Vtipy

[Aaron Goldstein]

Potkali jsme při venčení pána s velmi starým bassetem, sotva se vlekl, že i Dennis vedle něj vypadal svěže. "On už je starý, je mu 15 let." Kývl jsem k Dennisovi: "Jemu taky." "Taky už nevidí..." Kývl jsem: "On taky ne." "I hluchý je..." Zase jsem musel přikývnout: "To on taky." Basset se zamotal kolem stromu a pán povídá: "Taky
ztrácí orientaci." "To on taky." - odtušil jsem. Pak se Dennis pokusil oklepat a švihnul s sebou na zem. Rychle se posbíral a vrazil do první lampy. Znovu se oklepal a zase se rozplácl. Pán ho pozoroval a nakonec prohlásil: "Dobře, vyhrál jste."
I'm Winning !

Z e-knihy Sundáš mi kalhotky?
https://play.google.com/store/books/det ... UFAwAAQBAJ
(se svolením autora)

[IgorT]

Prečo by muži nemali robiť v poradni, vidia veci zásadne inak, ako ženy!

[kenavf]

Když se nepovede test
http://www.armyweb.cz/clanek/kdyz-se-nepovede-test

[Aaron Goldstein]

Nechali jsme roční Viki samotnou 90 sekund. Naštěstí stačila jen vyrabovat všechny šuplata, otevřít skříně, rozházet hračky rovnoměrně po obýváku, přenastavit televizi, rozlít vodu, udělat z Dennise Peruánského naháče, vydrancovat kabelku, rozmatlat zbytek ovocné přesnídávky po sedačce, sundat si ponožky a navinout je do kol náklaďáku, spustit na počítači programy, které tam nikdy nebyly, roztrhat všechny papíry, že tam začaly chodit skartovačky na exkurzi, otlouct stolek vařečkou, zbaštit kus svíčky, uložit v mobilu číslo 354865433842684##*55*45865 mezi rychlovolby, rozmetat složené prádlo až do druhého pokoje a neuvěřitelně si poslintat všechno oblečení. Existují ale záznamy, že jedno miminko nechali o samotě skoro celé dvě minuty. Je to jedna z teorií vyhynutí dinosaurů. Přežilo jich jen pár, co se aklimatizovali a začali dělat politiku.

Z e-knihy Nudistické brambory
(se svolením autora)

[Aaron Goldstein]

Přišel jsem do vietnamského krámku, zrovna tam nakupovala jiná vietnamka. "Chabká." - řekla. Prodavač nesouhlasně vrtěl hlavou a mentorsky opravoval: "Ne, ne! Jab-kchá!" Vietnamka vzdychla. Ukázala na další zboží: "Satnast." Prodavač pohrdavě odfrkl: "Ne, ne! Pat-nást!" - a nakreslil na pult číslo 15. Vietnamka zasténala. "Maš-ló." Vzmohla se ještě jednou. Prodavač se zamračil. "Ja učil, ja umět: mas-ló." Prostě mi to nedalo a zeptal jsem se, jestli mají řeřichu. Prodavač vypoulil oči a trochu změnil odstín. "Tak aspoň třitisícetřistatřicettři stříbrných stříkaček?" Vietnamka začala klít ve svém rodném jazyce a prodavač naprázdno otvíral ústa, takže začal připomínat rybu. Má své opodstatnění, že studium češtiny nepatří do lingvistických věd, ale zato je mezinárodně uznávané jako jeden z druhů sebevraždy. Zbytek nákupu jsem si zpíval: "Strč prst skrz krk zřetelně nám přeříkej. Na cvičišti čtyři svišti piští. Dalajláma v lomu láme slámu. Jak Julie olejuje koleje. Teď už umím "kaplan plakal v kapli". Od poklopu ke poklopu Kyklop koulí kouli."

