Kapitola II. ČESKOSLOVENSKÁ POLITICKÁ A ZBROJAŘSKÁ SCHIZOFRENIE PŘI VÁLCE O GRAN CHACO.
Část první: ZAHRANIČNÍ A VNITROPOLITICKÉ KROKY ČESKOSLOVENSKÉ POLITIKY V SOUVISLOSTI S VÁLKOU O GRAN CHACO.
Faktem, který nelze opominout, je ten, že naše malá země, která vznikla na základě rozhodnutí velmocí v roce 1918, se díky vysokému respektu, který požívali ve světě Tomáš Garique Masaryk, Dr. Edvard Beneš a v době války už zesnulý Milan Rastislav Štefánik, měla velkou mezinárodní reputaci a významné slovo ve Společnosti národů. V době války byl konkrétně doktor Beneš vysoce respektovanou osobností a jeho slovo mělo stejnou váhu jako slovo velmocí. Dnes je běžné se do něj strefovat ze všech stran a stejně jsem jej dlouhé roky vnímal i já, ale roky studií naší meziválečné historie mě dovedly k hluboké úctě k tomuto mimořádnému člověku.
Poprvé se naše země dostala v polické oblasti ke konfliktu o Gran Chaco už v roce 1928. V tomto roce, v samém jeho závěru došlo prudkým pohraničním střetům mezi oběma stranami budoucího válečného konflikt a průniků do zájmové části Gran Chaca, nazývané Chaco Boreal. Bylo dost mrtvých, raněných, zajatých, škody na majetku a hodně zlé krve. Bylo vážné riziko, že to celé přeroste do rozsáhlého konfliktu. A nyní se mělo ukázat, jestli Společnost národů k něčemu je. Zde bylo možno prokázat akceschopnost jak této organizace, tak i Mezinárodní konference amerických států o konciliaci a arbitráži, která právě rokovala v hlavním městě USA a nabídla oběma protivníkům pomoc.
Dnes málo používané slovo konciliace značí souladnou činnost, usmiřování či vyrovnávání rozporů pomocí jednání za účasti sporem nedotčené strany, která má zajistit stejné podmínky a tím i férovost.
Nejvyšší orgán Společnosti národů, tedy
Rada společnosti národů / dále jen Rada/ vyzvala oba protivníky- členské státy této organizace, kteří se vzájemně obviňovali ze zavinění konfliktu, aby se zdrželi jednání, které by konflikt mohlo eskalovat a ztížit mírová jednání. Návodně bylo řečeno, že obrana je obrana ne jednání vydávané za obranu, které ale druhou stranou bude oprávněně vnímáno jako útočné. Dále mělo dojít k odpoutání do sebe zaklesnutých vojenských sil.
Dne 17. prince 1928 paraguayská vláda poslala Radě telegram, který navrhoval, aby proti Bolívii bylo použito ekonomických sankcí. Bolívie se tím měla dostat do postavení neschopnosti dál v konfliktu pokračovat. Hospodářský expert Rady Stoppani vypracoval urychleně rozbor, kde bylo uvedeno, že Bolívii by de facto zruinovalo, pokud by USA a Velká Británie přestaly v Bolívii kupovat suroviny. To by zajistilo téměř stoprocentní blokádu bolivijského exportu – zdroje valut a tím pádem by Bolívie kývla na cokoliv.
Než se ale úvahy o sankcích a jejich cílu přenesly dál, Bolívie přijala doporučení Rady a přikázala svým velitelům na bojišti zastavit postup a útočnou činnost. V Ženevě tak došlo k uklidnění. Sekretariát Spojených národů dospěl k tomuto:
- věc bude vyřešena pokojně
- zásluhu za tento pokrok si bude moci připsat právě Společnost národů.
Když potom do sekretariátu Společnosti národů došel telegram bolivijské vlády že se rozhodla přijmout zprostředkování Mezinárodní konference amerických států, Rada považovala problém za vyřešený a umyla si nad ním ruce, unesena sama svojí moudrostí. Bohužel přijatý protokol z 3. ledna 1929 a usmiřovací pakt přijatý až 12. září 1929 válku mezi oběma státy jen posunuly dál do budoucnosti. Přesto ale v dubnu následujícího roku, Paraguay a Bolívie souhlasily, že si vymění dobyté pevnosti. Od 1. května 1930 obě strany pokračovaly v diplomatických stycích a 23. července 1930 byly dobyté pevnosti vyměněny.
Ale: nebyla podepsána žádná dohoda o konečném míru.
Dne 15. června 1932 zaútočila bolivijská pěchota a jízda na pevnost Fortín Carlos Antonio López u jezera Pitiantutá, dobyla ji a vypálila. Bohužel tímto bolivijská generalita ignorovala přímý prezidentský výnos o zákazu jakýchkoliv vojenských operací v regionu. O měsíc později, 16. července, paraguayské jednotky bolivijské vojáky z oblasti protiútokem vytlačily. začal ozbrojený konflikt se zvláštním statutem – ani jedna vláda té druhé nevyhlásila válku.
Fascinující je, že toto jezero bylo objeveno teprve v roce 1930. Objevil je a do map zakreslil paraguayský generál Juan Belaieff, což byl bývalý bělogvardějský generál Ivan Timoševič Beljajev v paraguayských službách. Generál okamžitě pochopil strategický význam tohoto vodního zdroje. Po většinu roku, je Gran Chaco suché, a v takovém vyprahlém prostředí vojsko s přístupem k takto vydatnému zdroji vody získá zásadní výhodu na kýmkoliv.
Carský, bělogvardějský a nakonec paraguayský generál Ivan Timofjevič Beljajev, nově Juan Belaieff
V listopadu 1932 bylo jasné, že válka je zde a nic ji nezastaví než totální porážka jednoho z protivníků, nebo úplný kolaps obou. Bylo realizováno několik pokusů o zastavení bojů, ale nakonec Výbor tří, což byl speciální orgán ustavený dne 27. září 1932 Radou ke sledování konfliktu naznal, že obě strany se natolik bojí vyzbrojení soupeře, že tato obava brání jakémukoliv jednání.
Naprosto správně bylo konstatováno, že ani jedna země nejsou významným producentem zbraní a válečného materiálu a že toto zvětšení síly je založeno na nákupech po celém světě. Tím bylo zatím bez nějakých návrhů na radikálnější opatření jasně řečeno, že mnoho členů Společnosti národů dodává zbraně jedné a v některých případech oběma stranám. A že by se tím měly dotčené vlády začít zabývat. To se týkalo i naší země.
25. února 1933 pak požádaly britská a francouzská vláda aby Rada využila článek 11 svého Paktu a pomohla tak zastavit dodávky zbraní oběma zemí. Sami tyto dvě vlády byly ochotné jednat se zeměmi, které do Společnosti národů nepatřily, ale byly nutné k tomu, aby se dodávky zbraní zastavily.
Cituji: Článek 11
Prohlašuje se výslovně, že každá válka nebo hrozba válkou, ať postihuje přímo či se nepřímo dotýká některého člena Společnosti, dotýká se zájmů celé Společnosti, jejíž povinností jest, aby učinila opatření vhodná k tomu, aby se mír mezi národy účinně uchránil. V takovém případě generální tajemník svolá bez průtahů Radu k žádosti kteréhokoliv člena Společnosti.
Rovněž se prohlašuje, že každý člen Společnosti má právo, aby přátelsky upozornil Shromáždění nebo Radu na jakoukoliv okolnost, jež se dotýká mezinárodních vztahů a jež tím hrozí zkaliti mezi národy mír nebo dobrou shodu, na níž mír závisí.
