Latinské a Nikájské císařství, Soluňské království, Epeirský despotát, Bulharská říše
Fragokratia - vláda Franků (dle řeči dobyvatelů), alias Latinokratia - vláda Latinů (dle vyznání dobyvatelů latinského ritu), je v Řecku stále vnímána jako období okupace, poroby, temna a snad i Turecká nadvláda je zde hodnocena lépe.
Úvodem
V tomto článku jsem se pokusil popsat události, které následovaly po dobytí Konstantinopole křižáky v dubnu 1204. Navazuji na události 4. Křížové výpravy http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=257&t=6490. První část se bude věnovat vlastnímu Latinskému císařství i druhému krátkodobému křižáckému státu s centrem v Soluni, stejně jako jejich největším nepřátelům a vzájemnému soupeření všech proti všem. Doba to byla turbulentní a koalice stejně jako vrcholy moci jednotlivých států a panovníků se přelévaly ze strany na stranu. Je zde mnoho jmen a příbuzenských vztahů, které se mohou plést. Čtěte pozorně a pomalu ;).
Článek se může zdát nevyvážený vzhledem k nerovnoměrnému podložení prameny. Prvních několik let můžeme sledovat Franky téměř den po dni díky popisu Geoffroye z Villehardouinu. To ovšem končí v roce 1207 a dále se opírám především o obecnější literaturu a pracně posbírané informace, které si často odporují. Bohužel vím o několika pramenech a pracích, které by jistě doplnili a rozšířili níže uvedené, ale.. tzv. Morejská kronika – dohledal jsem jen verzi v alfabetě a bez možnosti kontroly smyslu textu nemá cenu zkoušet překladače (zkusil jsem to, ale ze čtyřech pokusných řádků jsem nepochopil nic). Patrně zásadní práce Longnon, J., L' empire latin de Constantinople et la principaute de Moree, Paris 1949. má opět jazykový problém, protože francouzštinou nevládnu ani pasivně. A jedno z novějších děl Pentek, Zdzislaw: Cesarstwo lacińskie 1204-1261. Poznań 2004. je sice jazykově v pohodě, ale nepodařilo se mi ho nikde sehnat. Jakékoli doplnění rád uvítám, zapracuji, přepracuji..
Zabezpečení zisku
Křižáky a Benátčany jsme opustili ve chvíli, kdy 16. května 1204 v Chrámu Boží moudrosti honosně provolávali slávu čerstvě zvolenému císaři Balduinovi I. Ten přejal byzantskou titulaturu i tradici, nosil červené střevíce a plášť s orly vykládaný drahokamy, podepisoval se červeným inkoustem jako „Baldouinus, Dei gratia fidelissimus in Christo Imperator, a Deo coronatus, Romanorum Moderator et semper Augustus, Flandrie et Hainonie Comes”.
Pečeť Balduina Flanderského
V Palestině měl výsledek čtvrté výpravy jen kladný ohlas, stejně jako v Evropě. Byzanc měla velmi špatný zvuk prakticky již od první výpravy, což bylo několikrát podpořeno vzájemnými neshodami či přímo smlouvami s muslimskými nepřáteli Franků. Král Amaury uzavřel v září 1204 s egyptským sultánem al Ádilem mír. Ustaly žádosti o posily směřující do Evropy ze Zámoří, ale na druhou stranu do Svaté země se noví křižáci a dobrodruzi nyní příliš nehnali. Hrnuli se do Byzance (Románie) , kde měli mnoho příležitostí získat léna, majetek a zažít pořádné dobrodružství. Zámoří se stalo zejména doménou rytířských řádů johanitů a templářů. Papež se pádem Konstantinopole srovnával těžko, ale postupně situaci akceptoval. Legát Petr z Capuy sňal z Benátčanů konečně interdikt a došlo k formálnímu sjednocení církve.
Neúspěšný kandidát na císaře Bonifác z Montferratu záhy vystoupil s požadavkem, aby mu byla Balduinem potvrzena Kréta, na níž si dělal nárok od jejího udělení císařem a také Bythýnie na Maloasijské straně, která měla podle dřívější dohody připadnout nezvolenému kandidátovi. Císař obě dvě země Bonifácovi udělil, ale mezitím se patrně Bonifác díky svým řeckým kontaktům dověděl o silné pozici Laskarisů v Nikáji nebo možná podlehl naléhání své novomanželky, aby získal území blíže Uhrám. Snad si také činil nároky na Soluň po zavražděném bratru Reinierovi, jak se později objevilo v kronikách. Buď jak buď, záhy svůj požadavek změnil a na místo Bythýnie, požádal o Soluň a Makedonii. Balduin váhal. Nezdálo se mu, aby markýz držel druhé největší město Byzance, ale nakonec s tím souhlasil.
Latinské císařství zatím nebylo větší než hlavní město a nejbližší okolí a svůj vzletný název si muselo nejprve dobýt na řecké populaci uznávající různé vládce. Uprchlý císař Alexios V. Murtzuflos obsadil město Tzurulon (dnes Corlu), které dříve přijalo franskou nadvládu. To přimělo císaře Balduina k většímu vojenskému podmanění území mimo Konstantinopol. Ve městě byla ponechána silná posádka a vojsko vytáhlo na sever. Po cestě mu holdovaly všechny hrady a města a Murtzuflos prchl do Mosynopole (též Mesinopolis, dnes Méssi). V Adrianopoli (Drinopol, Edirne) pak císař zanechal hejtmana Eustacha ze Sapelwicku s 40 rytíři a 100 jízdními jako ochranu proti bulharským nájezdům. Císař poté pokračoval na jih k Mosynopoli, kde dlel první uprchlý císař Alexios III. K Alexiovi se mezitím přidal Murtzuflos se svou družinou. Byli dobře přijati, byť je otázka jak bouřlivé bylo přivítání mezi Alexiem III. a jeho manželkou Eufrozínou, kterou opustil v Konstantinopoli. Alexios III. provdal svou dceru Eudokii za Alexia V. Zanedlouho, zřejmě v obavě před nároky Alexia V. na trůn, svého novopečeného zetě při pozvání na večeři zajal a tradičně jej oslepil. Alexios III. pak prchal před Franky dále na západ a Murtzufla ponechal svému osudu. Místní archonti a vládci po celé říši se snažili na současné situaci co nejvíce profitovat. Rozpad císařské moci se snažili využít k vlastnímu prospěchu, pokud k tomu našli dost sil.
Bonifácova první manželka Elena z Busca zemřela již na počátku roku 1204 (v 59 letech) a markýz byl volný pro další svatbu. Patrně ještě před císařskou volbou se oženil s Markétou Uherskou, dcerou Bély III. a vdovou po Izákovi II. Všeobecná známost jeho rodu v řecké společnosti a „císařská“ manželka dávaly dobrou možnost, že nebude muset sáhnout k vojenským akcím a Soluň a okolí se mu podvolí skutečně dobrovolně. V Mosynopoli se Balduin setkal s Bonifácem z Montferratu, který se jel ujmout svého přislíbeného území. Balduin chtěl ale táhnout do Soluně sám, zřejmě chtěl nebo potřeboval získat kořist, ke které by se při převzetí země Bonifácem nedostal. Tak nebo tak Balduin vytáhl do Makedonie přes opakovaný nesouhlas Bonifáce. Markýz se rozhodl jednat dle současných zvyklostí při porušení slibu lenního pána a zahájil válku. Se svým vojskem převážně z říšského území, kde byli mj. Jakub z Avesnes, Vilém z Champlitte nebo Othon z la Roche vytáhl na sever. Obsadil císařský hrad Didymotichon a okolí. Poté krátce obléhal Adrianopol, ale to se již do rozbíhající se občanské války zapojili diplomaté z Konstantinopole, Bonifác ustoupil a vyčkával na dojednání smíru. Markýz nabídl Benátkám Krétu za 1 000 stříbrných hřiven, pokud dóže vyjedná s císařem smír a postoupení Soluně Bonifácovi. Balduin zatím dokončil obsazení Soluně, nechal zde posádku pod Reinierem z Monsu a spěchal zpět. Ve městě Serres postihla vojsko epidemie, které podlehlo mnoho vojáků, mj. i Petr z Amiens a biskup Jan z Noyonu.
