Izrael na vlastní kůži - reportáž číslo pět

[Pátrač]

xxxxx

ZEMĚ VE VÁLCE A NÁROD VE ZBRANI,
aneb
STÁT IZRAEL NA VLASTNÍ KŮŽI.

Reportáž z cesty po Izraeli v rámci tematického zájezdu zaměřeného na vojenskou historii této malé země.

ÚVOD

Předchozí reportáž skončila tím, že jsme se po první procházce po městu měst Jeruzalémě, dopravili přes něco jako hraniční přechod do města, jehož jméno také zná asi každý člověk v našich končinách. Do Betléma. Jako každý den, jsme byli unaveni a po večeři, která byla podobná těm skvělým v Tiberias, se šlo spát. Bylo to tak trochu odlišné. Byla tam zima a tak jsme použili klimatizaci jako topidlo a vytvořili si tak obyvatelný prostor.
Ráno po probuzení a provedení nastartování myslí i těl, jsme vyrazili na procházku Starým městem jeruzalémským. Ale spali jsme v Betlémě, a to tedy je mojí povinností s tímto městem čtenáře seznámit.

Kapitola první: BETLÉM

Město Betlém, jehož jméno arabsky označuje doslova „dům masa“ a hebrejský název zní hebrejsky Bejt Lechem, což pro změnu značí doslova „dům chleba“, je město v centrální části zbytku území bývalého britského mandátového území, dnes nazývaného Západní břeh Jordánu, nacházející se přibližně 8 kilometrů jižně od Jeruzaléma. Dnes zde žije přibližně 30 tisíc lidí. Toto město je hlavním městem betlémského guvernorátu Palestinské samosprávy a centrem palestinského cestovního ruchu a kultury.

xxxxx

Mapa Izraele a Západního břehu s dislokací města Betléma a jednoduchý a přitom elegantní znak města.

Tóra označuje Betlém jako město Davidovo, ve kterém byl korunován králem Izraele. Novozákonní evangelia podle Matouše a Lukáše označují Betlém jako místo narození Ježíše Nazaretského. Ve městě sídlí jedna z nejstarších křesťanských komunit na světě. Tu by bylo potřeba přepečlivě chránit, ale bohužel OSN ani zbytek světa nezajímá. Ale objektivně musím naspat, že tento stav se asi mění. Podíl křesťanů v Betlému sice každoročně klesá, zejména kvůli emigraci a celkově nižší porodnosti než u muslimské populace. V roce 1947 se křesťané podíleli na celkovém obyvatelstvu ze 75 %, v roce 1998 již jen z 33 %. K rozhodnutí křesťanů emigrovat přispívá hlavně špatná ekonomická situace a malé možnosti na vzdělávání. Křesťané také mohou snáze emigrovat do západních křesťanských zemí než muslimové. Ale současná palestinská vláda se snaží betlémské křesťany podporovat, neboť v nich vidí vhodné prostředníky pro vyjednávání s evropskými státy a s USA. Což je rozumné a příslib pro budoucnost.

Během povstání Bar Kochby v letech 132 až 135, bylo město zpustošeno a Římané posléze na místě Ježíšova narození vybudovali svatyni zasvěcenou Adónovi. Přibližně dvě staletí poté zde nechala Svatá Helena postavit vůbec první křesťanský kostel – chrám Narození Páně. V průběhu samaritánské revolty v roce 529 byl kostel zničen, brzy na to byl ale obnoven na popud byzantského císaře Justiniána I. To platí i pro celé město., které bylo téměř zničeno.

xxxxx

Crám narození páně z venku a jedna z mnoha fotografií interiéru. Tyto fotografie jsem převzal - jeho návštěva nebyla v plánu, ale na úplný závěr zájezdu jsme k němu vyrazili na noční procházku. Ale to bude součástí poslední reportáže.

V roce 614 dobyli Betlém Peršané, chrám Narození Páně však nechali netknutý. V roce 637 byl Betlém porobený arabským chalífou Umarem ibn al-Chattábem, který zdejším náboženským svatyním garantoval bezpečí. A bylo to dodržováno dlouhá staletí jen s menšími excesy.

V roce 1099 se města zmocnili křižáci rámci První křížové výpravy. Bylo opevněno, možná poprvé v jeho historii. Na Vánoce roku 1100 zde byl Balduin I. korunován prvním králem Jeruzalémského království. V této době začal Betlém vzkvétat hlavně díky velkému množství křesťanských poutníků. Betlém byl znovu dobyt muslimy pod vedením Saladina v roce 1187 a křesťanští duchovní byli donuceni odejít - bez jakékoliv osobní újmy. V roce 1192 byl některým z nich umožněn návrat. Betlém se nakrátko vrátil pod křesťanskou vládu v období 1229 – 1244. Bohužel po nástupu sultána Bajbarse v roce 1250 muslimská tolerance vůči křesťanům značně opadla, křesťanský klérus byl opět donucen opustit město a v roce 1263 byly zničeny betlémské hradby. Město začalo trpět odlivem křesťanských poutníků, v následujících staletích se sem ale křesťané začali postupně vracet. Městské hradby byly postupně obnoveny během nadvlády Osmanské říše.

xxxxx

Město Betlém na vyobrazení z roku 1898, první fotografie a z roku 1911, druhá fotografie

Od roku 1517 do konce Velké války městu vládli Osmané, s přestávkou v letech 1831 – 1841, kdy zde panoval egyptský vojevůdce Muhammad Alí. Po první světové válce byl Betlém začleněn do Britského mandátu Palestina. Na základě plánu OSN na rozdělení Palestiny z listopadu 1947 měl Betlém připadnout do oblasti Corpus separatum, ale po izraelské válce za nezávislost z roku 1948 zůstalo město pod jordánskou správou. Stáhlo se sem množství arabských uprchlíků z oblastí obsazených Izraelem. Tento příliv uprchlíků natrvalo změnil demografickou strukturu města, křesťané ztratili většinu na úkor muslimů. Všichni zde žijící Židé byli nekompromisně vyhnáni.

To se změnilo až v roce 1967, kdy Západní břeh Jordánu dobyl Izrael v šestidenní válce. Od roku 1995 je Betlém na základě izraelsko-palestinských mírových dohod součástí Palestinské samosprávy.

Betlémská aglomerace zahrnuje města Bajt Džalá a Bejt Sachur a uprchlické tábory Ajda a Aza. Ty dva tábory, kdyby nás na ně šéf zájezdu neupozornil, bych nikdy nerozeznal od obyčejného města. Hlavním zdrojem financí Betléma je cestovní ruch, jehož největší výnosy jsou logicky během Vánoc, kdy se křesťanští poutníci shromažďují v chrámu Narození Páně, jedné z nejstarších křesťanských svatyní, která byla postavena na místě Ježíšova narození svatou Helenou, matkou římského císaře Konstantina Velikého. V Betlémě existuje přes 30 hotelů a 300 řemeslných obchodů. Při severním vjezdu do města se nachází významné židovské svaté místo, Ráchelin hrob.



Vojáci židovské brigády v britské armádě v roce 1944 u Rácheliny hrobky.

Důsledek všech vojenských apolitických kolizí a střetů je dnes tíživý. Betlém byl opakovaně jedním z míst ozbrojených střetů mezi Izraelci a palestinskými Araby - Palestinci. V květnu roku 2002 se při vpádu izraelských sil zabarikádovalo v chrámu Narození Páně přibližně 180 Palestinců. Po několikatýdenním obléhání a devíti obětech na palestinské straně byli zbývající povstalci propuštěni. Izraelská armáda v chrámu posléze našla 40 výbušných zařízení.

xxxxx

Betlém- pohled na zástavbu a bezpečnostní bariéru a pohled na východ z okna hotelu a opět bezpečnostní bariéra.



Pohled na technické provedení bariéry a jednu z velkého množství kontrolních věží

Většina vjezdů do města je dnes pod kontrolou izraelské armády, pohyb obyvatelů Betléma do blízkého Jeruzaléma a okolí je omezován bezpečnostní bariérou a propustkami. Od začátku Druhé intifády v roce 2000 je získání takovéto propustky velice obtížné. Tato opatření mají pro Betlém negativní ekonomické i sociální dopady.

xxxxx

Bezpečnostní bariéra složí palestinské populaci jako nekonečné plátno pro grafity. Na prvním obrázku je jedno spirituální a na druhém je palestinská národní hrdinka Leila Khaled. Byla to první, co jsem uviděl, když jsem si ráno otevřel okno na hotelovém pokoji.

Hlavní turistickou atrakcí je chrám Narození Páně, každoročně se zde pořádají vánoční oslavy, v minulých letech však často poznamenané izraelsko-palestinským konfliktem. Ve městě se také nachází mešita. v centru města stojí kulturní centrum Bethlehem Peace Center, kousek od centra se nachází Mléčná jeskyně.
Více se tímto městem nebudu zabývat - nebylo přímým cílem našeho zájezdu, ale je to pozoruhodné místo a jeho místo v křesťanské víře je nezastupitelné.

[Pátrač]

Kapitola druhá - PROCHÁZKA JERUZALÉMSKÝM STARÝM MĚSTEM - ZEĎ NÁŘKŮ

Jeruzalémské Staré Město je starobylá část Jeruzaléma o rozloze zhruba jeden kilometr čtvereční, obklopená jeruzalémskými hradbami. Je rozděleno do čtyř čtvrtí:
- židovské,
- křesťanské,
- muslimské
- arménské.
- část hory Sion
- výlučné postavení zde potom má Chrámová hora



Plán Starého Města Jeruzalémského s umístěním bran. Se Lví bránou a Jaffskou bránou už jsme se seznámili.

Rozloha utváření Starého Města a jeho dnes známé hranice mají své kořeny hluboko v minulosti v období Osmanské říše. Mnohá zde ustavená známá místa potom pochází z mnohem starších dob. Až ke konci Osmanské říše, v druhé polovině 19. století, se začal Jeruzalém zvětšovat a rozšiřovat za hranice Starého Města do oblasti nazývané „Nové Město“, které dnes tvoří většinu města. Městská část uvnitř hradeb pak dostala jméno „Staré Město“.



Rekonstrukce Starého města s Chrámovou horou a už rostoucím Novým Městem.

Nedokážu přesně popsat, kudy všude jsme po Starém Městě chodili. Vše pro mě bylo jako zjevení a soustředil jsem se na sledování všeho, co bylo kolem a občas jsem něco doplnil. Ale spíše jsem opravdu jen byl ve vleku cesty a výkladu šéfa zájezdu.

Když jsem psal minulou reportáž, uvedl jsem, že Jeruzalém v sobě má umístěny nejsvětější místa tří světových náboženství. Jde-li o Judaismus, je to Zeď nářků, někdy také Západní zeď.

Tato kamenná stěna je pozůstatkem západní části vnější hradby, která ke konci období druhého jeruzalémského Chrámu obklopovala Chrámovou horu. Dnes je to nejposvátnější místo Židů, zároveň je však Zeď nářků také místem smutku nad zničením Chrámu.

Ke Zdi přichází mnoho poutníků z celého světa, aby zde vyslovili své modlitby. Je potřeba vědět zásadní informaci, že u Zdi se může modlit každý člověk, bez ohledu na to, jaké je víry. Tedy i muslim, křesťan, prostě kdokoliv. A nikdo mu v tom nebude bránit. To bývá mnohdy provázeno zvykem, při kterém je modlitba napsaná na papírovém lístku vsunuta mezi kameny, z nichž je Zeď vybudována. Velmi často se na tomto místě odehrává také obřad Bar micva. Vkládání lístků do spár mezi kameny je jedna z možností, jakou může člověk Bohu sdělit své starosti, prosby o pomoc, anebo vyjádřit mu úctu. Tyto lístky vložené do spár totiž díky tomu, že judaismus učí, že Prostřednictvím této Zdi je zajištěna trvalá přítomnost boží v tomto místě, Bůh může přímo pojmout co do obsahu. Jednou za čas tyto lístky skupina rabínů vyjme, uloží do posvátné nádoby a zapálí. Dým stoupajíc k nebi potom Bohu opět přináší vše, co na lístcích bylo věřícími napsáno.

První zmínka o smutečních modlitbách Židů na tomto místě se nachází ve vyprávění poutníka z Bordeaux, který do Jeruzaléma dorazil roku 333.
Zeď nářků je tedy pozůstatkem západní části vnější hradby, která od koncem období druhého jeruzalémského chrámu až dodnes obklopovala jedno z nejspornějších měst světa - Chrámovou horu. Jestliže ale je pozůstatkem Druhého Chrámu, logicky musel být před tím vystavěn První chrám. Zde je možno vycházet hlavně z písemných pramenů.

Historie díky Biblickým textům ho zná pod názvem Šalomounův chrám, známý je také jako První chrám, Dle Bible to byl úplně nejprvnější židovským chrámem v Jeruzalémě. Podle židovské tradice byl první chrám zbudován králem Šalomounem, stavba trvala 39 let od roku 970 do roku 931 před naším letopočtem. Stál na místě dnes známém jako Chrámové hoře. Jiné prameny uvádí, že stavba byla rychlejší a trvala jen 16 let od roku 966 do roku 950 před naším letopočtem.

Roku 586 před naším letopočtem byl vypálen vojskem babylonského krále Nebukadnezara II. při dobytí Jeruzaléma, po kterém následovalo babylonské zajetí. Nemáme o něm žádná přímá archeologická svědectví kvůli přestavbám, které na tomto místě proběhly. Prosévání půdy z Chrámové hory přineslo jen nepřímá svědectví, mezi nimi razítko jedné kněžské rodiny, o níž je zmínka v knize proroka Jeremjáše.

Význam Jeruzaléma je z pohledu judaismu a křesťanství zdůrazněn tím, že král David z něj vytvořil centrum izraelského království a přenesl do něj Boží Archu úmluvy. Šalomoun pak vybudoval Chrám jako „dům Božího přebývání“ a jako symbol připoutání lidu k Davidovu rodu. Šalomoun od lidu vybíral pro účel stavby vysoké daně a při stavbě mu byli nápomocni tyrští stavitelé.



Jedna z dalších - mnoha verzí, jak mohl Šalamounův chrám vypadat

Svatyně měla 3 základní části:
Předsíň – vchod do svatyně;
Svatyně – místo, kde se odehrávala bohoslužba (stál zde oltář a menora);
Velesvatyně – tam byla umístěna Archa úmluvy.

Druhý chrám, v hebrejštině nazývaný „Svatým domem“ byl rekonstruovaný, či v spíše v několika vlnách vystavěný Jeruzalémský chrám. Byl zbudován navrátilci z babylonského zajetí, vedenými Zerubábelem z Davidova rodu, zhruba 70 let po zničení prvního Chrámu. Umožnil to edikt nového pána Babylonie, perského krále Kýra II., jímž byla vyhlášena náboženská svoboda.

xxxxx

Model Druhého Chrámu a druhý obrázek ukazuje vizi jak mohl vypadat Jeruzalém s Druhým Chrámem před jejich zničením Římany.

V druhém Chrámu již bohužel chyběla Archa úmluvy. Ve chrámu zůstal jen kámen, na kterém tato Archa stála, nádoba s manou, kterou se podařilo uchovat z putování Izraele do Kanaánu a Áronova hůl. Z prvního chrámu tak zůstala zachována jen menora. Tento Chrám byl však jednoduchý a prostý. Proto Herodes Veliký, vládnoucí v letech žijící asi od roku 74 před naším letopočtem do roku 4. před naším letopočtem, roku 19 před naším letopočtem zahájil jeho přestavbu a proměnil jej v honosnou stavbu. Tomu přineslo přízeň židovského lidu. Herodův chrám byl zbudován ze zelenkavého a bílého mramoru. Vylepšování a rozšiřování Chrámu pokračovalo i po Herodově smrti – téměř až do zániku Chrámu.

