Protiofenzíva Sever 42 III. Č 1-4.

[michan]

Protiofenzíva Sever 42 III. Č 1-4.


Díl III.

Část 1.

Nyní se podíváme co se stalo na zemském mostě mezi Ilmeňským a Seligerským jezerem. Jak víme, tak se zde prolomilo pět sovětských armád a roztrhlo frontu mezi skupinami armád Střed a Sever.
Dvě místa rozhodovala o tom, že ruská záplava byla zastavena – Demjansk a Cholm. Díky Hitlerovu rozkazu obě tato hnízda odporu pevně držela. Pokud by byla vyvrácena měli by Sověti volnou cestu do otevřeného a prakticky nebráněného týlu německé fronty.
V prostoru Demjansk se drželo šest německých divizí a ty nedovolily Rusům projít.
Některé vojenské části, které za ruského průlomu zůstaly stát, například svazky 290. pd, se po čase stáhly k 2. sboru a posílily demjanský kotel, neboť do Staroj Russy se probít nedokázaly.
Jižně od těchto armád narazila sovětská 3. úderná armáda, ve volné mezeře mezi Demjanskem a městem Velikije Luki na město Cholm, který blokoval cestu do týlu německé 16. armády.
Demjansk a Cholm měly tedy rozhodující význam pro obrat situace na severním křídle německého východního vojska. Odolnost německých vojsk v těchto prostorech si vyvzdorovala svým bojem na Sovětech vítězství v roce 1942.





Naše první zastávka a pojednání bude o Demjansku.
Historie demjanské obkličovací operace, která trvala 12 a půl měsíce, a byla nejdelší obkličovací operací na východě, začala 8. února 1942. Ten den ztratil hrabě Brockdorff – Ahlefeldt, velitel 2. armádního sboru, telefonické spojení s 16. armádou, což znamenalo, že obklíčení Sověty bylo dokončeno.
Prostor na kterém byl sbor obklíčen bylo území 3 000 čtverečních km . Proč se vedl tento boj 12 a půl měsíce na Valdajských výšinách v neutěšeném terénu? To vysvětlil svým vojákům a důstojníkům a zároveň nařídil svým rozkazem velitel 2. sboru generál hrabě Brockdorff – Ahlefeld. Ten rozkaz z 20. února 1942 je zvláštní dokument svým obsahem (proto jej cituji) a zní takto:
„Protivník se v nejchladnějších zimních měsících dostal přes led Ilmeňského jezera, jindy bažinatou deltou Lovatu a mělkými údolími Poly, Redji, Polistu a jejich četných přítoků mezi 2. sbor a jejich týlová spojení. Tato říční údolí patří k velké nížinné a bažinaté oblasti, která se v době, kdy roztaje sníh a led, stane nesjízdnou, a dokonce i neschůdnou. Doprava, zvláště objemný přísun zásob protivníka, bude potom zcela vyloučena.
Zásobování Rusů bude ve vlhkém jarním období možné jen po velkých a pevných silnicích. Křižovatky těchto silnic, jmenovitě Cholm, Staraja Russa a Demjansk, jsou pevně v německých rukou. Kromě toho sbor se svými šesti osvědčenými divizemi ovládá jediný opravdu vyvýšený terén v tomto kraji. Je vyloučeno, aby takové množství ruských vojáků na jaře v této vlhké nížině vydrželo bez zásobování.
Musíme tedy udržet křižovatky a výšiny kolem Demjanska až do doby tání. Dříve, nebo později budou Rusové muset povolit a ustoupit. Navíc na ně ze západu zaútočí značné síly.“