Zní to vágně, ale mohlo to mít svoji váhu. Navíc britský delegát Anthony Eden z Velké Británie navrhl, toho samého dne, aby se problémem embarga zabýval nově zřízený podvýbor, který by byl tvořen hlavně státy, vyrábějícími zbraně. Tomu ale bylo kontrováno Francouzem Massiglim, který přesvědčil i zástupce naší země, Itálie, Švédska, a dalších, aby se podvýbor nezakládal, pokud v něm nebudou USA.
Embargo tak řešil opět jen Výbor tří. Ten zahájil kroky, které by mohly zajistit mírové ukončení války. Ten byl už před tím Radou zmocněn dělat jakákoliv opatření, která by spor mezi rivaly ukončila. Výbor počátkem března 1933 vypracoval text prohlášení, kterým by se jak členské státy Společnosti národů, tak i státy mimo tuto organizaci zavázaly, že, cituji:
„export, reexport, průvoz a překládání zbraní, válečného matriálu, letadel, leteckých motorů a jejich součástek, munice, střelného prachu a výbušnin, ať už by jej uskutečňovaly veřejné instituce nebo soukromé podniky, osoby místní či cizí národnosti a to s učením přímým či nepřímým pro Bolívii nebo Paraguay“.
Naše země do Bolívie zbraně vyvážela od roku 1928, a tak se jí akce výboru přímo dotýkaly. Tento zbrojní počin tak vážně zatížil naši zahraniční politiku. Byla to situace, kterou by bylo těžké řešit i dnes. Naše země se sama cítila bezprostředně ohrožena na existenci díky dění v sousedním Německu. A jako že jsem byli a jsme malá země, naše zahraniční politika nemohla připustit, aby se válka stala mezi státy Společnosti národů běžným způsobem, jak řešit neshody.
Doktor Edvard Beneš ve Společnosti národů viděl jeden z nástrojů, jak zajistit naši bezpečnost a práce ve Společnosti byla u nás brána velmi vážně a naši delegáti a ministerstvo zahraničních věcí bylo velmi aktivní v mírotvorných procesech. Pokud by Společnost dokázala válku v Gran Chacu ukončit, i za pomoci dalších institucí, byl by to důkaz její potence ve směru dobra a důkaz toho že má své opodstatnění. Náš ministr zahraničí tedy musel podporovat jakýkoliv pokus, co to mohl dokázat a úspěch byl v našem existenčním zájmu.
Ministr zahraničních věcí naší země v době války o Gran Chaco, doktor Edvard Beneš.
Na druhé straně se zde začala projevovat ta schizofrenie, která je v titulku této práce. Naši zbrojaři i vojáci se k omezování vojenských aktivit ve prospěch obou států stavěli zásadně negativně. Opakovaně tyto kruhy dávaly najevo, že by naše země neměla přijímat žádné závazky, které by omezovaly výrobu a export zbraní. A na to se musel brát zřetel - hrozby naší zemi rostly a bylo potřeba vybudovat silnou armádu a průmysl se díky exportům udržoval v potřebné kondici pro náběh na možnou válečnou výrobu.
Beneš tak musel řešit velké dilema: jak pokračovat s plnou vážností a hodnověrností v mírových aktivitách a současně nepodlomit sílu našeho zbrojního průmyslu.
Naše Ministerstvo zahraničních věcí se o prohlášení Výboru tří dovědělo od svého legačního rady Arnošta Heidricha. Ten působil ve Společnosti národů jako delegát. Situace byla doslova prekérní. Všichni dotčení členové Rady mimo Polska, Mexika a naší země totiž vyslovili s obsahem prohlášení souhlas 8. března 1933.
Legační rada Heidrich měl cit pro rytmus vývoje nálad v Radě a trval na neprodleném přijetí obsahu prohlášení, ale dodává, že tento souhlas máme podmínit tím, že embargo budou dodržovat jak velkovýrobci zbraní - USA, Francie a další a hlavně státy sousedící s bojujícími Bolívií a Paraguayí. Ministerstvo zahraničí se okamžitě spojilo s Ministerstvem obrany, obchodu a organizací ARMAZ - ta zastřešovala veškery náš zbrojní průmysl - a žádala jejich stanovisko.
Jelikož tuto osobu znám z jiných souvislostí, pár slov doktoru práv Arnoštu Heidrichovi.
Legační rada Arnošt Heidrich se narodil 21. září 1889 v rodině plukovníka Arnošta Heidricha, velitele vojenské lékárny v Josefově. Byl to světoběžník, jakých naše pohnutá historie zná mnoho. Studoval na gymnasiu v Hradci Králové, maturoval v Sarajevu a dále studoval na právnické fakultě ve Vídni a absolvoval diplomatický a konsulární kurs.
V roce 1921 byl jmenován konsulárním atašé na Ministerstvu zahraničních věcí, tajemníkem vyslanectví v Bernu a postupně se stal stálým delegátem naší země při Společnosti národů, mimořádným vyslancem pro řešení krizových situací a nakonec zplnomocněným ministrem.
Po okupaci zbytku republiky v březnu 1939 založil odbojovou skupinu Parsifal, která vykonávala zpravodajskou činnost, podporovala rodiny zatčených a podílela se na přípravách atentátu říšského protektora Reinharda Heydricha. Skupina byla odhalena a uvězněna. Po osvobození byl jmenován generálním tajemníkem Ministerstva zahraničních věcí. Lekci z politické zvůle a ponížení dostal dne 9. července 1947, kdy se s ministrem Janem Masarykem zúčastnil ponižujícího jednání v Moskvě, kde Stalin zakázal Československu účast na Marshallově plánu.
Legační rada doktor Arnošt Heidrich
Po únoru 1948, doslova do písmene prchá s celou rodinou přes Německo do USA. Krátce na to je zvolen generálním tajemníkem Rady svobodného Československa, působí v Hlasu Ameriky a v české delegaci Shromáždění porobených evropských národů v New Yorku
Dne 12. února 1968 ve Washingtonu umírá.
10. března pak Zbrojovka Brno požádala o 14-denní odklad odpovědi, aby mohly z Hamburku odjet do Bolívie už zaplacené kulomety. Stejně potom intervenoval ARMAZ ohledně dalších zakázek plnitelných právě v oněch 14 dnech. Heidrich ale okamžitě oznámil svůj názor, že 14 dní je nepřijatelně dlouho a Beneš stupňoval, že je potřeba vše urychlit tak, aby bylo možno prohlášení podepsat co nejdříve.
Beneš měl velkou obavu o ztrátu důvěryhodnosti naší země na půdě Společnosti národů a silně zatlačil na všechny zainteresované a tím donutil ARMAZ k tomu, že limit pro podpis je 15. března 1933. A to i za cenu velkých ztrát našeho zbrojního průmyslu. Stejně vše vzalo na vědomí Ministerstvo obchodu. A tak mohl Beneš v určený den oznámit předsedovi Výboru tří Seánovi Lesterovi přistoupení naší země k embargu.
Předseda Výboru tří, Sean Lester
Seán Lester byl irský diplomat mezinárodního významu. V mládí zastával protibritské nacionalistické postoje. Od roku 1929 diplomaticky působil v Ženevě při Společnosti národů. Byla to respektovaná osobnost. Nakonec se stal posledním generální tajemník ze Společnosti národů. Tuto funkci plnil od 31. srpna 1940 do 18. dubna 1946.