Z e-knihy Martin Cabicar: Nudistické brambory
(se svolením autora)

[Kalič]

Smutný AntiVtip... Historie se opakuje ...aneb .....Jak lidé plakali nad Světem už před 420 roky

Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid,
jen nevidět, jak žebrá poctivec,
jak dme se pýchou pouhý parazit,
jak pokřiví se každá dobrá věc,
jak trapně září pozlátko všech poct,
jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,
jak lidskou slušnost korumpuje moc,
jak zchromlá vláda na nás bere bič,
jak umění je pořád služkou mocných,
jak blbost zpupně schopným poroučí,
jak prostá pravda je všem jenom pro smích,
jak zlo se dobru chechtá do očí.
Znaven tím vším, už chci být, lásko, v hrobě,
jen nemuset tím sbohem dát i tobě.

William Shakespeare, Sonet 66, rok 1594 - 1604

Ovšem i překlad Básníků se Časem staletí měnil

http://sonety.blog.cz/0706/willam-shake ... prekladech

[Aaron Goldstein]

Probudit se z alkoholového opojení v malé, kymácející se Cessně, není nic příjemného. Zvlášť, pokud nejste zvyklí pít, a to můj kamarád nebyl. Jestli jsem to správně pochopil, tak oslavoval narozeniny s přáteli a někdo se nezištně rozhodl, hodit ho nezvyklým způsobem domů. Já dokonce vím kdo, je to takový zvláštní človíček, který lítá Cessnou i pro rohlíky do krámku přes ulici. Můj přítel ovšem stále ještě nebyl ve stavu, aby celou situaci, ve které se nacházel, mohl pobrat.

Je to ajťák, těžký ajťák. Jeden z nejchytřejších lidí, co znám a jak vidno, právě na ty nejchytřejší mozky má alkohol ty nejhorší účinky. Proto ho také ani nenapadlo, jako kteréhokoli normálního člověka, zaklepat na pilota a pokusit se dorozumět, kde to je a kam letí. Kdepak, mnohem jednodušší je si otevřít notebook a přes půl světa se spojit s člověkem, který je zrovna on-line. A to jsem byl naneštěstí já. Tedy, naneštěstí pro něj, naštěstí pro nás, jinak bych nikdy tak skvělou historku nemohl zaznamenat.

Během probíhající kocoviny není člověk pořádně schopen komunikovat ani mluvou, natož přes klávesnici. Když se mi přítel ozval, postupně jsem z něj dostal, že si toho moc nepamatuje, nejspíš byl na oslavě a teď je ve vzduchu, netuší kde, kam letí a proč. Ještě nikdy neletěl. Z nějakého důvodu nejvíc ze všeho chtěl zjistit, kde právě je. Dělalo se mu špatně, když se pokoušel vyklonit a sledovat zemi pod nimi, tento problém vyřešil originálně: za pomoci foťáku dostal obrázky okolí do svého počítače a tam se jal zkoumat, nad jakými městy či vesnicemi se právě nachází. Žádný objekt mu nebyl povědomý, jakkoli poznamenal, že všechno to vypadá, jako u nás, takže pravděpodobně neopustil republiku. Nebo aspoň Evropu.

Pak jsem dostal zprávu: “Našel jsem vlajku! Tuhle neznám!!” Ptal jsem se ho, co to? Ale neodpovídal. Pak další post: “Hledám tu zatracenou vlajku, zase jsem na ni narazil u dalšího města.” Pak několik minut nic. A pak najednou hovor na Skype. Zapojil jsem si sluchátka s mikrofonem. Ohlušil mne rachot motorů a ještě víc kamarádův chraptivý řev: “TY VOLE JÁ SEM V TIBETU!”

