Fotografie generála-inženýra Jana Diviše
ZAPOMENUTÝ VOJÁK DVOU ARMÁD - GENERÁL INŽENÝR JAN DIVIŠ.
ÚVOD
Práce, kterou jsem napsal o vojenském obsazování Slovenska, neměla od počátku být jen o vojenském obsazování Slovenska. Chtěl jsem také ukázat něco málo o lidech, kteří se na něm podíleli. A tak se nyní seznámíte s jedním ze tří zkušených rakousko-uherských generálů, kteří jako jediní z poměrně mnoha dalších dostali od nového státu možnost sloužit v jeho ozbrojených silách. Byli to tito tři:
- c. a k. polní podmaršálek ing. Jan Diviš,
- c. a k. polní podmaršálek Josef šlechtic Kroupa narozen v roce 1861 a zemřelý v roce 1924
- c. a k. polní podmaršálek Alois Podhajský, narozený v roce 1864 a zemřelý v roce 1946. O tomto vojákovi tělem i duší, který se mnohém zasloužil o rozvoj naší prvorepublikové armády, už jsem na Palbě psal.
Nakonec jsem, abych řekl pravdu, naznal, že bych tu práci neměl medailonky moc štěpit, a když jsem viděl, jaký rozsah by tyto medailonky mohly dosáhnout, rozhodl jsem se malé práce o těchto a dalších vojácích té doby, pokud je někdy napíšu, zveřejnit samostatně. A tak se, podívejte na medailonek generála inženýra Jana Diviše.
ŽIVOT A PRÁCE.
budoucí rakousko-uherský a československý podmaršálek Jan Diviš se narodil 24. října 1862 v Pardubicích. Zde vychodil základní školní docházku a pokračoval na reálném gymnáziu. Po úspěšné maturitě byl v roce 1879 přijat na Technickou vojenskou akademii ve Vídni a po jejím výtečném absolvování působil od září 1882 jako velitel čety Ženijního regimentu č. 1.
V letech 1889 až 1891 se v oboru dále vzdělával, a díky tomu byl zařazen do Vyššího ženijního kurzu ve Vídni, který úspěšně dokončil a nastoupil prestižní dráhu důstojníka c. a k. rakousko-uherského generálního štábu. Ve štábních funkcích dále působil přímo u ženijního vojska:
- v září 1891 byl jmenován referentem Ženijního ředitelství v Brixenu
- od prosince 1893 vykonával funkci pobočníka přednosty ženijní služby u velitelství XIV. sboru
-od února 1895 přednášel jako profesor na Kadetní pěší škole v Insbrucku,
- od září 1896 zastával místo referenta na Ženijním ředitelství v Komárně
- od dubna 1890 se stal zástupcem ředitele Ženijního ředitelství v Celovci, kde setrval dva roky.
Následně odešel od ženijního vojska a začal sloužit u pěchoty.
- Od listopadu 1902 byl pověřen velením III. praporu Pěšího regimentu č. 71 v Trenčíně, kde působil více než tři roky
- od ledna 1906 zastával funkci zástupce velitele Pěšího pluku č. 71 tamtéž, což mělo být poslední nabírání zkušeností před převzetím velení svého vlastního pěšího pluku a v červnu 1906 následovalo jmenování do funkce velitele Pěšího pluku č. 88 v Berouně.
- v březnu 1911 byl v hodnosti plukovníka pěchoty jmenován velitelem 21. pěší brigády v Čáslavi. Těsně před dosažením 50 let věku byl v říjnu 1911 povýšen do hodnosti generálmajora.
Jeho válečný život začal tím, že v únoru roku 1914 byl odeslán k c. a k. 6. armádě, jejímž velitelem byl Zemský velitel Bosny, polní zbrojmistr Oskar Potiorek. Zde se dva měsíce seznamoval s prostředím i situací vojsk a následně v dubnu převzal funkci zástupce velitele XV. armádního sboru s velitelstvím v Sarajevu.
Zde se stal svědkem atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d´´Este a jeho choť Žofii. Tato událost a vše kolem ní s ním velmi otřáslo. Následně mu byly jako zástupci velitele sboru některé pravomoci, směřující k válečnému stavu v rámci tzv. balkánského plánu zvaného Kriegsfall B, u nás se používá v literatuře termín Plán Minimum Balkan.