Nakonec byl prostřednictvím dóžete Dandola a nově jmenovaného maršálka latinského císařství Geoffroye z Villehardouinu dojednán mír. Didymotichon se vrátil pod císařskou správu, Soluň s okolím připadla markýzovi a Benátky si mohly dobýt Krétu. Bonifác si zabezpečil Soluň a jeho panství později označované jako Soluňské království zahrnovalo pobřežní část Thrákie, část Makedonie a Thesálii. Ve vnitrozemí byla hranice značně volná, obvykle je uváděna prakticky identická s dnešní severní hranicí Řecka. Bonifác uznával vazalský poměr k císaři, nepřátelství již nikdy nebylo obnoveno. Bonifác projevil více pochopení pro řecké obyvatele než většina ostatních Franků. Jednak měl za ženu byzantskou excísařovnu, jednak svého syna narozeného roku 1205 pojmenoval Demetrios, podle patrona města Soluně, čímž jistě stoupl v očích místní populace.
Bulharská říše
Bulharská říše na severu se z područí Byzance vymanila v roce 1185. Císař Izák II. uvalil na místní Bulhary a Valachy větší daňovou zátěž, což vyústilo v povstání pod vedením bratrů Todora a Asena. Vlády se ujal Todor jako car Petr IV. a záhy odstoupil ve prospěch bratra Asena. Při smíru s císařem Izákem II. posloužil jejich mladší bratr Jan zvaný Joanica (Janíček) jako rukojmí a žil do roku 1196 v Konstantinopoli. Po zavraždění cara Asena I. se Joanica stal spoluvládcem opětovně vládnoucího Petra IV. I ten byl zavražděn a Joanica, který se tituloval Kalojan, Dobrý Jan, se stal jediným vládcem. Vystoupil vojensky proti Byzanci, zmocnil se střední a východní Makedonie a obsadil dokonce až Bělehrad. U Černého moře obsadil Varnu a Konstanc. Své zisky musel obhajovat proti Uhrům i Byzanci. V listopadu 1204 byl papežským legátem Lvem korunován králem Vlachů a Bulharů, ale sám se dál tituloval carem. V bulharských pramenech nese hrdý titul Římanobijce, (Kalojan Romeubieca, Caloiohannes). Po něm následoval Boril a největší z bulharských carů Ivan II. Asen. Za něj dosáhla říše největší moci, pak následoval pozvolný úpadek.
Nikájské císařství
Také příslušníci byzantské aristokracie využili kolapsu centrální moci a uchvátili území v různých částech říše. Teodor Laskaris a jeho bratr Konstantin, zatím poslední zvolený byzantský císař, uprchli z Konstantinopole do Nikáje (Iznik), vzdušnou čarou asi 100 km jihovýchodně od Konstantinopole. Zde se shromáždil císařský dvůr a početná skupina aristokracie a vzdělanců, která odešla z hlavního města a projevil se jistý příklon k antice, který spojoval Řeky. Bylo vytvořeno centrum odporu proti Frankům a pokračování Byzantské tradice, jehož duší se stal činorodý Teodor. Jako základ své moci si přivlastnil velké maloasijské majetky konstantinopolského patriarchátu, ať už s jeho vědomím nebo bez něj. Posléze sem přesídlil i konstantinopolský patriarcha a Nikája si v ortodoxním světě vydobyla uznání jako nástupnický stát Byzance. Posílení císaři odolávali pozemkové šlechtě a byli schopni odrazit útoky Franků stejně jako Seldžuků a přejít do protiútoku.
Trapezuntské císařství
Do vzdáleného Trapezuntu (Trabzon) na pobřeží Černého moře se Frankové proniknout ani nepokusili. Zde ovšem nezávisle na křižácích v dubnu 1204 vzniklo s podporou Gruzie Trapezuntské císařství pod vládou Alexia I. Komnena (Megas Komnenos), vnuka císaře Andronika I. V roce 1204 vstoupili v jednání s Balduinem, kde obě strany akceptovaly současné rozdělení říše. I zde se objevili aspirace na vedoucí roli v ortodoxním světě, která ale byla po několika neúspěšných vojenských vystoupeních proti Nikáji opuštěna. Toto malé císařství si udrželo nezávislost i na obnovené Byzanci a do rukou Osmanů se dostalo dokonce až po pádu Konstantinopole roku 1461.
Partitio terrarum Imperii..
V září a říjnu 1204 pak došlo v Konstantinopoli k porcování medvěda, neboli jak byla smlouva honosně nazvána Partitio terrarum Imperii Romaniae, dělení Byzance. Tato smlouva byla zpečetěna dvanácti Benátčany a dvanácti Franky. Jedna čtvrtina Byzance patřila císaři, tři osminy Benátkám a tři osminy dalším francouzským a italským feudálům, kteří měli být v lenní závislosti na císaři. V smlouvě nebyla ani zmiňována území, která Frankové nechtěli ovládnout nebo je ovládali silní místní řečtí vládci. Tak v dělené části chybí Kréta Bonifáce z Montferratu, severní Thrákie a Makedonie, kde měl své pozice excísař Alexios III., severovýchod Peloponésu s Korintema a Boiócií Lva Sgourose, Rodos archonta Leona Galabase a Trapezunt.
Mapa zejména Evropské části Latinského císařství s vyznačenými městy zmíněnými v článku
Císařovi připadlo široké okolí města – východ Thrákie s Adrianopolí, černomořské pobřeží po Agatopoli (Achtopol) a marmarské před Herakleiu (Eregli), dále Bythýnie na Asijské straně Bosporu a ostrovy Lemnos, Lesbos, Chios, Samos, Samothraké, Tenos, Skyros. Inocenc III. také vzal konečně křižáky na milost a svým dopisem přijal Latinské císařství do lůna církve. Benátky skutečně vydělaly nejvíce. Získali konkrétně 3/8 Konstantinopole, úřad patriarchy (který se po celou dobu císařství nepodařilo papeži podřídit reálné církevní volbě), Adrianopol, přístavy Gallipoli (Gelibolu), Herakleia, Rodostos (Tekirdag), Arkadiopol (Lüleburgaz), Albánii, Épeiros, Akarnánii, Étolii, Iónské ostrovy, sever Euboie s Oreem a jih s Karystem, ostrov Andros, Moreu vyjma Korintu a Argolidy, Attiku, část Thesálie a okolí Korintu. Od Bonifáce z Montferratu měli také Krétu a od roku 1209 jim podléhala Euboia, peloponéské přístavy Modon (Methoni) a Koron (Coroni), zvané „Oči serenissimi“. Ekonomicky velmi zajímavé také bylo osvobození Benátek od placení daní v rámci Latinského císařství. Benátky neskutečně posílily a dóže se mj. tituloval Dominator quartae et dimidiae partis totius Romaniae, pán čtvrtiny a poloviny čtvrtiny Byzance. Zbytek měl připadnout Bonifácovi a níže postaveným křižákům. Patriotický Niketas Choniates sarkasticky poznamenal, že si křižáci rozdělili i Kavkaz a Persii.. Teoreticky to bylo vymyšleno, zpečetěno, jen zbývalo doladit, jaká část připadne komu. A na úplný závěr „jen“ území dobýt na místních byzantských vládcích.
