První světová válka
srpen 1914
K zajímavé události na středomořském válčišti došlo již krátce před vypuknutím První světové války. V době vrcholící krize, kdy Rakousko-Uhersko dne 28.7.1914 vyhlásilo Srbsku válku, se totiž ve vodách Středozemního moře nacházela německá eskadra, která byla složená z moderního bitevního křižníku GOEBEN a lehkého křižníku BRESLAU. Tato eskadra, které velel kontraadmirál Wilhelm Souchon, se ve zdejším prostoru plavila již od října roku 1913, aby zde demonstrovala spolupráci s Rakousko-Uherskem a Itálii, tedy s jejich spojenci z Trojspolku. Stejně totiž postupovala Velká Británie, která své uzlové mocenské body v podobě Gibraltaru, Malty a Suezu chránila i početnými moderními plavidly, mezi které patřili i bitevní křižníky starších tříd. Ty sice měli děla větší ráže, ale německá loď měla o jeden pár děl více. Papírově tak měl GOEBEN nad případným protivníkem převahu jak ve výzbroji, tak i v rychlosti, protože při zkušební plavbě překonal hranici 28 uzlů, což bylo o nějaký ten uzel více, než u britských protějšků. Samozřejmě Britové měli dostatek námořních sil, které by mohly do Středozemního moře přesunout, ale logicky by to bylo na úkor jiných válčišť. A jelikož Francie nedisponovala žádným moderním plavidlem tohoto typu a vlastně ani žádná jiná z námořních zemí ve Středozemním moři, tak když se zde nacházel německý bitevní křižník, tak stejně tak museli postupovat i Britové, aby demonstrovali svou sílu a podporu spojencům. Tedy spíše jen jednomu spojenci, protože Rakousko-Uhersko a Itálie vystupovali na jedné straně vah, proti osamocené Francii. A díky tomu, že italská „bota“ je velice výhodně geograficky tvarovaná a de facto přetíná námořní trasy, tak hrozilo, že námořní síly Trojspolku uzavřou francouzské loďstvo v západní části Středomoří. Itálie se pak navíc mohla ještě opřít o svou severoafrickou kolonii v Libyi. Možnost průjezdu v ose Západ-Východ tak mohla být velice ztížená. A Britové si to velice dobře uvědomovali a proto v tomto prostoru drželi i část nejmodernějších jednotek a stejně tak postupovali i Němci. Nicméně papírové výhody v prospěch německé eskadry v případě souboje loď proti lodi nebyla tak jednoznačná, jak by se na první pohled zdálo. Německý bitevní křižník totiž trpěl závažnou poruchou pohonné jednotky, kterou se snažili v červenci 1914 opravit na rakousko-uherské základně v Pule. Nicméně během provizorní opravy, která již probíhala v neklidné době po atentátu na rakousko-uherského následníka trůnu, se všechny problémy se stroji nepodařilo odstranit. GOEBEN tak nemohl vyvinout větší stálou rychlost, než 18 uzlů. Proto se Němci ještě před začátkem války rozhodli, že GOEBEN bude nahrazen sesterskou lodí MOLTKE, k čemuž mělo dojít v říjnu 1914. GOEBEN se pak měl v domovském Německu podrobit důkladné opravě, kde by všechny problémy s pohonnou jednotkou odstranily. Na případu výměny sesterských lodí je vidět, že Němci pokládali Středozemí za velice důležitou lokalitu. Samozřejmě problémy bitevního křižníku Němci důrazně drželi pod pokličkou. Britská Admiralita tak logicky svého soupeře považovala stále za velice silného a nebezpečného.
Britské síly ve Středozemním moři tak byli složené především ze tří jednotek v podobě bitevních křižníků INFLEXIBLE, IDEFATIGABLE a INDOMITABLE, které byli zařazené u 2. eskadry. Velitelem britského Středomořského loďstva byl admirál Archibald Berkeley Milne, který se do této role dostal v roce 1912 a to nikoliv pro své schopnosti, ale spíše díky přátelským vztahům s královnou Alexandrou, manželkou krále Eduarda VII. a matkou krále Jiřího V. Kromě bitevních křižníků disponovali Britové ve Středomoří rovněž silnou 1. eskadrou křižníků pod vedením kontradmirála Ernesta Troubridge, který velel čtyřem silným pancéřovým křižníkům (jmenovitě Defence, Black Prince, Duke of Edinburgh a Warrior). Síly pancéřových křižníků doplňovali ještě 4 lehké křižníky a 16 torpédoborců. Tady si je dobré uvědomit, že Francie stavbu moderních rychlých lehkých křižníků úplně zaspala a před válkou, ani během ní žádné takové jednotky nepostavila. Naopak Rakousko-Uhersko projevilo dostatek předvídavosti a zařadilo do služby čtyři lehké křižníky tříd Admiral Spaun a Novara, které byli vyzbrojeny děly z české Plzně (Škoda) ráže 100mm. Samozřejmě v případě setkání s celou britskou flotilou by německá eskadra neměla nejmenší šanci na úspěch.
