Nebe nad Gran Chaco.
Úloha letectva v krvavé válce mezi Bolívií a Paraguayí o nehostinný kus země zvaný v těchto zemích Chaco Boreal bývá často neprávem opomíjena, tento článek se to pokusí alespoň trochu změnit. Následující řádky se budou věnovat pouze "báječným mužům na létajících strojích", veškeré informace o příčinách a průběhu Války o Gran Chaco obsahuje epická sága kolegy Pátrače, jejíž první dějství se nachází zde - http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=146&t=6863.
Letečtí protivníci Války o Gran Chaco.
Bolivijské vojenské letectvo (Cuerpo Aéreo Boliviano).
Vojenské letectvo v Bolívii vzniklo na počátku 20. let minulého století pod dozorem francouzské vojenské mise, mající za cíl vycvičit první piloty. Začátky byly velmi obtížné, zejména po stránce materiální a tato mise pod vedením Eduarda Deckerta skončila neúspěchem. Bolivijci byli nuceni své první vojenské letce poslat na výcvik do Evropy, konkrétně do Německa. V roce 1925 přicestovala do Bolívie švýcarská vojenská mise (Haeberliho mise), která byla podstatně úspěšnější. Tato mise v průběhu pěti let vycvičila jádro bolivijských pilotů následně bojujících proti Paraguaycům. V letech 1928-31 se do země vrátili také Francouzi, tentokrát aby vedli přeškolování bolivijského personálu na nová výkonná bojová letadla.
V době vypuknutí války v červnu 1932 mělo Cuerpo Aéreo Boliviano k dispozici přibližně 40-45 plně vycvičených členů létajícího personálu a množství leteckých mechaniků. Byli vycvičeni zcela podle evropských standardů, přičemž na nácvik vzdušného boje byl kladen jen minimální důraz. Střelba na vzdušné či pozemní cíle se před začátkem války proti Paraguayi v podstatě necvičila vůbec, letci se vše museli učit za pochodu. Během konfliktu letecká škola vyprodukovala nejméně dvanáct dalších letců.
Vítanou posilou bylo několik zahraničních dobrovolníků sloužících v řadách Cuerpo Aéreo Boliviano. Například se jednalo o tyto muže -
Juan Treviño - chilský vojenský pilot.
Guillermo López - chilský vojenský pilot.
Juan del Villar - chilský pozorovatel-střelec.
Ignacio Aliaga Gonzales - chilský vysoký důstojník přidělený ke Cuerpo Aéreo Boliviano, zahynul při letecké nehodě v Bolivii 6. června 1935.
Thomas W. Smith - britský občan, který létal za této války jako pozorovatel-střelec. O svých dobrodružstvích napsal v roce 1937 knihu.
Nihls Bohórquez - pozorovatel-střelec německé národnosti.
Hlavní základnou letectva v Bolívii bylo letiště El Alto (4 057 m nad mořem) v těsné blízkosti hlavního města La Paz, bylo to místo kde probíhal předválečný letecký výcvik. V oblasti Gran Chaco byla ještě před vypuknutím nepřátelství zřízena základna ve Villa Montes, předsunuté plochy blíže k budoucí frontě se pak nacházely v Puerto Suarez, Muñoz, Caraiditi a Ballivíanu. Bolivijští armádní velitelé tedy předpokládali použití svých leteckých sil v této oblasti a náležitě se na tuto možnost připravili. V průběhu bojů vznikly další předsunuté letové plochy, zcela pochopitelně zpravidla blízko bolivijských fortínů.
Velitelem Cuerpo Aéreo Boliviano byl prakticky po celou dobu trvání Války o Gran Chaco Teniente Coronel Bernardino Bilbao Rioja, pohříchu jeden z mála schopných bolivijských vysokých důstojníků. Byl autorem několika leteckých příruček, nebránil se novým věcem a je především jeho zásluhou že si bolivijští letci vedli ve válce podstatně lépe než zbytek armády.
Začátek války zastihl Cuerpo Aéreo Boliviano ve fázi napjatého očekávání dodávek nových letadel objednaných v USA, neboť k červnu 1932 jeho celkovou použitelnou bojovou sílu tvořilo všeho všudy 14 lehkých bombardovacích letadel a 4 stíhačky. Z toho 6 bombardérů a všechny 4 stíhací stroje operovaly v oblasti Gran Chaco ze základny Villa Montes.
Paraguayské vojenské letectvo ( Arma Aérea Paraguaya).
Na rozdíl od poklidného a poněkud zdlouhavého vzniku vojenského letectva v Bolivii, jeho paraguayská obdoba se vlastně zrodila ve válce. Konkrétně ve válce občanské, která v Paraguayi probíhala v letech 1922-23. Obě strany tohoto konfliktu používali pro podporu svých vojenských operací letadla, v jejichž kabinách se nacházeli zahraniční žoldáci. Právě v této válce došlo k vůbec prvním vzdušným soubojům v Latinské Americe. Po skončení Paraguayské občanské války v zemi zůstalo nejméně pět vojenských letadel, tyto létající aparáty pak vytvořili základ pro vznik Arma Aérea Paraguaya. Několik žoldáků bylo najato aby vedli nově založenou leteckou školu, jejím prvním šéfem se stal italský veterán První světové války, bývalý člen italské vojenské mise v Argentině a hrdina právě skončené občanské války, pilot Nicolas Bó.
V roce 1925 paraguayská vláda schválila nový obranný plán, který volal po nákupu 64 bojových letadel. Tato cifra byla zcela mimo finanční možnosti země, nicméně v přímém důsledku tohoto plánu se Paraguay obrátila na Francii s žádostí o pomoc při výcviku nových letců. Na začátku následujícího roku tedy začalo působení francouzské vojenské letecké mise v Paraguayi pod velením Colonela E. M. J. Couleta. V roce 1931 se pak k Francouzům připojila také mise argentinská, jejímž velitelem byl jmenován Mayor HC Jorge Souvillé. Obě vojenské mise opustily Paraguay ještě před vypuknutím Války o Gran Chaco v červnu 1932, během svého působení celkem vycvičili 35 letců a 40 mechaniků. Úroveň jejich dovedností získaných během výcviku se nijak nelišila od bolivijských protějšků, vždyť byli také vycvičeni podle stejných osnov se všemi klady i zápory. Během Války o Gran Chaco svá křídla získalo v letecké škole nejméně patnáct dalších letců.
V rámci Arma Aérea Paraguaya se na bojích podílelo rovněž menší množství dobrovolníků cizí národnosti -
Vladimir Porfenenko - ruský pilot, " bělogvardějec", který emigroval do Paraguaye.
