Vtipy

[Aaron Goldstein]

BK. Potom, co vaše dítě začne chodit do mateřské školky vám nastane BK. Božský klid. Aby se to vyrovnalo, ve školkách tou dobou vypukne PNZ. Peklo na zemi. Já to dneska viděl. Viki už má kamarádku. Dobře, asi to ještě není úplně kamarádka, myslím, že mnohem přesnější označení by bylo “spolupachatel”. Jakmile se otevřela herna, vtrhly obě dovnitř jako býci vypuštění do arény. Pondělky musí být hrozné, děti jsou přes víkend plně nabité… Ale ne všechny, většina jich klidně vešla, jen ty dvě fúrie se snažily si hrát se vším najednou. Ostatní spolužáci se drželi při stěnách, jedno dítě se pokusilo vyskočit na garnýž a dělat, že je záclona. Během několika sekund jsem viděl zrychlenou verzi celého dne: vzájemně si prodaly pár věcí v krámku, šláply do rotopedu, až z toho odstředily křečka uvnitř, skočily na houpacího koníka, kterému leknutím upadlo z huby seno, projely se s kočárkem, až se miminko raději katapultovalo a stihli ještě asi deset dalších věcí.
Ptal jsem se, jak bude pokračovat adaptace, protože brzy by mělo přijít na řadu polední spinkání. Viki se toho nemůže dočkat. Dozvěděl jsem se, že to je individuální podle potřeb rodičů, takže někdy spí děti ve školce od prvního dne, to jsem netušil. Nevím, jak probíhá zvykání dětí na školku, sledoval jsem jen nosorožce bílé, když je stěhovali do Afriky, ale myslím, že mezi tím nebude velký rozdíl. Učitelka se ptala, jestli je Viki zvyklá v poledne spát, tak jsem řekl, že ano. V každém případě, již je všechno připravené. Pyžámko, kartáček na zuby, lepidlo na přilepení pyžámka k matraci, sada hřebíků podkováků na přibití peřinky, a kladivo Ferdy Mravence, kdyby fakt nechtěla spinkat. Takže nejdřív do školky na dopoledne, pak i odpoledne a až si pořádně zvykne, necháme jí tam nafurt. I přes noc. A jestli se budou dál zvyšovat v Praze ceny bydlení, jako dosud, tak do školky nejspíš pošupajdíme za ní. Už jsem se díval. Její skříňka na botičky je větší než moje pracovna.

z knihy Můj pes - superhrdina
(se svolením autora)

[Aaron Goldstein]

