Méně známá pozemní technika a výzbroj (2)
aneb vyhynulý gigant
aneb vyhynulý gigant
Méně známá pozemní technika a výzbroj (2)
Méně známá pozemní technika a výzbroj (2)
Naposledy upravil(a) Polarfox dne 9/8/2012, 14:18, celkem upraveno 1 x.
Obrněná technika společnosti Engesa
Kolová obrněná technika
EE-9 Cascavel
Společnost Engesa proslula ve svém oboru jako dvorní dodavatel řady méně rozvinutých zemí Latinské Ameriky, Afriky a oblasti Středního východu. Její výrobky byly levné, spolehlivé, kvalitní, se slušnými výkony a snadnou obsluhou a údržbou. Pokud se přidá propracovaný servis s řadou garancí, výkonný prodejní tým a ochota se pořádně ohánět v ringu se zavedenou konkurencí, je na úspěch pomalu zaděláno. Jak již bylo řečeno, na exportních soupisech dominovala kolová obrněná vozidla, z nichž se početně nejvýznamnějším stal typ EE-9 Cascavel s více než 1 700 vyrobenými kusy a dlouhou řadou spokojených zákazníků.
Koncepčně se jedná o průzkumné vozidlo konfigurace 6x6 s tříčlennou posádkou, svižné, spolehlivé a vybavené respekt vzbuzující výzbrojí v podobě 90mm kanónu. Vývoj je těsně spojen s modernizací brazilských obrněných automobilů M-8 Greyhound, jež byla dokončena v roce 1972 (ve službě modernizované obrněnce vydržely až do roku 1987). Brazilští konstruktéři na tomto projektu získali dostatečné zkušenosti a sebevědomí, takže bylo rozhodnuto o vývoji domácího obrněnce konfigurace 6x6, který by M-8 v brazilských službách perspektivně nahradil. Koncept označený jako VBR-2 (Viatura Blindada de Reconhecimento 2) byl realizován v podobě makety v měřítku 1:1 a vybaven věží z prototypu vozidla VBB-1 (Viatura Blindada Brasileira), což bylo vůbec první vozidlo domácí výroby (ale tento stroj konfigurace 4x4 nepřekročil prototypovou fázi). Později byl celý projekt nového šestikolového vozidla přeznačen na CRR (Carro de Reconhecimento sobre Rodas) a první prototyp spatřil světlo světa v roce 1970 (armádě byl předán ke zkouškám v roce 1971). Prototyp byl vybaven novou věží brazilské výroby, zatímco 8 předsériových kusů kompletovaných v letech 1972 až 1975 používalo modifikovanou věž z tanku M3A1 Stuart. První vozidla převzala brazilská armáda v roce 1975 a opět je podrobila důkladným testům. Sériové exempláře byly patrně vybaveny modifikovanou věží z M-8 a obecně jsou obě vozidla (M-8 a EE-9) po vizuální stránce dosti podobná (alespoň co se týká úvodní série, i když ani u modernějších verzí se podoba nezapře). Produkční varianta obdržela označení CRM (Carro de Reconhecimento Médio), jako EE-9 Cascavel začal být typ znám až později (přičemž úvodní varianta s 37mm kanónem byla též někdy zvána jako Cascavel „Magro“ a pokročilá verze s 90mm zbraní pak Cascavel „Gordo“). Brazilská armáda sice zakoupila více než 100 kusů prvotní verze, ale budoucnost typu ležela až u variant vyzbrojených 90mm kanóny a teprve zde dosáhnul největší proslulosti. Celkem bylo vyvinuto sedm variant stroje EE-9 a vyrobeno úctyhodných 1 738 exemplářů (+/-), směrovaných převážně na export. Jedná se o následující verze:
Cascavel I – Úvodní varianta, která se své americké předloze podobala i použitou výzbrojí. Nesla tedy jako jediná 37mm kanón (u části vozidel použity věže z lehkých tanků M3 Stuart), ačkoli ani to nemělo dlouhého trvání. Cascavely I, jinak užívané pouze brazilskou armádou, byly totiž posléze přestavěny na standard Cascavel II.
Cascavel II – Protože s dosavadní výzbrojí by nový stroj velkou díru do světa neudělal, byl pro uspokojení poptávky zahraničních zákazníků vybaven francouzskou věží Hispano-Suiza H-90 s 90mm kanónem CN 90 F1 (stejná jako u známých francouzských automobilů AML). Na základě úspěchů této verze u prvotních zákazníků (především Libye, odkud přišel prvotní popud, tuto variantu dále prokazatelně zakoupilo Chile a taktéž Bolívie) se začaly po brazilském obrněnci houfně poohlížet nákupčí z mnoha dalších zemí. To již ale byly ve hře následné pokročilé varianty, které zaznamenaly nejvíce exportních úspěchů.
Cascavel III – Další výrazný skok, neboť třetí verze dostala do vínku novou věž ET-90-I (konstrukce mateřské firmy Engesa) s 90mm kanónem EC-90, což není nic jiného než licenční typ Cockerill Mk 3, který byl taktéž použit k vyzbrojení lehkých tanků X1A2 a některých exemplářů OT EE-11 Urutu (tuniské stroje). Změna proběhla taktéž u pohonné jednotky (Mercedes-Benz OM-352 o výkonu 174hp) a podvozku.
Cascavel IV – Čtvrtý vývojový model obdržel vylepšenou věž ET-90-II s velitelskou kupolí (na ní umístěný kulomet ráže 12,7 či 7,62mm může být ovládán dálkově) a opět nový motor, tentokráte typ Detroit Diesel 6V-53 o výkonu 212hp. Mezi další změny lze započítat centrální systém dohušťování pneumatik (kterým disponovaly i některé stroje Cascavel III) a změny v systému brzd. Údajně se vyskytují dvě varianty odlišné vnějšími rozměry vozidla (méně početná pozdější by měla být o 50mm delší a širší).