Miguel García Granados - guatemalský pilot, v letech 1929-31 velitel guatemalského vojenského letectva v hodnosti Coronel. Krátce po skončení války odešel do Španělska, kde se přidal jako dobrovolník k Republikánům. Na jaře 1937 byl jedním z prvních pilotů přeškolených na stíhačky Polikarpov I-15 (přezdívané "Chato"), byl přidělen k jednotce zvané "Escuadrilla La Calle". García Granados byl 20. března 1937 sestřelen nacionalistickým stíhacím esem jménem Brunetto di Montegnacco, tento Ital letící na Fiatu CR.32 si tak připsal již 10. vítězství. Guatemalec utrpěl popáleniny a byl zajat, v čase sestřelení mu bylo 41 let. Později byl v rámci výměny zajatců propuštěn a vrátil se do rodné Guatemaly, kde pokračoval ve vojenské kariéře. Do výslužby odešel v generálské hodnosti, poté až do své smrti v roce 1968 vedl malou textilní firmu.
Benito Sánchez Leyton - pilot pocházející z Uruguaye.
Louis Tuya - další Uruguayec ve službách Arma Aérea Paraguaya. Také Tuya se po Válce o Gran Chaco po nějaké době připojil ke španělským Republikánům a tak jako García Granados se i on na jaře 1937 přeškolil na Polikarpov I-15. 16.dubna 1937 byl u Zaragozy z převýšení napaden nacionalistickým Heinkelem He 51, za jehož řízením seděl Ángel Salas Larrazábal. Louis Tuya v souboji zahynul, Larrazábal si připsal na své konto své šesté vítězství.
Nicolás Bó - Ital, války se zúčastnil v řadách dopravního letectva.
Enrique Lafrenz - argentinský pilot.
Jorge Eduardo Bruno - argentinský letecký mechanik, který šel do Války o Gran Chaco jako dobrovolník k pěchotě. Brzy si někdo uvědomil že v zákopech mrhá svým drahocenným talentem a byl převelen k letectvu.
Jorge Edwards - Argentinec, letecký mechanik.
Arma Aérea Paraguaya měla svou domovskou základnu v Campo Grande ( Ñu-Guazú) poblíž Asunciónu. V kontextu dlouholetých sporů s Bolívií o území Chaco Boreal je s podivem, že v okamžiku vypuknutí válečných operací Paraguay neměla v oblasti žádnou leteckou základnu či alespoň přistávací plochu. Trvalo několik týdnů než byla připravena alespoň předsunutá plocha pojmenovaná Isla Taguato, následně byla urychleně vybudována hlavní letecká základna Paraguayců v Isla Poí (Villa Militar). Během války bylo využíváno několika improvizovaných ploch blízko paraguayských fortínů a také dobyté základny vybudované původně pro Cuerpo Aéreo Boliviano. Do konfliktu se zapojily také stroje paraguayského námořnictva, přičemž operovaly zpravidla z Bahía Negra.
Velitelem paraguayského letectva byl na počátku konfliktu Argentinec Almandos Vincente Almonacid, veterán První světové války a jihoamerická letecká legenda. Ještě před válkou o Gran Chaco nabídl své služby Paraguaycům a ti ho přijali s otevřenou náručí. Byl to vzdělaný a kompetentní voják, který nabádal své podřízené k maximálnímu úsilí a agresivitě při použití letectva na podporu pozemních operací. Na druhou stranu si byl dobře vědom omezených prostředků kterými Arma Aérea Paraguaya disponovala, proto striktně zakázal pilotům aktivně vyhledávat vzdušné souboje s nepřítelem. Jeho působení v roli velitele letectva skončilo 8. března 1933, důvody jsou poněkud zahaleny rouškou tajemství. Drtivá většina zdrojů uvádí, že příčinou bylo naprosté selhání nově dodaných stíhacích letadel Fiat v boji s nepřítelem, protože tyto stroje byly pořízeny na Almonacidovu žádost, přičemž byly upřednostněny před letadly firmy Curtiss . Nebylo tomu tak, žádný z Fiatů nebyl Paraguaycům do 8. března 1933 dodán. Několik novějších paraguayských zdrojů spíše opatrně naznačuje, že části paraguayských vysokých důstojníků se nezamlouvalo že letectvu velí cizinec a postarali se o jeho odvolání z funkce. Ať už byl důvod jakýkoliv, výsledek zůstává stále stejný. Almonacid byl poté jmenován šéfem leteckého výcviku, v této nové funkci však nevydržel dlouho - 30. března 1933 odcestoval zpět do rodné Argentiny, čímž jeho účast v této válce skončila.
Almonacida nahradil v čele Arma Aérea Paraguaya další velmi schopný muž, José Alfredo Bozzano Baglietto. Pod jeho taktovkou nedošlo v Arma Aérea Paraguaya k žádným převratným změnám, paraguayské letecké operace ve válečné oblasti pokračovali v trendu nastoleném Almonacidem.
A. V. Almonacid měl k červnu 1932 k dispozici celkem 12 bojových letadel, z toho 6 lehkých bombardérů a 6 strojů stíhacích. Po vypuknutí války Paraguayci vyvinuli velké úsilí aby získali další leteckou techniku. Jak již bylo řečeno, žádné paraguayské letadlo na počátku konfliktu nebylo v oblasti Chaco Boreal, protože se zde nenacházela žádná letecká základna či alespoň předsunutá plocha.
Letadla Války o Gran Chaco.
Cuerpo Aéreo Boliviano.
Vojenské letectvo Bolívie získalo v letech 1922 až 1935 celkem 105 letadel.
69 bojových strojů -
Breguet 19 - 8 kusů
Fokker C-Vb - 6 kusů
Vickers type 149 Vespa III - 9 kusů
Vickers Type 143 Bolivian Scout - 6 kusů
Curtiss - Wright C14R Bolivian Osprey - 20 kusů
Curtiss Model 35A Hawk II - 8 kusů
Curtiss Model 65 Sea Hawk II - 1 kus
Curtiss Cyclone Falcon - 9 kusů
Junkers K.43h - 2 kusy
16 dopravních strojů -
Junkers F13 - 8 kusů
Junkers W.34 - 2 kusy
Ford model 5-AT-D - 1 kus
Ju 52 - 4 kusy
Sikorsky S-38B - 1 kus
20 cvičných strojů -
Caudron C.97 - 5 kusů
Morane - Saulnier 35 Ep.2 - 4 kusy
de Havilland D.H.9 - 2 kusy
Vickers type 155 Vendace III - 3 kusy
Junkers A.50 Junior - 3 kusy
Curtiss - Wright CW-16E "Trainer" - 3 kusy
Bojová letadla.
