IZRAELSKÁ PROTIRAKETOVÁ OBRANA,
ČÁST PRVNÍ - HROZBY BLIŽŠÍ A VZDÁLENÉ
ÚVOD
Je pravda, že otázky Protiraketové obrany jsou v našich končinách známé spíše z období studené války a soupeření supervelmocí. V té době se o ní hodně mluvilo, ale byla omezována z důvodu, že pokud by nějaká supervelmoc získala v této oblasti zásadní převahu, došlo by porušení křehké parity vzájemně zaručeného zničení, a tak v rámci jakési pragmatické dohody tedy nijak moc nenapředovala. Zlom byl program takzvaných „Hvězdných válek“ který způsobil rozvrat a možná pomohl uzbrojit východní blok. I když nijak významně nepokročil, byla to taková hrozba, že SSSR nakonec sedl ke stolu a začal zásadní zlom. ČÁST PRVNÍ - HROZBY BLIŽŠÍ A VZDÁLENÉ
ÚVOD
Dnes je situace jiná. Když v roce 2002 USA opustily smlouvu ABM,se stala se protiraketová obrana žhavým tématem. Vzpomeňte si, jaká hysterie vypukla kolem radaru u nás v Brdech. Rusko se dokonce pustilo do řečí o možných nových závodech ve zbrojení.
Fakt je, že pokud se jedná o PRO tradičních zemí, jsou namířené nikoli proti Rusku či obráceně, ale proti státům, které se do raketo-jaderného klubu přidali v posledních 20 letech anebo do něj rychle směřují v této době. Zejména pro tradiční jaderné velmoci, které musí čelit jaderným zbraním menších států, platí: cituji:
„Protiraketová obrana, obrazně řečeno, vyráží z ruky menším státům jejich trumf a umožňuje klasické uplatňování převahy v oblasti konvenčních sil. Samotná existence této obrany odrazuje další státy od snahy získat nukleární zbraně, protože jejich zisk nepovede k naplnění strategických cílů.“
Zde můžeme s klidem podotknout, že objekt našeho zájmu tedy Stát Izrael, který není velmocí, má zásadní konvenční převahu ve všech oblastech proti svým protivníkům a tím že má i zbraně jaderné, je možno toto plně aplikovat i pro tuto zemi. Izrael v jistém pohledu nás Evropanů hrozba je a pokud jde o okolní země, tak pro ně hrozbou je naprosto neodiskutovatelně.
K analýze dopadu protiraketové obrany na jadernou strategii státu pod vysoce účinným protiraketovým deštníkem, pokud projdeme možné varianty zdá se, že za určitých okolností mohou v daném státu motivy pro vzdání se jaderných zbraní, tak se mohou státy jaderně odzbrojit. Sem zapadá Jihoafrická republika, která výrobu jaderných zbraní zvládla v plném rozsahu, ale nakonec je do výzbroje nezavedla. Mělo to více důvodů, ale hlavní byl, že zde nebyla adekvátní hrozba. Může se stát, že pokud se protiraketová obrana Izraele stane extrémně účinnou, dojde i zde k odklonu od jaderných zbraní, i když já osobně na to nevěřím ani trochu.
Jenže Izrael, stát, který v této práci řeším, má s raketovými útoky zásadní zkušenost. Je to jediný stát na světě, který čelí raketovému ostřelování svého území už déle než 25 let. Začalo to krátce před První válkou v Zálivu z území Libanonu od Hizballahu, pokračovalo to raketami SCUD iráckého útočníka na Kuvajt a pokračuje to do dnešní doby, z Pásma Gazy.
xxx
Zde jsou na první fotce ukázány škody způsobené explozí irácké hlavice SCUD v Tel Avivu a na druhé je ukázána nevybuchlá hlavice ze stejného zdroje, opět v Tel Avivu, hlavního cíle iráckých raketčíků.