Ale Beneš skutečně podmínil naše dodržování embarga tím, že stejně budou postupovat Spojené státy, Velká Británie, Francie, Itálie, Belgie, Švýcarsko, Švédsko a země sousedící s cíly embarga. Tím se chytře vyšlo vstříc našim zbrojařům. Ti zatím mohli fungovat a škody jim hrozící zatím nebyly patrné. Beneš hrál chytrou hru. Věděl, že než se splní naše podmínka, uběhne nějaký čas, ale hlavně měl důvodné pochybnosti o ochotě sousedů Paraguaye a Bolívie se embarga účastnit, zvláště pokud nebyl mez těmito zeměmi vyhlášen válečný stav.
Ale darmo platno. I tato odpověď se stala terčem kritiky. Ale jen u nás, svět ji přijal jako relevantní. Pravicový tisk Beneše obvinil ze zbídačování dělníků ztrátami zakázek pro jejich zaměstnavatele. Aby jeho zprávy měly větší vážnost, klidně lhal o velikosti objemů možných obchodů, která asi tak 120 zvětšil na objem asi 250 milionů korun. Přitom rozjednáno bylo dodání jen 300 kulometů a 5 000 pušek a ty už byly vyrobeny.
Podobně emotivně začala Benešův krok napadat i zbrojní lobby. Argumentovalo se tím, kolik lidí přijde o práci a tím jak takové kroky vážně poškozují národní hospodářství. A zbrojaři zašli až přes hranici vkusu: obvinili Ministerstvo zahraničních věcí a Beneše konkrétně z překročení pravomocí, což byl hrubý faul, který ignoroval to, že jakýkoliv obchod se zbraněmi do zahraničí podléhal mimo jiné i souhlasu tohoto ministerstva. Přitom jim všem uniklo to, že právě Beneš umožnil další obchody a přitom se mu podařilo zabránit vzniku dojmu, že Československu nezáleží na kolektivní akci k zastavení zuřící války.
Přitom Společnosti národů trvalo skoro rok a dva měsíce, než se do uplatnění embarga do praktického života opravdu pustila s plnou vážností a celý tento rok a kousek se čile obchodovalo. Přímé kroky byly zahájeny pravděpodobně od okamžiku, kdy Paraguay ve snaze přimět okolní státy připojit se k embargu konečně vyhlásila Bolívii válku. Slibovala si od toho zastavení dodávek do Bolívie, ale současně počítala s tím, že její tichý spojenec Argentina se k embargu nepřipojí. Vyhlášení války bylo realizováno 10. května 1933. Jenže Paraguay už ve válce moc setrvat nechtělo. Byl to jen taktický tah. To Bolívie naopak válku eskalovala. Její vrchní velitel generál Hans Kundt právě dokončoval přípravy k další ofenzivě.
Ale pro Paraguay bylo zásadní, že její krok jí dal na půdě Společnosti národů možnost se dovolávat k článku 16. Paktu Společnosti národů. A tak se na ten článek podíváme.
Cituji: Článek 16
Uchýlí-li se některý člen Společnosti k válce, nedbaje závazků, které na se vzal podle článku 12, 13 nebo 15, má se ipso facto za to, jako by se byl dopustil válečného činu proti všem ostatním členům Společnosti. Tito členové se zavazují, že s ním přeruší ihned všechny vztahy obchodní nebo finanční, že zakáží všechny vztahy mezi svými příslušníky a příslušníky státu, který porušil úmluvu, a že zastaví všechny finanční, obchodní nebo osobní styky mezi příslušníky provinilého státu a příslušníky kteréhokoli jiného státu, ať členem Společnosti je či není.
V tomto případě jest povinností Rady, by doporučila jednotlivým vládám, o něž jde, stav vojenských, námořních a vzduchoplaveckých sil, jimiž každý z členů Společnosti přispěje k branné moci určené k tomu, aby vynutily plnění závazků ze Společnosti plynoucích.
Členové Společnosti jsou mimo to zajedno v tom, že si vzájemně poskytnou pomoc při provádění hospodářských a finančních opatření, která by bylo učiniti ve smyslu tohoto článku tak, aby snížili na nejmenší míru ztráty a závady, jež by z nich vyplynuly. Rovněž si vzájemně poskytnou pomoc, aby odolali zvláštním opatřením, která by proti některému z nich učinil stát porušivší úmluvu. Učiní nutná opatření, aby usnadnili skrze své území průchod válečným silám kteréhokoli člena Společnosti, který se účastní společného podniku, aby byla zjednána platnost závazkům ze Společnosti plynoucím.
Člen, který se dopustí porušení některého závazku vyplývajícího z této úmluvy, může býti vyloučen ze Společnosti usnesením všech ostatních členů, kteří jsou zastoupeni v Radě.
Uznejte, že to zní dobře. Článek předvídal sankce proti zemi, která se k válce uchýlila a i proti té, co v ní setrvává. Bože tolik dobrých úmyslů. No pokračujme.
Vyhlášení války Bolívii logicky de jure udělalo v prvním kole problém Paraguay. Ale Velká Británie, která v tomto sporu Paraguay stranila, přestala na zavedení embarga naléhat. Ale současně Společnost národů viděla šanci ukázat svoje schopnosti. Jednání komise neutrálních zemí ve Washingtonu zkrachovala a konference nakonec požádala o to, aby veškerá jednání o zastavení války převzala právě společnost národů. Stalo se 30. června 1933. Současně se svých aktivit vzdala i Argentina. Její ministr zahraničí Carlos Saaverna Lamas dotčen tím, že Bolívie zamítla bez jediného zaváhání argentinsko - chilský mírový návrh z Mendozy, jasně řekl, že si přeje zásah Společnosti národů.
Carlos Saaverna Lamas byl argentinský akademik a politik, který se v roce 1936 stal prvním latinský Američan, který získal Nobelovu cenu za mír.
Získal doktorát z práv na Univerzitě v Buenos Aires a začal učit právo a sociologii na Národní univerzitě La Plata. Jako akademik se věnoval hlavně pracovnímu právu a je spojen s prvními lety Mezinárodní organizace práce. Jeho politická kariéra začala v roce 1906, od roku 1908 po dvě období působil v argentinském parlamentu, kde se zajímal hlavně o zahraniční vztahy. V roce 1915 se stal ministrem spravedlnosti a vzdělání. Mezi lety 1932 a 1938 působil jako argentinský ministr zahraničí a zprostředkoval mírovou smlouvu, která ukončila válku o Gran Chaco. Nejen za to získal v roce 1936 Nobelovu cenu za mír.
Argentinský ministr zahraničních věcí Carlos Saaverna Lamas
Tento inteligentní a velmi pracovitý politik se cestou československého velvyslance Eduarda Machatého v Argentině obrátil přímo na doktora Beneše. Tomu tak bylo sděleno, že pokud by Společnost národů nedokázala zkrotit dva takové chabé soupeře, Argentina ztratí zájem o Společnost národů. Jen o pár dní později si Argentinec stěžoval na to, že pomalá práce Výboru tří rozladila polovinu Latinské Ameriky a že Chile pokud Společnost národů selže, z ní přímo vystoupí.
Bohužel Argentina měla představu, že Společnost národů bude vyvíjet nátlak hlavně na Bolívii. A tak Lamas vyjádřil přání, cituji: „aby se Beneš ujal osobně iniciativy při řešení tohoto sporu a vyvinul jemu vlastní energii k přesvědčení ženevského zástupce Bolívie, že je nutno skoncovat s konfliktem co nejdříve“.
Ale Beneš byl příliš zkušeným politikem, aby se do něčeho takové pustil a zpochybnil tak dosavadní postup Společnosti, která se snažila nikomu nestranit. A jelikož věděl, že Argentina straní a tajně pomáhá Paraguay, neviděl důvod proč v tom pomáhat.