Bojová letadla plnila v rámci Cuerpo Aéreo Boliviano celou řadu úkolů, od průzkumu přes bombardovací útoky na paraguayské pozice až po zásobování obležených jednotek. Všechny tyto stroje se dají označit spíše za víceúčelové, i stíhací letouny plnily zpravidla roli stíhacích bombardérů. Nedocházelo ani k čistokrevně stíhacím hlídkám, ať už ofenzivního či defenzivního charakteru. Bolivijci se nikdy nepokusili početně slabší paraguayské letectvo vylákat do vzduchu a následně mu způsobit citelné ztráty, které by znamenali pro Paraguayce katastrofu. I přes poměrně vysoké počty získaných bojových letadel jich v žádném období Války o Gran Chaco nebylo na frontě nikdy více než přibližně 20 kusů schopných operačního nasazení.
Breguet 19.
Lehký jednomotorový bombardovací a průzkumný letoun Breguet 19 byl v období mezi dvěma světovými válkami široce rozšířeným letounem. Jednalo se o dvoumístný dvouplošník smíšené konstrukce, kdy přední část trupu byla duralová, konstrukci zadní části trupu a křídel tvořila duralová kostra potažená plátnem. Výzbroj tvořil jeden okruhem vrtule střílející kulomet ráže 7,7 mm ovládaný pilotem, pozorovatel obsluhoval dvojici kulometů stejné ráže na pohyblivé lafetě. Breguet 19 byl schopen nést až 400 kg pum.
První exemplář tohoto letadla získala Bolívie v srpnu 1924, tehdy byl tento stroj ještě znám jako Breguet XIX. V té době Cuerpo Aéreo Boliviano na svých letadlech používalo taktické označení v podobě jmen, první dodaný Breguet byl tudíž pojmenován "Oruro". Další zakoupený Breguet ("Potosi" ) se objevil v zemi o rok později, v říjnu 1926 pak následovala dvojice "La Paz" a "Boquerón". Úměrně k tomu jak narůstalo napětí okolo sporné oblasti Chaco Boreal, narůstala i bolivijská snaha získat více zbraní. V roce 1929 byly proto ve Francii zakoupeny další čtyři Breguety 19 (budoucí "Batallon Colorados", Ingavi", "Uncia" a "Oruro II" ), poslední z nich byl přijat do stavu Cuerpo Aéreo Boliviano v říjnu 1929.
První tři bolivijské stroje poháněl motor Lorraine - Dietrich 12Eb, řadový kapalinou chlazený dvanáctiválec s uspořádáním do W o výkonu 450 hp, který letadlu uděloval maximální rychlost 215 km/h. Všechny následující Breguety 19 , včetně čtvrtého kusu dodaného v roce 1926, byly poháněny motorem Hispano - Suiza 12Hb (500 hp). To však nebyla změna jediná, letadlo bylo nyní oproti starším sériím ovladatelnější, pevnější a díky zvýšené kapacitě nádrží se prodloužil jeho dolet. Změny v konstrukci se negativně projevily nárůstem hmotnosti, takže navzdory silnějšímu motoru se rychlost novějších Breguetů nijak nezvýšila.
Letadlo prošlo u Cuerpo Aéreo Boliviano relativně bezproblémovou službou (byť došlo k několika nehodám při přistání) a ještě před začátkem Války o Gran Chaco bylo bojově použito k útokům proti paraguayským pozicím v Chaco Boreal. Velmi důležitou předválečnou činností Breguetů bylo také zmapování zmíněné oblasti ze pomocí leteckých fotografií. Intenzivní používání a nedostatek náhradních dílů se nutně musel podepsat na snižování počtů letuschopných Breguetů 19, takže když v červnu 1932 naplno vypukly boje, Cuerpo Aéreo Boliviano mělo k dispozici pouhé tři bojeschopné stroje. Všechny se nacházely na základně Villa Montes, odkud operovaly v rámci smíšené jednotky "Escuadrilla de Reconocimiento Aéreo". V první fázi války byly velmi aktivní, s příchodem výkonnějších letadel se jejich podíl na bojových operacích rapidně zmenšil. Nasazené Breguety 19 neutrpěly v bojích žádné ztráty a v roce 1934 byly staženy z fronty na domovskou základnu El Alto. Vzhledem k jejich stáří a celkovému opotřebení nebyly tyto přeživší stroje použity k výcviku, místo toho je Bolivijci zaparkovali v odlehlé části letiště a tam je ponechali svému osudu.
Fokker C-Vb.
Fokker C-Vb byl lehký průzkumný a bombardovací dvouplošník s dvoučlennou posádkou, jeho kovová konstrukce potažená plátnem byla evolucí Fokkeru D.VII, který byl jedním z nejlepších stíhacích aeroplánů 1. světové války. Pohonná jednotka Hispano - Suiza 51 o výkonu 520 hp umožňovala letadlu dosáhnout maximální rychlosti až 220 km/h a unést až 200 kg pum. Stálou výzbroj tvořily dva vpřed namířené pevné synchronizované kulomety ráže 7,7 mm, pozorovatel měl k dispozici jeden pohyblivý kulomet stejné ráže.
Bolívie zakoupila šest strojů typu Fokker C-Vb v roce 1926, jen tři z nich dostaly jména ("Bolivia", "Mcal. Sucre" a "Sgto. Max Paredes"), dva byly označeny prostými římskými čísly "I" a "II". Označení šestého Fokkeru není známo. V listopadu 1928 stroj "Mcal. Sucre" havaroval v Brazílii, když mu při propagačním letu do Rio de Janeira selhal motor. Posádka vyvázla bez úhony, nicméně stroj byl na odpis. Jeden z Fokkerů C-Vb byl během krátce trvající potyčky s Paraguayí v roce 1928 protagonistou vůbec prvního bombardovacího útoku v oblasti Chaco Boreal. Na začátku války v roce 1932 již Cuerpo Aéreo Boliviano zbývaly pouze dva letuschopné exempláře, oba se nacházely daleko od místa bojů v El Alto. O rok později již byly i tyto Fokkery C-Vb v natolik neutěšeném stavu, že se na nich nedalo bezpečně létat.
Přestože stroje Fokker nezasáhly přímo do hlavních bojů o Chaco Boreal, hrály nedocenitelnou roli v předválečném výcviku bolivijských letců.
Vickers Type 149 Vespa III.
