Tak zase po roce již konečně plním dlouho avizovaný slib a předkládám 4. a patrně i poslední díl týkající se křížových výprav. Tentokrát se podíváme na jednu z nejkontroverznějších výprav, která nakonec skončila totální porážkou nepřátel, bohužel jen jaksi východních křesťanů namísto muslimů. Názory historiků na důvody dosaženého cíle této křížové výpravy se samozřejmě liší a dosahují obou extrémů. Jedni veškerou odpovědnost svalují na Benátky (případně Bonifáce z Montferratu) a jejich dlouhodobě a pečlivě připravované spiknutí proti Byzanci, druzí vidí výpravu jako sled náhod, a osudových rozhodnutí s nevyhnutelnými následky, kdy se účastníci výpravy v rámci dobového práva a zvyků ani nemohli chovat jinak, než jak se chovali. Pravda, zdá se, bude někde uprostřed.
K pramenům
Máme dva úžasné popisy celé křížové výpravy z pohledu přímých účastníků tažení. První popis zanechal Geoffrey z Villehardouinu, maršálek Theobalda ze Champagne. Účastnil se již předchozí křížové výpravy a byl u Akkonu v roce 1190 patrně zajat a vězněn muslimy. Působil jako přední diplomat a pohyboval se v nejvyšších společenských kruzích výpravy. Jeho pohled jako spolutvůrce výpravy je naprosto jedinečný, přesto je znát, že si je vědom nepatřičnosti cíle křižáků a dobytí Konstantinopole, k čemuž svým dílem přispěl, omlouvá. Geoffrey se již do Evropy nevrátil. Usadil se ve franském záboru Byzance. Druhý pohled je z opačného konce společenského spektra. Robert z Clari byl prostý rytíř v družině Petra z Amiens. Byť šlechtic, měl mnohem blíže k běžným členům výpravy a normálním vojákům. Namísto popisu diplomacie spíše vyjadřuje pocity v masách vojska. Robert se po roce 1204 vrátil do rodné Pikardie a daroval benediktinskému klášteru Sv.Petra v Corbie ostatkový kříž s „přenesenými“ relikviemi z paláce Bukoleon v Konstantinopoli. Kromě toho existuje ještě popis celé výpravy od nejmenovaného duchovního „Devastatio Constantinopolitana“, stejně tak jsou tyto události zaznamenány v Morejské kronice nebo nezaujatě v letopisech z Novgorodu, Gestech Halberstadtských biskupů nebo cisterciácké Guntherovo pojednání o cestě opata Martina z Pairis.
Vše doplňuje z byzantské strany Niketas Choniates, který zastával též velmi významnou funkci Megas logothetes (kancléř) na císařském dvoře a působil jako císařský historiograf. V průběhu událostí přišel o svůj palác, který vyhořel, následně díky nástupu Alexia V. o své postavení a nakonec o zbytek majetku a stěží zachránil život jen díky pomoci benátského přítele. Niketas své dílo psal z pohledu muže loajálního k říši a milujícího své město, odkud nakonec raději uprchl.
Úvahy a přípravy tažení
Po relativním neúspěchu třetí křížové výpravy a prakticky neuskutečněné výpravě Jindřicha VI., myšlenka na tažení do Svaté země u evropských panovníků poněkud zapadla. Upozadili ji aktuálnější záležitosti, Anglie opět válčila s Francií, říši plně pohltili boje mezi Štaufy a Welfy, na moři bojuje Janov s Pisou. Koneckonců v Palestině je příměří a žádná poselstva nebo dopisy s žádostí o pomoc do Evropy ani nedorazila. V této chvíli se iniciativy opět chopila papežská kurie a zřejmě nejmocnější papež středověku Inocenc III. (1160-1216), vlastním jménem Lotario ze Segni. Během svého pontifikátu se snažil dosáhnout uznání nadřazenosti duchovní moci nad světskou a stát se vrchní autoritou celého křesťanského světa. Tomu odpovídal i požadavek na církevní vedení výpravy, aby si zásluhy nemohl přivlastnit žádný z vyšších feudálů a plně tak vynikla zásadní úloha papeže. V roce 1198 Inocenc III. vyhlásil křížovou výpravu, která byla prostřednictvím kazatelů, z nichž jmenujme zejména charismatického Fulka z Neuilly, směřována na střední a nižší šlechtu a městské obyvatele. Opět bylo cíleno na odpuštění hříchů a zakrátko bylo na křižáky padlé v průběhu výprav nahlíženo jako na mučedníky. K financování výpravy byla vypsaná zvláštní daň, kterou ovšem většina církve tiše ignorovala. Sraz účastníků tažení byl stanoven na březen 1199, ale nikdo z cílové skupiny nedorazil. Zamýšlená papežská organizace výpravy tak vyzněla úplně do ztracena.
Jenže téhož roku v dubnu zemřel na následky zranění anglický král Richard a zdálo, se že v pokračování konfliktu bude vítězit Francie. To se příliš nehodilo skupině francouzských šlechticů, kteří jako leníci Filipa II. Augusta měli svého krále podporovat, ale zachovali neutralitu. Nyní se obávali královy msty. Řešení se nakonec našlo. V listopadu 1199 se konal na hradě Écry-sur-Aisne Theobalda III. ze Champagne velkolepý turnaj. Zde teprve dvaadvacetiletý hrabě Theobald vyhlásil svou účast na výpravě do Svaté země. Své také sehrála velmi módní rytířská kultura silné vazby rodu na Palestinu, kde byl Theobaldův bratr Jindřich do roku 1197 nekorunovaným králem. K němu se připojil hrabě Ludvík z Blois, který se jako jinoch účastnil 3. výpravy. I jeho rod měl tradici v působení ve Svaté zemi a obě hrabata patřila k nejpřednějším francouzským šlechticům. Záhy se připojil třetí velký feudál Balduin IX., hrabě flanderský se svým bratrem Jindřichem Henegavským. Ať už v Écry nebo později, se postupně přidávali další šlechtici z nichž nejmocnější byli Hugo IV. ze Saint Pol, Petr z Amiens, Matthieu ze Montmorency nebo Šimon IV. z Montfortu. Toto tažení už nemělo s původní Inocencovou výzvou mnoho společného, ale papežská kúrie si samozřejmě snažila výpravu „přisvojit“. Koneckonců křižáci byli přesně ze skupiny, na kterou bylo původně cíleno.
