ORGANIZAČNÍ VÝSTAVBA ČESKOSLOVENSKÉ ARMÁDY PO ROCE 1935
ANEB POSLEDNÍ ROZMACH POZEMNÍHO VOJSKA.
ÚVOD.
Jen pár slov. Kolegové, toto je poslední díl mé práce k vývoji vojenského myšlení, válečného plánování a organizačních struktur naší pozemní armády. Tak se na to podívejte a snad i vy uvidíte, jaký úžasný pokrok naše země a její armáda od svého vzniku v roce 1918 až do zlomových okamžiků v roce 1938. ANEB POSLEDNÍ ROZMACH POZEMNÍHO VOJSKA.
ÚVOD.
POSLEDNÍ REORGANIZACE POZEMNÍHO VOJSKA ČESKOSLOVENSKÉ ARMÁDY
Naše armáda od roku 1935 do jejího zániku v roce 1939 prošla zásadní reorganizací a dostala se tak do stavu, který můžeme s plnou odpovědností označit, že stav, který ji přiřadil do první řady a to už nejen po stránce výzbroje, ale o po stránce organizačních struktur. Celý tento proces se rozběhl dne 5. června 1936, kdy byl schválen nový výzbrojní program. Ten celý proces podmiňoval a stal se jeho nosným skeletem. Nová organizační struktura naší armády byla zvažována už asi dva roky, ale bez rozvahy jak tuto strukturu podložit zbraněmi a bojovou technikou, nebylo možné tyto zásadní změny v modernizaci armády rozběhnout.
O jak závažnou záležitost šlo, ukazují cíle organizační výstavby armády.
Primo: dosažení zvýšení bojeschopnosti armády
Secundo: zajistit rychlé dosažení bojové pohotovosti svazků, útvarů a jednotek k ochraně státní hranice
Tertio: zajistit včasné zaujetí předpokládané operační sestavy armády
Kvarto: usnadnit rychlé provedení mobilizace
Kvinto: zabezpečit svazkům a útvarům kvalitnější výcvikovou materiální základnu
Sexto: řešit dislokační změny, vyplývající z reorganizace armády, s přihlédnutím k ekonomickým a ubytovacím možnostem.
V letech 1935 až 1938 došlo v armádě k rozličným zásahům do organizační struktury armády jako celku, tak i do jejích jednotlivých stupňů. Cíl byl ten, že se mírová struktura armády měla přiblížit co nejvíce struktuře armády ve válečném stavu.
Odrazem tohoto úsilí bylo nové teritoriální vojenské rozdělení státu. Toto nové dělení se tak dostalo do souladu s novým organizačním členěním armády, sledem podřízenosti řídících celků a rozsahem jejich působnosti.
Zachováno zůstalo dělení republiky na čtyři zemské vojenské obvody- opět to jsou Čechy, Morava Slezsko, Slovensko a Podkarpatská Rus. Jako zásadní novinka se ale objevilo vytvoření – pro válečné účely – sborových oblastí a provedení odpovídajících zásahů do soustavy velitelských stupňů a organizačních formací. To vedlo k tomu, že se výrazně ulehčilo stávajícím divizním oblastem při plnění mobilizačních úkolů.
Bylo to dáno tím, že do té doby se válečné struktury armády natolik lišily od těch mírových, že divizní velitelství se v případě mobilizace zahltila vytvářením vyšších organizačních celků a na samotnou mobilizaci bylo málo prostoru. To brzdilo nárůst bojové pohotovosti armády. Přitom mobilizace byla klíčovým procesem vytváření válečné struktury armády.
Bylo vytvořeno sedm sborových oblastí:
I. sbor v roce 1938 s velitelstvím v Praze, s působností v oblasti jihozápadních Čech. Podléhalo Zemskému vojenskému velitelství v Praze. V roce 1938 mu podléhaly tyto celky:
- První, Druhá a Pátá pěší divize
- První skupina, což byl samostatný bojový celek zřízený nově 15. května 1938 a mělo sílu dvou pěších pluků – číslo 42 a 46, dvou hraničářských praporů - číslo 1 a 5, jednoho dělostřeleckého pluku – číslo18 a jednoho dělostřeleckého oddílu od dělostřeleckého pluku 1. Skupině velel brigádní generál Karel Václav Petřík.
- dvě posádková velitelství – Velká Praha a Plzeň
- náhradní prapor 101
- dělostřelecké pluky 102, 105, 301, 305
- Automobilní prapor 1
- Ženijní pluk 5
- Telegrafní prapor 5
- výcvikový prapor Jínce
- Stavební ředitelství Prvního sboru
- tři sborové nemocnice čísla: 1, 2, 5
- Vojenský lázeňský ústav Karlovy Vary a Teplice-Šanov
- Sborová zbrojnice 1
- dva sborové proviantní sklady číslo 2 a 5
odpovídající doplňovací okresní velitelství, justiční instituce a složky pro zajištění služebních zvířat.
II. sbor v roce 1938 s velitelstvím v Hradci Králové, s působností v oblasti severovýchodních Čech. Podléhalo Zemskému vojenskému velitelství v Praze. V roce 1938 mu podléhaly tyto celky:
- Třetí, Čtvrtá a Třináctá pěší divize
- Hraničářský- pevnostní pluk 17., 18. a 19 hraničářský pluk
- pluk útočné vozby 1 a pluk útočné vozby 4
- náhradní prapor 101
- dělostřelecké pluky 103, 104,
- Automobilní prapor 5
- Ženijní pluk 1
- Železniční pluk
- Telegrafní prapor 1
- výcvikový prapor Milovice
- Stavební ředitelství Druhého sboru
- tři sborové nemocnice čísla: 2, 3, 4
- dva sborové proviantní sklady číslo 3 a 4
odpovídající doplňovací okresní velitelství, justiční instituce a složky pro zajištění služebních zvířat.
III. sbor v roce 1938 s velitelstvím v Brně, s působností v oblasti jižní Morava. Podléhal Zemskému vojenskému velitelství v Brně. V roce 1938 mu podléhaly tyto celky:
- Šestá a Čtrnáctá pěší divize
- Druhá skupina, což byl samostatný bojový celek zřízený nově 1. května 1938 a mělo sílu dvou pěších pluků – číslo 31 a 38, Hraničářského praporu3, Hraničářského pluku 3, jeden prapor pěšího pluku 24, dvou dělostřeleckých pluků – číslo1, a 19 a po jednom dělostřeleckém oddílu od dělostřeleckého pluku 51 a 102. Skupině velel brigádní generál František Slunečko.
- posádkové velitelství Brno
- pluk útočné vozby 2
- dělostřelecké pluky 106, 125
- Automobilní prapor 6
- Ženijní pluk 5
- Telegrafní prapor 2
- výcvikový prapor Vyškov
- Stavební ředitelství Třetího sboru
- Sborová nemocnice 6
- Vojenský lázeňský ústav Luhačovice
- Sborová zbrojnice 3
- Sborový proviantní sklad 6
odpovídající doplňovací okresní velitelství, justiční instituce a složky pro zajištění služebních zvířat.
IV. sbor, v roce 1938 s velitelstvím v Olomouci, s působností v oblasti severní Moravy. Podléhalo Zemskému vojenskému velitelství v Brně. V roce 1938 mu podléhaly tyto celky:
- Sedmá a Osmá pěší divize
- Hraničářský – pevnostní pluk 4 a 6
- dělostřelecké pluky 107, 108, 302,
- Automobilní prapor 6
- Telegrafní prapor 6
- výcvikový prapor Přáslavice
- Stavební ředitelství Čtvrtého sboru
- dvě sborové nemocnice čísla 7 a 8
- Vojenský ústav pro choroby plicní Šternberk
- Sborová zbrojnice 4
- sborové proviantní sklady 7 a 8
odpovídající doplňovací okresní velitelství, justiční instituce a složky pro zajištění služebních zvířat.