Celokovový jednomotorový dvoumístný dvouplošník Vickers Vespa byl vyroben pouze ve velmi malých počtech, jediným dalším uživatelem tohoto letadla bylo Irsko, které vlastnilo 8 kusů dvou různých variant. Bolivijské Vickersy Vespa III byly osazeny motorem Bristol Jupiter VIA o výkonu 450 hp, maximální rychlost stroje se pohybovala okolo 220 km/h. Výzbroj tvořil jeden kulomet ráže 7,7 mm střílející vpřed a jeden kulomet ráže 7,7 mm v kokpitu pozorovatele, maximální hmotnost nesené pumové výzbroje bohužel není známa. "Vespy" byly lehce ovladatelné, relativně obratné, pohonná jednotka byla spolehlivá, celková údržba byla snadná. Letoun dokázal i na nezpevněných plochách vzlétnout na krátké vzdálenosti a měl vynikající letové vlastnosti ve velkých výškách.
Právě především posledně jmenovaná vlastnost zaujala zástupce Cuerpo Aéreo Boliviano natolik, že v roce 1927 objednali ve Velké Británii 6 strojů tohoto typu. Dodávka se uskutečnila mezi 23. březnem a 25. červencem 1929 a přestože kontrakt zněl na šest kusů, v jeho rámci byly do Bolívie dovezeny další tři Vickersy Vespa III, které měly sloužit jako zdroj náhradních dílů. Bolivijci podle všeho používali k létání všech devět strojů v jejich vlastnictví, neboť jsou známa taktická označení těchto Vickersů - "1", "2", "3", "4", "5", "6", "18", "23" a "44". Jeden ze strojů, konkrétně Vespa III s označením "3", byl ztracen v roce 1930 při nehodě v Santa Cruz.
Začátek války zastihl tyto letadla v El Alto, tři stroje se po zahájení válečných operací přesunuly do Villa Montes. V průběhu bojů se k nim připojil i zbytek bojeschopných bolivijských Vickersů Vespa III. Tento typ letadel byl stažen z fronty do El Alto na jaře 1933 po příchodu lepších bojových letadel, důvodem byl však spíše než cokoliv jiného nedostatek pilotů v Cuerpo Aéreo Boliviano. Poté co svá křídla získalo v roce 1934 dvanáct nových letců, Vespy III se vrátily do oblasti Chaco Boreal, byť už nyní sloužily spíše k průzkumu než k bombardování. Ve Válce o Gran Chaco přišlo Cuerpo Aéreo Boliviano z různých příčin nejméně o 4 Vickersy Type 149 Vespa III, nicméně ukončení nepřátelství se dočkaly minimálně dva exempláře tohoto letadla. Poslední letuschopná bolivijská Vespa III pak byla vyřazena ze služby na konci roku 1935.
Vickers Type 143 Bolivian Scout.
Stíhací jednomotorový jednomístný dvouplošník Bolivian Scout vzešel z neúspěšného letadla Vickers Type 141, které vzniklo ze stejně neúspěšného Vickersu Type 123. Letoun byl klasické konstrukce složené z kovové kostry potažené plátnem , jeho srdcem byl vzduchem chlazený devítiválec Bristol Jupiter VIA o výkonu 450 hp. Tato hbitá stíhačka dosahovala maximální rychlosti 241 km/h, výzbroj tvořily dva kulomety ráže 7,7 mm v trupu střílející okruhem vrtule, pod křídlo bylo také možné zavěsit pumy malé hmotnosti.
Bolivijci objednali u firmy Vickers šest těchto letadel, které byly přizpůsobeny jejich požadavkům. Oproti nabízené variantě Type 141 vybavené motorem Rolls-Royce Kestrel si v rámci snahy o alespoň nějaké sjednocení výzbroje nechali do svých Scoutů namontovat stejný motor jaký měl pohánět Vickersy Vespa III, kvůli operacím z nezpevněných ploch byl také zesílen podvozek. Součástí dodávky šesti Scoutů, uskutečněné mezi 9. zářím a 17. prosincem 1929, byly i dva či tři trupy a nemalé množství náhradních dílů. Letounům byla při dodání přidělena čísla "7", "8", "9", "10", "11" a "12", nicméně z pozdějšího období jsou známa i čísla "54", "59" a "96".
Nejméně dva (spíše však tři ) stíhací Vickersy těžce havarovaly ještě předtím než se v Chaco Boreal naplno rozezněly vojenské polnice. Nicméně se zdá, že bolivijští mechanici za pomocí náhradních trupů dokázaly tato stroje znovu dostat do vzduchu, což by vysvětlovalo důvod vzniku již zmíněného tria nových taktických čísel. Je známo, že k začátku června 1932 zbývala Cuerpo Aéreo Boliviano již jen čtveřice letuschopných Vickersů Type 143 (stroje "7", "8","12" a "96") a ta se kompletně nacházela ve Villa Montes. Na počátku války byly tyto stroje tím nejvýkonnějším co mohla Bolívie proti Paraguaycům nasadit, Scouty operovaly na frontě po celou dobu konfliktu a jich pilotům byly oficiálně uznány dvě vítězství ve vzdušném boji . Pouze jeden Vickers Type 143 Bolivian Scout, stroj s číslem "8" na trupu, se dočkal konce války v roce 1935.
Curtiss - Wright C14R Bolivian Osprey.
Curtiss - Wright C14R byl militarizovanou variantou civilního sportovního stroje řady Travel Air Model 4000, který byl po převzetí firmy Travel Air Manufacturing Company koncernem Curtiss-Wright přejmenován na Curtiss - Wright CW - 14 Speedwing. Vojenská varianta tohoto stroje byla nazvána Osprey a byla nabízena jako "stíhací bombardér chudého muže", byť tento slogan by samozřejmě obchodní oddělení firmy Curtiss - Wright použilo jen stěží. Stroj byl dvoumístným jednomotorovým dvouplošníkem, jeho konstrukce se skládala z kovové kostry potažené plátnem. Ospreye byly vyzbrojeny dvěma kulomety ráže 7,7 mm, jedním pevným střílejícím okruhem vrtule a druhým umístěným v kokpitu pozorovatele. Maximální hmotnost nesených pum činila poněkud skromnějších 113,4 kg (250 liber). Letadlo dostalo od původní civilní varianty do vínku snadnou ovladatelnost, pevnost konstrukce a absenci jakýchkoliv záludných letových vlastností. Hvězdicový vzduchem chlazený devítiválec Wright R-975E-2 Whirlwind (420 hp) sice nepřekypoval silou, přesto byl Osprey výkonným strojem s maximální rychlostí až 262 km/h.
