Obléhání Szigetváru roku 1566 a Mikuláš Zrinský
Moderátoři: Pátrač, kacermiroslav
Obléhání Szigetváru roku 1566 a Mikuláš Zrinský
Obléhání Szigetváru roku 1566 a Mikuláš Zrinský
46°03′02″N 17°47′50″E
Výše uvedené události je zde na PALBĚ již věnován článek Johana http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=283 ... 992#p36992
a okrajově se jí dotkl i Pátrač v diskuzi k http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=276 ... 1ru#p71026. Nicméně hodlám se Szigetváru věnovat poněkud obšírněji než oba kolegové. Je to sice za hranicemi středověku, ale zase ne tak moc.
Na počátku roku 1566 sultán Sülejman Nádherný za účasti svých nejbližších rádců řešil, co podnikne, až nastane doba vhodná pro vedení válečných akcí. Za své dlouhé vlády od roku 1520 vedl výbojnou politiku a před jeho armádami se třásli všichni sousedé. Kromě mnoha triumfů jako byla kapitulace Rhodu (1522), či bitva u Moháče (1526) nebo obsazení poloviny Uher (1526-1543), zažil i nezdary jako u Vídně (1529) nebo Egeru (1552). Zatím poslední neúspěch zažil v roce 1565 při útoku na johanitskou Maltu, kdy nejenže ostrovy nepadly, ale nevrátilo se více než deset tisíc z 48 000 mužů účastnících se výpravy.
Sülejman Nádherný – Tizianův obraz 1530
Chtělo by to tedy napravit si reputaci a bylo rozhodnuto o tažení do Uher. Patrně se probírali i možnosti opět napadnout Vídeň, a někdy se objevují domněnky, že dlouhé obléhání Szigetváru rakouskou metropoli zachránilo, ale průběh tažení tomu příliš neodpovídá. Spíše mělo jít o další posun hranice, další obsazení důležitých pevností v habsburských rukách, aby byly vytvořeny podmínky pro lepší zajištění dobytého území či pro jeho rozšiřování v budoucnu, třeba i právě té Vídně.
Sülejman Nádherný v podání herce Halita Ergence z tureckého seriálu Velkolepé století
Nakonec byl vybrán severní okraj budínského pašalíku a cílem byl zvolen Eger (Jágr, Erlau) na důležité cestě do Horních Uher. Až 1. května 1566 vyrazil z Istanbulu v čele své armády – zde nebrat doslova. Sultánovi bylo 72 let a většinu času strávil na nosítkách či v kočáře. Oproti tomu armáda skutečně stála zato. Tvořilo jí 80 000 tureckých vojáků s 200 děly, 7 000 Moldavanů a kolem 15 000 Tatarů. 27. června se zastavil v Bělehradě, kde přijal Jana Zikmunda Zápolského, syna Jana Zápolského a přislíbil mu vládu nad částí Uher.
Mikuláš Zrinský – mědiryt 16. století
Hlavním hrdinou tohoto článku je ale hrabě Mikuláš Zrinský. Pocházel z jedné z větví starého chorvatského rodu Šubić, který měl původně své majetky v Bribiru na jihu Chortvatska u břehů Jaderského moře. V roce 1347 král Ludvík tento majetek zabral, ale rodu daroval panství Zrin jižně od Záhřebu, podle kterého se později jeho příslušníci psali. Jejich moc i majetky se postupně rozrůstaly. Z tohoto rodu vzešlo několik chorvatských bánů. Zrinští byli původně Chorvaté, ale s posunem jejich panství na sever k vlastním Uhrám se začali označovat za uherské šlechtice a postupně přejali i maďarštinu. V 17. století stejnojmenný pravnuk Mikuláše proslul jako maďarský básník, zatímco jeho bratr Petr skládal poezii v Chorvatštině. Petrova dcera Helena (Jelena, Ilona) byla manželkou Františka I. Rákocziho a později Imre Thökölyho a vedla tři roky obranu proti císařským na svém hradě v Mukačevu (kde má mj. moc pěknou sochu i se svým synem).
Erb hrabat Zrinských
Pro Chorvaty jsou Zrinští národními hrdiny a v chorvatském romantismu se objevilo i hnutí Zrinijada oslavující tento rod. Také je zajímavé, že v Chorvatských pramenech vystupuje Mikuláš důrazně jako Nikola Šubić Zrinski – s důrazem na původní jméno rodu Šubić a v maďarských jako Miklós Zrínyi, někdy s přídomkem Szigeti.
Mikuláš, toho jména čtvrtý, se narodil ve Zrině roku 1508. Jeho otcem byl Mikuláš III. a matkou Jelena Karlović. Svou vojenskou výchovu osvědčil záhy po dosažení plnoletosti, kdy se v roce 1529, tedy v jednadvaceti, podílel na obraně Vídně před Turky. Za svou udatnost obdržel od císaře Karla V. jezdeckého koně a zlatý řetěz. Následující roky trávil na Ferdinandově straně v tzv. Malé válce, která probíhala v Uhrách. V jeho neochvějné věrnosti Habsburkům také možná hrálo roli katolické nábožentsví. V roce 1542 u Pešti výrazně pomohl císařskému vojsku svým útokem v čele oddílu 400 Chorvatů a později odrazil Turky u Somlyó. Za tyto činy byl v prosinci 1542 uveden do úřadu chorvatského bána, který zastával až do roku 1556.
Mikuláš Zrinský – obraz Miklóse Barabáše 1842
V roce 1543 se oženil s Kateřinou Frankopan, sestrou Štěpána Frankopana. Mezi třinácti dětmi, které se ve svazku narodily, byl i pokračovatel rodu Jiří IV. Za své služby získal Mikuláš od krále Ferdinanda mnoho majetků v Chorvatsku, ale hlavně v Uhrách. Roku 1546 obdržel panství Čakovec a celé Mezimuří.
Roku 1556 porazil Turky ve více srážkách v okolí Drávy. 25 000 turecké vojsko tou dobou obléhalo Szigetvár, který nepříjemně vstupoval do tureckého území. Spolu s Tomášem Nádasdym Mikuláš nad Turky zvítězil v bitvě u Babócse, po které byli Turci nuceni přerušit po 41 dnech obležení pevnosti a ustoupili. 3. října 1561 císař a král Ferdinand jmenoval Mikuláše hejtmanem vojsk na pravém břehu Dunaje a střežil chorvatskou vojenskou hranici. Odpovídal nově i za stav pevností, na což chtěl od panovníka dostatek financí. Ty ale nepřicházely, protože byl s Turky sjednán od roku 1556 mír a císař řešil jiné problémy.
V roce 1563 se účastnil slavnostní korunovace Maxmiliána uherským králem v čele 3 000 uherských a chorvatských šlechticů a patrně doufal v udělení uvolněného úřadu palatína. Na císařském dvoře se seznámil s bratry Vilémem a Vokem s Rožmberka, kteří jej oslovili s nabídkou na uzavření nového sňatku s jejich mladší sestrou Evou. Svatba se konala v Jindřichově Hradci v září 1564. Jejich syn Jan se narodil následujícího roku na Čakovci a měl být dědicem obrovského rožmberského majetku, ale zemřel bezdětný roku 1612.
Eva z Rožmberka
Mikuláš posléze uvažoval o rezignaci na svou funkci, protože kvůli nedostatku peněz nemohl zajistit kvalitní opravu pevností, ale nové útoky Turků jej opět vehnaly do víru války. Roku 1564 si za svou základnu zvolil strategicky položený Szigetvár na samé hranici svobodných Uher a Budínského pašalíku a vedl menší úspěšný výpad k Szegedu.
Pevnost Szigetvár (Chorvatsky Siget, někdy i maďarsky jen Sziget, výjimečně a zcela nesprávně zaměněna se Szegedem!!) nestála na vyvýšené pozici, ale v nížinné poloze obklopená blaty a vodou řeky Almas. Koneckonců Sziget znamená v maďarštině ostrov, tedy doslova Ostrovní hrad a jeho okolí bylo jen těžko dostupné. Celek sestával ze třech částí. Nejstarší byl původně vodní středověký hrad založený kolem 1420 Antheminem Oswaldem. Pravidelná čtverhranná dispozice měla v severovýchodním nároží okrouhlou třípatrovou věž o průměru 10 metrů a síle zdi 1,5 m. Menší palác stál v druhém severním nároží, kulisová brána byla na východě.
Rekonstrukce hradu v roce 1420
Později byla severní a západní strana nádvoří zastavěna dvoupatrovými palácovými křídly. Za Mikuláše Zrinského pak jádro obklopila hradba spadající do vody, z vnitřní strany opatřená zemním násypem pro postavení děl. Jádro bylo vodním příkopem na východě a jihu odděleno od předhradí s hospodářskými budovami. Příkop dosahoval šířky 15 – 20 metrů a hloubky 4 metry. Původní Obdélné předhradí získalo v 16. století pevnostní charakter. Hradby dosáhly výšky 7 metrů a získaly opět zemní násypy pro postavení děl. Tři zbylá nároží zajistily bastiony protažené do ostré špice.
Rekonstrukce pevnosti v roce 1566
I tato část byla obklopená vodou a přístupná pouze po mostě ze Starého města, i to bylo obklopenou vodním příkopem o šíři 4-5 metrů a přístupné opět po mostě z tzv. Nového města. A i zde byl tentokrát cca desetimetrový vodní příkop a přístup jen po mostě. „Staré město“ převzalo roli předhradí a sloužilo k ubytování části posádky. O skutečném městě nemůžeme mluvit, i na naše středověké poměry se jednalo snad ani ne o městečko. Stejně tak „Nové město“, které rozšiřovalo obytný i hospodářský provoz a oddalovalo možnost ostřelování vlastní pevnosti. Na vrcholu hradeb a náspů byly polské ploty a koše naplněné zeminou svázané železnými obručemi.