V. sbor, v roce 1938 s velitelstvím v Trenčíně, s působností v oblasti severozápadního Slovenska. Podléhalo Zemskému vojenskému velitelství v Bratislavě. V roce 1938 mu podléhaly tyto celky:
- Patnáctá a Šestnáctá pěší divize
- Pluk útočné vozby 3
- dělostřelecké pluky 110, 126
- Automobilní prapor 3
- Telegrafní prapor 3
- výcvikový prapor Lešť
- Stavební ředitelství Pátého sboru
- Sborová nemocnice 10
- Sborová zbrojnice 5
- Sborový proviantní sklad 10
odpovídající doplňovací okresní velitelství, justiční instituce a složky pro zajištění služebních zvířat.
VI. sbor, v roce 1938 s velitelstvím v Košicích, s působností v oblasti východního Slovenska podkarpatské Rusy. Podléhalo Zemskému vojenskému velitelství v Košicích. V roce 1938 mu podléhaly tyto celky:
- Jedenáctá, Dvanáctá a Sedmnáctá pěší divize
- dělostřelecké pluky 111, 112
- Automobilní prapor 4
- Telegrafní prapor 6
- výcvikový prapor Humenné
- Stavební ředitelství Šestého sboru
- Sborové nemocnice čísla: 11 a 12
- Vojenský ústav pro choroby plicní Matliare
- Sborová zbrojnice 6
- dva sborové proviantní sklady číslo 2 a 5
odpovídající doplňovací okresní velitelství, justiční instituce a složky pro zajištění služebních zvířat.
VII. sbor, v roce 1938 s velitelstvím v Bánské Bystrici, s působností v oblasti středního a jižního Slovenska. Podléhalo Zemskému vojenskému velitelství v Bratislavě. V roce 1938 mu podléhaly tyto celky:
- Devátá a Desátá pěší divize
- Hraničářský prapor 50
- dělostřelecké pluky 101 a 109
- Automobilní prapor 6
- Telegrafní prapor 6
- výcvikový prapor Malacky
- Stavební ředitelství Sedmého sboru
- Sborová zbrojnice 4
- Sborová nemocnice 9
- Vojenský lázeňský ústav Piešťany
odpovídající doplňovací okresní velitelství, justiční instituce a složky pro zajištění služebních zvířat.
Divizní oblasti byly v letech, která řešíme navýšeny na 17 z původních 12 a byly v nich umístěny divizní útvary a zařízení. Velitelství sborů postupně převzaly veškerou správní a oblastní působnost do té doby příslušná zemským velitelstvím. Tato velitelství si ponechal omezenou působnost správní, plnou velitelskou a řízení letecké služby.
Toto je velmi důležité – vznikl tak jediný velitelský stupeň s veškerou pravomocí, což nesmírně ulehčilo řízení a velení podřízeným vojskům na úrovni svazů a svazků.
Další změnou, která výrazně poznamenala organizaci válečné armády, bylo nové zajištění mobilizace a operačního rozvinutí vojsk. Od 15. května 1935 byla totiž naše armáda válečně dělena na dvě části:
- krycí armádu, která byla tvořena mírovými jednotkami, protože její hlavní úkol byl bránit a chránit státní hranici a umožnit nerušenou mobilizaci
- manévrovací armáda určená pro vlastní manévr, byla vytvářena právě na základě mobilizovaných sil.
Toto funkční rozdělení armády hrálo důležitou roli v organizaci svazů a celém systému zajištění hranice, který měl jediný úkol - zabránit nenadálému přepadení. Obrazně se tak dá říci, že naše území bylo rozděleno na prostor krycí a prostor manévrovací armády.
Krycí prostor vymezovala sestava vojsk k zajištění hranic. Do šíře, tedy podél hranice byla tato sestava organizována do hraničních pásem a hraničních oblastí. Do hloubky potom byla tato sestava postupně upravována a ohraničena zpravidla plánovanou linií opevnění, jako zadní hranicí pro vedení boje při zajištění hranic.
V praxi to znamenalo, že velitelství hraničního pásma mělo charakter velitelství armádního sboru a velitelství hraniční oblasti potom mělo charakter velitelství divize. Jejich výstavbu zajišťovaly sbory divize mírové armády v příslušných oblastech.
Organizace válečné armády v roce 1935 představovala velkou sílu. Měla být tvořena 4 polními armádami, v jejich rámci mělo působit 7 armádních sborů a 6 hraničních pásem.
V tomto rámci mělo bojovat 23 divizí, 15 hraničních oblastí a 4 jezdecké brigády. Krycí armáda měla celých 40% sil a to bylo dáno tím, že naše hranice byly opravdu hodně dlouhé a tedy i jejich krytí mělo svoje nároky. Koordinace obou složek armády kladla velké úkoly na kvalitu velitelského sboru. Vždyť za určitých okolností se plánovalo dokonce vyklizení celých Čech.
Organizace polních armád byla podle typů svazků stejnonorodá a lišila se jen jejich počtem do každé jedné armády začleněných.
Vždy měla část svazků krycí a část svazků manévrovací armády. Polní armáda se skládala z pěších svazků a jezdecké brigády. Na jednu armádu připadaly 2 až 3 sbory a hraniční pásma, tedy 3 až 13 divizí a hraničních oblastí. Jelikož nebylo úplně jasné, kudy povede sestava linií opevnění, nebylo jasné jak vše rozložit v terénu a organizačně zabezpečit. I tak se ale rozběhlo rozsáhlé dění v oblasti vývoje, výroby a zavádění zbraní do jednotlivých složek armády. Dokud nebylo rozhodnuto co a jak v pevnostním systému, a celkovém vyzbrojení armády, organizace svazů se neměnila. Proto se zatím vkládalo velké úsilí do zlepšení kvality a posilování strategických záloh, struktury svazků a útvarů jednotlivých druhů vojsk. V letech 1935 až 1937 došlo k výrazným změnám v organizaci svazků, které tvořili hlavní kostru armád. Byl vytyčen požadavek navýšit jejich počet a zvýšit jejich bojovou sílu, a to jak jejich radikální přestavbou, tak nasycením bojovou technikou.
První krok bylo zavedení armádních sborů – o nich už něco víme a tyto sbory vytvořit na základě divizí se třemi pěšími pluky. Díky sborům mohl velitel armády efektivněji řídit boj. Zároveň to vytvořilo podmínky pro efektivnější použití dělostřelectva. Organizace sborů jak je vidět výše byla ve své podstatě jednotná. V této době – tedy v roce 1935 armádní sbor obsahoval mimo divize a týlové jednotky i dvě čety obrněných automobilů, hrubý dělostřelecký pluk, dvě ženijní roty a dvě telegrafní roty. Počet divizí byl od 2 do 4.
V roce 1938 tak polní armáda měla složitou, ale velmi sofistikovanou strukturu. Co vidíme u armády jako celku:
- štáb a jemu přímo podřízené útvary
- dva armádní sbory
- armádní zálohu v jedné či více pěších divizí ale také ve formě operačních skupin – dvě z nich byly skutečně ustaveny a jsou rozepsány výše u sborů.
- přidělené letecké síly
Sbor měl jak vidíme:
- dvě pěší divize,
- hraniční oblast
- posilové dělostřelecké pluky
- rozsáhlou strukturu týlových a technických zabezpečujících útvarů a zařízení
Hraniční oblast jak zde vidíme, měla:
- pěší pluky
- protiletadlový pluk
- dělostřelecké pluky
- smíšený předzvědný oddíl, což byla samo o sobě silná jednotka tvořená jezdeckou eskadronou, cyklistickou rotou, četou lehkých tanků, ženijní rotou, telegrafní rotou, kanónovou rotou
- posilové prostředky, což byly hraničářské prapory, čety tančíků a obrněných vozidel a dokonce to mohl být pancéřový vlak.