Vojáci a důstojníci zřejmě tento rozkaz pochopili, kotel si nazvali „hrabství“ podle generála hraběte Brockdorff - Ahlefeldta a bojovali statečně až do osvobození.
Byla to první velká obkličovací operace, ve které bojovala německá armáda uvnitř kotle.
V historii válek byl celý sbor se šesti divizemi se zhruba 100 000 muži, prakticky jedna armáda, zásobován ze vzduchu.
Na Valdajských výšinách byl vybudován první vzdušný most v historii válek.
500 transportních letadel přiváželo pro přibližně 100 000 lidí každý den vše potřebné k životu a boji.
Cestu do kotle a zpět muselo denně podniknout nejméně 100 letadel. V některých dnech i 150. Létat musely za sněžení, mrazu, za mlhy, za zimních bouří i za zuřivé obrany Sovětů.
Každou hodinu, během krátkého dne, přistávalo a startovalo na špatných a nouzových letištích 10 až 15 letadel.
Velitelem transportu byl plukovník Morzik. Na tehdejší dobu byla výkonnost dopravních leteckých sil jedinečná.
Dvě čísla pro představu: 64 844 tun zboží bylo dopraveno do kotle, 35 400 zraněných a určených vojáků (specialistů) bylo evakuováno.
Vzdušný most byl rozhodující podmínkou úspěchu německých vojsk. Zároveň však také znamenal zdecimování německé transportní letky, mnoho pilotů totiž padlo.
Osudné též bylo, že Demjansk podporoval Hitlerův argument, že vojska v kotli lze zásobovat, což se neblaze projevilo u Stalingradu a odnesla to 6. armáda.
Přirozeně, že zásobování pro 96 000 mužů a zhruba 20 000 koní letecky nestačilo. Dávky musely být sníženy téměř na polovinu. Pro koně se seno a oves nevozilo, ti žrali zkaženou slámu z rozstřílených rolnických chatrčí, kůru stromů, jedlové chvojí, rákos a fazole. Hlad to neutišilo. Žrali také písek a umírali na koliku. Veterináři bojovali o každé zvíře, ale většinou koně končili ranou z milosti. Poslední služba koní končila v polní kuchyni. Z koně se spotřebovalo vše, ruské civilní obyvatelstvo žijící v kotli si odnášelo kosti a vnitřnosti. Nezbylo nic, jen kopyta.


Demjansk A.

[michan]

Protiofenzíva Sever 42 III. Č 2.

Díl III.

Část 2.