Cascavel V, VI a VII – Poslední tři varianty se již z vnějšku nijak neliší a jde o postupné dolaďování konstrukce se změnami interního rázu. Sdílejí motor Mercedes-Benz OM-352A o výkonu 190hp, zatímco poslední by měla být vybavena automatickou převodovkou. Verzí VII a bankrotem Engesy se celá řada uzavřela.
Volitelné vybavení k variantám IV až VII zahrnuje mimo jiné laserový dálkoměr (zpětně dostupný i pro verzi III), zmíněnou velitelskou kupoli, lepší pozorovací prostředky a komunikační vybavení, hasicí prostředky či ochranu před ZHN.
Pokud bychom shrnuli základní parametry, tak rychlost EE-9 činí na silnici 100 km/h, dojezd někde v rozpětí 750 až 880 km (dle verze), výzbroj tvoří 90mm kanón (pro EC-90 k dispozici 8 druhů munice, zásoba munice 24 kusů ve věži plus dalších 20 kusů uložených v korbě), spřažený 7,62mm kulomet (800+800 ks) a 7,62mm či 12,7mm kulomet na střeše vozidla (v případě 12,7mm typu činí zásoba munice 400+400 ks). Na věži je dále uchyceno 6 zadýmovacích granátometů. Co se týká pasivní ochrany, tak čelo korby odolá střelám ráže 12,7mm a od varianty III jsou vozidla vybavena speciálním dvouvrstvým pancířem (dva druhy ocelí) s lepšími parametry. Spodek vozidla je chráněn 8,25mm plátem.
VBB-1 (1), CRR (2 až 4), předsériové stroje Cascavel I s upravenou tankovou věží (5 až 7) a sériová varianta (?) (8)
Vozidla EE-9 Cascavel byla používána těmito státy (v závorce uveden počet odebraných kusů):
Brazílie (409) – Mateřská Brazílie se s velmi těsným náskokem stala největším uživatelem průzkumných vozidel EE-9 Cascavel, ale se zánikem firmy Engesa nebylo vůbec jednoduché udržet tyto stroje v provozu. S podobnými problémy (tj. nedostatek náhradních dílů a servisních služeb) se samozřejmě setkávali i ostatní uživatelé výrobků firmy Engesa a ti začali tlačit brazilskou vládu k aktivnějšímu postoji. K uspokojení potřeb domácí armády a zahraničních zákazníků tak vznikl subjekt s názvem Arsenal de Guerra de São Paulo (nebo též AGSP), který se na počátku nového tisíciletí vrhnul na modernizaci brazilských strojů EE-9 a EE-11. Do pořízení adekvátní náhrady bylo ještě daleko, technický stav byl nevalný, parametry zaostávající za soudobou světovou úrovní, tudíž se dá říci, že na alespoň základní modernizaci byl nejvyšší čas. Prioritou se stalo prodloužení technické životnosti (takto repasovaná vozidla měla být schopna sloužit přinejmenším o 15 let déle), což bylo úhelným kamenem první fáze programu s příznačným názvem Fenix. Takto mělo být upraveno 213 z 409 existujících vozidel EE-9 (obdobně pak 45 z 224 EE-11), ale tyto počty lze brát spíše orientačně (to se týká i údaje o verzi modernizovaných EE-9, což by měla být varianta VII), neboť dostatečně potvrzený rozsah skutečně realizovaných prací jsem nenalezl (tudíž může to být méně, ale i znatelně více). Každopádně upravené stroje absolvovaly kompletní generálku spojenou s výměnou motorů (výkonnější typ OM 366 LA o výkonu snad až 230hp), převodovky, brzdového systému, elektroinstalací a dalších prvků. Kromě zvýšení rychlosti došlo i k výraznému navýšení dojezdu. Druhá fáze projektu Fenix se měla zaměřit na vylepšení vnitřního vybavení a bojových parametrů (nová munice, vylepšený systém řízení palby a pozorovací prostředky, ochrana před ZHN atd.), ale z té pravděpodobně sešlo. Totožnou omlazovací kůrou měla pod brazilskou taktovkou projít paraguayská a bolivijská vozidla, Brazilci zajišťují údržbu gabonských EE-9 a zkušenosti byly patrně zužitkovány i při opravě iráckých strojů. Zda-li se najdou i další zájemci je otázkou do budoucna, ale někteří uživatelé (např. Kolumbie) se již při modernizacích vydali vlastní cestou.
brazilské EE-9
Libye (400) – Kaddáfího Libye figuruje na seznamu nejen v postavení druhého největšího odběratele, ale zároveň i v roli strůjce neocenitelného marketingového „taháku“. Libyjské Cascavely se totiž v roce 1977, tedy krátce po dodání (1976, zakoupeno 200 ks verze Cascavel II), zúčastnily pohraničního střetu s Egyptem. Jejich bojové vystoupení nebylo dlouhé, ale vysoce mobilní a silně vyzbrojené vozidlo zahraniční pozorovatele velmi zaujalo a společnost Engesa si tak brzy mohla mnout ruce nad novými tučnými objednávkami. Kromě úvodního modelu II Libye později objednala dalších 200 strojů tentokráte pokročilejší verze III. Některé stroje byly ztraceny při Kaddáfího dobrodružných výpravách do nitra Afriky a jeden z nich můžeme dokonce obdivovat vystavený ve francouzském Saumuru (v Čadu bylo ukořistěno celkem 79 exemplářů, které si na velkých odkladištích a vrakovištích pod prudkým africkým sluncem vesele reziví a chátrají). Některá vozidla byla také vyvezena do spřátelených zemí. Počet provozuschopných EE-9 v době pádu režimu byl odhadován na cca 70 kusů a i pokud připočítáme určité množství odstavených či uskladněných vozidel (byť by to byla polovina), tak se dá říci, že libyjské EE-9 prošly za těch cca 30 let opravdu masivní redukční kúrou. Současný stav případných přeživších strojů je neznámý.