Po posledním úrazu jsme si uvědomili, jak důležité jsou pro děti hry na doktora, aby si zvykly na lékařské procedury a nebály se jich. I tchýně si začala s tříletou Viki hrát na nemocnici. Viki má zrovna v rukou stříkačku a dělá doktorku. Babička pak k ní chodí s jednotlivými nemocnými zvířátky a Viki je léčí. Tedy.. Léčí je možná poněkud nadnesený termín, protože každému pacientovi prostě prdne injekci a je to. Nejdříve se objevila kachnička, a že prý ji bolí bříško. Jako na každé poliklinice: žádné vyšetření, protože beztak nemají přístroje, celkem žádná prohlídka, doktorka Viki popadla stříkačku a nacpala ji kačence do jediného otvoru, který vlastnila, shodou okolností v zadní části těla. Jak lidová moudrost praví: denně klystýr pro vaše zdraví. Těžko říci, jestli to kachničce pomohlo, ale asi ano, protože k malému Mengelemu se sotva dovlekla a od něj odplula jak nejrychleji mohla. Další na řadě byl medvídek. Hlava bolela, ale kdo by zjišťoval, jestli je to migréna nebo díra v lebce, já úplně viděl, jak se mu udělalo lépe již ve chvíli, kdy Viki natahovala píst. Injekce byla směrována přesně tam, kde byla potřeba: píchla mu to do hlavy, čímž pravděpodobně nitrolebeční tlak překonal všechny přípustné hranice. Medvídkova hlava se proměnila v dobře protřepanou plechovku od Coly. O pár hodin později našla policie zajíčka se dvěma průstřely v dutině břišní, a když hledali kulky, našli jen dvě medvědí oči. Poslední, co méďa viděl, byl zaječí oběd. A předešlá večeře.
Další návštěvou byl pacient bagr. Viki zjevně měla větší odbornost než Doc. PaedDr., ThDr., MUDr. et Dr. Jaroslav Maxmilián Kašparů, PhD., Dr.h.c.. Kolik lékařů si může dovolit léčit bagry? Vždycky se vymlouvají, že neprojdou dveřmi ordinace nebo že nemají smlouvu se zdravotní pojišťovnou. Viki bere všechny jako Matka Tereza mezi těžkou stavební technikou. Bagříka bolelo rypadlo. Dostal do rypadla takovou protitetanovku, až mu z toho upadla lžíce. Takový bagr bez lžíce - nebo nože či vidličky - je úplně k ničemu, ale mohu všechny ujistit, že je mu to úplně jedno. Leží si tu spokojeně na hromadě ostatních hraček a o tom, že si léčbu opravdu užil svědčí i to, že mu ještě stále stojí rypadlo.
Posledním pacientem byl velbloud. Že ho bolí záda. Což snad ani neměl říkat, protože Viki mu zabořila injekci mezi dva hrby, až mu z toho vyrazil třetí, čímž mu zvýšila dojezd mezi oázami o 33,3% periodických.
Po velbloudovi už se nedokázal najít nikdo, kdo by ještě byl jakkoli nemocný. Všichni byli naprosto nechutně zdraví nebo se zrovna zázračně uzdravili, dokonce i opička bez ruky tvrdila, že ona je takový druh.
A tak jsem přišel na řadu já. Prý to vůbec nebude bolet. Ale já začínám mít dost divný pocit v rypadle...

M.M. Cabicar
(se svolením autora)

[IgorT]

V Brazilii, Millor Fernandes (humorista, dramaturg a spisovatel),
vyzval v jednej relácii publikum k diskusii touto otázkou:
"Aký je rozdiel medzi politikom a zlodejom?"
Najviac ho upútala táto odpoveď jedného učiteľa:
" Vážený pán Millor, po dlhšom premýšľaní som prišiel k
nasledujúcemu záveru: Rozdiel medzi politikom a zlodejom je v tom, že toho
prvého som si vybral ja a ten druhý si vybral mňa. Je to správna odpoveď?"
Odpoveď Millora je bola nasledujúca:
" Váženy pane, vy ste génius!! Ako jediný ste dokázali medzi nimi
nájst aspoň jeden rozdiel."

[absik]

Dve ženy sa bavia:
Prvá hovorí: Z môjho muža sa stal inpotent.
Druhá sa pýta: Je to viac ako poručík?
Teraz som rád že na Palbe to mám na poručíka ešte ďaleko...

[Alchymista]

Čo je to šťastie?
Žiť na Nezávislej Ukrajine.
A čo je to nešťastie?
Mať také šťastie...

[polite]

Pan doktor, akosi zle vidim do dialky...
Pozrite sa von oknom a povedzte co vidite...
Slnko...
No a kam dalej este chcete vidiet???

[Aaron Goldstein]

Koupání. Maminka: "Ty máš krásné vlásky, Viki."
Viki: "Ty máš taky krásné vlásky, maminko."
Maminka: "A ten krásný nosánek!"
Viki: "Ty máš taky krásný nosánek, maminko."
Vytahování z vany, hekání. Maminka: "Páni, ty jsi už ale těžká!"
Viki: "Ty jsi taky moc těžká maminko."
Ticho. Pak zvuky vytesávání náhrobku.

http://databook.cz/muj-pes-superhrdina- ... cara-2541

(Se svolením autora)

[CAT]

[kopapaka]

Ještě, že jsem ten hrnek s kafem odložil...

[Alchymista]

a čo také predčasné spotrebovanie zásob munície....