Hrabě Ludvík z Blois získal nikájské vévodství. Jeho vojsko s elitou tvořenou 120 rytíři pod vedením Payena z Orléansu a Petra z Bracheux se v listopadu vylodilo v Pegae (Biga), obsadilo Abydos a okolí a záhy získalo podporu místní Arménské komunity, což jim v očích Řeků sympatie nijak zvlášť nepřidalo. Protiútok Laskarisů byl zastaven v bitvě u Poimanenonu 6. prosince 1204.
Na Asijskou stranu Marmarského moře se vydali i Macair ze Saint Menehoud a Matouš z Walincourtu, kteří od císaře dostali Nikomédii (Izmit) a také se jí navzdory řecké přítomnosti zmocnili. Jindřich Henegavský obdržel Adramyttium. Na severu se pak Reinier z Trithu stal vévodou ve Filippopoli (Plovdiv) a jeho rytíři a vojáci sváděly boje proti pronikajícím bulharským nájezdníkům. Přední postava výpravy Hugo ze Saint Pol získal Demotiku, ale byl připoután na lůžko těžkou dnou a do dějin více nezasáhl. Zemřel někdy na počátku roku 1205.
V říjnu 1204 pokračoval Bonifác v tažení na jih Řecka. Při něm Thierry z Loosu v Thesálii zajal oslepeného excísaře Alexia V. Murtzufla a dovezl jej do Konstantinopole. Zde byl souzen a za vraždu Alexia IV. odsouzen k trestu smrti, který byl proveden pro Franky poměrně spektakulárním způsobem. Byl vyveden na triumfální Theodosiánův sloup stojící na stejnojmenném fóru (dnes Bajezidovo náměstí) a svržen dolů (v antickém Římě tak byli popravováni zrádci a vrazi, v Íránu v roce 2008 homosexuálové, stejně jako nedávno v IS). Jak prý pravil dóže Dandolo: „ Pro vysoce postaveného muže, vysoká spravedlnost..“ Bonifác zatím postupoval dále, až narazil na pána Argosu, Nauplia a Korintu Lva Sgourose, zvaného Franky Lasgur. Ten se mezitím v Larisse setkal s excísařem Alexiem III., který mu dal za ženu svou dceru Eudokii, vdovu po Murtzuflovi. Alexios a jeho dvůr se pak přesunuli do Korintu. Sgouros se pokusil postavit Bonifácovi u Termopyl, ale těsně před příchodem franského vojska uprchl následován svým vojskem.
V zásadě ničím nerušený postup Bonifáce a Franků, byl velmi rychlý. Větší zastávky byly jen kvůli přebírání nových lén. Tak Gugliemo získal Larissu a psal se nově z Larsy, Velestino připadlo Bertoldovi z Katzenellenbogenu (jakpak mu asi říkali místní?). Markýz Quido Pallavicini se stal markýzem z Bodonitsy, střežící Thermopyly z jihu, Lamii obdrželi templáři, Jakub a Mikuláš ze St. Omer získali Gravii a Tomáš ze Stromoncourtu převzal Amfissu (Salonu), přístav Galaxidi a právo razit vlastní mince. Jakub z Avesnes se oddělil od hlavního proudu a jen tak jakoby mimochodem si zajistil Euboiu, což mu bylo následně potvrzeno. Překvapivě zde všude byli Frankové vítáni místní populací. V Řecku, zejména v Attice, Boiócii i na Peloponésu, si běžní lidé nežili příliš dobře. Centrální moc chtěla daně, místní vládci si také chtěli přijít na své peníze a na potřeby prostých obyvatel se jak už to tak bývá, nikdo neohlížel. A pokud se jednalo o ochranu před útoky pirátů, kteří pronikali stále hlouběji, podle místních vládců byla ochrana záležitostí státu, ale ten své povinnosti zanedbával.
Bonifác pokračoval na jih do Boiotie, kde mu Théby otevřely brány a stejně tak i Athény, kde se arcibiskup Akominátos původně rozhodoval, zda se bránit či ne. Patrně svého rozhodnutí záhy litoval, katedrální poklad chrámu Panny Marie (antický Parthenon) a veškeré drahé liturgické předměty přešly do rukou Franků, stejně jako byla rozchvácena skvostně vybavená knihovna a vypleněna arcibiskupská rezidence (Propyleje). Pánem Athén se stal rytíř Othon de la Roche z Burgundska, jehož povýšení prakticky z nuly na megaskyra (řecky velkého pána), bylo považováno za zázrak. Tyto zisky bylo třeba vojensky potvrdit proti jedinému řeckému odpůrci Lasgurovi. Bonifác oblehl Nauplion a Jakub z Avesnes zaútočil na Korint. Zde se aktivně bránil Lev Sgouros. Při jednom z nočních protiútoků Řekové ranili samotného Jakuba z Avesnes, který si svou Euboiu nakonec opravdu „krvavě“ vybojoval. Nicméně dlouho se z ní netěšil. Zemřel v polovině roku 1205 a pánem Euboie se stal veronský šlechtic Ravano della Carceri.
Mapa Řecka s vyznačenými městy zmíněnými v článku
Patrně ještě před začátkem tažení na jih se od Bonifáce odtrhl jeho dřívější straník Michael Komnenos Dukas, který snad na počátku roku 1204 obdržel titul vládce tématu Hellas. Ve vhodné chvíli odjel do Arty, aby se ujal vlády přislíbené Murtzuflem. Zde zjistil, že dosavadní vládce Senacherimos je čerstvě mrtev, pojal za manželku jeho vdovu a stal se samostatným vladařem coby Épeirský despota. Ve své funkci byl akceptován jak Řeky, tak Albánci i Valachy a začal vystupovat proti franským dobyvatelům. Původně se snažil získat císařské důstojenství, coby pokračovatel Byzance, ale narazil na obecný nesouhlas, včetně odmítnutí patriarchou Janem X. Kamaretem. Michael se pak rozhodl církevně se zařadit pod papeže. Situaci ve středním Řecku a na Peloponésu se budu podrobně věnovat v dalším pokračování. Všechny zde později vytvořené franské státní útvary byly ve vazalském poměru k Soluni.
Na přelomu roku připluli z Levanty bojovníci 4. výpravy, kteří necestovali s výpravou z Benátek, ale na vlastní pěst se dostali do Svaté země. Bylo to citelné a vítané posílení franského vlivu. Nově příchozí Štěpán le Perche také obdržel filadelfské vévodství (dnes Alasehir nedaleko Smyrny), kterého se nikdy neujal ani se jej nepokusil dobýt. Řady vojska posílil také proslavený Thierry z Termonde.
V březnu 1205 proti Nikáje vytáhl Jindřich Henegavský. Konečně obsadil své léno Adramyttium (Edremit) a postupoval dále na východ. Teodor Laskaris shromáždil početné vojsko pod vedením svého bratra Konstantina Laskarise. O jejich příchodu Jindřicha informovali místní Arméni a Frankové připravili past. Když Byzantinci dorazili k zdánlivě nebráněnému městu, vyrazila na ně z bran těžká jízda a v přímém boji byli Řekové drtivě poraženi. Mezi mrtvými byl patrně i Konstantin Laskaris. Patrně několik dní poté na Franky zaútočili vojáci zatím nezávislého vládce Teodora Mangafase, ovšem se stejným výsledkem.