Půdorys pevnosti – modře zdivo Zrinského pevnosti, fialově pozdější
Szigetvár patřil od roku 1463 rodu Garai, ale po bitvě u Moháče a zvolení Ferdinanda uherským králem, se přeměnil na jednu z pevností, o které se v Uhrách opírali Habsburkové. V roce 1530 posádka odrazila útok Jana Zápolského. Od roku 1543 byl místním hejtmanem Jiří Segesdi a pevnost získala na významu, když byla v souvislosti s tureckým postupem prakticky jediným opěrným bodem jižně od Balatonu. Dalšími hejtmany byli František Tahi, od roku 1553 Farkas Dersffy a od roku 1554 Ladislav Kerecsényi. Ten velel pevnosti při jejím obléhání roku 1556 a posléze marně žádal císaře o peníze na opravu poničených hradeb. Když se nesetkal s pochopením, rezignoval a nahradil jej Řehoř Farkasits. Od roku 1564 zde měl velitelství Mikuláš Zrinský.
Turecká armáda na pochodu
V létě 1566 kdy se předvoj tureckého vojska valil do Uher, zničil u Siklóse turecký tábor a úspěšně znepokojoval široké okolí. Sülejman se o úspěších nepřátel dozvěděl ještě v Bělehradě a rozhodl se pro změnu tažení. Novým cílem byl Szigetvár. Koneckonců i Szigetvár si zasloužil dobytí – uvolnila by se tím do budoucna cesta na Vídeň. Budínský paša Yahyapaşazade Arslan, ověnčený úspěchy v Malé válce zatím jel sultánovi vstříc, oznámit mu neradostné novinky. Svého úřadu se ujal v květnu a krátce neúspěšně obléhal hrad Várpalótu. Navíc záhy poté hejtman Várpalóty Jiří Thury zaútočil na Tatu a obsadil jí (mj. Várpalóta i Tata byly krásné anjouovské kastely). Aby toho nebylo málo velitel Györu hrabě Eckhard ze Salmu dobyl Veszprém. Válka tedy pro Turky nezačala dobře. Sultán i velkovezír Sokollu Mehmed z neúspěchů vyvodili důsledky. Arslan paša byl v sultánově ležení v Harkány 3. srpna 1566 popraven (někde se píše uškrcen, někde sťat).
Plán Szigetváru ze 16. století
Zrinský se zatím stáhl do své pevnosti, která byla nadstandardně zásobena potravinami i municí a střelným prachem. Počet obránců se obvykle uvádí 2 300, někdy až 3 000 převážně Chorvatů. Po zralé úvaze dopředu obětoval „Nové město“, jednak aby netříštil síly, jednak bylo příliš blízko břehu a bylo by snadným terčem pro turecké dělostřelce. Obranu soustředil na další linii Starého města a pevnosti.
Szigetvár – obraz Daniela Meisnera z roku 1627- fiktivní podoba patrně na základě staršího vyobrazení. Ve městě je již mešita, ale celek má podobu před rokem 1566.
První předsunuté oddíly přijely do okolí 2. srpna 1566, ale Zrinský proti nim aktivně působil a způsobil jim velké ztráty. To už ovšem nebylo možné, když se u pevnosti 5. srpna objevilo celé turecké vojsko. Sülejman si jako místo svého ležení vybral blízký kopec Simihelov, odkud byl dobrý výhled na obléhání. No kopec, ve zdejší rovinaté krajině spíše menší vyvýšenina. Vlastním velením vojska byl pověřen velkovezír Sokollu Mehmed Paša. Nad celým Szigetvárem vlály červené prapory a vztyčení sultánova stanu prý provázel čestný výstřel z děla „na pozdrav“.
Velký vezír Sokollu Mehmed Paša
Již 6. srpna byl nařízen první generální útok, který byl odražen. Do pevnosti bušila dělostřelba a zákopníci zatím připravovali náspy, cesty a mosty k lepším přesunům a samozřejmě k překonání vodních příkopů. 19. srpna bylo vše připraveno k dalšímu velkému útoku. Hradby starého města se pod náporem tureckých kulí zřítili a silný pěší útok byl veden po mostech a náspech z nasypané zeminy, hatí a klád. Turci díky vodním příkopům nemohli jednoduše využít svou početní převahu a měli velké ztráty. Přesto obránci naznali nemožnost smysluplné obrany Starého města a stáhli se do pevnosti. Aby toho nebylo málo nezdravé močálovité okolí udělalo své a v tureckém táboře vypukla epidemie úplavice.
Obléhání Szigetváru z počátku 20. století na základě Meisnerova obrazu
V průběhu obléhání se podařilo celkem sedmi obráncům proniknout skrze turecké linie a dorazit k císařské armádě. Ta dlela u Györu (Ráb) a její součástí byla mj. i hotovost českých zemí pod vedením Viléma z Rožmberka. Ať už se jednalo o liknavost velení nebo o reálné zhodnocení situace, nebylo pro záchranu Szigetváru uděláno nic. Je ovšem také otázka, jak vypadal zbytek vojska. Protože byl-li podobný tomu, co přišlo z Čech, nedalo se proti Turkům docílit výraznějšího, pokud vůbec nějakého, úspěchu. Česká hotovost byla stále založena na feudálním principu a jednotlivým kontingentům veleli páni z titulu urozenosti nikoli díky svému vojenskému vzdělání či nadání. Také jejich morálka byla mizivá a většina těch šikovnějších se tažení vyhnula úplně. Ani zastaralá výzbroj a válečné umění se nemohli měřit s profesionálními či poloprofesionálními vojáky z Uher a Turecka. Přesto se v moderní době objevily názory odsuzující Maxmiliána, který nedovolil Vilémovi z Rožmberka vytáhnout na pomoc Mikulášovi.
Obléhání Szigetváru Turky
Sultán Sülejman 5. září nabídl Zrinskému kapitulaci výměnou za vládu v celém Chorvatsku. Snad byla tato nabídka nemocného sultána snahou o dosažení posledního vítězství svého života. Zrinský neodpověděl a obávaný válečník a mocný sultán Sülejman Nádherný následujícího dne 6. září 1566 ve svém stanu po 46 letech vlády podlehl úplavici. Jeho smrt se nyní stala státním tajemstvím. Věděli o ní je jeho nejbližší, včetně velkovezíra. Nicméně Sokollu Mehmed záhy vyslal posla se zprávou pro Sülejmanova syna Selima, kterému byla doručena na břeh Marmarského moře po pouhých osmi dnech. 7. září jsou vedeny hned tři generální útoky na pevnost, ale jsou s těžkými ztrátami odraženy. Kromě prostých vojáků a janičárů jsou mezi mrtvými velitelé útoků, pašové Káhiry a Basry. Rozhodnost obránců, vodní příkopy a nemožnost zaútočit na široké frontě vykonali své.
Turecké vojsko pokračovalo v ostřelování a Mikuláš Zrinský s posledními cca 600 obránci se připravoval na poslední boj. 8. září ráno vybuchla pod jihozápadním nároží hradeb mina. Uvažoval jsem, jak jí tam asi mohli dostat, když podkop podle mě nebyl kvůli vodnímu příkopu a podloží realizovatelný. Nicméně turecká obrazová zpráva z obléhání ukazuje přesně tento veliký výbuch. Snad potápěči či plavci v noci nálož umístili na správné místo. Následoval další útok prý včetně řeckého ohně, silně podporovaný dělostřelbou a palbou z ručních zbraní. Obránci ustoupili do jádra, které bylo záhy zapáleno včetně hraběcích komnat v paláci. Další den silné bubnování a jekot trubek zvěstoval nadcházející poslední útok turecké přesily.
Turecký útok na pevnost s výbuchem miny
Takový konec si ale Mikuláš nepředstavoval. Nechtěl dopustit další útok, kterým by se Turci patrně dostali do hradu a on i jeho spolubojovníci by zde patrně byli pobyti jako krysy. To se nemělo stát. Hrabě Zrinský měl v sobě rozhodnost, odvahu a hrdost hraničící se sebeobětováním. Shromáždil prý své vojáky a pronesl příslovečně motivační řeč:
„Pojďme z tohoto místa v plamenech ven a postavme se nepřátelům. Kdo zemře, budiž s Bohem. Kdo přežij, budiž jeho jméno velebeno. Půjdu první a co udělám, udělejte též. A Bůh je můj svědek, nikdy vás neopustím mí bratři, mí rytíři!“
Mikuláš Zrinský před posledním útokem – obraz Otona Ivekovice
Útočníci se již valili po mostě, načež byla znenadání otevřena brána a doprostřed útočící masy vystřelilo zde umístěné těžké dělo (někde se píše o moždíři, ale nejsem si jistý, zda by měl v pevnosti své opodstatnění a zda může mít tak nízký náměr). Účinek sekaného olova na Turky namačkané na malém prostoru byl strašlivý. Před bránou se rázem uvolnil prostor a umetla se cesta dalšímu kroku tohoto plánu – posledního protiútoku Zrinského, v zásadě kolektivní sebevraždě. Ten beze zbroje (někde se uvádí se štítem) v čele svých vojáků vyrazil z brány. Tento útok byl pěší, byť Zrinský na koni v čele svých vojáků je nádherná představa, ale pouze romantických malířů.
Útok Mikuláše Zrinského – obraz Johanna Petera Krafta z roku 1825
..a ještě jednou od Simona Hollosyho z roku 1896
nebo od Bertalana Szekelyho z roku 1885
Kam až se útočící dostali, nevíme. Šíře mostu limitovala jejich rozvinutí a z prvotního překvapení Turci rychle vystřízlivěli. Strhl se sice boj muže proti muži, ale čerstvé zadní oddíly Turků zahájili na Zrinského muže palbu hlava nehlava. Sám velitel byl zasažen dvěma ranami z mušket, smrtelným pro něj byl další zásah šípem do hlavy. Většina obránců, kteří vyrazili na tento poslední útok, padla, zbytek však ještě stihl ustoupit do hradu a poslední baštou odporu se stal středověký bergfrit, kam se stáhli poslední přeživší vojáci pod vedením důstojníků Jiřího Kecskése a Jana Nováka.
Nicméně pro Turky již nebyl problém hrad i s věží ovládnout. Útočící oddíly pak většinu přeživších pozabíjeli, jen pár jich zachránili janičáři, respektující jejich odvahu. Jenže to ještě nebylo všechno. Zrinský očekával, že jeho útoku dopadne tak jak dopadl, při pohledu na obrovskou přesilu ani nebylo možno očekávat jiný výsledek, a tak nechal na začátku útoku zapálit dlouhou zápalnou šňůru s koncem ve skladišti prachu. A jak očekával po jeho smrti a ovládnutí pevnosti nepřítelem, se zde nalézalo velmi mnoho Turků, pátrajících po kořisti. Jeden z přeživších u výslechu vezírovi Ibrahímovi vypověděl, že zde není žádný zlatý poklad, jen mnoho střelného prachu, který záhy vybuchne. Vezír Ibrahím a jeho doprovod pak urychleně opustili jádro, aby následný výbuch zdemoloval vnitřní hrad a pohřbil zde i 3 000 Turků.