[Aaron Goldstein]

potom je to coitus interruptus...

[CAT]

a čo také predčasné spotrebovanie zásob munície....

Tak na AR-15 jsou i bubny na 100+ náboji, navíc to nejspíš půjde přidělat na jakoukoli rail lištu, takže to dáš i na moderní SAW, který můžeš krmit pásem a nebo hodně trénovat přebíjení

[Zemakt]

Muheee a co takhle moje oblíbená .308 Win

[kozlustechnykus]

To ti upadne ruka :-D

[Aaron Goldstein]

Neděle. Když jsem dával Viki v sobotu večer spát, zeptala se, jestli půjde zítra do školky. Řekl jsem, že až v pondělí, že učitelky si potřebují taky odpočinout a chtěl jsem vědět, na co se nejvíc těší? Hračky, kamarádky… Prý na spinkání v poledne. No to mě picni! Tak doma jí musíme přikrývat pražcema a do školky se těší na chrnění. Přitom to nejvíc nesnáší! Co tam s nimi proboha dělají? Že prý pustí pohádku a spí. Kdo by tomu věřil? Kdyby všechno bylo tak snadné, na světě by nebyly války. Můj osobní tip je, že jim pustí pohádku a plyn. Ne, já vůbec nic nenamítám, jen tiše závidím. Už od prvního týdne po narození jsem vážně zakolísal ve svém přesvědčení, že by děti neměly užívat drogy. Jako čajíček s meduňkou na spinkání je sice hezká věc, ale rohypnol je rohypnol.

Během víkendu se snažíte dohnat čas s dětmi, protože přes týden jsou ve školce. Vypravili jsme se do přírody a na oběd skončili ve stanovém táboře, kde se nejspíš chystal nějaký koncert nebo představení. Koupili jsme si jídlo, protože stále chvílemi pršelo, sedli jsme si na lavice do jednoho z obrovských stanů. Pak najednou se ozval hlas nějaké slečny, která nás vítala a zvala děti na jeviště. A ejhle, pódium bylo kousek před námi, ani jsme si ho nevšimli, když bylo opuštěné. Děti se k ní začaly sbíhat, i Viki položila polívku a běžela na prkna, která znamenají svět. Její první veřejné vystoupení.

Byli jsme moc zvědaví, protože většinou je zaražená jak skoba ve zdi, jen v mimořádných situacích se chová, jako by do prostředí patřila dávno. A o takových chvílích většinou píšu.
Slečna se dětí postupně ptala, jestli znají nějakou písničku nebo básničku. Pak jsme postupně slyšeli asi 10x za sebou Prší, prší, jen se leje. Načež přišla na řadu Viki. Řekla, že se jmenuje “Hiki.”, ale na to jsme si již dávno zvykli. Jako u každého dítěte se moderátorka zeptala, kde má rodiče, my jsme zamávali a zeptala se co zazpívá. A Viki začala úplně novou písničku: “Houpy, houpy, kočka snědla kroupy.” Překvapilo nás, že jen zaraženě nestála a všichni jí zatleskali, že přišla s něčím novým.

A pak to přišlo. Viki sice začala “Houpy, houpy, kočka snědla kloupy”, ale nepokračovala “koťata se hněvala, že jim taky nedala”, ono z reproduktorů zaznělo dětským hláskem “kocoul ten tam nébyl, plotoze je débil.” Polil mne studený pot. Tohle jsem složil, když jí ještě nebyly ani dva roky! Milovala tehdy houpání a byla se schopná houpat i hodinu a půl! A kdo to tehdá oddřel? Já. A přitom chtěla zpívat. Po půl hodině už jsem zpíval mnohem uvěřitelnější verzi, ale spíš jsem si to jen tak broukal pro sebe. A od té doby jsem to nikdy nezpíval před ní. Ukázalo se, že má fenomenální paměť.