Teodor Laskaris, fiktivní vyobrazení z 15. století
Latinské císařství se začalo postupně konsolidovat. Nově vytvořená vévodství, království a velká panství byla dělena na léna dle západního vzoru, ale souběžně nebyly zrušeny některé byzantské pronie, které se začlenily do lenního systému. Pronie se v Byzanci začaly používat v druhé polovině 12. století. Byla to obdoba feudálního léna, kdy byl určitým osobám (archontům) udělován majetek nebo půda se závislými rolníky (paroiky). Vzápětí začala růst moc této nové šlechty na úkor staré „byrokratické“ aristokracie, která svou moc odvozovala od držby úřadů a službě státu. Mezi lénem franského rytíře a proniou archonta byl rozdíl především v národnosti lenníka a dědickém právu. Léna přecházela na nejstaršího syna, pronie se dělily mezi všechny členy rodu. Později často docházelo k smíšeným sňatkům a rozdíly se stíraly. Každé panství bylo rozděleno na menší léna, která měla mít výnosnost 300 Anjouských liber. Křižáci byli vítáni a přijímáni jako noví pánové bez větších problémů. Až jejich chamtivost, pýcha, pocit nadřazenosti a špatné zacházení vehnalo poddané do opozice proti novým pánům, kteří se chovali hůře než ti předchozí. Postupně docházelo k obroušení třecích ploch a Řekové průběžně vstupovali do franských služeb. Půdu obdělávali závislí rolníci (villani). Jejich povinnosti byly sepsány v katastrech a patřila k nim platba peněžní renty (akrostich) a robota (angareia), zejména práce na opevnění. Bylo přejato byzantské daňové rozdělení obyvatel dle pracovní síly a velikosti pozemků.
Lidnatá Thrákie i Tesálie a zejména Konstantinopole se radikálně proměnili. Množství šlechticů, měšťanů, duchovních, ale i rolníků odešlo do Nikáje, kde se konstituovalo pokračování byzantské tradice. Neúspěšně se je snažil nahradit příliv přistěhovalců, především Francouzů a Italů, kteří se usazovali ve městech jako bankéři, obchodníci i řemeslníci (burgenses). Na venkově se mnoho neurozených západoevropanů neusadilo. Díky odlivu pracovní síly a daňových poplatníků klesala moc a bohatství latinských císařů, což se projevilo zejména s větším časovým odstupem.
Ani katolická církev si nemohla nechat ujít nové příležitosti. Byla slavnostně proklamována unie obou církví, byť značně formální. V prvních letech hrál významnou roli papežský legát, který na sebe ve shodě s požadavky papeže strhával i část patriarchových práv. Patriarcha byl volen sborem převážně benátských duchovních Hagia Sofia a představených 30 (později 32) klášterních kostelů Konstantinopole. Volba prvního patriarchy Tomase Morosiniho byla překvapivá do té míry, že se jednalo pouze o podjáhna, ovšem z velmi vlivné a vznešené benátské rodiny. Patriarchou byl i nadále jen Benátčan, ale ne vždy zaujatý straník Benátek. Druhým patriarchou byl kupříkladu Gervas, heraklejský biskup, kandidát franského duchovenstva. Od roku 1231 byl legátem jmenován přímo patriarcha. Nicméně celé toto soupeření o vliv nad volbou patriarchy snížilo jeho významné postavení. Byla založena nová arcibiskupství a biskupství a do katolické hierarchie byli začleněni i ortodoxní duchovní. Jen málokteří biskupové uznali za patriarchu Morosiniho, většina jich odstoupila ze svého úřadu. Ortodoxní pak tvořili většinou nejnižší stupeň duchovenstva a byla jim ponechána možnost uzavřít manželství a mít děti. Nadále platili světské vrchnosti akrostichon, tj. původně byzantskou roční daň z půdy. Zajímavé bylo ovšem danění ve prospěch církve. Vzhledem k rozchvácení pokladů v dubnu 1204 začínala katolická církev od nuly a bylo uzavřeno několik smluv, které měly její stav vylepšit. V březnu 1206 bylo dohodnuto předání jedné patnáctiny půdy vně Konstantinopole do majetku církve. Katolíci platili tradiční desátek, ortodoxní od roku 1223 třicátek. V Románii se záhy objevily první komendy johanitů a templářů. V Konstantinopoli také vznikl nový řád Sv. Samsona, který záhy přijal vojenský charakter, ale nenabyl většího významu. V roce 1205 papež pozval na východ cisterciáky s cílem posílit katolictví. Stejně tak sem po roce 1220 přišly řády dominikánů a františkánů, které se snažily o konvertování ortodoxních křesťanů, byly ovšem víceméně ignorovány ortodoxním obyvatelstvem.
Císaři pokračovali v ražbě mincí dle starších vzorů, nenašla se však žádná mince, která by měla latinský opis. Razily se dále zlaté tetartery a bronzové trachery, jimž padly za oběť veškeré bronzové antické sochy z Hippodromu a vůbec celé Konstantinopole.
Hyperpyron Jana III. Vatatzese, mince Franků se prakticky nelišily
V roce 1204 byl přijat hlavní zákon císařství Assises de Romanie. Císař přišel o vyvolené postavení svých byzantských předchůdců a stal se jen prvním mezi rovnými. Císařovým nejbližším poradním orgánem byla rada tvořená jeho, případně regentovými důvěrníky. V rozhodování o zásadních věcech měl žádat o vyjádření radu císařství, složenou půl na půl z Franků a Benátčanů, tedy směsi zástupců městských práv a feudálních představitelů. Císaře omezoval také nejvyšší soud, který měl za úkol řešit rozpory v lenních vztazích.
Úřední řečí císařství byla latina a nejvyšší úřady byly shodné jako v západní Evropě. Císařská kancelář si pak udržela flanderský ráz. Kancléřem byl vždy vysoce postavený duchovní z Flander, jemuž podléhali notáři a písaři. Nejvyšším úředníkem byl protovestiarios, odpovědný za obranu Konstantinopole a císařských paláců s hospodářskou pravomocí. Dále následovali úředníci s tituly známými jak ze západní Evropy, tak z Byzance. Jejich odpovědnost nebyla totožná s jejich západoevropskými nebo byzantskými ekvivalenty. Senešal (tradičně achájský kníže), majordomus, odpovědný za vojenskou organizaci. Další úředníci měli co do činění s armádou, jejich funkce nejsou přesně vymezeny constabularius (konetábl), maršálek, buticularius, panetarius a vrchní cocus.
V říjnu 1205 byla uzavřena smlouva, kde jsou upraveny vojenské povinnosti obyvatel císařství. Od 1. června do 29. září mají být jak Frankové tak Benátčané vojensky k dispozici, pokud o tom rozhodne císař a rada. V případě ohrožení státu se tato služba prodlužuje. Její porušení ale neměl trestat přímo císař, ale fransko-benátský soud. Tento dokument a smlouvy z března, patrně května a října 1204 položili základy fungování státu. Na tyto dokumenty každý císař před svou korunovací přísahal u hlavního oltáře chrámu Hagia Sofia.
Systém benátské správy v císařství fungovala nezávisle na správním aparátu císaře. Nejvyšším představitelm byl podesta jmenovaný dóžetem. První podesta byl Mario Zeno, zvolený místními Benátčany. Vedl šestičlennou radu a podléhali mu další soudní nebo hospodářští úředníci (avocatores, camerarii, constabularii). Jeden ze základních výnosů zakázal převádět majetek Benátčanů na Řeky, Franky či jiné národnosti. Relativní nezávislost podesty mu umožňovala uzavírat dohody s okolními vládci nehledě na politiku císařství, případně dóžete, jehož pravomoci též částečně převzal. Roku 1207 byl Zeno odvolán a podesta byl vždy jmenován dóžetem.