V roce 1938 se potom u armádních sborů muselo ledacos dořešit. Ale klíčové bylo konečné rozřešení množství a druhů dělostřelectva. Bylo nakonec určeno, že bude veškeré sborové dělostřelectvo motorizováno a posíleno o jeden dělostřelecký pluk. Armádní sbor nakonec měl mít
2 až 4 divize
2 až 4dělostřelecké pluky
telegrafní prapor
2 ženijní roty.
Naopak byl sbor zbaven dříve zavedných čet obrněných automobilů.
Hraniční pásmo se členilo do hraničních oblastí, mělo své vlastní týlové jednotky, a jako posilový prostředek jeden hrubý dělostřelecký oddíl a jednu telegrafní rotu.
Jednou provždy byl tak naší armádou opuštěn systém divizí se dvěma brigádami a čtyřmi pěšími pluky. Tyto divize už byly moc velké, těžkopádné a k velení velmi obtížné. Divize se třemi pluky byla výrazně lehčí, pohyblivější a lépe se ovládala.
Takže v roce 1935 a dalších, než se jejich struktura vyladila, měla divize mít válečně:
- tři pěší pluky,
- jeden lehký dělostřelecký pluk,
- smíšený předzvědný oddíl
- ženijní rotu
- telegrafní rotu
- radiotelegrafní rotu
Mírově zatím zůstalo vše při starém.
Hraniční oblast měla složení velmi rozdílné podle toho, co měla přikrýt. Takže platí to, že hraniční oblast byla v této době tvořena:
- 1 až 3 pěší pluky
- 1 až 4 hraničářské prapory
- 1 až 2 dělostřelecké oddíly
- ženijní rotu
- telegrafní rotu
Palebná síla divize byla větší než palebná síla hraniční oblasti. A to i přesto, že došlo k výraznému nížení palebné síly divizního organického dělostřelectva. Stará divize – tedy se 2 brigádami měla dělostřeleckou brigádu se dvěma dělostřeleckými pluky. Nyní jí zůstal jen jeden dělostřelecký pluk a jeden dělostřelecký oddíl.
Díky vzniku sborů, nárůstu počtů divizí a vznik hraničních oblastí vznikl velký nedostatek dělostřeleckého materiálu a tedy i dělostřeleckých jednotek. Dokonce byl redukován počet baterií i u divizního dělostřelectva.
Tyto negativní jevy se promítaly do mírové organizace svazků. A aby toho nebylo málo, i mírová dislokace těchto svazků neodpovídala potřebám reorganizace a to brzdilo formování sborů. Takže reorganizace se jevila jako hodně tvrdý oříšek k rozlousknutí.
Když se střídaly roky 1936 a 1937, byl vypracován další krok a to organizace armády na roky 1938 a 1939. Byly vytvořeny nové organizační struktury pěších divizí a bylo rozhodnuto reorganizovat jezdecké brigády, které se staly spíše zátěží než posilovým prostředkem. Když se uvažovalo co s jezdectvem, jestli ho použít pro úder nebo manévr, bylo rozhodnuto šalamounsky – bylo převedeno do strategické zálohy. Zde měly jezdecké divize sloužit jako základ pro vznik úplně nových svazků – rychlých divizí.
Druhý krok reorganizace armády tedy proběhl v roce 1937. Tento krok obsahoval:
- reorganizaci pěších divizí a horských brigád
- výstavba tří nových pěších divizí
a měla dvě postupové etapy.
1E - k 15. říjnu 1937 byla zřízena velitelství a štáby tří nových divizí
2E – do konce roku1937 potom proběhly tyto kroky:
- doplněny počty nových divizí a zahájena jejich činnost
- stávajících 12 divizí bylo reorganizováno na divize tříplukové už i v mírovém stavu
- obě horské brigády byly reorganizovány na tříplukové divize ale s horským vybavením
- byla zrušena velitelství pěších brigád a polních dělostřeleckých brigád.
Nyní tedy pěší divize i mírově měla:
- tři pěší pluky,
- jeden lehký dělostřelecký pluk,
- smíšený předzvědný oddíl
- ženijní rotu
- telegrafní rotu
- radiotelegrafní rotu
Opticky byla oslabena o hrubý dělostřelecký pluk, který přešel pod velení sboru a jeden pěší pluk, který se stal částí nově budovaných divizí, ale toto oslabení bylo vyrovnáno větší operační a taktickou mobilitou.
Reorganizace horských brigád na pěší divize se může jevit jako zvláštní, ale převládl názor, že je to správná krok a že každý československý pěší útvar by měl být schopen boje v horském a zalesněném terénu.
Co se týká konečné struktury divizí, bylo stanoveno, že je potřeba zvětšit jejich bojovou sílu rozšířením divizního dělostřelectva a vytvořením divizních jednotek protitankového a protiletadlového dělostřelectva. Dále byl posílen divizní průzkum o tankovou četu.
Nakonec divize měla kolem:
14 000 vojáků
až 36 děl
18 protitankových kanónů
okolo 320 kulometů těžkých a lehkých
3 lehké tanky.
Zde máme jednu takovou divizi v roce 1938 v plné kráse nové organizační struktury.
V roce 1937 také byla naplněna reorganizační změna jezdectva. Stávající 4 jezdecké brigády byly zrušeny a staly se základem nového typu svazku naší armády a to rychlých divizí. Ty byly vytvořeny k 1. říjnu 1937 a byly tvořeny útvary jezdectva, motorizované pěchoty a motorizovaného dělostřelectva.
Rychlé divize byly nadějí a měly by být v případě jejich plného vytvoření i pýchou naší armády. Bylo to svazky, které měly být velmi silné v obraně a byly také natolik flexibilní, že mohly stát na hrotu možného zásadního útoku naší armády po úspěšné obraně. Navíc se s nimi počítalo při likvidaci průlomů naší obrany k lokálním silným protiútokům za účelem obnovení původní situace.
O tom jaké to byly svazky či spíše jaké to měly být svazky, ledacos napoví tyto údaje:
mimo velitele divize, štábu, štábních jednotek tyto divize byly tvořeny:
- jezdeckou brigádou tvořenou 2 pluky dragounů, cyklistickým praporem a dělostřeleckým oddílem
- předzvědným oddílem tvořeným rotou motocyklistů, rotou obrněných automobilů a rotou lehkých tanků
- motomechanizovanou brigádou se dvěma instrukčními prapory, dělostřeleckým oddílem a dvěma prapory lehkých tanků
- dvěma rotami velkých kulometů proti letadlům
- dvěma protitankovými kanónovými rotami
A takto vypadala plná organizační struktura rychlé divize
Početně to mělo být:
11 135 vojáků
98 lehkých tanků
12 obrněných automobilů
58 děl a minometů
16 protitankových děl
16 velkých kulometů proti letadlům
To už je síla, kterou nebylo radno podceňovat. Ale i zde je něco, co ani dnes nelze nevidět. Jejich vážným nedostatkem byla nehomogenní struktura. Ta se odrážela v tom, že divize nebyla schopna při přesunech na větší vzdálenost nebo pod tlakem potřeby rychlosti udržovat stejné tempo u všech svých prvků. Divize tak ztrácela soudržnost. Hrozilo tak, že by se mohlo stát, že bude do boje přicházet postupně, nebo nebude moci do boje zasáhnout, aby nebyla zničena po částech. Narazil jsem i na názor, že tyto divize byly více či méně východiskem z nouze, něčím jako přechodem od jezdectva k plnohodnotné mechanizované nebo tankové divizi.