Velitel Sokollu Mehmed Paša vydal v sultánově jméně prohlášení o vítězství. Vítězství to bylo, ovšem velmi draze zaplacené. Pevnost byla zničena, z 2 300 obránců přežilo ne víc než 50 mužů. Turci museli odečíst 7 000 mrtvých janičárů a dalších 28 000 vojáků zemřelých jednak v důsledku urputné obrany, jednak na nejrůznější nemoci. Smrt se nevyhýbala ani výše postaveným, kromě sultána zde svůj konec našli i tři pašové. Nicméně součástí prohlášení byl i zhoršující se zdravotní stav sultána, který jej donutil k přerušení tažení a návratu do Istanbulu. Koneckonců zvolna se blížila zima, tradiční čas přerušení bojů a také palácových intrik. Oznámení sultánovi smrti se podařilo tajit po tři týdny.
Szigetvár dnes
Sama mrtvola Zrinského měla zvláštní zacházení – jednak byl posmrtně připraven o hlavu, která byla poslána budínskému pašovi. Ten jí s poctami poslal do ležení císařského vojska. Zbytek těla byl nabalzamován a slavnostně pohřben. Svůj poslední odpočinek nalezl v chrámu paulánského kláštera u Čakovce. Existují i jiné verze Mikulášova skonu, jedna, že byl zajat těžce zraněný a následně sťat, druhá, že byl zajat nezraněn, ale také popraven.
Ovšem hrdinnou obranou a smrtí si Mikuláš vysloužil nehynoucí slávu. Stal se chorvatským i maďarským národním hrdinou. Zvěsti o událostech ve Szigetváru obletěli celou Evropu. Chorvatský básník Brne Karnarutić ze Zadaru napsal roku 1573 dílo Dobytí města Szigetu, které vyšlo tiskem v Benátkách roku 1584. Mikuláš VII. Zrinský, pravnuk Mikuláše IV., napsal roku 1647 o obléhání a obraně Szigetváru dílo Szigetské nebezpečí, které se vydává v Maďarsku dodnes. Mikulášův bratr Petr vydal roku 1647 chorvatsky Obležení Szigetu. Chorvatský šlechtic Pavao Vitezović vydal roku 1684 Sbohem Szigete. V roce 1876 napsal Ivan Zajc operu Nikola Šubić Zrinski, která se stala v Chorvatsku velmi slavnou a populární. I jedno z nejvyšších chorvatských vyznamenání je řád Nikoli Šubiče Zrinského. Samozřejmě ohlas hrdiny zasáhl výrazně i do výtvarného umění a zpodobnění Zrinského a jeho útoku se stalo častým tématem romantických a obrozeneckých děl a to i v Čechách.
Mikuláš Šubić Zrínský – obraz Mikoláše Alše
Obrana Szigetváru Mikulášem Zrinským – Alfons Mucha Slovanská epopej
Nový sultán Selim II. neměl zájem na výbojích a válkách, raději se věnoval radovánkám v přepychu svých paláců. V roce 1568 byl v Adrianopoli dojednán mír mezi Osmanskou říší a císařem Maxmiliánem. Mír měl trvat 8 let a každý rok mělo Turecko obdržet tribut 30 000 dukátů.
Pevnost byla záhy obnovena pod vedením alexandrettského beje. Nárožní špičaté bastiony, zničené při obléhání byly nahrazeny vícebokými s dělostřeleckými kasematy. Zničený středověký hrad již nebyl samostatný. Hradby byly protaženy až k němu a k jeho bokům a severozápadně od něj byl postaven rozměrný bastion, který jej skryl. Uprostřed pevnosti byla postavena mešita stojící dodnes.
V roce 1574 turecká posádka hned dvakrát odolala císařskému útoku. V roce 1596 byl vytvořen Sigetvarský sandžak jako územněsprávní jednotka podřízená Pešti, ale již v roce 1600, bylo jeho sídlo přeneseno do Nagykanisze. „Osvobození“ přišlo až po rozsáhlém císařském útoku proti Turkům v osmdesátých letech 17. století. 4. dubna 1688 k Szigetváru přitáhlo vojsko vedené plukovníkem Gaborem Vecchiem. 500 členná posádka pod vedením Hasana Beje kapitulovala po velmi dlouhé době až 13. února 1689. Velitelem pevnosti se stal právě plukovník Vecchi a začal s rozsáhlou obnovou. Byl ponechán základní půdorys turecké pevnosti, ale hradba byla zvýšena na 8 metrů a zevnitř opatřena násypem. V letech 1712 a 1713 byly podél východní strany postaveny kasárna a na severu stáje. Uprostřed jižní stěny byla postavena malá barokní věžička. I přestavěná pevnost prošla bojovým křestem v roce 1706, kdy jí neúspěšně obléhali Kuruci Františka II. Rákócziho (praprapravnuka Mikuláše Zrinského). Definitivně svůj vojenský význam ztratila za Marie Terezie. Poté byly vysušeny veškeré příkopy a okolní močály.
Plán pevnosti L.Anguissoly z roku 1689
Dnešní stav tedy velmi výrazně neodpovídá tomu, jak vypadala pevnost v době obléhání. V mešitě je velmi pěkné muzeum o dějinách pevnosti i o obléhání. Nad stájemi na severní straně se snad v průběhu sedmdesátých či osmdesátých let, pokoušeli vybudovat turistické zázemí, ale zůstalo jen u obvodového zdiva. V roce 1994 byl ve městě otevřen park Maďarsko-Tureckého přátelství jako památník obléhání roku 1566. Zpřístupněn byl k 500. výročí narození Sülejmana a dominoval mu symbolický pohřební kámen z bronzu se sultánovým portrétem v nadživotní velikosti (6,5 metru). Původně zde byl jen Sülejman, což vyvolalo poměrně bouřlivou reakci po celém Maďarsku. Tomu se nelze příliš divit osobně jsem překvapen, že něco takového vůbec existuje. Turecký autor sochy tedy záhy dostal zakázku i na sochu Mikuláše. Park byl dále upravován, to vše na náklady turecké strany. Ta má také park pronajatý od Maďarska na 99 let za symbolický jeden forint ročně.
Ačkoli o tom neexistují písemné důkazy, předpokládá se, že po smrti Sülejmana bylo jeho srdce vyjmuto a uloženo někde v okolí Szigetváru. Tohoto příběhu se ujal Norbert Pap z Péčské univerzity a za finanční záštity Turecka po pohřbeném srdci pátrá.
POUŽITÁ LITERATURA
Kontler, László: Dějiny Maďarska. Praha 2008.
Pražák, Richard: Dějiny Maďarska. Brno 1993.
https://wikipedia.org
http://jupiter.elte.hu/ujlapelokeszito/fooldal.html
http://www.palba.cz/
http://www.varak.hu
http://dergiler.ankara.edu.tr/dergiler/19/26/172.pdf
http://www.hrad-rozmberk.eu/
46°03′02″N 17°47′50″E
Výše uvedené události je zde na PALBĚ již věnován článek Johana http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=283 ... 992#p36992
a okrajově se jí dotkl i Pátrač v diskuzi k http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=276 ... 1ru#p71026. Nicméně hodlám se Szigetváru věnovat poněkud obšírněji než oba kolegové. Je to sice za hranicemi středověku, ale zase ne tak moc.
Na počátku roku 1566 sultán Sülejman Nádherný za účasti svých nejbližších rádců řešil, co podnikne, až nastane doba vhodná pro vedení válečných akcí. Za své dlouhé vlády od roku 1520 vedl výbojnou politiku a před jeho armádami se třásli všichni sousedé. Kromě mnoha triumfů jako byla kapitulace Rhodu (1522), či bitva u Moháče (1526) nebo obsazení poloviny Uher (1526-1543), zažil i nezdary jako u Vídně (1529) nebo Egeru (1552). Zatím poslední neúspěch zažil v roce 1565 při útoku na johanitskou Maltu, kdy nejenže ostrovy nepadly, ale nevrátilo se více než deset tisíc z 48 000 mužů účastnících se výpravy.
Sülejman Nádherný – Tizianův obraz 1530
Chtělo by to tedy napravit si reputaci a bylo rozhodnuto o tažení do Uher. Patrně se probírali i možnosti opět napadnout Vídeň, a někdy se objevují domněnky, že dlouhé obléhání Szigetváru rakouskou metropoli zachránilo, ale průběh tažení tomu příliš neodpovídá. Spíše mělo jít o další posun hranice, další obsazení důležitých pevností v habsburských rukách, aby byly vytvořeny podmínky pro lepší zajištění dobytého území či pro jeho rozšiřování v budoucnu, třeba i právě té Vídně.
Sülejman Nádherný v podání herce Halita Ergence z tureckého seriálu Velkolepé století
Nakonec byl vybrán severní okraj budínského pašalíku a cílem byl zvolen Eger (Jágr, Erlau) na důležité cestě do Horních Uher. Až 1. května 1566 vyrazil z Istanbulu v čele své armády – zde nebrat doslova. Sultánovi bylo 72 let a většinu času strávil na nosítkách či v kočáře. Oproti tomu armáda skutečně stála zato. Tvořilo jí 80 000 tureckých vojáků s 200 děly, 7 000 Moldavanů a kolem 15 000 Tatarů. 27. června se zastavil v Bělehradě, kde přijal Jana Zikmunda Zápolského, syna Jana Zápolského a přislíbil mu vládu nad částí Uher.
Mikuláš Zrinský – mědiryt 16. století
Hlavním hrdinou tohoto článku je ale hrabě Mikuláš Zrinský. Pocházel z jedné z větví starého chorvatského rodu Šubić, který měl původně své majetky v Bribiru na jihu Chortvatska u břehů Jaderského moře. V roce 1347 král Ludvík tento majetek zabral, ale rodu daroval panství Zrin jižně od Záhřebu, podle kterého se později jeho příslušníci psali. Jejich moc i majetky se postupně rozrůstaly. Z tohoto rodu vzešlo několik chorvatských bánů. Zrinští byli původně Chorvaté, ale s posunem jejich panství na sever k vlastním Uhrám se začali označovat za uherské šlechtice a postupně přejali i maďarštinu. V 17. století stejnojmenný pravnuk Mikuláše proslul jako maďarský básník, zatímco jeho bratr Petr skládal poezii v Chorvatštině. Petrova dcera Helena (Jelena, Ilona) byla manželkou Františka I. Rákocziho a později Imre Thökölyho a vedla tři roky obranu proti císařským na svém hradě v Mukačevu (kde má mj. moc pěknou sochu i se svým synem).