libyjské Cascavely II (1), III (2), ex-libyjský Cascavel II jako muzeální exponát v Saumuru (3) a čadské odkladiště s Cascavely obou verzí (v popředí varianta II, v pozadí varianta III s kanónem Cockerill) (4)
Irák (364) – Diktátor k diktátorovi sedá a nechybělo mnoho a Irák se sám mohl stát největším uživatelem typu EE-9 Cascavel. Libyjská zkušenost (a později i vlastní) nabudila tamější generalitu k velkorysým objednávkám, které v souhrnu dosáhly něco mezi 750 až 1 000 kusů. Žel kompletní realizaci zabránilo několik faktorů – konec irácko-íránské války, platební insolvence a zbrojní embargo, které následovalo po pokusu udělat si peněženku a fackovacího panáka ze sousedního Kuvajtu. Tyto události odnesla rovným dílem jak Engesa, která byla nucena hodit ručník do ringu a zbankrotovala, tak irácké Cascavely, jejichž technický stav se ubíral takzvaně od desíti k pěti. Nebylo daleko k tomu, aby z posledních strojů (z celkem 364 dodaných kusů), jež přežily vleklý konflikt s Íránem a obě války s koalicí, zbyla jen hromada šrotu na pověstných iráckých hřbitovech vojenské techniky. Ale osud se nad místními EE-9 slitoval a tak bylo v roce 2008 35 vozidel v nejlepším stavu vybráno pro znovuuvedení do provozu. A jestli neumřela, žijí tam dodnes. Co se týká typové škály, Irák odebíral moderní verze počínaje variantou IV a je známa i jedna fotografie s modifikovaným strojem s hlavní výzbrojí v podobě kanónu ráže 20mm (určení nemusí být ale stoprocentní). Iráčané dokonce namontovali věž z EE-9 na obrněný transportér OT-62.
http://www.youtube.com/watch?v=pFRVPGLsOFI opravené irácké EE-9
zničený irácký EE-9 (1), o něco více „šťastné“ stroje, jež skončily na proslulých vrakovištích (2 až 4), exempláře jež se z těchto odkladišť znovuzrodily (5), stroj s 20mm kanónem (6) a OT-62 s věží z Cascavelu (7 a 8)
Írán (??) – Poněkud neplánovaným uživatelem se stal i sousední Írán, který za války řadu strojů EE-9 ukořistil. Do rukou mu jich padlo několik desítek (okolo 40ti) a posléze je zařadil do své výzbroje jako velmi vítaný přírůstek. Dle obrazové dokumentace byl přinejmenším jeden modifikován přidáním 106mm bezzákluzového kanónu na bok věže. Přibližně 35 strojů by mělo teoreticky figurovat ve stavu dodnes, ale průkazná potvrzení chybí.
ukořistěné ex-irácké EE-9 (1 až 5), za pozornost stojí modifikovaný exemplář se 106mm bezzákluzovým kanónem (3 a 4)
Kolumbie (128) – V roce 1982 zakoupila Kolumbie 128 strojů EE-9 (patrně varianty IV či V) o jednotkové ceně 321 900 USD, které byly součástí většího kontraktu o celkové hodnotě 93,3 mil. USD (patřilo tam i 56 EE-11 po 262 300 USD za kus a podpůrná vozidla na bázi nákladního automobilu EE-25). V novém domově se vozidla okamžitě stala důležitou a nepostradatelnou součástí pozemních sil a v průběhu let si odbyla nespočet akcí spojených s protidrogovými operaci a udržením vnitřní bezpečnosti. Při plnění úkolů jsou samozřejmě roztroušeny po celé zemi, ale značná část vozidel by měla být soustředěna u hranice s Venezuelou. Není tedy divu, že Kolumbijci hodlali do svých EE-9 dále investovat a udržet je v dobrém stavu a na odpovídající úrovni. Stroje byly průběžně vylepšovány, výměnou prošla převodovka, u menšího množství i pohonná jednotka (místo originálního Detroit Diesel 6V-53N motor od firmy Stewart & Stevenson, ale modifikace se neosvědčila), došlo k aplikaci bloků přídavného keramického pancéřování, které zvedly hmotnost vozidla na 13,4 tuny a k výměně laserového dálkoměru za modernější typ Vectronix LRF-4. V roce 2009 byl zahájen další modernizační program, jež si bere na paškál převážně mechanismy věže a vnitřní elektronické vybavení (systém řízení palby, pozorovací prostředky atd.). Upraveno bylo zatím minimálně jedno vzorové vozidlo.
kolumbijské EE-9, na posledních dvou snímcích tamější modernizovaná varianta
Kypr (124) – V letech 1984 až 1988 odebral Kypr více jak stovku (124 či 126 strojů dle zdroje, varianty IV a V) obrněných automobilů EE-9, jež se staly prvním opravdu hodnotným a moderním přírůstkem. Kyperská Národní garda by měla v současnosti provozovat 54 exemplářů, zbytek je patrně uložen ve skladech.
