pilot na padáku

[Zemakt]

Spíš mne zaráží jedna věc, a pokud to tu už zaznělo tak se omlouvám. Byli přece nad svým územím a to i v případě Alp, proč se tedy nepokusili kontaktovat pozemní navádění či něco obdobného?

Edit: teď mne bouchly do očí ty dvě hrubky - opraveno tedy..

[Alchymista]

Teoreticky mohli - ale mali čo kontaktovať?
- systém riadenia leteckej prevádzky, tak ako ho poznáme dnes, ešte vôbec neexistoval
- radarové pokrytie teritória neexistovalo
- zameriavače rádiových vysielačov už síce existovali, ale rozhodne neboli aktívne nepretržite, a už vôbec nie "na výzvu"
- existovala vtedy možnosť sa rádiovo kontaktovať s nejakou stálou pozemnou službou?
- existovala vtedy možnosť sa rádiovo kontaktovať s vlastným letiskom, pokiaľ nebol taký kontakt dohodnutý vopred?

[Hans S.]

Na jaře 1944 by teoreticky neměl být problém je na nebi najít. Teoreticky . Odpovídač snad měli (i když i to je otázka), Evropa byla radary pokrytá poměrně hustě - sice rozhodně ne 100%, ale hustě ano (kvůli obraně Říše). Ostatně ty tisíce Würzburgů a Frey se někde musely nacházet . Radiomajáky určitě byly zapnuté minimálně na vyžádání (noční stíhači je používali neustále roky zpátky).

Ale celé to má jeden zásadní háček - chtělo to alespoň přibližně vědět, kde se nacházejí. Jestli se sekli o stovky kilometrů, tak třeba nemuseli chytit ani pozemní stanici na určité frekvenci, aby sdělili, že jsou v háji. Konkrétní Würzburg by je vůbec nezachytil a jestli byla někde poblíž (do 150 km) Freya, tak i ta by potřebovala minimálně znát směr. Ale ty stejně asi takhle hluboko ve vnitrozemí nebyly, takže zbývaly jen ty mnohem méně výkonné Würzburgy a tam je vzdálenost ještě menší. Takže i pokud by se kontaktování země na nějakých dlouhých vlnách podařilo (ostatně není důvod, aby nepodařilo a asi není důvod si myslet, že to neproběhlo), tak je letečtí návodčí mohli hledat někde úplně jinde, v jiném koutě Evropy a i pro ně bylo hodně velkou pomocí, pokud jim posádka alespoň přibližně sdělila, kde se nachází. Ani radiomaják není všespásný. Pokud chtěli ladit třeba ten poblíž Salzburgu, nemuseli ho vůbec zachytit.

Nejzajímavější na tom celém je to, jak mohli při relativně mírovém přeletu tak strašlivě zabloudit. Co se jim na palubě tak moc nepovedlo, jestli navigátor na chvíli usnul, nebo se třeba pokazil kompas. Nebo se pokazil rychloměr, nebo nějaký brutální vítr...nebo navigátor něco spočítal chybně (zdaleka nejvíce pravděpodobné). Ono se v noci létá prostě trochu špatně. Chce to pevné nervy od posádky a solidního navigátora, zvláště pokud je opravdu mizerná viditelnost (ale od toho měli meteo službu, aby je před počasím varovala). Zabloudění při bojovém letu, kdy adrenalin teče proudem je věc jiná, ale při přeletu se to nestávalo až tak často.

Jaký byl vlastně osud jednotlivých členů posádky? Vyjádřili se k incidentu nějak? Nebo za toho zbytečně ztracenýho Heinkela sedí do teď v lochu?

[elefen]

Že se občas někdo ztratil i na krátké trase, dosvědčuje případ bombardéru WNr. 6965 od IV./KG 4 ze dne 31.3.1944. Heinkel 5J+JV přelétával z Plzně do Prostějova a havaroval na Slovensku v obci Šútovo (letci pochováni v Žilině). I v tomto případě šlo o celkom mírový přelet.
Zajímavým skutečným příběhem, který dokumentuje hned několik možných příčin zabloudění letců, je osud Liberátoru B-24 „Lady Be Good“, který se ztratil v roce 1943 a byl nalezen až v roce 1959. Popsáno je to např. v knize J. Hernándeze „Záhady a tajemství 2. světové války“ (str. 72-77).
Hans na závěr položil otázky mířící do černého. I ta úplně poslední, byť s malým nádechem ironie, není od věci. Nebe nad válčící Evropou nekřižovaly jen transportní, školní, zásobovací a mnohé další nebojové lety, ale bylo hodně i takových, o kterých se mělo vědět co nejméně, nebo vůbec nic. To je prostě fakt a takové lety lze i dnes krýt (je-li k tomu důvod) třeba tvrzením, že jde o čiré spekulace. Neznamená to ale, že takové případy se musí házet za hlavu. Příběh „mého“ Heinkelu se může ukázat jako zcela banální, ale může být i nevšední. Právě osud posádky bych rád rozpletl.

[elefen]

Zdroj: http://olomouc.idnes.cz/v-prerove-otevr ... zpravy_stk

Hilmar Johansson, člen posádky bombardovacího stroje B-24 Liberator říká:
„Nalétávali na nás zpředu, já jsem seděl ve své střelecké kabině a pálil jsem z kulometů ostošest. Nakonec bylo naše letadlo plné děr a kapitán zavelel, abychom si nasadili padáky.“
Poškozený stroj se však dostal pouze na pomezí rakouských a maďarských hranic, když ho musela posádka opustit.
„Ze skoku s padákem jsme měli trochu strach. Nikdy předtím to nikdo z nás nedělal, americká armáda totiž považovala výcvik s padáky za příliš nebezpečný,“ uvedl Johansson.