Manželka se ke mně obrátila s rozzářeným kamenným úsměvem. Tuším, že to byl úsměv na veřejnosti číslo 63, jeden z nejděsivějších. Věděla, že za to můžu já. Vůbec netuším, jak na to vždycky tak rychle přijde. Všichni vybuchli smíchem a Viki nemilosrdně pokračovala:
“I koťata se nazžlala, potom týden neslala.”
Moderátorka začala do mikrofonu hýkat a musela si z toho sednout na jeviště. Pár lidí už začalo tleskat.

Udělal jsem pohyb k útěku, ale Káťa mne okamžitě chytla: “Kam jdeš?!” - procedila skrze zuby s tím kamenným úsměvem. “Musím na záchod.” - vyhrkl jsem. Manželka ke mně obrátila zářivý úsměv a sykla: “Tak se třeba poser, zůstaneš tu a budeš se tvářit jako vzorný pěstoun. tohle dítě ještě minulý týden měli úplně jiní rodiče a tahle říkanka je jeden z důvodů, proč jim jí odebrali.” V krizových situacích je má žena geniální.

Když se lidé začali nadechovat, Viki dokončila své představení:
“Mít tak íkvé vyšší, naželou se myší.”
No a pak se strhl potlesk. Kdo měl ještě síly, tak tleskal. I my se přidali, ale moc nadšení v tom nebylo. Myslím, že tak pár měsíců budu pod tvrdou kontrolou, co dceři zpívám a taky přijde výslech, co ještě mohla pochytit. Těch písniček jsem totiž složil víc. Ale Viki vyhrála krásný růžový meč a byla šťastná. Jeden z diváků za námi přišel, modlil jsem se, aby to nebyl můj čtenář, ale chtěl jen vědět, jak byl ten text. Řekl jsem, že si to nepamatuju a vůbec netuším, odkud to má.

Takže do budoucna se ještě nějakou dobu budeme jevištím vyhýbat.

(Se svolením autora)

[1stCLJan]

T-72 G , Gumanitarnij


Obrázek správně vložil Jarl.

[Aaron Goldstein]

Pondělí. Začal třetí týden školky. Musel jsem v sedm ráno přesvědčovat tříletou dceru, že si nemůže vzít do školky meč, který zrovna vyhrála, i když je roztomile dívčí a růžový. Už moje maminka zastávala názor, že když se děti mají vzájemně pozabíjet, tak ať je to potichu a bez bordelu a takový meč toho nadělá, kdo to pak má uklízet? Úspěch je, že se oblékla sama a včas. Drobná skvrna na kráse byla, že si vzala tričko na mikinku, ale pořád lepší než bombarďáky na kalhoty, abych zase nemusel vysvětlovat, že dneska jde za Madonnu. Jako posledně u doktorky. Nechal jsem to tak, nakonec jí to slušelo, to je výhoda holek. Můžou si na hlavu narazit kýbl pomejí a stejně pořád vypadají krásně.

Pro Viki jsme přišli tentokrát i s babičkou, což učitelku vyděsilo, až se zeptala, kolik dětí chceme. Obvykle je povoleno jedno dítě na osobu a den. Ale babička jen zamávala a frčela dál. My jsme vyrazili do prodejny luxusního nábytku, kde jsme se původně chtěli jen podívat na jednu skvělou pračku. Možná znáte takové prodejny, které jsou tak luxusní, až máte pocit, že se tam nehodíte. Zde byl pocit umocněn paní v drahém kostýmku a vlasech v pevném drdolu se zlatými jehlicemi s neuvěřitelnou vrstvou make-upu, které zmrzl úsměv na rtech, jak viděla dítě. A nás.

Neustále Viki sledovala, sykala, přivírala oči při každém jejím pohybu, až to nevydržela a sdělila Kátě, že toto místo není vhodné pro tak malé děti, že je tu mnoho velmi drahých věcí… Manželka se zeptala, jestli tu mají nějaký dětský koutek, ale paní odtušila zavrtěním hlavy. “No, co se dá dělat.” - řekla Káťa a vzala malou do náruče, což paní trochu uklidnilo. Náruč nebo vodítko. Vážně tam byly drahé věci, jen gauč tam stál přes 800 000;-. Ale některé kuchyně a ložnice byly úchvatné. Naprosto úchvatné.