Druhý Chrám stál do 10. srpna 70, kdy byl vypálen římským vojskem vedeným Titem Flaviem Vespasianem. Chrám pak již nikdy nebyl obnoven.
xxxxx

Tyto dva výjevy ukazují zkázu Druhého chrámu. Ten druhý pochází z doby krátce po zničení Jeruzaléma, a je součástí Titova Vítězného oblouku v Římě.

Zeď nářků je tedy pozůstatkem západní části vnější hradby, která od koncem období druhého jeruzalémského chrámu až dodnes obklopovala jedno z nejspornějších měst světa - Chrámovou horu. Jako jediná nepoškozená část, či spíše pozůstatek chrámu, zůstala tato zeď. Od těch dob až dodnes sem chodí Židé naříkat nad ztrátou chrámu.



Zde je tedy tato Zeď a nad ní se hrdě vypíná kopule Skalního dómu na Chrámové hoře.

Zeď nářků je vysoká 20 metrů a skládá se z 25 vrstev kamenů. Před zdí je vybudováno kamenné náměstí, které vzniklo zvětšením původního náměstí a z části po válce zničené čtvrti Mugraby v roce 1967. Náměstí funguje jako posvátné místo ("synogoga"), proto je rozděleno na několik částí. Muži i ženy mají vyhrazeny oddělené části zdi, protože judaismus zakazuje společnou modlitbu.

xxxxx

První obrázek ukazuje pohled na Zeď nářků od vstupního turniketu a druhý ukazuje přenosný plůtek oddělující muže a ženy

xxxxx

Tyto dva obrázky ukazují samotnou Zeď a modlící se lidi z celého světa.

V době kdy jsme tam byli my, tam bylo několik školních výprav, a bylo tam velmi živo.
Pokud chce věřící vložit svou modlitbu napsanou na kousku papíru do štěrbiny ve Zdi, musí splnit jisté podmínky. V případě mužů je povinná přikrývka hlavy, pro tento účel jsou při vstupu na náměstí stély s koši, ve kterých jsou uloženy jarmulky, které plně této povinnosti dají za dost. Když jsem odcházel, měl jsem silné nutkání tuto půjčenou jarmulku mrzce zcizit, ale nakonec jsem naznal, že by mi to za budoucí výčitky svědomí nestálo. V případě žen je nutné zahalení těla.

Možná si položíte otázku, proč Židé neusilují o obnovu původního chrámu. Důvody jsou dva:

Primo: i po zničení chrámu zůstala na místě Zdi nářků Hospodinova přítomnost, takzvaná Šechina, která není vázána na existenci chrámu

Secundo: na místě kde stával První i Druhý chrám, nyní stojí muslimské mešity.

Tento historií daný střet náboženství dodává tomuto místu už od nepaměti náboj trvalého sporu. Na Chrámové hoře se nachází kromě Zdi nářků i Skalní dům a Mešita al-Aksá, proto není divu, že:

- judaismus tuto "horu" považuje za své nejposvátnější místo,

- pro islám je toto místo třetím nejposvátnějším

- náboženský význam má i pro mnohá křesťanská společenství.

Tento složitý střet náboženství způsobuje unikátnost v podobě nejuctívanějšího místa na naší planetě, ale je také příčinou každodenních konfliktů mezi věřícími různých vír v této oblasti. Ale je pravdou, že v průběhu staletí se tento nápad opakovaně objevil. Až do Šestidenní války roku 1967 však byly veškeré plány na obnovu Chrámu pouze teoretickými úvahami. Obnovení Chrámu je navíc nábožensky spojováno s příchodem mesiáše věkem. V Šestidenní válce však Izrael získal mimo jiné Východní Jeruzalém, do kterého spadá i Chrámová hora. Od té doby se začala organizovat různá malá hnutí, jejichž cílem je obnovit Chrám. Mezi takové organizace patří Temple Institute, nebo Temple Mount and Eretz Yisrael Faithful Movement. Tato hnutí jsou podřízena autoritě různých rabínů, kteří odmítají, aby byl Chrám vybudován až v době příchodu mesiáše. Chtějí ho hned.

Tyto ideje však nutně předpokládají zničení Skalního dómu, proto se muslimové proti těmto myšlenkám tvrdě brání. Islámská hnutí v i v samotném Izraeli proto vynakládají velké úsilí proti těmto plánům a v posledních dvaceti letech navíc stále sofistikovaněji popírají historický vztah židů k Chrámové hoře. V tomto kontextu pak byla návštěva Chrámové hory Arielem Šaronem využita palestinskou propagandou jako záminka k rozpoutání druhé intifády.
A nyní trochu neuspořádané vojenské historie.

V rámci Šestidenní války když pronikli Izraelští výsadkáři Lví bránou do Starého Města, zahájili postup do jeho hloubky. Posádka, tvořená jordánskou pěchotou kladla tvrdý odpor, jak u ní bylo tradičně zvykem, Jordánci prostě byli a jsou dobří vojáci. Ale na rozjeté a nesmírně motivované vojáky IDF v ten den prostě neměl nikdo.

Cíl byl jediný - získat po 1900 letech zpět pod židovskou svrchovanost nejposvátnější místo judaismu - Západní zeď a celý Jeruzalém.

Dlouhá staletí byla tato Zeď v péči Osmanské říše. Myslím si, že byla více či méně přístupná a že Osmanská administrativa projevovala velkou míru tolerance. Sice nedovolila žádné změny - v technickém stavu stěny - ale až na výjimky, ke svému posvátnému místu měli Židé přístup. Koneckonců Židé v říši žijící sloužili v armádě, pracovali v administrativě a jejich vzdělanost jim zajišťovala jistou míru respektu.



Židovští vojáci v osmanské armádě v roce 1915.

Když začala Velká válka, a postupně se rozlehla po mnoha destinacích světa, objevili se v osmanské armádě, která měla málo kvalitních lidí v oblasti technických druhů vosk a velení, zahraniční vojáci. Německé císařství dodalo velitelský personál a poměrně velkou sílu vojska a Rakousko - uherská monarchie dodala něco vojáků, ale hlavně dělostřelce. V obou říších žilo nemálo Židů a ti sloužili ve svých národních armádách.



A tak zde můžete vidět rakousko-uherské vojáky modlící se u Zdi nářků v roce asi 1916.

V minulé reportáži jsem psal o tom, jak Jeruzalém padl do rukou britské armádě a jak generál Allenby vstoupil Jaffskou bránou do Starého města. Po cestě k Jeruzalému bylo třeba porazit jak turecké vojáky, tak i německé a rakousko-uherské armády. Když se to podařilo, usadila se zde britská administrativa.



A zde je logický důsledek. Na fotografii vidíte britské vojáky židovského původu u Zdi nářků krátce po obsazení města jejich armádou.

xxxxx

Splněný sen mnoha generací židovského národa - Zeď nářků je v rukou izraelských vojáků, stalo se dne 7. června 1967. Přesněji celá Chrámová hora a tedy i Západní zeď byly pevně obsazeny dopoledne v 10.15 minut. Druhý snímek ukazuje tytéž vojáky objímající místo, které je pro židovskou populaci nejdůležitějším pro víru.



Vítězství je potřeba oslavit, nejlépe tancem.

Z mých prací znáte i jméno člověka, který i když odešel do Izraele a plně se oddal své nové vlasti, vždy považoval Československo za svoji vlast. Byl to Norik Harel, který zemřel 18. března 2013.



Zde tohoto muže, který je pro Izrael válečným hrdinou a příkladem loajality a vlastence, u Zdi nářků krátce po obsazení Jeruzaléma v roce 1967. Spolu s ním můžete vidět jeho dcery.

Po průchodu turniketem před Zdí nářků jsem si všiml na jedné stěně, kterou při cestě k samotné zdi nelze přehlédnout nápisu, který připomíná osobnost jednoho mimořádného izraelského muže. Byl to Vrchní rabín Izraelských obraných sil, Šlomo Goren.



Zde tento nápis vidíte. A tak je na místě vysvětlit, kdo byl Šlomo Goren?

Šlomo Goren‎‎, rodným jménem Šlomo Gorenčik, se narodil 3. února 1917 v polském městě Zambróv. Byl to izraelský rabín, který založil a v letech 1948 až 1968 jako první vedl vojenský rabinát Izraelských obranných sil. V letech 1973 až 1983 působil jako aškenázský vrchní rabín celého Izraele.



Fotografie Šlomo Gorena z dob služby v IDF

Narodil se v polském Zambrówě a v roce 1925 podnikl spolu s rodinou aliju do britské mandátní Palestiny. Vyrůstal v mošavu Kfar Chasidim a ve dvanácti letech začal studovat v ješivě a už v sedmnácti letech vydal svůj první článek o náboženství. V roce 1936 vstoupil do Hagany a po vzniku Izraele byl jmenován vrchním vojenským rabínem, kterým byl až do roku 1968. Jako vrchní rabín často doprovázel vojáky až na frontu a několikrát se vypravil za bojové linie, aby přinesl zpět mrtvého spolubojovníka kvůli jeho pohřbu. V roce 1968 byl jmenován vrchním rabínem Tel Avivu a v letech 1973 až 1983 působil jako aškenázský vrchní rabín Izraele. Poté založil ješivu v Jeruzalémě, kterou vedl až do své smrti 29. října 1994.

Dne 19. prosince 1993 vyzval izraelské vojáky, aby neuposlechli rozkazy, nařizující evakuaci židovských osad. Nevěřil ani na okamžik, že to bude palestinskou stranou přijato jako projev dobré vůle a posune to mírový proces kupředu. Dnes lze říci, že měl pravdu.

V roce 1961 mu byla udělena Izraelská cena za rabínskou literaturu. V roce 2005 byl v internetové soutěži 200 největších Izraelců zvolen 53. největším Izraelcem všech dob.

xxxxx

Zde je vrchní rabín IDF Šlomo Goren se svými vojáky před Zdí nářků a troubí na posvátný roh šofar. Na druhém snímku je potom tento muž, který své vojáky bezmezně miloval a oni mu tuto lásku upřímně vraceli, při prvním čtení Tóry u Zdi nářků poté, co se vrátila do rukou židovského národa.

K jeho velmi svérázné povaze se dá napsat ledacos. Já pro vás vybral to, co se stalo právě v dobu, kdy dorazil ke Zdi nářků. Když vykonal první náboženské kroky a pomodlil se u tohoto symbolu své víry, nařídil okolo stojícím vojákům, aby okamžitě začali shromažďovat výbušniny a vyhodili do povětří muslimské svatostánky na Chrámové hoře. Tedy Skalní dóm a mešitu Al Aksá. Když to odmítli, strašně se rozčílil a začal po nich doslova do písmene hulákat jak pominutý. Nakonec ho několik výsadkářů muselo odvést bokem, uklidnit a předat lékaři, který jej odvedl mimo a nechal vychládnout. Velký rabi nemohl vědět, že k zastavení bojů ve Starém městě došlo téměř v jednom okamžiku jen díky tomu, že velitelé sil, které dobývaly Jeruzalém přijali jordánskou kapitulaci, která měla dvě podmínky.

Primo: jordánská armáda odejde z Jeruzaléma se ctí, se všemi zbraněmi a technikou domů za Jordán a k tomu Izraelci vydají doposud získané zajatce a zajistí evakuaci raněných z obvazišť podle jejich zdravotního stavu. S tím nebyl problém. Odhodlaně a velmi statečně bojující jordánští vojáci sice prohrávali, ale IDF za vše platily krutou cenu. Izraelští velitelé tedy tuto podmínku bez váhání přijali. Koneckonců jejich protivník si svým bojovým vystoupením získal jejich upřímný respekt.

Secundo: Izraelská armáda zajistí, že muslimská svatá místa neutrpí žádnou újmu, jinak Jordánci budou bojovat do posledního náboje nebo muže. I zde došlo ke konsenzu. IDF vždy šetří životy svých mužů a pokud souhlas s touto podmínkou mohl zachránit byť jen jeden život, bylo rozhodnuto. V rámci zájezdu jsme hodně diskutovali o tom, jestli měl Šlomo Goren pravdu a měly být ty dvě stavby srovnány se zemí. Pokud by byl zájem, mohu později v diskusi k tomu naspat více, ale sem to dávat nebudu.

No vše musí mít svůj konec a i náš čas strávený u Zdi nářků se završil. Vyrazili jsme dál. Tak ještě čtyři fotografie:

xxxxx

První snímek ukazuje další kontejner na možnou hrozbu použití výbušného systému. Při odchodu do dalších částí Starého města jsme měli možnost pořídit si krásné fotky Chrámové hory a jejího okolí.

xxxxx

Zde první fotka ukazuje pohled na celé náměstí před Chrámovou horou a Zdí nářků a druhá ukazuje nádhernou menoru na výstupu z náměstí.

Následně jsme dostoupali další schodiště, vstoupili do spleti uliček a tím naše návštěva Chrámové hory skončila. I dnes, když na to vzpomínám, mám pocit něčeho výjimečného. A plánuji se tam vrátit.

[Pátrač]

Kapitola třetí - PROCHÁZKA ŽIDOVSKOU ČTVRTÍ A SIONSKÁ BRÁNA

Když jsme opustili prostor Západní zdi - neboli Zdi nářků, pokračovala naše procházka Starým Městem, konkrétně židovskou čtvrtí a vyprávěli jsme si o její obraně v době První arabsko - izraelské války, v Izraeli nazývané Válka za nezávislost.

Takže nyní sem vložím nějaké fotografie a současně se budu věnovat historii Židovské čtvrti.

Židovská čtvrť je jak už víme součástí Starého Města v Jeruzalémě. V průběhu několika posledních staletí se stala místem, do kterého se soustředila většina Židů přicházející do Jeruzaléma. Kromě mnoha synagog se v Židovské čtvrti nachází zejména Západní zeď, známá též jako Zeď nářků, nejposvátnější místo Judaismu.

Židovská čtvrť leží v jihovýchodní oblasti Starého Města. Je známa diskuse mezi archeology o tom, zda hranice Jeruzaléma v období prvního Chrámu sahaly jen blízko za Chrámovou horu, nebo zda zasahovaly až k „západním kopcům“, které zahrnují horu Sijón a Židovskou a Arménskou čtvrť. Archeologické výzkumy, které byly prováděny po Šestidenní válce v roce 1967, nalezly v oblasti Židovské čtvrti důkazy starého osídlení, avšak nebylo je s čím porovnat. Byly nalezeny také zbytky hradeb z doby prvního Chrámu, obzvlášť působivé jsou zbytky Široké hradby.



Zde je pozůstatek takzvané Široké hradby

Spolu s prvním Chrámem bylo zničeno také osídlení v oblasti dnešní Židovské čtvrti. Bylo obnoveno znovu až v období Hasmonejců. Tehdy byla oblast čtvrti částí jeruzalémského okrsku známého pod jménem „Horní Město“. Oblast dnešní Židovské čtvrti se pak dočkala prosperity v období Heroda Velikého, kdy byla v této oblasti stavěna helénistická sídla.

