Pár slov úvodem. Pokusím se popsat PL (protiletadlové systémy) býv Sovětského svazu. Bylo jich dost a celkem pestrá sestava. Ne všechny jsou zcela běžně známy a ne všechny byly zavedeny v počtech, které ovlivnily zásadně historii výzbroje, ale pár jich tam je. Jelikož moc zdrojů na papíře nemám, což je ale pochopitelné, vono toho moc u nás nevyšlo a co vyšlo se spíše zabývá technickými parametry, nikoli vývojem a historií. Pokud bude čas mohla by z toho vzniknout série o PLSystémech, ne nepodobná té o přepadových stíhacích letounech…….. uvidíme. Zdroje budu čerpat převážně na internetu, nedělám to rád, ale v podstatě nemám na výběr. Ke každému se na papíře něco najde, ale vývoj až na výjimky u ničeho. Jako prvního sem si vybral prvního. Nebudu se ale této posloupnosti držet přesně, jelikož by mě to nebavilo a střídavě se budu věnovat PLS PVOS (protivzdušné obraně státu) a PVO(PV)(protivzdušné obraně pozemních vojsk).
O použití ŘS jako prostředku PVO se uvažovalo již v době WWII, nejdále se v tomto dostalo Německo. Jeho zkušenosti se pochopitelně dostaly do rukou okupačním vojskům vítězné koalice no a mezi nimi i Sovětskému svazu. Po skončení války měl ale Sovětský svaz jiné starosti, práce probíhali více méně teoreticky, ale situace se změnila celkem brzy a to začátkem studené války. PVOS kromě stíhacích letounů zajišťovaly PL kanony, převážně 100mm a 130mm. Byly sice naváděné radiolokátory (RL), ale postupným zvyšováním výkonu letounů nemohli dále tuto službu plnit. Takže nezbylo nic jiného než se obrátit na konstruktéry raket. V Sovětském svazu nastal po začátku studené války prioritní problém, ochránit průmyslová a politická centra před strategickými bombardéry USAF, respektive SAC. V té době to byly letouny B-50, B-36, B-47 a velmi brzy B-52.
Výnosem rady ministrů SSSR ze dne 9.srpna 1950 bylo rozhodnuto o zahájení vývoje raketového PL systému pro ochranu objektů státní důležitosti. První systém byl určen pro ochranu hlavního města Moskvy. Systém dostal označení Berkut a toto jméno mu zůstalo i po celou dobu vývoje a nasazení. Systém měl vzniknout komplexní a poměrně složitý. Měl se skládat ze dvou okruhů přehledových radiolokátorů ve vzdálenosti 25 a 250km od města. Radiolokátory nesly označení A-100 Kama a vývoj probíhal v NII-244 pod vedením L.V.Leonova, dvou okruhů protiletadlových ŘS V-300 vyvíjených s OKB-301 což byla konstrukční kancelář známého leteckého konstruktéra Semjona Alexejeviče Lavočkina odpalované z pevných odpalovacích zařízení které konstruoval V.P.Barmin se systémem radiolokačního navedení s radiolokátory B-200 vyvíjené v KB-1 (pozdější Almaz), práce řídil V.E.Magdesijev. V systému měly být zahrnuty těžké protiletadlové letecké ŘS G-400, což byla tatáž střela upravená pro odpalování z letounů Tu-4 a systém měly doplňovat další Tu-4. tentokrát jako nosiče přehledových RL pro pokrytí vzdálených oblastí. Tento systém nesl označení D-500.