Situace ve Středomoří byla na konci července 1914 velice neprůhledná a britská Admiralita tak měla jasno jen v jednom a to, v zajištění přepravy francouzského severoafrického sboru XIX. Do Marseille, což v případě přítomnosti rychlého a silně vyzbrojeného nepřátelského bitevního křižníku, nebylo tak snadné. Depeše Admirality adresované Milnemu dne 30.7. pak znovu jasně definovala výše popsanou hlavní roli britské flotily. Ovšem její text byl poněkud zavádějící a měl dalekosáhlý dopad na další průběh námořních akcí v průběhu Velké války a to jak ve Středomoří, tak především v Černém moři. Admiralita totiž Milnemu kromě jiného nakazovala, aby se vyvarovala střetu se silnějším protivníkem. Otázkou pak je, kdo by vlastně v té době léta roku 1914 mohl být tím silným protivníkem. Jak známo, Itálie se držela neutrality, Rakousko-Uhersko pak sice mělo ve stavu tři moderní dreadnoughty (čtvrtý byl ve stavbě) a kromě německé středomořské eskadry, v počtu dvou jednotek, tu už nikdo jiný nebyl. Takže obranné znění výše uvedené depeše nebylo na místě.
Německý křižník Breslau
Německý bitevní křižník Goeben
Dne 2. srpna 1914 vplula německá eskadra do italské Messiny a ráno o dva dny později již podnikly dělostřelecký přepad alžírského přístavu Philippeville, který se stal terčem děl bitevního křižníku a Bóne, který ostřeloval lehký křižník BRESLAU ze svých 105mm děl. Nicméně již na zpáteční cestě byla dvojice německých lodí od 10:35 hod sledována britským bitevním křižníkem INDOMITABLE, kterému velel námořní kapitán F.W.Kennedy, a stejným typem lodi jménem INDEFATIGABLE. K této dvojici se později přidal i lehký křižník DUBLIN. Britové měli jasnou převahu v těžkých dělech v poměru 16 děl ráže 305 mm proti 10 dělům ráže 280mm, přičemž britský těžší projektil dokázal v cíli napáchat větší škody. Naproti tomu německá loď se mohla chlubit daleko propracovanějším pancéřováním. Nicméně britská plavidla nemohla proti nepříteli zasáhnout, protože v tu dobu bylo Německo ve válečném stavu pouze s Francií, která prakticky neměla prostředky k tomu, aby německou eskadru dostihla a zničila. Britové pak čekali na ultimátum, které mělo vypršet dne 4. srpna 1914 ve 23:00 hodin. K zachycení německé eskadry tak došlo ještě v době klidu zbraní na obou stranách. Britové tak mohli německá plavidla pouze sledovat, pokud se nechtěla dopustit diplomatického skandálu. Němci se ale nechtěli nechat pronásledovat silami, které se za pár hodin z neutrálních mohli změnit v nepřítele, a proto v 16 hod zvýšily výkon svých strojů a odpoutaly se od britských plavidel. Ve 21 hod ztratil přehled o pohybu německé eskadry i poslední pronásledovatel křižník DUBLIN pod velitelem námořním kapitánem J.Kellym. GOEBEN se odpoutal rychlostí 22,5 uzlů a občas zvýšil výkon strojů až na 24 uzlů. INDOMITABLE se pak ve Středomoří nacházela v době, kdy měla již dávno být v loděnici a podrobit se pravidelné údržbě a proto její zanesené stroje dokázali vyvinout rychlost necelých 23 uzlů. Druhý bitevní křižník INDEFATIGABLE pak zřejmě mohl dosáhnout rychlosti až 24 uzlů. Otázkou bylo po jak dlouhou dobu. Další nevýhodou britských bitevních křižníků byl kromě technického stavu strojů rovněž mírový stav topičů. DUBLIN sice podle lodního deníku ten den plul rychlostí 25 uzlů, což ale podle všeho neodpovídalo skutečnosti. Britové zřejmě přecenili rychlost nepřátelské eskadry. GOEBEN a BRESLAU ráno 5. srpna vpluly do Messinského přístavu, aby zde doplnily uhlí. Zdržovat se zde ale moc dlouho nemohli, protože Itálie zatím zaujala neutralitu a proto musela Souchonova eskadra do 24 hodin přístav opustit. Nicméně Souchon již předchozího večera dostal depeši z Berlína, v které byl informován o tajném paktu mezi Německem a Osmanskou říší. Její představitelé byli totiž náležitě pobouřeni protiprávním zabavením dvou bitevních lodí vládou Velké Británie, přestože Osmanská říše zachovávala neutralitu a obě lodě již zaplatila a do Anglie poslala i posádku k jejich převzetí. Německá Admiralita velitele eskadry informovala, že má se svými plavidly plout do Cařihradu, kde se měli dát k dispozici místní vládě.