Společnost národů se dva měsíce snažila přimět oba protivníky, aby návrh Výboru tří přijatý 20. května 1933 vzali za svůj. Oběma vládám bylo dáno na vědomí, že je povinností člena Společnosti národů řešit spory mírovou cestou. Dále se jim navrhovala, aby urovnání sporu svěřili nestranné autoritě. Tato autorita by měla pravomoci dané Paktem a mimo jiném by po důkladném studiu stanovila hranici mezi oběma státy. Tato procedura měla zahrnovat:
Primo: zastavení nepřátelství a odvolání válečného stavu, který vyhlásila Paraguay
Secundo: připravení arbitrážního kompromisu
Vše potom měla vyřešit komise vyslaná Společností národů do Gran Chaca. Ale jako doposud pokaždé, ani jedna vláda nechtěla slyšet. Paraguay trvala na požadavku, že než ukončí válečný stav, musí Bolívie úplně zastavit vojenské operace. Bolívie napřed chtěla arbitrážní řešení, ale současně hrála o čas. Právě na bojišti vyhrávala a tak trochu doufala, že než se něco vyjedná, ukončí válku svým vítězstvím.
Společnost se tedy snažila prosadit vyslání komise, kde o členství - neúspěšně - projevilo zájem i Československo. Zde Bolívie souhlasila 26. června 1933. Když komise byla dne 19. července 1933 ustavena a byla připravena k odjezdu, obě znepřátelené země provedly salto vzad a požádaly Společnost národů o svěření její práce jiné komisi, kterou by utvořily Argentina, Chile, Peru a Brazílie. Iniciaci tohoto veletoče má na svědomí Brazílie. Společnost národů to vnímala jako doslova morální políček. Jenže nikdo neměl odvahu válčícím státům upřít jedinou věc, na které se za poslední tři roky shodly. Jenže se hledala cesta jak to obejít.
A tak místo aby se řešila válka, kde se navzájem zabíjeli tisíce mužů, a její ukončení, Společnost národů rokovala, jestli to má být dopuštěno. Dne 3. srpna 1933 jedno tajné a jedno veřejné zasedání k této věci. Náš delegát Künzl-Jizerský vystoupil s názorem, že by Společnost národů neměla tato jednání pustit ze svých rukou. Prostě byl přesvědčen, že skupina států má menší váhu než velká instituce. Výše uvedené jihoamerické státy se měly stát pouze mandatory, a pokud by to odmítly, měl by být vyslána původní komise. Podobně to neviděl sám, i nedávno zvolení generální tajemník Společnosti národů Joseph Louis Anne Avenola to chtěl takto. Dá se říci, že do toho nakonec mluvil každý, každý se snažil prosadit své vidění situace a až nakonec sekretář Walters vytvořil dokument, který vyhověl všem a byl bez další debaty schválen.
Následně byly Argentina, Chile, Peru a Brazílie osloveni s nabídkou, aby se jako mandatáři, čili pověřenci či zplnomocněnSpolečnosti národů k jejímu úsilí připojily a pokud přijmou tuto roli, aby pomohly najít cestu k uzavření míru. Tyto státy to vzaly jako pobídku k dalším jednáním s oběma protivníky, ale k ničemu to nebylo. Ty dvě země prostě nechtěly slyšet a tak 1. října 1933 Společnost národů obdržela jejich společné odmítnutí této role při řešení konfliktu.
Paraguay Bolívie se navzájem obviňovaly z krachu této možnosti, ale Společnost národů na ně už nebrala ohled a schválená komise byla do Gran Chaca vyslána. Komise neuspěla.
Nepodařilo se jí přiblížit konec války. Ta pokračovala další dva roky a to i přes krátké příměří na přelomu let 1933 a 34. Její krutost dále rostla a konečné účtování mělo být hodně zlé. Ale za tu dobu se zásadně změnilo postavení protivníků. Bolívie svoji zásadní ofenzivu u Nanawy nezvládla a nakonec musela čelit protiútoku a utrpěla těžkou porážku.V květnu 1934 se podařilo Bolivii frontu stabilizovat a naopak získat dílčí vítězství v Canada Strongest a opět vznikla situace který nijak zastavení války nepřiblížila. Paraguay získal mnoho kvalitní výzbroje díky kořisti z boje- mimo jiné i naší produkce. A tím si vylepšila možnosti pro další boje. Bolívie potom věřila, že dozbrojí a demobilizuje další vojáky a přejde opět do útoku.
Nejvíce byla tímto vývojem znepokojena Velká Británie. Paraguay byla zastavena, a do Bolívie proudily další a další zbraně. A tyto zbraně byly dodávány od konkurence britských zbrojovek. Je tedy otázkou, zda Británii šlo o oba znepřátelené státy nebo o britské průmyslníky.
Paraguay na tom byla dobře, ale nebylo jisté, zda odolá dalším ofenzivám stále sílící bolivijské armády. Neutralita bolivijských sousedů se nekonala. Přes Chile totiž do Bolívie proudily zbraně a materiál naprosto nerušeně. No a tak Británie řekla - je třeba už konečně s tím embargem něco dělat. 17. května 1934 britský delegát v Radě Spojených národů apeloval na oba nepřátele a žádá, aby přijaly návrh míru připravený komisí v předchozím roce. S tím co řekl, se ztotožnily de facto ihned Francie, Itálie, Španělsko, Argentina, Austrálie a také Československo. Výbor tří se potom opět obrátil na vlády s požadavkem sdělení, zda jsou ochotny zákaz dodávek oběma soupeřům akceptovat. Dále Výbor oznámil jména států, bez účasti kterých embargo prstě nemohlo fungovat.
Postoj politiků ve Spojených národech opět vyvolal v naší zemi bouři. Výrazně větší než před rokem. V čele opozice byla Zbrojovka Brno, která měla celou řadu objednávek od Bolívie a současně se snažila dostat do Paraguay a dodávat munici a náhradní díly pro zbraně , které tato země ukořistila v boji na bolivijských silách. Naši zbrojaři měli pravdu v jedné věci. Bylo totiž jasné, že díky Argentině, která prostě Paraguay podporovala, podporuje a bude to dělat, by embargo bylo účinné jen proti Bolívii. A tam měli naše firmy největší možnosti. Logicky tedy tvrdili, že je to jen jednostranná záležitost a proč by tedy oni měli utrpět škodu. Bolívie byla perspektivní trh a nechtěli o něj přijít jen proto, že se Britové chtějí předvést jako mírotvůrci.
Tak jako před rokem navrhovali, aby naše účast byla podmíněna tím, že akt vyhlášení podepíšou všichni členové Společnosti národů, ale hlavně všechny jihoamerické země, včetně Argentiny. Tak jak to bylo postaveno, se tedy z embarga měla stát pouhá teorie. Ani dnes si nedokážu představit, že by se tento požadavek mohlo podařit naplnit. Toto stanovisko delegace zbrojařů přednesla na Ministerstvu zahraničních věcí dne 28. května 1934 a Ministerstvo obchodu je podpořilo. Napřed jen telefonicky a následně v podobě písemného memoranda. Samo potom navrhlo, aby naše přistoupení k embargu neznamenalo okamžitou povinnost dodávky zbraní zastavit, ale chtělo, aby zde byla nějaká doběhová doba pro dodání už pevných objednávek. I tak ale trvalo na tom, že bude zajištěno splnění dvou bodů.
Primo: že opravdu podepíší všichni, kdo mají a že se tento podpis bude vztahovat i na kolonie metropolí
Secundo: že bud ustavena opravdu účinná kontrola prováděná neutrálními státy na hranicích bojujících států a to obsazením celnic a možných černých přechodů přes hranice.