Nově bylo reorganizováno hraniční pásmo. Došlo k rozšíření organizačního rámce a tím i ke zvýšení počtů začleněných jednotek. Pro vedení bojové činnosti, hlavně protitankové obrany byly doplněny motorizovaná protitanková kanónová rota a jedním dělostřeleckým plukem.
Organizaci válečného složení hraničního pásma v roce 1938 ukazuje obrázek, který následuje.
Jak je vidět z této organizační struktury, bylo hraniční pásmo velmi silné uskupení a bylo nasyceno technickými a týlovými zařízeními a velkým množstvím útvarů a jednotek druhů zbraní. Po této poslední reorganizaci bylo hraniční pásmo tvořeno:
1 až 2 hraničními oblastmi
dělostřeleckým plukem
protitankovou kanónovou rotou
telegrafním praporem a
ženijní rotou
Posíleno mohlo být:
1 až 2 motorizovanými ženijními prapory
ambulantními zdravotními vlaky.
Hlavní bojovou silou byl u hraničního pásma hraniční oblast. Podle nové organizace byla také výrazně posílena a oproti tomu co platilo v letech 1936 až 1937, se z hraniční oblasti stalo silné a velmi sofistikované vojenské těleso. Nadále platilo, že hraniční oblast měla složení rozdílné podle toho, co měla přikrýt. Takže platí to, že hraniční oblast byla v této době tvořena:
- 1 až 3 pěší pluky, kdy každý pluk pro posílení protitankové obrany měl kanónovou protitankovou rotu a rotu minometnou
- dělostřelecký pluk
- ženijní rotu
- telegrafní prapor s jednou telegrafní rotou a jednou radiotelegrafní rotou
- smíšený předzvědný oddíl tvořený četou lehkých tanků, divizní cyklistickou rotou a divizní eskadronou
Zde tedy máme jednu hraniční oblast, tak jak skutečně vypadala v roce 1938.
Mimo hlavní síly prostředky mohla být hraniční oblast velmi vydatně posílena.
Posilové prostředky zpravidla byly:
- 1 až 2 dělostřelecké oddíly
- četa tančíků
- obrněný vlak nebo improvizovaný obrněný vlak
- několik civilních pracovních praporů, které byly formovány z místního obyvatelstva a sloužily k budování překážek v zadržovacím pásmu hraničních oblastí.
Jako poslední organizační změna zásadního významu bylo vytvoření pevnostních- hraničářských pluků. Budování linií stálého opevnění v roce 1938 kulminovalo. Podél našich hranic a na stanovených příčných postaveních se intenzivně budovaly tisíce objektů stálého opevnění a bylo je potřeba obsadit speciálně vycvičenou pěchotou.
Hraničářský pluk 3 vznikl 15. září 1938 z Hraničářského praporu 3. Až do jeho zániku mu velel plukovník pěchoty Josef Skála. Podléhal velitelství Druhé skupiny.
Složení:
- velitelství s hospodářskou správou a pomocnou četou
- Hraničářský prapor 3
- strážní prapory XXXVI a XXXVI
Tento pluk ale nebyl klasický pevnostní hraničářský pluk.
Hraničářský pluk 4 vznikl jako nový útvar dne 15. srpna 1937. Až do jeho zániku mu velel plukovník pěchoty Jan Satorie. Podléhal velitelství Čtvrtého sboru.
Složení:
- velitelství s hospodářskou správou, technickou správou a pomocnou rotou
- rota velkých kulometů proti letadlům
- rota doprovodných zbraní
- náhradní rot
- I., II., III., IV. a V. prapor.
Pluk byl speciálně cvičen pro boj v opevněních. Po dokončení výstavby měl tento pluk zajistit provoz a boj jedné dělostřelecké tvrze - Smolkov, 80 izolovaných pěchotních srubů a téměř 50 lehkých objektů vzor 37.
Hraničářský pluk 6 vznikl jako nový útvar dne 1. ledna 1938. Až do jeho zániku mu velel plukovník pěchoty Bohumil Borecký. Podléhal velitelství Čtvrtého sboru.
Složení:
- velitelství s hospodářskou správou, technickou správou a pomocnou rotou
- náhradní rota
- IV. a V. hraničářský prapor.
- 11. hraničářská rota
- Strážní prapory XII. a LI.
Pluk byl také speciálně cvičen pro boj v opevněních. Po dokončení výstavby měl tento pluk zajistit provoz a boj jedné dělostřelecké tvrze - Hůrka, 80 izolovaných pěchotních srubů, izolovaného dělostřeleckého srubu a několika desítek lehkých objektů vzor 37.
Hraničářský pluk 11 vznikl 15. září 1938 z Hraničářského praporu 11. Až do jeho zániku mu velel plukovník pěchoty František Zatloukal. Podléhal velitelství Šesté pěší divize.
Složení:
- velitelství s hospodářskou správou a pomocnou četou
- Hraničářský prapor 3
- strážní prapory XXXIV
Také tento pluk nebyl klasický pevnostní hraničářský pluk.
Hraničářský pluk 17 vznikl jako nový útvar dne 1. srpna 1938. Až do jeho zániku mu velel plukovník pěchoty František Kouřil. Podléhal velitelství Druhého sboru.
Složení:
- velitelství s hospodářskou správou, technickou správou a pomocnou rotou
- náhradní rota
- III. hraničářský prapor
- strážní prapory VI., VIII., IX.
Pluk byl speciálně cvičen pro boj v opevněních s důrazem na dělostřelectvo. Po dokončení výstavby měl tento pluk zajistit provoz a boj tří dělostřeleckých tvrzí – Babí, Jírová hora a Poustka, 87 izolovaných pěchotních srubů a několik desítek lehkých objektů vzor 37.
Hraničářský pluk 18 vznikl jako nový útvar dne 1. srpna 1938. Až do jeho zániku mu velel plukovník pěchoty Mikuláš Jankovský. Podléhal velitelství Druhého sboru.
Složení:
- velitelství s hospodářskou správou, technickou správou a pomocnou rotou
- náhradní rota
- rota lehkých kulometů proti letadlům
- II. a III. hraničářský prapor
- strážní prapor XI.
Po dokončení výstavby měl tento pluk zajistit provoz a boj dvou dělostřeleckých tvrzí – Dobrošov a Skutina, 64 izolovaných pěchotních srubů a několik desítek lehkých objektů vzor 37.
Hraničářský pluk 19 vznikl jako nový útvar dne 1. ledna 1938. Až do jeho zániku mu velel plukovník pěchoty František Podhrázský. Podléhal velitelství Druhého sboru.
Složení:
- velitelství s hospodářskou správou, technickou správou a pomocnou rotou
- rota velkých kulometů proti letadlům
- náhradní rot
- I., II., III., IV., V., VI. a VII. prapor.
- strážní prapor VII
Pluk byl speciálně cvičen pro boj v opevněních. Po dokončení výstavby měl tento pluk zajistit provoz a boj tří dělostřeleckých tvrzí – Bouda, Adam a Hanička, 78 izolovaných pěchotních srubů a téměř 50 lehkých objektů vzor 37.
Univerzální schéma organizace hraničářského-pevnostního praporu
Jak je vidět i v tomto schématu byla to složitá vysoce sofistikovaná struktura. Tyto pluky obsahovaly velké počty lidí pro zajištění spojení mezi jednotlivými objekty stálých opevnění a ženistů pro zajištění úprav terénu kolem jednotlivých objektů stálého opevnění.
Ve výše vypsaných sestavách jednotlivých pevnostních pluků se objevují strážní prapory. Tyto strážní prapory v době budování linií stálého opevnění tyto objekty střežily a tento úkol původně měly plnit až do jejich obsazení pevnostními hraničářskými jednotkami. Jak byla tato opevnění dostavována, mnoho těchto praporů bylo reorganizováno přecvičeno do plnohodnotných pevnostních praporů.