Byl zcela zjevně vyděšený. A úplně mimo. Jakkoli jsem neměl mnoho informací o jeho pohybu, okamžitě mi došlo, co se asi stalo. Na ten den totiž připadala připomínka výročí protičínského povstání, které si mnoho měst a obcí připomíná vyvěšením Tibetské vlajky. Ale hned mi bylo jasné, že vysvětlovat mu něco takového by znamenalo zkazit mu všechnu zábavu. Řekl jsem mu, ať zachová klid, že teď je ze všeho nejdůležitější načíst si Google Translate, nastavit překlad do čínštiny a co nejrychleji, než přistane, se naučit několik základních frází. O jeho podroušeném stavu vypovídalo i to, že bez řečí udělal, cokoli jsem mu řekl.

Diktoval jsem mu věty, které by se mu mohly po přistání v Tibetu hodit:
- Žádám o azyl a přísahám věrnost boji za mír lidu jedné a nerozdělitelné komunistické Číny.
Myslím, že jsem zaslechl něco jako pláč nebo zavytí. Ale možná to také dělaly motory. No nic, tak další věta:
- Děkuji, jáma metr krát metr mi bude úplně stačit, mohu si prosím do pravého rohu umístit rudé gladioly?
Smrkání a kašlání. Začal klít. U ajťáků je klení velmi zvláštní, nenadávají totiž jako normální lidé. Mají určitou profesní deformaci a jako emocionálně zabarvená slova používají obvykle programy, u kterých nejvíce nadávají. To jsou pro ně opravdové vulgarizmy. Nějaké “doprdele” se nemůže rovnat tomu, když jsem zaslechl, jak šťavnatě vyštěkl: “WINDOWS VISTA !” Křičel jsem na něj další frázi:
- Jsem připraven vydržet s hrstí rýže i dva měsíce!
Zase klení. Ještě jsem ho neslyšel tak nadávat. Mezi jednotlivými peprnými výrazy jsem zaslechl “Ask toolbar!” Konečně si to zapsal. Podsunul jsem mu další větu:
- Prosím nemučte mne, vše vám řeknu dobrovolně, jsem alergický na 25 000 Voltů.
Zase zavytí. To musely být určitě motory, člověk by takový zvuk nevyloudil. Donesla se ke mně jedna z nejhrubších nadávek ajťáků. “FACEBOOK!”

Myslím, že jeho hrůza už překročila jistou mez, bylo na čase ho trochu uklidnit. Řekl jsem mu, že všechny zbraně, kterými na něj budou mířit, byly vyrobeny v Číně a proto nejspíš nefungují. Obávat by se měl maximálně ruských zbraní. Ty zase fungují, i když člověk nechce.

Na chvíli sípání mého přítele utichlo. Čas na další překlad, Tibet nečeká.
- Děkuji, za pravidelné namáčení mokrého ručníku na obličeji, myslím, že má pleť je již dostatečně zvlhčena.
Kamarád použil nejsprostější slovo všech ajťáků: “FACEBOOK HELPDESK!” V běžné mluvě pro to neexistuje ekvivalent. Měl jsem dojem, podle toho, co bylo slyšet ze sluchátek, že se již snaží nadrtit první frázi. Ještě jsem mu dodal jednu:
- Toto je seznam všech imperialistických agentů operujících ve Vaší zemi. Všichni tihle lidé mne už stejně dávno srali.
Velmi se obávám, že jsem se též ocitl na seznamu. Potom vypadlo spojení. Doposud jsem se nic nového o svém příteli nedozvěděl, zda bezpečně přistál někde na našem území nebo skutečně již někde přísahá věrnost rudé vlajce.

A z tohoto příběhu nám plyne jedno velké, moudré poučení:
Nechlastejte nebo skončíte odkázáni na pomoc kamarádů.
Jako jsem já.

M. M. Cabicar
(Se svolením autora)

[Aaron Goldstein]

Odevzdal jsem mobil policii, který jsme našli. Přesněji řečeno městským strážníkům. Lidé většinou vrací nalezené mobily ze dvou důvodů: buď jsou prostě poctiví nálezci nebo je to horší model než ten, který už mají.