Erb hrabat Zrinských
Pro Chorvaty jsou Zrinští národními hrdiny a v chorvatském romantismu se objevilo i hnutí Zrinijada oslavující tento rod. Také je zajímavé, že v Chorvatských pramenech vystupuje Mikuláš důrazně jako Nikola Šubić Zrinski – s důrazem na původní jméno rodu Šubić a v maďarských jako Miklós Zrínyi, někdy s přídomkem Szigeti.
Mikuláš, toho jména čtvrtý, se narodil ve Zrině roku 1508. Jeho otcem byl Mikuláš III. a matkou Jelena Karlović. Svou vojenskou výchovu osvědčil záhy po dosažení plnoletosti, kdy se v roce 1529, tedy v jednadvaceti, podílel na obraně Vídně před Turky. Za svou udatnost obdržel od císaře Karla V. jezdeckého koně a zlatý řetěz. Následující roky trávil na Ferdinandově straně v tzv. Malé válce, která probíhala v Uhrách. V jeho neochvějné věrnosti Habsburkům také možná hrálo roli katolické nábožentsví. V roce 1542 u Pešti výrazně pomohl císařskému vojsku svým útokem v čele oddílu 400 Chorvatů a později odrazil Turky u Somlyó. Za tyto činy byl v prosinci 1542 uveden do úřadu chorvatského bána, který zastával až do roku 1556.
Mikuláš Zrinský – obraz Miklóse Barabáše 1842
V roce 1543 se oženil s Kateřinou Frankopan, sestrou Štěpána Frankopana. Mezi třinácti dětmi, které se ve svazku narodily, byl i pokračovatel rodu Jiří IV. Za své služby získal Mikuláš od krále Ferdinanda mnoho majetků v Chorvatsku, ale hlavně v Uhrách. Roku 1546 obdržel panství Čakovec a celé Mezimuří.
Roku 1556 porazil Turky ve více srážkách v okolí Drávy. 25 000 turecké vojsko tou dobou obléhalo Szigetvár, který nepříjemně vstupoval do tureckého území. Spolu s Tomášem Nádasdym Mikuláš nad Turky zvítězil v bitvě u Babócse, po které byli Turci nuceni přerušit po 41 dnech obležení pevnosti a ustoupili. 3. října 1561 císař a král Ferdinand jmenoval Mikuláše hejtmanem vojsk na pravém břehu Dunaje a střežil chorvatskou vojenskou hranici. Odpovídal nově i za stav pevností, na což chtěl od panovníka dostatek financí. Ty ale nepřicházely, protože byl s Turky sjednán od roku 1556 mír a císař řešil jiné problémy.
V roce 1563 se účastnil slavnostní korunovace Maxmiliána uherským králem v čele 3 000 uherských a chorvatských šlechticů a patrně doufal v udělení uvolněného úřadu palatína. Na císařském dvoře se seznámil s bratry Vilémem a Vokem s Rožmberka, kteří jej oslovili s nabídkou na uzavření nového sňatku s jejich mladší sestrou Evou. Svatba se konala v Jindřichově Hradci v září 1564. Jejich syn Jan se narodil následujícího roku na Čakovci a měl být dědicem obrovského rožmberského majetku, ale zemřel bezdětný roku 1612.
Eva z Rožmberka
Mikuláš posléze uvažoval o rezignaci na svou funkci, protože kvůli nedostatku peněz nemohl zajistit kvalitní opravu pevností, ale nové útoky Turků jej opět vehnaly do víru války. Roku 1564 si za svou základnu zvolil strategicky položený Szigetvár na samé hranici svobodných Uher a Budínského pašalíku a vedl menší úspěšný výpad k Szegedu.
Pevnost Szigetvár (Chorvatsky Siget, někdy i maďarsky jen Sziget, výjimečně a zcela nesprávně zaměněna se Szegedem!!) nestála na vyvýšené pozici, ale v nížinné poloze obklopená blaty a vodou řeky Almas. Koneckonců Sziget znamená v maďarštině ostrov, tedy doslova Ostrovní hrad a jeho okolí bylo jen těžko dostupné. Celek sestával ze třech částí. Nejstarší byl původně vodní středověký hrad založený kolem 1420 Antheminem Oswaldem. Pravidelná čtverhranná dispozice měla v severovýchodním nároží okrouhlou třípatrovou věž o průměru 10 metrů a síle zdi 1,5 m. Menší palác stál v druhém severním nároží, kulisová brána byla na východě.
Rekonstrukce hradu v roce 1420
Později byla severní a západní strana nádvoří zastavěna dvoupatrovými palácovými křídly. Za Mikuláše Zrinského pak jádro obklopila hradba spadající do vody, z vnitřní strany opatřená zemním násypem pro postavení děl. Jádro bylo vodním příkopem na východě a jihu odděleno od předhradí s hospodářskými budovami. Příkop dosahoval šířky 15 – 20 metrů a hloubky 4 metry. Původní Obdélné předhradí získalo v 16. století pevnostní charakter. Hradby dosáhly výšky 7 metrů a získaly opět zemní násypy pro postavení děl. Tři zbylá nároží zajistily bastiony protažené do ostré špice.
Rekonstrukce pevnosti v roce 1566
I tato část byla obklopená vodou a přístupná pouze po mostě ze Starého města, i to bylo obklopenou vodním příkopem o šíři 4-5 metrů a přístupné opět po mostě z tzv. Nového města. A i zde byl tentokrát cca desetimetrový vodní příkop a přístup jen po mostě. „Staré město“ převzalo roli předhradí a sloužilo k ubytování části posádky. O skutečném městě nemůžeme mluvit, i na naše středověké poměry se jednalo snad ani ne o městečko. Stejně tak „Nové město“, které rozšiřovalo obytný i hospodářský provoz a oddalovalo možnost ostřelování vlastní pevnosti. Na vrcholu hradeb a náspů byly polské ploty a koše naplněné zeminou svázané železnými obručemi.
Půdorys pevnosti – modře zdivo Zrinského pevnosti, fialově pozdější
Szigetvár patřil od roku 1463 rodu Garai, ale po bitvě u Moháče a zvolení Ferdinanda uherským králem, se přeměnil na jednu z pevností, o které se v Uhrách opírali Habsburkové. V roce 1530 posádka odrazila útok Jana Zápolského. Od roku 1543 byl místním hejtmanem Jiří Segesdi a pevnost získala na významu, když byla v souvislosti s tureckým postupem prakticky jediným opěrným bodem jižně od Balatonu. Dalšími hejtmany byli František Tahi, od roku 1553 Farkas Dersffy a od roku 1554 Ladislav Kerecsényi. Ten velel pevnosti při jejím obléhání roku 1556 a posléze marně žádal císaře o peníze na opravu poničených hradeb. Když se nesetkal s pochopením, rezignoval a nahradil jej Řehoř Farkasits. Od roku 1564 zde měl velitelství Mikuláš Zrinský.
Turecká armáda na pochodu
V létě 1566 kdy se předvoj tureckého vojska valil do Uher, zničil u Siklóse turecký tábor a úspěšně znepokojoval široké okolí. Sülejman se o úspěších nepřátel dozvěděl ještě v Bělehradě a rozhodl se pro změnu tažení. Novým cílem byl Szigetvár. Koneckonců i Szigetvár si zasloužil dobytí – uvolnila by se tím do budoucna cesta na Vídeň. Budínský paša Yahyapaşazade Arslan, ověnčený úspěchy v Malé válce zatím jel sultánovi vstříc, oznámit mu neradostné novinky. Svého úřadu se ujal v květnu a krátce neúspěšně obléhal hrad Várpalótu. Navíc záhy poté hejtman Várpalóty Jiří Thury zaútočil na Tatu a obsadil jí (mj. Várpalóta i Tata byly krásné anjouovské kastely). Aby toho nebylo málo velitel Györu hrabě Eckhard ze Salmu dobyl Veszprém. Válka tedy pro Turky nezačala dobře. Sultán i velkovezír Sokollu Mehmed z neúspěchů vyvodili důsledky. Arslan paša byl v sultánově ležení v Harkány 3. srpna 1566 popraven (někde se píše uškrcen, někde sťat).
Plán Szigetváru ze 16. století
Zrinský se zatím stáhl do své pevnosti, která byla nadstandardně zásobena potravinami i municí a střelným prachem. Počet obránců se obvykle uvádí 2 300, někdy až 3 000 převážně Chorvatů. Po zralé úvaze dopředu obětoval „Nové město“, jednak aby netříštil síly, jednak bylo příliš blízko břehu a bylo by snadným terčem pro turecké dělostřelce. Obranu soustředil na další linii Starého města a pevnosti.
Szigetvár – obraz Daniela Meisnera z roku 1627- fiktivní podoba patrně na základě staršího vyobrazení. Ve městě je již mešita, ale celek má podobu před rokem 1566.
První předsunuté oddíly přijely do okolí 2. srpna 1566, ale Zrinský proti nim aktivně působil a způsobil jim velké ztráty. To už ovšem nebylo možné, když se u pevnosti 5. srpna objevilo celé turecké vojsko. Sülejman si jako místo svého ležení vybral blízký kopec Simihelov, odkud byl dobrý výhled na obléhání. No kopec, ve zdejší rovinaté krajině spíše menší vyvýšenina. Vlastním velením vojska byl pověřen velkovezír Sokollu Mehmed Paša. Nad celým Szigetvárem vlály červené prapory a vztyčení sultánova stanu prý provázel čestný výstřel z děla „na pozdrav“.