Stejně tak se konstituovalo Bonifácovo soluňské panství. Místní půda byla rozdělena na léna a udělena Bonifácovým věrným, převážně Lombarďanům. Původní Řecká aristokracie byla v menší míře také zapojena do lenního systému. Bonifác se také záhy stal lenním pánem Franků, kteří ovládli Euboiu, Thesálii a další řecká území. Markýz z Montferratu překvapivě nesáhl na majetek ortodoxní církve, čímž si chtěl zajistit její podporu. Soluňským metropolitou se ale samozřejmě stal katolický arcibiskup se sídlem v soluňské katedrále Hagia Sofia. Brzy se zde usídlili johanité, kteří získali majetky v okolí města i v Thesálii. Ačkoli byla Soluň významným přístavem, neplynul z obchodu nijak závratný zisk a hlavním zdrojem příjmů bylo zemědělství. Bonifác a poté regenti za nezletilého Demetria razili vlastní mince, ovšem beze změny vůči původním byzantským vzorům. Jednalo se o bronzové trachey a zlaté tetartery, nyní ovšem snížené na poloviční hodnotu.
Válka s Kalojanem
Car Kalojan ve své korespondenci s papežem apeloval na Inocence III., aby se Frankové vyhnuli ozbrojeným útokům na jeho území. Frankové, a můžeme to přičítat do značné míry Balduinovi, ale projevili velmi malé diplomatické nadání. Místo aby se spojili s Bulhary nebo alespoň uzavřeli trvalý mír, zaútočili na okrajová území Thrákie a Makedonie, která si císař nárokoval jako byzantské území, které Kalojan dříve dobyl na Alexiovi III. Kalojan na to reagoval válkou a jako propagandistickou záminku použil ochranu ortodoxních obyvatel, u nichž se zejména v Thrákii vzmáhal odpor proti Frankům. Řekové jej podpořili, povstali a vyhnali Franky z Adrianopole, Didymotychonu. Po sérii úspěchů zejména v Malé Asii a Řecku nyní mělo následovat vystřízlivění. Reinier z Trithu byl sevřen nepřátelským obyvatelstvem. Jeho postavení se zhoršilo, když jej opustila většina vojáků i rytířů, včetně jeho syna a bratra Gillese. Prakticky všichni, kdo se pokoušeli utéct na jih, byli po cestě pobiti Řeky a Bulhary. Benátčané byli vypuzeni z Adrianopole a celý sever Thrákie povstal a podporoval Kalojanovo vojsko.
Zde se ukázala největší potíž Franků. Bylo jich příliš málo a nemohli si dovolit válčit na více místech najednou a ještě udržovat silné posádky v dobytých městech a pevnostech. Díky této slabosti museli některá místa dobývat i několikrát a nemohli si být jisti jejich držbou. Balduin neměl žádné zálohy na okamžitý zásah a povolával k sobě vojáky z celé říše, zejména z dobývaných území v Malé Asii. Ani zde zaznamenané úspěchy nemohly být dále využity, protože možnost spojenectví s Konyjským sultánem Kaj Kušrou byla zamítnuta, coby spojenectví s nevěřícími. Naopak Kaj Kušru podpořil Teodor Laskaris v jeho boji o moc a ten na oplátku přiměl vzpurného Teodora Mankafase ve Filadelfii k přijetí Laskarisovi nadvlády, čímž se Teodorova moc rozrostla na další území. Nepřítomnost Franků v Malé Asii znamenala ztrátu prakticky všech dříve dobytých území ve prospěch Laskarise.
Sraz vojska byl v Tzurulonu, tři dny jízdy od Konstantinopole. Císař nepočkal na všechny šlechtice a vytáhl rychle proti Adrianopoli. I zde bylo obléhání spíše blokování bran města. Zbytek byl v opevněném táboře. Navečer 13. dubna na tábor překvapivě zaútočila lehká kumánská jízda, způsobila velký zmatek a v duchu své oblíbené a vyzkoušené taktiky záhy ustoupila. Na večerní poradě bylo dohodnuto, že případný další útok nesmí Franky vyprovokovat a musí jej jen odrazit v bojovém pořádku. A jak se dohodli, tak udělali. Skoro.. Další den 14. dubna útok očekávali. Kumáni opět zaútočili, ale tentokrát byl útok masivnější a delší. Poté začali ustupovat do Kalojanem předem připravené pasti. Za Kumány se okamžitě rozjel šik Ludvíka z Blois, krátce nato následován císařem Balduinem. Když dorazili na rozmoklou půdu, Kumáni se obrátili a současně zboku a zezadu na Franky vyrazili připravené bulharské oddíly jízdy a pěchoty.
Plán bitvy u Adrianopole
Ludvík, kterému můžeme přičítat nedodržení stanovené taktiky, byl během boje dvakrát raněn, spadl z koně, opět na něj nasedl, ale nakonec stejně na bojišti nalezl smrt, stejně jako Štěpán le Perche, Renaud z Montmirailu, Matouš z Walincourtu nebo biskup Petr z Betléma. Císař Balduin byl zajat. Nevelký zbytek vojska ve zmatku prchal, ale v táboře se je podařilo zastavit. V noci pak dóže a Geoffroy z Villehardouinu vyvedli zbytky Franků do Pamfylonu (Uzunkopr) a do přístavu Rodostos. Pochodně a ohně prý nechali rozsvícené, aby zmátli nepřítele a v tichosti se vytratili. Po cestě je posílili právě dorazivší vojáci Payena z Orléansu, kteří měli zpoždění.
V té době z Konstantinopole odjíždělo do Evropy pět lodí s mnoha bojovníky, které se nepodařilo přesvědčit k setrvání na východě. Vypluli z Konstantinopole, ale byli nuceni přistát v Rodostu. I tam je žádal Geoffroy a dóže Dandolo, aby zůstali, že je situace kritická. Cestující si vzali den na rozmyšlení. Mezitím v noci na koráb uprchl rytíř Petr z Frouville a všech pět lodí s ránem bez jediného slova vysvětlení odplulo.
Do Thrákie také dorazil se svými oddíly Jindřich Flanderský a s ním i tisíce Arménů včetně rodin. K vojsku se také připojil Anseau z Courcelles a porůznu posbíraných 100 rytířů a dalších 500 jízdních. Arméni putovali pomalu za vojskem, ale byli pobiti a rozprášeni místními Řeky. Přístav Rodostos patřil Benátčanům, kteří jej měli bránit. Frankové obsadili silnou posádkou Selymbrii (Silivre) den jízdy od Rodostosu a dva dny od Konstantinopole. Císařství se smrsklo na hlavní město, Rodostos, Selymbrii a Pegae v Malé Asii. Jindřich byl v této vysloveně kritické chvíli zvolen správcem říše. Ihned žádal papeže Inocence o zprostředkování míru s Kalojanem a zároveň psal do Francie pro pomocné vojsko. Už mu nemohl pomoci ani stařičký dóže Dandolo, který se s pozemským světem rozžehnal v květnu 1205 a byl pohřben ve východní části chrámu Boží Moudrosti.
Po svém vítězství se Kalojan obrátil proti Soluni. Markýz přerušil obléhání Nafplia a rychle se vrátil bránit Soluň. Kalojan zaútočil v červnu na město Serres. Frankové pod vedením Huga z Coligny s nimi v předpolí města svedli bitvu, ale byli poraženi. Bulhaři obsadili město, vyjma citadely, kde se bránili zbylí franští vojáci. Poté co zemřel Hugo po zásahu šípem do čela, se posádka vzdala za slib volného odchodu. Záhy po opuštění pevnosti byli zajati a urození šlechtici byli popraveni. Kalojan pokračoval v postupu, obsadil Makedonii, ale záhy se stáhl, protože jej opustili Kumánští spojenci.