Bolívie získala celkem 20 strojů typu Osprey (přičemž cena za jeden kus činila 18 000 dolarů), což z něj činí nejpočetněji zastoupený typ letadla Války o Gran Chaco. První dodávka, čítající 12 exemplářů, byla dokončena k 31. lednu 1933. Dalších šest Curtissů - Wright C14R dorazilo do El Alto zřejmě v květnu 1933 a poslední dva dodané kusy byly sestaveny a zalétány v prosinci téhož roku. Poslední zmíněná dodávka obsahovala ve skutečnosti tři Ospreye, nicméně jeden z nich byl v Chile zadržen celníky a jeho další osud je neznámý. Ke konci září 1933 byla uzavřena dohoda o výrobě dalších šesti letadel tohoto typu pro Bolívii, k realizaci této zakázky však po zásahu americké administrativy nikdy nedošlo. Ospreye byly v Cuerpo Aéreo Boliviano označeny taktickými čísly "11", "13", "20", "22", "25", "30", "39", "45", "50", "60", "62", "64", "68", "78", "87", "91", "93" a "95". Dva stroje byly ztraceny při nehodě ještě dříve, než stihly být jakkoliv označeny.
Letadlo bylo mezi piloty nesmírně oblíbené, mimo jiné z toho důvodu, že se ve všech parametrech minimálně vyrovnalo tomu nejlepšímu co proti nim mohla Paraguay nasadit. Pilotům Ospreyů bylo dokonce ve Válce o Gran Chaco oficiálně uznáno jedno vzdušné vítězství. Přechod bolivijských pilotů na Ospreye však nelze rozhodně označit za hladký, k 24. březnu 1933 bylo z různých příčin ztraceno již šest z dvanácti dodaných strojů. Okamžitě po dodání došlo k několika nehodám během startu či při přistání, důvodem byla poněkud vyšší přistávací rychlost oproti letadlům z kterých piloti přešli a také ostruha zjevně nevyhovující svou délkou nezpevněným písčitým dráhám v oblasti operačního nasazení. Zatímco první problém se dal potlačit pouze leteckým výcvikem, druhou potíž se podařilo poměrně rychle vyřešit. Urychleně byla vyrobena dodávka prodloužených ostruh, na jejich montáži a vyzkoušení v bolivijských podmínkách se poté podílela i skupina amerických mechaniků firmy Curtiss - Wright. V rámci zákaznického servisu byla tato skupina přítomna v Bolívii po celou dobu trvání konfliktu, přičemž se její členové podíleli i na opravách a údržbě svých výrobků přímo ve válečné oblasti.
První známá bojová operace Ospreyů během války se zřejmě datuje na 20. ledna 1933 během bojů u fortínu Nanawa. Je obtížné přesně určit kolik těchto strojů bylo na konci konfliktu bojeschopných, je každopádně známo že Cuerpo Aéreo Boliviano bylo v jeho průběhu nuceno v důsledku operačních i neoperačních ztrát ze svého stavu odepsat nejméně 12 kusů. Ještě v roce 1945 Bolívie neúspěšně žádala USA v rámci "Zákona o půjčce či pronájmu" o dodání náhradních dílu na opravu čtyř letadel tohoto typu. Jeden Curtiss - Wright C14R Bolivian Osprey, byť neletuschopný, dokonce stále ještě figuroval k 30. červnu 1954 ve výzbroji bolivijského vojenského letectva ( v té době již Fuerza Aérea Boliviana), pak již tento letoun nenávratně zmizel v propadlišti dějin.
O stroje Osprey projevila zájem také Paraguay, rozběhla se jednání s firmou Curtiss - Wright o prodeji až devíti kusů, nicméně cena kterou byly ochotni Paraguayci za Ospreye zaplatit byla natolik nízká, že k uzavření dohody nedošlo.
Curtiss Model 35A Hawk II a Model 65 Sea Hawk II.
Zcela jednoznačně nejvýkonnější letadlo Války o Gran Chaco, symbol bolívijské vzdušné převahy během konfliktu a pýcha Cuerpo Aéreo Boliviano. Stroj byl dalším vylepšením letadla přijatého do výzbroje USAAC (United States Army Air Corps) pod názvem Curtiss P-1, nabízeného výrobcem k exportu jako Curtiss Hawk (později zpětně překřtěn na Hawk I). Hawk II byl jednomístný jednomotorový dvouplošník, jehož konstrukce byla tvořena kovovou kostrou potaženou plátnem. Výzbroj tvořily dva synchronizované kulomety ráže 7,7 mm, s možností nést pumy až do celkové maximální hmotnosti 113,4 kg. Letoun byl poháněn vzduchem chlazeným hvězdicovým devítiválcem Wright Cyclone SR-1820 F-2 o maximálním výkonu 700 hp, který dovoloval Hawku II dosáhnout výtečné maximální rychlosti až 325 km/h.
První seznámení Bolivijců s Curtissem Hawk se uskutečnilo v srpnu 1926, když v rámci svého předváděcího turné po Jižní Americe pro firmu Curtiss - Wright přistál v El Alto s tímto letadlem již tehdy legendární americký pilot Jimmy Doolittle. Tentýž Doolittle, který o mnoho let později osobně vedl první americký nálet na Tokio z letadlové lodi USS Hornet v kokpitu dvoumotorového B-25. Nicméně, Jimmy nebyl přijat vůbec přátelsky, dokonce po něm házeli kameny. Do Bolívie zamířil totiž přímo z Chile, které mělo s Bolívií vleklý územní spor a byl považován za špióna. Druhý den po příletu do Bolívie mu bylo doporučeno aby urychleně nastoupil do svého Hawku a odletěl ze země, což také bez zaváhání uskutečnil.
Jimmy Doolitle se i s Hawkem vrátil do Bolívie v únoru 1928 při dalším pokusu vzbudit u místní vlády zájem o nákup tohoto stroje a tentokrát byl přijat velmi dobře. Nejdříve se pokusil s Hawkem vybaveným plováky vzlétnout z jezera Titicaca, nicméně stroj se v této nadmořské výšce nedokázal odlepit od vodní hladiny. Poté byl na letoun vrácen klasický kolový podvozek a následně byl předváděn na letišti El Alto. Tam také došlo na žádost Bolivijců k cvičným soubojům proti Breguetu 19 a asi nikoho nepřekvapí, že Hawk byl v této konfrontaci jasným vítězem. Doolittle zůstal v zemi několik týdnů (do konce března 1928), dokonce obdržel bolivijské vyznamenání "La Orden del Cóndor de los Andes", čili "Řád andského kondora".
Curtiss Hawk se zástupcům Cuerpo Aéreo Boliviano zamlouval, po dlouhém vyjednávání tedy nakonec Bolívijci objednali 8 kusů vylepšené varianty zvané Hawk II a tři exempláře stroje Sea Hawk II, přičemž cena za jeden kus byla stanovena na 25 000 dolarů. Curtiss Sea Hawk II se od základní varianty lišil pouze možností rychlé záměny kolového podvozku za plováky pro operace z vodních ploch. Nicméně, není jasné co s touto variantou Bolívijci hodlali podniknout, neboť plováky zřejmě nebyly pro Sea Hawky II v USA ani objednány.