Velký vezír Sokollu Mehmed Paša
Již 6. srpna byl nařízen první generální útok, který byl odražen. Do pevnosti bušila dělostřelba a zákopníci zatím připravovali náspy, cesty a mosty k lepším přesunům a samozřejmě k překonání vodních příkopů. 19. srpna bylo vše připraveno k dalšímu velkému útoku. Hradby starého města se pod náporem tureckých kulí zřítili a silný pěší útok byl veden po mostech a náspech z nasypané zeminy, hatí a klád. Turci díky vodním příkopům nemohli jednoduše využít svou početní převahu a měli velké ztráty. Přesto obránci naznali nemožnost smysluplné obrany Starého města a stáhli se do pevnosti. Aby toho nebylo málo nezdravé močálovité okolí udělalo své a v tureckém táboře vypukla epidemie úplavice.
Obléhání Szigetváru z počátku 20. století na základě Meisnerova obrazu
V průběhu obléhání se podařilo celkem sedmi obráncům proniknout skrze turecké linie a dorazit k císařské armádě. Ta dlela u Györu (Ráb) a její součástí byla mj. i hotovost českých zemí pod vedením Viléma z Rožmberka. Ať už se jednalo o liknavost velení nebo o reálné zhodnocení situace, nebylo pro záchranu Szigetváru uděláno nic. Je ovšem také otázka, jak vypadal zbytek vojska. Protože byl-li podobný tomu, co přišlo z Čech, nedalo se proti Turkům docílit výraznějšího, pokud vůbec nějakého, úspěchu. Česká hotovost byla stále založena na feudálním principu a jednotlivým kontingentům veleli páni z titulu urozenosti nikoli díky svému vojenskému vzdělání či nadání. Také jejich morálka byla mizivá a většina těch šikovnějších se tažení vyhnula úplně. Ani zastaralá výzbroj a válečné umění se nemohli měřit s profesionálními či poloprofesionálními vojáky z Uher a Turecka. Přesto se v moderní době objevily názory odsuzující Maxmiliána, který nedovolil Vilémovi z Rožmberka vytáhnout na pomoc Mikulášovi.
Obléhání Szigetváru Turky
Sultán Sülejman 5. září nabídl Zrinskému kapitulaci výměnou za vládu v celém Chorvatsku. Snad byla tato nabídka nemocného sultána snahou o dosažení posledního vítězství svého života. Zrinský neodpověděl a obávaný válečník a mocný sultán Sülejman Nádherný následujícího dne 6. září 1566 ve svém stanu po 46 letech vlády podlehl úplavici. Jeho smrt se nyní stala státním tajemstvím. Věděli o ní je jeho nejbližší, včetně velkovezíra. Nicméně Sokollu Mehmed záhy vyslal posla se zprávou pro Sülejmanova syna Selima, kterému byla doručena na břeh Marmarského moře po pouhých osmi dnech. 7. září jsou vedeny hned tři generální útoky na pevnost, ale jsou s těžkými ztrátami odraženy. Kromě prostých vojáků a janičárů jsou mezi mrtvými velitelé útoků, pašové Káhiry a Basry. Rozhodnost obránců, vodní příkopy a nemožnost zaútočit na široké frontě vykonali své.
Turecké vojsko pokračovalo v ostřelování a Mikuláš Zrinský s posledními cca 600 obránci se připravoval na poslední boj. 8. září ráno vybuchla pod jihozápadním nároží hradeb mina. Uvažoval jsem, jak jí tam asi mohli dostat, když podkop podle mě nebyl kvůli vodnímu příkopu a podloží realizovatelný. Nicméně turecká obrazová zpráva z obléhání ukazuje přesně tento veliký výbuch. Snad potápěči či plavci v noci nálož umístili na správné místo. Následoval další útok prý včetně řeckého ohně, silně podporovaný dělostřelbou a palbou z ručních zbraní. Obránci ustoupili do jádra, které bylo záhy zapáleno včetně hraběcích komnat v paláci. Další den silné bubnování a jekot trubek zvěstoval nadcházející poslední útok turecké přesily.
Turecký útok na pevnost s výbuchem miny
Takový konec si ale Mikuláš nepředstavoval. Nechtěl dopustit další útok, kterým by se Turci patrně dostali do hradu a on i jeho spolubojovníci by zde patrně byli pobyti jako krysy. To se nemělo stát. Hrabě Zrinský měl v sobě rozhodnost, odvahu a hrdost hraničící se sebeobětováním. Shromáždil prý své vojáky a pronesl příslovečně motivační řeč:
„Pojďme z tohoto místa v plamenech ven a postavme se nepřátelům. Kdo zemře, budiž s Bohem. Kdo přežij, budiž jeho jméno velebeno. Půjdu první a co udělám, udělejte též. A Bůh je můj svědek, nikdy vás neopustím mí bratři, mí rytíři!“
Mikuláš Zrinský před posledním útokem – obraz Otona Ivekovice
Útočníci se již valili po mostě, načež byla znenadání otevřena brána a doprostřed útočící masy vystřelilo zde umístěné těžké dělo (někde se píše o moždíři, ale nejsem si jistý, zda by měl v pevnosti své opodstatnění a zda může mít tak nízký náměr). Účinek sekaného olova na Turky namačkané na malém prostoru byl strašlivý. Před bránou se rázem uvolnil prostor a umetla se cesta dalšímu kroku tohoto plánu – posledního protiútoku Zrinského, v zásadě kolektivní sebevraždě. Ten beze zbroje (někde se uvádí se štítem) v čele svých vojáků vyrazil z brány. Tento útok byl pěší, byť Zrinský na koni v čele svých vojáků je nádherná představa, ale pouze romantických malířů.
Útok Mikuláše Zrinského – obraz Johanna Petera Krafta z roku 1825
..a ještě jednou od Simona Hollosyho z roku 1896
nebo od Bertalana Szekelyho z roku 1885
Kam až se útočící dostali, nevíme. Šíře mostu limitovala jejich rozvinutí a z prvotního překvapení Turci rychle vystřízlivěli. Strhl se sice boj muže proti muži, ale čerstvé zadní oddíly Turků zahájili na Zrinského muže palbu hlava nehlava. Sám velitel byl zasažen dvěma ranami z mušket, smrtelným pro něj byl další zásah šípem do hlavy. Většina obránců, kteří vyrazili na tento poslední útok, padla, zbytek však ještě stihl ustoupit do hradu a poslední baštou odporu se stal středověký bergfrit, kam se stáhli poslední přeživší vojáci pod vedením důstojníků Jiřího Kecskése a Jana Nováka.
Nicméně pro Turky již nebyl problém hrad i s věží ovládnout. Útočící oddíly pak většinu přeživších pozabíjeli, jen pár jich zachránili janičáři, respektující jejich odvahu. Jenže to ještě nebylo všechno. Zrinský očekával, že jeho útoku dopadne tak jak dopadl, při pohledu na obrovskou přesilu ani nebylo možno očekávat jiný výsledek, a tak nechal na začátku útoku zapálit dlouhou zápalnou šňůru s koncem ve skladišti prachu. A jak očekával po jeho smrti a ovládnutí pevnosti nepřítelem, se zde nalézalo velmi mnoho Turků, pátrajících po kořisti. Jeden z přeživších u výslechu vezírovi Ibrahímovi vypověděl, že zde není žádný zlatý poklad, jen mnoho střelného prachu, který záhy vybuchne. Vezír Ibrahím a jeho doprovod pak urychleně opustili jádro, aby následný výbuch zdemoloval vnitřní hrad a pohřbil zde i 3 000 Turků.
Velitel Sokollu Mehmed Paša vydal v sultánově jméně prohlášení o vítězství. Vítězství to bylo, ovšem velmi draze zaplacené. Pevnost byla zničena, z 2 300 obránců přežilo ne víc než 50 mužů. Turci museli odečíst 7 000 mrtvých janičárů a dalších 28 000 vojáků zemřelých jednak v důsledku urputné obrany, jednak na nejrůznější nemoci. Smrt se nevyhýbala ani výše postaveným, kromě sultána zde svůj konec našli i tři pašové. Nicméně součástí prohlášení byl i zhoršující se zdravotní stav sultána, který jej donutil k přerušení tažení a návratu do Istanbulu. Koneckonců zvolna se blížila zima, tradiční čas přerušení bojů a také palácových intrik. Oznámení sultánovi smrti se podařilo tajit po tři týdny.
Szigetvár dnes
Sama mrtvola Zrinského měla zvláštní zacházení – jednak byl posmrtně připraven o hlavu, která byla poslána budínskému pašovi. Ten jí s poctami poslal do ležení císařského vojska. Zbytek těla byl nabalzamován a slavnostně pohřben. Svůj poslední odpočinek nalezl v chrámu paulánského kláštera u Čakovce. Existují i jiné verze Mikulášova skonu, jedna, že byl zajat těžce zraněný a následně sťat, druhá, že byl zajat nezraněn, ale také popraven.
Ovšem hrdinnou obranou a smrtí si Mikuláš vysloužil nehynoucí slávu. Stal se chorvatským i maďarským národním hrdinou. Zvěsti o událostech ve Szigetváru obletěli celou Evropu. Chorvatský básník Brne Karnarutić ze Zadaru napsal roku 1573 dílo Dobytí města Szigetu, které vyšlo tiskem v Benátkách roku 1584. Mikuláš VII. Zrinský, pravnuk Mikuláše IV., napsal roku 1647 o obléhání a obraně Szigetváru dílo Szigetské nebezpečí, které se vydává v Maďarsku dodnes. Mikulášův bratr Petr vydal roku 1647 chorvatsky Obležení Szigetu. Chorvatský šlechtic Pavao Vitezović vydal roku 1684 Sbohem Szigete. V roce 1876 napsal Ivan Zajc operu Nikola Šubić Zrinski, která se stala v Chorvatsku velmi slavnou a populární. I jedno z nejvyšších chorvatských vyznamenání je řád Nikoli Šubiče Zrinského. Samozřejmě ohlas hrdiny zasáhl výrazně i do výtvarného umění a zpodobnění Zrinského a jeho útoku se stalo častým tématem romantických a obrozeneckých děl a to i v Čechách.
Mikuláš Šubić Zrínský – obraz Mikoláše Alše
Obrana Szigetváru Mikulášem Zrinským – Alfons Mucha Slovanská epopej
Nový sultán Selim II. neměl zájem na výbojích a válkách, raději se věnoval radovánkám v přepychu svých paláců. V roce 1568 byl v Adrianopoli dojednán mír mezi Osmanskou říší a císařem Maxmiliánem. Mír měl trvat 8 let a každý rok mělo Turecko obdržet tribut 30 000 dukátů.