Císař Jindřich vyrazil opět do Thrákie. Obsadil města Tzurulon, Arkadiopol, Bizoi (Vize) a Naplio (Apros), částečně opuštěná, částečně snadno dobytá. Řecké obyvatelstvo se stáhlo do Adrianopole a Didymotychonu, které Jindřich spíše blokoval, než obléhal, byť k usilovné válečné činnosti také došlo. Petr z Bracheux dostal kamenem z řeckého katapultu do hlavy, ale silně otřesen přežil. Další měsíce zde vojsko potlačovalo řecké povstání.
Ve Filippopoli Reiniera z Trithu místní sekta pauliánů podporovala Kalojana, za což byla jejich čtvrť vypálena místními Řeky. Před Kalojanovým příchodem se Reinier uchýlil na hrad Stenimachos (Asenovgrad) devět dní od Kontantinopole. Kalojan Filippopol dobyl a místní pozabíjel. Jindřich pokračoval v obsazování Thrákie. Rhusion (Kesan) obsadil Thierry z Loosu a Thierry z Termonde, Bizoi Anseau z Cayeu, Naplio pak držel řecký straník Franků Teodor Vranas. V lednu 1206 Bulhaři a Kumáni oblehli řeckou Adrianopol a Didymotichon. Kalojan s částí vojska postupoval ke strategickému Rhusionu. Zde byly prakticky veškeré císařské síly 140 rytířů a několik tisíc pěších pod velením Thierryho z Termonde, pověstného svou zmužilostí. Thierry, aby dostál své pověsti, se nechal vylákat z města a jel s jízdou odrazit Kumány od blízké pevnosti. Tu nalezl opuštěnou a při návratu jej na dohled hradeb napadla přesila Bulharů a Kumánů. Zvolna svírali obklíčení a do města dorazila jen hrstka Franků. Padl jak Thierry z Termonde tak i André d´Ureboise, první křižák na hradbách Konstantinopole. V noci pak vojáci prchli do benátského přístavu Rodostos. Dvoutisícová posádka Rodostu, posílená vojáky z Rhusionu se necítila dostatečně silná a v panice uprchla. Bulharská vojska zatím za soustavného plenění nerušeně obsadila Perint, Arkadiopolis, Mosynopol, Daonion, Tzurulon, Athyru (Büyükcekmece). Plenění a zejména odvádění obyvatelstva do Bulharska již bylo na Řeky příliš a snažili se najít s Franky společnou řeč. Jindřichovo vojsko pak vytáhlo na pomoc Adrianopoli a Didymotichonu, kde zatím 16 Kalojanových katapultů prolomilo hradby. Nicméně před blížícími se Franky Bulhaři ustoupili. Správcem Adrianopole se nově stal Teodor Vranas. Tažení na sever také vyprostilo z nepřátelského sevření Reiniera z Trithu, který potvrdil dřívější zvěsti o smrti císaře Balduina.
Zajatý císař Balduin byl držen v Tarnově, kde zemřel ve svých 35 letech. Datum jeho úmrtí i příčina nejsou jasné. V červenci 1205 Kalojan psal papeži Inocencovi, Balduin zemřel v jeho zajetí přirozenou smrtí. Nicméně jako rok skonu se udává i rok 1206. A lidová tradice hovoří o tom, že měl pletky s Kalojanovou ženou a car mu dal na oplátku useknout ruce, nohy a tělo bylo svrženo někam do příkopu, či rokle. Dle kronikáře Niketase Choniatese byl Balduin popraven po Kalojanově návalu vzteku, když se dověděl, že se Filippopol přidala na stranu Franků. Navíc si prý z jeho lebky nechal udělat pohár jako svého času chán Krum z Nikefora I. To může být ovšem jen básnická licence. V roce 1225 se ve Flandrech objevil „Lžibalduin“. Vydával za Balduina I. a vyvolal krátké povstání proti „své dceři“ Johaně Flanderské. Byl záhy zajat, identifikován jako Bertrand z Ray a v říjnu téhož roku v Lille popraven.
Císař Jindřich Flanderský
20. srpna 2006 byl druhým latinským císařem korunován Jindřich Flanderský. Po předchozích těžkých porážkách nový císař psal do Francie o pomoc nejméně 600 rytířů a 10 000 pěších vojáků, která nakonec nebyla nutná. Mezitím Kalojan opět zaútočil na Thrákii, pobořil špatně bráněný Didymotichon a vyplenil okolí. Jindřich vytáhl proti němu a Kalojan opět ustoupil. Novopečený císař nyní přenesl válku na bulharské území a obsadil narychlo opuštěná města Berroe (Stara Zagora) a Blisme, kde získali velké množství zásob a dobytka. Ofenzívu podpořil v Makedonii i Bonifác, který se opět zmocnil měst Serres, Mosynopole a hradu Drama. Město Mosynopol bylo uděleno za dobré služby Geoffroyovi z Villehardouinu. Jindřich pak neměl na severu další vojenské potíže a mohl se věnovat svatbě s Anežkou z Montferratu, dcerou Bonifáce a jeho první manželky Eleny z Busca, která ale následujícího roku patrně při porodu zemřela.
Jezdecká pečeť Jindřicha Flanderského
Přestávka ve válce s Bulhary umožnila opět se vrhnout za Marmarské moře. Petr z Bracheux, Payenem z Orléans a Anseau z Cayeux obsadili poloostrov Kyzikos (Kapidaghi). Ve shodě s trapezuntským císařem Davidem Komnénem, který uznal Jindřicha za svého lenního pána, Frankové zaútočili na NIkomédii. Thierry z Loosu zde opevnil kostel sv. Sofie, pouhý den od hlavního města nikájského císaře. To přerušilo nikájský útok na nejzápadnější výspu Trapezuntu Herakleiu Pontijskou (Karadeniz Ereğli). Teodor, který si nebyl vojensky příliš jistý, velmi šikovně vtáhl Kalojana do války na své straně. Opět Bulhaři oblehli Adrianopol a lehká kumánská jízda plenila zem. Jindřich povolal vojsko z celé země, ale jakmile většina posádky Kyziku odjela, Laskaris jej oblehl ze souše i z moře za pomoci kalábrijského piráta Stiriona, který dříve býval admirálem Alexia III. Jindřich jim přijel na pomoc a Řekové ustoupili. Stejný scénář se však opakoval o několik dní později. Kumáni zatím poplenili, co mohli a odjeli spolu s Kalojanovým vojskem. Nyní ale požadoval pomoc Thierry z Loosu v Nikomédii. I tady Jindřich zasáhl za pomoci trapezuntských oddílů, ale situace Franků v těsné blízkosti Řeků byla velmi nebezpečná. Při jedné ze spížovacích výprav byla malá skupina pod vedením Thierryho z Loosu a Viléma le Perche překvapena řeckou přesilou. Thierry byl zajat s ranou v obličeji, po statečném odporu, během něhož byl dvakrát sražen z koně a vždy se na něj opět dostal. Vilém le Perche uprchl na tažném koni. Nikomédie byla opět obležena, opět byl Jindřich žádán o pomoc a opět dorazil.
Na místě pak konstatoval nemožnost vedení války na dvou frontách a s Teodorem uzavřel dvouletý mír. Frankové se vzdají Kyziku a Nikomédie a naproti tomu budou propuštěni všichni franští zajatci. To umožnilo Frankům uvolnit si ruce a navíc získali živou sílu, tak těžce nahraditelnou. Císař se okamžitě rozjel k Adrianopoli, odkud odehnal Bulhary a pronásledoval je za hranice, kde v horách od místních utrpěli skupiny spížovníků velké ztráty v nepřehledném terénu. V Adrianopoli pak zůstal coby velitel Conon z Béthune.