Zatímco Němci v Messině doplňovali uhlí, tak Britové po nich intenzivně pátrali. Milne měl tušení, že nepřítel zakotvil v italském přístavu a toto tušení se mu potvrdilo ráno 6. srpna, kdy obdržel zprávu potvrzující jeho podezření. Nicméně nijak nezakročil, aby nepříteli zabránil v odplutí. A přitom k tomu měl dostatečné síly. Dva bitevní křižníky mohly krýt severní výjezd z Messinské úžiny a poslední třetí bitevní křižník spolu se čtyřmi pancéřovými křižníky admirála Troubridge mohly bránit jižní výjezd. Tak by německá eskadra uvízla v Messinské úžině a cestu ven by si musela vybojovat, což by i v případě úspěchu s velkou pravděpodobností znamenalo těžká poškození. Jenomže Admiralita zaslala Milnemu depeši, v které jej nabádala, že vzhledem k Italské neutralitě se musí držet 6 námořních mil od italského pobřeží. No a jelikož Milne nic netušil o problémech bitevního křižníku GOEBEN, tak předpokládal, že rychlejší nepřítel mu tak jako tak unikne. Proto 1. eskadra pancéřových křižníků nadále setrvávala u Otranské úžiny a ostrova Korfu, aby zabránila průniku německých lodí na Jadran, kde by se přidali k rakousko-uherským jednotkám. Sám Milne pak setrvával s dvojicí bitevních křižníků u ostrova Pantelleria. INDOMITABLE v té době plnil své uhelné bunkry v Bizertě a Milne se tudíž zatím musel obejít bez něho. Jižní směr chránil pouze lehký křižník GLOUCESTER, který by dokázal těžko v úniku nepříteli zabránit.
Britský křižník Gloucester
Tady bych na chvilku odbočil s menším rozborem možného úspěchu probití se skrz britská plavidla, protože si myslím, že mnohé z čtenářů by právě tato otázka mohla zajímat. Tak předně je potřeba zdůraznit, že obě velmoci, tedy Velká Británie i Německo, stavěli své bitevní křižníky podle jiných pravidel/potřeb. Britské bitevní křižníky měly být schopny rychle a účinně zasáhnout prakticky po celém světě, aby ochránily zájmy Impéria, které se v podobě kolonií nacházely rozesety skutečně po celém světě. Z toho důvodu jejich bitevní křižníky vyžadovali větší uhelné bunkry pro větší akční rádius. Naproti tomu německé bitevní křižníky měly operovat především na Baltském a Severním moři a proto ušetřená hmotnost za uhlí mohla být věnovaná na pancéřovou ochranu. Dalším rozdílem je použití hlavní ráže. Britská plavidla používala děla ráže 305mm, která sice vystřelovala těžší projektily, ale s menší kadencí. Také hmotnost věže díky těžším dělům byla vyšší. Podle typu se pohybovala v rozmezí kolem 450-500 tun. Německé řadové bitevní lodě z konce 19. století pak používali nejdříve hlavní děla ráže 240mm a poté byla u modernějších jednotek ráže zvednutá na 280mm. Logicky se pak děla ráže 280mm použitá u posledních bitevních lodí použila i u prvních bitevních křižníků. A to vše v duchu německé propagandy, že Kruppova děla jsou o řád lepší než děla jiných zemí. A musím přiznat, že do určité míry to i platilo. Na první pohled sice vítězila britská děla, díky výrazně těžšímu projektilu o hmotnosti 390 kg oproti německému 302 kg, což znamenalo větší penetraci a ničivý účinek v cíli. Ale na druhý pohled? Britská děla 12“/45 (30,5 cm) Mark X měla totiž kadenci střelby jen 1,5 rány za minutu a díky malé elevaci 13,5 stupňů dostřel jen 17,2 km. Německá děla 28 cm/50 (11“) SK L/50 pak má uváděnou kadenci 3 rány za minutu a dostřel při stejné elevaci 18,1 km. Takže když tyto základní údaje shrnu, tak papírově mi z toho lépe vychází německý bitevní křižník, jehož děla měla větší dostřel a díky