Toto ale Benešovo ministerstvo nemohlo akceptovat. Tím se naše země de facto oddělila od společného úsilí Společnosti národů a to si v době, kdy pomalu rostla zásadní vojensko-politická krize v Evropě, nemohla naše země dovolit. Ministerstvo národní obrany zůstalo ve svých stanoviscích někde mezi. Ale i ono trvalo na podmínce pečlivé celní blokády a to nejen dotčených zemí ale i všech jejich sousedů. Beneš a jeho lidé ale i to považovali na půdě Spojených národů za neobhájitelné.
Beneš tedy poslal dne 29. května 1934 Výboru tří dopis, kterým potvrdil stanovisko z minulého roku a jen rozšířil tehdy požadované státy, které se musí embarga účastnit, aby do toho Československo šlo také o Německo, Lotyšsko a Polsko. Tím naplnil potřebu zahraniční politiky, ale rozhodně nepotěšil zbrojaře, a dvě ministerstva naší země. Je ale možné, že na základě rok starých zkušeností předpokládal, že celá věc s embargem zase usne. Jenže Velká Británie tentokrát byla rozhodnuta pokračovat dál přes zásadní nesouhlas obou rivalů v Gran Chacu.
25. července 1934 Británie oznámila prostřednictvím výboru, že je ochotna vydat úplný zákaz dodavek zbraní a dalšího materiálu. A chtěla vědět, jestli ostatní vlády jsou ochotné postupovat stejně a to bez podmínek a do konce měsíce. To bylo tempo, jaké se ve věci od roku 1932 neobjevilo. Když tato zpráva dorazila do Prahy, ministerstvo obchodu se neochvějně postavilo na stranu zbrojařů. Ve svém memorandu přímo uvedlo, že ze strany Británie jde o podvod, kdy existuje dohoda mezi ní, Francií a Itálií a vše směřuje k tomu, aby tyto tři země převzaly kontrolu nad veškerým obchodem s oběma válčícími zeměmi. Podle tohoto tvrzení embargo mělo být jen tah pro vyřazení konkurence.
Jenže pravda je, že už bylo rozhodnuto. Ministerstvo zahraničí už mělo jasno a bylo rozhodnuto svůj zámysl dotáhnout do konce. Británie chtěla, aby to proběhlo dle jejího návrhu. Beneš ale s odpovědí zatím čekal a asi by vše oddaloval co nedéle. Ale z britského velvyslanectví v Praze dostal nótu, která ho vyzývala k rychlé akci. Současně na našeho zástupce Lisického ve Společnosti národů směřoval dotaz, kde se požadovalo jasné stanovisko k československé účasti na embargu. Lisický vše vyhodnotil - prošel kuloáry, vyslechl lidi, které dobře znal a naznal, že tentokrát jde o samotnou důvěryhodnost naší země na půdě Společnosti národů. Vše směřovalo k tomu, že by naše země mohla být označena, pokud ne přímo za rušitele míru, tak alespoň za zemi, která vlastní zájmy nadřazuje mírovým snahám.
Jako další intervent se objevil na našem Ministerstvu zahraničních věcí francouzský vojenský přidělenec Luis Monicault a jménem své vlády se dožadoval jasného stanoviska. Beneš vše pochopil tak, že v době, kdy se rozhoduje o mnoha věcech s možným fatálním dopadem, jak na naši zemi, tak na celý svět, nelze s odpovědí dále váhat. Měl pocit, že nelze dále oslabovat potenciál Společnosti národů na poli řešení aktivních anebo budoucích válečných konfliktů. A tak dne 3. srpna 1934, vše připravil a 4. srpna 1934 Výbor tří dostal na stůl naši odpověď. Tím celou tíži rozhodnutí za premiéra a ministra obchodu vzal na sebe a bylo rozhodnuto. Beneš vyzval svého kolegu na ministerstvu obchodu, aby byly podniknuty potřebné kroky a zavedlo embargo na dodávky zbraní do Bolívie a Paraguay. Oznámil všem partnerům, že je připraven vše vysvětlit a že do Společnosti národů poslal nótu o připojení k embargu dnem 15. srpna 1934. Nóta byla doručena 4. srpna na sekretariát Společnosti národů.
Toto rozhodnutí, které Beneš udělal de facto sám, mělo dvojí důsledek.
Primo: byl ohrožen osud všech rozjednaných a to i už zaplacených objednávek, přičemž zbrojaři zatím nic nevěděli.
Secundo: všechny možnosti dalších obchodů v dotčené oblasti najednou visely ve vakuu.
Další vývoj byl velmi nejasný. Ale když se o našem přistoupení k embargu dověděla Bolivijská vláda, vyvolalo to velké rozhořčení a nazlobení Bolivijci ukončili většinu jednání. Vše navíc proběhlo v době, kdy si naši zbrojaři slibovali mnoho dobrého od činnosti naší vojenské mise v Bolivii. K této misi se také upíraly velké naděje našich vojáků, protože zde bylo možno vidět v boji naše zbraně. Této misi se bude věnovat druhá část této kapitoly.
Hlavní emisar pro jednání o dodávkách výzbroje Morávek měl pocit, že vše na čem dlouhou dobu pracoval, je vyhozeno oknem. Jelikož neměl dost informací a byl pod tlakem bolivijských politiků, měl pocit, že československá vláda se chová nesrozumitelně. I Bolivijci najednou nevěděli, na čem jsou. Bolivijský ministr zahraničí si Morávkovi trpce stěžoval na československé rozhodnutí, která nedokázal přijmout.
Jenže Beneš viděl trochu dál než Morávek, zbrojaři a postižení Bolivijci. Zájem Československa mu nebyl ani trochu lhostejný, ale věděl, že zájem Československa se nerovná zájmu zbrojařů. Navíc naše země byla pod stálým tlakem velmocí. Italové už 6. srpna 1944 požadovali po Praze, aby provedla opatření pro zavedení embarga a to co nejrychleji. I Británie se s tím nespokojila a naléhala na zkrácení doby, než embargo u nás vstoupí v platnost. Tato naléhaní naše ministerstvo nekomentovalo ani na ně neodpovědělo. Dne 13. srpna 1934 bylo svoláno zasedání všech tří dotčených ministerstev a jednalo se o konkrétních krocích pro uplatnění embarga na našem území. Byla určena nejjednodušší metoda - co nepovolí Ministerstvo obrany - a to schvaluje veškeré obchody se zbraněmi a válečným materiálem - prostě naše území neopustí. A pokyn byl jasný - na nic nečekat.
Beneš a jeho lidé totiž nemohli jednat jinak. Bylo jasné, že se o embargu bude o jako hlavním tématu jednat na příštím zasedání Spojených národů. A jelikož československý delegát měl tomuto zasedání předsedat, muselo být jasné, že konáme dle vůle celé organizace a ne proti ní. Tento moment totiž do té doby všem dalším subjektům dotčených embargem unikl, anebo jej rostě odmítali vidět v celé jeho závažnosti.
Beneš rozhodl, že 1. září bude do Spojených národů poslána nóta, že naše země embargo v plné míře zavedla a dodržuje ho. Náš delegát Karel Lisický už 17. srpna na sekretariátu Spojených národů oznámil, že o vydání opatření je rozhodnuto a jen administrativní opatření brání k jeho plnému zavedení. Ale ujistil zde, že veškeré objednávky a povolení k vývozu jsou už takzvaně u ledu. Ale to neříkal pravdu. Den předtím totiž naše Ministerstvo obrany povolilo našim zbrojařům, aby do Bolívie poslali vše, co dokážou vyrobit a odeslat mimo území republiky do 31. srpna včetně.