Pevnost byla záhy obnovena pod vedením alexandrettského beje. Nárožní špičaté bastiony, zničené při obléhání byly nahrazeny vícebokými s dělostřeleckými kasematy. Zničený středověký hrad již nebyl samostatný. Hradby byly protaženy až k němu a k jeho bokům a severozápadně od něj byl postaven rozměrný bastion, který jej skryl. Uprostřed pevnosti byla postavena mešita stojící dodnes.
V roce 1574 turecká posádka hned dvakrát odolala císařskému útoku. V roce 1596 byl vytvořen Sigetvarský sandžak jako územněsprávní jednotka podřízená Pešti, ale již v roce 1600, bylo jeho sídlo přeneseno do Nagykanisze. „Osvobození“ přišlo až po rozsáhlém císařském útoku proti Turkům v osmdesátých letech 17. století. 4. dubna 1688 k Szigetváru přitáhlo vojsko vedené plukovníkem Gaborem Vecchiem. 500 členná posádka pod vedením Hasana Beje kapitulovala po velmi dlouhé době až 13. února 1689. Velitelem pevnosti se stal právě plukovník Vecchi a začal s rozsáhlou obnovou. Byl ponechán základní půdorys turecké pevnosti, ale hradba byla zvýšena na 8 metrů a zevnitř opatřena násypem. V letech 1712 a 1713 byly podél východní strany postaveny kasárna a na severu stáje. Uprostřed jižní stěny byla postavena malá barokní věžička. I přestavěná pevnost prošla bojovým křestem v roce 1706, kdy jí neúspěšně obléhali Kuruci Františka II. Rákócziho (praprapravnuka Mikuláše Zrinského). Definitivně svůj vojenský význam ztratila za Marie Terezie. Poté byly vysušeny veškeré příkopy a okolní močály.
Plán pevnosti L.Anguissoly z roku 1689
Dnešní stav tedy velmi výrazně neodpovídá tomu, jak vypadala pevnost v době obléhání. V mešitě je velmi pěkné muzeum o dějinách pevnosti i o obléhání. Nad stájemi na severní straně se snad v průběhu sedmdesátých či osmdesátých let, pokoušeli vybudovat turistické zázemí, ale zůstalo jen u obvodového zdiva. V roce 1994 byl ve městě otevřen park Maďarsko-Tureckého přátelství jako památník obléhání roku 1566. Zpřístupněn byl k 500. výročí narození Sülejmana a dominoval mu symbolický pohřební kámen z bronzu se sultánovým portrétem v nadživotní velikosti (6,5 metru). Původně zde byl jen Sülejman, což vyvolalo poměrně bouřlivou reakci po celém Maďarsku. Tomu se nelze příliš divit osobně jsem překvapen, že něco takového vůbec existuje. Turecký autor sochy tedy záhy dostal zakázku i na sochu Mikuláše. Park byl dále upravován, to vše na náklady turecké strany. Ta má také park pronajatý od Maďarska na 99 let za symbolický jeden forint ročně.
Ačkoli o tom neexistují písemné důkazy, předpokládá se, že po smrti Sülejmana bylo jeho srdce vyjmuto a uloženo někde v okolí Szigetváru. Tohoto příběhu se ujal Norbert Pap z Péčské univerzity a za finanční záštity Turecka po pohřbeném srdci pátrá.
POUŽITÁ LITERATURA
Kontler, László: Dějiny Maďarska. Praha 2008.
Pražák, Richard: Dějiny Maďarska. Brno 1993.
https://wikipedia.org
http://jupiter.elte.hu/ujlapelokeszito/fooldal.html
http://www.palba.cz/
http://www.varak.hu
http://dergiler.ankara.edu.tr/dergiler/19/26/172.pdf
http://www.hrad-rozmberk.eu/
- palo satko
- Kapitán
- Příspěvky: 2541
- Registrován: 16/9/2013, 17:59
- Bydliště: Pezinok, Slovensko
- jarl
- 3. Generálmajor
- Příspěvky: 4164
- Registrován: 19/2/2009, 15:45
- Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic
Re: Obléhání Szigetváru roku 1566 a Mikuláš Zrinský
I mě článek potěšil. Před pár lety jsem si v Moravském Krumlově prohlížet ten Muchův obraz a jenom matně jsem tušil o jakou událost se vlastně jedná a teď jsem to dostal naservírováno na stříbrném podnose. Nebyla by nějaká dobová mapa pomezí Uherska a Osmanské říše, abych měl lepší představu a strategickém významu pevnosti Szigetvár?
Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
- Alchymista
- 5. Plukovník
- Příspěvky: 4883
- Registrován: 25/2/2007, 04:00
Re: Obléhání Szigetváru roku 1566 a Mikuláš Zrinský
Čítavé, informačne výživné a nie príliš dlhé... Dobré.
Jarl
tu je mapa stavu z roku 1576 - desať rokov po popisovaných udalostiach, ale hranice sa už po Sulejmanovej smrti príliš nemenili, zaujímavá by však bola aj mapa z obdobia krátko pred pádom Szigetváru Uhorsko na konci 16. storočia Osmanské imperium 1451-1566 Osmanské imperium v dobe Sulejmanovej smrti 1566 - Szigetvár tam síce priamo nie je, ale dá sa to odhadnúť z predošlých máp...
Jarl
tu je mapa stavu z roku 1576 - desať rokov po popisovaných udalostiach, ale hranice sa už po Sulejmanovej smrti príliš nemenili, zaujímavá by však bola aj mapa z obdobia krátko pred pádom Szigetváru Uhorsko na konci 16. storočia Osmanské imperium 1451-1566 Osmanské imperium v dobe Sulejmanovej smrti 1566 - Szigetvár tam síce priamo nie je, ale dá sa to odhadnúť z predošlých máp...
Оптимисты изучают английский язык, пессимисты - китайский. А реалисты - автомат Калашникова
Re: Obléhání Szigetváru roku 1566 a Mikuláš Zrinský
Hezké mapy, ale ta poslední je zejména v horní části Uher dost nepřesná. Erlau, alias Eger padl až rioku 1596, stejně jako území severovýchodně od něj.
Takže asi nejlepší je ta první. Selim II. Opilec opravdu území v Uhrách nerozšířil, takže vůči roku 1565 je Budínský pašalík rozšířen pouze o Szigetvár a zmenšen o Veszprém (Weissbrunn) a Tatu a Tatabányu (Totiserkolonie).
Takže asi nejlepší je ta první. Selim II. Opilec opravdu území v Uhrách nerozšířil, takže vůči roku 1565 je Budínský pašalík rozšířen pouze o Szigetvár a zmenšen o Veszprém (Weissbrunn) a Tatu a Tatabányu (Totiserkolonie).
- Alchymista
- 5. Plukovník
- Příspěvky: 4883
- Registrován: 25/2/2007, 04:00
Re: Obléhání Szigetváru roku 1566 a Mikuláš Zrinský
Ani sa tomu príliš nečudujem - posledná, čiernobiela mapa je z nejakých tureckých stránok...
Prvá je z Wiki a podobných máp autor vytvoril viac (a zdá sa že je v tomto smere na wiki hodne aktívny - stálo by možno za podrobnejšie hľadanie, či nevytvoril aj mapy z obdobia Sulejmanovej smrti okolo roku 1566)
Stredná europa okolo roku 1683 - vnútorná organizácia území osmanskej ríše
Prvá je z Wiki a podobných máp autor vytvoril viac (a zdá sa že je v tomto smere na wiki hodne aktívny - stálo by možno za podrobnejšie hľadanie, či nevytvoril aj mapy z obdobia Sulejmanovej smrti okolo roku 1566)
Stredná europa okolo roku 1683 - vnútorná organizácia území osmanskej ríše
Оптимисты изучают английский язык, пессимисты - китайский. А реалисты - автомат Калашникова
Re: Obléhání Szigetváru roku 1566 a Mikuláš Zrinský
Otázka jazykozpytná: Podle toho co jsem slyšel, je město pojmenováno jménem poch. z jiddiš - prý v té podobě jazyka jaký se ve středověku používal na daném území, Sighet znamená počátek, začátek.
Napovídalo by tomu (tedy té cizokrajnosti jména) i to, že na Ukrajině se kraji okolo města říká "Malamore Sighet", což fakt netuším z jakého jazyka to je a co to má znamenat, nic mi to nepřipomíná.
Je to pravda? Resp. máme i nějaké další informace?
Oprava, ovšem otázka trvá: Město Sighet (a kraj Malamore Sighet) je JINÉ město a kraj, ležící na dn. Ukrajině. Nicméně, pokud je jméno jednoho města odvozováno z Jiddiš, platí to i o tomto?
Omlouvám se za prvotní zeměpisný omyl
Napovídalo by tomu (tedy té cizokrajnosti jména) i to, že na Ukrajině se kraji okolo města říká "Malamore Sighet", což fakt netuším z jakého jazyka to je a co to má znamenat, nic mi to nepřipomíná.
Je to pravda? Resp. máme i nějaké další informace?
Oprava, ovšem otázka trvá: Město Sighet (a kraj Malamore Sighet) je JINÉ město a kraj, ležící na dn. Ukrajině. Nicméně, pokud je jméno jednoho města odvozováno z Jiddiš, platí to i o tomto?
Omlouvám se za prvotní zeměpisný omyl
"Zapomněli jste na syny Vorvénovy. Ztratili jste Greptrovo kladivo. Vás nikdo mstít nebude." Dr. Lazarus
Re: Obléhání Szigetváru roku 1566 a Mikuláš Zrinský
Podle mě tedy ne. A pravděpodobnější mi přijde odvozenina od maďarského sziget = ostrov, zejména v situaci, kdy hrad opravdu stojí na ostrově, tedy Sziget (ostrov) vár (hrad) = Ostrovní hrad.
"Malamore Sighet" je předpokládám dnešní město Sighetu Marmației v Rumunsku (česky archaicky Marmarošská Sihoť, ukrajinsky Сигіт-Мармароський, maďarsky Máramarossziget) v bývalé marmarošské župě dnes na hranicích s Ukrajinou.
Opět slovo sziget odkazuje na ostrov, když město leželo na soutoku Tisy a Izy mezi nimiž se navíc nacházejí močály. Tedy ne jakékoliv okolí města, ale dnes ukrajinské okolí dřívějšího sídla župy.