Přestože objednávka zněla na celkem 11 letadel, do země jich nakonec bylo dodáno pouze devět. První čtveřice varianty Model 35A Hawk II byla oficiálně převzata 19. prosince 1932, letadlům byla přidělena taktická čísla "30", "32" (později byl tento stroj přečíslován na "48"), "34" a "36". Další dva Hawky II se objevily v inventáři Cuerpo Aéreo Boliviano 4. srpna 1933 ( "38" a "40"), 18. června 1934 pak bolívijští zástupci převzali první (jak se později ukázalo také poslední) Sea Hawk II (dostal číslo "42") a konečně 18. července téhož roku dorazily poslední dva dodané Hawky II ("44" a "46"). Dva zbývající Sea Hawky II z bolívijské objednávky sice byly odeslány z USA, ale v Peru je zadržely úřady. Jejich další osud je neznámý, je nicméně možné že je převzalo peruánské letectvo.
Po dodání prvních čtyř strojů v prosinci 1932 se ukázalo, že vlastnit jedno z nejvýkonnějších bojových letadel na světě je jedna věc, najít však piloty schopné takový stroj zvládnout je věc druhá. Do válečné oblasti byl poměrně rychle přesunut jeden stroj, jeho první akcí byla tak jako v případě Ospreyů vzdušná podpora v oblasti fortínu Nanawa 20. ledna 1933. Nicméně k 24. březnu 1933 byl v El Alto sestaven pouze jeden další Hawk II, na kterém zřejmě probíhal přeškolovací výcvik. Postupem času se všechny dodané Curtissy zapojily do válečného dění, přičemž si získaly respekt a obdiv jak u Bolívijců, tak i u jejich nepřátel.
Během Války o Gran Chaco byl ztracen pouze jeden stroj typu Curtiss Hawk II, pilotům těchto letadel bylo přiznáno jedno vzdušné vítězství. Nejméně pět strojů zůstalo letuschopných do roku 1937, poslední známá zmínka o Curtissech Hawk II v bolívijských službách se potom datuje na konec roku 1946.
Curtiss Cyclone Falcon.
Dvoumístný dvouplošník klasické konstrukce, který byl poháněn (jak ostatně jeho pojmenování Cyclone Falcon naznačuje) motorem Wright Cyclone SR-1820 F-2 (700 hp). Není náhodou že Cuerpo Aéreo Boliviano zvolilo pro své Falcony tuto pohonnou jednotku, stejná byla instalována i v bolivijských Curtissech Hawk II. Cyclone Falcon bylo letadlo výkonné, jeho maximální rychlost činila 293 km/h. Stroje byly vyzbrojeny jedním pevným kulometem ráže 7,62 mm a dalším stejné ráže v zadním kokpitu. Maximální hmotnost nesené pumové výzbroje dosahovala hodnoty 200 kg.
Bolívie objednala a následně také přijala do výzbroje 9 kusů těchto letadel (Cuerpo Aéreo Boliviano jim přidělilo taktická čísla "201" až "209") jako náhradu za ztracené či opotřebované Curtissy Osprey, první Cyclone Falcon byl do země dodán v září 1934. Jednotlivé exempláře byly posílány na frontu tak jak je Bolivijci stihli převzít a sestavit, poslední z nich se objevily v Chaco Boreal na jaře 1935. Za války byly z nejrůznějších příčin ztraceny nejméně čtyři Cyclone Falcony, poslední z nich pak byl vyřazen z výzbroje až někdy v roce 1946.
Junkers K.43h.
Junkers K 43h, vyráběný ve Švédsku, byl militarizovanou verzí široce rozšířeného dopravního Junkersu W34. Tento celokovový jednomotorový dolnoplošník s tříčlennou posádkou poháněl motor BMW "Hornet" (525 hp), což byl americký vzduchem chlazený devítiválec Pratt & Whitney Hornet B1 vyráběný licenčně v Německu. Maximální rychlost se pohybovala okolo 240 km/h, výzbroj tvořil jeden vpřed střílející kulomet ráže 7,62 mm a jeden pohyblivý kulomet stejné ráže ve hřbetním střelišti. Junkers K 43h unesl až 300 kg pum.
Nejsou známy okolnosti za jakých Cuerpo Aéreo Boliviano získalo do svého vlastnictví dva exempláře tohoto letadla, jejich dodávka zdá se proběhla někdy v průběhu roku 1934. Je možné že byl dodán do země ještě jeden Junkers K 43h, o jeho osudu však není nic známo a jeho existence nebyla zcela spolehlivě doložena. Oba známé bolivijské Junkersy, označené taktickými čísly "104" a "105" byly soustředěny do jednotky nazvané "Punta de Alas", jako palubní střelec a pozorovatel zde také působil britský dobrovolník Thomas W. Smith.
První spolehlivě doložená bojová akce s účastí Junkersů K 43h se odehrála 14. listopadu 1934 v oblasti El Carmen a i když byly stroje podle všeho používány poměrně intenzivně, přežily konflikt bez úhony. Krátce po válce byly zbaveny veškerého vojenského vybavení a následně předány civilním aerolinkám Lloyd Aéreo Boliviano. Tam se jmény "Sajama" a "Mururata" létaly ještě několik let.
Dopravní letadla.
Bolivijští armádní velitelé si plně uvědomovali logistické problémy případného válečného střetu v Chaco Boreal a jedním z prostředků jak rychle dopravit zásoby do oblasti byla letecká přeprava. Dopravní letadla jsou však nákladnou záležitostí a vyžadují pro svůj provoz větší množství vycvičeného personálu, Bolívie však před válkou měla nedostatek obojího, jak peněz tak kvalifikovaných lidí. Problém byl elegantně vyřešen faktickým převzetím kontroly nad civilním leteckým dopravcem Lloyd Aéreo Boliviano (LAB).
Lloyd Aéreo Boliviano byla společnost založená Němci v roce 1925 v reakci na potřeby rozsáhlé německé komunity v Bolívii. V roce 1928 bolívijská vláda získala v LAB podíl a ačkoliv byl tento podíl menšinový, od této chvíle muselo Lloyd Aéreo Boliviano létat ve prospěch armády kdykoliv to Bolívijci uznali za nutné. V roce 1932 pak LAB definitivně přešlo i se všemi svými zaměstnanci pod kontrolu armády, čímž Cuerpo Aéreo Boliviano de facto získalo svou leteckou dopravní jednotku. Provoz civilních linek byl velmi omezen a LAB se k nim vrátilo až po skončení Války o Gran Chaco.