Potřebnost protiraketové obrany je zřejmá – slouží k neutralizaci nejvážněji vnímané hrozby balistických střel s konvenčními, chemickými či jadernými hlavicemi, ale současně i letadel a střel s plochou dráhou letu, tedy dalších nosičů různých hlavic. Protiraketová obrana samoskou nechrání proti jaderným torpédům, sebevražedným lodím či ponorkám s jadernou náloží či kufříkovým bombám, tyto způsoby dopravy jaderných náloží jsou ale předmětem jiných složek ozbrojených sil a bezpečnostních sil států. Izrael je má k dispozici všechny. Pokud je protiraketová obrana dostatečně mohutná a účinná, případně má dostatečný dosah a kapacity aby v případě selhání prvního pokusu o její zničení snesla i druhý či třetí pokus o takový průraz, tak faktickou neutralizací hrozby posouvá model bezpečnosti na úroveň, která je cílem. Ten cíl je, aby se potenciální nepřítel vzdal vývoje vlastních jaderných zbraní, protože mu díky naší PRO spadnou na hlavu chvíli po startu a nás by to mohlo vést k omezení vlastního jaderného potenciálu jako nepotřebného.
Zásadní informací je, že protiraketová obrana má mimořádný potenciál ve vnitřní politice země. Je to například vytvoření vědomí, že naše ohrožení je malé či mizivé a tedy můžeme takzvaně klidně spát. V případě Izraele, kdy do rozhodování vstupují motivy nikoliv čistě racionální a objektivní, je to o to důležitější. Občané této země nikdy nezapomenou na to, co jim bylo způsobeno v době Druhé světové války. Proto v Izraeli obyvatelstvo málokdy kritizuje vliv zájmových skupin, jako jsou:
- složky armády provozující protiraketové systémy a stojící o zvýšené financování, vědecké týmy
- firmy vyvíjející protiraketové systémy,
- politici prosazující obranu před jadernými silami.
Pravda je i to, že v Izraeli PRO a její rostoucí kvalita vedou obyvatelstvo k mínění, že země preferuje vývoj obranných systémů před útočnými. To u nich posiluje prestiž státu, který nyní může zvolit obranu místo útoku, i když i na útok je plně připraven.
Kapitola první: ÍRÁN A JEHO RAKETOVÉ AMBICE.
Írán se s balistickými raketami poprvé setkal v roce 1982, a to tak, že na něj začaly padat střely ze sousedního Iráku, který je proti němu použil v probíhající válce mezi těmito zeměmi. Šlo o střely sovětského původu Scud B. Írán to musel vše strpět, než získal v roce 1985 několik desítek střel téhož typu ze Sýrie a Libye. Írán díky nim zahájil raketové ostřelování Bagdádu, ale Teherán zůstal mimo dostřel protivníka. V červnu 1987 navázal Írán spolupráci se Severní Koreou, která mu začala prodávat svoje kopie raket Scud B nazvané Hwasong 5 a co bylo hlavní, nový spojenec či spíše obchodní partner vybudoval v Íránu několik závodů na licenční výrobu těchto zbraní, které dostaly jméno Šaháb 1, tedy „Meteor“. Platba probíhala ropou a tak Severokorejci dostali k solidním zásobám strategické suroviny.
Rakety Šáháb 1 při přípravě na skupinový start
Takticko-technická data:
Délka střely: 11,25 metrů
Průměr střely: 0,88 metru
Hmotnost střely: 5,9 tun
Hmotnost hlavice: 985 kilogramů
Dostřel: 285 až 330 kilometrů
Nejspíše už v roce 1990 získal Írán první rakety typu Hwasong 6, což je korejský klon nyní už ruské rakety Scud C s prodlouženým dosahem. Továrny v Íránu okamžitě prošly změnami technologií a začala sériová výroba nových střel s názvem Šaháb 2.