Pečeť Theobalda ze Champagne
K tažení se postupně během roku 1200 přidávali i další šlechtici zejména z Flander, Henegavska, Limburska, Pikardie, Artois, Champagne, Ile de France, ale také z Burgunska nebo Provence. Jakýmsi centrem plánované křižácké výpravy se stal Soissons. Zde se na podzim roku 1200 konal „křižácký sněm“, kde byl do čela zvolen Theobald, který byl velmi uznáván mezi Francouzi a měl dobré styky s papežem. Dalším předmětem jednání byla vlastní organizace výpravy. V užším kruhu špiček křižácké výpravy byl diskutován cíl výpravy. V Palestině fungovalo pětileté příměří a křižáci měli tolik cti a zkušeností, že jej nechtěli narušit. Navíc jakýkoli úspěch v Palestině nemohl být udržen bez porážky ajjúbovského Egypta, kde bylo centrum moci Saladinova bratra sultána Al Ádila, zvaného Safadin. Bylo rozhodnuto, že úder bude poveden právě sem. A například Alexandrie slibovala tradičně bohatou kořist. Také bylo odsouhlaseno, že cíl výpravy nebude dopředu oznámen veškerému vojsku. Panovaly obavy, že by smyšlenkou tažení někam do Egypta místo osvobození Jeruzaléma nesouhlasilo mnoho rytířů a prostých vojáků. Současně pod dojmem tragédie výpravy Fridricha Barbarosy bylo zvoleno absolvování daleké cesty po moři namísto nebezpečného a zdlouhavého průchodu Anatolií. Každý ze třech nejvyšších feudálů jmenoval dva zástupce a vybavil je plnou mocí k jednání o přepravě křižáckého vojska. Poselstvo tvořili zástupci Theobalda III. maršálek Geoffrey z Villehardouinu a Milon le Bréban, flanderští vyslanci Conon z Béthune a Alard Maquereau a Jan z Friaize a Gautier z Gaudonville Ludvíka z Blois. Rovnou zavrhli jihofrancouzské přístavy pro jejich malou kapacitu. Dále byl vyškrtnut Janov díky neblahým zkušenostem ze třetí křížové výpravy a Pisa nepřipadala v úvahu díky opravě škod po válce s Janovem.
Vyslanci se tedy obrátili v únoru 1201 na Benátky se žádostí o přepravu 4 500 rytířů, 9 000 dalších jezdců a 20 000 pěších. To je velmi vysoké číslo a nevíme, zda takto odhadovali vojsko vyslanci nebo jim v odhadu „pomohli“ Benátčané, kvůli vyššímu zisku. Vždyť „obrovská“ výprava Fridricha Barbarosy měla reálně 15 000 vojáků , Richard Lví srdce kolem 8 000 a poslední velké tažení Jindřicha VI. mělo 6 000 lidí ve zbrani. Sice byly tyto hodnoty u kronikářů vždy nadsazené (u Barbarosy na 150 000), ale vyslaní šlechtici nebyli nezkušení, nebyli to žádní „salónní“ teoretici. Nejméně Villehardouin se účastnil několika tažení včetně dobývání Akkonu. Zde, v „chybně nastaveném očekávání“ výsledného počtu vojáků je začátek všech potíží, které v budoucnu výpravu provázely.
Následná jednání vedl jeden z nejlepších benátských politiků všech dob dóže Enrico Dandolo (1107-1205), v té době již velmi starý (snad mu bylo 94!), téměř slepý (později se říkalo, že byl oslepen při protibenátském pogromu v Konstantinopoli roku 1172 a že přísahal Byzanci pomstu) nicméně neskutečně vitální muž, toužící nejen po slávě své, ale zejména prospěchu Benátek. A Benátkám vyjednal při zpečetění dohody skvostné podmínky. Za přepravu vojska a jeho zásobování po dobu jednoho roku požadoval za každého rytíře s koněm 4 hřivny a za každého jezdce či pěšího 2 hřivny stříbra (Rýnsko-kolínská hřivna = 233,68 g). Tato částka, jakkoli vysoká se může zdát, nepřekračovala obdobné nasmlouvané platby za přepravu vojáků do Levanty. Problém byl v odhadovaném množství vojska, celková suma se rázem vyšplhala na 94 000 hřiven. Dandolo dále nabídl vypravit 50 válečných lodí za odměnu poloviny jakékoli budoucí kořisti. Cena se nakonec lehce změnila, měla činit 85 000 hřiven stříbra za přepravu a zásoby splatných ve čtyřech splátkách v dubnu 1202. Benátská nabídka válečných lodí a poloviny kořisti byla akceptována vyslanci a stala se do budoucna základním kamenem zisku republiky Svatého Marka ze čtvrté křížové výpravy. Rozhodně Benátky nemohly prodělat, a jak uvidíme, nakonec vydělaly více, než si jejich představitelé vůbec kdy dokázali představit.
Dóže Enrico Dandolo
Tradičně z Benátek vyplouvaly do Levanty dvě flotily ročně, jedna mezi velikonocemi a cca polovinou května, druhá v srpnu nebo září. Zimní měsíce byly považovány za nevhodné pro dalekou plavbu. Datum srazu křižáků bylo stanoveno na duben 1202, termín vyplutí měl být 29. červen, shromaždištěm se měly stát Benátky. Před svým odchodem z Benátek do Říma si vyslanci u místních bankéřů vypůjčili 5 000 hřiven a obratem jí předali jako zálohu na stavbu lodí. Pro výpravu mělo být využito celkem 50 galér a 450 transportních lodí. Tolik jich republika neměla. Naplno se rozeběhla stavba nových lodí a pro tesaře byla mj. ražena nová stříbrná mince – grosso. Další a větší problém byl s posádkami. Kde najednou vzít 14 000 námořníků a 500 kapitánů? Důvěra v námořní schopnosti křižáků byla nízká a tak byli budoucí námořníci této výpravy vybíráni losem mezi obyvateli Benátek. Do zámoří měla odjet celá polovina mužské populace republiky. Aby bylo vše dokončeno načas, byla dóžetem značně omezena i soukromá obchodní aktivita a dočasně se projevil pokles příjmů města a jeho obyvatel.
Křižáčtí vyslanci se poté rozdělili a jeli do Janova a Pisy zjišťovat, co by mohly tyto námořní mocnosti udělat pro východ, nicméně se dověděli, že nic. Villehardouin se svým doprovodem se cestou do Francie zastavil v markýzství Montferrat, kde vládl Bonifác, bratr bývalého jeruzalémského krále Konráda. Je nanejvýš pravděpodobné, že zde Geoffrey navázal styky s markýzem, který se o dění v Levantě živě zajímal. Na další cestě pak potkali hraběte Gautiera z Brienne s částí křižáků, kteří táhli s papežským pověřením zaútočit na jižní Itálii a dobýt Lecce, původní majetek Gautierovi normanské manželky z rodu Hauteville. Tato výprava byla jakousi předběžnou a vedlejší linií hlavního proudu křižáckého vojska a po splnění svého úkolu se měla spojit s hlavními silami.
Bonifác z Montferratu
V květnu 1201 dostala výprava první ránu, zemřel její skutečný iniciátor a vůdce Theobald ze Champagne a bylo nutné najít nového vůdce. Logicky by se jím měl stát nejváženější přihlášený feudál Balduin Flanderský, ale proti tomu do značné míry vystupoval francouzský král Filip II. August, který se sice na výpravě neangažoval přímo, ale jeho slovo mělo mezi Francouzi velký vliv. Navíc bylo jasné, že zatím přihlášená počet křižáků nedosahoval počtu nasmlouvaného pro přepravu a bylo potřeba k přijetí kříže přesvědčit velkého feudála, aby se řady vojska rozmnožily. Geoffroy z Villehardouinu postupně oslovil bratrance Theobalda III. burgundského vévodu Euda a hraběte Theobalda z Bar-le-duc. Oba ale svou účast odmítli. Villehardouin nakonec navrhl montferratského markýze Bonifáce a s nabídkou jej pozval do Soissons. Bonifác se jevil jako vynikající volba – mocný feudál, zkušený voják, v jeho rodě byla velká tradice v působení v Levantě. Navíc byl v příbuzenském svazku s francouzským králem i římským králem Filipem Švábským, jehož politiku podporoval. Nicméně i přes to se těšil jisté úctě papeže, který jej žádal o sjednání míru mezi Filipem a Otou IV. Brunšvickým. Bonifác se cestou do Soissons zastavil v Paříži a konzultoval tento krok s Filipem Augustem. Přeci jen byl šlechticem z říše a měl vést převážně francouzské vojsko. Následné kroky ale napovídají, že Bonifác byl rozhodnut o přijetí břímě velení a s Filipem vedl diplomatická jednání ohledně podpory Filipa Švábského a odklonu papeže od podpory Welfa Oty IV.