Součástí římského osídlení byla potom i Cardo a decumanus nebo také Via cardinalis a Via decumana, což byla dvojice navzájem kolmých ulic, které tvořily základ plánu starých římských měst. Toto se dochovalo nebo možná bylo zřízeno v období Byzance, kdy se Jeruzalém proměnil díky své posvátnosti pro křesťany v centrum poutníků. Z tohoto rozkvětu měla prospěch i oblast Židovské čtvrti a v 6. století skrz ni vedla cardo, římská ulice orientována západo-východně, lemovaná sloupořadím, typická pro římská města. V té době už Zápaořímská říše zmizela z mapy světa. Také muslimové a křesťané v době existence Jeruzalémského království po sobě také zanechali řadu staveb.

xxxxx

Pozůstatky Via cardinalis v Jeruzalémě a to jak nadzemní tak i podzemní expozice.

Během první židovské války byl celý Jeruzalém zničen Římany. Po druhé židovské válce roku 132 bylo na troskách Jeruzaléma vybudováno římské město Aelia Capitolina, do kterého měli Židé vstup zakázán. V samotné oblasti dnešní Židovské čtvrti však výstavba neprobíhala, takže tato část zůstala pustinou.

xxxxx

Ukázka architektury uliček a domů Starého město, zde ještě mimo Židovskou čtvrť

Skutečné počátky Židovské čtvrti jsou nejasné, ale mohlo to být takt, že roku 1267 přišel do Jeruzaléma, ve kterém Židé jen stěží přežívali, Moše ben Nachman Gerondi, v hebrejštině zvaný též Ramban a postavil v něm synagogu, nazývanou Rambanova synagoga, a zřejmě tak založil Židovskou čtvrť – Židé se začali v blízkosti synagogy usazovat a jejich ulice byla nazvána „Židovská ulice“.

Pár slov o této osobnosti. Tento muž zvaný Nachmanidesse narodil v roce 1194 v Gironě v Katalánsku. Celým jménem se zval Moše ben Nachman Gerondi, katalánským jménem Bonastruc ça Porta. Byl to středověký rabín, filosof, lékař, kabalista a komentátor Tanachu. Ve filosofii byl zastáncem Maimonidova učení, v biblistice zase odpůrcem názorů komentátora Abrahama Ibn Ezry. Jeho Komentář k Tóře je jedním z nejdůležitějších židovských biblických komentářů vůbec.



Vyobrazení této osobnosti, možná nevědomého zakladatele Židovské čtvrti Starého Města.

V roce 1263 se zúčastnil známé veřejné disputace mezi Židy a křesťany v Barceloně. Přinutil jej k tomu král Jakub I. Aragonský. Nachmanides v této disputaci zastupoval židy, zatímco ve prospěch pravdy křesťanského učení argumentoval dominikán a židovský konvertita Pablo Christiani. Debata trvala celkem čtyři dny. Jelikož Nachmanides po čase vydal písemný záznam debaty, ve kterém se vylíčil jako vítěze, byl dominikány obviněn z urážky křesťanské víry a zřejmě i v důsledku hrozícího pronásledování se v roce 1267 rozhodl Katalánsko opustit a vydat se na pouť do země izraelské.

Po krátkém pobytu v Jeruzalémě se usadil v Akku. Zemřel ve věku 76 let a jeho hrob se údajně nachází na vrcholu kopce Karmel v Haifě.

Je možné, že Rambanova synagoga ležela na troskách synagogy, která pocházela z druhé poloviny 1. tisíciletí. Ještě dávno předtím byla postavena synagoga karaitů a dodnes je největší starověkou synagogou v Židovské čtvrti.



Synagoga Churva před vypuknutím první arabsko-izraelské války a obsazením Židovské řtrti Zajordánskou armádou.

Sefardští imigranti, vyhnaní ze Španělska, založili svou vlastní synagogu proroka Eliáše a následně také synagogu Jochanana ben Zakkaje. Vznikl tak komplex sefardských synagog, ve kterém se nacházejí ještě dvě další synagogy: Centrální synagoga a Istambulská synagoga. Roku 1700 přišel do země Jehuda HeChasid a začal se svými žáky budovat synagogu Churva, která byla dokončena o 150 let později a stala se centrem aškenázských židů v Jeruzalémě.



Jedna ze synagog obnovených po Šestidenní válce

Na začátku 19. století žilo v Židovské čtvrti 2000 Židů, tj. čtvrtina obyvatel města. Židovské obyvatelstvo se zprvu soustředilo v oblasti sefardských synagog, aškenázové se pak usidlovali v blízkosti synagogy Churva. Podle popisu cestovatelů byla čtvrť dosti zchátralá. Domy byly rozbité, téměř na spadnutí, a mnohé z nich opuštěné a špinavé. Mnoho Židů žilo v bídě, existovalo však na druhou stranu i pár bohatých. Ve čtvrti se nacházela městská jatka, která ještě více Židy ze čtvrti vyháněla. Díky úsilí konzula a Mosese Montefioreho (významného britského finančníka) bylo v polovině století zajištěno přesunutí jatek mimo město.
Staré Město na počátku 20. století, ve spodní části Židovská čtvrť. Dva velké chrámy v této oblasti jsou synagoga Churva a synagoga Tiferet Jisra'el. Obě zničeny Arabskou legií 1948.

Mnohé domy patřily Arabům, kteří je pronajímali Židům. Aby se zabránilo zneužití této situace ze strany Arabů, kteří chtěli zvednout nájemné, vydal židovský soud nařízení: „Židovskému nájemníkovi přínáleží právo si dům nadále pronajímat a jiný Žid nesmí svou nabídkou vyšší ceny toto jeho právo ohrozit.“

xxxxx

Dva obrázky ze Starého Města. Ten druhý ukazuje tu největší menoru jakou jsem kdy viděl.

V polovině století byly vybudovány na pozemku v jihovýchodní oblasti čtvrti tzv. „Domy útočiště“. Koupi tohoto pozemku a domů, které v něm stály, naplánovalo několik evropských židů a peníze získali z příspěvků určených uprchlým Židům. Domy byly postaveny pro všechny židovské chudé. Byl tak vyřešen problém, který nejvíce židovskou čtvrť trápil. Roku 1870 žilo ve čtvrti již 10 000 židovských imigrantů – polovina byli aškenázové, polovina sefardové.



Jeruzalém v roce 1898

Někteří odvážní Židé se pak začali usidlovat i v muslimské čtvrti. V křesťanské čtvrti se však Židé nezabydlovali, protože židovští představení zapověděli pod hrozbou sankcí, aby se některý Žid usadil v blízkosti baziliky Svatého hrobu.

Na počátku 20. století žilo ve Starém Městě téměř 20 000 Židů, tři čtvrtiny v Židovské čtvrti, ostatní v Muslimské čtvrti. Hustota zalidnění se stávala nesnesitelnou, a tak příchod dalších židů způsoboval přesun obyvatel mimo hradby Starého Města. Čtvrť tak zůstala místem chudých a zbožných Židů, dokonce i konzervativní Židé se začali ke konci 19. století stěhovat jinam, často do čtvrti Me'a Še'arim.



Staré Město v roce 1910

Jakmile začal sílit příliv židovských přistěhovalců, kteří se usazovali na koupené půdě, začal narůstat odpor jak proti těm co přišli nově, tak i proti starousedlíkům. Když se objevil fenomén Mohamed Amín al-Husajní, známý také jako Hadždž Amín al-Husajní, Začal nekompromisní protižidovský pohyb v myslích místní arabské populace. Melký muftí jeruzalémský pocházel z prominentní arabské jeruzalémské rodiny al-Husajní. Byl to arabský nacionalista a muslimský vůdce v době britské mandátní Palestiny. Husseinovci byli jedním z nejbohatších a nejmocnějších soupeřících klanů v osmanské provincii, známé jako Judská část Palestiny. V letech 1921 až 1948 zastával úřad Velkého jeruzalémského muftího, a byl vůdčí postavou odporu proti sionismu a vytvoření židovského státu v Palestině.

Je přímo odpovědný za několik vln protižidovských pogromů a nakonec se stal blízkým spojencem Velkoněmecké říše. Je ho nejznámější výrok je:

„Vyhlašuji tímto Svatou válku, moji muslimští bratři! Vražděte Židy! Všechny zlikvidujte!“

Husseiní zverboval pro Hitlera nejméně 30000 vojáků. Někteří Arabové byli i mezi posledními věrnými, bránícími "vůdcův" Hlavní stan v Berlíně. V norimberských procesech právní zástupce Eichmanna, Dieter Wisliceny - následně také popravený jako válečný zločinec vypovídal, cituji. " Muftí byl jedním z iniciátorů systematického vyhlazování evropského židovstva a byl Eichmannovým a Himmlerovým spolupracovníkem při vykonávaní tohoto plánu. ... Byl jedním z Eichmannových nejlepších přátel a neustále ho vyzýval na zrychlení vyhlazovacích opatření. Slyšel jsem ho, jak se jiným přicestovavším Arabům chlubil, že v Eichmannově doprovodu inkognito navštívil plynové komory v Osvětimi“.



Velký Muftí v Jeruzalémě v roce 1929

Měl svůj cíl a šel celý život za ním. Když jako v Norimberku odsouzený válečný zločinec ztratil možnost volného pohybu, odešel do exilu Egyptě, který jako stát ve válce s Izraelem až do roku 1982, odmítl jednou provždy jeho vydání.

Jeho místo vůdce radikálních nacionalistických Arabů převzal jeho synovec Mohammed Abdel-Raouf Arafat As Qudwa al-Husseini, daleko více známý jako Jásir Arafat.

Muslimské protižidovské pogromy z let 1920 a 1921 způsobily další odliv židovských obyvatel mimo hradby Starého Města. Když vypukly roku 1929 pouliční bouře, byla ve Starém Městě zorganizována jednotka Hagany, která úspěšně bránila životy Židů - např. 24. srpna bylo v Jeruzalémě zabito 17 Židů, avšak jen jeden z nich ve Starém Městě. Bohužel podobná jednotka nebyla k dispozici v Hebronu a zde bylo zuřícím, ale velmi pečlivě řízeným davem zmasakrováno 67 židovských starousedlíků.

V období velkého arabského povstání v letech 1936 až 1939 byla čtvrť střežena britskými vojáky a obehnána plotem z ostnatého drátu, avšak obchodníci a obyvatelé, kteří bydleli v muslimské čtvrti nebo na předměstí Židovské čtvrti byli nuceni své příbytky opustit.

Jak se blížil konec působení Britů v Palestině, přerůstala konfrontace mezi arabským a židovským obyvatelstvem do otevřené války. Během postupné britské evakuace Palestiny docházelo velmi často k tomu, že Britové předávali Arabům své policejní stanice, eventuálně harmonogram jejich vyklizení, stejně tak jako zbraně a munici. K tomu došlo např. v Safedu, Bejt Šean, Latrunu, Kastelu a jinde. Na jaře již byl Jeruzalém odříznut od spojení s Tel Avivem.

xxxxx

Brit v Zajordánských službách John Bagot Glubb, zvaný „Glubb Paša“, velitel zajordánské legie v době První arabsko - izraelské války.

Zdaleka nejschopnější vojenskou jednotkou na straně Arabů byla Brity vycvičená Arabská legie, vedená Johnem Bagotem Glubbem, zvaným „Glubb Paša“. Jeho jednotky operovaly společně s iráckými podpůrnými jednotkami v centrální Palestině a kolem Jeruzaléma, na který na rozkaz krále Adulláha soustředil svou bojovou činnost.

xxxxx

Arabská legie vede dělostřelecký útok na Jeruzalém a na druhém obrázku je vidět jeho výsledek

16. května zahájila Arabská legie ofenzivu v rámci izraelské války za nezávislost, jordánské jednotky Židovskou čtvrť obklíčily a začaly ji ostřelovat. Je dokázáno, že v den odchodu Britů 13. května 1948, žilo v Židovské čtvrti okolo 1700 lidí, které bránilo asi 150 vojáků Hagany.

xxxxx

Arabská legie postupuje k Židovské čtvrti a na druhém snímku jsou vojáci této legie při odrážení protiútoku Hagany

Arabové značnou část čtvrti zničili, ničili i synagogy, včetně synagogy Churva. Nakonec zaútočil Glubb s téměř 4 000 legionářů na Jeruzalém a obklíčil jej. Nové město bylo postiženo těžkým ostřelováním. Útok legie na severní část Jeruzaléma skončil 28. května po bojích u čtvrti Me’a Še’arim, kde byl zastaven, avšak téhož dne padla židovská čtvrť Starého města.

Její kapitulace byla velkým šokem pro Izrael. Zároveň Arabská legie držela Latrun, strategickou výšinu kontrolující silnici Tel Aviv - Jeruzalém. Opakované pokusy ji dobýt skončily pro Izraelce ztrátami a neúspěchem. Aby bylo možné Jeruzalém zásobovat, byla vybudována zcela nová komunikace, stranou od arabských pozic, pro kterou se vžil název „Barmská cesta“. 9. června bylo možné zásobovat Jeruzalém pitnou vodu, potravinami a zbraněmi. Ale o tom jsem již psal v předchozích reportážích.

xxxxx

Velitelem obrany Židovské čtvrti byl muž jménem Moshe (Moše) Rusnak. Obrana Židovské čtvrti je dnes mimo Izrael neznámou záležitostí, ale pro Izrael je to mimořádný vojenský čin. Pro nás, tehdejší Čechoslováky je zajímavé, že tento muž byl náš občan, voják Svobodovy východní armády. Je to izraelský národní hrdina. Přes velké úsilí se mi ale o něm nepodařilo nic moc zjistit. Jeho náměstíčko - nese jeho jméno je osazeno stélou, která mu vzdává čest. Druhý obrázek potom ukazuje Pomerančovník, který stojí na místě, kde stávalo několik domů, kam obránci Židovské čtvrti ukládaly mrtvá těla svých spolubojovníků padlých v boji.

xxxxx

Zde je obrázek stěny domu, do kterého byla ukládána těla padlých obránců židovské čtvrti a druhý obrázek je připomínka těžkých pouličních bojů - stará, rezavá puška trčící z okna nad uzoučkou uličkou. Typ se mi nepodařilo určit.

Několik statečných pokusů vojáků Hagany o probití se do Židovské čtvrti Starého města přes neskutečné úsilí selhalo a nakonec už Moše Rusnak a jeho muži neměli čím bojovat.



Boj o Židovskou čtvrt skončil

Obyvatelé čtvrti se stali jordánskými zajatci a po dosažení dohody o příměří mezi Izraelem a Jordánskem byli přestěhováni na izraelské území. Poprvé od dob křižáckého Jeruzalémského království tak bylo přerušeno židovské osídlení Starého Města. S kapitulací obránců se traduje jedna zajímavost. Když Moše Rusnak vyvěsil bílý prapor a zahájil jednání o kapitulaci, bylo dohodnuto, že vojáci půjdou do zajetí a civilisté taktéž, ale ti budou obratem repatriováni na Židy ovládaná území.

xxxxx

Když ale došlo na plnění, byli Arabové otřeseni tím, že jejich poslední útoky odráželo posledních necelých 50 vojáků Hagany. Okamžitě přišli na to, jak své vítězství zásadním způsobem zvětšit. Do zajetí vzali všechny dostupné židovské muže, prohlásili je za vojáky a hned měli přes dvě stě zajatců. Ke cti Zajordánců je nutno uvést, že ani jednomu ze zajatých mužů nebylo ublíženo a i ostatní závazky plně dodrželi a to i za cenu toho, že museli několikrát střílet po bojovnících arabských ozbrojených skupin, kteří chtěli bezbranné a velmi vyčerpané obyvatele vyprázdněné židovské čtvrti pozabíjet. Zajordánci tak, jako i nejednou před touto událostí a i po ní prokázali, že jsou nejen dobří vojáci, ale také čestní vojáci.