Na západě se Bonifác z Montferratu potýkal s Michaelem Komnenem Dukasem. Épeiros se stal jedním z byzantských nástupnických států a Bonifác od něj požadoval lenní podřízenost. Také zde pokračovala Bonifácova příhraniční válka s Bulharskem. Při jedné z výprav na bulharské území byl 4. září 1207 malý markýzův oddíl přepaden. Při protiútoku byl Bonifác neoděný do zbroje zasažen šípem do paže tak, že byla přeťata tepna. Vůdce čtvrté křížové výpravy záhy vykrvácel. Bulhaři mu pak usekli hlavu a poslali ji Kalojanovi. Jeho okamžitou reakcí bylo, že vytáhl proti Soluni. Domníval se, že se jí snadno zmocní, ale místní posádka i obyvatelé se mu postavili na odpor. V říjnu pak byl mocný a obávaný car ve spánku proboden velitelem Kumánů Manastarem, čímž obléhání skončilo. Důvody - příliš pevná carova vláda.
Jezdecká socha cara Kalojana ve Varně
Tím na chvíli pominulo bulharské nebezpečí. Moci se ujal jeho synovec Boril a musel nejprve upevnit svou moc. V létě roku 1208 vtáhl opět do Thrákie. Proti němu vyjel Jindřich I., který u Berroe rozbil tábor. Bulhaři na ně za rozbřesku zaútočili, nicméně hlídky včas vzburcovali tábor. Frankové bez brnění utrpěli velké ztráty díky přesně střílejícím bulharským lučištníkům. Bulharská jízda napadla z boku hlavní síly a sám Jindřich stěží unikl zajetí. Přesto se Frankové v bojovém pořádku stáhli až k Filippopoli, svádějíce denně boje s čelními oddíly Bulharů. U Filippopole Borilovo silné vojsko (dle kronikářů přehnaných 33 000) zaútočilo na Franky s 2 000 rytíři a několika tisíci dalšími vojáky. Bulhaři se pokusili vylákat Franky útoky jízdních lučištníků, ale ti se konečně poučili a neútočili na ně. Naopak podnikli rozhodný útok na šik vedený Borilem, který měl cca 1 600 mužů. Borilovi muži frontální nápor nevydrželi, ustoupili a s nimi jak to bývá i zbytek vojska. Frankové je pronásledovali až k průsmyku Turia. Zde zadní voj Bulharů zadržoval Franky tak dlouho, dokud se hlavní síly nedostali do bezpečí.
Lev Sgouros zřejmě psychicky nevydržel obléhání Akrokorintu a spáchal sebevraždu v roce 1208. Akrokorint, Nauplio i Argos přešli do majetku épeirského despoty Micheala, který sem z Nikáje povolal svého nevlastního bratra Teodora Komnena Dukase. Akrokorint kapituloval v roce 1210, Nauplio o rok později a konečně Argos v roce 1212 za významného přispění oddílů Oty z la Roche.
Jindřich také musel řešit lenní záležitosti. Po smrti Bonifáce se regentem Soluňského panství, stal hrabě Umberto II. z Biandratu. On, Amedeo Buffo (z Pofoy) Gugliemo z Larsy (Larissy), markýz Guido Pallavicini z Bodonitsy, Ravano della Carceri z Euboie a Albertino z Canossi se svým bratrem a dalšími přívrženci pocházející původem z Montferratu a Lombardie, chtěli na trůn dosadit současného montferratského markýze Viléma VI., Bonifácova syna z prvního manželství a zejména zrušit lenní závislost na Konstantinopoli. Tedy jako regent a ochránce práv svého svěřence se příliš nechoval. Patrně bylo jejich záměrem Viléma dostat nejen do čela panství, ale také na trůn v Konstantinopoli, kam rod Montferrat podle nich patřil a byl o něj obrán volbou z dubna 1204. Mimojiné byl konečně zabaven majetek ortodoxní církve a synové řeckých kněží byli nuceni k vojenské službě. Povstalci se pokusili získat pomoc od athénského pána Oty de le Roche, ten se ale postavil proti. V odvetu za jeho postoj Albertino z Canossy obsadil Théby.
Jindřich proti němu zakročil na konci roku 1208, kdy přitáhl s vojskem k Soluni a chtěl si vynutit lenní slib regenta v Demetriově jméně. Brány města byly zavřené a Umberto si pro vpuštění Jindřicha do města kladl prakticky nesplnitelné podmínky – získání celého Épeiru mezi řekou Vardarem a mořem, stejně jako koridor k Černému moři západně od Filippopole. Jindřich i díky velmi špatnému počasí vyhlásil, že s podmínkami souhlasí, pokud s nimi bude souhlasit i Demetriova matka Markéta. Ta byla instruována, aby souhlasila, ale později je odmítla. Tak se také stalo. Když byl Jindřich ve městě, Markéta podmínky odmítla a malý Demetrios byl 6. Ledna 1209 korunován na soluňského krále. Odtud je královský titul mylně vztahován i na jeho otce. Zároveň mu přísahala nebo měla přísahat věrnost většina šlechticů, Umberto byl ponechán v úřadě regenta, ale záhy abdikoval a byl zajat. Tuto Jindřichovu diplomatickou hru potvrdil jako správnou i papež Inocenc. Zbylí povstalci uprchli na své hrady Bodonitsu, Théby, Euboiu a jiné. Ze Soluně se lombardskou stranu podařilo vypudit, ale lombardské posádky se dále držely v Serres, Christopoli (Kavale), Larisse a dalších hradech. Jindřich obsadil Serres, kam nechal zavřít Umberta II., ale Kavala mu odolala. Byla také obležena Larissa, ale když se Gugliemo podvolil, bylo mu jeho léno ponecháno.
V květnu 1209 svolal císař do údolí Raveniky u Lamie obecný sněm, kterého se zúčastnili i aténský pán Oto de la Roche a peloponéský Geoffroy z Villehardouinu. Geoffroy se stal vazalem císaře a obdržel titul senešala Románie. Benátky velkomyslně akceptovaly změnu lenní závislosti, ale vyhradili si práva na Modon a Coron. Ovšem hlavní záměr se nezdařil, ze vzbouřenců se dostavil a pokořil jen Amedeo Buffo, který obdržel úřad císařského konetábla.
Císař táhl na jih do Théb, kde se mu podvolil Ravano della Carceri a Albertinovy z Canossy, opět s ponecháním původních lén. Théby se vrátili Othovi de la Roche. Uberto mezitím uprchl a uchýlil se k Ravanovi na Euboui, kam zamířil také císař Jindřich. Uberto se prý pokoušel navést Ravana della Carceri, aby Jindřicha usmrtil, což Ravano odmítl, protože by byla pošpiněna jeho čest hostitele. Uberto následně kvapně odcestoval do Itálie, kde přesvědčoval Viléma o jeho nárocích na Soluň. Nicméně Ravano se necítil natolik uklidněný Jindřichovými sliby, a raději si kryl záda. Prostřednictvím svého bratra, mantovského biskupa, požádal o ochranu Benátky a složil jim lenní slib, což koneckonců odpovídalo i smlouvě o rozdělení Byzance z roku 1204. Navíc se zavázal, že bude ročně platit 2 100 hyperpyronů, dóžeti pošle hedvábný, zlatem vyšívaný oděv a drahocennou látku na oltář. Součástí této dohody bylo i ustanovení místního bailli, jemuž podléhali zde usedlí Benátčané.
Císař byl po své cestě očekáván Řeky, kteří ho v procesích s ikonami zdravili. Jednalo se v pravdě o triumfální cestu. Po demonstraci jednoty Franků byla Épeiru vnucena lenní závislost, která byla stejně pevná jako trvanlivá.