Bonifác se stává velitelem křížové výpravy. Romantický obraz Henri Decaisna.
V křižácké centrále v Soissons se pak odehrála dojemná scéna, kdy představitelé z řad křižáků v kleče a plačíce nabízeli Bonifácovi velení výpravy a peníze zanechané Theobaldem ze Champagne. Bonifác pak padl k jejich nohám a nabídku přijal. Kazatel Fulko z Neuilly, soissonský biskup Nivelon a dva cisterciáčtí opati pak připevnili Bonifácovi na ramena kříž.
Kromě prestižních důvodů a možné touhy po vrcholu kariéry u Bonifácova přijetí kříže sehrály zřejmě i osudy otce a třech jeho bratrů spojené s Východem, kde také nalezli smrt (nejmladší bratr Reinier byl manželem ambiciózní princezny Marie Komnénovny, byla mu udělena pronoia v Soluni. Později se Maria pokoušela dosáhnout trůn, ale oba se stali obětí Andronikovi cesty na trůn). Bonifác se dostal do paradoxní situace, kdy křížovou výpravu iniciovanou a podporovanou papežem vedl dlouholetý protighibelinský bojovník, strýc a přítel Filipa Švábského exkomunikovaného Inocencem III. Jako spojenec Janova měl také velet benátské flotile, dnes bychom řekli, že šlo o střet zájmů.
Ze Soissons odjel Bonifác na generální kapitulu cisterciáckého řádu do Citeaux, kde se k výpravě přidal řada dalších šlechticů včetně několika cisterciáckých opatů. Vánoce roku 1201 pak strávil v Hagenau na dvoře Filipa Švábského. Zde se musíme zastavit u Filipovi manželky Ireny. Byla dcerou byzantského císaře Izáka II. Angela (1155-1205), roku 1195 sesazeného, uvězněného a oslepeného. Pro další směřování 4. výpravy je důležitá přítomnost mladého prince Alexia, syna Izáka II., který uprchl ze zajetí císaře Alexia III. a dostal se až ke své sestře do Německa. Bohužel jeho příchod je nejasný, byť je častěji časován na podzim roku 1201. Alexios se domníval, že bude v Konstantinopoli vítán jako právoplatný dědic císařství a síla evropských zbraní by měla jen dodat kuráž jeho příznivcům pro palácovou revoluci. Koneckonců nebylo by to poprvé, i slavný Alexios I. Komnénos se trůnu zmocnil násilím s podporou převážně neřeckých vojáků. Nicméně Filip reálně pomoci nemohl, v říši bojoval s Welfy, v Itálii s Ghibelini a Gautierem z Brienne. Bonifác sice velel křížové výpravě, nicméně nebyl neomezeným pánem a vojevůdcem, spíše jen prvním mezi rovnými. Svévolně změnit cíl výpravy bylo nemyslitelné. Přesto o vánocích mohla v Hagenau spatřit světlo světa první myšlenka na to, jak mladému princi pomoci k získání trůnu s využitím křížové výpravy, ideálně za štědrou odměnu. A navíc pomstít Rainerovu smrt a Konrádovo vyhnání (Konrád byl vyhnán z Byzance palácovými intrikami).
Alexios se vydal žádat podporu do Říma, sliboval za pomoc sjednocení východní církve se západní pod vedením papeže. Tyto nabídky Inocenc III. ignoroval. Zdá se, že akce Bonifáce, Filipa Švábského a samotného Alexia na intervenci v Byzanci nebyly dobře promyšleny a naplánovány. Zatím.. Zanedlouho dorazil i Bonifác, aby papeži tlumočil výsledky jednání v Soissons a přání francouzského krále, aby uznal Filipa Švábského za jediného panovníka říše. Již tehdy se neurčitě zmínil o vojenském zásahu křižáků proti Byzanci. Papež následně požehnal křížové výpravě, ale výslovně Bonifáce varoval před útokem křižáků na jiné křesťany včetně Byzantinců. Bonifác se poté neúspěšně snažil zprostředkovat mír mezi Janovem a Pisou a do Montferratu dorazil na počátku května.
Mezitím se opět rozjela křižácká propaganda silně podporovaná cisterciáky a trubadúry. Kříž přijali nově i šlechtici z říše halberstadtský biskup Konrád z Krosigu a hrabě Bertold II. z Katzenellenbogen. Již od dubna se křižáci vydávali na cestu a první dorazili do Benátek až počátkem června. Jejich umístění na ostrově San Niccolo di Lido bylo vynikajícím tahem republiky. Křižáci v očekávaném počtu by se do města nevtěsnali a Benátčané si nedělali iluze o přísné disciplíně božích bojovníků. Na ostrově byli křižáci pod dohledem.
Benátské vyjednávání
Klasické feudální vojsko s desítkami družin a desítkami velitelů se neřídilo dohodou stvrzenou vyslanci v Benátkách. Část křižáků se do Palestiny vydala na vlastní pěst jako Robert z Auxerre a nalodila se v Marseille, Janově, nebo Apůlii. Jistý počet také bojoval po boku Gautiera z Brienne. A také hrabě Balduin Flanderský se nedržel dohody. Část jeho vojska odplula jeho vlastní flotilou pod vedení Jeana z Nesle kolem Gibraltaru a přezimovala v Marseille. Vedení křižáků i papeži již bylo jasné, že požadovaných 33 500 křižáků do Benátek nedorazí a proto následovala řada nařízení i papežských výnosů zakazujících odplutí křižáků do Levanty z jiného přístavu než z Benátek. Papežský legát Petr z Capuy dorazil na ostrov 22. července a vydal příkaz k odeslání slabých, nemocných a žen domů, čímž vzrostla bojeschopnost, ale ještě se snížil absolutní počet. Záhy poté dorazili říšské kontingenty z Porýní pod vedením Martina z Pairis, opata z Kolmaru a ze středního Německa biskupa Konráda z Halberstadtu, který účastí na výpravě chtěl uniknout tlaku papežské kúrie. Jako poslední se k výpravě v polovině srpna připojil Bonifác z Montferratu. Časový skluz měsíc a půl by ještě nebyl to nejhorší. Na ostrově Lido se sešla jen více než třetina nasmlouvaného počtu, nějakých 14 000 mužů, z toho kolem 800 rytířů. Výpravu doprovázel také velký počet duchovních osob, který téměř odpovídal počtu rytířů. Benátky svou část dohody splnili, bylo připraveno 500 lodí s posádkami a zásoby. Potíž byla s křižáky. Vojsko shromážděné na Lidu by svou přepravu ufinancovalo, ale smlouva hovořila o splátkách za celou odhadovanou výpravu a dóže Dandolo také zaplacení celé částky požadoval. Křižáci mezi sebou posbírali co mohli a největší feudálové k tomu navíc přidali i své prostředky, stále chybělo doplatit 34 000 hřiven stříbra. Vedení výprav přišlo s návrhem odložení splátky do doby, než bude na východě získána nepochybná a skvělá kořist, ale to Benátčané neakceptovali a trvali na zaplacení předem, jak bylo dohodnuto. Aby křižáky přiměly zaplatit, zastavily dodávky zásob a z vojska se stalo rukojmí. Někteří křižáci se rozjeli po okolí shánět jídlo a mezitím se prostí vojáci ptali sami sebe co se děje. Hovořilo se o velkých částkách peněz, které shromáždil již zesnulý Fulko, ale o jejich využití nebylo nic známo. A je, boží bojovníky, drží Benátčané na ostrově. Ve skutečnosti byly Fulkovi peníze využity na opravy opevnění v Palestině po ničivém zemětřesení.