Jako taková malá zajímavost ale musí být uveden jeden hraničářský – pevnostní útvar. Byl to Hraničářský prapor 50, který vznikl jako nový útvar dne 15. července 1938. Až do jeho zániku mu velel plukovník pěchoty František Kotrč. Podléhal velitelství Sedmého sboru.
Složení:
- velitelství s hospodářskou správou, technickou správou a pomocnou rotou
- kulometná rota
- rota doprovodných zbraní
- náhradní rot
- tři hraničářské roty
Prapor byl cvičen pro boj ve městské zástavbě a také pro boj v opevněních. Po dokončení výstavby měl tento prapor obsadit a bojovat mimo jiné ve 25 izolovaných pěchotních srubech a dalších objektech v oblasti bratislavského předmostí u Petržalky.
Pár slov a organizaci dvou hlavních druhů vojsk, tedy o pěchotě a dělostřelectvu.
V letech 1935 až 1937 se koncepce výstavby pěchoty a jezdectva opírala o plán výstavby armády do roku 1937 a o výzbrojní program, který ale nebyl tímto rokem omezen. Opětné zavedení dvouleté základní služby bylo u 36 pěších pluků vytvořit vždy 3 prapory na plných stavech, stejně jako u všech 4 horských pluků. 11 pěších pluků bylo postaveno na dvou plnokrevných praporech a jednom rámcovém.
Pěší pluky byly kvalitativně posíleny o dvě silné jednotky.
- rotu doprovodných zbraní s kanónovou četou a minometnou četou
- četu velkých kulometů proti letadlům
Cyklistické prapory také dostali velké posily:
- technickou rotu
- rotu doprovodných zbraní
- četu velkých kulometů proti letadlům
- zákopnickou četu
Velký skok se stal v oblasti všeobecné mechanizace armády reorganizací útočné vozby, která byla organizačně součástí pěchoty. K 1. říjnu 1935 byla vytvořena brigáda útočné vozby a byl stanoven organizační rámec tří pluků útočné vozby s důrazem na tankové jednotky. To bylo velmi ambiciosní, pokud si uvědomíme, že v této době celá naše armáda měla k dispozici cca 50 tanků.
Jezdectvo mimo doplnění dragounských pluků o protitankovou četu zůstali na svém.
Po roce 1937 se už začal vliv dobré koncepce vyzbrojování armády projevovat. Byly postaveny dva nové útvary: jeden hraničářský pluk a jeden cyklistický prapor. Výrazně se pokročilo v protitankové obraně, kdy válečně každý pěší pluk měl vlastní protitankovou jednotku.
Posun nastal i ve výstavbě pluků útočné vozby ale počty tanků bylo pořád zoufale malé. K 1. říjnu 1937 byla armáda schopna postavit:
4 tankové prapory
3 samostatné tankové roty
23 tankových čet.
Do mírové výstavby armády se začal velmi razantně prosazovat vliv budovaných stálých opevnění. Vznikaly nové typy strážních praporů sloužící jako stále osádky opevnění a to vyčleněním sil prostředků od pěších pluků dislokovaných v pohraničí, což si vyžádalo rámcování pěších praporů.
Armáda začala doslova o do písmene bobtnat. Natolik, že osobně mám obavu, jestli nedošlo ke ztrátě soudnosti a jestli byly naším politickým a vojenským velením správně propočteny proporce. Plánovalo se vybudovat:
94 pěších pluků
8 horských pěších pluků
7 hraničářských - pevnostních pluků, podrobně popsáno výše
22 hraničářských praporů
2 instrukčních praporů
5 cyklistických praporů
3 pluků útočné vozby, ze kterých se mělo v případě mobilizace vytvořit 8 tankových praporů, 4 samostatných tankových rot a 34 tankových čet.
Jenže logicky pro takový nárůst chybělo mnoho a mnoho. Nedostatek zbraní a bojové techniky neumožnil profilové prvky vytvořit. Proto pěší pluky měly rozdílnou strukturu-
Pěší – mírové - pluky 1 až 18 a 20 až 48 bylo zařazeno do skupiny A
Tvořilo je: velitelství, zákopnická, spojovací, kanonová, minometná rota, tři pěší prapory se třemi pěšími a jednou kulometnou rotou
3179 osob, 108 lehkých kulometů, 36 těžkých kulometů, 6 minometů 8 cm, 12 kanónů proti útočné vozbě
Stejnou strukturu a počty měly i horské pěší pluky 1 až 4 s tou výjimkou že u nich nebyly zařazeny kanónové roty, tedy i počet příslušníků byl nižší o tyto dělostřelce.
Pěší – mobilizační – pluky 51 až 68 a 70 až 98 byly zařazeny do skupiny B
Tvořilo je: velitelství, zákopnická, spojovací, kanonová, minometná rota, tři pěší prapory se třemi pěšími a jednou kulometnou rotou
3056 osob, 108 lehkých kulometů, 36 těžkých kulometů, 6 minometů 8 cm.
Pouze výjimečně několik pěších pluků této linie mělo kanonovou rotu se 6 kanóny proti útočné vozbě nebo kanónovou četu se 2 kusy těchto zbraní
Stejnou strukturu a počty měly i horské pěší pluky 5 až 8.
Z uvedeného vyplývá, že začaly potíže s vyzbrojováním stále rostoucích počtů vojenských součástí. I tak ale bylo dosaženo toho, že u všech pluků byla minometná četa převedena na minometnou rotu a tím pluk zvýšil počet minometů na 6 kusů a pluky určené k ostraze státní hranice získali protitankovou kanónovou rotu o 12 protitankových kanónech.
Jenže to mluvíme o mírových pěších plucích. Ty mobilizované zatím zůstaly bez vlastních protitankových prostředků.
Horské pluky byly postaveny stejně jako pěší pluky, ale byly vybaveny horskou výstrojí, specifickými těžkými zbraněmi a nebyla u nich vytvářena protitanková jednotka.
Opět říkám, že chybělo strašně moc potřebného matriálu a zbraní. K 1. 1. 1938 měla mít armáda:
608 tanků a měla jich pouze 348
57 kanónových rot a 30 kanónových čet, což představovalo 654 kusům protitankových kanónů, ale bylo jich k dispozici asi 305
670 minometů a skutečně jich měla dokonce 710
Byl dostatek skvělých pušek, stejně skvělých lehkých a těžkých kulometů.
A co dělostřelectvo? To jelo podle původních plánů reorganizace probíhající v letech 1935 až 1937, se ho moc nedotýkala. Pracovalo se na změnách vnitřní struktury, vylepšovala se motorizace a přezbrojovalo se na nové modely zbraní.
Byla provedena úplná motorizace jednoho hrubého dělostřeleckého pluku a dvou lehkých děl. pluků, které byly zařazeny do zálohy hlavního velení.
V roce 1936 bylo pro mobilizační potřebu k dispozici 64 oddílů houfnic 10cm a 28 oddílů houfnic 15 cm.
Velmi slabé bylo protiletadlové dělostřelectvo. Tvořilo ho zatím jen 40 baterií, tedy celé naše území mohlo bránit pouhých 160 protiletadlových zbraní.
Pohyb nastal až v roce 1937.
Bylo přistoupeno k výstavbě 3 nových lehkých dělostřeleckých plukům základě vybraných tří doposud samostatných oddílů. Jenže nebyla děla a tedy tyto oddíly zůstaly hlavní a jedinou bojovou silou těchto pluků, které zůstaly rámcové a čekalo se na dodání děl.