Mnoho lidí se pře o to, zda jsou pravdivé vtipy o policajtech. Já jsem přesvědčen, že ne. Potkal jsem ty dva maníky v uniformách, oni mobil převzali a ten blonďák se zeptal, jestli je můj. Druhý, s černými vlasy ho napomenul: "Proč by asi odevzdával svůj mobil?" Bral jsem to jako vtip a ještě jsem nemusel ovládat smích, o chvíli později jsem zjistil, že mne čeká jeden z nejheroičtějších výkonů v udržení vážné tváře. "No jo, vlastně." - přikývl blonďák a pokračoval: "Tak snad přijde a vyzvedne si ho." Černovlasý zase s tónem jak na debila se obrátil k parťákovi: "To asi těžko, když neví, kde je."

Snažil jsem se potlačovat cukání úst. "Tak počkáme, až se prozvoní." - prohlásil objevitelsky blonďák." Černovlasý souhlasně přikývl a psal si mé nacionále, tedy nálezce, který mobil odevzdal. Nejdříve mu to nešlo, lekl jsem se, že neumí psát, ale jen mu nepsala propiska. Náhle se zarazil a plácl se do čela: "Počkej, on se nemůže prozvonit." A blonďák: "A to jako proč?" "Protože nemá mobil." - vynesl strážník důležitě. Kousl jsem se do rtu a myslím, že jsem začal slzet. "Tak co mu poslat smsku?" - navrhl blonďák. "To je nápad!" - vyhrkl druhý a vzápětí: "Ten mobil je zamčenej." Ale podařilo se jim ho odemknout a já se začínal třást, když černovlasý řekl: "Jenže neznáme jeho číslo." Blonďák na to: "Možná by šlo zjistit u operátora."

Opatrně jsem se nadechl a poznamenal: "I když zjistíte jeho číslo a pošlete mu smsku, nedojde to právě na tenhle mobil?" Chvíle ticha. Černovlasý se obrátil k blonďákovi a zařval na něj: "Ty seš ale úplně blbej, co?" Blonďák schoulil ramena a omluvně hlesl: "No tak mu zavoláme." Málem jsem tam chcípnul a myslím to upřímně. Nakonec řekli, že to asi skončí na ztrátách a nálezech. Mám teď v Praze mnohem větší pocit bezpečí.

Z e-knihy +Kulový plesk
(se svolením autora)

[IgorT]

Hovorí dinosuarus dinosaurici:
- Veď nebuď taká! Veď vyhynieme!!!
A bola taká! A vyhynuli!

[Beda]

Z leteckeho prostredi

http://www.cernaskrinka.net/

[Aaron Goldstein]