jednou tak vysoké kadenci mohl na nepřítele vyslat vyšší počet děl. Nemalý význam pak hrál i počet děl, protože třída INVINCIBLE trpěla velkým nedostatkem v podobě malého prostoru ve střední části lodi. V konečném důsledku to znamenalo, že v řadě případů mohl bitevní křižník mít k nepříteli otočené jen tři a nikoliv všechny čtyři dělové věže. Tento nedostatek byl odstraněn až u druhé třídy bitevních křižníků, kde se rozestup mezi věžemi ve střední části, zvětšil. Třída INDEFATIGABLE tak měla plnou boční salvu již osmi děl. Německý bitevní křižník pak mohl vést plnou boční salvu hned z deseti děl. Dalším rozdílem v pojetí stavby bitevních křižníků obou velmocí byla střední výzbroj. Britové sázeli na rychlopalné zbraně ráže 102mm, zatímco Němci zůstali u osvědčených 150mm děl s výrazně větším dostřelem a účinkem. No a samozřejmě dalším již výše zmiňovaným rozdílem byla pancéřová ochrana. Problémy především s horizontálním pancéřováním britských bitevních křižníků se naplno projevily v bitvě u Jutska z roku 1916, kde tři z křižníků podlehli nepřátelské palbě a po zásazích z těžkých děl, vylétli do povětří za katastrofálních ztrát na posádce. Obecně se tak dá říct, že pancéřová ochrana prvních dvou tříd britských křižníků byla účinná proti střednímu dělostřelectvu, ale nedokázala obstát proti těžkým zbraním. Hypoteticky si tak na základě tohoto sumáře troufám vyslovit názor, že by se německá eskadra dokázala přes dva bitevní křižníky probít. Otázkou by ale zůstalo, jak velká míra poškození by je v takové bitvě potkala a jestli by dopluli až do Cařihradu a jestli by v Osmanské říši dokázali tato poškození opravit. Britové si pak ztrátu svých těžkých jednotek, oproti nepříteli, mohli dovolit.
Německý bitevní křižník z Messiny vyplul pozdě odpoledne 6. srpna v17 hod a lehký křižník BRELAU jej následoval o dvacet minut později. Vzhledem k tomu, že Britové nerozmístili svá plavidla v těsné blízkosti kolem přístavu, tak německá Středomořská eskadra mohla vcelku snadno uniknout. Deset minut po 18 hod zachytil GLOUCESTER pohyb nepřítele ve směru z úžiny k východu. Německá eskadra pro zmatení nepřítele plula nejdříve ve směru do Jaderského moře, aby se zde, jak se Britové domnívali, přidala k Rakousko-Uherskému loďstvu. Jenomže ve 22:45 hod Souchonova eskadra náhle změnila směr a zamířila směr jihovýchod k jihořeckému mysu Matapan. Námořní kapitán H.Kelly (Gloucester) ale držel s německou eskadrou stále kontakt a každou její změnu kurzu hlásil rádiem veliteli britské eskadry. Jelikož Britové nevhodně rozdělili svá plavidla, tak nyní ve směru do Cařihradu Němcům bránili pouze čtyři starší pancéřové křižníky a osm torpédoborců, které za pár hodin ještě doplnil lehký křižník DUBLIN a dva jeho doprovodné torpédoborce. Admirál Troubridge tak sice proti sobě měl jen dvě lodě, ale bitevní křižník byl nad síly celé jeho spojené eskadry. Tedy určité šance tu sice měl, ale Němci měli převahu jak v rychlosti, tak v těžkých dělech. Bez velkého krveprolití na straně Britů by se případný souboj zcela určitě neobešel [1]. Nicméně ke střetu opět nedošlo, protože Trowbridge se domníval, že se jedná jen o klamný manévr a skutečným cílem nepřátelských lodí je rakousko-uherská Pula. Proto vedl své lodě ve směru do Jaderského moře. Až o půlnoci si uvědomil, že německá eskadra má v úmyslu i nadále plout na východ a proto obrátil svůj kurz na jih, aby je pronásledoval. Ale již kolem čtvrté hodinný ranní dne 7.8.1914 se pronásledování