Pro malou pohyblivost byly zrušeny hipomobilní baterie u jezdeckých dělostřeleckých oddílů a byly nahrazeny plně motorizovanými bateriemi kvalitních houfnic 10 cm/ vz. 30
Protiletadlové dělostřelectvo se v tomto roce rozrostlo o další tři oddíly.
Do vyhlášení mobilizace v roce 1938, ale bohužel dělostřelectvo neprošlo významnější reorganizací. Dělostřelectvo tvořilo:
21 lehkých dělostřeleckých pluků, z toho 17 hipomobilních a 4 motorizované
14 hrubých dělostřeleckých pluků, z toho 10 hipomobilních a 4 částečně motorizované
4 těžké dělostřelecké pluky plně motorizované
4 jezdecké dělostřelecké oddíly, plně motorizované
4 protiletadlové dělostřelecké pluky, plně motorizované
speciální dělostřelecké jednotky
7 automobilních praporů dělostřelectva
Tyto pluky byly rozděleny takto:
17 lehkých dělostřeleckých pluků – hipomobilních – bylo přiděleno k pěším divizím
14 hrubých dělostřeleckých pluků tvořilo sborové dělostřelectvo
Jejich složení, tedy alespoň divizního a sborového dělostřelectva bylo takovéto.
Dělostřelecký pluk 1 až 15 patřily pod velitelství První až Patnácté pěší divize
Dělostřelecký pluky 201 a 202 patřily pod velitelství Šestnácté a Sedmnácté pěší divize
Jejich složení:
velitelství pluku s hospodářskou správou, technickou správou a spojovací četou
náhradní oddíl
asanační oddíl
tři dělostřelecké oddíly (každý o třech bateriích)
Celkově:
1807 osob, 19 lehkých kulometů, 12 kanonů 8 cm, 18 houfnic 10 cm, cca 1100 koní, 142 vozů, tedy celkově 30 kusů děl.
Dělostřelecké pluky 18, 19 patřily pod velitelství První skupiny respektive Druhé skupiny, dělostřelecký pluk 20 se mi nepodařilo zařadit
Jejich složení:
velitelství pluku s hospodářskou správou, technickou správou a spojovací četou
náhradní oddíl
asanační rota
dva dělostřelecké oddíly (každý o třech bateriích), tedy 12 kanonů 8 cm, 12 houfnic 10 cm, tedy celkově 24 kusů děl
Dělostřelecké pluky 31 až 42, patřily pod určené hraniční oblasti
Jejich složení:
velitelství pluku s hospodářskou správou, technickou správou a spojovací četou
náhradní oddíl
asanační oddíl
tři dělostřelecké oddíly (každý o třech bateriích)
Celkově:
1807 osob, 19 lehkých kulometů, 12 kanonů 8 cm, 18 houfnic 10 cm, cca 1100 koní, 142 vozů. Tyto pluky měly tedy 30 kusů děl.
Mezi těmito tak nějak skoro stejnými jednotkami ale bylo několik výjimek. Bylo to hlavně v počtech zbraní. Takže pro potřebu této práce stačí uvést, že dělostřelecké pluky 6, 11, 38 a 41 měly 24 kanonů 8 cm a 9 houfnic 10 cm, tedy tyto dělostřelecké pluky měly 33 kusů děl.
Čtyři jezdecké dělostřelecké oddíly byly organickou součástí rychlých divizí. Byly to dělostřelecké oddíly 81 až 84, přičemž:
dělostřelecký oddíl 81 patřil pod Čtvrtou rychlou divizi
dělostřelecký oddíl 82 patřil pod Druhou rychlou divizi
dělostřelecký oddíl 83 patřil pod Třetí rychlou divizi
dělostřelecký oddíl 84 patřil pod První rychlou divizi
Jejich složení:
velitelství, tři dělostřelecké baterie
27 důstojníků, 21 rotmistrů, 596 mužů, 8 LK, 12 kanonů 8 cm, 692 koní, 31 vozů. Organizačně byly začleněny pod příslušné jezdecké brigády jednotlivých rychlých divizí.
Dále byly rychlé divize vybaveny dalšími dělostřeleckými jednotkami.
dělostřelecký oddíl 88 patřil pod První motomechanizovanou brigádu První rychlé divize
dělostřelecký oddíl 85 patřil pod Čtvrtou motomechanizovanou brigádu Čtvrté rychlé divize
dělostřelecký oddíl 86 patřil pod Druhou motomechanizovanou brigádu Druhé rychlé divize
dělostřelecký oddíl 87 patřil pod Třetí motomechanizovanou brigádu Třetí rychlé divize
Jejich složení:
velitelství, tři dělostřelecké baterie
30 důstojníků, 19 rotmistrů, 465 mužů, 8 lehkých kulometů, 12 houfnic 10 cm, 14 osobních automobilů, 56 ostatních automobilů, všechny oddíly byly motorizované
4 těžké dělostřelecké pluky a 4 lehké dělostřelecké pluky, motorizované patřily do zálohy vrchního velení.
4 protiletadlové dělostřelecké pluky byly uřčeny pro teritoriální obranu
V dalším vývoji byly konstituovány další pěší pluky. Byly určeny pro hraniční pásma a hraniční oblasti. Byly to:
pěší pluk 151-153,
pěší pluk 155,
pěší pluk 158-160,
pěší pluk 201-208
Tvořilo je:
velitelství, spojovací, technická rota, tři pěší prapory, kdy každý měl tři pěší a jednu kulometnou rotu
93 důstojníků, 3 rotmistři, 2632 mužů, 1906 pušek, 460 pistolí, 108 LK, 18 TK, 6 minometů 9 cm
I zde bylo nemálo výjimek. Odrážely nárůst potřeby těchto útvarů, kdy se potřeba dostávala do rozporu s možnostmi. Byly to pěší pluky 155, 158 až 160, 205 až 208 měly jen dva pěší prapory a tedy i nižší počty osob a zbraní.
Hraničářská pěchota byla členěna po novém takto:
Hraničářský prapor 1-11, což byly hraničářské prapory tak jak je znala celá dlouhá historie naší armády. Pouze Hraničářský prapor 11 byl prapor nový, ale jeho úkol a složení bylo stejné jako u prvních deseti. Byly to samostané jednotky určené pro manévrový obranný boj v pohraničí.
Hraničářský prapor 21-31, byly hraničářské prapory určené byly mobilizační dvojčata předchoze jmenovaných jednotek, měly obdobnou strukturu a obdobné úkoly. Vyjimkou byly tyto hraničářské prapory:
Hraničářský prapor 4, motorizovaný , určený pro 4. rychlou divizi
Hraničářský prapor 10, motorizovaný , určený pro 2. rychlou divizi
Hraničářský prapor 24, motorizovaný , určený pro 4. rychlou divizi
Hraničářský prapor 30, motorizovaný , určený pro 2. rychlou divizi
Hraničářský prapor 50 byl potom, jak je uvedeno výše zvláštním praporem. Měl obsadit a vést boj přímo o předmostí Petržalka u Bratislavy.
Složení hraničářských praporů bylo toto: velitelství, technická rota, tři pěší a jedna kulometná rota, tedy přibližně 1230 osob, 36 lehkých kulometů, 12 těžkých kulometů, 2 minomety 8 cm, 4 kanóny proti útočné vozbě
Odlišnosti:
prapory 4, 10, 24 a 30 byly motorizované
hraničářský prapor 50 se lišil typy a počty těžkých zbraní, měl 2 minomety 8 cm a 5 kanonů 3,7 cm Mac Lean
Instrukční prapor 1 a 2.
Tyto prapory byly určeny pro polní přípravu frekventantů v terénu. Ten první vznikl k 1. říjnu 1928 a podléhal původně Pěchotnímu učilišti v Milovicích a od roku 1937 potom velitelství První motomechanizované brigády. Druhý prapor potom měl mí stejnou struktury a úkoly. Prostě prudký nárůst počtů cvičených vojáků by jeden prapor nebyl schopen zvládnout.