Bolivijci se náhle dostali do klinče. Na rozdíl od Paraguaye neměli nikoho, jako Argentinu, kdo by jim pomohl. A tak se proti embargu začala Bolívie bránit a lze říci, že projevila mnoho invence a obratnosti. S rozporem se obrátila přímo na Británii, které tentokrát vše spustila. Británii bylo připomenuto, že tímto krokem popřela sama sebe a svůj podpis pod smlouvou mezi Bolívií a Británií z roku 1911.
Ve Společnosti národů požádala 31. července 1934 o zahájení konciliační procedury dle článku 15 Paktu a následně zpochybnila oprávněnost postupu Výborů tří, který vybízel k donucovacím opatřením v době smírčího řízení. Výbor tří reagoval 14. července 1934 vydáním memoranda, kde bylo uvedeno, že embargo není akcí Spojených národů na základě Paktu, ale aktivitou jednotlivých států, členů i nečlenů Spojených národů, které se tak rozhodly z vlastní iniciativy. A zde zase pro změnu lhala Rada tří - její nátlak byl velmi silný. Toto byla správná voda na bolivijský mlýn.
Jelikož Británie před tím veřejně uvedla, že embargo je součást všeobecné kolektivní mezinárodní akce, mohla Bolívie výroky Výboru tří veřejně napadnout a tím jak Británii, tak Výbor tří a celou Společnost národů dostala do trapné situace. Jako uličníky, kteří něco vyvedou a ani se nedomluví, co budou říkat, až přijde na lámání chleba. Toto divné stanovisko Výboru tří výrazně snížilo účinek celé akce a její další výsledek závisel na výsledku smírčího řízení.
Shromáždění Společnosti národů ustavilo 27. září 1934 výbor, jehož úkolem bylo hledat urovnání cestou sesouladění zájmů a vypracovat základy pro zprávu, kterou předpokládal článek 15, paragraf 4 Paktu pro případ, že by urovnání selhalo.
Tento výbor vytvořil ze svých členů podvýbor, jemuž svěřil provádění smírčího úsilí. A do čela nového výboru i jím ustaveného podvýboru byl postaven československý delegát Štefan Osuský. Tím naše země dostala možnost přímo se podílet na formování politiky Společnosti národů ve sporu mezi Bolivií a Paraguayí. Osuský začal pracovat velmi aktivně.
Jenže než budu pokračovat, musíme si sem dát medailonek tohoto dnes málo známého a přitom mimořádného muže.
Štefan Osuský se narodil 31. března 1889 a byl to československý a slovenský politik a diplomat slovenského původu. Od roku 1906 žil v USA, kam se provdala jeho sestra za chicagského továrníka.V USA studoval teologii ve Springfieldu a na universitě v Chicagu sociální a přírodní vědy a později práva, z nichž získal doktorát v roce 1915. Po ukončení studia se rozhodoval mezi geologií a právem.
Rozhodl se pro politiku a právo a po složení advokátských zkoušek pracoval v advokátní kanceláři v Chicagu. Působil také jako funkcionář slovenských krajanských spolků a po roce 1915, se zapojil do československého zahraničního odboje. V květnu 1916 byl vyslán jako zástupce Slovenské ligy v Americe za Masarykem do Londýna a z jeho pověření pak do Paříže, kde navázal spolupráci s Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem. Aniž by se o něm mluvilo, byl od té doby u všeho, co vedlo ke vzniku samostatného Československa.
Československý diplomat Štefan Osuský
Osobně podpořil vznik Československé národní rady v roce 1916 a v letech 1917 až 1918 měl na starosti propagační činnost rady jako ředitel pobočky nově vzniklé agentury Československé tiskové kanceláře v Ženevě. Od 8. do 10. dubna 1918 zastupoval v Římě spolu s Milanem Rastislavem Štefánikem slovenský národ na Kongresu utlačovaných národů a v Itálii měl poté na starosti rekrutování dobrovolníků do československých legií v Itálii. Od ledna 1919 byl pověřen rovněž funkcí generálního tajemníka československé delegace na Pařížské mírové konferenci a za Československo též podepsal v červnu 1920 Trianonskou smlouvu, která řešila poválečné hranice Maďarska.
Spolu s Edvardem Benešem zastupoval v letech 1921 až 1935 Československo v nově vzniklé Společnosti národů, v letech 1919 a 1920 pracoval zároveň jako československý vyslanec ve Spojeném království a od roku 1920 do konce 30-tých let jako velvyslanec Československa v Paříži.
Po Mnichovské dohodě nesouhlasil s postupem Edvarda Beneše a po rozbití Československa v březnu 1939 odmítl vydat pařížský úřad velvyslanectví a začal organizovat československý zahraniční odboj. V říjnu téhož roku podepsal s francouzským premiérem Édouardem Daladierem Smlouvu o obnovení československé armády ve Francii a jen díky němu byla naspána kapitola našich dějin s názvem 1. československá divize ve Francii. V listopadu 1939 se stal členem Československého národního výboru založeného v Londýně Benešem. V červenci 1940 byl sice jmenován ministrem exilové vlády, ale jeho vztahy s Benešem se nadále zhoršovaly. Spory, které se týkaly zejména otázek zahraniční politiky, vedení odboje a poválečného uspořádání republiky, vedly k tomu, že byl v březnu 1942 odvolán ze svých funkcí a stáhl se z politického života. Tento krok byl dle mého osobního názoru jedna z největších Benešových chyb.
Napřed přednášel v Oxfordua poté odešel do USA, kde se na Colgate University v Hamiltonu stal řádným profesorem. Po únoru 1948 se angažoval v Radě svobodného Československa a vydal řadu studií a knih o československé politice a mezinárodních vztazích. V roce 1992 mu byl in memoriam udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka a v roce 2001 slovenský Řád Bílého dvojkříže II. třídy.
Osuský jako první prosadil, že do podvýboru budou pozvání diplomaté obou válčících zemí. A hned mu bylo jasné, že to bude práce nekonečná, zoufalá a asi bez pozitivního výsledku. Už jen vyslání tohoto zmocněnce Paraguay vázala na podmínku, že ukončení bojů nebude vázáno a vyřešení sporu. Bolívie naopak svého zástupce akreditovala okamžitě, aby ukázala, že to myslí s jednáním vážně, ale současně se snažila navýšit bojovou sílu, aby mohla pokračovat ve válce. Vše podřídila jediné věci - vyhnout se důsledkům embarga. Takže předváděla velké divadlo - my jednáme a jsme zde, jako jediní čelíme důsledkům embarga, protože u Paraguay to nefunguje, jelikož jí pomáhá Argentina. A je tedy nespravedlivé, aby embargo dolehlo na toho, kdo ukazuje dobrou vůli k ukončení konfliktu.
Bolívie předpovídala před Osuským, že Paraguay se nepodrobí článku 15, paragrafu 4 Paktu Společnosti národů a dramaticky popisoval, jak to Bolívii poškodí, když ona naopak tento článek paragraf bude respektovat. Zde je tedy na místě odcitovat onen už několikrát uvedený článek 15 paktu.
Článek 15 Cituji:
Vyskytne-li se mezi členy Společnosti spor, který by mohl vésti k roztržce, a nepodléhá-li tento spor řízení rozhodčímu po rozumu článku 13, jsou členové Společnosti zajedno v tom, že jej předloží Radě. K tomu stačí, aby kterákoli strana zpravila o sporu generálního tajemníka, jenž učiní všechna opatření nutná k úplnému vyšetření a prozkoumání sporné věci.
K tomu cíli mu strany dodají co možno nejdříve vylíčení předmětu sporu se všemi závažnými skutečnostmi a písemnými doklady a Rada může ihned naříditi jejich uveřejnění.
Rada se přičiní, aby bezpečně dosáhla narovnání sporu. Zdaří-li se jí to, uveřejní, pokud to uzná za vhodno, zprávu, v které uvede skutečnosti, výklady k nim se vztahující a podmínky narovnání.