Nic jiddiš bych tam nehledal on tam zase v době, kdy vzniklo jméno, města takový vliv a zastoupení židovské obce nebyl.
EDIT od Pátrače: pane Hájku nějak se Vám podařilo vložit dva stejné příspěvky. Jeden jsem odmazal po kontrole že jsou na slovo stejné, nějaký šotek či co.
"Malamore Sighet" je předpokládám dnešní město Sighetu Marmației v Rumunsku (česky archaicky Marmarošská Sihoť, ukrajinsky Сигіт-Мармароський, maďarsky Máramarossziget) v bývalé marmarošské župě dnes na hranicích s Ukrajinou.
Opět slovo sziget odkazuje na ostrov, když město leželo na soutoku Tisy a Izy mezi nimiž se navíc nacházejí močály. Tedy ne jakékoliv okolí města, ale dnes ukrajinské okolí dřívějšího sídla župy.
Nic jiddiš bych tam nehledal on tam zase v době, kdy vzniklo jméno, města takový vliv a zastoupení židovské obce nebyl.
EDIT od Pátrače: pane Hájku nějak se Vám podařilo vložit dva stejné příspěvky. Jeden jsem odmazal po kontrole že jsou na slovo stejné, nějaký šotek či co.
Re: Obléhání Szigetváru roku 1566 a Mikuláš Zrinský
Inak Helena Zrínska je aj so svojim synom Františkom II. Rákocim pochovaná v dóme svätej Alžbety v Košiciach. Na rozdiel od Mikuláša Zrínskeho už bola v opozícii k Habsburgovcom, na čo mali určite vplyv aj jej otec a strýko. Obaja boli chorvátskymi bánmi a vo svojej dobe vyhlásenými turkobijcami.
Memento Mori
- Alchymista
- 5. Plukovník
- Příspěvky: 4883
- Registrován: 25/2/2007, 04:00
Re: Obléhání Szigetváru roku 1566 a Mikuláš Zrinský
Alfik - aký význam by malo maž slovo v "jidiš"?
V slovenčine existuje výraz "sihoť" (-te žen.r.) (v lokálnych formách pomiestnych názvov aj sihel, sigoť, sichoť, siheď/siheť, cigoď/cigoť a podobne) vo významoch
=> suchá zem medzi ramenami rieky, malý polostrov, ostrov, štrkový nános rieky (obyč. porastený krovím)
-> mokravá/mokrá sihoť -> bahnistý polo/ostrov v rieke či potoku, tiež bahnistá oblasť v mieste sútoku riek a potokov, spravidla v záplavovej oblasti, alebo "často" zaplavovaná pri povodniach
-> slovný zvrat "žil na sihoti/cigoti" (alebo ina podobná forma) = žil na "vyhnanisku", na okraji dediny, obrazne tiež na okraji spoločnosti - sihoť, aj keď ležala v hraniciach dediny, sa za súčasť dediny nepovažovala, hoci inak patrila k jej pozemkom (ak napríklad dom "na sihoti" vyhorel, dedina ako spoločenstvo sa na jeho obnove nepodielala, na rozdiel od domu "v dedine")
a tiež:
Zemepisná poloha Szigetváru napovedá, že miesto mohlo byť (a pravdepodobne aj bolo) osídlené už pred príchodom maďarov, teda v období Velkej Moravy alebo dokonca predním slovanským obyvateľstvom a popis prostredia zodpovedá obsahu slovenského výrazu sihoť.
Bolo by zaujímavé zistiť, či podobný výraz s podobným významom existuje napríklad v chorvátštine alebo srbštine.
V slovenčine existuje výraz "sihoť" (-te žen.r.) (v lokálnych formách pomiestnych názvov aj sihel, sigoť, sichoť, siheď/siheť, cigoď/cigoť a podobne) vo významoch
=> suchá zem medzi ramenami rieky, malý polostrov, ostrov, štrkový nános rieky (obyč. porastený krovím)
-> mokravá/mokrá sihoť -> bahnistý polo/ostrov v rieke či potoku, tiež bahnistá oblasť v mieste sútoku riek a potokov, spravidla v záplavovej oblasti, alebo "často" zaplavovaná pri povodniach
-> slovný zvrat "žil na sihoti/cigoti" (alebo ina podobná forma) = žil na "vyhnanisku", na okraji dediny, obrazne tiež na okraji spoločnosti - sihoť, aj keď ležala v hraniciach dediny, sa za súčasť dediny nepovažovala, hoci inak patrila k jej pozemkom (ak napríklad dom "na sihoti" vyhorel, dedina ako spoločenstvo sa na jeho obnove nepodielala, na rozdiel od domu "v dedine")
a tiež:
Wiki sa teda priamo dovoláva praslovanského/staroslovanského koreňa výrazu.https://sk.wikipedia.org/wiki/Cige%C4%BE píše:Názov obce Cigeľ pochádza zo slovenského slova "siheľ" (sihoť) a má rovnaký praslovanský pôvod ako slová sihla a sihlina s pôvodným významom „mokré miesto, močaristá lúka". Význam „porast na lúke, lúčny les" je druhotný, podobne ako v slove luh(y) „lúčne lesy".
Zemepisná poloha Szigetváru napovedá, že miesto mohlo byť (a pravdepodobne aj bolo) osídlené už pred príchodom maďarov, teda v období Velkej Moravy alebo dokonca predním slovanským obyvateľstvom a popis prostredia zodpovedá obsahu slovenského výrazu sihoť.
Bolo by zaujímavé zistiť, či podobný výraz s podobným významom existuje napríklad v chorvátštine alebo srbštine.
Оптимисты изучают английский язык, пессимисты - китайский. А реалисты - автомат Калашникова
Re: Obléhání Szigetváru roku 1566 a Mikuláš Zrinský
Dobrý den pane Hájku, mám pár věcí:
Primo: jupíí to je práce jako víno. Příjemné čtení a chlapovi a chlapech nejchlapovatějším a nejchlapovatějších, jak by napsal Destroyman.
Secundo: mám takový dotaz. Bohužel vás budu nutit je spekulacím, ale zkuste to. Co myslíte, kdyby Zrinyj a jeho lidé odrazili ještě jeden útok, vzdali by to Turci? Přece jen, sultán byl mrtvý. Mě to vždy leželo v hlavě, kdyby Zrinyj věděl že sultán už není, možná by to ještě zkusil.... je to mimořádný vojenský čin.
Tertio: o nějakých 110 let později proběhla velmi zajímavá korespondence jako důsledek nekonečné války mezi donskými a záporožskými kozáky na jedné straně a Tureckou říší na druhé. Tato výměna zdvořilostí vypadal takto:
V roce 1676 napsal turecký sultán Mehmet VI. tento dopis kozákům ze Záporoží: citace:
Jako sultán, syn Mohameda, bratr slunce a měsíce, vnuk a vicekrál Alláha, vládce království Makedonie, Balylonu, Jeruzaléma, Horního a Dolního Egypta, císař nad císaři, panovník nad panovníky, výjimečný rytíř, nikdy neporažený, vytrvalý strážce hrobky Ježíše Krista, správce vybraný samotným Alláhem, naděje a útěcha muslimů, vítěz nad křesťany a jejich velký ochránce - nařizuji vám, záporožským kozákům, abyste se mi dobrovolně a bez odporu podřídili, a zdrželi se obtěžování dalšími útoky.
Odpověď kozáků: citace:
Záporožští kozáci tureckému sultánovi!
Ó sultáne, turecký ďáble a příteli a potomku ďábla, tajemníku samotného Lucifera. Jaký ďábelský druh rytíře to jsi, když nedokážeš zabít ježka s holou prdelí? Ďábel sere, tvoje vojsko žere. Nepodřídíš si, ty zkurvysynu, křesťanské syny; nebojíme se tvojí armády a budeme proti ní bojovat na zemi i na moři, matkomrde.
Ty babylonský kuchaři, makedonský koláři, sládku z Jeruzaléma, ovcomrde z Alexandie, pasáku prasat z Horního a Dolního Egypta, arménské prase, podolský zloději, tatarský pohádkáři, popravčí z Kamence a hlupáku celého světa a podsvětí, idiote před Bohem, vnuku hada, vřede na svém ptákovi. Prasečí rypáku, kobylí prdeli, jateční pse, nepokřtěná hlavo, přeřízni vlastní matku!
Tak prohlašujeme my záporožští, ty ubožáku. Nebudeš pást ani křesťanská prasata. Tím končíme, protože neznáme datum a nemáme kalendář; měsíc je na nebi, léta páně, ten samý den jako každý jiný, takže si polib prdel!
Ataman Ivan Sirko s celým záporožským vojskem.
Psaní dopisu bylo zachyceno na slavném obraze Ilji Rjepina. Zde je jeho reprodukce.
Jaká byla reakce turecké strany? Nevím. Jen doufám, že kozáci měli dost rozumu a dopis poslali po nějakém tureckém zajatci. Mám obavu, že posel s tímto dopisem asi nedopadl dobře - naražení na kůl bych viděl jako ještě poměrně rychlou a milosrdnou smrt.
Pane Hájku, máte tušení k čemu je vztažena replika řezníku z Kamence? Mě se něco motá v hlavě, že jsem jako kluk viděl nějaký film o obraně nějakého hradu Kamenec právě proti Turkům, ale nejsem schopen nic zjistit.
Primo: jupíí to je práce jako víno. Příjemné čtení a chlapovi a chlapech nejchlapovatějším a nejchlapovatějších, jak by napsal Destroyman.
Secundo: mám takový dotaz. Bohužel vás budu nutit je spekulacím, ale zkuste to. Co myslíte, kdyby Zrinyj a jeho lidé odrazili ještě jeden útok, vzdali by to Turci? Přece jen, sultán byl mrtvý. Mě to vždy leželo v hlavě, kdyby Zrinyj věděl že sultán už není, možná by to ještě zkusil.... je to mimořádný vojenský čin.