Složení:
velitelství, technická rota a hospodářská správa, tři pěší roty, cyklistická rota, kulometná rota a náhradní rota a od roku 1936 potom i rotu velkých kulometů proti letadlům.
36 důstojníků, 13 rotmistrů, 1187 mužů, 36 lehkých kulometů, 12 těžkých kulometů, 2 minomety 8 cm, 4 kanóny proti útočné vozbě a 4 velké kulomety proti letadlům. Oba prapory byly motorizované
Cyklistický prapor 1 až 4 a 5
Cyklistické prapory byly postaveny na základě výnosu MNO čj. 1.865/Dův.-hl.št./1.odděl.1933na základě stejným výnosem zrušených cyklistických eskadron. Staly se součástí motomechanizovaných brigád rychlých divizí. Když na počátku existence armády tyto jednotky vznikaly, byl jejich úkolem převážně průzkum. Jako druhý úkol měly klasický boj, kdy se mělo využít jejich velké pohyblivosti, která byla pětkrát větší než u pěchoty a nebyla závislá na mohutné logistice jako u jezdectva.
Původně to byly cyklistické roty hraničářských praporů, které měly tři cyklistické čety, družstvo těžkých kulometů a pomocné družstvo, a dále to byly cyklistické eskadrony jezdeckých pluků, které byly tvořeny dvěma střeleckými četami a četou těžkých kulometů.
Cyklistický prapor 1 po reorganizaci byl součástí Čtvrté motomechanizované brigády
Cyklistický prapor 2 po reorganizaci byl součástí Druhé motomechanizované brigády
Cyklistický prapor 3 po reorganizaci byl součástí Třetí motomechanizované brigády
Cyklistický prapor 4 po reorganizaci byl součástí První motomechanizované brigády
Cyklistický prapor 5 po reorganizaci byl součástí Druhé motomechanizované brigády. Tento prapor vznikl jako úplně nová jednotka a byl pro Druhou rychlou divizi zásadním posílením.
Jejich složení bylo: velitelství s hospodářskou a technickou správou, technická rota, tři cyklistické a jedna kulometná rota, od roku 1936 rota doprovodných zbraní a od roku 1938 rota velkých kulometů proti letadlům a náhradní rota.
Ve finále šlo o 38 důstojníků, 18 rotmistrů, 1105 mužů, 36 lehkých kulometů, 12 těžkých kulometů, 2 minomety 8 cm, 2 kanóny proti útočné vozbě, 6 velkých kulometů proti letadlům.
Pouze Cyklistický prapor 5 neměl rotu velkých kulometů proti letadlům, ale měl dvě roty kanónů proti útočné vozbě.
K pěchotě nadále patřily jednotky útočné vozby.
V roce 1935 byl zrušen Pluk útočné vozby. Jeho role byla splněna a k 15. září 1935 bylo jeho velitelství zrušeno a přejmenováno na velitelství Pluku útočné vozby 1. Celkově byly zřízeny k 15. září 1935 výnosem Ministerstva národní obrany čj.6.519/Dův.-I/1.odděl.1935 tři pluky útočné vozby. Tyto pluky původně podléhaly velitelství Brigády útočné vozby. Od října 1937přešlo pod velitelství určených sborů. K 15. září 1938 na základě výnosu Ministerstva národní obrany čj.10.844/Taj.-I/7.odděl.1938 vznikl Pluk útočné vozby 4.
Pluk útočné vozby 1 byl přidělen pod velitelství Druhého sboru
Pluk útočné vozby 2 byl přidělen pod velitelství Třetího sboru
Pluk útočné vozby 3 byl přidělen pod velitelství Pátéhoho sboru
Pluk útočné vozby 4 byl přidělen pod velitelství také Druhého sboru
Pluk útočné vozby byl složen z velitelství pluku s hospodářskou správou, technickou správou a pomocnou rotou a náhradním praporem. Pluky 1 až 3 měly dále čtyři prapory útočné vozby číslované I., II., III. a IV., pluk číslo 4 měl prapory útočné vozby tři.
Dále bylo ustaveno pět praporů lehkých tanků.
Tyto byly předurčeny pro potřebu rychlých divizí. Mělo jich být celkově osm, ale nepodařilo se vše, jak mělo.
Složení bylo toto: velitelství, pomocná rota, tři roty lehkých tanků
Celkově šlo o tyto předepsané počty: 34 důstojníků, 15 rotmistrů, 537 mužů, 12 lehkých kulometů, 49 tanků, 22 osobních automobilů, 66 ostatních automobilů. Bohužel skutečný počet tanků byl 36 až 40 kusů.
Poslední proměny jezdectva.
Jezdectvo se stalo v novém formování armády součástí rychlých divizí. Dragounské pluky vznikly přejmenováním jezdeckých pluků příslušného čísla výnosem Ministerstva národní obrany čj.8.066-hl.št./1.odděl.1935
Dragounský pluk 1a 4 podléhaly velitelství První jezdecké brigády
Dragounský pluk 2, 6 a7 podléhaly velitelství Druhé jezdecké brigády
Dragounský pluk 3, 10 a 11 podléhaly velitelství Třetí jezdecké brigády
Dragounský pluk 5, 8 a 9 podléhaly velitelství Čtvrté jezdecké brigády
Složení bylo toto: velitelství pluku s hospodářskou správou, technická eskadrona, pomocná eskadrona, kulometná eskadrona a dvě korouhve kdy každá měla dvě jezdecké eskadrony. Pluky měly dvě až tři vozatajské eskadrony.
Celkově šlo o tyto předepsané počty: 45 důstojníků, 28 rotmistrů, 1174 mužů, 746 pušek, 24 lehkých kulometů, 12 těžkých kulometů, 3 kanónů proti útočné vozbě, 1087 koní, 17 vozů
Zde mohu s plnou odpovědností prohlásit, že jsem toto téma vyčerpal natolik, že k pozemnímu vojsku nemám co dodat. V souvislosti s tím, že podobný cyklus prací o naší armádě jsem vypracoval i o naší armádě od roku 1945 do roku 1959, má Palba.cz díky mě rozsáhlý soubor informací o vývoji naší armády od vzniku státá v roce 1918 až po jeho plnou podřízenost Varšavské smlouvě.
Úmyslně jsem vynechal existenci našeho vládního vojska v době Protektorátu Čechy a Morava a zrovna tak jsem vynechal i otázky kolem armády Slovenského štátu. To druhé téma by měl zpracovat nějaký Slovák. Vládní vojsko možná někdy udělám, ale nejsem velký fanoušek tohoto období naší historie a tak nevím. Navíc nevím, zda na Palbě setrvám.
ZÁVĚR K CELÉMU CYKLU O POZEMNÍM VOJSKU PRVOREPUBLIKOVÉ ARMÁDY.
Kolegové Palbáci. Jistě jste si všimli, že Československo, tedy První republika, státní útvar, který byl vytvořen v roce 1918 pro mě dlouho v mých pracích nebyl nějak zvláště významnou součástí našich dějin. Ale neznamená to, že bych ji a vše co v ní dělo a priory zavrhoval. Naopak. Považuji ji za důležitou součást našich dějin, jen mi na ní vadí glorifikace jedné skupiny lidí a zatracování jiné, výrazně větší skupiny lidí. Byly zde položeny základy překrucování našich dějin, které potom do dokonalosti přivedl režim, co se zde usadil po roce 1948 a také další, konstituovaný po roce 1989 v tom pokračuje.
Ale naše Československo vytvořilo jeden úžasný fenomén složený ze dvou prvků. Pokusím se tedy v tomto závěru myšlenky formulovat tak, aby byl srozumitelné. Podobný text už jsem na palbu dal, to je více či méně jeho opakování, ale má to svůj význam.