Až do roku 1967, tedy do dne, kdy v rámci operací Šestidenní války celý Jeruzalém padl do rukou izraelských vojáků, byla židovská čtvrť devastována. Následně začal návrta obyvatelstva a energická obnova čtvrti, která zahrnovala i obnovu synagog zničených jordánskými vojsky. Se stejným úsilím se v celé oblasti Východního Jeruzaléma započal komplexní archeologický výzkum.

Dnes je to nádherné místo. Zde je pár fotografií z jeho uliček i náměstí, tak jak jsme jimi procházeli cestou k Sionské bráně.

xxxxx

Jedno z náměstí Židovské čtvrti a krásná synagoga, která mu vévodí.

xxxxx

Poslední náměstí, přes které jsme přecházeli cestou k hradbám a Sionské bráně. Zde nám šéf zájezdu vyprávěl některé historické záležitosti a došla řeč i na Aloise Musila. Jinak zrovna se po náměstí pohybovali kluci nějaké školy - asi přestávka a dělali neuvěřitelný randál. Pochopil jsem, že úsloví: „je zde řev jako v židovské škole“, má reálný základ.

My na Palbě.cz máme velmi pěknou práci o Aloisovi Musilovi. Napsal ji kolega Rase. Ani to neví - nebo už ví, ale nevěří, bude z ní součást jedné přednášky a tak nás spolu čeká kus práce. Ale tato reportáž není jen pro nás Palbáky, ale také pro moje kolegy ze zájezdu. A tak zde musím trošku málo o tomto mimořádném muži, kterému se někdy přezdívalo „rakouský Lawrence z Arábie“ napsat. Rase tímto žádám o omluvu.

Profesor ThDr. Alois Musil se narodil 30. června 1868, ve vesničce Rychtářov u Vyškova 12. dubna 1944, byl moravský katolický kněz, orientalista, biblista, cestovatel, etnograf a spisovatel. Je považován za jednoho z největších orientalistů a arabistů přelomu 19. a 20. století. Současně to byl voják Rakousko - uherské monarchie, vedoucí diplomatické mise v Osmanské říši v druhé polovině Velké války, a zpovědník poslední císařovny Zity.

Jeho blízkým příbuzným byl slavný rakouský spisovatel českého původu Robert Musil. Po maturitě na gymnáziu ve Vysokém Mýtě studoval v letech 1887–1891 na Bohoslovecké fakultě v Olomouci. Roku 1891 byl vysvěcen na kněze a roku 1895 získal doktorát teologie. Jeho snaha o prohloubení teologických studií jej přivedla k zájmu o arabský svět. Proto v letech 1885–1898 studoval na Dominikánské biblické škole v Jeruzalémě a na Jezuitské univerzitě sv. Josefa v Bejrútu.



Alois Musil v roce 1891- čerstvě vysvěcený kněz. Jeho úžasná životní cesta právě začíná.

Při svých výzkumech v Jordánsku v okolí skalního města Petry objevil roku 1898 pouštní palác Kusejr Amra s barevnými freskami, který postavil umajovský chalífa al-Valíd II., což vzbudilo doslova světovou senzaci.



Dnešní stav pouštního zámečku Kusejn Amra

Roku 1902 byl Alois Musil jmenován mimořádným a roku 1904 řádným profesorem na Bohoslovecké fakultě v Olomouci a roku 1909 řádným profesorem na teologické fakultě univerzity ve Vídni. S podporou pražských a vídeňských vědeckých ústavů podnikl v letech 1908 až 1912 několik dlouhých cest do Palestiny, Sýrie a Iráku, kde prováděl topografický výzkum, studoval předislámské a islámské archeologické památky, etnografii a folklór a vytvořil první použitelné podrobné mapy této oblasti. V severní Arábii žil dlouhodobě u beduínského kmene Rwala a stal se jeho členem pod jménem šejch Músa ar Rueili. Studoval i místní jazyky, a díky tomu že byl i polyglot, ovládal kromě klasických i moderních světových jazyků pětatřicet arabských nářečí.



Alois Musil v roce 1901

Během první světové války podnikl Alois Musil několik tajných politických misí se špionážním podtextem do arabských provincií Osmanské říše, jež měly získat arabskou podporu Turecku proti Velké Británii a napomoci hospodářskému pronikání Rakouska-Uherska na Blízký východ. Jeho vliv ještě vzrostl po nástupu císaře Karla I. na trůn v listopadu roku 1916, neboť byl zpovědníkem císařovny Zity. Byl zapojen do císařovy iniciativy uzavřít separátní mír, zasadil se o amnestii významných českých politiků Kramáře, Rašína, Klofáče a mnohých českých účastníků vzpoury v boce Kotorské.



Alois Musil v uniformě rakousko-uherského podmaršálka v roce 1917

Po vyhlášení samostatného Československa se Alois Musil přestěhoval z Vídně do Prahy. Roku 1920 byl jmenován řádným profesorem na Univerzitě Karlově, kde působil až do roku 1938. Významně se zasloužil o založení Orientálního ústavu v roce 1922 a po vytvoření organizační struktury ústavu a jeho finančního zajištění se v roce 1927 stal jedním z jeho prvních členů. V letech 1923 až 1924 a 1925 až 1928 navštívil Alois Musil New York, kde s pomocí Americké geografické společnosti a financí amerického cestovatele a politika Charlese Crana, se kterým ho seznámil prezident Masaryk, publikoval anglicky výsledky svých cest a studií v rozsáhlé šestidílné sérii Orientální výzkumy a studie.

Pikantní a pro tehdejší dobu v naší samostatné zemi příznačné je, že když se říše rozpadla, dostal několik nabídek z evropských univerzit včetně vídeňské. Ale on chtěl domů. Když se objevil v Praze na Karlově univerzitě, byl jako „rakušák“ nekompromisně odmítnut. Nikdy se k tomu nevyjádřil. Klidně odešel a oznámil do Vídně, že už je na cestě. Vídeň zajásala, takovou na kapacitu na Orient nikdo v Evropě neměl. Když se to dověděl prezident Masaryk, okamžitě si zavolal odpovědné lidi z UK a důkladně jim umyl hlavy. Od té doby Musil měl svoji almu máter v Praze.

V letech 1929–1932 vydal Alois Musil zjednodušené verze svých cestopisů v osmi svazcích česky a z podnětu prezidenta Masaryka začal vydávat řadu Dnešní Orient o současném politickém a hospodářském vývoji na Arabském poloostrově, v Etiopii, Iráku, Egyptě, Indii, Íránu a Afghánistánu, Palestině, Sýrii, Libyi, Turecku a Súdánu. Dílo vyšlo v jedenácti svazcích, poslední svazek, věnovaný Francouzské severní Africe, Musil již nedokončil.

Musilova vědecká práce na poli arabistiky dosáhla velkého mezinárodního uznání. Musil byl členem většiny evropských vědeckých společností a roku 1928 mu Americká geografická společnost udělila Zlatou medaili Charlese P. Dalyho a zapsala jej do síně slávy vedle Marca Pola a Livingstona. Velmi záslužná byla jeho snaha o širokou popularizaci svých poznatků zejména pro mládež. Za tímto účelem napsal Musil dvacet dobrodružných knih odehrávajících se v arabském světě, s vysvětlením arabských a islámských tradic. V roce 1933 byl jmenován konzistorním radou, později získal doktorát bonnské univerzity. V roce 1936 odešel do důchodu na svůj statek v Otrybech.

Alois Musil zemřel 12. dubna 1944 v obci Otryby u Českého Šternberka. Jeho dílo je dodnes základem studia orientalistky ve všech jejích podobách po celém světě.

Poslední část naší procházky po Starém městě byla návštěva Sionské brány. Co říci k této bráně?



Hradby Starého města poblíž Sionské brány.

Sionská brána, zvaná též Davidova spojuje arménskou čtvrť s posvátnou horou Sion. Byla postavena v roce 1540 osmanským sultánem Sulejmanem I. Nádherným.

xxxxx

Dvě historické fotografie Sionské brány, první z roku 1860 a druhá z roku 1900.

Touto branou se vždy vycházelo z města na horu Sion. Arabsky se jmenuje Bab-en-Nabi Daoud, což značí skutečnost, že tudy vede cesta k symbolickému hrobu krále Davida. Je zvláštní, že právě hora Sion zůstala mimo městské hradby, neboť tak zůstalo strategicky významné místo bez ochrany.

Z historických pramenů je známo, že právě tato skutečnost rozzuřila sultána Suleymana I. natolik, že dal stavitele městského opevnění popravit. Šéf zájezdu nám povyprávěl příběh, kdy k tomuto opomenutí mělo dojít záměrně. Měl to být případ něčeho, co bychom dnes nazvali korupcí. Když sultán prováděl inspekci skoro dokončené stavby, byl upozorněn na to, že není dodržen plán výstavby co do ohrazené plochy starého města.



Sionská brána dnes. Vlevo i vpravo od střílen jsou malé plošiny a na nich jsou ty dvě kamenné hlavy popravených stavitelů.

Okamžitě si předvolal oba odpovědné stavitele. Žádal vysvětlení a jelikož nebyl s odpověďmi spokojen, oba stavitelé byli na jeho pokyn okamžitě sťati. Na věčnou památku toho, že Sutlánovi se nelže, jsou vpravo i vlevo od portálu brány do stěny zapuštěny plastiky dvou hlav - má jít o podobizny popravených.

V předchozí kapitole jsem v samém závěru vložil tyto dvě fotografie.



Cituji sám sebe: „Tyto dvě fotografie jsem pořídil spíše ze zvědavosti. Evidentně jsou to hroby, nebo spíše jde o malé sarkofágy. Aniž bych věděl proč, nafotil jsem si je. V další reportáži při návštěvě Starého města se dovíte, proč zde jsou a jaký příběh je s nimi spojen. A jen tak mezi řečí, je to zajímavé“.

Takže nyní mohu jen dodat, že tyto dva zajímavé hroby, umístěné poblíž Jaffské brány, jsou právě hroby popravených stavitelů. Věděl jsem to už den předtím, tedy to že jde o velice zajímavé hroby, ale dokud nám pan Haslinger nevyprávěl onen příběh, nebylo tyto hroby s čím spojit. No a nyní necháme horrorového povídání a dáme si pár slov a bitvě o vstup do Starého města.



Sionská brána v dnešní době, pořád je to hezká stavba

xxxxx

Sionská brána po bojích mezi arabskými obránci a Haganou v roce 1949. Všimněte si poškození střelbou. A obdobný záběr pořízený mojí maličkostí. Poškození boji z roku 1949 bylo ponecháno jako památka.

[Pátrač]

Část čtvrtá - MUNIČNÍ VRCH A MUZEM BOJE O JERUZALÉM

Jestliže se na Šestidenní válku podíváme jako na mimořádné vítězství izraelských obraných sil, tak dobytí jeruzalémského Starého města a na to navazující sjednocení celého Jeruzaléma pod izraelskou kontrolou mají pro Izrael největší hodnotu.

V roce 1967 platilo, že před devatenácti lety skončila Válka za nezávislost a Jeruzalém byl celou dobu rozděleným městem. Jeho východní část včetně Starého města se Zdí nářků se nacházela pod kontrolou Jordánska. Celých těchto 19 let nebylo nejposvátnější místo judaismu pro Židy přístupné.

Městem probíhala demarkační linie v podobě různé často jako stěna z ostnatého drátu. Na obou stranách dělící linie byla vybudována obranná a pozorovací postavení, ale oba protivníci spolu tak nějak vycházeli bez větších ozbrojených půtek

Když 5. června 1967 začala - po mnoha vyhrůžkách ze strany arabských států a odchodu sil OSN ze Sinajského poloostrova na nekompromisní pokyn egyptského prezidenta Násira - další arabsko-izraelská válka, zdálo se, že zde bude klid. Jordánský král Husajn se sice formálně hlásil ke spojenectví s Egyptem a Sýrií, ale na druhou stranu se choval tak, že bylo patrné dedukováno, že se k možnosti války s Izraelem zrovna moc nehlásí.

xxxxx

Vojáci velbloudích jednotek jordánské armády v Jeruzalémě a izraelský policista, který si povídá a vyměňuje rodinné fotografie s jordánským vojákem.

Izrael proto soustředil většinu svých jednotek na hlavní frontě na Sinajském poloostrově. Centrálnímu velitelství izraelské armády pod vedením generála Uzi Narkisse, zodpovědnému za střed Izraele a celou oblast Jeruzaléma zůstalo vojáků tak spíše na demonstrační přehlídku než na válku.

Mnoho izraelských velitelů včetně generála Narkisse chtělo na Jeruzalém zahájit útok. Ale Moše Dajan o tom kategoricky odmítl diskutovat. Motivace Uzi Narkisse je ale plně pochopitelná. V roce 1948 se několikrát pokusil do Starého města prorazit a pomoci ubránit Židovskou čtvrť. Jednou se probil se svými muži dokonce až za Sionskou bránu, ale nakonec pozice neudržel a musel odejít. Následně bylo Staré město jako celek pro Izrael ztraceno. Narkiss to nesl velmi těžce a nikdy se s tím nesmířil. Nikdo mu nic nevyčetl, ale on bral to nesmírně osobně.



Uzi Narkiss, velitel Centrálního velitelství v roce 1959.

Zkušený voják jakým bezesporu generál Narkiss byl, považoval situaci svého Centrálního velitelství za nanejvýš nebezpečnou. Jordáncům nevěřil ani přehled počasí a měl obavu, že jeho slabé formace nezastaví možný jordánský útok, který mohl následovat po vypuknutí války mezi Izraelem a Egyptem. Stačil mu pohled z jeho velitelství kolem dokola a viděl, že reálné ovládnutí hory Skopus Jordánci, by vedlo k izolaci židovské části Jeruzaléma. A pokud by byly jeho síly vázány bojem zde, další jordánské síly mohly udeřit severněji směrem na západ a přetnout tak Izrael na dvě poloviny. Věřil, že pokud zaútočí jako první on, druhá ani první hrozba nenastanou.

Narkiss měl bohužel pravdu. Hned první den války 5. června kolem půl desáté ráno, na izraelská postavení začala dopadat palba z ručních zbraní. Vojáci IDF odpovídali stejně – Moše Dajan zatím věřil, že jde o propagační akce, aby si jordánský král a samo Jordánsko zachovalo tvář. Po necelé hodině ale začal jordánský letecký nálet a před polednem zahájilo palbu jordánské dělostřelectvo.

Začali umírat obyvatelé židovské části Jeruzaléma a když přesáhl počet mrtvých více než dvacet, přešli k tvrdým odpovědím i vojáci IDF. Jordánci zde měli doplatit na dvě věci:

Primo: přestože díky preemtivnímu leteckému úderu bylo zničeno na zemi jak egyptské tak i syrské letectvo, prezident Násir hlásil do světa, jak slavně izraelské ozbrojené síly poráží a bylo mu to uvěřeno

Seundo: nedokázali si představit, že po krátkém zaváhání se do nich Izraelci opřou tak, že je rozbijí na kusy v tak krátkém čase, že s tím nestihnou nic udělat.

A tak po poledni došlo v Jeruzalémě a jeho blízkém okolí k prvním vážným pozemním střetům. V Šestidenní válce byla otevřena druhá fronta a brzy měla být otevřena ještě třetí.

Bojiště bylo velké - půl Jeruzaléma, ale nejhlavnější událost se odehrála na jednom z vrcholů v centrálním Jeruzalémě, který od dob Velké války nese název Muniční vrch, tedy anglicky Amunitionn Hill. Název má od dob, kdy zde britská armáda vybudovala muniční skladiště.