vzdal z výše uvedených obav v převaze děl i rychlosti na straně nepřítele. V té době se Trowbridgova eskadra pancéřových křižníků nacházela u ostrova Zakynthos, tedy asi 67 námořních mil od GOEBENU. Jediný, kdo stále s nepřítelem držel krok, byl křižník GLOUCESTER. Což samozřejmě veliteli německé eskadry vadilo, a proto povolal BRESLAU (fregatní kapitán Kettner), aby nepřátelské plavidlo zahnal palbou. Dělostřelecký souboj se rozpoutal ve 13:40 hod a trval pouhých sedm minut, během kterých byla ale obě plavidla několikrát zasažená. Škody ale nebyly vážné. Poté, co se do souboje zapojil i GOEBEN (námořní kapitán R.Ackermann), musel se britský křižník stáhnout z dosahu jeho těžkých děl. Nicméně držel s německou eskadrou vizuální kontakt až do 16:40 hod. Až dle rozkazů britského velitele Milneho se od nepřítele po obeplutí mysu Matapan odpoutal a nabral kurz západ. Tím Britové nepochopitelně ztratili s nepřátelskou eskadrou kontakt a umožnili jim převzít aktivitu. Snaha vypořádat se s nepřítelem ještě v Egejskem moři tak Britům nevyšla. Večer 7.8.1914 se německá eskadra rozdělila s tím, že GOEBEN měl za úkol setrvat v souostroví Kyklád, BRESLAU pak měl najít německé obchodní lodě plující někde v jižní části Egejského moře a poslat je na východ od ostrova Naxu, k ostrovu Denusa. Ve stejný den se Souchon setkal s německou lodí GENERAL, která za jeho eskadrou plula již z Messiny. Jejího kapitána pak pověřil úkolem, aby se ve Smyrně spojil s německým vyslancem v Cařihradě, který se měl spojit s vládou Osmanské říše a sjednat podmínky vstupu Středomořské eskadry do tureckých vod. K znovu setkání německé eskadry došlo večer 9. srpna u ostrova Denusa, kde si obě plavidla doplnila uhelné bunkry z parníku BOGADIR a druhého dne v 5:45 hod ráno zamířily směr Dardanely.
Německý bitevní křižník Goeben
Zatímco co se Němci chystali doplňovat uhlí u ostrova Denusa, tak se Milne konečně půl hodiny po půlnoci 8. srpna vydal se svými bitevními křižníky za nepřítelem. Ke zdržení došlo z toho důvodu, že Milne raději nechal opravit kotle na INDOMITABLE a doplnit uhlí na INFLEXIBLE i INDEFATIGABLE, čímž přišel nejméně o dvanáct hodin, přestože jeho lodě měli zásoby uhlí na cestu na východní konec Středozemního moře a zpět na Maltu. Během své cesty z Malty k mysu Matapan obdržel z Admirality depeši, která jej opravňovala ihned zahájit válečné akce, ale paradoxně nikoliv proti Středomořské eskadře, ale proti Rakousko-Uhersku. Milne uposlechl tento nelogický rozkaz a připojil se eskadře pancéřových křižníků v Otrantské úžině. Tato depeše ale byla z Londýna k Milnemu odeslána omylem, protože v té době se ještě Velká Británie ve válečném stavu s Rakousko-Uherskem nenalézala a navíc i tak byla nesmyslná. K ochraně před rakousko-uherskou Kriegsmarine, v této fázi, čtyři pancéřové křižníky s doprovodem torpédoborců, postačovali. Když si Milne uvědomil omyl Admirality, vyrazil 9. srpna znovu směr východ, aby se o dva dny později nacházel v pozici asi 40 mil jižně od ostrova Denusa, kde se večer 9. srpna znovu setkala německá eskadra. V té době se ale již německá plavidla nacházela v tureckých vodách a večer 10. srpna ve 20:30 hod vplouvala do Dardanel. Milne byl o této skutečnosti Admiralitou neprodleně informován a jediné, co mohl dělat, bylo umístit v zátoce Besika dva ze svých bitevních křižníků spolu s křižníkem GLOUCESTER pro případ, že by německá eskadra změnila své úmysly. Na palubě INFLEXIBLE se pak sám vrátil na Maltu.