A ty koupelny! Masážní designové sprchy a vany s magickým osvětlením, ze kterých bych se ani nehnul. Úplně jsme se v nich ztratili. Bloudil jsem místnostmi, když jsem narazil na manželku, ke která přiběhla Viki. Byli jsme v patře, na galerii, kde nikdo nebyl, tak jsme si ji dovolili pustit. Viděl jsem, jak tříletá Viki přiběhla k mamince, něco jí řekla, Káťa úplně zbledla, rychle nakoukla do koupelny, pak popadla dítě, prohnala se kolem mně a jen sykla: “ZDRHEJ!”

Seběhli jsme po točitém schodišti a ukryli se v chodbičce za jednou z kuchyní, když zrovna po druhém schodišti šla nahoru ona paní.
“Rozbila něco?” - zeptal jsem se nervózně. Tady cokoli budeme splácet do konce života.
Káťa zavrtěla hlavou. Byla bledá. “Přiběhla, že jí to nejde spláchnout. Ona se jim tam vykadila! No fakt! Normálně jim tam hodila čokoládovou anakondu, takovouhle!” A roztáhla ruce jak prolhaný rybář. Jenže doplnila: “Víš, že včera nebyla.” Viki vypadala spokojeně. Co teď? Dilema rodičů. Přiznat se? Nenápadně to uklidit?

Než jsme se stačili rozhodnout, ozval se z galerie výkřik oné paní na celou prodejnu:
“PROBOHA, NĚKDO NÁM NASRAL DO SWAROVSKIHO!”
Pak zvuk dusajících nohou běžících nahoru. Pohledem jsme se s mou drahou polovičkou dohodli, že se nepřiznáme, ale zkusíme zmizet.
Znovu ječení: “Kdo tohle mohl udělat? Vždyť to ani není lidské, to je jak od gorily!”
Zase jsme se na sebe podívali a pokrčili rameny. Ano, také nás to vždy překvapí. Ono se řekne “děťátko”, ale než jsme měli dítě, netušili jsme, co takoví prckové dokážou. Paní zjevně žádnou zkušenost neměla. Pak se ozval mužský hlas:
“Byla tu taková malá holčička…”
Ale ten ječák ho hned přerušil: “Tohle není od malé holčičky, vždyť se na to podívejte! To je hovno jak cep!” Ticho, zřejmě se všichni dívali. Ani očima obsáhnout nemohli… Potom mrmlání: “Chm, holčička. Holčička. Tohle je veliký jak holčička!”

Nesmáli jsme se, byli jsme úplně zkamenělí, přesto nám nějak začaly slzet oči. Měl jsem deja-vu. Naposledy jsem hledání původce hovna zažil s mým psem. To byla tak nešťastná náhoda! Venčil jsem těsně před bouří, pes se snažil, jak mohl, aby to měl za sebou a dostal ze sebe všechno, i to, co si schovával až na zítřek. A když jsem to sbíral, tak mi pytlík i s hovnem vzala vichřice a vynesla obé až do druhého patra protějšího domu, kde s tím vítr flákl o jedno okno. Ten vítr měl sílu 90km/h. Pytlík to kamsi odválo, ale hovno zůstalo. I tehdá jsem se stačil schovat a byl tak neviděným svědkem pátrání jednoho starého páru, kdo jim umístil exkerment na okení taulku. Pokud se nad tím zamyslíte, působí to jako opravdová záhada, protože vykálet se na parapetu v druhém patře, není nic snadného. Díky tomu vznikla divoká teorie o mužích na lanech, kterým se nechtělo slaňovat až dolů nebo nepřejících sousedech, co se vytento do ruky a hodili nim to do okna. Ještě dnes mne budí ve strašlivých snech podobné ječení: "PROBOHA RUDOLFE TO JE HOVNO!! JAK SE SEM PROBOHA DOSTALO?!" Něco je špatně s mou karmou, přece něco takového se nemůže stát člověku v životě dvakrát.

