, které bylo ještě před 5. lednem klidným týlem a hlavním stanem 9. armády a týlovým zásobovacím centrem. Od 12. ledna se 1 km od Syčevky již bojovalo. To již byla 9. armáda, její hlavní stan jinde.
Sovětské divize začaly tvrdě bojovat o železnici Syčevka – Ržev, po které proudily zásoby všeho druhu pro 9. armádu. Dokonce se Sovětům podařilo proniknout do nákladového nádraží v Syčevce, které bránily jen narychlo sehnané jednotky, vytvořené ze spojek a trénu. Sověti je vytlačili mnohem silnějšími silami z prostoru nádraží.
Sověti se v prostoru skladů věnovali plenění a zapomněli na válku. Otvírali konzervy všeho druhu a popíjeli francouzský koňak.
Do této situace přijela předisponovaná 1. td a tak dostala jiný úkol. Nejprve bylo nutno vyčistit Syčevku a celou železniční trať a stabilizovat situaci v jejím okolí.
Přední voj 1. td 1. rota 1. střeleckého pluku zaútočila obrněnými transportéry a motocykly na mírně podroušené (některé i hodně) sovětské vojáky, kteří se dali na ústup. Tak zde byl poražen mnohem silnější útvar sovětské armády a 1. td se podařilo zajistit důležitý prostor nákladového nádraží.
Postupně do 15. ledna 1942 dorazily ostatní části 1. td.
Ty společně s 337. pp, dopraveným z Francie letecky, vyčistily okolí Syčevky a navázaly spojení s frontovým letištěm v Novém Duginu. Letectvo se zde s pekařskými rotami a spojovacími rotami bránilo v kruhové obraně několik dní, než byly vyproštěni z obklíčení.
Všechny sovětské protiútoky se podařilo úspěšně odrazit.


Moskva 41

[michan]

Protiofenzíva Moskva 41 a 42 IV. Č 2.

Díl IV.

Část 2.


V době kdy probíhá v operační místnosti 9. armády porada o řešení situace v prostoru Ržev – Syčevka přichází do místnosti generál Model, nový velitel 9. armády.
1. důstojník štábu 9. armády podplukovník i. G. Blaurock právě seznámil přítomné s tím, že je nejdříve třeba stabilizovat situaci kolem Syčevky a zajistit železniční trať Ržev – Syčevka – Vjazma. K stabilizaci situace přijíždí do tohoto prostoru pěší (mot.) divize SS „Das Reich“.
Generál Model přikývne a řekne: „A potom, jako první, uzavřeme tu díru tady nahoře, ruské průlomy západně od Rževa, mezi obcemi Nikolskoje a Solomino. Proniklým ruským divizím musíme zavřít kohoutek na zásobování. A odtud zdola, od Syčevky, pak vjedeme Rusovi do boku a zardousíme ho“. Všem se ty věty líbí. Blaurock se opatrně zeptá: „Pane generále, co nám pro tyhle operace s sebou přivážíte?“
Model klidně odpoví: „Sebe“.
S jako velmi dobrým generálem jsme se s ním setkali před 3 měsíci u slavné 3. td, jeho stoupající hvězda nás potom zavedla k tomu, že vedl 41. ts u Kalininu, v jehož řadách bojovala i 1. td, jejíž velitel generálmajor Krüger byl na poradě přítomný.
Od 16. ledna 1942 řeší Němci v prostoru Rževa a Syčevky obranu. Z některých tankistů, kterým chybí tanky se stanou pěšáci na lyžích. Rota těchto vojáků svými odvážnými výpady a průzkumnými akcemi chrání železniční ženisty, kteří stále opravují koleje železniční tratě mezi Syčevkou a Rževem, které Sověti stále vyhazují do povětří.