Jestliže byla hora Skopus nosným místem, pro udržení židovské části Jeruzaléma, bylo nutno ji obsadit. Stalo se už v ranních hodinách 6. června díky rozhodnému postupu izraelské 10. obrněné brigády. Jenže tanky bez pěchoty nemuseli na hoře vydržet a navíc nebylo jisté, jaké síly mohou nasadit Jordánci.
Narkiss proto vyhodnotil své možnosti a sáhl po těžkém trumfu -55. výsadkové brigádě.



Vojáci 66. výsadkového praporu při postupu městem

Výsadkové brigádě velel plukovník Mordechai ‚Motta‘ Gur. Vy už ho znáte z mé předchozí reportáže. Tento útvar měl být původně vysazen na Sinaji u El Arish kombinovaně ze vzduchu a z moře jako záloha, pokud by zde izraelská ofenziva narazila na potíže. Když ale bylo odpoledne 5. června již jasné, že tankové formace IDF na Sinaji nezastaví nic a nikdo, byla vyslána na pomoc Narkissovým vojákům. Motta Gur dostal rozkaz o půl třetí odpoledne a mobilizované autobusy výsadkáře urychleně převezly na nové bojiště, bohužel zatím jen s lehkou výzbrojí. Jejich prvním cílem při postupu na horu Scopus byl právě Muniční vrch.

Jordánci jej proměnili v kompaktní pevnost, posetou zákopy, minovými poli, drátěnými zátarasy a bunkry. Opevnění bylo vystavěno ve tvaru trojzubce obráceného směrem k jihu. Zuby tohoto trojzubce tvořily tři hlavní zákopy - označované jako západní, centrální a východní – propojené spojovacími zákopy. Poblíž místa spojení všech tří zákopů na severním konci systému stál velitelský bunkr. Podél zákopů byly vybudovány menší bunkry a četná palebná postavení. Obranný systém byl obehnán minovými poli, zátarasy a bariérami z ostnatého drátu.

xxxxx

Takto vypadal vstup do pohotovostního krytu nebo kulometného hnízda. Druhý obrázek ukazuje prostor kulometného hnízda. Byl jsem kulometník 4 roky a nějakou dobu jsem měl UK-59 jako osobně přidělenou zbraň i na vysoké škole. Tak jak tam ležím, musel jsem uznat, že toto kulometné hnízdo má dokonalý výhled výstřel a je velmi dobře postavené.

Hlavní zákopy, spojovací zákopy, kulometná hnízda a pohotovostní úkryty byly vysekány a vykopány do podloží, vybetonovány, vyzděny kameny a překryty betonovými panely. Kulometná hnízda byla zapuštěna do země a byla buď odlita z betonu, nebo složena z betonových prefabrikátů. Pro lehkou pěchotu jakou výsadkáři v této situaci byli, to byl tvrdý oříšek.

Hlavní útočnou silou Narkissova Centrálního velitelství byla 10. obrněná brigáda, vyzbrojená tanky Sherman. Byly to tanky druhoválečné výroby, které v Izraeli prošli konverzí a i přes pokročilý věk to byly kvalitní stroje. Navíc v rukách skvělých vojáků izraelského obrněného sboru šlo o velmi nebezpečné stroje.

Přímo na Muniční vrch a jeho okolí útočil 66. prapor 55. výsadkové brigády pod velením majora Yossi Yafeho. Tato jednotka čítala něco kolem sto padesáti mužů. K výzbroji výsadkářů patřily:
- pušky FN,
- kulomety MAG,
- samopaly Uzi
- bazooky.

Úkol plukovníka Gura a jeho mužů byl komplikován nedostatkem času na přípravu a na získání zpravodajských informací. 55. brigáda byla připravená na výsadek u El Arish, postrádala čerstvý výcvik pro boj ve městské zástavbě. Dále nebyly fotografie ani zpravodajské informace o nepřátelských postaveních. Brigádní těžké zbraně byly rozloženy a zabaleny pro přepravu k výsadku. Zde nebyly k dispozici. Takže jako už tolikrát v historii tíha úkolu spočívala na vojákovi a jeho osobní zbrani.

xxxxx

Osamělý výsadkář postupuje k centru jordánské obrany na Muničním vrchu. Druhý obrázek potom ukazuje postup výsadkářů středním zákopem při použití dýmové clony.

Izraelci měli podporu několika tanků Sherman, ta se však v daném terénu ukázala jako neúčinná. Rovněž dělostřelecká podpora sehrála jen malou roli, skončila v okamžiku, kdy Izraelci pronikli do jordánských postavení a promísili se s obránci.

Na jordánské straně byl nejvyšším velitelem generál Ata Ali Haza, zodpovídající za obranu celého Jeruzaléma. Byl to dobrý voják, vzdělaný a zkušený. Samotný Muniční vrch byl obsazen jordánskými vojáky asi v síle pěší roty - něco málo přes sto mužů. Byli vyzbrojeni
- americkými karabinami M1
- britskými kulomety Bren.

Velitelem pevnosti na Muničním vrchu byl major Mansur Kranshur, který řídil boj z velitelského bunkru. Měl pod svým velením i jedno odloučené bojové stanoviště v policejní škole jihozápadně od Muničního vrchu bráněnou taktéž jednotkou v síle roty. Případná pomoc mohla dále přijít z blízkého vrcholu Mivtar, odkud navíc mohli Jordánci vést podpůrnou kulometnou palbu a kde také měli postavení jordánští odstřelovači. Obránci mohli požádat o podporu minometů a děl.

Úkol plukovníka Gura a jeho praporů byl komplikován nedostatkem času na přípravu a na získání zpravodajských informací a naprostým nedostatkem těžké brigádní výzbroje. Jenže tak zkušení vojáci jako byl velitel brigády a velitelé jeho praporů se tím dlouho nezatěžovali. Bylo rozhodnuto okamžitě připravit brigádu k boji a zahájit útok ještě téže noci, protože pro noční boj byli jeho výsadkáři zvlášť vycvičeni. Navíc měli obavu, že jejich přítomnost neunikne bdělým jordánským pozorovatelům a jejich útok by mohl ztratit moment překvapení. Hodina zahájení útoku byla stanovena na 02.00, ale logistické problémy ji oddálily tak, že na samotný útok zbývala jen hodina a půl noční tmy.

xxxxx

Izraelské tanky Sherman jako statická hlídka v ulicích Jeruzaléme v roce 1967 a jeden z těchto tanků jako součást venkovní expozice muzea na Muničním vrchu.

Krátce po druhé hodině zahájily palbu izraelské tanky, děla a minomety ve snaze narušit jordánskou obranu v okolí Jeruzaléma. Šlo o to obránce ohlušit, a znejistit jejich odhad kde bude proveden útok. Velké světlomety, umístěné na vysokých budovách v židovské části města, začaly svítit na obranné pozice, aby odkryly a oslepily nepřítele. A na signál daný světlicí Yafeho výsadkáři vyrazili ze svých výchozích pozic a zahájili zteč jordánských postavení.

Jako první se dala do pohybu rota D, jejíž vojáci se začali s pomocí demoličních náloží probíjet přes minová pole a zátarasy. Jenže když prorazili první linií zátarasů, okamžitě se zamotala do dalšího pásma překážek. Postup přes otevřený terén probíhal ve světle vycházejícího měsíce a pod silnou palbou z jordánských postavení. V jednom kulometném hnízdě bylo nalezeno 98 prázdných zásobníků ke kulometu Bren. Takže zde se kulometník a jeho nabíječ činili opravdu od podlahy. Než byl překonán poslední zátaras, bylo sedm Izraelců mrtvých a na tucet zraněných. Následně rota uvízla v zákopových bojích a její postup se zastavil.

V o půl třetí zahájila rota A zteč komplexu policejní školy a narazila na tvrdý odpor jordánských vojáků. Krátce po třetí se jí podařilo do objektu proniknout a začal boj vojáků muž proti muži, místnost po místnosti. Po dvou hodinách boje byla celá policejní škola pod kontrolou výsadkářů. Ale cena byla velká. Obránci, kteří přežili a zůstali bojeschopní, na svoji povinnost nerezignovali a probili se do postavení na Muničním vrchu a posílili zdejší obranu.

xxxxx

Postup k policejní škole podél zákopu na její východní straně a zahájení útoku na tento objekt



Boj o policejní školu skončil

Výsadkáři z roty B pronikli na Muniční vrch ve čtvrt na čtyři. Při rozhodném postupu se probili až se do spojovacího zákopu příkopu, který obráncům sloužil přecházení mezi jednotlivými hlavními zákopy. Tím jim znemožnili přelévání sil podle potřeby a zbavili je tak poměrně významné výhody. Nyní totiž mohli takto posilovat jednotlivé skupiny vojáků v zákopech izraelští vojáci.

Příkop byl ale velmi úzký, vojáci museli postupovat v zástupu a pouze muž v čele vedl boj. Když byl zasažen, jeho druzi museli přejít přes jeho tělo, aby mohli pokračovat. Velitel roty nakonec dosáhl spojovacím zákopem ústí západního zákopu. Zde si uvědomil, že bojeschopnost roty je na hranici kolapsu. Utrpěla značné ztráty, rozptýlila se a vyčerpala většinu střeliva. Z jeho klidného hlášení, kde stručně popsal v jakém je jeho rota stavu, velitel praporu Yafe pochopil, že není v silách roty B samostatně Muniční vrch obsadit. Nasadil tedy zálohu - rotu C

Její velitel, Dedi Yaakov původně měl v plánu rotu rozdělit na jednotlivé čety, z nichž každá měla proniknout do jednoho ze tří hlavních zákopů. Jenže v noční tmě a ve zmatku vyvolaném palbou jordánských obránců četa, která měla proniknout do západního zákopu, skončila s další četou v centrálním zákopu a jedna v příkopu východním. Do západního příkopu, který byl opevněn nejsilněji, nevstoupil nikdo.



Rota C zahajuje postup k Muničnímu vrchu před vlastní ztečí.

Bojová skrumáž už nešla zastavit. Jordánci bojovali odhodláním odsouzenců na smrt a Izraelci se dostali do stavu bojového vzteku a zastavit je mohla jen smrt nebo těžké zranění. Velmi rychle byla většina důstojníků a poddůstojníků zabita nebo raněna. Dle zvyku IDF že velitel své muže do boje vede, byli prostě první na ráně.

Organizace jednotek se rozsypala, ale zde se ukázala síla jednotek IDF. Velení v boji okamžitě přebírali prostí vojáci, kteří vytvářeli z dostupných bojeschopných mužů improvizované skupiny, a ty nepřetržitě pokračovaly v boji a vytrvale ničily jedno ohnisko odporu za druhým. Jak tyto skupiny pronikaly hlouběji do jordánské obrany, odpor sílil. Rota C byla nakonec při jordánském protiútoku téměř zničena a nezbývalo než nasadit rotu A, značně vyčerpanou bojem o policejní školu. Mohla tedy nasadit jednu četu, která vstoupila do východního zákopu. Postup obnovila rovněž rota B a izraelští vojáci poprvé pronikli i do západního zákopu.

xxxxx

Západní zákop po boji v roce 1967 a část tohoto zákopu dnes

Cíl celého útoku stál uprostřed sítě zákopů, zátarasů, palebných postavení a minových polí. Byl to velitelský bunkr, stanoviště majora Kranshura. Izraelci k němu nakonec pronikli z centrálního a východního zákopů. Byl posledním postavením obránců na Muničním vrchu a před výsadkáři stál úkol jej dobýt, protože Jordánci stále vedli z bunkru palbu a bez jejího umlčení nebylo možno dobýt okolní stanovitě.

Ve čtvrt na šest byl velitelský bunkr s pomocí demoličních náloží těžce poškozen a vyřazen z boje. Bitva o Muniční vrch prakticky skončila. Předchozí jordánský protiútok umožnil majoru Kranshurovi, zraněnému na noze, uniknout s hrstkou svých vojáků poslední volnou cestou z obklíčení směrem na sever. V bitvě zahynulo 71 jeho mužů, 46 jich bylo zraněno. Izraelci ztratili 37 padlých a 42 raněných vojáků.

xxxxx

Muniční vrch - centrální část po boji a dnešní stav - objekty muzea.

Tankisté 10. brigády potom rozstříleli pokus Jordánské pěchoty podporované Jeepy s bezzákluzovými kanóny ráže 106 milimetrů.



Jordánská pěchota s bezzákluzovým kanónem ráže 106 mm se chystá na protiútok

Izraelské obranné síly při vzpomínce na události na Muničním vrchu vždy doprovází hluboký respekt k jordánským obráncům tohoto opevnění. Izraelci jordánskou armádu vždy považovali za nejhouževnatějšího soupeře ze všech arabských armád a nešetřili uznáním jejích vojáků pro jejich statečnost a bojové umění.

Také jordánský král Husajn řekl po prohrané válce svým vojákům, cituji:

„Jestli jste nebyli odměněni slávou, nebylo to proto, že vám chyběla statečnost, ale protože to byla vůle Alláhova.“

xxxxx

Provizorní památník padlým výsadkářům 66. výsadkového praporu 55. výsadkové brigády. Druhý obrázek ukazuje provizorní hrob padlým vojákům jordánské armády, kdy je text nazývá hrdiny. Leží jich zde 17. Po válce byla těla padlých Jordánců předána k pohřbu v jejich vlasti.

Boj o Muniční vrch, jako jedna z nejzuřivějších bitev Šestidenní války, se stal jednou z legend historie izraelských ozbrojených sil a symbolem dobytí Jeruzaléma, jež po něm následovalo. Samotný vrch je památným místem a události na něm připomíná mimo jiné muzeum, zcela věnované bitvě o Jeruzalém. Píseň „Givat Hatachmoshet“ se stala jednou z nejslavnějších izraelských válečných písní – ne-li nejslavnější vůbec.

Když jsme sem dorazili my, zájezde po vojenské historii Státu Izrael, byla to návštěva muzea. Velmi zajímavého, protože vnitřní i vnější expozice dochovaly ledacos ze stavu v době bitvy a dále ukazují mnoho výjevů z bojů o Jeruzalém.

Vše jsme si prohlédli, nakoupili suvenýry a po napáskování se do autobusu jsme vyrazili směrem na jih. Čekala nás legendární pevnost Masada a Mrtvé moře.

[Pátrač]

Kapitola pátá: MRTVÉ MOŘE A PEVNOST MASADA

Cesta na pevnost Masadu pro mě byla sama o sobě zážitkem, jelikož nám šéf zájezdu vykládal spoustu zajímavých věcí ohledně autenticity textů v bibli a na jednom místě nám řekl ,že právě zde probíhají vykopávky, které by mohly být archeologickým důkazem existence měst Sodoma Gomora. Zde vykopaná sídla totiž nesou stopy zániku vlivem mohutných požárů a na celém území se nachází malé kuličky síry. Hned jsem si vzpomněl na biblické: verše z Knihy Genesis kapitola 19, verše 24 až 29, cituji:



Jedno z mnoha zvěčnění zkázy obou měst

„A Hospodin dštil na Sodomu a Gomoru síru a oheň; bylo to od Hospodina z nebe. Ona města s celou okolní rovinou, se všemi obyvateli i se vším, co roste ze země, propadla zkáze. Lotova žena se však ohlédla zpět a proměnila se v solný sloup. Druhého dne časně zrána Abraham odešel k místu, kde předtím stál před Hospodinem. Když se podíval k Sodomě a Gomoře a na celou tu rovinu, viděl, jak ze země stoupá kouř jako z pece.Tenkrát, když Bůh ničil města oné roviny, pamatoval na Abrahama a propustil Lota zprostřed zkázy, jež zachvátila města, v nichž Lot bydlel“.