Dandolo řešil co dál. Věděl, že křižáci více peněz neseženou. Pokud by si Benátky ponechali zaplacené peníze a vzhledem k nedoplatku by vojsko nepřepravili na východ, jak se asi zachová zklamaná armáda v předpolí města? A koneckonců co na to papež a veřejné mínění celé Evropy, které by republiku označilo za vyvrhele a pomocníka nevěřících? Na druhou stranu nemohl ani platbu odpustit, na to byly dosavadní investice Benátek příliš vysoké a ztráty by se daly v dohledné době jen těžko nahradit. Nakonec dóže kývl na nabídku křižáckých vůdců na odložení splátky, ale nemělo to být zadarmo. Benátky se měli dočkat co nejdříve alespoň nějakého zisku. Křižáci měli pomoci Benátkám dobýt konkurenční bohatý přístav Zadar (Zara) pod uherskou svrchovaností, který se vlivu a nadvládě Benátek dlouho a úspěšně bránil. Křižáky by tím odsunul z přímého sousedství republiky a pro Benátky by získal hmatatelný zisk. Přední feudálové v křižáckém vojsku nakonec po zvažování všech pro a proti souhlasili. Pokud chtěli splnit svůj křižácký slib v Zámoří, neměli ani jinou možnost.
Mapa Evropy s městy týkající se 4. křížové výpravy
Champagne Henegavsko Flandry Limbursko Artois Pikardie
Prostí vojáci se dozvěděli o odjezdu a byli nadšeni. Dóže navíc 8. září při mši celebrované v kostele Sv. Marka pronesl strhující projev, při němž se za všeobecného jásotu přijal kříž. Následovali jej stovky spoluobčanů a Benátky se oficiálně stali účastníkem křížové výpravy. Ve chvíli, kdy byl vyjeven první úkol výpravy v Zaře, se ale skupinky křižáků odmítli podílet na této akci a odešli domů nebo ti bohatší do jihoitalských přístavů, aby se dostali do Svaté země. Proti útoku na Zadar rozhodně vystoupil legát Petr z Capuy, ale nakonec jej akceptoval jako nezbytnost pro vyšší cíle výpravy. Situace byla o to komplikovanější, že Zadar patřil Ondřejovi, bratrovi uherského krále Emericha. Ondřej se psal jako vévoda ze Zadaru a celé Dalmácie, Chorvatska a Humu. Byť se mělo jednat jen o úděl v rámci Uherské koruny, Ondřej vystupoval jako samostatný panovník a opakovaně bojoval proti svému bratrovi. Ondřej pakovaně navázal na odkaz svého otce Bély III., který přijal kříž, ale na výpravu nevyrazil díky chatrnému zdraví a brzké smrti. Ondřej rovněž přijal kříž, ale ochrany církve i financí využíval dlouhé roky pouze pro vlastní prospěch.
Od srpna je ve Veroně zmiňována přítomnost mladého byzantského prince Alexia, který se velmi zajímal o křižáky shromážděné v Benátkách. V záři pak jeho poslové vyhledali Bonifáce z Montferratu a předáky výpravy a nabídli jim velmi štědrou odměnu, pokud by podpořili Alexia v jeho právoplatné cestě na trůn v Konstantinopoli. Koneckonců v městě na Bosporu na něj stejně všichni čekají téměř jako na spasitele. Pro vůdce výpravy šťastná náhoda a nabídka, nad kterou se bylo třeba vážně zamyslet. Bonifác se k tomu nevyjadřoval a nechal rozhodnutí na Francouzích. Benátčané zatím k tomuto jednání nebyli vůbec přizváni. Legát Petr z Capuy mezitím odjel do Říma informovat Inocence III. o všech neštěstích, které zatím výpravu postihli. Chvíli po něm, odjel i Bonifác, který jako janovský spojenec netoužil pomáhat Benátkám při rozšiřování jejich impéria. Navíc vyložil papeži Alexiovi návrhy na odměnu a pomoc Byzance při tažení ve Svaté zemi. Papeži by se dobytí Zadaru Benátkami hodilo, koneckonců v celé Dalmácii se rozmáhalo bogomilství a vévoda Ondřej proti němu přes opakované výzvy rázně nezasáhl. Nicméně aby neztratil tvář, Inocenc poslal křižákům list ve kterém hrozil exkomunikací pokud by došlo k útoku na Zadar. Ovšem poslal jej tak, aby se k vojsku nedostal před vyplutím. Do Říma také dorazili vyslanci dobře informovaného císaře Alexia III., aby papeže odradili od podpory prince Alexia a možného útoku křížové výpravy na Konstantinopol. Jejich poselství korespondovalo s míněním papeže, mladému Alexiovi nepomáhat.
Zadar a Korfu
Přípravy byly konečně hotovy a od 29. září křižáci velmi pomalu vyrazili na cestu s 62 válečnými galérami, 40 transportními loděmi a 100 loděmi pro přepravu koní. Cesta byla pomalá a byla spíše demonstrací síly Benátek. Lodě postupně kotvily v Terstu, Piranu, Umagu, Pule a dalších přístavech, aby se křižáci až 10. Listopadu (!!!) násilně vylodili před Zadarem. Bez očekávání jakékoli pomoci zvenčí k dóžeti dorazila deputace zástupců města a nabízela kapitulaci. To se samozřejmě líbilo jak dóžeti tak křižákům, kteří by nemuseli útočit na křesťany. Mezitím byl doručen papežův dopis se zákazem útoku, který se některým křižákům zamlouval ještě víc. Obyvatele Zadaru o něm ihned informoval odpůrce útoku Šimon z Montfortu. Zadařané, jistí si papežovým zákazem útoku, svou nabídku stáhli. Dóže byl rozloben na nejvyšší míru a požadoval nyní skutečnou pomoc při obléhání města, což šlechtici i pod dojmem Šimonovi zrady akceptovali. Šimon z Montfortu a Enguerrand z Boves s několika dalšími družinami opustili tábor a usídlili se dále od města. Cisterciácký opat Petr z Vaux-de-Cernay horlil v řadách vojska proti útoku na Zadar, zatímco jiný cisterciácký opat Martin z Pairis jej schvaloval. Bonifác sem s výpravou nepřijel a je pravděpodobné, že domlouval s Filipem Švábským a Alexiem detaily budoucího návrhu.