Šest divizí obklíčených v „hrabství“ Demjansk bránilo frontu 300 km dlouhou. Nemohlo tedy jít o souvislou frontu. Divize vytvořily pevné opěrné body, které byly podporovány dělostřelectvem. Sověti prováděli útoky skoro každý den. A tak to šlo do konce února 1942 a druhé dekády března 1942.
Potom Němci začali připravovat protiofenzívu k proražení kotle.
Generál von Seydlitz – Kurzbach měl zaútočit z prostoru jihovýchodně od Staroj Russy (asi 40 km odtud) v úseku širokém zhruba 10 km proti ruským liniím a prorazit obklíčení.
Operace dostala název „Brückenschlag“. Cílem bylo vyproštění 2. sboru z kotle u Demjanska.
Bojová skupina „Seydlitz“ se skládala ze čtyřech divizí. 8. horská a 5. horská divize – v lednu 1942 byly přisunuty z Francie a obě měly bojové zkušenosti – útočily čelně.
Boky osvobozovacího útoku kryla 329. pd vpravo a 122. pd vlevo.
Obě divize útočily (8. a 5. horská divize) na nejzápadnější bod okraje kotle, na Kalitkino a Vasilkovo. Až se přiblíží k přechodu přes Lovat v Ramuševu, které leží na silnici Staraja Russa – Demjansk – 12 km od kotle, zaútočí z kotle bojová skupina vytvořená z částí šesti divizí vstříc této ofenzívě.
21. března 1942 zahajuje ofenzívu generál von Seydlitz – Kurzbach. Hromadné nasazení Stuk rozbíjejí ruské linie a německé dělostřelectvo rozbíjí přední okraj. Prvních pár kilometrů v prvních týdnech vypadá dobře. Brzy však začnou potíže. Sníh, les a křoviny východně od Staroj Russy zpomalí tempo útoku. Rusové vytvořili před kotlem hluboce členěnou obranu, kterou bylo nutno rozbít. Nemilosrdné boje trvají 4 týdny.
Když ofenzíva začala, ukazoval teploměr 30 stupňů pod nulou a bažiny byly zmrzlé na kámen. Po několika dnech se počasí změnilo a přišlo tání. Vše zapadalo do bahna. Koncem března bylo opět 20 stupňů mrazu, hustě sněžilo, v noci přicházely bouře. Vše živé co se neukrylo beznadějně zmrzlo.
Teprve duben 1942 přinesl definitivní zvrat počasí. Sníh a led roztály. Na silnicích stála sněhová břečka. V okolních bažinách se vojáci brodili po pás ve vodě.
Těžké kulomety se musely stavět na podklady z kmenů a křovin, aby se neutopily. Ranění byli pokládáni na nosítka z větví stromů i těm hrozilo utopení. Vše co mělo nějakou hmotnost se bořilo do bažin.
Ale i sovětské těžké tanky nemohly zasáhnout do boje. Též sovětské dělostřelectvo uvázlo v bahně.
A tak se 12. dubna 1942 před Seydlitzovými čelními jednotkami objeví rozstřílené věže Ramuševa. To je cíl ofenzívy.
13. dubna 1942 vyráží naproti z kotle Demjanska i bojová skupina, která má kotel prorazit zevnitř.
14. dubna 1942 zahajuje i tato skupina útok. Její velitel plukovník Ilgen je těžce raněn a velení převezme podplukovník von Borries.
O šest dní později, tedy 20. dubna 1942 stojí bojová skupina z kotle na východním břehu Lovatu před prvními domky Ramuševa. Mezi nejčelnějšími jednotkami je i posílený protitankový oddíl SS „Totenkopf“. Je odtud vidět v dalekohledu boje na západním břehu Lovatu, kde bojují Seydlitzovy roty.
Tyto roty zde svádějí tvrdý boj o každý kus břehu 1 000 metrů širokého rozvodněného Lovatu.
Když se začalo stmívat rozeznají vojáci na obou stranách řeky, že již mezi nimi je jen rozbouřená řeka Lovat a ani jeden sovětský voják.
21. dubna 1942 v 18 hodin 30 minut již jen řeka dělí Demjansk od německé fronty. Úkol je splněn.
Demjansk, velký „vlnolam“ na Valdajských výšinách, svou úlohu splnil. Několik měsíců 6 německých divizí kříží sovětským armádám cestu. Tímto okamžikem se opět vrátily k hlavním silám německé armády.


Ramushevo 42


von Seydlitz-Kurzbach

[michan]

Protiofenzíva Sever 42 III. Č 3.

Díl III.

Část 3.