Íránci okopčili i odpalovací zařízení na bázi nákladních vozidel MAZ 543. Odhaduje se, že v roce 2007 Írán měl k dispozici asi 450 střel Šaháb 1 a Šaháb 2. Jejich operační použitelnost ale není jistá a jak víme, jde o rakety těžkopádné na kapalná paliva a to je v dnešní době poněkud omezuje v použití.
Raketa Šaháb 2 při startu
Nová raketa Šaháb-3
Spolupráce mezi Íránem a KLDR pokračovala i v 90. letech a obě země z ní významný prospěch. Írán dodával Severní Koreji kvalitní ropu, ovšem pro samotný raketový program bylo ještě důležitější, že rozlehlé íránské pouště nabídly prostor pro zkušební střelby raket na vzdálenost stovek kilometrů, což sama KLDR neměla k dispozici. V Íránu se posléze odehrála řada testů zbraní na bázi typu SCUD, u nichž byly přítomny vojenské a vědecké delegace ze Severní Koreje.
Na počátku 90. let KLDR vyvinula zcela novou raketu středního doletu nazvanou No dong 1, která pravděpodobně využívá některé technologie čínského a ruského původu. Írán jevil o tuto zbraň velký zájem už v době jejího vývoje, protože se snažil získat nějaký prostředek schopný zaútočit na Izrael a základny USA na Středním Východě. Různé zdroje se liší v názoru, kdy přesně se uskutečnila dodávka raket No dong 1 do Íránu; pravděpodobně to bylo někdy v letech 1994 1997. Podle některých pramenů nebyly nikdy předány kompletní rakety, nýbrž pouze některé součásti a výrobní technologie. V této době se objevily i zprávy o určité „raketové“ spolupráci Íránu s Pákistánem.
Nejznámější íránskou střelou dneška je tedy určitě Šaháb-3, dvoustupňová zbraň na kapalné palivo, která byla podobně jako pákistánská střela Ghauri čili Hatf-5 zkonstruována na bázi severokorejské rakety No-dong-1.
Maximální dolet základní verze zřejmě činí kolem 1500 km, ale Íránci tuto zbraň dokázali i zdokonalit na provedení, jemuž se zpravidla říká Šaháb-3B - viz nížeji v textu.
Takticko-technická data varianty Šáháb 3
Počet stupňů: dva
Délka střely: 16,50 metrů
Průměr střely: 1,25 metru
Hmotnost střely: 17 tun
Hmotnost hlavice: 1 200 kilogramů
Dostřel: 1 200 až 1 500 kilometrů
Šaháb 3 se odpaluje z návěsu taženého automobily značky Mercedes Benz, Nissan nebo IVECO. K jeho slabinám patří zejména velká kruhová odchylka, údajně až 2500 metrů.
Ve druhé polovině devadesátých let začala spolupráce mezi Íránem a KLDR pod vnějším tlakem slábnout. USA totiž využívaly ekonomických potíží Severní Koreje a podmiňovaly hospodářskou pomoc tím, že dojde k omezení vývozu jak samotných raketových zbraní, tak i raketových technologií. Írán zatím provedl několik zkoušek rakety Šaháb 3, ale velká část byla neúspěšná. Hlavním problémem byla letová nestabilita, kvůli níž se rakety často odchýlily z dráhy a musely být dálkově zničeny. Do této nestability raketa přecházela při odpojování vyhořelého stupně. Zmíněná velká kruhová odchylka navíc znamenala, že Šaháb 3 by se dal použít jen proti plošným cílům.
Írán proto vyvinul velké úsilí, aby tento problém vyřešil. Za tímto účelem navázal těsné kontakty s Ruskem a Čínou, zakoupil některé jejich technologie a s velkou pravděpodobností rovněž zaměstnal čínské a ruské raketové experty. Byla to špatná doba hlavně pro ruské odborníky, kteří často i s rodinami živořili v tom, co zbylo ze Sovětského svazu. Jejich zverbování bylo potom velmi jednoduché. Stačilo nabídnout slušné bydlení a dostatek peněz.