EE-9 kyperské Národní gardy
Chile (83-106??) – Ačkoli počet EE-9 Cascavel dodaných do Chile v 70tých letech je často stanovován na 106 kusů, lze se setkat i s nižší hodnotou 83 kusů, které byly součástí kontraktu z roku 1975 (spolu s 37 EE-11 a 100 1,5 tunovými nákladními automobily EE-15). Dodávky probíhaly v letech 1976 až 1979 (1976 – 12 ks, 1977 – 48 ks, 1978 – 10 ks, 1979 – 13 ks), přičemž se jednalo o variantu Cascavel II s francouzskou věží H-90 (a motorem Mercedes-Benz OM-352). Vzhledem k nedostatku tanků suplovaly z počátku silně vyzbrojené Cascavely často jejich úlohu. V roce 2002 odkoupila izraelská společnost Saymar Ltd. 70 chilských EE-9 (plus 31 EE-11), patrně tedy všechny zbylé exempláře. Tato firma se zabývá modernizací lehčích vojenských vozidel jakou jsou obrněné automobily a obrněné transportéry, přičemž nabízí komplexní upgrade zahrnující například výměnu motoru, brzdového systému, převodovky či vybavení jednoduchým systémem řízení palby. Není mi známo, zda-li se podařilo zakoupené stroje udat na mezinárodním trhu. Každopádně takovéto společnosti, které využily vakua po zbrojovce Engesa a ujaly se modernizací a údržby flotily EE-9 a EE-11, nedávají brazilským firmám obdobného charakteru do budoucna příliš dobré vyhlídky. Brazílie v této oblasti ztratila kontinuitu a není pravděpodobné, že by při současných podmínkách v brzké budoucnosti na svou úspěšnou minulost adekvátně navázala.
http://www.youtube.com/watch?v=CS_2hIRksOY Saymar Ltd.
chilské EE-9 (1 až 3) a stroje odkoupené Izraelci (4 a 5)
Zimbabwe (90) – Bez bližších informací.
Zimbabwe
Ekvádor (32) – Bez bližších informací.
Ekvádor – přehlídka v roce 2009 (1 až 4) a EE-9 s EE-11 v pozadí (5)
Paraguay (28) – V roce 2008 bylo 28 paraguayských EE-9 (spolu s 12 EE-11) zmodernizováno za pomoci brazilských společností.
Paraguay
Bolívie (24) – Patrně taktéž modernizovány brazilskými firmami. Bolívie provozuje variantu Cascavel II se starým typem věže.
Bolívie
Uruguay (15) – Bez bližších informací.
Uruguay
Gabon (12) – Bez bližších informací (nalezl jsem pouze nepotvrzenou zmínku o prodeji 7 kusů z Brazílie v roce 2004, zda jsou zahrnuty v uvedeném počtu bohužel netuším).
Gabon
Surinam (6) – Bez bližších informací.
Surinam
Togo (10) – Stroje varianty Cascavel II, které Togo obdrželo od Kaddáfího Libye.
Togo
DR Kongo (??) - Bez bližších informací.
DR Kongo
Ghana (3??) – Patrně stroje Cascavel II, jinak bez bližších údajů.
Ghana
V různých pramenech lze občas nalézt ještě další uživatele (jako je Burkina Faso, Katar, atd.), ale jedná se o nepodložené informace, které mohly vzniknout omylem či prostou záměnou s jiným typem. To samé se týká i často nadhodnocených počtů dodaných kusů. Samozřejmě zde vždy figuruje možnost, že některé stroje byly dodány potají a zprostředkovaně přes jiné odběratele (přeci jenom Brazílie si vrásky s dodávkami pochybným režimům nedělala, leč navenek musela zůstat čistá jak bílá lilie), ale ve svém přehledu jsem se zaměřil převážně na brazilské zdroje a fakta podpořená obrazovou dokumentací.
EE-11 Urutu
Spolu s vozidly Cascavel tvořil podstatu úspěchu na mezinárodních zbrojních trzích ještě jeden typ. Paralelně s EE-9 byl pod označením CRTA (Carro Transporte de Rodas Anfíbio) a ve spolupráci s brazilským námořnictvem vyvíjen obojživelný transportér konfigurace 6x6. Typ, jenž se později stal známým jako EE-11 Urutu, sdílel se svým souputníkem nejen mnoho společných konstrukčních prvků, ale i spokojených uživatelů. V řadě zemí tedy tyto stroje slouží bok po boku. Vývoj probíhal od roku 1970 a sériová produkce pro domácí armádu měla začít cca v roce 1973. Od roku 1977 byl EE-11 vyvážen i do zahraničí. Konstrukčně se jedná o 14ti tunové vozidlo s maximální rychlostí cca 100 km/h a dvouvrstvým typem pancíře, které bylo vyráběno v celkem sedmi variantách lišících se zpravidla pouze typem pohonné jednotky a převodového ústrojí.
Verze I – Motor Mercedes-Benz OM-352 (174 hp), manuální převodovka Clark, žádný systém centrálního dohušťování pneumatik (zaveden až u dalších modelů).
Verze II – Motor Mercedes-Benz OM-352 (174 hp), manuální převodovka Mercedes-Benz MB 63/40, pro pohyb ve vodě se používají kola a ne lopatkové šrouby jako u ostatních modelů.
Verze III – Motor Detroit Diesel 6V-53 (212 hp), automatická převodovka Allison MT-643.
Verze IV – Motor Mercedes-Benz OM-352 (174 hp), automatická převodovka Allison AT-540.
Verze V – Motor Mercedes-Benz OM-352A (190 hp), automatická převodovka Allison AT-545.
Verze VI – Motor Mercedes-Benz OM-352A (190 hp), automatická převodovka Allison MT-643.
Verze VII – Motor Detroit Diesel 6V-53T (260 hp), automatická převodovka Allison MT-643.