Velitel 2. oddílu 4. protiletadlového pluku potom realizuje svoji myšlenku. Aby zajistil železniční dopravu do Rževa postaví se svými muži „pojízdnou baterii flaku“. Na nízké nákladní vagony namontují dva 88 mm protiletadlové kanony, 4 kulomety a 2 lehká 20 mm děla. Posádku, které velí nadporučík Langhamer tvoří 40 mužů. Proudící vzduch při jízdě sráží teplotu u lidí a zbraní na otevřených vagónech na 50 a někdy dokonce na 58 stupňů pod nulou. Pozorovatelé na lokomotivě musí mít na obličeji kožené masky, jinak by jim za několik minut omrzly nosy a tváře. Lokomotiva před sebou tlačí nákladní vagony, které slouží jako „hledači min“ a obrněný vlak je na světě. Tento vlak pendluje mezi Rževem a Syčevkou a v nejnutnějších dnech zajišťuje nejnutnější přísun materiálu.
Tak se podaří stabilizovat železniční trať Vjazma – Syčevka – Ržev.
Model však nepřijel jen bránit. Útok – to byl Modelův živel. Velikost toho, co dokázal v lednu 1942 spočívala v tom, že 9. armádu, která se všude bránila vyvedl do osvobozující protiofenzivy s jasnými těžišti úderu.
21. ledna 1942 zasadí do útoku na severozápad, směr Osujskoje, posílenou 1. td a části nově přisunuté divize SS „Das Reich“, které mají Sovětům proniknout co nejdále do boku.
22. ledna 1942 zahajuje Model západně od Rževa útok úderné skupiny 6. sboru ( prapory čtyř pluků 256. pd posílené dělostřelectvem, protitankovými oddíly a flakem) na západ proti místu sovětského průlomu.
Ze západu útočí 22. ledna 1942 u Olenina odříznutý 23. sbor s 206. pd, jezdeckou brigádou SS Fegelein a 189. oddílem samohybných děl, aby se probil na východ, tedy vstříc 6. sboru.
Průlom se tímto německým dvojitým úderem do prostoru mezi Nikolskoje a Solomin podaří.
8. letecký sbor generála letectva Wolframa von Richthofena rozbije protiletadlová a dělostřelecká postavení sovětů v místě vlomu.
23. ledna 1942 si čelní jednotky 23. sboru a 6. sboru podají ruce.
Obě sněhové silnice přes řeku Volhu jsou nyní pro prolomené sovětské sbory 29. a 39. armády odříznuté od svých týlů a od veškerého přísunu.
Model znovu získává iniciativu na bitevním poli mezi Syčevkou a Volhou a nehodlá si ji nechat vzít.
Jako první posílí pozemní spojení mezi 6. a 23. sborem, protože Sověti se pochopitelně ze všech sil snaží toto spojení opět přerušit a dostat se ke svým devíti divizím, uzavřeným v průlomu.
Model najde správného muže, který bude toto místo bránit. Je jím velitel pluku „Der Führer“ – Obersturmbannführer Otto Kumma z divize SS „Das Reich“.
Kumm je se svým plukem vržen k Volze, přesně na místo, kde přes zamrzlou řeku prorazila 29. sovětská armáda.
Model mu řekne: „Toto místo musíte ubránit za všech okolností“.
Kumm odpoví: „Ovšem, pane generále“. Bude však schopen je udržet jen s jedním plukem?