Mnoho zaměstnanců Lloyd Aéreo Boliviano bylo cizí národnosti, zcela pochopitelně převažovali Němci (např. A. Neuehofen, E. Katzner, A. Schneider a další), na výplatní listině LAB se však v průběhu války nacházel kupříkladu i Chorvat Dragomir Balzareno či Američan Donald Duke.
Junkers F.13L a F.13W.
Dopravní celokovový Junkers F.13 byl na svou dobu velmi pokrokovým strojem, jehož celokovová samonosná konstrukce byla potažena vlnitým plechem, typickým znakem meziválečních letadel firmy Junkers. F.13 byl schopen přepravit mimo dvou členů posádky i čtyři cestující nebo náklad až do hmotnosti 700 kg.
Junkers F.13 byl základním typem aerolinek Lloyd Aéreo Boliviano, které v okamžiku jejich plné integrace do Cuerpo Aéreo Boliviano v roce 1932 vlastnilo šest exemplářů tohoto stroje. Čtyři tyto Junkersy byly standardního typu s kolovým podvozkem (varianta označená jako F.13L), nesly jména "Oriente", "Charcas", Illimani" a "Chaco". Zbývající pár letadel ( "Manore" a "Beni") byl vybaven plováky, což z nich činilo Junkersy F.13W.
Ani Junkersy F.13 se během Války o Gran Chaco nevyhnuly ztrátám, v čase ukončení bojů již LAB zřejmě zbývaly jen tři letadla tohoto typu.
Junkers W 34ci.
Junkers W 34ci, dopravní stroj pro dvoučlennou posádku a šest cestujících, vznikl dalším vývojem úspěšného typu F.13. Je tedy celkem logické, že dalším krokem pro rozvoj firmy Lloyd Aéreo Boliviano byla akvizice tohoto typu stroje. LAB získala celkem tři Junkersy W 34ci a pojmenovala je "Vanguardia", "Tunari" a "Presidente Siles", po převzetí LAB armádou bylo nicméně označení těchto letadel změněno na poněkud méně kreativní "101", "102" a "103". První dva roky války Junkersy W 34ci sloužily k dopravě zásob na frontu a evakuaci osob opačným směrem, nicméně někdy v roce 1934 byly do letadel namontovány pumové zaměřovače a pod křídlem se objevily závěsníky. Takto vystrojené Junkersy se připojily k Junkersům K .43h jednotky "Punta de Alas" a až do konce bojů působily v roli bombardérů. Junkers číslo "103" byl ztracen při nehodě v květnu 1935, zbývající pár byl po skončení konfliktu vrácen do služeb Lloyd Aéreo Boliviano, kde poslední z nich létal s cestujícími minimálně do roku 1942.
Ford Model 5-AT-D "Tri-Motor".
Bolivijci již před válkou pochopily, že kapacita jejich flotily dopravních letadel je nedostatečná. Zakoupily tedy v roce 1932 jeden exemplář třímotorového stroje Ford "Tri-Motor", což byl na přelomu 20. a 30. let minulého století v sektoru civilní dopravy poměrně široce rozšířený letoun. Lloyd Aéreo Boliviano získalo 113. vyrobený kus tohoto typu, tento třímotorový Ford byl dodán do El Alto zřejmě ke konci září 1932. Letadlo bylo pojmenováno "Cruz del Sur" a v Bolívii se z něj netěšily dlouho - již 26. října 1932 "Cruz del Sur", plně naložený palivem a municí, havaroval při startu z Villa Montez následkem poruchy motoru a byl zcela zničen. Dvoučlenná posádka zahynula, kapitánem letadla byl tento den bývalý pilot USAAC, americký občan Donald Duke.
Junkers Ju 52/3m .
Legendární dopravní stroj Junkers Ju 52/3m, familiérně přezdívaný "Tante Ju", jistě netřeba dlouze představovat. Bolivijská letecká společnost Llyod Aéreo Boliviano byla vůbec prvním soukromým vlastníkem těchto letadel na světě, během Války o Gran Chaco získala celkově čtveřici třímotorových Junkersů. První tři exempláře (pojmenované "Juan de Valle", "Huanuni" a Chorolque") převzalo LAB již v prosinci 1932, tím se nejen rapidně zvýšila přepravní kapacita bolívijské armády, ale také morálka vojáků bojujících v Chaco Boreal. Ju 52/3m se okamžitě daly do práce, během konfliktu následně přepravili 4 400 tun nákladu a evakuovaly z fronty až 40 000 osob. Menší podíl na těchto číslech měl i čtvrtý Junkers Ju 52/3m ( "Bolivar") dodaný k LAB v únoru 1935, tento letoun byl podle všeho provozován v úpravě pro převoz VIP osob.
Bolivijci posílali své Ju 52/3m pouze do míst, kde nehrozilo nebezpečí jejich ohrožení nepřítelem, zároveň se o tyto nesmírně cenné stroje příkladně starali. Není proto žádným překvapením, že se všechny čtyři Junkersy ve vlastnictví Lloyd Aéreo Boliviano dočkaly konce války. Bezprostředně po jejím skončení byla letadla předána zpět do civilního užívání, tři z nich pak byly v následujícím šestiletém období ztraceny v důsledku havárií. Poslední z nich, "Bolivar", byl v roce 1942 prodán do Argentiny, kde pak létal zřejmě až do roku 1956.
Sikorsky S-38B.
Lloyd Aéreo Boliviano zakoupilo od společnosti Bol-Inca Mining Corp. v roce 1933 jeden kus dvoumotorového obojživelného dopravního letadla pro šest cestujících typu Sikorsky S-38B (pojmenovaný "Nicolas Suaréz"), o jeho činnosti během války není známo mnoho. Zdá se, že většinu války stroj strávil dopravou cestujících po Bolívii, nicméně "Nicolaz Suaréz" podnikla také prokazatelně nejméně dva zásobovací lety pro armádu do oblasti Chaco Boreal. Stroj sloužil v LAB ještě po válce, byl ztracen 9. října 1941 při leteckém neštěstí.
Není jistě bez zajímavosti, že původním majitelem S-38B nesoucího u LAB jméno "Nicolas Suaréz" nebyl nikdo menší než bohatý podnikatel, filmový producent,režisér a v neposlední řadě letecký průkopník Howard Hughes.
Cvičná letadla.