Nepodaří-li se spor urovnati, Rada pořídí a uveřejní referát usnesený buď jednomyslně, nebo většinou hlasů, v kterém uvede ve známost okolnosti sporu a řešení, jež doporučuje jako nejslušnější a nejpřiměřenější v této věci.
Každý člen Společnosti zastoupený v Radě může rovněž uveřejniti výklad sporné věci a své vlastní závěry.
Byl-li referát Rady - nepřihlížejíc k hlasům zástupců sporných stran - usnesen jednomyslně, zavazují se členové Společnosti, že se neuchýlí k válce proti žádné sporné straně, která by se podvolila závěrům, k nimž dospěl referát.
Nezdaří-li se Radě, aby byl její referát přijat všemi členy mimo sporné strany, vyhrazují si členové Společnosti právo jednati tak, jak uznají za nutno k zachování práva a spravedlnosti.
Tvrdí-li některá strana a uzná-li Rada, že se spor týká otázky, kterou mezinárodní právo přenechává výhradně její pravomoci, zjistí to Rada ve svém referátě, aniž dá pokyny o jeho řešení.
Rada může v případech, na které se vztahuje tento článek, spor předložiti Shromáždění. Spor musí býti vznesen na Shromáždění, žádá-li o to některá strana; tato žádost musí býti podána do čtrnácti dnů od okamžiku, kdy byl spor předložen Radě.
Ve všech případech vznesených na Shromáždění platí o jednání a pravomoci Shromáždění ustanovení tohoto článku a článku 12, upravující jednání a pravomoc Rady. Rozumí se, že referát podaný Shromážděním za souhlasu zástupců členů Společnosti, kteří jsou zastoupeni v Radě, a většiny ostatních členů Společnosti, nepřihlížejíc v žádném případě k zástupcům sporných stran, má stejný účinek jako referát přijatý všemi členy Rady mimo zástupce sporných stran.
Toto znění sice neobsahuje paragrafové odlišení, ale co odstavec to paragraf. A Bolívie tvrdila, že pokud uvedená situace nastane, bude sice Bolívie v právu, ale nebude mít prostředky, aby se mohla bránit. Bolívijský delegát jménem Costa de Ruels se snažil Osuského přesvědčit, aby československá vláda nebyla při embargu bezohledně přísná. A oprávněně upozornil, že embargo není akcí Společnosti národů, ale akcí skupiny států.
To podle něj umožňuje, aby se Československo vyvázalo z tohoto nespravedlivého aktu a až Bolívie uzná zprávu Společnosti národů, která bude odhlasována na Mimořádné shromáždění svolané na 20. listopadu 1934. Na přání bolivijského delegáta Osuský o všem informoval doktora Beneše. Beneš uznal, že Bolívie tahá za kratší konec lana, ale s ohledem na Velkou Británii nemohl oficiální stanovisko československé vlády změnit.
Usmiřovací akce podvýboru skončila neúspěchem. Byla to jednoznačně vina Paraguay, která hrála svoji hru na neústupnost. A podvýbor, pokud nemohl jednat s oběma stranami bez předběžných podmínek jedné či obou prostě nemohl uspět, protože by byl obviněn z toho, že není nestranný. Jeho nadřazený výbor tedy přistoupil k tomu, co jediné zbývalo. Vypracovat zprávu pro Mimořádné shromáždění. Jenže když se Výbor sešel 12. listopadu za předsednictví Štefana Osuského, a zdálo se, že se není schopen shodnout jak pokračovat. Španělský delegát navrhoval přizvat USA a Brazílii. To odmítal generální tajemník Joseph Louis Anne Avenol, který všechny seznámil se svými marnými zákulisními pokusy získat tyto země ke spolupráci.
Doporučení a zprávu, jejichž přijetí by mělo vést k ukončení nepřátelství, dostali za úkol právě náš delegát Osuský a nejvyšší představitel Společnosti národů Avenol. Úkol splnili už 16. listopadu a vše bylo předloženo Mimořádnému shromáždění společnosti národů zahájenému 20. listopadu 1934.
Zasedání předsedal náš ministr zahraničních věcí doktor Edvard Beneš. Postupoval věčně a oběma znepřáteleným stranám vysvětlil, že jsou povinny velmi vážně zkoumat doporučení, která jim Shromáždění předloží a že by měli respektovat přání světa o potřebě dosažení míru. Zpráva byla přijata 24. listopadu a současně byl vytvořen výbor, tvořený představiteli 23 států, které měli na její uplatnění v život. Ale embargo mělo být zrušeno až po uzavření míru nebo pokud by nastal natolik pozitivní stav, že by jeho uvolnění už nemohlo vést k další fázi války.
Bohužel ani Benešova naprosto upřímně míněná snaha, ani celé dění na půdě Společnosti národů k ničemu nevedly. Obě země se nepodařilo v postojích sblížit. Bolívie z taktických důvodů vše přijala. Paraguay naopak vše začala zpochybňovat.
20. prosince 1934 se Poradní výbor začal zabývat paraguayskou odpovědí. Náš delegát usoudil, že Paraguy hraje jen o čas, aby sebrala síly a mohla zahájit další ofenzivu do hloubi Gran Chaca. A jasně řekl že není důstojné Společnosti národů, aby se s Paraguayí vedla nekonečná jednání, když Bolívie postupuje vstřícně. Opět se všichni rozhádali. Nakonec Paraguay dostala poslední termín k zaujetí jasného stanoviska. Tím dnem měl být 14. leden 2015. Bolívie se cítila naprosto oprávněně velmi poškozená a jasně řekla, že Společnosti národů přestává dávat vážnost jako důvěryhodné a nestranné instituci.
Bylo jasné, že v lednu 1935 projde Společnost národů těžkou zkouškou. Náš delegát Künzl-Jizerský ale řekl, že pokud se Paraguay opět vyjádří negativně, je potřeba ukázat pevnost a zahájit jednostranné sankce. Vyjádřil se v tom duchu, že to výrazně posílí autoritu Společnosti národů. Bolívie její vstřícné, i když účelové chování nepřineslo naprosto nic. Možná trochu sympatií ale těmi se mezinárodní konflikt nevyhraje ani jiným způsobem neukončí. Její žádost o ukončení embarga zůstala k řešení až co řekne Paraguay v půlce ledna 1935 a navíc Británie se v embargu vytrvale exponovala a Bolívie tedy byla jednostranně poškozena přímo Společností národů. To nebyla pro budoucnost dobrá zpráva a je fakt, že tahounem tohoto chování Společnosti národů byla Británie a její zákulisní hry.
A tak se chování našeho Ministerstva národní obrany, které povolilo i přes jednání o embargu další vývozy s tímto korespondovalo. A tak se s dodávkami do Bolívie pokračovalo a pokračovalo se i v jednáních přes třetí osoby s Paraguayí. De facto vývozní povolení našim zbrojařům končilo až v prosinci 1934 a ze strany MNO nečekali při jeho prodlužování žádné potíže. Ale vzhledem k tomu, že Edvard Beneš byl předsedajícím Shromáždění společnosti národů a proto stanovisko našeho Ministerstva zahraničí zůstávalo beze změny. A tak se navenek naše země chovala jako tvrdý zastánce embarga a vnitřně se obchodovalo se zbraněmi pro Bolívii dál, za tolerance a nebo přímo tichého souhlasu všech tří odpovědných ministerstev.