Celý komplex měl být vybaven celým zázemím, od kasáren v blízkosti odpalovacích zařízení, přes velitelská stanoviště,centralizovaný systém velení, systém včasné výstrahy, skladů ŘS……
Celý rozsáhlý projekt organizovala zvlášť zřízená třetí zpráva při sovětu ministrů SSSR. Vzhledem k rozsahu prací byly pro potřeby KB-1 uvolněni pracovníci jiných konstrukčních kanceláří a z technického pohledu organizačně za práce zodpovídalo KB-1 jenž vedli P.N.Kuksenko a Sergej.L.Berja (L. v jeho jméně neznamená nic jiného, než jméno jeho známějšího otce, Lavrentij). Právě tito dva jsou vlastně první dva hlavní konstruktéry později až legendární konstrukční kanceláře, dnes firmy Almaz. Na pracích se podíleli také němečtí odborníci, kteří tvořili oddělení č.38 v KB-1. Práce probíhaly až neuvěřitelně rychle, v roce 1952 byl hotov zkušební systém na polygonu Kapustin Jar a začaly zkoušky. V té době již probíhaly stavební práce v okolí Moskvy na budoucích palebných postaveních a zázemí. Stavební práce ze značné části prováděl tzv. „cpeckontingent“, což byly vězni nechvalně známých táborů GULAG (mimochodem, byl to v letech vlády Stalina celkem běžný postup, že na tajných projektech pracovali tito „pracovníci“, a nejen za něj) Mimo jiné údajně bylo postaveno jen pro potřeby komplexu 2000km komunikací! Po smrti J.V.Stalina v červnu 1953 došlo v KB-1 k malému zemětřesení, jelikož syn v té době zatčeného L.P.Beriji byl z KB odejit a místo hlavního konstruktéra S-25 zaujal Alexandr Aleksejevič Raspletin.
Ale zpátky k vývoji. V říjnu 1950 byla hotova testovací RL stanice B-200 a 25.července 1951 došlo k prvnímu startu rakety V-300 ještě bez naváděcího systému. Za účelem zkoušek byl vystavěn jeden kompletní systém na střelnici Kapustám Jar. Oblast č-30 byla určena k technické přípravě raket, č.31 byl ubytovací komplex techniků a personálu, č.32 nesla odpalovací základna a č-33 pak zkušební naváděcí RL který byl 18km od odpalovacích zařízení. První komplexní zkoušky začaly odpaly 2.listopadu 1952 na ještě elektronicky simulované cíle, na reálné cvičné cíle (odražeče na padácích) začaly zkoušky na začátku roku 1953 a 26.dubna pak střelba proti reálným cílům v podobě bezpilotních Tu-4 (první reálný cíl byl sestřelen 25.5.1953, byl to Tu-4). Mezi 18.9.52 a 18.5.53 bylo odpáleno 81 ŘS. A v září a říjnu 1953 proběhly komplexní zkoušky pod vedením VVS a cíle Il-28 a Tu-4.
Rozhodnutí o výstavbě systému v plném rozsahu padlo výnosem rady ministrů v lednu 1954 a státní zkoušky započaly 25.června 1954 v průběhu kterých bylo odpáleno jen na reálné cíle, bezpilotní letouny a v některých případech používající pasivní rušení odpáleno 69 ŘS. Na závěr proběhl odpal 20ŘS součastně na 20 různých cílů, to mělo být v dubnu 1955.
K navádění ŘS se používal naváděcí RL B-200 jehož anténa byla umístněna nedaleko železobetonového bunkru kde byly krom místností operátorů i vysokofrekvenční okruhy radiolokátoru a napovrch vystupovaly pouze antény. Ty byly dvě pro kanály sledování cílů, mohl součastně sledovat dvacet cílů. Celý systém byl velmi odolný a podzemní zařízení údajně odolalo přímému zásahu 1000kg trhavé pumy a mohl sledovat cíle v rozsahu 60 x 60 stupňů. Dále byly součástí antény navádění raket, jejichž úkolem bylo sledovat letící ŘS a navádět je na cíle. Jeden startovací komplex těchto systémů obsahoval 20, takže měl dvacet kanálů sledování a mohl postřelovat 20 cílů součastně s tím, že na každý mohl součastně odpalovat 1 -2 ŘS. Zásoba raket na odpalovacích stolech byla 3ks na kanál, takže v jednom systému bylo 60ŘS v palebných postaveních. Startovací stoly se nacházelo ve vzdálenosti 1,2 – 4km od RL stanic. V praxi bylo na některých palebných postaveních raket méně či více, podle podmínek přímo na odpalovacích zařízeních.
Celkem bylo postaveno 56 sériových odpalovacích zařízení ve dvou okruzích okolo Moskvy, další dvě sloužily k výcviku. Celkem tedy bylo v palebných postaveních cca 3300 ŘS a celý obrovský komplex mohl navádět ŘS na 1120 cílů a to dvěma střelami součastně. Oficiálně byl systém uveden do bojové pohotovosti v roce 1955.