Zadar
Dože se pokoušel dále vyjednávat, ale představitelé Zadaru si nyní byli jisti neúčastí křižáků na obléhání. Navíc spustili z hradeb kříže, aby morálně obléhatele ještě více rozložili. Nic naplat došlo k boji. Benátčané ostřelovali město z moře, křižáci z úzké šíje na jihovýchodě města. Současně zde začaly být podkopávány hradby. Zadar se nakonec bez pomoci zvenčí rozhodl kapitulovat, což bylo akceptováno. Oproti původním podmínkám však bylo město vydáno v plen vojsku a dóže nechal některé nejvíce protibenátské patricije popravit a další vyhnat. Benátčané se usídlili v přístavu, křižáci obsadili zbylé části města, samozřejmě ti chudí a nevýznamní neměli právě nejlepší ubytování. Benátský lev na hradbách vystřídal uherské korunované trojvrší. To byl první „úspěch“ výpravy, první úspěch Benátek, které si zajistili stabilizaci „svého“ moře, kde odstranili obtížného konkurenta. V roce 1205 pak Dandolo zpětně omlouval dobytí Zadaru nutností výpravy přezimovat na vhodném místě, protože mezi listopadem a březnem se na východ neplulo. Navíc podtrhoval i skutečnost, že „křižák“ Ondřej neměl v úmyslu odjet na východ a kříž přijal jen kvůli podpoře papeže v jeho boji s bratrem Emerich.
V Zadaru se zimovalo dobře, podnebí bylo příjemné, nicméně klid zde nebyl. Francouzští křižáci viděli, jak se Benátčané radují z kořisti, což ve spojení s jejich vlastním svědomím záhy vyústilo v ozbrojené střety, kterým padlo za oběť snad až několik stovek vojáků zejména na straně Benátek. Navíc se na křižáky a později na papeže obrátil uherský král a požadoval navrácení města. Nepůjde-li to jinak tak i silou. Papež samozřejmě byl rozloben, ale exkomunikační bulu nevydal. Je pak otázka, zda předchozí hrozbu exkomunikací v případě útoku na Zadar máme brát jako automaticky naplněnou ve chvíli, kdy byl Zadar dobyt. Ani křižáci si tím nebyli úplně jistí a do Říma vyslali posly, aby objasnili svou situaci a žádali odpuštění. Zástupci Benátek u papeže chyběli. Papeži moc východisek nezbývalo, sice byl rozhněván, zejména když se dověděl o křížích na hradbách Zadaru, ale křížovou výpravu zničit nemohl. Nakonec situaci akceptoval a křižákům odpustil jejich hříchy, pokud se budou z celého srdce kát. Také měl být Zadar vrácen Ondřejovi. Nicméně hlavní strůjci útoku na Zadar se k papeži nedostavili a Inocenc se rozhodl ponechat Benátčany exkomunikované. Ti jako hlavní páni města nikdy nepomysleli na navrácení Zadaru.
V polovině prosince do Zadaru dorazil Bonifác z Montferratu a nalezl výpravu rozloženou na tři nevraživé skupiny – hlavní proud křižáků, stranu Šimona z Montfortu a Benátčany. 1. ledna 1203 do Zadaru dorazili poslové Filipa Švábského. Vedení výpravy je očekávalo, ale pro většinu vojska včetně Benátčanů byla nabídka pomoci Alexiovi novinkou. Vyslanci se sešli s vedením výpravy a dóžetem Dandolem. Apelovali na křesťanskou lásku a spravedlnost, ale nabídli také mnohem víc. Alexios je podporován většinou obyvatelstva včetně šlechty a církve, po svém nástupu na trůn podřídí ortodoxní církev Římu, Alexios zaplatí 200 000 hřiven stříbra, Alexios podpoří výpravu 10 000 vojáky po dobu jednoho roku, Alexios bude do konce svého života vydržovat 500 rytířů v Palestině.. Vedení výpravy se rozdělilo na dva tábory, Bonifác a většina Francouzů byla pro podporu Alexia, Šimon z Montfortu a někteří šlechtici ze Champagne proti, argumentujíce spojenectvím Alexiova otce Izáka II. se Saladinem, praktickou slabostí prince i tím, že tažení k Bosporu jen těžko naplnění jejich křižácký slib.
Dandolo váhal, vztahy s Byzancí byly nyní relativně nekonfliktní, byť historie posledních let byla naplněná vzájemným nepřátelstvím. Císař Manuel I. na počátku sedmdesátých let omezoval dosud téměř monopolní postavení Benátek. Uděloval obchodní privilegia jejich konkurentům z Janova, Pisy a Amalfi. Na začátku roku 1171 byla Galata s janovským osídlením po benátském útoku zničena. Manuel reagoval uvězněním až 20 000 Benátčanů ve všech koutech Byzance a zabavením jejich majetku. Následovala trestná výprava Benátek, která díky vyjednávání a vyčkávání utrpěla díky propuklé epidemii velké ztráty na životech. Katastrofu pak dokončilo byzantské loďstvo. Dóže Michal byl po svém návratu do Benátek ubit rozvášněným davem. Roku 1172 Dandolo vyjednával s Byzancí o obnovení zastoupení Benátek v Konstantinopoli. Zlepšené vztahy opět narušil nástup Andronika I. roku 1182. Ten vyzval obyvatele k napadení Franských čtvrtí, což skončilo nevídaným masakrem. Vztahy se normalizovali až za Izáka II. roku 1186. Benátky si z této situace odnesly kromě hospodářských ran i hlubokou nedůvěru vůči Byzanci. Benátská čtvrť v Konstantinopoli normálně fungovala, byť konkurenti z Janova a Pisy byli protěžováni. Navíc dóže znal obrovské město na Bosporu, znal jeho opevnění i byzantskou společnost a její proklamovanou podporou Alexiovi si nebyl příliš jistý. Nakonec Bonifác a Dandolo Alexiovu nabídku přijali a smlouvu zpečetilo dvanáct nejvýznamnějších aristokratů. Když tato dohoda vešla v obecnou známost velká část křižáků byla proti. Prostí rytíři i vojáci neznali pozadí celé výpravy a nepřipouštěli si finanční a zásobovací potíže a obviňovaly Benátčany a přední šlechtice z materiálních pohnutek namísto duchovního rozměru výpravy. Kolem dvou tisíc křižáků reagovalo na předpokládanou cestu a opustilo Zadar, část se snažila dostat do Svaté země na vlastní pěst, část prostě dezertovala. Tento exodus nebyl úplně šťastný, jeden z přeplněných transportů se potopil a do hlubin s sebou vzal prý až 500 mužů. Na oddíly táhnoucí po pevnině útočili místní, až se nakonec značně oslabené raději vrátili. Na konci zimy se s výpravou rozloučil také Šimon z Montfortu, jeho bratr Guy, Enguerrand z Boves a opat Petr z Vaux-de-Cernay se svými družinami. Přes Uhry a Itálii se dostali na Apůlii odkud konečně odpluli do Levanty. Když se o této situaci dozvěděla Balduinova flanderská flotila kotvící v Marseille, odplula přímo do Palestiny a nedostavila se na dohodnuté setkání u Modonu na jihu Peloponésu.
K Zadaru se často váží nevyřešené otázky v konání nejvýznamnějších aktérů výpravy, Benátek a Bonifáce, snad odkazující na předem dohodnutý plán. Bonifác jako vůdce výpravy dorazil na shromaždiště až v srpnu, v době, kdy již měla být výprava dva měsíce na cestě. Byl to záměr, aby se výprava ještě více opozdila nebo jen klasické zpoždění? Připomínám, že do Montferratu dorazil Bonifác v květnu a tříměsíční přípravy na takovou cestu se jeví jako přiměřené. Pokud tedy můžeme uvažovat o záměrném zpoždění pak mohlo nastat při dojednávání smíru mezi Janovem a Pisou, kterým jej ale pověřil papež Inocenc. Zdá se, že zde záměr nebyl.