Prvky jako vnitřní hasící systém a zařízení pro automatické dofukování pneumatik byly standardem, zatímco k volitelným součástem výbavy patřil systém ochrany proti ZHN, prostředky nočního vidění, šestitunový naviják atd.
Kromě samotných vývojových variant odlišujeme i verze dle požadovaného určení. Kromě standardního modelu obrněného transportéru (kapacita 1+12 až 14 mužů) existuje též velitelská, sanitní (s rozšířenou nástavbou, to se možná týká i velitelské varianty s lepším komunikačním vybavením), minometná (81mm minomet), nákladní, vyprošťovací či podpůrná verze. Škála výzbroje se pohybuje od volně uchycených 7,62mm a 12,7mm kulometů až k věžím vybaveným kulomety (ET-MD s jedním 12,7mm a jedním 7,62mm kulometem) či automatickými kanóny (ET-20 – 20mm kanón a 7,62mm kulomet, ET-25 – totéž s 25mm kanónem). Ještě silnější variantu výzbroje pak představují věže s 60mm minomety nebo dokonce 90mm kanóny (ET-90 – typ užitý na průzkumných vozidlech EE-9).
http://www.youtube.com/watch?v=0YE8KGNJ ... re=related EE-11 Urutu
Engesa se nespokojila pouze s prodejem státům třetího světa, ale zúčastnila se (ačkoli neúspěšně) i tendrů v zemích jako je USA a Kanada. Brazilské zdroje uvádějí celkem 888 vyrobených kusů, které měly být rozdistribuovány následujícím způsobem (samozřejmě strojů mohlo být opět vyrobeno více a dodány i jiným zemím):
Brazílie (223) – První stroje (5 ks?) dodány k testům námořní pěchotě, která s nimi ale nebyla příliš spokojena. Po menších úpravách stroj prorazil u pozemní armády a dosáhnul značných úspěchů i v zahraničí. Stejně jako u EE-9, i u EE-11 zahájil závod AGSP důkladnou modernizaci mající zajistit další životnost. Opět jde o výměnu motoru (OM 366 LA), převodovky (Allison SP 3000), brzdového systému, pojezdového ústrojí a vnitřního vybavení. V roce 2006 snad Brazílie obdržela i 6 zcela nových strojů (nejspíše se bude jednat o vozidla smontovaná z nějakých pozůstatků po společnosti Engesa).
brazilské EE-11, na prvním snímku stroj námořní pěchoty (patrně jeden z prvních testovaných exemplářů)
Irák (148) – Věž se zbraní neznámého typu (20mm kanón ?).
irácké EE-11 – na druhém snímku opuštěný stroj 30. pěchotní divize a na posledním ukořistěný exemplář (patrně vystavený v Aberdeenu v USA)
Dubaj (132) – Patrně taktéž jedny z posledních vyrobených kusů majících původ na počátku 90tých let. Měly by být vybaveny věží s 25mm kanónem (?) a motory Detroit Diesel 6V53 (T?).
Jordánsko (82) – Patrně dodány ve dvou variantách – s 12,7mm kulometem, který byl později opatřen ochranným štítem (jordánské výroby) a s věží vybavenou 25mm kanónem (jedny z posledních výrobních sérií, stroje vyrobeny snad v roce 1990). Pohonná jednotka by měla být taktéž stejná jako u strojů z UAE/Dubaje.
jordánský stroj v bezvěžové variantě s kulometnou výzbrojí
Kolumbie (56) – Kolumbijské EE-11 byly modernizovány po vzoru EE-9 a kromě toho místní závody vyvinuly vlastní odvozené vozidlo konfigurace 4x4 s názvem Aymara 2000. Je možné, že podobný ideový původ mají i další typy jako je například stroj Barrabas.
kolumbijské EE-11 (1 až 6) (na prvním snímku exemplář testovaný v roce 1985 námořní pěchotou a na posledním modernizovaný EE-11), Almara 2000 (7, 8) a Barrabas (9)
Libye (40) – Bez bližších informací.
Venezuela (38) – V roce 1988 údajně objednáno 100 kusů EE-11 včetně několika strojů podpůrné varianty s věží ET-90. Patrně tedy nedodány všechny a Venezuela nejspíše provozuje pouze variantu obrněného transportéru. Místní stroje slouží u jednotek námořní pěchoty.
Venezuela
Chile (37) – Vozidla varianty II dodávány v letech 1976 až 1979 (1976 – 21 ks, 1978 – 10 ks, 1979 – 6 ks). V roce 2002 31 strojů odkoupeno izraelskou společností Saymar Ltd. (viz. chilské EE-9).
Ekvádor (32) – Bez bližších informací.
Ekvádor
Angola (24) – Bez bližších informací.
Tunisko (18) – Přinejmenším část tuniských strojů (ale spíše všechny) byla dodána v podpůrné variantě s 90mm kanónem.
tuniské stroje s věžemi ET-90
Surinam (16) – Dodáno 15 kusů OT (jeden ztracen v 80tých letech) a 1 kus vyprošťovací verze. Zbylých 15 kusů by mělo nadále sloužit.
Surinam
Bolívie (12) – Verze s 20mm kanónem a motorem Mercedes-
Benz OM-352A.
Bolívie – EE-11 s věžovým kompletem opatřeným 20mm kanónem
Paraguay (12) – V roce 2008 12 paraguayských EE-11 zmodernizováno za pomoci Brazílie.
Paraguay
Gabon (11) – Věž se zbraní neznámého typu (20mm kanón ?).
Gabon
Zimbabwe (7) – Bez bližších informací.