Rotoped byl hračkou, kterou si dnes Viki ve školce vybrala jako první. Ano, opravdu tam mají dětský rotoped pro lepší unavení dětí. Vědět to, pořídili bysme jí hned tři už ve dvou týdnech, zavinovačka, nezavinovačka. Co na tom, že ještě neumí sedět? Vymlouváte se vojíne?! A šlapu, šlapu, šlapu! Rotopedu nefungoval displej, ukazovala mi Viki.
“Protože neni pravej.” - ozvalo se za mnou. Otočil jsem se. Stála tam blonďatá holčička a ještě doplnila: “Kdyby byl pravej, tak by tu jezdil sem a tam.” - naznačila rukou, jak by se s ním proháněla po celé třídě.
Pozorně jsem si ji prohlédl. Holčičky, co na rotopedu dokážou vyhrát Tour de France mne z nějakého důvodu zneklidňují.
Rozloučil jsem se s Viki a řekl, že po obědě přijdu. “Né.” - fňukla “Ci tu být celej den.”
Ale učitelka mne pak uklidňovala, že to jenom tak říká, ve skutečnosti se na nás těší a ptá se, kdy už přijde maminka nebo tatínek. Aspoň tak jsem to pochopil, že se ptá Viki. Ale nejspíš se ptají učitelky. Už od devíti.
Jinak jsem se dozvěděl, že rýma ve školce není nic zvláštního, že kdyby děti zůstávaly doma kvůli rýmě, nikdo by do školek nechodil. Ale říkala mi to maminka, které nešel přetáhnout přes hlavu panence své dcery náhrdelník, tak panence urvala hlavu a mezi řečí zase nasadila. Tak nevím. Ale možná se to tak opravdu dělá. Ve Spartě. Seber tu nohu, co ti upadla a mazej pro bábovičky!
První týden ve školce se nám uzavírá a Viki se již ledacos naučila. Třeba má tři úplně nové druhy pláče, když něco chce. To je další věc, která se ve školkách vyměňuje. Znalostní báze, jak na rodiče a autority. Ovšem to úplně nejhorší je, že Viki přišla na ultimátní techniku, jak si prakticky může dělat co chce a nedokážete s ní nic. Hihňání. Můžete jí nařizovat co chcete, ona se chechtá. Pořád. To je k zešílení. Můžete jí říkat: “Ale já už to myslím vážně!” “Hehehehééé!” “Viki, ale okamžitě se převléknout!!” “Chachaćhááá!” - reakce, jako na nejlepší vtip, co za den slyšela. A když se hihoní i když jí plácnete přes zadek, za chvíli k vám přijde a řekne: “Ještěééé!” tak to nějak vzdáte.
Závěrem prvního týdne tedy musím říci, že mateřská školka není místo, kam dáte dítě, abyste konečně mohli pracovat, je to taková “vysoká pro mrňata”. Cokoli, co ještě neznaly z řádění, naučí se od sebe vzájemně. Nemoci, které ještě neměly, získají od ostatních ve směnném systému. Školka je stroj, ke se vám dítě dokonale seřídí a konečně začne jet na plný výkon. Říká se, že školek je málo, není to pravda. Školek je ZOUFALE málo. Je třeba postavit spoustu školek. Pro každé dítě zvlášť. Mysleli jste, že mateřská byla k zešílení a dítě konečně půjde do školky, takže si odpočinete?
...No jen do toho.
He.
Hehehehe.
Chachaćhááá!

Z knihy "Můj pes - superhrdina"
(Se svolením autora)

[Kalič]

Společný boj Západu proti teroristům Talibanu , přispěj i Ty.

Jak je obecně známo, je pro hluboce věřícího muže Talibanu smrtelným hříchem pohlédnout na nahou ženu, pokud to není jeho vlastní. Jakmile by ji spatřil je jeho svatou povinností spáchat sebevraždu.

Vyzýváme tímto tedy všechny ženy, aby příští sobotu přesně ve 14 hodin vyšly nahé na ulici. Pomůžete tímto činem identifikovat nežádoucí teroristy tzv. spáče.

Doporučujeme nejméně hodinu chodit po okolí, aby vznikl dostatečný antiteroristický efekt.

Vyzýváme všechny muže, aby podpořili ženy v jejich úsilí a položili se před svým bydlištěm na lehátko a pozorovali nahé ženy. Prokáží tím, že nejsou příslušníky hnutí Taliban a dokáží tím svou odvahu dívat se na nahé ženy i když to nejsou jejich vlastní.

Samozřejmě budou muži provádět tuto činnost pouze proto, aby podpořili své ženy v boji proti terorismu.

Protože mužům Talibanu je zakázáno pít alkoholické nápoje, mělo by chlazené pivo v ruce každého muže být jasným signálem jeho zdravého antiteroristického postoje.

Česká vláda si této iniciativy občanů velice váží a již předem všem děkuje za pomoc proti terorismu.

[Franz Trubka]

Moc zajimava iniciativa.
Co mam ale udelat ja, kdyz se v emerice nesmi pit na ulici?

[Aaron Goldstein]

Moc zajimava iniciativa.
Co mam ale udelat ja, kdyz se v emerice nesmi pit na ulici?

Dáš si pivo do pytlíku a budeš se tvářit drze až vyzývavě...