Proč ale trvalo loďstvu šest týdnů dojet z Benátek do Zadaru, když později několikanásobně delší cesta ze Zadaru do Konstantinopole trvala jen měsíc a to včetně zastávek v Drači, Korfu a Androsu? Od 29. září běžela roční lhůta spolupráce křižáků a benátské flotily. Od října do března se na východ neplulo a u Benátek mohla panovat obava, že po případném rychlém úspěchu u Zadaru budou křižáci požadovat přepravu ještě tuto sezónu, což by, mohlo kromě mnoha životů posádek ohrozit i drahé a dosud nesplacené lodě. Zdržení zapříčinilo, že další plavba byla nebezpečná a muselo dojít k přezimování vojska. Zde se patrně mohlo jednat i o záměr Benátek zpozdit výpravu a kromě většího bezpečí investice tak posléze vynutit pokračování kontraktu o přepravě a zásobách na další rok, jak k tomu nakonec opravdu došlo, byť z jiných příčin.
Bonifác u Zadaru nebyl a je pravděpodobné, že mezitím ladil detaily následného postupu s Filipem a Alexiem. Napovídala by tomu krátká časová prodleva mezi příjezdem Bonifáce do Zadaru a následným příchodem poslů s Alexiovou nabídkou. Hybatelem výpravy směrem k Bosporu zde byl nejspíše Bonifác, který stál v pozadí a vmanévroval představitele výpravy tak, že jiné rozhodnutí nepřicházelo v úvahu. Do jaké míry byl Bonifác v kontaktu s dóžetem Dandolem je otázka, nikde v pramenech se o nějakém bližším spojenectví nehovoří a Benátčané několikrát vystoupili proti markýzovi, což takovému tajnému spojení příliš nenahrává. Pokud to tedy neudělali úmyslně, aby na to nikdo nepřišel.. Nicméně spikleneckou teorii tajné dohody mezi Benátkami a Bonifácem myslím můžeme vyloučit. Proč na tento do značné míry pochybný podnik kývl pragmatický Dandolo je otázka, ale patrně kalkuloval s tím, že se jedná jen o odbočku plánované cesty a Benátky své peníze dostanou buď v Konstantinopoli nebo v Egyptě.
V té době se do Zadaru vrátili vyslanci z Říma s papežovým poselstvím. Křižákům bylo odpuštěno, Benátčané byli dále exkomunikováni. Exkomunikace měla ale další rozměr, který byl nakonec vyřešen. Křesťané s exkomunikovanými nesměli obchodovat a spolupracovat, nicméně to se nevztahovalo například na rodinné příslušníky. Tak Inocenc III. toto vztáhl i na křížovou výpravu a křižáci s Benátčany mohli v klidu dosáhnout cíle výpravy. Potud byly tedy zprávy z Říma dobré, ovšem současně papež zakázal výpravě pomoci Alexiovi. Duchovenstvo mělo tento zákaz kázat mezi křižáky. Jenže vůdci výpravy to již Alexiovi slíbili a zpečetili. Kořist byla velmi lákavá a zdála se snadná. Navíc výprava potřebovala peníze. Dle smlouvy měly Benátky dodávat zásoby již jen necelý půlrok a křižáci ani neopustily Jaderské moře.. A tak byly papežovy příkazy ignorovány jak vedením výpravy tak nejvyššími duchovními. Legát Petr z Capuy v Beneventu čekal na odpověď ze Zadaru, ale dozvěděl se jen neoficiální zvěsti o cestě Alexia ke křižákům. Následně odplul do Akkonu. Na konci dubna se výprava chystala k odplutí. Benátčané pobořili město a většina flotily odplula přes Dubrovník a Drač na Korfu, kde čekali na zbytek. V Zadaru zůstali Bonifác z Montferratu a dóže Dandolo a čekali na příjezd prince Alexia, který se dostavil 25. dubna.
Celá výprava se spojila na Korfu, kdy byli křižáci velmi dobře přijati. Při krátké disputaci mezi duchovními západní a východní církve došlo k roztržce, s tím, že ortodoxie se nikdy nepodřídí Římu. Všemu nasadilo korunu franské prohlášení Alexia pretendentem trůnu. To vyvolalo bouři hněvu a na benátskou flotilu spontánně zaútočili místní vojáci včetně prostých obyvatel. Křižáci se museli přesunout na méně obydlenou část ostrova. To signalizovalo, že současný císař Alexios III. nebude tak nenáviděný, ale zejména, že vojenská přítomnost křižáků v Byzanci není vítána. Velitelé výpravy si to příliš nepřipouštěli, ale na prosté vojáky to zapůsobilo více. Šířila se nespokojenost a většina vojska nyní začala uvažovat o přerušení cesty do Konstantinopole a naopak se chtěli připojit ke Gautierovi z Brienne v jižní Itálii a z Brindisi odjet do Svaté země. V jejich čele stáli například Petr z Amiensu, Odo a Vilém z Champlitte, Jakub z Avesnes nebo Richard z Dampierre. Bonifác se snažil přesvědčit nespokojence o setrvání v jednotné výpravě. Apeloval na ně, že pro ně nebudou dostatečné zásoby, stejně jako že budou chybět peníze. Obhajoval pomoc dosazení Alexia namísto jeho strýce uzurpátora jako vykonání boží spravedlnosti, stejně jako sjednocení obou křesťanských církví pod vedením Říma. Konstantinopole je navíc uznávaným poutním místem. Většina křižáků přesto opustila společný tábor a usídlila se stranou. Vůdci výpravy i duchovní k nim pak kajícně přišli neozbrojeni a na kolenou je žádali, aby neopouštěli vojsko, v jednotě je síla. Nakonec bylo dohodnuto, že nejméně do 29. září výprava zůstane pohromadě, přičemž v Konstantinopoli musí zůstat nejméně měsíc. Pak mohou bojovníci toužící po Palestině odjet a Bonifác jim k tomu do dvou týdnů poskytne lodě.
Obléhání Konstantinopole no. 1
Inocenc se dověděl o směřování výpravy a rozlobený na nejvyšší míru poslal vůdcům křižáků list, kde jim zakazoval vpadnout na země Řeků a pomáhat odstranit císaře Alexia III. Navíc potvrzoval exkomunikaci Benátčanů, ale jeho dopisu nikdo nevěnoval větší pozornost. Vytoužená výprava se totálně vymkla jeho kontrole. 24. května odplulo velkolepé loďstvo konečně na východ. Po krátké zastávce na Euboie a Androsu, kde provolalil Alexia císařem (a rovnou jeho jménem vybrali i daně) zakotvili 24. června v Abydosu na asijské straně Dardanel. Později se přesunuli do Chalkedonu ( Kadiköy) a Chrysopole (Üsküdar). Na druhé straně stála velkolepá snad až půlmilionová Konstantinopole se svými mohutnými hradbami, 25 000 vojáky posádky a 6 000 příslušníky elitní varjažské gardy, tvořené převážně Dány a Angličany. Navíc Alexia III. podporovali Pisánci obávající se vzrůstu vlivu Benátek, kteří dali k dispozici dalších 2 000 vojáků. Za pevnými, devět století nepokořenými hradbami, s vojenskou přesilou si Alexios III. nedělal starosti z vojenské porážky. Měl příslib od papeže, že křižáci na Byzanc nezaútočí. Maximálně jej trápilo, aby přítomnost Franků nevyprovokovala palácovou revoluci. Alexios nebyl nejlepší císař a o jeho přehledu o stavu státu nebo armády svědčí jeho rozkaz vyslat proti křižákům loďstvo, aby si konečně kapitáni, admirálové a vrchní velitel loďstva Michael Stryfnos zasloužili své štědré platy. Jenže velkolepé byzantské loďstvo čítalo 20 postarších lodí, výsledek totální korupce ve státní správě.