Radiolokátor vyhledávání a navedení cílů dostával informace od přehledových radiolokátorů Kama. To byly třídimenzionální přehledové radary. Jejich informace byly předávány do řídích center jednotlivých radiolokátorů sledování cílů. Anténní systém se skládal ze dvou antén trojúhelníkového tvaru sloužících ke sledování cílů. Jejich rozměr byl 8 x 9m a byly umístněny po dvojicích. Jedna anténa sledovala cíle v azimutu a jedna ve vertikále. Anténa azimutu byla skloněna 30 stupňů a svým otáčením mohla sledovat svěřený prostor, anténa vertikálního měření byla postavena vertikálně a cíle sledovala v rozsahu +/-30 stupňů. Celý systém mohl sledovat dvacet cílů součastně ve svěřeném sektoru a předávat cíle pro navádění ŘS. Protože těchto kanálů systémů bylo v systému mnoho, každý cíl byl sledován za použití jiné frekvence a tímto byla také v podstatě zajištěna vicekanálovost systému. K navádění raket sloužily podobné antény . Byly umístněny v blízkosti odpalovacích stolů, ale jejich konstrukce byla visuelně jednodušší. Byly dvě pro každý sledovaný cíl a v průběhu navádění ŘS sledovaly let vlastní střely a umožňovaly přenášet informace pro její řízení. Součástí systému byl elektronický simulátor cílů k výcviku obsluhy a kondičnímu tréninku.
Protiletadlová ŘS vyly vyvíjena v Lavočkinově konstrukční kanceláři. Práce na ní vedl hlavní konstruktér N.S.Černjakov, náměstek Lavočkinův. (mimochodem byl později vedoucím projektu Burja, mezikontinentální letounové střely projektované u Lavočkina a později u Suchoje byl vedoucím projektu „Sotka“, což hovoří za vše, být u tří takovýchto projektů vydá za víc jak jeden život). Rakety byla odpalovaná svisle, z jednoduchého startovacího stolu na který byla stavěna za pomocí přepravníku s nabíjecím zařízením pomocí kterého se střela dopravila ke stolu, vztyčila do svislé polohy a ukotvila na stůl. Jako tahače pro tento systém sloužily vozidla ZIL-157 a později ZIL-131.
Vlastní ŘS byla jednostupňová, poháněná motorem na KPH. Pro pohon slouží uhlovodíkové palivo a jako okysličovadlo kyselina dusičná. Řízení bylo zajišťováno kachními plochami v přední části střely a v jednom směru i elevony na stabilizátorech a plynovými kormidly ve výstupní trysce motoru. Toto vektorování tahu slouží k natočení kolmostartující střely směrem k cíli.
Navádění na cíl je povelové a střela je řízena po celou dobu letu. Součástí byl přibližovací zapalovač (bylo možné bojovou část odpálit i dálkově) a ten odpálil tříštivou bojovou nálož obsahující umělé střepiny s dosahem 75m. Některé zdroje uvádí hlavice jaderné o malé ráži, některé kumulativní se směrovým účinkem, některé dokonce nálož jejíž díly byly pospojovány ocelovým lanem a po explozi vytvořila jakousi síť. (existovaly protiletadlové granáty s touto koncepcí). Je pravděpodobné, že pravda je všechno, protože ŘS byly několikrát výrazně modernizovány a byly používány v několika verzích. Bojová část měla hmotnost 320kg.
ŘS sloužila krom samotného systému jako vývojová platforma pro jiné projekty. Střela sloužila při vývoji ŘS systému S-75, jako cvičný cíl, sondážní raketa…..
Hlavní modernizace se systém dočkal v šedesátých letech, kdy nebyla modernizována pouze ŘS, ale i zásadně veškerá elektronická výbava. Takto modernizovaný systém dostal označení S-25M Modernizační práce ale probíhaly prakticky celou dobu co byl komplex ve výzbroji, například první větší změna systém dostihla již v roce 1957, čili dva roky po schválení do výzbroje.