Ječák prořízl prodejnu: “Proč koukáte nahoru? Myslíte, že něco takového udělá pták?!”
“Já hledám ventilaci.” - odpověděl mužský hlas a pak se ozval i další.
“Možná pštros, myslím, že v tom vidím ještěrku.”
Znovu jsme se s manželkou setkali očima a pak se podívali na dceru. Byla spokojená, coby ne, když se nám tak krásně vykakinkala.

“Já mám hlad.” - zakňučela Viki. Maminka jí ucpala ústa a zašeptala: “Právě jsme se přesvědčili, že jíš až moc.”
Že by Viki zbaštila ještěrku? Nebo si dělal legraci. Nejhorší je, že u tříletého dítěte to nemůžete nikdy vyloučit, ať ho hlídáte jak chcete.
“Já vám řeknu, co to je!” - slyšeli jsme ten ženský hlas, už tolik neječel, zněl spíš nasupeně. “Konkurenční boj! To je to!” - vyštěkla.
“Ale Agnes.” - ozval se mužský hlas, chlácholivý. “Kdo by sem nosil hovno…” - chvíle ticha, cítili jsme, že si to stále všichni prohlíží. “...z mastodonta.” - dokončil mdle, jako by se mu dělalo nevolno.

Sevřeli jsme s manželkou rty. Teď nemsíme vyprsknout. Nesmíme se smát! NE!!
“A kdo myslíte, že nám na výstavě rozbil to umyvadlo?”
“Co s tím budeme dělat?” - zazněl mužský hlas.
A druhý hned odpověděl: “Musí se to vyčistit, samo to asi neodejde. I když… Jestli ta ještěrka žije...”
Ženský hlas: “Kdepak, to nestačí vyčistit, to se musí vyměnit.”
“Proč vyměnit, vždyť to zařízení je určené právě na tohle.”
Zase chvíle ticha. Prohlížení. Národní muzeum muselo pukat závistí, protože žádnému exponátu se nevěnovala taková pozornost, jako tady… Tomu.

Vyplížili jsme se ven a podařilo se nám nenápadně vypadnout bočním vchodem. Běželi jsme až za roh a pak ještě dál. Až o dvě ulice jsme se vydýchali.
“Já mám hlad.” - zakňučela Viki znovu.
“Ty máš s jídlem utrum, mastodonte.” - prohlásila maminka.
Šli jsme dál. “Vědělas, že Swarovski dělá záchody?” - zeptal jsem se konverzačně.
“Ne. A už si od něj nic nekoupím, když teď vím, na co to je.”
Ano. To už víme. V hlavě mi zněla jedna věta:
“PROBOHA, NĚKDO NÁM NASRAL DO SWAROVSKIHO!”

(Se svolením autora)

[Hans S.]

Aarone, prosím tě, nedělá mi žádnou radost nějaké zbytečné omezování a už vůbec necítím potřebu se takto angažovat zrovna v sekci vtipy. Jenže tyto soustavné příspěvky jsou dle mého (a nejen dle mého) názoru už trošičku "navíc". Jednoduše už jsem se příběhů o Viki, nebo o půjčení kola, přejedl.

Nechtěl bys prosím zvážit ukončení této ságy? Případně, pokud chceš autora a jeho dílo propagovat, pak možná založ nějaký samostatný článek, ale byl bych rád (a opět zdůrazním, že nejen já), aby toto vlákno zůstalo spíše pro běžné krátké a jednoduché vtipy.

Nic nenařizujeme, ale zvaž to.

Díky,
H.

[Aaron Goldstein]

Jak už jsem psal zde http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=5&t ... 80#p184825 tak jsem byl rozhodnut publikovat ukázky dokud to někomu nezačne vadit... Začalo vadit, přestanu... No Problemo...

[El Diablo]

On ten příspěvek byl stejně vo hovně...