Pohled na byzantskou Konstantinopol
Křižáci trochu naivně čekali na velké povstání proti nenáviděnému Alexiovi III., ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se obyvatelé chtěli „uzurpátora“ zbavit. Nikdo se k nim nepřidal ani je tajně jako spiklenec nenavštívil. To bylo velké rozčarování, z čehož nakonec usoudili, že obyvatelé města o Alexiovi prostě neví. Prince Alexia podporovala menšina šlechty, ale nálady ve městě byly vyloženě nepřátelské vůči franskému vojsku. Navíc císař nechal rozhlásit čistočistou pravdu, že Alexios chce podřídit ortodoxní církev Římu. Mezitím došlo k několika místním šarvátkám, odkud Byzantinci odešli vesměs jako poražení a malomyslně šířili zvěsti o neporazitelnosti Franků. V jedné z nich 80 rytířů s podporou dalších jízdních klasickým frontálním útokem prorazilo řady 500 členného jízdního oddílu Byzantinců, který se dal bezhlavě na útěk v čele s vrchním velitelem loďstva Michaelem Stryfnosem, švagrem císařovny Eufrozíny. Byzantští vojáci si tak jen mohli připomínat sto let stará slova Anny Komnénovny, že franský rytíř projede i zdí.
Alexios III. se pokusil zbavit se křižáků i jinak a nabídl jim zásoby a peníze pokud odjedou bojovat do Svaté země, ale jeho návrhy byly striktně odmítnuty jedním z předních diplomatů výpravy Cononem z Béthune. V křižácích stále přetrvávalo přesvědčení, že obyvatelé města o mladém Alexiovi neví, ale ani po demonstrativní projížďce prince Alexia, dóžete Enrica Dandola a Bonifáce z Montferratu pod hradbami města, kde heroldi rozhlašovali, že se dostavil právoplatný vládce a vyzývali ke vzpouře, se vůbec nic nestalo. Tedy nic pozitivního - projíždějící lodě přivítal příval smíchu, posměšků, nadávek a nějaké té zeleniny. Frankové byli pro Byzantince jen dalším námezdním vojskem dalšího pretendenta trůnu. Pokud by ještě Řekové (a Pisánci) na hradbách akceptovali představení Alexia i Bonifáce, jehož rodina byla ve městě dobře zapsána, Dandolo a benátské vlajky působily jako pověstná červená barva na býka.
Tedy proklamovaná podpora prince Alexia se nekonala, což sice způsobilo rozčarování, ale křižáci přistoupili k činu a poměrně překvapivě se neozvali žádné hlasy nespokojenců. Druhý den se dohodli o nutnosti získat předmostí na Evropské straně Bosporu. 5. července začal skutečný křižácký útok. 10 000 mužů bylo rozděleno do sedmi šiků pod vedením předních feudálů, které ve stejném složení bojovali celou kampaň. Byly organizovány na teritoriální principu a vždy v jednom šiku byly šlechtické oddíly z jednoho kraje. Balduin Flanderský vedl první oddíl z Flander, kde bylo velké množství střelců. Druhému šiku z Flander, Henegavska a Limburska velel Jindřich Henegavský. Ludvík z Blois velel zesílenému oddílu z Ile-de-France, Pikarďany vedl ve čtvrtém šiku Hugo ze Saint Pol, Matthieu z Montmorency velel lidem ze Champagne. V čele Burgunďanů v šestém šiku stáli Odo a Vilém z Champlitte. Bonifác z Montferratu vedl zálohu složenou z Lombarďanů, Němců a Provensálců. V tomto pořádku se nalodily a za zvuků trubek a bubnů vyrazili přes průliv. Byzantské oddíly je očekávaly, ale transportní lodě s nízkým ponorem najeli přímo na břeh a po spuštěných rampách se na břeh a na mělké pláže vyřítili opěšalí rytíři následováni ostatní pěchotou. Křižáci se rychle nasedli na přivedné koně, zformovali se a střelci zahájili útok. Řekové se okamžitě dali na útěk, prý ještě dříve než na ně stačily dopadnout první střely. Pronásledovaní křižáky prchali až k opevněnému mostu na severozápadě Zlatého Rohu. Křižáci se zmocnili tábora byzantského vojska včetně císařova stanu a usídlili se v Estanoru, židovské čtvrti poblíž věže v Galatě, která střežila vstup do Zlatého rohu. Zde byl upevněn dlouhý a silný řetěz na plovácích uzavírající zátoku. Galatská pevnost byla bráněna Angličany a Dány z Varjažské gardy, které doplňovaly Pisánci a patrně i Janované. Z Konstantinopole byly druhý den vyslány posily na malých člunech. Posádka Galaty kryla jejich příjezd a její část učinila výpad a křižáky ostřelovala. Frankové neváhali a provedli protiútok, kterým rozdělili posádku a posily. Nově příchozí byli zahnáni vysloveně zpět do moře a jen nemnoho z nich se dostalo do bezpečí člunů a hradeb města. Výpadový oddíl urychleně ustupoval do Galaty těsně pronásledován křižáky. Obránci nestihli včas zavřít brány a křižáčtí rytíři a vojáci se rychle zmocnili celé pevnosti. Řetěz byl přerušen a Benátská flotila v čele s největší lodí Aquila vplula do Zlatého rohu. Na minimální odpor se postavilo necelých dvacet dromónů, které ale záhy jejich posádky ponechali svému osudu a utekli. Křižáci zatím kráčeli od úspěchu k úspěchu, naopak Řekové si začali dělat skutečné starosti.
