Díl III.
Část 1.
Nyní se podíváme co se stalo na zemském mostě mezi Ilmeňským a Seligerským jezerem. Jak víme, tak se zde prolomilo pět sovětských armád a roztrhlo frontu mezi skupinami armád Střed a Sever.
Dvě místa rozhodovala o tom, že ruská záplava byla zastavena – Demjansk a Cholm. Díky Hitlerovu rozkazu obě tato hnízda odporu pevně držela. Pokud by byla vyvrácena měli by Sověti volnou cestu do otevřeného a prakticky nebráněného týlu německé fronty.
V prostoru Demjansk se drželo šest německých divizí a ty nedovolily Rusům projít.
Některé vojenské části, které za ruského průlomu zůstaly stát, například svazky 290. pd, se po čase stáhly k 2. sboru a posílily demjanský kotel, neboť do Staroj Russy se probít nedokázaly.
Jižně od těchto armád narazila sovětská 3. úderná armáda, ve volné mezeře mezi Demjanskem a městem Velikije Luki na město Cholm, který blokoval cestu do týlu německé 16. armády.
Demjansk a Cholm měly tedy rozhodující význam pro obrat situace na severním křídle německého východního vojska. Odolnost německých vojsk v těchto prostorech si vyvzdorovala svým bojem na Sovětech vítězství v roce 1942.

Naše první zastávka a pojednání bude o Demjansku.
Historie demjanské obkličovací operace, která trvala 12 a půl měsíce, a byla nejdelší obkličovací operací na východě, začala 8. února 1942. Ten den ztratil hrabě Brockdorff – Ahlefeldt, velitel 2. armádního sboru, telefonické spojení s 16. armádou, což znamenalo, že obklíčení Sověty bylo dokončeno.
Prostor na kterém byl sbor obklíčen bylo území 3 000 čtverečních km . Proč se vedl tento boj 12 a půl měsíce na Valdajských výšinách v neutěšeném terénu? To vysvětlil svým vojákům a důstojníkům a zároveň nařídil svým rozkazem velitel 2. sboru generál hrabě Brockdorff – Ahlefeld. Ten rozkaz z 20. února 1942 je zvláštní dokument svým obsahem (proto jej cituji) a zní takto:
„Protivník se v nejchladnějších zimních měsících dostal přes led Ilmeňského jezera, jindy bažinatou deltou Lovatu a mělkými údolími Poly, Redji, Polistu a jejich četných přítoků mezi 2. sbor a jejich týlová spojení. Tato říční údolí patří k velké nížinné a bažinaté oblasti, která se v době, kdy roztaje sníh a led, stane nesjízdnou, a dokonce i neschůdnou. Doprava, zvláště objemný přísun zásob protivníka, bude potom zcela vyloučena.
Zásobování Rusů bude ve vlhkém jarním období možné jen po velkých a pevných silnicích. Křižovatky těchto silnic, jmenovitě Cholm, Staraja Russa a Demjansk, jsou pevně v německých rukou. Kromě toho sbor se svými šesti osvědčenými divizemi ovládá jediný opravdu vyvýšený terén v tomto kraji. Je vyloučeno, aby takové množství ruských vojáků na jaře v této vlhké nížině vydrželo bez zásobování.
Musíme tedy udržet křižovatky a výšiny kolem Demjanska až do doby tání. Dříve, nebo později budou Rusové muset povolit a ustoupit. Navíc na ně ze západu zaútočí značné síly.“
Vojáci a důstojníci zřejmě tento rozkaz pochopili, kotel si nazvali „hrabství“ podle generála hraběte Brockdorff - Ahlefeldta a bojovali statečně až do osvobození.
Byla to první velká obkličovací operace, ve které bojovala německá armáda uvnitř kotle.
V historii válek byl celý sbor se šesti divizemi se zhruba 100 000 muži, prakticky jedna armáda, zásobován ze vzduchu.
Na Valdajských výšinách byl vybudován první vzdušný most v historii válek.
500 transportních letadel přiváželo pro přibližně 100 000 lidí každý den vše potřebné k životu a boji.
Cestu do kotle a zpět muselo denně podniknout nejméně 100 letadel. V některých dnech i 150. Létat musely za sněžení, mrazu, za mlhy, za zimních bouří i za zuřivé obrany Sovětů.
Každou hodinu, během krátkého dne, přistávalo a startovalo na špatných a nouzových letištích 10 až 15 letadel.
Velitelem transportu byl plukovník Morzik. Na tehdejší dobu byla výkonnost dopravních leteckých sil jedinečná.
Dvě čísla pro představu: 64 844 tun zboží bylo dopraveno do kotle, 35 400 zraněných a určených vojáků (specialistů) bylo evakuováno.
Vzdušný most byl rozhodující podmínkou úspěchu německých vojsk. Zároveň však také znamenal zdecimování německé transportní letky, mnoho pilotů totiž padlo.
Osudné též bylo, že Demjansk podporoval Hitlerův argument, že vojska v kotli lze zásobovat, což se neblaze projevilo u Stalingradu a odnesla to 6. armáda.
Přirozeně, že zásobování pro 96 000 mužů a zhruba 20 000 koní letecky nestačilo. Dávky musely být sníženy téměř na polovinu. Pro koně se seno a oves nevozilo, ti žrali zkaženou slámu z rozstřílených rolnických chatrčí, kůru stromů, jedlové chvojí, rákos a fazole. Hlad to neutišilo. Žrali také písek a umírali na koliku. Veterináři bojovali o každé zvíře, ale většinou koně končili ranou z milosti. Poslední služba koní končila v polní kuchyni. Z koně se spotřebovalo vše, ruské civilní obyvatelstvo žijící v kotli si odnášelo kosti a vnitřnosti. Nezbylo nic, jen kopyta.

Demjansk A.