[michan]

Protiofenzíva Moskva 41 a 42 IV. Č 3.

Díl IV.

Část 3.

Generál Model nyní začal posilovat závoru u Kumma.
28. ledna 1942 pak na jihu, z prostoru Osuga – Syčevka zahájil obchvatný manévr proti sovětským jednotkám v prostoru průlomu. 1. td, 86. pd, hlavní síly divize SS „Das Reich“, 5. td, 309. pp a bojová skupina Decker 2. td soustředěné pod velením generála von Vietinghoffa u 46. sboru se tlačily na severozápad.
Sověti samozřejmě pochopili již při uzavření závory, že jim hrozí katastrofa a proto již 26. ledna 1942 spustili hromadný útok proti 256. pd a pravému křídlu 23. sboru, kde stála 206. pd. Probíhaly zde velmi těžké boje v hlubokém sněhu, v lesích i vesnicích. Útoky vyvolaly několik nebezpečných krizí, neboť německé divize byly velmi vyčerpané. Přesto Sověti neuspěli. V této době se oteplilo a pak přišly sněhové bouře. Potom náhle teploměr klesl až na 52 stupňů pod nulou.
Potom byli Sověti na železniční trati Ržev – Olenino zatlačeni zpět, přitlačeni k sobě a rozděleni.
Sovětští velitelé vrhali do protiútoků celé prapory, ale úspěch to nepřineslo.
4. února 1942 86. pd dobyla klíčový bod Osujskoje.
5. února 1942 pronikla 1. td k železniční trati u Čertolina, kde se setkala s čelními jednotkami bojové skupiny Wietersheim a čely bojové skupiny Zehender. Obklíčení devíti sovětských divizí, hlavních sil 39. a 29. armády bylo dokončeno.
Mezitím budoval Kumm se svým plukem, který měl 650 mužů, obranná postavení u zamrzlé Volhy. Pomocí náloží a min si vystřílely do zamrzlé země palebná postavení a zákopy. Kulomety a střelecká hnízda byla rozmístěna od 100 do 200 metrů. Na víc než na tyto řídké linie neměl Kumm ze začátku ani lidi, ani rezervy.
Tento pluk byl sice početně slabý, ale poměrně dobře vyzbrojený. V přední linii stály 88 mm protiletadlové kanony, protitanková rota měla čety s 50 mm protitankovými kanony a 37 mm protitankovými kanony. V průběhu bojů byl přisunut motocyklový prapor „Das Reich“ a jedna baterie oddílu samohybných děl.
Rusové útočili bez přestávky – ve dne i v noci – tři týdny. Dělali taktickou chybu, která byla typická pro Rusy té doby. Vrhali do bitvy prapor za praporem, pak pluk za plukem a nakonec brigádu za brigádou. Nikdy ne soustředěně větší silou.
Třináct protitankových kanonů ráže 50 mm zničilo do 3. února 20 tanků T 34. 5. února musel být vyměněn velitel protitankové čety. Boje před Klepeninem byly tak tvrdé, že u jednoho kanonu musela být během pěti hodin třikrát obměněna jeho obsluha.
6. února 1942 se před 10. rotou objevilo 30 ruských lehkých tanků, které pronikly až na 50 metrů před německá postavení. Zastavily se a ze všech zbraní zahájily palbu na kulometná hnízda a střelecké okopy. Trvalo to 30 minut. Potom tanky odjely zpět do lesa.
Po dvou hodinách se odtud odplazil jediný těžce zraněný voják, který hlásil, že je poslední z 10. roty, potom zemřel. Z 10. roty pak již nežil nikdo.
Náhradníci, řidiči, kuchaři, ševci, krejčí a účetní, nezkušení v boji vyplnili mezeru po 10. rotě. Když Rusové spustili palbu z minometů, jednoduše začali utíkat a Rusové je postříleli jako zajíce.
V noci z 6. na 7. února stáli Sověti před vesnicí Klepenino, velitelském stanovišti pluku Obersturmbannführera Otto Kumma. Sbor poslal na pomoc jeden pluk pěchoty. Sověti ho při jeho protiútoku rozstříleli, zbytek se zařadil do Kummových praporů.
8. února 1942 v noci Rusové pronikli do postavení 2. roty, 4 hodiny zde probíhal boj muže proti muži. 2. rota pluku „Der Führer“ padla do posledního muže.
Pak dorazil motocyklový prapor divize „Das Reich“ a části 189. oddílu samohybných děl a průzkumný odřad 14. pěší (mot.) divize. V lese zaujaly palebná postavení 210 mm moždíře, které rozstřílely Sověty.
Kummovy jednotky na severním okraji velkého kotle všechny útoky Němců zastavily. Všechny sovětské brigády 39. armády, které chtěly osvobodit obklíčená vojska se přes Volhu nedostaly. Vykrvácely. Před německou obranou v ohybu Volhy ležely tisíce mrtvých sovětských vojáků.
Mezitím 17. února 1942 pronikla 1. td s bojovou skupinou Wietersheim do centra posledního většího sovětského kotle a zničila poslední zoufalý pokus o únik Sovětů.
Bitva skončila. Model od 1. února 1942 generálplukovník, tak se svými divizemi způsobil obrat v zimních bojích na německé střední frontě.
Boj to byl tvrdý, 5 000 Sovětů bylo zajato, 27 000 jich leželo mrtvých na bitevním poli.
6 střeleckých divizí Sovětů vykrvácelo, 4 byly rozbité, 9 dalších divizí a 5 tankových brigád utrpělo těžké ztráty.
Německé ztráty byly také vysoké. Když se Obersturmbannführer Otto Kumm hlásil u Modela 18. února 1942, chtěl Model ještě jeho pluk použít, ale venku stálo jen 35 mužů.
9. armáda zaplatila strašnou cenu, aby zajistila svá postavení mezi Syčevkou a ohybem Volhy. Avšak smrtelné nebezpečí obklíčení, které hrozilo ze severu bylo zažehnáno. Severní část skupiny armád Střed a její osud zde se vyjasnil. Situace se stabilizovala.
Jak to ale vypadalo na jižním křídle skupiny armád Střed? Tam pronikla sovětská 10. armáda mezerou v německé obraně, mezi Belevem a Kalugou až k Suchiniči, dostala se východně od Smolenska do hlubokého týlu 4. armády, chtěla k dálnici, životní tepně skupiny armád Střed.
Povede se jí to? O tom v Protiofenzíva Moskva 41 a 42 Díl V.


Použité podklady pro celou Východní frontu:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Paul Carell – Operace Barbarossa a Spálená země.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Dějiny Velké vlastenecké války.
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Mé poznámky a mapy.

[Ralph Kerr]

Fotografie několika německých důstojníků zmíněných v textu


Otto Kumm


Walther Model


Wolfram von Richthofen