Sirné kuličky z míst, kde asi stála zničená města. Ty kuličky jsou ale opravdu zvláštní a přímo evokují něco, co jako by nebylo z tohoto světa.

Existuje k tomu strašně moc článků, stačí zadat do Google.cz heslo „biblická archeologie“ a nebudete se stačit divit. Mě to vše připadá až příliš konspirační, ale i tak je to bomba. No co už.

Dále jsme vlevo od silnice sledovali slavné MRTVÉ MOŘE

Mrtvé moře je bezodtoké slané jezero, které se rozkládá mezi Izraelem a Západním břehem Jordánu na západě a Jordánskem na východě. Nachází se 420 metrů pod hladinou světového oceánu a je nejníže položeným odkrytým místem na zemském povrchu, nejníže položeným slaným jezerem na světě. Dosahuje maximální hloubky 380 metrů a je tak nejhlubším hypersalinitním jezerem na světě. Jeho salinita dosahuje 33,7 %, čímž se řadí mezi nejslanější jezera na světě. Tato charakteristická vlastnost Mrtvého moře z něj činí drsné prostředí, které není vhodné pro živočichy. Má rozlohu 1050 km². Je 67 km dlouhé a maximálně 18 km široké. Tyto údaje se v průběhu času mění, neboť jezero poměrně rychle vysychá. Hlavním přítokem je řeka Jordán.



Satelitní snímek Mrtvého moře

Mrtvé moře přitahuje zájem návštěvníků z okolí Středozemí už po tisíce let. Na tomto místě se ukrýval Král David, bylo to jedno ze světově prvních léčebných míst a zdroj mnoha produktů používaných v různých oblastech od mumifikace zemřelých v Egyptě až po hnojiva.



Letecký snímek části Mrtvého moře

Zdrojem vody je převážně řeka Jordán, která do moře ústí na severu. Dalším zdrojem vody jsou četná vádí, která do moře ústí na východním i západním břehu a která mají v zimním dešťovém období občasné silné vodní průtoky.

Horké a suché klima způsobuje nízké srážky a vysoké vypařování z hladiny. V historické době značně kolísala hladina v rozmezí 12 m, avšak v poslední době dochází k trvalému poklesu hladiny jezera především v důsledku umělého zadržování vody řeky Jordán v Galilejském jezeře.

xxxxx

První snímek ukazuje na nepoužitelných molech, jak moc klesá hladina Mrtvého moře v posledních 30 letech. Druhý snímek potom ukazuje Jordánsko za Mrtvým mořem. Hranice mezi Jordánskem a Izraelem prochází středem jezera. A aby to bylo ještě složitější, část Mrtvého moře hraničně patří k Západnímu břehu.

Podle studie zveřejněné v roce 2009 za posledních 30 let ubylo v Mrtvém moři asi 14 km kubických vody a jeho hladina klesá ročně asi o 70 cm. Pokud by proces pokračoval stejným tempem mohlo by Mrtvé moře do roku 2050 zcela vyschnout, a proto byl připraven plán na vybudování 180 kilometrů dlouhého kanálu, který by z Rudého moře přes vádí al-Araba přiváděl do jezera mořskou vodu. Záměr ale kritizuje řada vědců, kteří varují před devastujícím dopadem projektu na údolí vádí Arava a na ekosystém Akabského zálivu.

Jezero se nazývá „Mrtvé moře“ kvůli své vysoké salinitě, která brání životu vodních organismů, jako jsou ryby a vodní rostliny. Žijí zde však některé druhy baktérií a archeí jako jsou Halobacteria. Tyto organismy byly poprvé nalezeny v extrémních podmínkách- například gejzírech. A žijí i zde. Jde o prastarou formu života, která se na planetě vyskytuje asi 3,5 miliardy let.



Mrtvé moře - pohled z pevnosti Masada

V období přívalu vody poklesne hladina soli v Mrtvém moři ze svých obvyklých 35 % na 30 % nebo ještě méně. Mrtvé moře se následně probudí k životu. Například v roce 1980 se po jedné mimořádně deštivé zimě proměnilo normálně tmavomodré Mrtvé moře v červené. Byl totiž plné řasy zvané Dunaliella, která se živila karotenem který je součástí halobacterií, což mělo za následek změnu barvy.

xxxxx

Hotelový dům Royal a hotelový komplex na pobřeží Mrtvého moře.

Dnes je Mrtvé moře turistickou destinací, kde se mimo velmi atraktivní koupání, kdy se prostě nelze utopit, na tomto místě soustředí lázeňství zaměřené na léčbu kožních chorob, například lupenky. Ale vysychání jezera tento druh cestovního ruchu pomalu vede k zániku.

Mám nemálo fotek z tohoto atraktivního koupání, ale jelikož nemám souhlas mých kolegů ze zájezdu k jejich zveřejnění, máte smůlu. A fotky kde jsem já s mojí paní, jsou také tabu. Tak se dále Mrtvému moři nebudeme věnovat a vzhůru na pevnost.

Jinak aby bylo jasno, hlásím, že jsem tu vodu ochutnal. Je naprosto neuvěřitelně hnusná.

A nyní: MASADA

xxxxx

Fotografie Masady a okolí pořízené v třicátých letech

Opevněná stolová hora Masada dostala svůj název z hebrejského slova „mecuda“, což značí doslova a do písmene „pevnost“. Je to tedy pevnost, která se jmenuje „Pevnost“.

Reálně je to starověká pevnost na vrcholu izolovaného skalního útesu na východním okraji Judské pouště, nedaleko Mrtvého moře. Je to fascinující záležitost i tím, že o ní existuje jen jeden jediný písemný pramen. Je to spis Josepha Flavia s názvem „O válce židovské. O osobnosti tohoto vojáka a jeho díle jsem už psal v předchozích reportážích.

O pevnosti se nezmiňuje ani mišna ani podobné prameny, dokonce ani babylonský či jeruzalémský talmud. Verze příběhu se objevuje až v knize Josipon, což je židovská historiografická kniha, jež je založena na díle Flavia Iosepha a jež poprvé vyšla v Itálii v 10. století. Jedná se v podstatě o hebrejský překlad a zkrácení Flaviovy Války židovské. Autorem je jakýsi Josipon ben Gurion, jehož identita však není blíže nijak známa. Kniha se stala velmi oblíbenou a v průběhu staletí se dočkala mnohých dalších vydání a úprav. Tedy je to jen opis a úprava původního zdroje.

Důvod mlčení v židovských pramenech není úplně jasný. Důvodů může být více, ale ty nejpravděpodobnější jsou dva.

Primo: kontroverznost příběhu, protože obsahuje upřednostnění sebevraždy před zajetím. A to je v judaismu stejně jako v jeho odnoži křesťanství považováno za porušení Božích přikázání. Jenže hříchem sebevraždy se zatížil jen jeden z obránců takže je to tak trochu záhada.

Secundo: dalším důvodem mohlo být, že zelóti nepatřili k farizejskému proudu judaismu, který se po zničení Druhého chrámu prosadil.

Zélóti byla militantní židovská skupina a protiřímské odbojové hnutí v 1. století našeho letopočtu v Judeji. V roce 66 našeho letopočtu se podíleli na protiřímském povstání a revoltě, která vešla ve známost jako první židovská válka. V té se různým židovským skupinám podařilo osvobodit Jeruzalém, který však nakonec Římané v roce 70 dobyli zpět a jako jeden z trestů za povstání zbořili Druhý Chrám.

Pevnost podle Josepha Flavia vybudoval judský král Herodes Veliký v letech 37-30 před naším letopočtem jako útočiště v případě, že se proti němu židovský národ vzbouří či že na jeho království zaútočí Egypt. Během První židovské války se Masada stala posledním místem odporu židovských povstalců proti Římanům.

Tato informace od Flavia není úplně přesná. Pevnost byla už dříve a Herodes ji použil, když v roce 40 let před naším letopočtem byl na útěku před parthským následníkem trůnu Antigonem. Tehdy zde nechal rodinu a pokračoval v útěku sám. Pevnost Parthové nedokázali dobýt, ale když hrozilo, že posádka s Herodovou rodinou zemře žízní, anebo se bude muset vzdát, začalo pršet.

Když se Herodes vrátil, nechal pevnost kompletně přestavět a hlavně zde vybudoval honosné Severní a Visutý palác. Možná i proto se mluví o tom, že ji vybudoval on. Ten Visutý palác je i dnes neuvěřitelná záležitost a podíváme se na něj níže.

Na Masadě je, ale ještě Dva paláce. Takzvaný Západní palác, ten je spíše funkční, z toho se dalo opravdu vládnout a ještě Severní palác.



Vysvětlivky k plánu Masady.

1. Vstup do pevnosti po takzvané Hadí stezce
2. Prostory obydlené povstalci rebel obydlí.
3. Byzantská klášterní jeskyně
4. Východní vodní nádrž
5. Prostory obydlené povstalci
6. Mikve - rituální židovská nádrž
7. Jižní brána.
8. Prostory obydlené povstalci
9. Jižní nádrž na vodu
10. Jižní pevnůstka - bašta tvrz.
11. Bazén.
12. Malý palác - netuším co si pod tím představit
13. Válcová věž považovaná za kolumbárium
14. Mozaiková dílna.
15. Malý palác - netuším co si pod tím představit
16. Malý palác - netuším co si pod tím představit
17. Bazének pro prosté vojáky a služebnictvo.

Západní palác:

18. Prostory provozní povahy
19. Obytné prostory
20. Sklípky.
21. Správní prostory
22. Věž pro zpracování kůží
23. Západní Byzantská brána.
24. Holubníky ale i ty jsou běžně označovány jako kolumbárium
25. Synagoga.
26. Byzantský kostel
27. Kasárna.

Severní palác:

28. Královská rezidence - Pozorovatel-signalista, můj pobočník použila termín snobárna
29. Zdroj stavebního kamene
30. Velitelství pevnostní posádky
31. Hranatá věž - použití jako součást obrany paláce, pokud by nepřítel nějakým způsobem pronikl přes kasematovou hradbu do prostoru pevnosti
32. Administrativní budova.
33. Brána.
34. Skladiště
35. Lázeňský dům.
36. Vodní brána.

Herodův palác:

37. Horní terasu.
38. Střední terasa.
39. Dolní terasa.

Vysvětlivky kót označených písmeny:

A. V této části kasematových hradeb byl nalezen depot střepů se jmény deseti obránců, dle legendy těch, co usmrtili své druhy.

B. Herodův trůnní sál.

C. Dochovaná pestrá mozaiková výzdoba

D. Na tomto místě Římané prorazili hradbu

E. Nález většího množství mincí

F. Nález střepů se jmény většiny zahynulých na Masadě.

G. Zde byly nalezeny kosterní pozůstatky tří lidí.

Útes, na kterém byla pevnost vybudována, je na východní straně vysoký 450 m, na západní straně 100 m; na vrcholu útesu se nachází plošina o rozměrech 600 × 300 metrů. Plošina je obklopena kasematovými hradbami o celkové délce 1 400 metrů a tloušťce 4 metry a je doplněna mnoha věžemi. Uvnitř hradeb se nacházely místnosti pro vojáky. Pevnost také skrývala obrovské zásoby zbraní a potravin.

xxxxx

Pozůstatek kasematové hradby a přilehlé zástavby Severního paláce nad Herodovým visutým palácem a jedna z věží vestavěných do kasematové hradby

xxxxx

První fotografie ukazuje současný vstup do pevnosti přes kasematovou hradbu a druhý obrázek ukazuje jeden z pěkně zachovaných úseků této hradby.

Celkově bylo na Masadě vybudováno 1365 metrů těchto kasematových hradeb, v nich bylo integrováno 30 věží, 4 brány a 17 dlouhých místností využitelných jako ubikace a nebo pro technické zázemí.

Geniálně bylo vyřešeno zásobování vodou. V pouštním okolí se nenachází žádný pramen, a tak byly přehrazeny dvě říčky, které tekly jen na jaře. Během každého jara pak byla veškerá voda svedena do jímek vytesaných ve skále. Tyto cisterny byly sice mimo opevnění pevnosti ale, byly pod jejím přímým dostřelem. Kapacita těchto cisteren byla cca 50 000 000 litrů. Odtud pak byla voda v příhodných dobách dopravována nosiči nebo oslíky do výše položených cisteren uvnitř opevnění.

xxxxx

Jedna z jeskyní upravených na vodu, dnes sice s probořeným stropem, ale je to velká kapacita. A všimněte si - jsou tam naši staří známí ufouni, doposud za mnou a mojí paní chodili na hrady a hradiště, a ten den jsme je poprvé potkali v Izraeli. Druhý obrázek je potom takzvaná Vodní brána, která sloužila pro přístup k podzemním cisternám.

Ale to nebylo vše. Téměř plochý skalnatý vrchol hory byl zbrázděn kanálky, které v případě vzácného deště odváděly vodu do obrovských zásobníků vytesaných pod povrchem ve formě velkých umělých jeskyní nebo povrchových bazénů. Na Masadě je krásný model tohoto sběrného systému. Vezmete si u něj umístěnou sklenici, napustíte do ní vodu a na model vylijete. A potom vidíte, jak to fungovalo a jak se co postupně plnilo. Kapacita zásobáren na vodu chráněných přímo hradbami nebo v nitru skalního masivu byla neuvěřitelná – 40 000 000 litrů vody.

xxxxx

Zde je schodiště do podzemí k další z cisteren a samotná tato cisterna.

Po mnoha marných pokusech o zteč obranných pozic se Římanům zdálo jediným možným způsobem vyhladovět obránce pevnosti. Měli výhodnější pozici než útočníci. Bohužel neměli tušení, že obránce díky tomu co jsem popsal, vlastně vyhladovět nejde.

ARCHITEKTONICKÁ PERLA - HERODŮV VISUTÝ PALÁC NA MASADĚ.

Celý komplex byl budovaný původně pro krále Heroda, vládnoucího pod protektorátem Říma, byl navržen jako zcela soběstačný, se zásobárnami trvanlivých potravin a hlavně zdrojem pitné vody.

Díky tomu se z pevnosti mohl stát skutečný palác a současně poslední útočiště pro krále i jeho početnou suitu. Obytný komplex pro krále - Západní palác, byl jinde a ještě se na něj podíváme, ale Visutý palác sloužil spíše pro rekreaci, předvádění se a jako ukázka neotřesitelnosti Herodova postavení. Byl vystavěn na třech terasách. Mnohé prostorné pokoje byly zkrášleny nástěnnými malbami a mozaikami. Obrovské množství vody, které bylo v pevnosti zadrženo, dokonce dovolovalo na Masadě zřídit lázně a bazén.

xxxxx

Dva různé přitom stejné letecké snímky Herodova paláce

xxxxx

Novodobá přístupová cesta k nejnižší části Herodova - Visutého - paláce a model tohoto paláce v jeho nejlepší kondici.



Zde je aktuální stav horní terasy byla tvořena budovou s válcovým čelem, byla částečně vestavěna do skály a byla obepnuta sloupořadím. Složila pro ubytovací účely



Aktuální stav střední terasy. Ta byla celá válcová, obklopena sloupořadím a sloužila k odpočinku a zábavě.




Dolní terasa byla čtvercová a stály na ní malé lázně. Král se tak mohl vznášet v bazénku přitom se kochat výhledem na Mrtvé moře.