EE-3 Jararaca
Z trojice tažných koní brazilské Engesy je lehký průzkumný obrněnec EE-3 Jararaca konfigurace 4x4 tím nejméně výrazným, a to jak po stránce rozměrů, tak i počtu vyrobených kusů. Zákazníci i samotní konstruktéři se k stroji stavěli kriticky a nepovažovali ho za zrovna vrcholný výrobek. Továrna vyprodukovala pouze 63 kusů, které skončily převážně v Africe a Jižní Americe (samotná Brazílie pak užívá dva prototypy, které převzala po bankrotu firmy Engesa – jeden patří ke klasické průzkumné verzi, zatímco druhý exemplář představuje variantu uzpůsobenou pro chemický průzkum). Ideový základ lze najít již na počátku 70tých let, kdy byl zahájen projekt lehkého obrněného vozidla s názvem Auto Metralhadora 4x4. K realizaci nedošlo, stejně tak nepokračoval rozvoj vozidla VBB (viz. část o vývoji EE-9 Cascavel). Brazilský čtyřkolový obrněnec se tak dočkal realizace až později ve vylepšeném provedení jako doplnění produktové řady firmy Engesa.
Typ EE-3 je vozidlo o váze 5,8 tuny s tříčlennou posádkou, maximální rychlostí 100 km/h (motor Mercedes Benz OM-314A o výkonu 120hp) a dojezdem cca 700 km. Pancíř je dvouvrstvý, stejného typu jako u obrněnců EE-9 (tj. dvě vrsty oceli – slabší o větší tvrdosti navrchu a silnější měkčí vespod). Základní (a nejrozšířenější) varianta je vyzbrojena jedním kulometem ráže 7,62 nebo 12,7mm, přičemž vozidlo bylo nabízeno i jako nosič protitankových či protiletadlových střel nebo věže s 20mm kanónem (věž ET-MD). K vybavení patří i 4 zadýmovací granátomety (uchycené na malé velitelské kupoli/věžičce).
Zahraniční zákazníci:
Uruguay (16) - Bez bližších informací.
Kypr (15) – Přinejmenším část kyperských strojů byla využita jako nosič protitankových řízených střel Milan. Sekundární výzbroj tvoří 12,7mm kulomet. Lze se setkat i s vyšším počtem strojů EE-3 odprodaných Kypru – celkem 36 exemplářů, z toho 24 v protitankové verzi.
Gabon (12) - Bez bližších informací.
Guinea (10) - Bez bližších informací.
Ekvádor (10) - Bez bližších informací.
Uruguay
kyperské stroje se střelami Milan
Gabon
Ekvádor
prototyp verze pro chemický průzkum začleněný do brazilské armády
EE-17 Sucuri/EE-18 Sucuri II
Pod jménem Sucuri můžeme nalézt celkem dvě vývojové varianty nového vysoce mobilního průzkumného vozidla/ stíhače tanků konfigurace 6x6 vyzbrojeného 105mm kanónem. První verze, značená jako EE-17 Sucuri a vybavená kyvnou věží FL-12 z francouzského lehkého tanku AMX-13, byla shledána jako výkonově průměrná, málo inovativní a pro další vývoj a úspěch na zbrojním trhu neperspektivní. Pozornost se tedy obrátila k typu EE-18 Sucuri II, na kterém byla již na první pohled znát pečlivá práce konstruktérů a podobné vývojové procesy, jaké byly užity i u moderního tanku EE-T1 Osório. Prototyp byl dokončen v roce 1987 a mohl se pochlubit mimo jiné zcela překonstruovanou nástavbou s účelnějším tvarováním, což se týkalo i nové věže vybavené 105mm kanónem o délce 52 ráží italského výrobce OTO Melara (doplňkovou výzbroj tvořil spřažený kulomet ráže 7,62mm a 12,7mm protiletadlový kulomet). Vozidlo mělo hmotnost 18,5 tuny a čtyřčlennou posádku. Pancéřová ochrana byla kombinovaná – v tomto případě byl klasický dvouvrstvý ocelový pancíř na některých místech doplněn kompozitním pancířem stejného typu jako u tanku Osório (ocelové, hliníkové a keramické prvky a uhlíková vlákna). Čelo vozidla bylo odolné až do ráže 25mm, zbytek pak typicky maximálně proti palbě ručních zbraní a střepinám dělostřeleckých granátů. Hlavní ochranou ale měla být vozidlu především jeho vysoká mobilita, kterou zajišťoval dieselový motor Saab-Scania DSI-11 o výkonu 380hp (maximální rychlost cca 105-115 km/h) a moderně řešený podvozek, vysoce flexibilní v rozmanitých typech terénu.
Nový stroj měl perspektivně nahradit svého předchůdce EE-9 a počítalo se s dalšími modifikacemi dle přání konkrétních zákazníků, ale spolu s Engesou šel ke dnu i tento projekt a vše skončilo u jediného prototypu. Ten se nakonec nestačil propracovat ani k armádním zkouškám a byl posléze nemilosrdně demontován a rozprodán na druhotné suroviny. Do dnešních dnů se tedy nedochoval.
EE-17 – na posledním snímku je dobře vidět funkčnost systému zavěšení kol Boomerang
EE-18
Naposledy upravil(a) Polarfox dne 13/8/2012, 20:45, celkem upraveno 6 x.
Pásová obrněná technika
EE-T1/T2 Osório aneb pokrokem vstříc bankrotu
V případě kolových bojových vozidel se společnost Engesa etablovala na světovém trhu více než dobře, ale na poli pásových obrněnců byla subjektem vskutku panenským. O to více dokáže i po mnoha letech vzbudit pozornost projekt, který vykrystalizoval v moderní tank schopný za vhodných podmínek bez uzardění konkurovat produktům zavedených světových výrobců. Pokud se skloubí s více než kapkou hazardérství, může pak takový podnik přinést buď veliký úspěch, nebo o to trpčí pád. V případě Engesy se žel jednalo o druhou variantu.
