Jinak co se týká druhé arabsko-izraelské války , jak je někdy nazývána Suezská krize, jen takové malé shrnutí.
Tato válka, která byla součástí Suezské krize, je dokonalou ukázkou politických pletich a politických švindlů. Dne 26. července 1956 byla společnost provozující suezský průplav znárodněna Egyptem. Egyptský prezident Násir tento krok zdůvodnil potřebou financovat stavbu Asuánské přehrady z plavebních poplatků. Aniž bych chtěl působit jako levičák, myslím si, že to mělo svoji logiku. Jenže země, kde sídlili hlavní akcionáři průplavové společnosti tedy Velká Británie a Francie zahájily velmi rychle tajná vojenská jednání o možnosti invaze do Egypta a sesazení prezidenta. Jenže nedokázaly pro tento plán získat podporu Spojených států a Velká Británie od něj díky tomu nakonec ustoupila. Ale ponechala si zadní vrátka a souhlasila s tajným plánem Francie a Izraele, podle něhož měl Izrael zaútočit na Egypt, a kombinované anglo-francouzské jednotky následně měly zasáhnout k obnovení pořádku. Tedy k vytlačení Izraelců z Egypta. A jen tak náhodou mělo dojít k pádu egyptského prezidenta a průplavová společnost by se vrátila ke svým ziskům.
Zde naprosto neodiskutovatelně izraelská elita naznala, že je možno Egyptu beztrestně způsobit vážné škody. Jak politické tak ekonomické ale hlavně vojenské, kdy se předpokládalo, že se podaří egyptskou armádu vážně poničit.
Izrael se své části plánu ujal velmi iniciativně. Pod záminkou, že Egypt toleruje ozbrojené akce z Pásma Gazy, které tehdy bylo pod egyptskou správou – já bych řekl okupací, ale mezinárodní společenství pro tuto egyptskou přítomnost v Pásmu Gazy takto nenazývá - Izrael zahájil invazi 29. října daného roku. Osobně si myslím že pozemní útok nebyl ničím vyprovokován. Takže jediným opravdu relevantním důvodem bylo zablokování izraelského přístavu Ejlát egyptskými námořními silami, což Izrael odřízlo od Rudého moře a tedy od významné cesty, kterou proudilo vše potřebné do této země. Když to Egypt vylepšil zákazem pohybu izraelských pavidel průlavem, bylo vymalováno.
Izarelské historiografiečasto píše, že útok byl pně legitimní, protože Egypt s Izraelem odmítl uzavřít po prážce v roce 1949 mírovou smlouvu, takže Izrael byl v té době s arabskými státy prakticky ve válečném stavu. Jenže bylo zde podepsané příměří a to je de facto ukončení válečného stavu, když už ne de jure.
Pan JOHNSON, Paul. ve své knize Dějiny dvacátého století, Praha, Rozmluvy, rok 2008. k tomu píše, cituji:
„Egypťané mu – tedy Izraeli - bránili v přístupu k Indickému oceánu, což už sám o sobě byl nepřátelský čin, a odmítali jeho lodím průjezd průplavem, což znamenalo flagrantní porušení dohody z roku 1888. Daleko závažnější však bylo, že Násir za pomoci Sovětského svazu očividně zvyšoval údernou sílu egyptské armády a systematicky budoval vojenské a diplomatické vztahy s cílem provést společný soustředěný útok na Izrael a úplně ho vyhladit. Celý proces v podstatě skončil 25. října 1956, kdy vytvořil egyptsko-syrsko-jordánské vrchní velení. To poskytlo Izraeli morální důvod k preventivnímu úderu proti Egyptu.“
Vše bych klidně akceptoval, nebýt toho, že součástí úvah byl i ten krajně nekorektní plán vypracovaný Francií a Velkou Británií. Izrael tak hrál roli toho, kdo dělá za jiné špinavou práci a i když i jeho důvody byly korektní, ten komplot tomu dává pachuť darebárny. TO pan Johnson nějak zapoměl do své knihy vložit.
Izraelští vojáci tedy zahájili 29. října útok na Egypt a za necelé čtyři dny postoupili až k Suezskému průplavu. Jejich razantní postup vyvolal takový dojem, že egyptské jednotky nedokázali najít způsob jak se proti útočníkům prosadit. Den po zahájení útoku, 30. října daly Velká Británie a Francie Izraeli i Egyptu ultimátum na ukončení vojenských operací včetně požadavku stáhnutí vojsk z území 16 km podél Suezu. Když to Egypt odmítl, Británie a Francie jeho postoj považovali za důvod k jeho napadení. Britské a francouzské jednotky den na to bombardovaly letecké základny Egypta s cílem zničit jeho vzdušné síly. Dále potom byl tvrdě napadán přístav Port Said.