Válka s Bulhary pokračovala i v roce 1209, ale to již na straně císaře Jindřicha stál i nespokojený bulharský velmož Alexius Slav, vládce v Rodopsech. V roce 1210 Bulhaři spolu s Épeirským despotou Michaelem I. Komnenem Dukasem zaútočily na Soluň. Získané zajatce nechal pobít, zajatého Amadea Buffa a latinské duchovní prý ukřižoval, za což se mu dostalo exkomunikace z církve. Díky rychlému zákroku císaře Jindřicha spojenci ustoupili. Michael do svých služeb přijímal západní rytíře, kteří přijížděli na Benátských lodích. Koneckonců Épeiros patřil dle dělící smlouvy Benátkám, které jej formálně udělili Michaelovi v léno. Boje pak trvaly dva roky, než byl Micheal přinucen přistoupit na mír. Regentem v Soluni byl ustanoven Jindřichův bratr Eustach. Jindřich svolal na květen 1210 další setkání v Ravennice. Mj. zde bylo dohodnuto předání Lamie Ranerovi z Travaglie, ale hlavně se jednalo o statusu církve na území mezi Korintem a Soluní. Byli zde přítomni arcibiskupové z Athén, Larissy a Neopatrasu s mnoha biskupy a dalšími duchovními. Konkordát potvrzený papežem stanovil, že veškerá místní duchovní léna jsou osvobozena z feudálních služeb patriarchovi. Musí dále platit akrostichon, původně byzantskou daň z pozemku. V případě neplacení může jim být zabaven majetek. Pro ortodoxní rodiny duchovních nově platí, že nemohou být při neplacení uvězněni jako rukojmí.
Vnitřní i vnější potíže Bulharska pak vyústili v příměří mezi Borilem a Franky uzavřené roku 1211. Zde také porazil dalšího bulharského velmože Streza z Proseku a Jindřichovi se podařilo zabezpečit severní hranice.
Tedy mír na severu vyvolal u Jindřicha co? Vyvolal možnost začít opět válku v Asii. Teodor Laskaris se již roku 1206 prohlásil císařem a pozval do Nikáje patriarchu Jana Kamaréta, aby jej korunoval. Díky jeho smrti se korunovace protáhla až na rok 1208. Velmi se mu hodil mír s latinským císařem, protože ve své snaze o obnovu Byzance nebyl podpořen všemi Řeky. Teodor David Komnénos v Paflagonii na černomořském pobřeží proti němu vystoupil, stejně jako jej neuznával Manuel Maurozomes v západoanatolské Frýgii. Navíc se musel vojensky vypořádat s útoky Trapezuntu podporovanými Jindřichem, které odrazil.
Do dějin opět vstupuje excísař Alexios III. epeirským despotou Michaelem I. Komnénem, vykoupený z montferratské internace v roce 1209. Alexios dorazil do Nikáje, ale místo vděčnosti za dobré přijetí, si nedal pokoj a intrikoval proti Theodorovi. Spojil se s rúmským sultánem a bývalým nikájským spojencem Kaj Kušrou. V bitvě u Antiochie v Pisídii roku 1211 bylo rúmské vojsko poraženo, sultán zabit, Alexios zajat a odeslán do kláštera v Nikáji, kde téhož roku zemřel. Oslabené Teodorovi vojenské moci využil Jindřich. Na podzim 1211 z Pegae vytáhl proti Nikáje v čele 260 rytířů a dalších jízdních i pěších vojáků. Nikájské vojsko bylo i po oslabení, kdy utrpěli zejména elitní západní oddíly značně silné. Teodor Laskaris připravil léčku u řeky Rhyndacus. Jindřichovi vojáci na něj 15. října zaútočili a po dlouhém boji Byzantince zahnali na útěk. Boje v Asii úspěšně pokračovaly a Latinský císař získal Mýsii. V roce 1214 byl uzavřen v Nymfaneu (Kemalpasha) mír mezi oběma císařstvími. Jindřich si nadále nedělal nároky na Bythýnii, ale držel severozápad malé Asie, území Mýsie mezi Nikomédií, Adramyttiem a Achyrausem (Balikesir). Mezitím roku 1212 zemřel dosavadní vládce Paflagonie Teodor David Komnénos a jeho území obsadil Trapezunt. Ikonyjský Sultán Keykavus I. navrhl císaři Teodorovi společný útok na Trapezuntské císařství. Společně pak obsadili Paflagonii, kdy Řekové získali její západní část a Turci východ s přístavem Sinope. V Makedonii soluňský regent Eustach ve spolupráci s velmožem Slavem z Melniku porazili bulharského cara Borila. Ten začal mít záhy jiné starosti. Z ruského exilu se s ruskou družinou vrátil Ivan Asen a Bulharsko se ocitlo ve vnitřních bojích o moc a na dlouhá léta přestalo představovat pro Franky hrozbu.
Zjednodušený rodokmen byzantských císařů od Alexia I.
červeně - byzantští císaři
zeleně – epeirští despotové
modře – nikájští císaři
fialově – trapezuntští císaři
Epeirský despota Michael roku 1212 dobyl benátskou Drač a Larissu s částí Thesálie. Zaútočil také na panství Salonu, kde porazil Tomáše ze Stromoncourtu. V roce 1214 pak silou získal benátský ostrov Korfu. V roce 1215 byl v albánském Beratu v noci zavražděn jedním ze svých sluhů a despotou se stal jeho nevlastní bratr Teodor Komnenos Dukas Angelos. Zahájil agresivní politiku ve spojení se Srbskem a Albánci, na jejímž začátku byl další útok na Soluň v roce 1216 za přispění Demétriova starého nepřítele Umberta II. z Biandratu. Regent Soluně, markýz Guido Pallavicini z Bodonitsi, požádal o pomoc Jindřicha. Císař proti útočníkům vyrazil se svým vojskem a donutil je ustoupit. Na tomto tažení 11. června 1216 Jindřich v Soluni zemřel. Nalezl jsem dvě verze o jeho skonu. Jedna hovoří o nešťastné nehodě, kdy zahynul při obhlídce opravovaných soluňských hradeb, druhá barvitější a samozřejmě konspirativnější tvrdí, že byl otráven Umbertem na popud své druhé manželky Marie Bulharské. Vláda Jindřicha znamenala vrchol latinského císařství. Dále už následoval prakticky nezadržitelný úpadek.
Mapa Épeiru v letech 1205–1230
Tmavě zeleně - jádro Épeiru
Tmavě zeleně šrafovaně – území ovládaná do roku 1207
Středně zeleně – rozšíření území v letech 1211-1215 za Michaela Komnena Dukase
Světle zeleně – rozšíření území v letech 1216-1230 za Teodora Angela Komnena Dukase
Tmavě zelená linka - lenní závislost na Épeiru
Jindřich výboji a diplomacií konsolidoval Latinské císařství a vystupoval jako skutečný vládce hodný svého titulu, některými kronikáři označován za druhého Árése, boha války. Pochopil, že pro udržení moci bude potřeba vhodná rovnováha sil, spojenectví i vojenských výprav. A kromě samozřejmé služby Franků a Benátčanů bude nezbytná i podpora místních a začal brát Řeky nikoli jako méněcenné poddané. Ke všem se choval stejně. Řada Řeků byla ve státní správě, u dvora i ve vojsku. V roce 1213 nově příchozí legát kardinál Pelagio Galvani začal v Konstantinopoli zavírat ortodoxní kostely, Jindřich tento příkaz okamžitě zrušil. Jeho přístup k představitelům církve byl obecně poměrně chladný a požadavky a nároky katolického duchovenstva u něj nenalézaly podporu. Nicméně se mu zcela nedařilo udržet v rovnováze finance a nákladná vojenská tažení zanechala ve státní pokladně mínusové položky. Přesto základy císařství vydržely otřesy po jeho smrti bez větších problémů dalších pět let.
