Díl III.
Část 1.
Když přišel rozkaz od Mansteina k opuštění kotle dne 16. února 1944 a štáb 42. sboru vybalil plány úniku z beden, byl již kotel po těžkých bojích malý. Velitelství 42. sboru, které velelo úniku z kotle, leželo v severozápadním okraji Šenderovky v selském domku. K celému kotli ještě patřili 3 další vesnice.
Novo – Buda , bráněná boji ztenčenou a statečnou brigádou Walonie“ – Belgičany – ti jí budou muset však brzy vyklidit. Dále vesnicemi Chilki a Komorovka. Německé jednotky, v těchto posledních dvou jmenovaných vesnicích, prakticky celý den 16. února 1944 čelili sovětským útokům.
V chatách v Šenderovce leželo 4 000 raněných. Od 10. února 1944 totiž letouny do kotle nelétaly. Na rozbahněném terénu na letišti v Korsuň – Ševčenkovském, již nedokázal žádný pilot přistát a později 13. února 1944 bylo město opuštěno.
Nyní tedy 16. února jsou v Šenderovce ranění, štáby praporů, pluků a divizí. V ulicích, zahradách a vedle domů v Šenderovce stojí děla, opravárenské tanky, polní kuchyně, motorová vozidla a koňské potahy.
Kde je ještě místo hoří ohně. Na nich se podle rozkazu pálí dokumenty, válečné deníky a osobní věci, které mohou vojáci postrádat.
Vojáci si sebou vezmou vše pro boj zblízka a to co mimo toho unesou, aniž by byla jejich bojová činnost omezena.
Rusům nechtějí nechat nic co by se jim hodilo. Vojáci mají povoleno vzít si jen zbraně, bojová vozidla a polní kuchyně.
Ženy – spojařky, jsou rozděleny do jednotlivých jednotek. Jsou nejvíce ohroženy a je jasné proč.
Přestože jsou pečlivě hlídány – závěrečná zpráva konstatuje, že se nezachránila ani jedna – všechny jsou vedeny v kolonce nezvěstné.
Zástupce velitele pro věci zpravodajské 42. sboru major Hermani seznamuje, nyní již bez utajení, na poradě důstojníky s plánem úniku. Ze situační mapy, pověšené na stěně, vysvětluje detailně co musí každý z důstojníků vědět – při úniku už bude velet každý sám svým mužům a bude muset improvizovat. Říká jim:
„Tady je úsek Chilki – Komorovka. Vyrazíme ve 3 úderných klínech. V hlubokém rozčlenění. Bez palebné přípravy. První dějství musí proběhnout bezhlučně. Protivníka je třeba přemoci bodnými a sečnými zbraněmi. Průlom jedním rázem až do prostoru Džuršency – kóta 239. Tam nás přijme 3. ts.“
Plán byl takový, že vpravo půjde bojová skupina B ( 112.pd + zbytky různých divizí), uprostřed 72. pd a vlevo mechanizovaná divize SS „ Viking“. Celkem 40 000 mužů. Velitelem je generál Lieb.
Velitel kotle generál Stemmermann zůstává se zadním vojem.
Zadní voj tvoří 57. pd generála Trowitze a 88. pd generála hraběte Rittberga. Části 389. pd, kromě protitankového oddílu, a odštěpené skupiny 167. a 168. pd jsou začleněné do 57. pd. Voj generála Trowitze má tak 3 500 mužů. Divize hraběte Rittberga je o něco slabší. Ústup unikajících divizí tedy kryje přibližně 6 000 mužů. Ranění, kteří nejsou schopni transportu, mají být spolu s lékaři a zdravotnickým personálem ponecháni na místě a předáni Sovětům. To byla nejhorší část plánu. Ale ani jedna jednotka se tímto posledním nařízením plně neřídila. Mnoho jednotek si své raněné, jak uvidíme bralo sebou a nejen raněné.
Vojáci měli napsat dopisy svým nejbližším a mezi sebou si je vyměnit, tak aby kdo přežije doručil zprávu o druhém.
Na poradě ještě zpravodajský důstojník apeloval na „Kamarádství“ – to zde v tak těžké situaci všichni potřebovali.
Historická literatura zaznamenává i zprávu majora Harmani, zastupce velitele pro zpravodajskou činnost ve které je napsáno:
„Čtvrtek 16. února 1944, 22 hodin. Sedíme mlčky na našem velitelském stanovišti. Není co nařizovat – poprvé od obklíčení před 20ti dny! Každý myslí na domov. Poslední dopis zvenčí je spálený. I věci, které se člověku za více než 4 roky války staly tak drahými: obrázky ženy a dětí, Goethův ´Faust´ nebo ´Žena ve světových dějinách´Eugena Rotha.“
Ve 22 hodin je již jasné, že unik z kotle narazí okolo kóty 239 na Sovětská vojska a nikoliv tedy na německý 3.ts. A až v této hodině se 3. ts rozhodne informovat vojska v kotli o situaci a o předmostí v Lysjance.
Radiostanice generála Stemmermanna byla však již hluchá, byla vypnuta neboť v kotli již nikdo neměl čas. Ve 23. hodin 16. února 1944 již byli všichni připraveni vyrazit.
A tak se tuto závažnou zprávu - jak vypadá situace před nimi – unikající německá vojska nedozvěděla.
Unik z K_ S kotle.