[Franz Trubka]

Kdepak,uz jsem na to prisel.Budu koukat z garaze. Pokud je garaz na soukromem pozemku, muze se v ni pit ,i kdyz jsou otevrena vrata.Vystrcim pouze hlavu, ruka s pivem musi zustat v garazi.
Je treba upozornit teroristy, ze sebevrazda na verejnem prostranstvi je v usa trestny cin a hrozi za ni az trest smrti.
Prechytracit mistni byrokraty neni tak tezke...

[Alchymista]

Velký obrázek

Obrázek je vizuálně zmenšen. Zobrazit v plné velikosti

My sme, na rozdiel od Ameriky, Vaši susedia a nielen z počutia vieme, čo je najväčší minus v súčasnej situácii
Je to mínus tridsať na teplomere...

[IgorT]

Múdra života!

[Aaron Goldstein]

Byla hluboká únorová noc. Vzduch lehce mrazil na jazyku a nebe bylo tak jasné, že byl i uprostřed města vidět měsíc a hvězdy. Pustil jsem Dennise na trávu, aby se trochu napásl.

Dennis je pes, starý pes, je mu 18 let a ne, že by žral trávu, což zamlada dělal, jen, stejně jako staří lidé, už nezvedá hlavu. Takže teď v parcích vypadá jako sražená, černobílá kráva Milka. Dennis udělal pár kruhů a zahučel do živého plotu. Má za sebou také pár mrtvic, takže orientace a rovnováha není jeho silnou stránkou, ovšem, na rozdíl od lidí, psi mají dvojí cévní prokrvení, pokud jedno selže, druhé jim zachrání život. Takže je v pohodě. Říká se, že si pro něj Psí Smrť párkrát byla, ale nikdy se jí nepodařilo ho vzbudit.

Ulici prořízly dálková světla a u obrubníku zastavil luxusní, bílý mercedes. Taxi. A opravdu krásné. Světla zhasla a z auta vystoupil štíhlý pán, tak už kolem šedesátky, s pečlivě zastřiženými vousy a drahé, kožené bundě. Bylo mi hned jasné, co tu chce dělat. Tenhle drožkář určitě nemá na záchodky, tak si odskočil sem, před dětské hřiště. A taky, že ano, už měl ruku na zipu, aby vypustil sokola. Vážně mne štvou tihle primitivové, co si žijí podle hesla: “Proč bych si ho nevytasil, když jsem všechny zkoušky zprasil.” Dnes snad již víme, jak se šíří choroby a odnaučili jsme se plivat na zem vypouštět si firemní brko na veřejnosti. Doma by tohle určitě neudělal. Bohužel nejsem jako manželka, která na tyto individua volá, že 50 metrů od nich je veřejné WC, zůstal jsem skryt ve tmě. Ale v duchu jsem si slíbil, že jestli mi pochčije psa, tak na něj vyletím jak kukačka Spitfire.

Nicméně nebylo třeba, Dennis se totiž vyhrabal z živého plotu a to přímo před taxikářem. On něco slyšel, ale moc toho vidět nebylo, protože pouliční světlo kryly stromy. Jenže zábava už byla v plném proudu a tou zábavou myslím jeho proud moči. Lekl se. Dennis se potácivě blížil. Došlo mi, jak to musí vypadat ve tmě. Chlápek Vychcandíra zařval. Opravdovou hrůzou, to nebylo jen leknutí. No představte si, že v noci, přímo proti vám něco vyleze ze křoví. Mně by asi první napadl potkan, jenže Dennis je střední pes a má skoro půl metru v kohoutku, potkat takového potkana, tak řvu taky a močím, i kdybych nemusel. Takže jsem se nedivil. Navíc se Dennis nepohybuje úplně přirozeně. On není schopný udržet přímý směr, vlastně vypadá, jako permanentně vožrajel. V této chvíli jsem si také uvědomil, když jsem ho viděl tak v noci, vylézt jakoby ze země, že dokáže neuvěřitelně imitovat zombie.