Cuerpo Aéreo Boliviano cvičilo své piloty na pestré směsici strojů různého původu. Od roku 1922 až do konce Války o Gran Chaco bylo Bolivijci získáno 20 cvičných letadel, které byly zařazeny do letecké školy v El Alto. V průběhu konfliktu byla většina výcviku přesunuta na základnu Villa Montes, kde byly pro létání poněkud příznivější podmínky než v extrémně vysoko položeném EL Alto . Cvičné stroje nebyly zdá se v rámci služby v Cuerpo Aéreo Boliviano příliš často využívány ke kurýrním letům na frontu, byť jeden neletuschopný cvičný stroj typu Vickers Vendace III byl v prosinci 1933 zničen ustupující bolivijskou armádou na ploše u fortínu Saavedra, takže k těmto letům jistě alespoň v omezené míře docházelo. Bolivijská cvičná letadla každopádně běžně v oblasti bojů nelétala, jejich hlavním podílem na Válce o Gran Chaco byl výcvik nových leteckých posádek pro Cuerpo Aéreo Boliviano.
Strategické bombardéry.
Ve 20. letech minulého století italský generál Gulio Douhet představil světu svoji vizi budoucích válek. Tato tzv. Douhetova teorie přisuzovala naprosto klíčovou roli letectvu, konkrétně těžkým strategickým bombardérům schopným zaútočit na dlouhou vzdálenost. Douhet byl skálopevně přesvědčen, že neustálé letecké údery vedené cíleně proti civilistům budou znamenat rychlé vítězství ve válce, neboť obyčejní lidé vystavení tomuto "teroru z nebes" donutí vládu své země aby urychleně uzavřela příměří.To odsouvalo pozemní armádu a námořnictvo na druhou kolej, Douhet jim přisoudil vlastně jedinou roli - zadržet vojenské síly nepřítele do té doby, než strategické bombardéry zlomí jeho vůli bojovat. Douhetova teorie si našla po světě mnoho příznivců a následovníků, pevně přesvědčených o tom že strategický bombardér je ultimátním válečným nástrojem a novým globálním odstrašujícím prostředkem.
Vlivu Douhetovi teorie se neubránila ani bolivijská armáda, neboť na konci 20. let velitelé Cuerpo Aéreo Boliviano pocítili nutkavou potřebu strategické bombardéry vlastnit. Na doporučení Majora Hanse Haeberliho, velitele švýcarské vojenské mise v Bolívii, byla v roce 1928 u společnosti Alfred Comte Schweizerische Flugzeugfabrik objednána výroba strategického bombardéru. Výsledkem bylo zkonstruování stroje Comte AC-3, dvoumotorového jednoplošníku pro tříčlennou posádku, který byl řízením osudu nakonec postaven pouze v jediném exempláři. Zatímco ve u švýcarského výrobce vznikal první Comte AC-3, cena cínu na světových trzích klesla strmě dolů, což pro Bolívii znamenalo vznik finančních potíží. Posledním hřebíčkem do rakve pro záměr zakoupit bombardéry Comte pak bylo svržení dosavadní bolivijské vlády vojenskou juntou v roce 1930. Objednávka na tři stroje Comte AC-3 byla po převratu okamžitě zrušena, Cuerpo Aéreo Boliviano se své touhy vlastnit strategické bombardéry muselo vzdát, alespoň prozatím. Jediný postavený stroj, stále se nacházející ve Švýcarsku, byl po krachu firmy Alfred Comte Schweizerische Flugzeugfabrik v roce 1935 rozebrán a po částech rozprodán.
Bolivijci oživili myšlenku pořídit si strategické bombardéry během války s Paraguayí, konkrétně v polovině října 1933, kdy sdělili obchodním zástupcům firmy Curtiss - Wright svůj záměr zakoupit až deset exemplářů těžkých bombardérů s dlouhým doletem. Američané jim nabídli řešení v podobě dodání dvoumotorových strojů řady BT-32 Condor, schopných dopravit pumy na vzdálenost přesahující 1000 km. Bolivijci nakonec objednali pouhé 4 kusy bombardéru Curtiss - Wright Condor, výrobce jim měl dle tajného dodatku smlouvy společně s letadly také dodat americké posádky, které měli s bombardéry operačně létat. Plat amerických posádek měl činit 600 USD pro hlavního pilota, 500 USD pro tři první piloty a 400 USD pro každého druhého pilota. Jen pro představu jak královská tato finanční nabídka byla - za 600 USD se dal v USA pořídit v té době zbrusu nový automobil Plymouth či zánovní Buick.
Po řadě průtahů byly na počátku roku 1935 všechny čtyři Condory i se svými americkými posádkami připraveny k odletu do Bolívie, byl tu však stále problém jak obejít zbrojní embargo uvalené na oba aktéry Války o Gran Chaco. Condory byly zbaveny veškerého vojenského vybavení a fiktivně prodány narychlo založené letecké společnosti Tampa - New Orleans - Tampico Airlines Inc. a stroje se konečně mohly vydat na cestu. V dubnu 1935 tato čtveřice přistála v Limě v Peru, kde je dostihla ruka spravedlnosti v podobě požadavku americké vlády na jejich okamžité uzemnění. Následovalo vyšetřování a poté i obžalování zástupců firmy Curtiss - Wright, přičemž tyto osoby nebyli obviněny z nelegálního importu bombardérů do Bolívie (protože Condory v Limě byly de facto neozbrojené dopravní stroje), ale z pokusu propašovat přes Chile 15 kulometů a věže s cílem přetvořit v Bolívii Condory na bombardéry. Condory byly zabaveny a nakonec předány do užívání Peruáncům, kteří je používali jako čistě dopravní stroje na civilních linkách. Tímto fiaskem se definitivně rozplynul sen Bolivijců o strategických bombardérech.
Není úplně jasné co vlastně Cuerpo Aéreo Boliviano zamýšlelo se strategickými bombardéry udělat. Během Války o Gran Chaco došlo pouze k dvěma leteckým operacím nad oblastí s výskytem většího množství civilistů a obě vyvolaly okamžitou diplomatickou odezvu Argentiny, protože v Paraguayi žilo mnoho jejích občanů. Reakce této země byla sice zdvořilá, nicméně důrazně varovala Bolivijce že nestrpí sebemenší ohrožení argentinských životů či majetku. Je tedy zřejmé že nějaká dlouhodobá bombardovací kampaň proti civilním paraguayským cílům byla naprosto vyloučena a strategické bombardéry by tedy v Bolívii nejspíše létaly v roli dopravních strojů.
. Je vcelku zajímavé sledovat, jaký problém činil stíhačům nízký let těsně nad korunami stromů jejich potencionálních kořistí. Svědčí to o něčem?
Jestli to dokážu takto pěkně, ani netuším. Jsem zvědavý co k tomu dodá kolega 950. Zatím ke všemu co se zde objevilo měl hodně velmi zajímavých doplňků.