Impulsem k celé anabázi se stalo výběrové řízení saúdskoarabské armády, která na počátku 80tých let začala hledat adekvátního nástupce pro své tanky AMX-30 francouzského původu. Engesa, jak již bylo řečeno výše, neměla žádný produkt, kterým by se o lukrativní zakázku v hodnotě několika miliard dolarů mohla ucházet, ale vidina tučného sousta a vstup do nového segmentu byly příliš lákavé. Abychom Brazilcům nekřivdili, úvodní plány nebyly tak smělé a prvotní ideou byla projektová spolupráce s některou z firem s patřičnými zkušenostmi. Zde ale příliš nepochodili, neboť německé firmy Thyssen-Henschel a Porsche buď nabídly nevyhovující projekt a nebo jim byla vládou prostě zakázána spolupráce. Odmítavý postoj německých úřadů tak nejen odstartoval saúdskoarabské výběrové řízení (největší zájem projevili Saúdové o tanky Leopard 2, ale nebyl povolen export mimo státy NATO) a dal Brazilcům šanci, ale zároveň je i popohnal k vykročení na cestu vlastního vývoje, jež se ukázala nakonec být stezkou vedoucí do pekel. Nutno ale říci, že si ji Engesa vybrala zcela dobrovolně a přes velká rizika mohl úspěch znamenat strčenou nohu do dveří a rozšíření svého pole působnosti.
Engesa se ujala nového úkolu velice zodpovědně a přes všechna úskalí se jí podařilo vyprojektovat opravdu moderní a konkurenceschopný stroj. Nový tank, pojmenovaný Osório, byl rozpracován ve dvou variantách lišících se použitou hlavní výzbrojí (a zároveň s tím i věží a úrovní prostředků řízení palby) – EE-T1 se 105mm kanónem L7 a EE-T2 se 120mm francouzským GIAT G1. Varianta se slabší výzbrojí se dá označit za základní exportní typ, zatímco verze se 120mm kanónem byla konstruována speciálně pro saúdskoarabský tendr a případné movitější kupce. Konstrukci obou typů věží měla na starost britská firma Vickers. Hmotnost vozidla byla svázána specifickými brazilskými podmínkami (s brazilskou armádou se již od počátku počítalo jako s jedním z odběratelů a byla na celém vývoji zainteresována) a oproti světovému standardu tak vyšla o poznání nižší (42 tun). Sice tak limitovala některé parametry (jako pancéřování), ale zároveň se mohla u řady zákazníků stát nezanedbatelnou konkurenční výhodou. Jako pohonná jednotka byl vybrán dieselový motor MWM TBD 234-V12 o výkonu 1 040hp, s nímž Osório dosahoval maximální rychlosti 70 km/h. Dojezd činil 550 km. Varianty hlavní výzbroje již byly zmíněny, přičemž systém řízení palby dodala firma Marconi a pro kanón se nakládalo 45 ks nábojů (EE-T1, v případě EE-T2 38 ks). Doplňková výzbroj sestávala ze spřaženého 7,62mm kulometu (cca 5 000 ks munice) a protiletadlového kulometu ráže 7,62mm (EE-T1) nebo 12,7mm (EE-T2) (cca 600 ks munice, možnost ovládání z vnitřku vozidla). Použitý kompozitní pancíř vyvinula Engesa a v jeho složení figurovaly ocelové, hliníkové a keramické prvky a uhlíková vlákna (jistá firma z JAR sice nabídla vlastní vyvíjený typ, ale z politických důvodů nebyla spolupráce umožněna a tak byla vlastními silami během 6ti měsíců vyvinuta a úspěšně odzkoušena domácí alternativa). Prostor pro munici v zadní části věže byl oddělen pancéřovou přepážkou a odpovídající stropní partie byla zeslabena (ke zvýšení pravděpodobnosti odklonu výbuchu). Boční kryty pojezdového ústrojí byly prakticky identické s typem používaným na tancích Leopard 1. Na věži bylo taktéž umístěno 8 zadýmovacích granátometů.