Nyní se podíváme jak to vypadalo o 90 km jižněji od Demjanska v Cholmu. Toto krajské město s 12 000 obyvateli bylo od 28. ledna 1942 frontovým městem. Rusové Cholm tento den obklíčili. Ve městě se utvořila pestrá směsice týlových jednotek spolu s rozptýlenými jednotkami frontových divizí, které se připravovaly na obranu. Velitel 281. zajišťovací divize generálmajor Scherer se stal velitelem pevnosti. K dispozici měl části 123. pd, 218. pd (byla přeložena z Dánska), 553. pp z 329. pd, 8. Jagdkommando ( horší myslivci), 3. prapor 1. polního pluku letectva, 65. rezervní policejní pluk z 285. zajišťovací divize a dokonce zde byla i jedna motorizovaná jednotka námořnictva. Ještě 28. ledna 1942 do obklíčení pronikly části 10. kulometného praporu.
Bojová skupina Scherer (tento název dostala dle velitele) držela silniční uzel uprostřed obrovské bažinaté oblasti a utvořila pevnost na horním Lovatu, která ovládala řeku i zázemí.
Cholm – jediné pevné místo v roztržené frontě mezi městy Velikije Luki a Demjansk a závora před zadními vrátky k 16. armádě – zastavil sovětský útok na západ, stejně jako Demjansk na jih.
Generálmajor Scherer vydal rozkaz, který zněl: „Cholm je bezpodmínečně nutné udržet!“ A udržel jej. Udržel jej 100 dní. Udržel jej díky odvaze, improvizaci, vytrvalosti a vojenskému umění mužstva a důstojníků.
Prostor pevnosti měl 2 km čtvereční, později již jen dokonce 1,5 km čtverečních. Tento prostor bránilo 5 000 mužů, někdy i 5 500. Vojáci znali každý strom, každý dům a každý kráter po bombě.
Krátery po bombách mezi severním hřbitovem, ostrou zatáčkou, věznicí GPU a roklí u budovy milice – tak to byly ty čtyři nejpověstnější body pevnosti.
Od 28. ledna 1942 útočily proti městu (pevnosti) denně tři sovětské střelecké divize.
V některých dnech útočily dokonce 8x.
Zásobování Cholmu bylo možné jen ze vzduchu.
Ženisté na jedné louce v zemi nikoho vybudovali provizorní letiště o rozměrech 70 x 25 metrů. Přistávání letadel byl horor. A tak se nelze divit, že se většina letounů poškodila. Kolem letiště to vypadalo jak na vrakovišti, nebo leteckém hřbitovu.
Letectvo potom přešlo na dopravu posil a těžkého materiálu nákladními kluzáky. Potraviny a munici shazovalo v kontejnerech. I to byl horor. Stačilo jen kluzák vyháknout o několik sekund dříve a radovali se Rusové. Když se dostal kluzák dolů správně okamžitě musela úderná jednotka toužebně očekávaný náklad odvést do bezpečí, neboť Rus také číhal. Byl to závod „kdo dřív příjdem, ten dřív mele“.
Celkem v kotli v Cholmu přistálo 80 nákladních kluzáků. 27 Junkersů bylo rozbito při přistání.
Další velkou zvláštností kotle v Cholmu bylo to, že byl pevností bez dělostřelectva.
V pevnosti bylo jen několik 80 mm minometů, jeden 50 mm a několik 37 mm protitankových kanonů a 2 lehká pěchotní děla – to byly všechny těžké zbraně, které zde byly. Jak se tedy mohla tato pevnost bránit bez kanónů a houfnic? Jak se měla bránit silnému nepříteli, který útočil na město děly a tanky, každý den? Jak může vypadat jádro obrany bez pevnostního dělostřelectva?
V Cholmu tento problém řešily jedinečným způsobem, který je i v historii válek málo známý.
Postavily pevnostní dělostřelectvo mimo pevnost. Jeho palbu pak řídily zevnitř.
Bojová skupina generála von Uckermana se probojovala na 10 km od Cholmu a uprostřed nepřátelského území bránila baterie těžkého dělostřelectva.
Proti všem pravidlům válečného umění stály baterie 218. dělostřeleckého pluku a 536.oddíl těžkého dělostřelectva v čele této hadice a vedly palbu ve prospěch Cholmu.
Nadporučík Feist a poručík Dettman seděli v Cholmu a jako předsunutí pozorovatelé řídili palbu radiotelegraficky.
Za jeden den přelétlo přes Cholm do ruských postavení, nebo do útočících nepřátelských jednotek více než 1 000 těžkých granátů.
Předsunutí pozorovatelé v Cholmu – důstojníci řízení palby a jejich radisté – získali časem takovou praxi, že svou palbou zasahovali i útočící ruské tanky.


3SA Toropets Kholm 42.

[michan]

Protifenzíva Sever 42 III. Č 4.

Díl III.


Část 4.