Jak sem již zmínil. Systém byl rozmístněn v okolí Moskvy na celkem 56 místech. Vždy jeden systém měl status pluku a obsluhu obstarávalo 30 důstojníků a 450 vojáků jejichž ubytovací prostory byly nedaleko vlastního bojového stanoviště. Součástí byly dílny, sklady náhradních dílů, paliva a raket. Organizačně spadal systém do Moskevského Okruhu PVO kde tvořil od roku 1955 samostatnou armádu pod velením generál plukovníka K.Kazakova. Celý systém byl ve výzbroji bezmála 30 let a v roce 1980 začal být nahrazován svým nástupcem, systémem S-300PT, což je na pevném postavení instalovaný systém který známe pod názvem S-300P až PMU. Byla to první varianty systému schválená do výroby v roce 1978. V roce 1984 byl z výzbroje oficiálně stažen. Systém nebyl instalován na jiných místech SSSR, i když se stím pochopitelně počítalo (podobně jako systémy Nike Ajax v USA), ale vývoj běžel velmi rychle. Brzy přicházely do výzbroje systémy S-75, které měli podobné parametry a byly mobilní, později systém S-200, který opět ve výkonech dosáhl modernizované verze S-25. Jako jeden z hlavních důvodů ale byla pravděpodobně také cenu systému a možná i hlavní. Byl to kolos jehož existence představovala tisíce kilometrů komunikací, desetitisíce kilometrů kabelů komunikace, stovky radiolokátorů. Vše na centralizovaném stupni velení. V jednom okamžiku bylo možno postřelovat 1120 cílů a vztyčeno bylo 3300 ŘS, další tisíce na přepravních návěsech ve skladech. Prakticky celý systém byl v zodolněných prostorech s vysokou odolností s důrazem na ochranu elektronických systémů před EMI s možností vyměnit anténu radaru jako náhradní díl. Byl to zcela jistě nejrozsáhlejší systém PVO na světě a troufnu si říct, že mu toto už nic neveme.
Výkony systému se také zvedaly. Zatímco po svém zavedení byl schopen působit proti cílům o rychlosti M<1, tak na konci své kariéry pak M=4. Zatímco z počátku byly protivníky systému letouny B-36 a B-52, později to byly B-58, B-1…… Nevýhodou systému byla nizká schopnost postřelování nízkoletících cílů, což se zcela nepodařilo odstranit, ale už při výstavbě systému byla tato věc brána v úvahu a odpalovací komplexy byly rozmístňovány s tímto ohledem. Komplex dostal postupně modernizační označení: S-25 (1955), S-25M (1962), S-25MA (1968), S-25MAM (1979), později ještě verze S-25MP (1982), ale to již přišla náhrada.
V kodu NATO systém dostal jméno: SA-1 Guild
TTD systému S-25, tak jak se postupně měnil po modernizacích a zavádění nových ŘS a elektronického vybavení:
Rok zavedení do výzbroje:………..…......1955/1964/1970
Maximální výškový dosah:………….... ......20/30/35km
Minimální výškový dosah:………………........5/1,5/0,5km
Max dálkový dosah:……………………............35/43/54km
Max dálka sledování cíle:……………….........54/75/75km
Maximální rychlost cíle:………………...........1250/3700/4300km/h
Množství postřelovaných cílů:………….......20/20/20
Odolnost proti aktivnímu rušení cíle: …...Ne/Ano/Ano
Max doba střely na startovacím stole:.…0,5/2,5/2,5 roku
Max doba střely ve skladě jednotky:…...2,2/10/10 roku
Nárůst výkonů v grafu
Dékla ŘS:………………………….........11,816 – 12,333 m podle verze
Startová hmotnost…………………....3582,5 - 3700,0 kg
Max rychlost ŘS:………………………..1080 m/s
Oppal ŘS
Palebné postavení, prý se tomu říkalo tyčkový plot okolo Moskvy...možná výstižné.
Radiolokátor B-200, teda jeho anténí systém v boj postavení
Anténa sledování cíle v horizontále
Výcvikové stanoviště komplexu, trochu lepší fotka
Vztyčování ŘS na palebný stůl.
Odpalovací stůl
Tryska ŘS. Na stabilizátorech jsou antény pžíjmu naváděcího systému a v trysce jsou vidět plynová kormidla sloužící k nevedení střely ze svislé polohy směrem k cíli.
Náktres jednoho stanoviště pluku
Mapa rozmístnění systému