USA společně se Sovětským svazem odsoudily počínání Británie, Francie i Izraele, přesto 5. listopadu Británie s Francií zaútočily na Egypt a rychle získaly kontrolu nad severní částí Suezského průplavu. Zesílenému nátlaku USA a Sovětského svazu Velká Británie a Francie ustoupily; ve Fort Said přistály jednotky Spojených národů. Britové s Francouzi dostali měsíční lhůtu na stažení svých jednotek. Izraelské jednotky ale zůstaly na Sinaji po dlouhé měsíce. Poslední se stáhly pod tlakem USA a OSN až v březnu 1957. Hranice mezi Izraelem a Egyptem na Sinaji byly poté monitorovány vojsky OSN.
Mapa Izraelské ofenzivy na Sinajském poloostrově v roce 1956.
Válka skončila rozpačitým výsledkem:
- pro Francii a Velkou Británii znamenala diplomatický debakl,
- pro Izrael vítězství, neboť dosáhl svého cíle – z velké části z likvidoval vojenský potenciálu Egypta. Dále obsadil pásmo Gazy a zajistil si nerušený přístup k Akabskému zálivu. Do roku 1957 také držel Sinajský poloostrov.
Tato válka ale přinesla i něco dalšího. Podpořila formování politických, ale hlavně vojenských institucí a organizací v tom co zbylo z Palestiny a v celém arabském světě, které měly být nápomocné ke dvěma aktivitám:
- politickému boji proti Státu Izrael
- vojenským akcím proti izraelskému obyvatelstvu – čti terorismus, ochraně vlastních politických špiček, gerilové válce všude kde uznají za vhodné a ochraně arabské populace která byla fiktivně nebo i skutečně ohrožována Izraelci.
Takže po roce 1956 zesílily snahy Palestinců o vytvoření palestinské organizace, která by napomohla vzniku palestinského státu. Tedy toho státu, který v roce 1947 odmítli. U jejího zrodu stál Jásir Arafat, který vyrůstal v Gaze a byl členem Muslimského bratrstva i ozbrojené složky velkého muftího Hadži Amina Hussejního. V době studií v Káhiře založil Generální svaz palestinských studentů. Jako jeho zástupce se objevil i v roce 1956 na setkání Mezinárodního svazu studentstva v Praze. V této době naše země vystupovala proti Izraeli otevřeně nepřátelsky. Byl tedy na správném místě ve správný čas. V roce 1957 odcestoval do Kuvajtu, kde založil s několika dalšími lidmi Výbor pro osvobození Palestiny přejmenovaný později na Fatah. Vzorem se mu stala alžírská Fronta národního osvobození. Počátkem 60. let Alžírsko na své půdě také umožnilo výcvik ozbrojené složky Fatahu.
Fatah však potřeboval ukázat svou sílu v samotné Palestině. Jako protiváhu Fatahu totiž byla v roce 1964 ustavena v Káhiře Organizace pro osvobození Palestiny, kterou podporoval egyptský prezident Násir a která velice brzy začala hrát první housle v palestinském boji proti všem. Její ustavující listina popírala platnost vzniku Izraele a zdůrazňovala povinnost osvobodit Palestinu z moci Židů. Byla to však Sýrie, která na konci roku 1964 umožnila Fatahu, aby z jejího území podnikl útoky na Izrael. Teprve třetí akce ze 14. ledna 1965 a čtvrtá z 28. února se podařily a získaly tak Fatahu podporu v arabských zemích. Přispěly však také k zostření napětí mezi Sýrií a Izraelem, jež vedlo k řadě stupňujících se potyček na společné hranici.
Syřané ostřelovali izraelská města na severu a nakonec se boje přenesly i do vzdušného prostoru. Arafat a jeho Fatah Organizaci pro osvobození Palestiny až do roku 1968 bojkotoval. Když ji nakonec uznal, stalo se to Arafatovým triumfem. Stanul totiž v čele této velké organizace. Hlavní důvod ale nebyl v jeho politické obratnosti. Bylo to hlavně proto, že Fatah měl velkou podporu v palestinské populaci a hlavně ozbrojenou složku o síle 15 000 bojovníků, tedy největší v rámci OOP.
Ve finále se tedy vše jeví tak, že toto vítězství proti Egyptuv roce 1956 v sobě skrývalo prohru a budoucí latentní problém.