Výsledkem je zbraň, která byla poprvé vyzkoušena 11. srpna 2004 a která nese název Šaháb 3B. Na první pohled se odlišuje novou hlavicí, jež nemá kuželovitý, ale spíše lahvicovitý tvar. Šaháb 3B nese menší výbušnou nálož; díku tomu zbývá více místa pro palivo, což znamená prodloužení dostřelu výrazně přes 2000 km. Nejvýznamnější změnou je ale fakt, že Šaháb 3B má koncové navádění. To je nejspíše hlavní výsledek působení zahraničních odborníků. Navádění obsahuje inerciální navigaci s laserovými gyroskopy a terminál družicové navigace GPS. V závěrečné fázi letu může hlavice manévrovat pomocí malých raketových motorků. Kruhová odchylka střely Šaháb 3B se zřejmě pohybuje mezi 30 a 50 m. Analytici upozorňují, že tato raketa může být reakcí na izraelský protiraketový systém Arrow, jež by si s manévrujícím cílem nemusel poradit.
Raketa Šaháb 3B při startu
Takticko-technická data varianty Šáháb 3B
Počet stupňů: dva
Délka střely: 17 metrů
Průměr střely: 1,25 metru
Hmotnost střely: 18 tun
Hmotnost hlavice: 800 kilogramů
Dostřel: 2 000 až 2 500 kilometrů
Satelitní fotografie zkušebních ploch ovšem ukazují, že přesnost íránských zbraní pořád není příliš vysoká, jelikož dopadové krátery se nacházejí v několikasetmetrových vzdálenostech od středu cílů.
Šaháb 3B se také odpaluje z návěsu taženého automobily značky Mercedes Benz, Nissan nebo IVECO. K jeho slabinám patří zejména velká kruhová odchylka, údajně až 2500 metrů.
Írán je zemí, která o svých raketových zbraních zveřejňuje publikuje informace pořád. Problém je v tom, že se v naprosté většině jedná o produkci propagandy, ve které se obtížně hledají konkrétní a pravdivé údaje. Íránská propaganda se již mnohokrát stala terčem posměchu, když použila zcela zjevných podvodů; v případě balistických raket je nutno zmínit hlavně případ z července 2008, kdy byla na fotografii trojice odpálených střel digitálně přidána střela čtvrtá, čehož si analytici samozřejmě rychle všimli.
Šipka ukazuje která raketa je přidána. Porovnáním prachového oblaku zvířeného výtokovými plny zjistíte, že to mračno označené rakety a mračno rakety vpravo od ní, jsou naprosto totožná.
Aby toho nebylo málo, existují závažné pochybnosti o reálné funkčnosti a spolehlivosti íránských raket, protože už došlo k řadě nehod (případně „nehod“, za nimiž stál Izrael), např. v listopadu 2011, když obrovská exploze takřka srovnala se zemí zkušební raketové středisko u Teheránu
Ale stále se nabízí se samozřejmě otázka, zda Írán disponuje i střelami s delším dosahem. Stručně řečeno, v této chvíli s největší pravděpodobností nikoliv, avšak technologie pro jejich vývoj zcela jistě má. Podle informací zpravodajských služeb se Írán snažil rozvinout technologii střel Šaháb za účelem vytvoření rakety snad až s mezikontinentálním doletem, ale tyto projekty. Tyto střely - nosiče jsou označovány jako Šaháb-4, 5 a 6, jsou ale takovým jakýmsi Šangri-la a snahy o jejich operační zavedení zatím se vší pravděpodobností nevedly k úspěchu. Na internetu najdete ledacos, ale většina těchto informací jsou spekulace vycházející z propagandy Íránského státu a informační hodnota je skutečně velmi pochybná. Pochybovat ale nelze o tom, že se na nich v Íránu tvrdě pracuje. Zde jsem chtěl s íránem skončit, ale bohužel to zatím nejde.
