Díl I.
Část 1.
Když polní maršál Manstein opouštěl Umaň – byl zde u vojsk, která se vrátila z Korsuň – Ševčenkovského kotle – vezl s sebou dvě otázky. Dají Sověti pokoj než zacelí mezeru? A ta druhá byla – čím tu mezeru zacpu?
Polní maršál Manstein netuší ještě plně, že ho čeká jeho nejlepší a vrcholová operace na východní frontě v celé ww2. V jeho podání to bude mistrovské dílo, které předčí vše co předtím dokázal. Tato operace se v dějinách ww2 a vojenství řadí mezi vrcholné kapitoly vojenského umění.
Ve vlaku, kterým se vracel na velitelství skupiny armád Jih, studoval mapy a zprávy z fronty a rýsovala se mu temná budoucnost.
Všechny zálohy skupiny armád Jih spotřebované. Mechanizované divize po stálém nasazení oslabené. HBL u 8. armády a 1. TA velice tenoučká.
Souvislá fronta existovala pouze od ústí Dněpru do Šepetovky. Od Šepetovky až k Pripjaťským močálům 80 km mezera. Mezeru zajišťuje jen jeden slabý 13. armádní sbor, kterému velí generál Hauffe. Tento 13. armádní sbor střeží a přehrazuje strategicky důležitý zemský most jižně od Pripjaťských močálů. Odtud hrozí nebezpečí od Sovětů od té doby, co jejich sovětská 13. armáda z 1. Ukrajinského frontu překročila do 20. února 1944 mokrý trojúhelník Dněpr – Pripjať.
Bývalý důstojník generálního štábu generál Hauffe se svým 13. sborem sice dovede Sověty zdržovat, ale nedovede je úplně zastavit. Sověti nyní stojí se šesti armádami na zemském mostě v prostoru Rovno – těsně před starou polskou hranicí. Tím ohrožují důležitý železniční uzel Kovel na západním okraji bažinaté oblasti. Zároveň ohrožují severní křídlo Mansteinovy skupiny armád Střed.
Protože nyní budeme hodně hovořit o maršálu Žukovovi citujme co o tom říká na str. 217 Vzpomínky a úvahy II.: „Úspěšné akce Ukrajinských frontů koncem února 1944 vytvořily příznivou situaci pro úplné vyhnání nepřátelských vojsk z pravobřežní Ukrajiny (Dněpr). 1. Ukrajinský front, jehož pravé křídlo se zmocnilo prostoru Luck – Šumskoje – Šepetovka, pronikl do boku proskurovko – vinického uskupení nepřítele. 2. Ukrajinský front zaujal výchozí prostor k úderu přes Umaň směrem na Mogilev - Podolskij. 3. Ukrajinský front pronikl na čáru Krivoj Rog – Širokoje – Kačkarovka a byl připraven udeřit na tiraspolsko – oděském směru.“
Žukov odjel koordinovat činnost 1. a 2. Ukrajinského frontu a neprodleně zahájit útok.
Dne 21. února 1944 přijel do štábu 1. Ukrajinského frontu a seznámil Vatutina a členy vojenské rady s pokyny hlavního stanu.
Další věty opět stojí za citování, Žukov říká: „Po zpřesnění situace a úkolů schválených hlavním stanem přikročily fronty k urychlené přípravě nových útočných operací a k jejich MTZ (materiálně technické zabezpečení). Protože cesty na Ukrajině byly následkem jarní oblevy zcela nesjízdné, bylo to spojeno s nesmírnými obtížemi. Zvláště těžké bylo soustřeďovat dělostřelecké náboje, miny, letecké pumy, PHM a potraviny přímo u bojových útvarů.
Německé velení bylo přesvědčeno, že sovětská vojska nebudou za takových podmínek útočit a že tedy bude mít dost času, aby přeskupilo své síly a posílilo obranu. Rozhodli jsme se, že nepřítele v takových nepodložených úvahách zaskočíme a že mu zasadíme řadu drtivých úderů. Zkrátka a dobře jsme se znovu rozhodli využít operační nenadálosti, která se nyní stala trvalou součástí sovětského operačního a strategického umění.“
Dle STAVKY měl 1. Ukrajinský front vést hlavní úder z prostoru Dubno – Šepetovka – Ljubar ve všeobecném směru na Černovice. Měl rozdrtit Provskurovsko – Vinnicko - Podolsko Kamenecké uskupení.
Vojska 2. Ukrajinského frontu budou útočit ve všeobecném směru na Bělcy a Jasy. Část frontu měla útočit v součinnosti s levým křídlem 1. Ukrajinského frontu na Chotin.
Vojska 3. Ukrajinského frontu připravují úder na Oděsu a Tiraspol. Mají osvobodit přímořské oblasti, proniknout k řece Dněstr a tam vytvořit předmostí.
Z předchozích odstavců je patrné, že se polní maršál Manstein měl čeho obávat a jak je vidět, bylo i rozhodnuto, jaká odpověď bude na jeho otázku: „Dají Sověti pokoj než zacelí mezeru?“ Ne, nedají!
Polní maršál Manstein byl i na návštěvě u 59. armádního sboru, který leží u Šepetovky. Tomuto sboru velí jeho bývalý náčelník štábu generálporučík Schulz. Ten jej informoval o napjaté situaci v nejvysunutějších opěrných bodech sboru.
Manstein neustále znovu varuje vůdcův hlavní stan. Požaduje síly a navrhuje soustředit aspoň jednu armádu za ohroženým prostorem u Rovna.
Hitler jen krčí rameny: „Kde mám vzít jednu armádu?“
A tak zůstane jen u improvizace.