Vývojové práce začaly v druhé polovině roku 1983 a prototyp EE-T1 byl k dispozici v září 1984 (věž v květnu 1985). Krátce po kompletaci prototyp odletěl (zprostředkovaně
) do Saúdské Arábie. Tam dorazil v červenci 1985 a absolvoval (spolu s britským Challengerem) řadu testů, veskrze úspěšných (zjištěné problémy s pohonnou jednotkou byly záhy odstraněny). Tank naplnil všechna očekávání a zatím vše vypadalo nadějně. V mezičase před dalším kolem tendru došlo k aplikaci dosavadních poznatků z provozu v pouštním prostředí a dalším dílčím vylepšením. V roce 1987 nastoupil prototyp, vybavený tentokráte již věží se 120mm kanónem (dodána v roce 1986), do druhé fáze saúdskoarabského tankového klání. Společnost a soupeře zároveň mu zde dělaly typy M1A1, Challenger a AMX-40. Z tvrdých srovnávacích zkoušek vyšli vítězně M1A1 a právě brazilský Osório, ale jihoamerický typ si ve srovnání se svým konkurentem vedl o něco lépe. Vzhledem k tomu, jaký technologický skok bylo nutno učinit, je to pro Brazilce více než dobrá vizitka. O rok později Osório v Abu Dhabí obhájil své dosavadní výsledky a opět porazil své staronové konkurenty (plus italský typ Ariete). V roce 1989, kdy vláda SA oznámila záměr zakoupit 318 (340?) tanků Osório v celkové hodnotě 7,2 miliardy dolarů, musel pocit sebeuspokojení v Engese dostoupit vrcholu. Bylo plánováno další rozšíření závodu a výrobních kapacit, o nový tank projevily zájem i další země, jako byl například Irák. Ale brazilská firma hrubě podcenila politický aspekt celé věci. Uplynul rok a kontrakt stále nebyl podepsán, uplynuly dva, Irák uskutečnil svou avantýru do Kuvajtu a bylo definitivně jasno – Saúdové s ohledem na své spojenectví s USA a úspěšný bojový debut typu M1 Abrams objednali právě tento typ. Mezitím již Engesa neodvratně dospěla ke krachu, neboť pro Osório se další kupec nenašel (Irák již nepřipadal v úvahu, ani Brazílie nehodlala typ odebrat, což taktéž odradilo některé kupce) a enormní prostředky investované do vývoje (100 mil. dolarů) firmu definitivně porazily. V důsledku to neznamenalo pouze zánik jedné firmy s rozšířenou sítí subdodavatelů, ale i faktickou likvidaci domácího vývoje a výroby pozemní obrněné techniky přinejmenším na mnoho dalších let. Brazílie tak prodělala zpětný přerod z původního soběstačného výrobce na pouhého odběratele. Prozatím ztratila kontinuitu a těžce získané zkušenosti, přičemž pokud bude chtít do budoucna své schopnosti obnovit, bude ji to stát nemalé úsilí a vynaložené prostředky. Je těžké odhadnout, jakými cestami se mohl další vývoj, tedy v případě že by Engesa přestála krizi přelomu 80tých a 90tých let, ubírat. Pokud ale přihlédneme k dosaženým úspěchům, můžeme konstatovat, že světová zbrojní nabídka zůstala velice ochuzena.Co se týká osudů vyrobených tanků Osório, tak dva prototypy (se 105mm a 120mm kanónem) převzala brazilská armáda a dodnes je provozuje v roli jakési nostalgické atrakce. I po téměř třiceti letech od svého vzniku dokáže tento výrobek vzbudit patřičnou pozornost. Engesa údajně v prvotní euforii zahájila dokonce předsériovou výrobu, ale tyto exempláře byly sešrotovány a použity k umoření části dluhů.
http://www.youtube.com/watch?v=QHOMcwx5 ... re=related
http://www.youtube.com/watch?v=NByX9DYjCq0
http://www.youtube.com/watch?v=3i7xbhS19XM
EE-T1
EE-T2 – na poslední fotografii se svými soupeři v saúdskoarabském tendru
EE-T4 Ogum
Brazilci ovšem dokázali vyplodit ještě jeden pásový typ. Oproti tanku Osório šlo o podstatně skromnější vozidlo, čemuž se nelze divit, neboť jeho ideovým vzorem byl německý Wiesel. Popud k zahájení projektových prací pocházel z oblasti Perského zálivu, konkrétně pak z Iráku, jehož generalita projevila zájem o ekvivalent německého miniobrněnce a v tomto duchu oslovila zástupce na zdejším trhu již dobře etablované Engesy. EE-T4 Ogum, jak byl nový typ značen, nebyl rozhodně nějakou místní kopií, neboť vývoj probíhal prakticky paralelně a i přes podobné vnější rozměry je brazilské vozidlo o poznání těžší (4,4 tuny oproti necelým třem tunám u Wieselu). Projektové práce začaly v únoru 1985 a v listopadu se započalo se stavbou prototypu. Ten byl připraven v květnu 1986, přičemž druhý brzy následoval. Prototypy se lišily přinejmenším použitou pohonnou jednotkou a typem převodovky – první prototyp, užívaný mateřskou továrnou především k různým mechanickým testům, byl vybaven motorem Perkins QT 20B4 (125hp, max. rychlost 70 km/h, dojezd 350 km), druhý, jež se zúčastnil předváděcích akcí a testů v iráckých pouštích, pak typem BMW M21 D24WA (130hp, max. rychlost 75 km/h, dojezd 360 km). Pancéřování chránilo posádku proti střelbě z ručních zbraní, k dispozici byly i zadýmovací granátomety (4 ks).
Výzbroj se odvíjela od konkrétní verze a zahrnovala 7,62mm a 12,7mm kulomety uchycené na velitelské věžičce, věž pro dvojici 7,62mm kulometů (užita na druhém prototypu, který byl testován v Iráku a zúčastnil se i bagdádské zbrojní výstavy v roce 1989), 20mm kanón, dvojici protitankových řízených střel či 120mm minomet. Pokud se soustředíme na verze samotné, tak byla plánována průzkumná varianta, obrněný transportér (pro 4 muže výsadku), protitanková, minometná, muniční a sanitní verze.
Jak se již ovšem v našem vyprávění stalo zvykem, žádná z nich se nedočkala sériové výroby. Počet vyrobených prototypů osciluje dle zdroje od dvou potvrzených kusů až ke čtyřem exemplářům, z nichž přinejmenším jeden dodnes figuruje ve stavu brazilské armády.
http://www.youtube.com/watch?v=OtyBR1dKibI
EE-T4
Re: Méně známá pozemní technika a výzbroj (2)
Tento článok riadne rozšíri človeku obzor! Brazíliu by som si napriek jej veľkosti, ako zbrojárskeho giganta určite nepredstavoval, no človek sa učí stále! 
Re: Méně známá pozemní technika a výzbroj (2)
Tento článok sa týka obdobia kedy aj ČSSR bol zbrojný gigant. Aj súčasná Brazília je niekde inde a jej domáce zbrojné plány sú ta tam.