Pár slov k tomu Šangri-la.
Nejčastější je názor, že Šaháb 4 je v podstatě ekvivalent nebo íránská verze severokorejské dvoustupňové rakety Taepo dong 1. První stupeň by tedy tvořil upravený Šaháb 3 a druhým stupněm by byl Šaháb 1 či spíše Šaháb 2.
xxx 
Tady je korejská podivuhodnost jako fotka při startu a jako obraz už funkčního kosmického nosiče
Podle jiných zdrojů vychází Šaháb 4 ze starší ruské střely R 12 Dvina, v kódu NATO SS 4 Sandal. Íránská média tvrdí, že Šaháb 4 není balistická raketa, nýbrž kosmický nosič pro nízké eliptické dráhy. Je ale dobře známou skutečností, že mezi těmito dvěma druhy raket jsou jen malé rozdíly.
Zde je ten sovětský kousek, odpovědný za ledacos, mimo jiné i za Karibskou krizi
Ostatně i korejský Taepo dong 1 byl vypuštěn coby nosič malého satelitu. Šaháb 4 jako balistická raketa by měl mít dostřel mezi 2000 a 3000 km s přibližně tunovou hlavicí. To by byl problém nejen pro Izrael. Ale zatím tuto raketu nikdo neviděl tak, aby to bylo nade vší či alespoň rozumnou pochybnost.
Podobně i Šaháb 5 by mohl být íránskou obměnou korejské střely Taepo dong 2, ale také by mohl být příbuzný ruské raketě R 14 Usovaja, v kódu NATO SS 5 Skean. Jeho dostřel se odhaduje na nejméně 4000 km, ale možná až 5500 km, což by znamenalo možnost zaútočit na téměř celou Evropu. Opět je však možné, že Šaháb 5 je zamýšlen spíše jako nosná kosmická raketa.
xxx 
Raketa Taepodong 2 na odpalovací rampě a vedle je ten podezřelý sovětský exemplář, zde na přehlídce na taženém klaničáku.
A konečně Šaháb 6 už by měl být skutečně mezikontinentální zbraní, která by mohla ohrozit možná i východní pobřeží USA. To asi ale není na pořadu dne. Pokud by to tak bylo, asi by se USA v tomto výrazně angažovaly a to se neděje.
Tak jako v Izraeli, tak i v této zemi došlo k tomu, že původně vojenský výzkum a praxe, byly využity pro vývoj a zkoušky kosmického nosiče. TO už jsem výše zmínil. Írán velmi těžce nese, že Izrael vypouští špionážní družice a chtěl by se mu vyrovnat. Má to logiku a tato snaha je plně pochopitelná. A tak na základě zbraně Šaháb-3 tak byl postaven íránský program vesmírných nosičů. Dne 4. února 2008 prezident Mahmúd Ahmadínežád slavnostně otevřel vesmírné kontrolní středisko.
Co asi má Írán k dispozici?
Kosmický nosič Kavoshagar, tedy nosič pro lety s biologickým nákladem. První start proběhl už v únoru 2010, kdy se po suborbitální dráze prolétla krysa, želva a několik červů. V březnu 2011 proběhl zkušební let kabiny pro budoucího opičího kosmonauta, avšak ostrý let v září 2011 úspěšný nebyl. K opičím letům se tak Írán vrátil až v roce 2012 a si úspěšně. V lednu 2013 informoval také o tom, že v „kapsli“ vynesl do vesmíru opici. Tyto zprávy se však nepodařilo spolehlivě ověřit.
Zde je fotografie tohoto kosmického nosiče.
Kosmický nosič Safir, nosič pro družicový program, zatím vynesl na oběžnou dráhu několik malých družic. Tou první byla 3. únoru 2009 telekomunikační družice Omid, česky Naděje. Podle některých zpráv se Írán pokusil o neúspěšný start první družice už o rok dříve. Oficiální verze je však taková, že šlo pouze o plánovaný suborbitální let. V červnu 2011 následovala meteorologická družice Rašád 1, česky Pozorovatel a v únoru 2012 Navid pro sledování přírodních katastrof.