Tertio: o nějakých 110 let později proběhla velmi zajímavá korespondence jako důsledek nekonečné války mezi donskými a záporožskými kozáky na jedné straně a Tureckou říší na druhé. Tato výměna zdvořilostí vypadal takto:
V roce 1676 napsal turecký sultán Mehmet VI. tento dopis kozákům ze Záporoží: citace:
Jako sultán, syn Mohameda, bratr slunce a měsíce, vnuk a vicekrál Alláha, vládce království Makedonie, Balylonu, Jeruzaléma, Horního a Dolního Egypta, císař nad císaři, panovník nad panovníky, výjimečný rytíř, nikdy neporažený, vytrvalý strážce hrobky Ježíše Krista, správce vybraný samotným Alláhem, naděje a útěcha muslimů, vítěz nad křesťany a jejich velký ochránce - nařizuji vám, záporožským kozákům, abyste se mi dobrovolně a bez odporu podřídili, a zdrželi se obtěžování dalšími útoky.
Odpověď kozáků: citace:
Záporožští kozáci tureckému sultánovi!
Ó sultáne, turecký ďáble a příteli a potomku ďábla, tajemníku samotného Lucifera. Jaký ďábelský druh rytíře to jsi, když nedokážeš zabít ježka s holou prdelí? Ďábel sere, tvoje vojsko žere. Nepodřídíš si, ty zkurvysynu, křesťanské syny; nebojíme se tvojí armády a budeme proti ní bojovat na zemi i na moři, matkomrde.
Ty babylonský kuchaři, makedonský koláři, sládku z Jeruzaléma, ovcomrde z Alexandie, pasáku prasat z Horního a Dolního Egypta, arménské prase, podolský zloději, tatarský pohádkáři, popravčí z Kamence a hlupáku celého světa a podsvětí, idiote před Bohem, vnuku hada, vřede na svém ptákovi. Prasečí rypáku, kobylí prdeli, jateční pse, nepokřtěná hlavo, přeřízni vlastní matku!
Tak prohlašujeme my záporožští, ty ubožáku. Nebudeš pást ani křesťanská prasata. Tím končíme, protože neznáme datum a nemáme kalendář; měsíc je na nebi, léta páně, ten samý den jako každý jiný, takže si polib prdel!
Ataman Ivan Sirko s celým záporožským vojskem.
Psaní dopisu bylo zachyceno na slavném obraze Ilji Rjepina. Zde je jeho reprodukce.
Jaká byla reakce turecké strany? Nevím. Jen doufám, že kozáci měli dost rozumu a dopis poslali po nějakém tureckém zajatci. Mám obavu, že posel s tímto dopisem asi nedopadl dobře - naražení na kůl bych viděl jako ještě poměrně rychlou a milosrdnou smrt.
Pane Hájku, máte tušení k čemu je vztažena replika řezníku z Kamence? Mě se něco motá v hlavě, že jsem jako kluk viděl nějaký film o obraně nějakého hradu Kamenec právě proti Turkům, ale nejsem schopen nic zjistit.
Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:
JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
- Alchymista
- 5. Plukovník
- Příspěvky: 4883
- Registrován: 25/2/2007, 04:00
Re: Obléhání Szigetváru roku 1566 a Mikuláš Zrinský
kamenec/kamienec je na ukrajine a juhuvýchode poľska výraz používaný pre hrad, či skôr mestskú pevnosť (sťahovalo sa do nich aj obyvateľstvo z okolia), takých pevností bolo viac, meno má obvykle formu "kamienec nejaký". Skutočných pevností, nie imitácií ako v západnej európe - porovnateľné sú azda len križiacke hrady v Sýrii. Obrana a obliehanie bývali obvykle dlhé a krvavé - a s porazenými nikto príliš jemne nezaobchádzal.
"Mäsiar z Kamenca" je zrejme myslené rýchle dobitie "Kamienca Podolskiego" 18.–27. 8. 1672 , ktorý bránilo cca 1500-1800 poľských bojovníkov proti cca 120-150 tisíc turkom v poľsko-tureckej vojne 1672-76. Boli tam nejaké dohody pri kapitulácii poliakov a neboli zrejme dodržané - poliaci kapitulovali 27.8., 30.8. opustili pevnosť, ale veľkovezír (zrejme "Mehmed Köprül") vstúpil do mesta až 3.9. - mesto bolo asi "tradične" tri dni plienené tureckým vojskom, čo podľa dohody nemalo byť dopustené...
"Mäsiar z Kamenca" je zrejme myslené rýchle dobitie "Kamienca Podolskiego" 18.–27. 8. 1672 , ktorý bránilo cca 1500-1800 poľských bojovníkov proti cca 120-150 tisíc turkom v poľsko-tureckej vojne 1672-76. Boli tam nejaké dohody pri kapitulácii poliakov a neboli zrejme dodržané - poliaci kapitulovali 27.8., 30.8. opustili pevnosť, ale veľkovezír (zrejme "Mehmed Köprül") vstúpil do mesta až 3.9. - mesto bolo asi "tradične" tri dni plienené tureckým vojskom, čo podľa dohody nemalo byť dopustené...
Naposledy upravil(a) Alchymista dne 3/9/2015, 15:15, celkem upraveno 3 x.
Оптимисты изучают английский язык, пессимисты - китайский. А реалисты - автомат Калашникова
Re: Obléhání Szigetváru roku 1566 a Mikuláš Zrinský
Pátrač
Primo - o hodnovernosti tejto udalosti sa doteraz vedú spory. Pravdepodobne je do značnej miery pozmenená ľudovou slovesnosťou
Secundo - ide pravdepodobne o dobytie Kamenca podolského osmanským vojskom v roku 1672.
A ešte pánovi Hájekovi. Reálnejšie mi príde ako spôsob popravy Arslana paši uškrtenie hodvábnou šňúrou. Bol to tradičný spôsob, ako sultán vynášal trest smrti nad vysokými úradníkmi.
Primo - o hodnovernosti tejto udalosti sa doteraz vedú spory. Pravdepodobne je do značnej miery pozmenená ľudovou slovesnosťou
Secundo - ide pravdepodobne o dobytie Kamenca podolského osmanským vojskom v roku 1672.
A ešte pánovi Hájekovi. Reálnejšie mi príde ako spôsob popravy Arslana paši uškrtenie hodvábnou šňúrou. Bol to tradičný spôsob, ako sultán vynášal trest smrti nad vysokými úradníkmi.
Memento Mori
Re: Obléhání Szigetváru roku 1566 a Mikuláš Zrinský
@pátrač
pokud dokázal Sokollu Mehmed udržet v tajnosti sultánovu smrt 3 týdny, myslím, že by se nic nezměnilo. Sokollu by chtěl završit tažení vítězně. To by se spíš musela pohnout vysvobozující císařská armáda.
A vzhledem k tomu, že to vědělo jen několik vyvolených, Zrinský neměl šanci se to dozvědět.
A i kdyby, už se bránili pouze na hradě, který hořel. Turkům by nedělalo potíže je dorazit a nemusel by to být žádný obrovský výkon s obrovskou převahou.
Ke Kamenci .. na Kamenci Podolském přeci zemřel pan Wolodyjowski, když šel po kapitulaci (po zradě měšťanů) do prachárny s pochodní.. to je prakticky to jediné co si z toho filmu pamatuju
o podrobnostech nevím nic bližšího, ale v zásadě se k tomu už vyjádřili ostatní.
@riho
ať jsem procházel co jsem procházel žádný náznak byť sebemenšího zpochybnění této události jsem nenašel. Jak to bylo přesně už samozřejmě nezjistíme. Tato verze patrně pochází od těch několika přeživších.
také mi "tradiční" uškrcení paši přijde pravděpodovnější, ale narazil jsem i na "decapited" tedy "odhlavit, popravit" tak jsem to uvedl pro úplnost
pokud dokázal Sokollu Mehmed udržet v tajnosti sultánovu smrt 3 týdny, myslím, že by se nic nezměnilo. Sokollu by chtěl završit tažení vítězně. To by se spíš musela pohnout vysvobozující císařská armáda.
A vzhledem k tomu, že to vědělo jen několik vyvolených, Zrinský neměl šanci se to dozvědět.
A i kdyby, už se bránili pouze na hradě, který hořel. Turkům by nedělalo potíže je dorazit a nemusel by to být žádný obrovský výkon s obrovskou převahou.
Ke Kamenci .. na Kamenci Podolském přeci zemřel pan Wolodyjowski, když šel po kapitulaci (po zradě měšťanů) do prachárny s pochodní.. to je prakticky to jediné co si z toho filmu pamatuju
o podrobnostech nevím nic bližšího, ale v zásadě se k tomu už vyjádřili ostatní.
@riho
ať jsem procházel co jsem procházel žádný náznak byť sebemenšího zpochybnění této události jsem nenašel. Jak to bylo přesně už samozřejmě nezjistíme. Tato verze patrně pochází od těch několika přeživších.
také mi "tradiční" uškrcení paši přijde pravděpodovnější, ale narazil jsem i na "decapited" tedy "odhlavit, popravit" tak jsem to uvedl pro úplnost
Naposledy upravil(a) t.hajek dne 3/9/2015, 22:35, celkem upraveno 1 x.
Re: Obléhání Szigetváru roku 1566 a Mikuláš Zrinský
Jojo, to bude ono (oboje). Dík.t.hajek píše:Podle mě tedy ne. A pravděpodobnější mi přijde odvozenina od maďarského sziget = ostrov, zejména v situaci, kdy hrad opravdu stojí na ostrově, tedy Sziget (ostrov) vár (hrad) = Ostrovní hrad.
"Malamore Sighet" je předpokládám dnešní město Sighetu Marmației v Rumunsku (česky archaicky Marmarošská Sihoť, ukrajinsky Сигіт-Мармароський, maďarsky Máramarossziget) v bývalé marmarošské župě dnes na hranicích s Ukrajinou.
Opět slovo sziget odkazuje na ostrov, když město leželo na soutoku Tisy a Izy mezi nimiž se navíc nacházejí močály. Tedy ne jakékoliv okolí města, ale dnes ukrajinské okolí dřívějšího sídla župy.
Nic jiddiš bych tam nehledal on tam zase v době, kdy vzniklo jméno, města takový vliv a zastoupení židovské obce nebyl.
EDIT od Pátrače: pane Hájku nějak se Vám podařilo vložit dva stejné příspěvky. Jeden jsem odmazal po kontrole že jsou na slovo stejné, nějaký šotek či co.
"Zapomněli jste na syny Vorvénovy. Ztratili jste Greptrovo kladivo. Vás nikdo mstít nebude." Dr. Lazarus