Tento palác byl velmi pěkně vyzdoben freskami s květinovými a geometrickými vzory. Na některých stěnách byla malba imitující mramor. Podlahy byl mozaikové. Tento palác sloužil jen pro reprezentaci a chlubení se možnostmi, mocí a bohatstvím, k výkonu moci sloužil jiný prostor.

SEVERNÍ PALÁC

Je to druhá část pevnosti, která sloužila Králi. Jeho rozsáhlá hmota mimo jiné zajišťoval to, že v případě pádu Masady, by se na visutý palác nepřítel skutečně dostal až naposledy.

xxxxx

Zde jsou dvě fotografie pozůstatků Severního paláce.

Samotný Západní palác byl už skutečně polyfunkční záležitost.Bylo zde.
- královské apartmá
- dílny
- sklady
- prostory pro státní návštěvy a to jak pro jejich přijímání, tak pro ubytování
- velitelství vojenské posádky

Tento dvoupalácový komplex - Severního a Visutého paláce byl od dalšího prostoru pevnosti oddělen integrovanou mohutnou lomenou hradbou. Ta současně vyla stěnou paláce. V její středu byla a dodnes je dominantní velká čtyřhranná věž, na obrázku vlevo je krásně vidět.

Lázně v tomto objektu jsou impozantní. Jsou tvořeny čtyřmi místnostmi. V tomto stavu uchovalosti jsou ojedinělé. Já je neviděl, nějak jsem si to neuvědomil a tak jsem je nehledal. Hledal jsem spíše fortifikační prvky a stopy římského obléhání. Musím tam tedy ještě jednou.
Lázně měly tyto čtyři místnosti:
- apodyterium- vstupní místnost krásně zdobená
- tepidarium - zateplená místnost
- frigidarium- studená místnost se stupňovitou vanou
- kalidarium - horká místnost s dalším bazénkem. Zde se dochovalo mnoho sloupů které nesly podlahu nad hypokaustem, vyhřívací dutinou.

xxxxx

Malý koupací bazének v horké místnosti a sloupky nesoucí podlahu hypokaustu, tedy vyhřívací místnosti.

ZÁNIK MASADY

Roku 66, na počátku první židovské války proti Římanům, obsadila Masadu, kterou střežila malá římská posádka za pomoci lsti skupina židovských povstalců, kteří se nazývali zélóti. Podle Josepha Flávia posádku Římanů při tomto obsazení pobili. Roku 70 se k nim připojili další zelóti i s jejich rodinami, kteří byli vyhnáni z Jeruzaléma jinými Židy krátce před zničením Druhého chrámu. Během nadcházejících dvou let užívali zelóté Masadu jako základnu ke svým útokům.

Roku 73 přitáhl římský velitel Lucius Flavius Silva k Masadě s 10. legií. Celé povstání už bylo zničeno, Jeruzalém byl vyvrácen Chrám zničen a národ rozehnán do diaspory. Jen Masada zde stála nepokořená a vysmívající se autoritě Říma.

Pevnost nebylo možno dobýt přímým útokem a metací stroje díky její výšce nebyly dost účinné. Římané se tedy rozhodli odříznout obránce od přístupových cest a vyhladovět. A nic.

Velká plocha Masady totiž umožňovala to, co by v jiných pevnostech nešlo. Mezi sběrnými žlábky na srážkovou vodu byly zahrádky, na kterých bylo možno vypěstovat určité množství potravin k okamžité spotřebě. Důvtipnou přípravou na případnou blokádu byly také velké holubníky. Zdomácnělí holubi mají vedle vajec i křídla, a tudíž si pro potravu sami zaletěli mimo obležené město. Holub si vždy potravu najde a tím byl zajištěn pro obránce při uvážlivém postupu trvalý přísun bílkovin. Tyto holubníky dodnes dochované jsou občas naprosto nesmyslně označovány za kolumbárium, kde měly být uloženy urny s popelem obránců, aby nebyl problém s jejich mrtvými těly. Což je samo o sobě z hlediska víry obránců úplná blbost.

xxxxx

Dnešní podoba pozůstatků holubníků na Masadě. Ale aby to bylo trochu složitější, na Masadě je ještě jeden objekt, která je označován jako kolumbárium. Je to válcová věž v jižní polovině pevnosti. Zde opravdu nevím co si o tom myslet. Pokud to je kolumbárium, tak si neumím představit jak to Židé nebo křesťané dali dohromady s vírou. Možná je to po Římanech, ale u těch zase nevím, jak to měli s pohřebním rituálem.



Flavius koneckonců píše o velkém znechucení římských špehů po zjištění, že zatímco legionáři pod pevností trpí žízní, obránci se v horkých slunečných dnech koupou v umělém jezírku. Římané totiž podle tehdejší běžné obléhací strategie vypálili na začátku obléhání okolní vesnice a zničili zdroje pitné vody.

Jako druhý krok po devastaci okolí Římané udělali to co vždy. Začali budovat polní opevněné tábory. Celkově jich bylo postaveno osm. Před těmito tábory byla vybudována obléhací hradba, která byla vyztužena dvanácti věžemi. Tím pádem nikdo nemohl do pevnosti a současně byl vyloučen překvapivý výpad obránců přepadení některého z táborů.



Zde je plán rozmístění opevňovacích aktivit římských legií a pomocných sborů kolem Masady.

xxxxx

Zde je obléhací římský tábor F. Na snímku vedle je jeho zvětšenina a je dobře vidět vnitřní členění. A na obou snímcích je vidět i pozůstatek liniové obléhací fortifikace. Tento tábor s ještě jedním menším střežil stavbu útočné rampy, po které nakonec bylo k hradbě vytlačeno beranidlo.



Obléhací tábor D. Je přímo pod visutým palácem.



Srostlice obléhacích táborů A, B a C. Nachází se nedaleko dnešní spodní stanice lanovky.

xxxxx
Zde je detailnější pohled na tábor C a obléhací hradbu. Vyznačil jsem i pozůstatky věží, které ji vyztužovaly. Druhý snímek je fotka částečně rekonstruovaného tábora A.

Bylo nemožné, aby vojsko k pevnosti vystupovalo po strmém úzkém chodníčku, a tak ženisté navršili na západní straně vyvýšeniny rampu. Josephus Flavius neuvádí nějaké významné pokusy zelótů Římany napadnout v průběhu této činnosti, což prý podle některých výkladů poukazuje na podlomení jejich nadějí a vyčerpání. Myslím si, že je to blbost. V pevnosti mohlo být maximálně 350 až 400 bojeschopných mužů a nebylo tedy moudré je ztrácet v boji proti plnokrevné legii a jejím pomocným sborům. A potom, když už nakonec Římané nevěděli, jak dál, využili svou svoji osvědčenou zbraň. Přinutili k této otrocké práci zajatce. Obránci se zdráhali střílet po svých krajanech, a tak byla rampa bez odporu dokončena a posloužila pro obléhací věž.

xxxxx

Dva pohledy na pozůstatek útočné rampy. První je pohled z místa průlomu v hradbách a druhý od severu z prostoru cesty k Herodovu paláci. Je to pořád impozantní dílo, a zde je to, co z něj zbylo po 1943 letech.

Rampa byla dokončena na jaře roku 74. Podle posledních geologických výzkumů je jejím podkladem skalní ostruha o výšce přes 100 metrů, takže Římanům postačilo navršit jen asi 10 metrů kameniva. Ale i tak je to mimořádné ženijní dílo. Jakmile dosáhla rampa upatí hradby byla pod palbou obránců vytvořena malá plošina a na ni byla vytlačena obléhací věž s beranidlem. Druhý den se Římanům podařilo hradbu Masady za pomoci beranidla prolomit. Než se rozhodli zaútočit pěchotou, podařilo se obráncům vytvořit ze všeho možného, ale hlavně ze dřeva provizorní uzávěru průlomu, ale tu Římané zapálili. I když neshořela a byla stále funkční, bylo jasné, že příběh obrany se blíží ke svému konci.

V noci před předpokládaným posledním římským útokem promluvil vůdce zélótů, El'azar ben Ja'ir, ke svým stoupencům a připomněl jim společné odhodlání nikdy nebýt sluhy Římanů ani jiného Boha. Ti se nakonec všichni rozhodli pro kolektivní sebevraždu a vypálení všech staveb na Masadě. Tento akt pokládali za kiduš ha-šem, tedy posvěcení jména Hospodinova., sebevraždou ve jménu víry. Když druhý den Římané vtrhli v plné zbroji do pevnosti, objevili kolem tisíce mrtvých obránců pevnosti. Příběh o sebevraždě se Římané dozvěděli díky dvěma ženám, které se před hromadnou sebevraždou spolu s pěti dětmi ukryly v nádrži na vodu.

Podle legendy to bylo tak, že každý muž usmrtil svoji ženu a děti. Následně bylo vylosováno deset z nich a Ti zbavili života bojovníky a nakonec jeden z těch deseti usmrtil posledních devět a sám spáchal sebevraždu. Legendu archeologicky potvrzuje nález rozbité nádoby, která obsahovala 10 střepů s mužskými jmény. Na jedné ze stěn muzejního objektu přímo na Masadě je velkoplošná fotografie těchto střepů.

Ještě před osudným masakrem obránci vyryli do hliněných střepů jména všech obětí a spálili vše mimo jídla. To ponechali, aby dokázali, že neodcházejí kvůli hladu či jiným útrapám, ale pouze a jedině o vlastní vůli jako svobodní lidé. Archeologové nicméně nenašli, mimo osmi těl, žádné masové hroby, a proto zůstává někdejší tragédie dodnes záhadou.

Když vtrhli Římané bez jakéhokoliv odporu na nádvoří, zjistili, že asi tisíc obránců vypálilo všechny stavby a upřednostnili masovou sebevraždu, než aby padli do zajetí nebo aby byli poraženi. Tím obránci Římanům nedopřáli vítězství. Následujících 40 let sídlila na Masadě římská posádka, poté byla opuštěna. V byzantském období na vrcholku sídlili křesťanští mniši, kteří však byli během arabské expanze vyhnáni a Masada byla na dlouhá staletí pro dějiny zapomenuta. Po křesťanech zde zůstaly trosky byzantského kostela.

xxxxx

Trosky byzantského kostela a místo kde v něm stával oltář.



Stále krásná mozaiková výzdoba na podlaze byzantského kostela.

Doba, po kterou zelóti Masadu obývali, byla sice poměrně krátká, přesto za sebou tato radikální náboženská skupina zanechala významné stopy – zřídili v pevnosti synagogu, která je dnes nejstarší dochovanou synagogou v Izraeli. Když začínalo být jasné, že se blíží den, kdy Římané pevnost dobudou, ukryli Židé pod podlahu synagogy svitky v jazycích hebrejském, aramejském a řeckém, které patří do nedocenitelného souboru svitků od Mrtvého moře.

xxxxx

Takto vypadají dochované pozůstatky synagogy na Masadě a druhý obrázek ukazuje motlitbu na tomto místě, ku větší slávě Boží.

xxxxx

Dvě rituální lázně mikve na Masadě, další pozůstatek působení povstalců na Masadě.

Po dlouhé době zapomenutí byla Masada objevena roku 1838, avšak rozsáhlé vykopávky byly prováděny až v letech 1963-1965 – vedl je přední izraelský archeolog Jigael Jadin s pomocí mnoha dobrovolníků z celého světa. V březnu 1949 území Masady dobyla v rámci Operace Jicuv izraelská armáda.

xxxxx

Jigael Jadin s pomocníkem při výzkumech na Masadě a exkurze bojovníků Palmachu na tomto dnes pro IDF posvátném místě.

V literatuře se znovu Masada začala objevovat až se vznikem sionistického hnutí. Interpretace jejího příběhu však nebyla ani tak vědecká, jako spíše mýtická a obrodná. Ale takové účelové využívání historie známe i z našeho národního obrození.

Po povstalcích zde bylo nalezeno.
- zbytky oděvů a modlitebních šálů
- asi sedm set střepů se jmény povstalců a jejich rodinných příslušníků
- vlastní rebelské ražené mince - bylo jich nalezeno několik set



Tento obrázek je to, co je označováno jako TOP. Samostatně významný je nález 11 střepů se jmény pouze mužů. Jedno jméno je všeobecně známé BEN-JAˇIR , což je jméno vůdce povstání. Jde skutečně asi o jména těch, co usmrtili své spolubojovníky poté, co tito usmrtili své rodiny a ten poslední potom spáchal sebevraždu. Je to neskutečný příběh.

xxxxx

Obě tyto cesty nahoru ukazují letecké fotografie. První fotka ukazuje Masadu a klikatinu Hadí stezky. A druhý letecký snímek ukazuje pozůstatek římské útočné lampy, druhou cestu na Masadu, pokud pohrdnete lanovkou. Z toho plyne, že dnes je možné se na vrchol nechat vyvézt lanovkou, nebo k pevnosti vystoupat pěšky po „Hadí stezce“ či po římském náspu. Obojí způsob považuji za hodný minimálně šílence do extrémní turistky.

xxxxx

No zde je ten přístup do Masady pro paďoury. Horní stanice lanovky a visutá lávka která je ukotvena do skalního masivu Masady a je vidět její konec se vstupem do samotné pevnosti.

xxxxx

Každoročně se na Masadě také koná přísaha vojáků a vojenská přísaha IDF. První obrázek ukazuje jak vojáci pěkně po svých po Hadí stezce šlapou nahoru. Druhý potom ukazuje samotnou přísahu, rituál slibu vlasti, že ji nikdy nezradí. Vojenská přísaha IDF totiž mimo jiné obsahuje větu:

“ Masada už nesmí nikdy padnout“.

Návštěva této pevnosti stojí za to. Nejde jen o úžasný příběh jejího obléhaní a konce obránců. Je to místo kde i pohled do okolí je nezapomenutelný a hlavně, kdo má rád pevnosti, toto je opravdu něco, co lze označit jako TOP kousek fortifikace.

V této reportáži jsem přehodil časový sled návštěvy Masady a koupání se v Mrtvém moři.

Už zapadalo Slunce, když jsme nasedli do autobusu a náš usměvavý řidič nás odvezl zpátky do Betléma na hotel, večeři a spánek. Čekal nás už jen jeden událostmi nabitý den a mělo se letět domů. Vňuk!!!

Doufám, že poslední kapitola této předposlední reportáže udělá alespoň trochu radost panu Hájkovi.

Všem přeji hezký den. Pátrač

[t.hajek]

Krásné, obsáhlé, podrobné, čtivé.

Tak což o to, při zmínkách o Mrtvém moři se mi dere slzička do oka... už si ani nevybavuju, jestli jsem vodu zkusil ochutnat nebo jen olízl hřbet ruky když uschla.
No slaný to bylo strašně a vůbec ta voda má hrozně divnou konzistenci, mě nějak připomínala petrolej..

Masada.. to je moc dávno před prvním hradem, to mě až tak nebere. Spíš jsem v Jeruzalémě marně hledal zmínku o Davidově věži, resp. o zbytcích královského paláce.

Betlém - já mám zafixováno, že se jedná o Bajt Lahm neboli Dům blesku.

A možná si leckdo nevšimne, ale mě to hned uhodilo do očí. Překlepy, možná automatické opravy wordu to nevím. Namátkou - Al-Kasá, Skalní dům, Kusajn Amra..

A pozor Qasr Amra není úplně nedaleko Petry. Je od Petry nějakých 240 km vzdušnou čarou. Tyhle pouští zámečky posledních Ummájovců leží v oázách (i bývalých) v Syrské poušti cca 60 km východně od Ammánu. Petra je 200 km jižně.