A takto ten kosmický nosič vypadá
Kosmický nosič Simorgh, jsou vývojovou verzí, pomocí které by Írán rád dokázal dopravit na nízké i vysoké oběžné dráhy družice o hmotnosti několika set kilogramů. Podle odhadů by měly tyto rakety vynést 60 kg do výšky 500 km, na nižší výrazně více. 27 metrů vysokou a 77 tun vážící raketu pohání údajně čtveřice motorů s pátým pomocným. Při startu společně vyvinou tah 130 000 kg. Tyto motory by měly v budoucnu posloužit při vývoji nového typu nosiče, který by měl do výšky 1 000 kilometrů asi 700 kilogramový náklad. První termín vypuštění nosiče třídy Simorgh bude ještě upřesněn. No bude upřesněn. starty byly oznámeny už čtyři ale není jisté zda to opravdu byly tyto rakety a jestli šlo o starty úspěšné.
xxx
A zde je fotografie a skica kosmického nosiče Simorgh
Írán údajně plánuje kosmický let s lidskou osádkou, který by dle íránských médií mohl proběhnout do pěti až osmi let. Ačkoliv čistě technicky by Írán něco takového asi zvládnout mohl, patrně by šlo o vysoce nebezpečný podnik a já bych určitě nechtěl být prvním Íránským kosmonautem. Jsem ale tak trochu rozpolcený - něco ve mně si přeje, aby to Íránci dokázali- bylo by to pro ně nesmírně významné. Prostě bych jim ten velký úspěch jejich vědců, techniků a kosmonautů přál.
Pro mě jako člověka který otevřeně kope za družstvo Izraele to ale není úplně dobrá zpráva. Je totiž nepochybné, že vývoj kosmických raket s větší nosností přináší také technologický posun v oblasti balistických střel.
V extrémním případě je možné si představit rovněž scénář, že některá íránská kosmická nosná raketa bude opatřena návratovým tělesem a bude plnit roli mezikontinentální zbraně. V této souvislosti je velmi zajímavé, že dle družicových fotografií jsou v Íránu stavěna dvě kosmická střediska, jedno na severovýchodě u města Shahrud - je to jen kousek od současného hlavního íránského kosmodromu u Semnanu) a druhé na jihovýchodě u Chabaharu.
O tom jak tato kosmická střediska vypadají, si uděláte obrázek, pokud se podíváte na následující fotky.
xxx
Kosmodrom u města Shahrud, celkový pohled a vedle opět kosmodrom u města Shahrud, část s montážní halou
Kosmodrom u města Shahrud - detail montážní haly
Další fotka ukazuje
detail montážní haly a pomocných prostorů kosmodromu u města Semnam
Poslední fotka ukazuje
Kosmodrom u města Chabaharu
Trojice kosmodromů ovšem logicky vzbuzuje jisté obavy, jelikož relativně skromný íránský vesmírný program těžko může takové kapacity využít, takže se již spekuluje o tom, že přinejmenším jedno z těchto nových středisek bude určeno spíše pro zkoušky nové generace balistických raket na tuhé palivo. A to je už vážný problém.
Jinak rozhodně nelze brát na lehkou váhu jakoukoliv střelu. Je doba, kdy není problém přebudovat přiměřeně velkou nákladní loď, uložit v ní potřebné střely a odpalovací prvky - třeba výtahy nebo neuložit přímo na palubě do kontejnerů a připlout do Rudého nebo Středozemního moře a odpálit střely klidně z dálky třeba jen 200 kilometrů od izraelského území. Je to jen o motivaci, odhodlání a toto vše doplněné čímkoliv, co lze vystřelit.