Stalinův rozkaz nutil sovětskou armádu bezpodmínečně dobýt Cholm ještě před obdobím tání. Toto německé hnízdo stálo jako prokletá závora před útokem celé jedné sovětské armády na západ. I 8 x denně zde tudíž Sověti útočili za pomoci tanků. Když prolomili obranu, Němci je protiútokem zahnali zpátky. Oni přišli znova, obsadili sněhovou návěj, nebo kráter po bombě, následoval německý protiútok granáty a plamenomety. Šlo to tak každý den.
Německé bojové skupiny měly již své specialisty na házení granátů, ti už dokázali přímo zasáhnout cíl. Vypěstovali si specialisty na ničení tanků, kteří své řemeslo ovládali dokonale.
Když začalo tání, tak voda s bahnem otupila sovětské útoky.
Tání přineslo do kotle, do jeho života peklo. Ve sklepeních leželo na zemi 1 500 raněných. Začala stoupat voda a tak jako postel pro raněné musely být udělány dřevěné rošty.
700 raněných se podařilo z kotle evakuovat letecky. Boji však jejich číslo opět stouplo na 1 500.
Lékaři a zdravotní personál, které vedl Dr. Ocker pracovali do naprostého vyčerpání.
Vrchní chirurg Dr. Huck prováděl nejsmělejší operace k záchraně života raněných.
Špína a vši si však vyžádaly svoji daň. K tomu dva údaje: 2 200 raněných a 1 550 mrtvých.
12. března 1942 se objevil skvrnitý tyf, strašidlo všech pevností.
Letadla přivezla očkovací látky. Očkovalo se v každé volné minutě.
Koncem dubna přišla zpráva: „Vydržte, divize pod velením generála von Arnima přijdou a dostanou vás ven“.
Ale 1. května 1942 to vypadá, že se pevnost neubrání. Rusové zahájili hromadný útok a prolomí obranu ve východní části Cholmu. Sověti již stojí jen 100 metrů před řekou Lovat. Když těchto 100 metrů překonají, budou stát na vyvýšeném terénu břehu řeky a budou ničit pevnost zevnitř.
Sověti to však nedokáží. Ztroskotají na hromadném nasazení Stuk, Uckermannovu dělostřelectvu a chladnokrevnosti Schererových mužů.
Jediný 50 mm protitankový kanon u jižního hřbitova rozbije 20 výstřely pět tanků.
Na letišti šikovatel Bock svou protitankovou puškou zničí 4 lehké tanky.
2. května 1942 je klid.
3. května 1942 přijde další sovětský útok, ale zároveň je slyšet blížící se hluk boje z jihozápadu. To dodává sílu a útok Sovětů je odražen.
4. května 1942 je vidět jak Stuky shazují bomby mimo kotel. To je znamení, že proráží cestu bojovým jednotkám, které jdou na pomoc.
5. května 1942 již obránci vidí samohybná děla oddílu Greif nadporučíka Tornaua a ženisty 122. pd. Koukají na ně, jako na bytosti z jiného světa.
Osvobození přišlo skutečně na poslední chvíli. V střeleckých okopech, zákopech a ruinách je již jen 1 200 mužů, 1 500 raněných leží v bídných přístřešcích.
1 550 jich leží pohřbeno v bojových postaveních.
Cholm se stává zase součástí fronty.
Touto ofenzívou je stabilizována bojová linie v prostoru jižně od Ilmeňského jezera.
Hlavní bojová linie (HBL) pak v této podobě vydrží až do roku 1944.

Tímto článkem jsme dokončily vše co se stalo na východní frontě od 22. června 1941 až do května 1942.
Pokračování bojů na východní frontě je popsáno v kapitolách: „Východní fronta operace na jihu, Stalingrad a Od Stalingradu po Kursk“.
Pokračováním bude: Bitva u Kurska a všechny operace, které proběhly na východní frontě do operace „Bagration“.

Použité podklady pro celou Východní frontu:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Paul Carell – Operace Barbarossa a Spálená země.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Dějiny Velké vlastenecké války.
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Mé poznámky a mapy.

[Ralph Kerr]

Fotky


Generál Theodor Scherer


Německá pěší hlídka v ruinách Cholmu


Německá propagandistická pohlednice k obléhání Cholmu - 1942

[michan]

Díky, jestli můžeš, jsi dobrý, doprovázej mě komentáři a foto dál. Teď i já se přpravuji na bitvu bitev Kursk. Připravme co můžeme. Od techniky po velitele. Jo, člověče, zachovej mi přízeň, budu ji potřebovat. Bitvu u Kurska zná každý. A když se nám povede skutečně ukázat jak vypadala, tak "dobrá práce".