Na další poradě, kde se řešil útok na město, se objevily dva protikladné názory. Křižáci chtěli útočit z pevniny, zatímco Benátčané samozřejmě preferovali útok z moře proti nejslabším hradbám u Zlatého rohu, které navíc nevyrůstaly přímo z moře jako na Marmarské straně a kde byla klidná voda. Také k hradbám přiléhaly menší nebo větší pláže. Nakonec byl schválen dvojí útok. Pozemní část měla být vedena na severozápadní úsek hradeb u císařského paláce Blachernae, Benátčané měly útočit z moře na přilehlé hradby. Pozemní vojsko opravilo zničený most přes řeku Barbysis a neobtěžováno Řeky přešlo před městské hradby ze strany pevniny. Křižáci rozbili tábor u kláštera sv. Kosmy a Damiána a s obránci města si vyměňovali pozdravy prostřednictvím šípů a šipek. Hradby Konstantinopole vybudované Theodosiem II. byly monumentální. Za příkopem byla postavena první nejnižší hradba, za ní byla vyšší a třetí linii tvořila ještě vyšší zeď. Vše zpevněno věžemi v pravidelných rozestupech. Palác Blachernae byl zahrnut do hradeb dodatečně a z pravidelné linie vyčníval. Chyběl zde příkop, ale opevnění bylo posíleno velkou čtverhrannou věží a hradbou zvýšenou na 15 metrů. Za touto zdí stála hradba paláce, která vytvářela palácový okrsek a citadelu. Zde bylo v posledních letech sídlo byzantských císařů. Útok na toto místo tedy měl svou logiku, křižáci by byli jednak blízko svých spojenců na moři, jednak se mohli v paláci dobře bránit a naopak snadno pronikat do města. V neposlední řadě zde mohl být korunován Alexios. Byzantinci se snažili podnikat výpady proti táboru a obléhacím strojům, ale křižáci je vždy v pohodě odrazili. V jedné z potyček byl zajat velitel byzantského oddílu Konstantin Laskaris, v jiné křižáci pronásledovali ustupující Řeky tak blízko hradeb až kámen z praku či balisty přerazil Vilému z Champlitte ruku. Větší potíže nastali s tenčícími se zásobami, problémem všech obléhatelů. Rozhodný útok musel přijít brzy. Mezitím se na zteč připravovali i Benátčané. Lodě byly pokryty kůžemi proti řeckému ohni a obloženy křovinami a větvemi a trsy vinné révy pro zmírnění účinku kamenů metaných a svrhávaných z hradeb. Na stěžních větších lodí byly připraveny otočné můstky, po kterých se měli vojáci dostat na hradby. Stejně tak byly zvýšeny nástavby a opatřeny kryty pro střelce z kuší.
Theodosiánské hradby
Nedá se hovořit o nějakém obléhání města, ale spíše o lokálním útoku většího měřítka. 17. července došlo k prvnímu velkému útoku hradby u paláce Blachernae. Tři šiky kryly zbylé útočníky před možným výpadem. Křižáci se krátce dostali až na hradby, ale nakonec byli odraženi a byli nuceni ustoupit do tábora.
Benátský útok na slabší mořské hradby vysoké 9 metrů byl úspěšnější. Lodě se seřadily do dlouhé řady a zaútočily najednou. Galéry a menší lodě vysadili útočné skupiny na pláže přiléhající ve Zlatém rohu k hradbám. Ty byly využity jako nástupiště pro postavení obléhacích žebříků. I dóže Dandolo s rozvinutým praporcem sv. Marka se nechal na jednu z nich vysadit. Odvrátil tím pozornost od velkých lodí s můstky plujících jen pod plachtami. Zanedlouho zavlál zdaleka viditelný okřídlený lev na cimbuří jedné z věží a projevil se hned dvojitý účinek. Byzantinci začali panikařit, zatímco Benátčané útočili o to energičtěji a dostali se na věže jak z pláží, tak z lodních můstků. Obránci se záhy dali na útěk a Benátčané obsadili kolem 25 hradebních věží ve čtvrti Petrion, celou čtvrtinu délky hradeb u Zlatého Rohu. Další průnik do města byl odražen patrně císařskou gardou.
Italové se tedy opevnili na hradbách a věžích. Byzantinci se okamžitě snažili o rozsáhlý protiútok a Benátčané proti tomu založili požár. Díky větru se plameny rozšířili a zpustošili 50 hektarů městské plochy. O střechu přišlo až 20 000 obyvatel, prakticky celá tehdejší Paříž.. Konstantinopolané pod dojmem této tragédie dehonestovali Alexia III. a jeho nečinnost. Císař musel jednat a rozhodl se pro útok proti Francouzům, aby donutil Benátčany se stáhnout a pomoci svým souvěrcům. V čele svého vojska vyjel z městských bran a sešikoval svých třicet tisíc mužů k bitvě. Frankové ihned požádali Benátčany o pomoc a horečně se připravovali na boj. V sedmi proudech bylo patrně jen 700 rytířů a 2 000 jízdních doplněných asi 7 000 pěšáky. Byly seřazeny tak, že vpředu byli střelci, za nimi rytíři a poslední byla pěchota. Vzhledem k obrovskému nepoměru křižáci povolávali do zbraně vše, co mělo ruce a udrželo se na nohou, aby alespoň vytvořili zdání většího počtu. Tak byli holemi ozbrojeni i kuchaři a chlapci od koní, kteří si sami vytvořili improvizovanou zbroj tvořenou hrnci, pánvičkami a pokličkami místo přileb a brnění. Nicméně na císařskou pěchotu měla jejich vizáž zastrašující vliv. Oddíly Balduina Flanderského a Jindřicha Henegavského následováni Hugem ze St. Pol vyrazili proti Řekům, nicméně se obávali velké vzdálenosti díky, které by jim zálohy nemohly včas pomoci. Překvapivě disciplinovaně se první dva šiky obrátily a vracely se k táboru. Hugo ze St. Pol ovšem takový ústup nepřenesl přes své rytířské srdce a pokračoval směrem k Řekům. Balduin jej dvakrát žádal o návrat, ale nebyl vyslyšen. Naopak jej vlastní rytíři žádali o útok a tak se i tento oddíl zapojil do útoku a za ním i Jindřichovi muži. Křižáci se zastavili na terénní vlně nedaleko říčky Lycus. A zvažovali co dál. Byli vzdáleni od tábora a jejich spolubojovníci jim nemohli pomoci, navíc za hřebenem by je ani neviděli. K tomu přechod říčky v bojovém pořádku v těsné blízkosti nepřítele byl velice riskantní. Alexios a jeho vojsko se zatím jen zvolna sunulo ke křižákům a spíše přešlapovalo na místě. Koneckonců útok na křižáky nebyl hlavním cílem celé akce, tím bylo vylákání Benátčanů z jejich pozic na hradbách a skutečně se podařil. Do křižáckého tábora již přispěchaly první benátští vojáci, kteří narychlo opustili obsazené hradby. Alexios dosáhl svého a ustoupil zpět do města. Taktické vítězství se ovšem nesetkalo s pochopením obyvatelstva, které vidělo a slyšelo, kterak císařská armáda s trojnásobnou přesilou ustoupila před křižáky do města, aniž by se s nimi utkala, aniž by pomstila pohromu benátského vypálení Petrionu. Obecná nálada se rychle změnila a mladý Alexius Angelos byl najednou možná přijatelnější než „nečinný zbabělec“ Alexios III. Císař se osobně cítil velmi ohrožen. Prostí vojáci vyjma gardy byli demoralizovaní a nějaká větší skupina nespokojenců mohla klidně otevřít brány Frankům. Defétisticky se domýšlel, co se asi stane, pokud bude zbaven trůnu a viděl hrůzný příklad v konci Andronika I. (byla mu useknuta ruka, noha, vypíchnuto oko a davem byl dovlečen k popravišti). Bouřlivou situaci Alexios III. vyřešil po svém, ne příliš charakterně. Buď na základě reálně zhodnocené situace nebo spíše pod dojmem vlastních obav a své milenky v noci s několika nejvěrnějšími ze svého okolí (ovšem bez vlastní manželky) a dcerou Irenou, i s 1 000 hřivnami zlata, drahokamy a šperky uprchl do města Develtos u Černého moře.
vojenstve.
Ovšem kritizovat to můžem! 
- jak jste daleko s Pátou křížovou? 
.