[Pátrač]

No je faktem, že Masada má k hradu hodně daleko. Na mě udělala dojem hlavně komplexností obranyschopnosti a potom ten příběh zelótů také stojí za to. Stejní šílenci jako ti vojáci Mikuláše Zriného.

Určité množství chyb jsem už opravil. Mě to už psalo bez závad, takže já to za den dva projdu a uvidím chyby které prostě když to člověk píše nevidí. Je to hodně textu a já chyby dělám. Ještě to budete muset chvíli vydržet.

[Mirek58]

Na příběhu Masady a Zelotů mě udivuje jak časem se historická událost překroutí.
Dnes se Zeloti líčí jako ušlechtilí bojovníci proti Římanům, jenže podle mne s Římany vůbec nebojovali.
Kdo vlastně byli?
Sekta , která vraždila zákeřně skrytou dýkou vlastní souvěrce, židy v Jeruzalémě.
A s Římany bojovali pouze v obležené Masadě, kterou obsadili po vyhnání z Jeruzaléma, kde uchvátili vražděním židovských souvěrců vládu, z jednoduchého důvodu, kterou byla její strategická poloha na výnosné obchodní stezce. Od Mrtvého moře k pobřeží.
( Osady kolem Masady doslova vyvraždili právě Zeloti / 700 mrtvých v jedné osadě/, loupili potraviny a zásoby. Na Římany se tyto masakry pouze hází a pokud jeden použije mozek, dojde k závěru, že pro obléhací vojsko by takový krok byl gol do vlastní branky).

[Stuka]

Už dnes je v izraeli menej slávy okolo masady, menej juchania okolo extrémistickej skupiny, ktorá nebola sympatická ani ostatným židom ani rimanom a ktorá vraždila a nakoniec spáchala samovraždy čo judaizmus zakazuje. Nie celkom sa dnes všetci stotožňujú s týmito náboženskými fanatikmi. Časť (ktorá asi žije z turizmu) však naďalej masadu oslavuje ako symbol židovského hrdinstva.

[Pátrač]

Mirek 58: Zelóti jsou skutečně považováni za sektu, krajně kontroverzní a to hlavně u ortodoxních Židů. Dlouhou dobu se dokonce tvrdilo, že obsazení Masady mělo být inspirováno vírou, že je na spadnutí příchod Mesiáše, takže by to dokonce bylo možno považovat za modloslužebnictví. Ale myslím, že jsem to o nich v textu naspal dost zřetelně.

Jde li o ortodoxní judaismus, tak dle něj dokonce na světě nemá co dělat ani Stát Izrael, jelikož i ten dle bible má být obnoven právě s příchodem Mesiáše. A ten zcela jistě v roce 1948 nepřišel. Tudíž tito ultraortodoxní Židé odmítají existenci státu kde žijí, ale nijak jim to nepřekáží v tom, aby využili vše, co jim nabízí ke klidnému životu a jejich náboženským dohadovačkám. Tento stav já osobně považuji za vrchol pokrytectví.

Informace o zničení osad, porostů a zdrojů nepochází od židovských spiklenců. Mozek jsem nepoužil, ale použil jsem Zápisky o válce židovské od Josepha Flavia a ten to tam tak píše. V té době a až do své smrti to byl napřed zajatec, potom římský římský spojenec a nakonec ctihodný občan Říma a nedovolil by si lhát. Tento způsob válčení v oblasti Blízkého a Středního východu je naprosto obvyklý už asi 5 000 let. O vyvraždění místní židovské populace právě Zeloty Flavius nic nepíše. A jelikož nepíše nic ani o tom, že by je povraždili Římané, nepíšu o tom nic ani já. Nevím o žádném textu kde by se psalo o povraždění lidí v osadách okolo Masady. Mozek jsem použil až když jsem naznal, že to odpovídá dobovým zvyklostem a vložil to do svého textu.

Podotýkám, moc zdrojů o této válce neexistuje, tedy nevím, kde jsi to vraždění Židů Židy sebral, prosím o Tvůj zdroj, velmi rád dotyčnou část textu opravím.

Stuka: Fenomén Masada na ústupu? Nevím. Já to vidím takto: To máš jako všude jinde. Každý národ a potažmo každá armáda si hledá něco, na čem by mohly založit své tradice. My máme Zborov, máme bitvu na Vítkově. A IDF mají Masadu a třeba Údolí slz na Golanách. Není potřeba v tom hledat nic jiného. Jinak nesouhlasím s tím, že je kolem této pevnosti míň slávy. Slávy kolem Masady je naopak více než dost - každý Izraelský školák a student střední školy ji navštíví v rámci školních aktivit minimálně dvakrát za školní docházku. Masada je vždy prudce vzývaná, když dojde k ohrožení státu.

Naopak o Zelotech se tam dočteš jen v učebních dějepisu či na desce pod Masadou. Zde souhlasím bez jakékoliv výhrady.

[Alfik]

Tento stav já osobně považuji za vrchol pokrytectví.

Eeech, jako by to bylo v náboženstvích něco extra. Srv. http://www.osel.cz/8522-nabozenstvi-del ... sobce.html

A k těm vesnicím: Je fuk kdo je vyvraždil, a osobně si myslím že se na tom obě strany podílely. A budou to házet jedna na druhou, "aby se neřeklo".
Jojo, bylo to a je to zvykem. Říká se tomu "strategie".

[Mirek58]

V případě pevnosti Masada se líčí lítý boj.
Ale co se dělo v případě dobývání analogické pevnosti Machareus?
( Pevnost vystavěná na protilehlém břehu Mrtvého moře)
Taktéž byla pevnost obležena( 72), byla vystavěna obléhací rampa a náspy pro obléhací stroje a před započetím útoku se obránci vzdali a bylo jim dovoleno odejít!
( římský velitel Lucilius Bassus)
Poté byla pevnost zbořena.
Žádné vraždění, žádná zvěrstva, přesto, že se jednalo o židovské vzbouřence.

[Pátrač]

Mirek 58: nevím co jsi kde četl, ale já jsem nic o lítém boji o Masadu nepsal. Uvádím pouze dle Flavia, že po příchodu římské legie bylo konstatováno, že to pokud se obránci nevzdají, běžným útokem to nepůjde. Zeloti na Masadě jen čuměli dolů a sledovali, co tam Římané kutí a to byla celá bojová činnost.

Jediný jejich skutečný bojový výsledek byl, že lstí pevnost na Římanech získali a pozabíjeli je. Už to z pohledu římského zvykového vojenského práva vylučovalo, že by i po kapitulaci skončili bez trestu a mohli svobodně odejít. A tedy se Zeloti vzdát nemohli.

Ani po proražení hradby a vybudování provizorní překážky k žádnému zásadnímu boji nedošlo. Římané ji jen zapálili a čekali jestli shoří. Fakt je, že Římané by další den do rozhodného útoku šli, ale nebylo už s kým bojovat.

Takže já o žádné lítém boji nic nevím. Jen o dlouhém a technicky náročném obléhaní za účelem vyhladovění posádky, což asi nebylo možné. A to udělalo z Masady použitelný symbol. Nevzdali se přesile a raději odešli ze světa dobrovolně, než by se stali obětí trestného masakru a otroky. Nic více a nic méně. A šmidra.

[Mirek58]

K boji, či pokojnému přihlížení obléhaných, v Židovské válce( J.F.), či jeho překladech, je docela zajímavý rozpor.
- Obléhaní přerušili boj, když zjistili, že rampu pro obléhací stroje budují souvěrci, potažmo otroci
(tedy do zmíněného zjištění stavu, z textu plyne, že vedli obranný boj)
- Obléhající dopravili "berana" k nahoru k hradbě, prorazili hradbu a... nic nedělali.
Anžto obléhaní v pokoji namísto kamenné kasematové hradby postavili dřevěné provizorium.
(neznám případ, kdy po proražení hrazení obléhající nezaútočí na průlom a provizorní hrazení, takový postup postrádá jakoukoliv logiku)

K masakrům v okolí vlastní Masady:
V tvém zdroji ( Židovská válka)se popisuje zavraždění oněch 700 lidí, podotýkám Židů, v oáze Ein Gedi právě Zeloty.

Z toho mi vychází, že zdroj mluví jinou "řečí" než turistický průvodce a zřejmě i překladatelé zdroje.

[Pátrač]

Inu i tak se dá. Ve své podstatě je mi to jedno, co jsem věděl, zjistil a viděl jsem sem dal. Je to prostě symbol, možná rozporný možná ne, ale pro Izrael je to ikonická záležitost.

Kdybych neslíbil a nejen sem na Palbu že tyto reportáže udělám, už po třetí bych na to hodil větev. Je to strašně práce a výsledek je neviditelný. Ale nakonec si to zde pár lidí přečte. No a potom dodělám Gran Chaco, jedno hradiště a mám definitivně hotovo. Takže zatím dělám poslední den v Izraeli.

[t.hajek]

Taky to pár lidí ocení a těší se na číslo šest

Mj. hotovo, hotovo.. a ty bateriové věže ?

[Pátrač]

Jejda, Vy jste tady? No na ty jsem nezapomněl a pane Hájek našel jsem zajímavou bateriovou věž na hradě Šásov, kdy je to kombinace bateriová věž a současně bergfrit. Byl jsme tam asi před 8 lety, když jsem jel s hasičákama do Zvolena a mám asi 30 fotek toho hradu. Až nedávno jsem zjistil, jaký mám v těch fotkách poklad.

Bateriové věže mám v kupě z 80 procent. Původně to měla bát součást něčeho většího - bašty, věžice a bateriové běže a možná i barbakany, ale dám je zvláště.

Zatím to ale leží, dělám Izrael. Šestá reportáž je rozdělána a bude zajímavá - letecké muzeum Hatzerim, jeden kibuc v prostoru Západního břehu, jeden poblíž pásma Gazy a nakonec most s názvem JEN SEM. A potom už jen malá procházka nočním Betlémem, letiště Ben Guriona a šupky dupky domů.....

[Stuka]

Ešte dobre, že si v izraeli nebol 2-3 týždne. Nič v zlom. Bolo by to zaujímavé, keby si napísal svoje dojmy, zážitky a každý ten objekt, ktorý si navštívil, len jednou dvoma vetami. Kto by chcel o masade, múru nárekov, mŕtve more atď. vedieť viac, klikol by si na wiki. Ale dojmy, zážitky- tie sa inde kliknúť nedajú a to je to najzaujímavejšie. Takže si mal vojsť aspoň do mŕtveho mora a opísať, že sa v ňom dá húpať iba ako kačica na vode, prípadne sadnúť si doň ako do kresla. Osobne by ma zaujímalo, čo si tvoja žena kúpila z tej kozmetiky z mŕtveho mora. A tiež, čo hovorila na tie chudiny, čo sa plížia za ortodoxnými židmi. Myslím, ich manželky. Tie si nespomenul, ale zasluhujú si úctu. Život majú ťažký a radosti málo.
Ale to je iba môj názor - inak - pre mnohých, ktorým sa nechce inde klikať, určite reportáž viac ako dobrá.

[Pátrač]

Kdybych tam byl tři týdny, nikdy bych se do něčeho jako zde nepustil. To tedy určitě ne. Jelikož ta poslední reprtáž bude skutečně jen o dvou kibucech, jednom muzeu a jednom mostě, procházku betlémem odbudu jen pár větama, nepovedla se mi asi více než jedna fotka, a Betlému už jsem se věnoval dost, tak jsem měl v plánu a také to udělám- sesumarizovat svoje osobní pocity. A tam bude vše, co jsi naznačila i to jak si žijí ortodoxní Židé a další skupiny obyvatel.

[Pátrač]

Zajímavost, jak se politicky na objednávku a za asistence OSN a jeho podřízených organizací mohou jen tak na základě naprostého historického nesmylu mohou měnit dějiny

Dne 15.11 2015 se v tisku objevil tento text, cituji:

PAŘÍŽ – Rezoluce, kterou Organizace spojených národů pro vzdělávání, vědu a kulturu (UNESCO) včera v hlasování schválila, odsoudila „izraelskou agresi“ na Chrámové hoře a zároveň prohlásila Jeskyni patriarchů a Ráchelinu hrobku, tedy druhé a třetí nejposvátnější místo judaismu, za místa islámská. Nejkontroverznější pasáže z textu rezoluce, kterou ve prospěch Palestinců přednesly muslimské země, byly na poslední chvíli změněny. Jednalo se například o prohlášení Zdi nářků v Jeruzalémě rovněž islámským místem a nedílnou součást mešity al-Aksá. Z 58 členských států Výkonné rady hlasovalo 26 pro, 25 se hlasování zdrželo a 6 zemí bylo proti. Mezi nimi byla i Česká republika.

Ačkoliv po ostré kritice Světového židovského kongresu i Centra Simona Wiesenthala UNESCO nakonec Zeď nářků za islámské dědictví náležející k mešitě al-Aksá neprohlásilo, Židy šokovalo, když za islámská svatá místa byla organizací prohlášena Hrobka patriarchů a Ráchelina hrobka.
O hrobce patriarchů neboli jeskyni Machpela v Hebronu se má za to, že v ní jsou pohřbeni všichni praotcové a pramáti lidu Izraele a že jí Abraham zakoupil pro svou ženu Sáru. Je druhým nejposvátnějším místem Židů a v Tóře je Hebron zmíněn sedmaosmdesátkrát. Mauzoleum v Hebronu nechal vystavět před více jak dvěma tisíci lety judský král Herodes.

K hrobce pramáti Ráchel v Betlémě se chodí Židé modlit už tři tisíce let. Betlém i Hebron však leží na území zvaném dnes Západní břeh, kde by měl vzniknout samostatný stát Palestina, a palestinská samospráva již v minulosti prohlásila obě tyto památky za muslimské mešity. Palestinci říkají Jeskyni patriarchů mešita Ibrahimi, protože Abraháma označují za svého proroka, a Ráchelině hrobce Bilál bin Raba, ale to už od palestinských nepokojů v roce 1996.

Prezident Světového židovského kongresu Ronald Lauder poděkoval generální ředitelce UNESCO Irině Bokové za její kurážný postoj proti této rezoluci. Tak se z ní podařilo kromě schválení připojení Zdi nářků k mešitě al-Aksá vyjmout i zmínky o Jeruzalému jako „okupovaném hlavním městě Palestiny“. Text však rovněž odsuzuje Izrael za to, co nazývá „agresí a ilegálním opatření proti svobodě vyznání a přístupu muslimů do al-Aksá a pokusy Izraele prolomit status quo od roku 1967“. Lauder rovněž poděkoval šesti zemím, které neváhaly proti rezoluci hlasovat. Byli jimi Estonsko, Německo, Velká Británie, Nizozemí, USA a Česká republika.

Podotýkám, že to sem dávám jako doplněk, jde mi o zabránění paskvilace dějin. Ne o vyvolání diskuse o tomto debilním, lživém a neskutečně drzém politickém rozhodnutí.

Není potřeba to komentovat. Pochovaní v těchto hrobkách byli Židé a zemřeli někdy i 1500 let před tím, než se objevil na světě Prorok Mohamed. Je pikantní, že zrovna největší nepřátelé Židů prohlašují židovské hroby za svatá místa Islámu. Ale prošlo to. A letos to mělo dohru, jak to zpracuji, do příslušného vlákna to dám.

Zde to bylo umístěno proto, že součístí reportáže bylo o stručné povídání o Betlémě a jeho součástí je i Rachelina hrobka.