V lednu 1935 Zbrojovka doložila, že embargo porušuje kde kdo. A byla to pravda. Přesto Beneš nehodlal postoj naší zahraniční politiky měnit. Současně ale bylo jasné, že nebude ani aktivně proti probíhajícím obchodům zasahovat. Je možné že Beneš nevěděl o stále nových a nových objednávkách a domníval se že dobíhat jen to, co bylo sjednáno pře uvalením embarga. A pokud i věděl, nic neděla proti. Ale současně jeho ministerstvo odmítlo jakkoliv písemně tento status quo potvrdit – tím nemohlo být mezinárodně kompromitováno. Nakonec zbrojaři intervence na Ministerstvu zahraničních věcí vzdali.
Jenže to už se blížil čas, kdy Bolívie konečně mohla dostat odměnu za svoji pružnou a chytrou taktiku při jednáních Společnosti národů a jejích institucí. Tato taktika byla také taktikou v duchu myšlenky, že vojensky prohráváme atak nemáme co ztratit. Paraguay ani 14. ledna 1935 nepřijal doporučení Společnosti národů a tím se stala jednoznačně státem, který je rušitel míru. Bolívie se tím překlopila do roviny oběti, i když původně válku začala ona.
Výbor pověřený řešením sporu pověřil zástupce Argentiny Chile, Československa, Španělska a Peru vypracování zprávy o aktuálním stavu sporu. Ta byla předložena už 16. ledna. Mimo jiné se v ní píše, že ta strana sporu, která spolupracuje se Společností národů při řešení konfliktu, by se neměla stát terčem útoku té strany, která tuto spolupráci odmítla. Následně bylo ukončeno embargo proti Bolívii jako terče zvůle a proti Paraguay bylo embargo zostřeno.
Následně se jedna vláda za druhou ozývaly s tím že obnovují spolupráci s Bolívií ale skoro nikdo nebyl ochoten zostřit postup proti Paraguay. To platilo i pro Československo. Zde se už myslelo na budoucnost- Paraguay byla perspektivní trh, jelikož používal více než 25 000 kusů našich pušek a kulometů, které ukořistila v boji. Byly viděny možnosti dodávek munice, nahraních dílů a dalších zbraní. Naše země oznámila ukončení embarga 21. února 1935.
16. ledna 1935 se ještě mohl poradní výbor Společnosti národů domnívat, že se Paraguay zalekne a zreviduje odmítavý postoj k přijetí zprávy z 24. listopadu 1934. Nestalo se. Jenže tím vznikla situace, kdy Paraguay měla být podle článku 16 Paktu označena za stát, který napadl stát, který podmínky přijal. Tím de jure Paraguay napadla všechny státy sdružené ve Společnosti národů a měla být vzata k odpovědnosti. A všechny takto napadené státy byly dle paktu povinny zahájit proces na uvalení ekonomických a jiných sankcí. Jenže jak se říká – zlatý oči, které by takový jednotný a pevný postoj uviděly.
Okamžitě se proti tomu postavilo Španělsko, které se stavilo do role nepověřeného mluvčího za většinu států Jižní Ameriky. A bylo jasné, že většina jihoamerických států tento postoj, tedy tvrdý tlak na Paraguay, nikdy nepřijme.
Naše, československé stanovisko na zasedání poradního výboru dne 12. března jasně vyložil vyslanec Štefan Osuský. Vše bylo o tom, že přes vynaložené úsilí, společnost národů v zastavení válku o Gran Chaco, nedosáhla prakticky ničeho, a to naší zemi nemohlo být jedno. Beneš pochopil, že autorita Společnosti národů je malá a že když ji může ignorovat Paraguay, jak to bude s podstatně silnějšími hráči? Hrozba naší zemi ze strany Německa rostla každý den a najednou bylo jasné, že na Společnost národů nelze spoléhat. Tedy pokud nedokáže prosadit svoji kolektivní vůli těm dvěma rivalům v Jižní Americe, jak ji bude vnucovat či prosazovat proti výrazně silnějším hráčům?
Právně bylo jasné, že Paraguay porušila základní dokument Společnosti národů v tak závažné věci, jako je zákaz vedení války. Osuský jasně uvedl, že ozbrojený konflikt začal bolivijským útokem bez vyhlášení války. A také Paraguay válku, i když byla napadena a bojovala z počátku proti přesile, nevyhlásila. Osuský ve své řeči uvedl, že právo vést válku a odpovědnost za válku jsou dvě různé věci.
Jelikož Paraguay se zavázala v Paktu, že v určitých případech jako byl i tento, nesáhne k válce, je povinna tento závazek dodržet, bez ohledu na to, kdo nese právní odpovědnost za vznik války. Osuský mluvil jako kniha a i dnešní politici by se od něj mohli učit, jak se vede řízení v tak vážné věci. Co se týká práva na legitimní obranu, náš diplomat uvedl, že je Paraguay měla do momentu, než Bolívie přijala 24. listopadu 1934 zprávy Mimořádného shromáždění Společnosti národů a doporučení jak postupovat k uzavření dohody a míru. Od toho dne právní vina za pokračování války plně padá na Paraguay. To bylo hodně tvrdé, ale bohužel přesně to odpovídalo stavu věci.
A nyní to nejdůležitější Následně Osuský přešel do roviny Paraguay - Československo. Obrátil se přímo na paraguayské delegáty a s plnu vahou své osobnosti podpořené velkým renomé naší země v této těžké době, je ujistil, že Československu není lhostejné, mají-li oni i jejich země pocit křivdy. A řekl, že podle článku 13 Paktu, že je potřebné předložit tuto nekonečnou politicko-ekonomicko-právní při mezinárodnímu soudu v Haagu a vyzval delegáty obou zemí, aby tak učinili.
Osuského řeč učinila na celé shromáždění společnosti národů hluboký dojem.
Tento Slovák ve službách Československa, kterému se oddal celou svojí duší, totiž dokázal tento ve své podstatě bezvýznamný spor o válku v zapomenuté kraji a vše kolem ní ve Společnosti národů položit do úplně jiné roviny. Najednou to nebyla jen rovina konfliktu mezi Bolívií a Praguayí. Najednou to byl tvrdý zápas o samotnou podstatu zásad Paktu společnosti národů. Že není funkční, se už ukazovalo dlouho. Ale Československo bylo první zemí, která na to otevřeně poukázala a nazvala věci pravým jmény. Stručně řečeno bylo řečeno, že doba nenahrává kompromisům a zákulisním aktivitám jednotlivých zemí, protože tento postup ničí kolektivní účinek akcí Společnosti národů. A v době kdy se celou Evropu šířily bezpečnostní hrozby iniciované Německem, Itálií, Maďarskem a Sovětským svazem, to byla cesta do pekla kontinentální války.
Bohužel i nyní byl přijat kompromis, který měl uspokojit země, které byly proti použití sankcí. Dne 15. března 1935 výbor ve své zprávě potvrdil své předchozí doporučení ze dne 16. ledna 1935 ohledně embarga vůči Paraguay. Ale k tomu, aby prosadil použití celého článku 16 nepřistoupil a rozhodl se vyčkat, jak pochodí ve své zprostředkovatelské misi Argentina a Chile.
A tyto dvě země nakonec ve svém úsilí uspěly. Výsledkem bylo podepsání protokolu o příměří. Díky tomu byly další akce orgánů Společnosti národů bezpředmětné a vládám bylo oznámeno, že jelikož se očekává podepsání definitivní mírové smlouvy, je možno zahájit plnou normalizaci vztahů s oběma protivníky. Československá vláda dne 22. července 1935 oznámila, že tento názor plně sdílí a potřebné kroky už činí. Tím aktivity naší diplomacie v konfliktu o Gran Chaco skončily. A nyní se podíváme na Československou vojenskou misi v Bolívii.
proti 
xxxxxx 
xxxxx 
xxxxx 