Musíme vidět, že naše armáda během prvních dvou let své existence prošla složitým vývojem. Od pacifistických vizí o její nepotřebnosti přes vizi jakési milice a nakonec pod vlivem dvou lokálních válek - s Polskem a Maďarskou republik rad – po konstituování standardní pravidelné armády. Armáda byla budována v duchu glorifikace francouzských, italských a zatím nepřítomných ruských legií a legionářů souběžně s jasně formulovanou nenávistí proti všem důstojníkům staré rakouské armády, kteří byli v lepším případě odstaveni do penze, v horším na ně bylo vytrvale útočeno. Jenže bez nich to prostě nešlo a to jaká československá armáda byla v dalších dvaceti letech je z velké části jejich zásluha. Bylo to tak i proto, že legie vytvořené z dezertérů a zajatců měli opravdu zkušených a schopných důstojníků a praporčíků málo.
Máme-li se zabývat vyzbrojováním prvorepublikové armády, musíme si říci po pravdě, že málo zemí v Evropě po Velké válce mělo tak špatné podmínky pro budování ozbrojených sil jako nová Československá republika. Nebylo to o ochotě obyvatel se na tom podílet. Nebylo to o nedostatku vizí jak to dělat, jak jste viděli. Nebylo to o nedostatku politické vůle.
Bylo to o tom, že po rozpadu monarchie na našem území zbylo jen málo výrobních závodů pro výrobu zbraní k tomu postavených od samého počátku. A i když se mnoho závodů s původně civilní výrobou podílelo na výrobě zbraní a válečného materiálu pro válku, po jejím skončení na nic nečekaly a vrátily se opět k mírové výrobě. Nevýhodné dále bylo, že ani jeden podnik pro zbrojní výrobu nebyl pod přímým řízením státu. Český kapitál během krátké doby ovládl vše co se dalo a převzal nad veškerou zbrojní výrobou přímou kontrolu.
Od roku 1920 tak stát, potažmo armáda vždy jen žádaly o vývoj, výrobu a dodávky všeho potřebného pro obranu země a za vše se museli platit tržní, občas nevýhodné ceny. Na druhou stranu tím vznikla volná soutěž konstruktérů, která umožnila vývoj zbraní, které se staly legendárními. A díky této volné soutěži potom za pouhých 18 let naše Československo dosáhlo ve zbrojní produkci takové kvality ale i kvantity, že dokázalo vším potřebným vybavit naši armádu, a obrovské objemy zbraní prodat do celého světa. Tím se naše země zařadila mezi největší producenty a exportéry zbraní na světě. To byl rozbor prvního prvku fenoménu, který v poslední větě vyslovím. A ruku v ruce s tím jak se měnilo k lepšímu materiální a výzbrojní vybavení našich ozbrojených sil, měnilo se i vidění organizačních struktur a bojového použití našich pozemních sil.
Ale pokračujme druhým prvkem. Spolu s několik staletí u nás nevídanou vůlí většiny národa, aktivně se podílet na obraně znovu získané samostatné vlasti, to byl skvělý základ pro obranu naší země. To byl druhý prvek, který bývá málokdy brán v potaz. Jako by se opakovala situace, kdy se rozvinulo husitské hnutí. V té době bylo české království velmi bohaté, a vládl mu neschopný panovník. Mělo tedy být snadnou kořistí. I tenkrát se Němci, kteří se vždy považovali za předurčené k roli hegemona ve středoevropském prostoru, hodlali za vytvoření vhodné záminky okamžitě zaútočit. Nebylo by to poprvé, a jak ukázala další staletí ani naposledy. Je na nás, jak se na tyto věci díváme. Buď budeme sami sebe demoralizovat nářkem nad tím, že jsme se stále znovu a znovu stávali obětí agresivnějších sousedů, anebo to akceptujeme jako fakt, a uvědomíme si, že ne vždy ti agresivnější měli navrch.
Kolegové, náš národ je racionální, nemá zapotřebí si cokoliv nalhávat a dokáže unést pravdu. Každý národ má období, kdy prohrává a kdy je na koni. Chybou našeho národa je, že si opakovaně volí do svého čela neschopné nuly a tu neschopnost, kterou potom vidí u nich, vztahuje i na sebe.
Husitská doba přinesla jednu z našich nejsvětlejších dějinných chvil. Pod vnější hrozbou se náš národ sjednotil napříč všemi společenskými vrstvami a ve jménu práva na svobodu vyznání se stal vojensky neporazitelný. Pět křížových výprav bylo proti naší zemi vystrojeno. Pět jich bylo zničeno, dvě dokonce bez boje, jen když křižáci uviděli či uslyšeli protivníka – naše bojovníky. Hnutí nebylo jednotné a dokonce se dostalo do stavu občanské války. Ale jakákoliv další vnější hrozba je opět na dobu nezbytnou sjednotila k dalšímu vítězství.
Nakonec se náš národ dostal do stavu, kdy musel porazit sám sebe, jinak by se uvítězil k možnému zániku. Mnohaletá válka vedla ke zničení ekonomiky, zahynulo v ní skoro 40% populace a země se stala z velmoci prvního řádu málo významnou zemí ve středu Evropy.
Náš národ ví, že morálka je nesmírně důležitá. Ale neméně důležitá je iniciativa, schopnost improvizovat a schopnost věřit své věci. A to je potenciál, který náš národ má v sobě v nebývalé míře.
V době, kterou řešíme, opět nastala obdobná historická paralela. Po několika staletích, kdy země Koruny české byly významnou, ale nerovnoprávnou součástí velké říše, náš národ měl opět svoji vlastní zemi. Měla hodně potíží, hodně bolestí ale byla to zase naše země a neuteklo ani 20 let, a už zase starý nepřítel vedl své kroky směrem k tomu, abychom o ni přišli. Naše země byla opět relativně bohatá, žilo v ní mnoho statečných a schopných lidí. Za oněch 20 let náš národ a národ Slováků, který s námi sdílel jeden stát a navždy budou nám Čechům nejbližší na světě, dokázal hodně a opět jsme byli respektovaný a silný hráč ve střední Evropě. A jak rostla hrozba, napříč politickým spektrem se tvořila osa, sjednocující zásadní většinu národa kolem jediné myšlenky.
Ta zněla: „Ať přijdou, my se nedáme“. Jako na bojištích ve Španělsku republikáni umírali v zákopech s heslem „No pasaran“ v myslích, naši lidé byli ochotni přinést jakoukoliv oběť, by si zachovali to, co získali. A to španělské republikánské heslo psali na vagony, které je dopravovali tam, kde měli převzít odpovědnost za svoji zemi v boji. To je druhý prvek toho fenoménu, který hledám. A snad jsem jej našel. O co jde?
Myslím si, že od dob husitských válek, náš národ nebyl ve svém úsilí a myšlení tak jednotný jako v době narůstající krize, která směřovala k válce. A tato jednota a ochota bojovat a za případné vítězství nebo porážku přinést potřebnou oběť v krvi, byla naší největší devizou v možné budoucí válce. Navíc tato duchovní deviza byla podložena velmi dobrým materiálním zabezpečením a výzbrojí, kterou nám mnoho jiných národů a jejich armád mohlo jen závidět. Možná se blížila další naše nejsvětlejší chvíle, která tu husitskou mohla předčít. Že se tak nestalo, není chybou národa, ale chybou politiků, které si do svého čela zvolil.
Snad jsem to zformuloval dostatečně jasně. Jsem hrdý, že jsem příslušníkem tohoto národa. Vždy jsem také byl a doufám že i budu.
Doufám, že tato práce svým obsahem a obsaženými fakty bude pro Palbu přínosem.
S úctou Pátrač