Drožkář si tedy řval a zdrhal. Kobru si přitom vůbec ani nepokusil zahnat zpátky do koše a pořád močil! To jsem musel obdivovat, teklo to z něj, že to musel držet aspoň od Bratislavy. Daleko ovšem kropička nezdrhla, natáhla se totiž o betonový rantl trávníku u cesty. I když mne ten člověk štval, karambol vypadal tak nepříjemně, že jsem mu jen přál, aby si nepohmoždil čulibrka. Který furt dávil! Jeden by až žasl.

Zůstal ležet, že jsem se až lekl a rozhodoval se, jestli mu mám jít na pomoc. Ale pořád zůstávala možnost, že se jen složil a řekl si: “Seru na to, budu studánka.” Nekecám, ale byl břichem vzhůru, s otevřenou garáží a bez přestání si tam pramenil jak Kyselka. Pohnul se. Naštěstí, nerad bych ho křísil s jednookým hadem ve výběhu.

Dennis se přimotal blíž. Napadlo mne, jak kuriózní je to shoda: kde já venčil Dennise, on si venčil Pennise. A teď je šílený strachy z malého, černobílého voříška, před kterým neutíkají ani kočky a když vlítl do hejna sedících holubů, tak se zvedl jen jeden. A to ještě pouze proto, že si přeseděl nohy. Dennis je asi tak nebezpečný, jako růžová molitanová opěrka. Močochrlič se vzpřímil a se sípáním málem vyrval dveře vlastního auta a schoval se uvnitř.

Už dolulal, pokud jsem si stačil všimnout, ale musel jsem se mu omluvit. Zechcaný jak dingo si opravdu sedl na své kožené potahy. Ale proč tedy vůbec vystupoval a dones ten vzorek až k nám do parku, když mu to nevadí? Mohl si rovnou udělat na sedačce teplou vířivku, vycákat si lachtana a bylo by. Já tedy, být na jeho místě, tak asi spíš strčím frfňála do kelímku od Coly, než si čvachtat půlky ve vlastním bazénku, ale proti gustu… Pak jen nastartování, protočení kol a odjel.

Víte… Několik lidí už nám říkalo, že máme nechat Dennise uspat, že je to trápení zvířat, nechat ho takhle. Jenže jednak Dennis je v pohodě, i když už mu leccos neslouží, je stále stejný, jako když jsem se s ním musel prát o místo ve smečce. Ale hlavně je to přítel. A já kamarády nenechám jít, když na to nejsou dobře. A pokud se jim udělá ještě hůř a budou to chtít vzdát, budu do nich kopat, aby žili, prostě proto, že je mám rád. A nakonec, jak jsme viděli: Dennis je víc, než obyčejný voříšek, Smrdidech nebo Pissmen. On je Karma. Karma Instant.

M. M. Cabicar
(se svolením autora)

[Trismegistos]

[SharKhan]

Dvě těhotné cikánky pletou svetříky…
První povídá: Doufám, že to bude holčička. Už mám jen růžovou vlnu.
Druhá povídá: Doufám, že to bude kripl… Zku*vila sem rukáv...


Pane plavčíku, můžu si zaplavat ve velkém bazénu?"ptá se malý Jenda.
Napřed se musím podívat,jak plaveš."
Kluk skočí do vody,dovádí,potápí se.
Chová se,jako by celý život nedělal nic jiného.
Kde ses to naučil?" diví se plavčík.
Když jsem byl malý,otec mě vyhodil z loďky uprostřed jezera."
Asi bylo dost těžké doplavat ke břehu?"
Doplavat bylo snadné!
Nejhorší bylo dostat se z toho pytle!"



K Novákovým přijel pohřební vůz.
Novákovi se podivují a tvrdí že jim nikdo neumřel.
A pohřebák na to "
Ale já jsem vám jen přivez děti z tábora!"


Víte co zůstane suché na utopeným dítěti?
Plenky Pampers
________________________________________________________________________