Zhodnocení
Přestože v této úvodní fázi námořních bojů ve Středozemním moři došlo jen k omezené bojové aktivitě, tak její výsledek do značné míry ovlivni dění ve východní části Středomoří a především pak na černém moři. V tomto prostoru totiž carské Rusko v první polovině války nemělo žádnou odpovídající loď, která by mohla GOEBEN donutit k ústupu. Osmanská říše tak prakticky beztrestně mohla narušovat ruské námořní spoje i vlastní ruské základny. Černomořská flotila tak byla nucená proti nepříteli nasadit celou flotilu starých bitevních lodí, které pak sice na osmanskou loď palebně stačili, ale nikoliv rychlostně. GOEBEN se tak prakticky mohl kdykoliv z případného souboje odpoutat zvýšením výkonu svých strojů. Po této stránce lze britské počínání z počátku srpna 1914 hodnotit jako veliké fiasko, když umožnili německé eskadře uchýlit se do Osmanských přístavů a poté po boku Centrálních mocností vystoupit proti Dohodě. Jak vidno, i takové na první pohled nenápadné zaváhání, mělo v dění Velké válka dalekosáhlé následky.
Admiralita původně Milneho počínání si v celé akci hodnotila pozitivně, ale Churchill byl jiného názoru a oznámil mu, že na místo velitele Nore, které měl převzít, může zapomenout. Hlavní změnou v náhledu na celou akci byl totiž fakt, že si Admiralita uvědomila celý dosah úniku německé eskadry pro další dění ve Středomoří a na Černém moři. Hřebíčkem do rakve pak byl pro Milneho návrat admirála Fishera do role prvního námořního lorda (30.10.1914), protože ten je pokládal za neschopného. Veřejně jej posměšně nazýval „sir Berkeley Goeben“ a žádal jeho hlavu. Milne tak po zbytek války zůstal prakticky bez práce a na polovičním platu. Po válce byl v únoru roku 1919 poslán do výslužby. Rovněž Troubridge byl odvolán ze svých funkcí a ještě v září 1914 postaven před vyšetřovací soud, v jehož čele stanuli admirálové Meux a Callaghan. Později byl dokonce postaven před válečný soud admirála Egertona, kde mu byl únik německé eskadry kladen za vinu, protože podle admirálů měl nad nepřítelem početní i palebnou převahu. Nicméně válečný jej nakonec všech obvinění zprostil a do konce své kariéry byl ještě dvakrát povýšen. Jako velitel se ale na moře již nikdy nevrátil. Ve skutečnosti ale byl hlavním viníkem samotná Admiralita, která nedokázala jasně určit priority, posílala Milnemu depeše určené někomu jinému, nebo depeše s nejasnou formulací.
Německá eskadra pak spolu s jejím velitelem celá vstoupila do služeb Osmanské říše a v listopadu se tato země připojila k Centrálním mocnostem. Tímto krokem Dohoda ztratila kontakt se svým významným spojencem, Ruskem. V dalším průběhu válečných let pak vstup Osmanské říše vedl k vytvoření tzv. Dardanelské operace, na které zbytečně vykrvácela jak Dohoda, tak i Osmani.
Poznámky:
[1] V alternativní historii, sepsané Elizabethem Moonem, se místo admirála Troubdridge jakožto velitele eskadry pancéřových křižníků, uvádí energický Christopher Cradock, který ignoroval Milneho rozkazy a donutil Středomořskou eskadru k boji. K němu mělo jako dojít severně od Kréty, a přestože v ní Britové utrpěly velké ztráty v podobě potopení dvou pancéřových křižníků ze čtyř, a šesti torpédoborců z osmi, tak byl nepřítel zničen a svého cíle nedosáhl.
Zdroje:
• Jaroslav Hrbek – Velká válka na moři - 1. díl rok 1914 – Praha 2001
• Hynek, Klučina, Škňouřil – Válečné lodě 3 – Praha 1988
• http://www.wikipedia.org
• http://www.palba.cz
.