V rámci tohoto plánu na počátku války se Srbskem byl přidělen jako zástupce velitele XV. armádního sboru 6. armády, které velel velitel celého uskupení Minimum Balkan polní zbrojmistr Oskar Potiorek. A tak jen pro osvěžení, zde je složení sboru v době zahájení bojových operací.
XV. armádní sbor. Místo mírového velitelství Sarajevo, velitel sboru generál pěchoty Michal šlechtic z Appelů
- 1. pěší divize tvořená 7., 8., a 9. horskou brigádou,
- 48. pěší divize tvořená 10., 11., 12. horskou brigádou,
- 8. jezdecká brigáda a
-14. brigáda polního dělostřelectva.
Dále zde byly začleněny tři – 96., 121., a 122. samostatné pěší brigády, 2. horská dělostřelecká brigáda a 5. pevnostní dělostřelecká brigáda pro opevněnou oblast Sarajevo. Dále pak:
- 5. kanónová baterie 37. polního dělostřeleckého pluku
- 4. a 5. rota 13. praporu sapérů
- 4. rota 4. praporu pionýrů
- 4. rota 7. praporu pionýrů
Celkově měl tedy sbor: 22 a půl praporu, jednu eskadronu, 12 baterií s 50 děly a 4 ženijní roty
Po vypuknutí Velké války se stal vojenským oblastním velitelem XV. Bezirk-Komando v Sarajevě. Bojových operací se tedy přímo neúčastnil. V říjnu 1914 byl jmenován do hodnosti polního podmaršálka
Od listopadu 1914 se zúčastnil v rámci 5. a 6. armády polních tažení na srbské armádní síly, avšak se střídavým úspěchem a za cenu těžkých ztrát na obou stranách. Na frontě zůstal i do pádu Bělehradu, ale poté byl na konci října 1916 s předzvěstí patové situace na frontách na vlastní žádost přeložen do výslužby a vrátil se do Prahy. Opustil tak detonující Balkán a nebyl tak přítomen katastrofálnímu obratu, kdy srbské síly v mohutném vzepětí všech svých možností přešly do protiútoku a nakonec po ukrutných bojích rakousko-uherskou armádu vyhnaly zpátky za řeky Drinu a Sávu.
Z této doby tedy z doby návratu do Prahy pochází vzácný originální fotografický portrét polního maršálka ing. J. Diviše v parádní uniformě, s nákrční dekorací a náprsními vysokými řády a medailemi, zhotovený proslulým pražským c. a k. dvorním fotografem Janem F. Langhansem.
Nyní musím napsat to, co se nevždy líbí, a to je skutečnost, že stejně jako mnoho dalších důstojníků rakousko-uherské armády sloužil své jediné vlasti, kterou měl, tedy stařičké monarchii. Ale stejně jako oni se ve vojenské službě i v soukromí se vždy hlásil k české národnosti, ctěn a obdivován svými vojáky. Po návratu domů, do Čech se zapojil dle svých možností do národních aktivit. Až do zářijových dnů roku 1918 účinně spolupracoval s některými členy z domácího vojenského Tajného výboru Maffie, pod vedením učitele taktiky na pražské kadetce hejtmana Jaroslava Rošického a setníka polního-pilota Jindřicha Kostrby, kteří byli v úzkém kontaktu se členy Národního výboru československého.
Setník Jan Rošický
Tato národní aktivita a osobní znalost s čelnými představiteli Národního výboru československého mu poté, co byl ediktem císaře Karla, vyvázán s věrnosti zaniklé říši a měl volné ruce k tomu, aby se jako voják oddal nové vlasti, mu umožnila službu v československé armádě.
Ale i zde mu vojenská čest nedovolila vykonat první krok a vyčkal, na výzvu pražských členů Národního výboru československého Antonína Švehly, doktora Josefa Scheinera, doktora Aloise Rašína, doktora Františka Soukupa a Jiřího Stříbrného, aby se stal součástí státotvorných událostí. A tak se hodnosti rakousko-uherského polního maršálka ing. Jan Diviš, dokonce ještě v rakousko-uherské uniformě, plně zapojil do převratových událostí, vrcholících dne 28. října 1918 proklamací Republice československé.
V podvečer 28. října 1918 se v Praze ustavila dvě střediska pověřená formováním a řízením revolučních ozbrojených sil. Jedno sídlilo na Staroměstské radnici, odkud byla organizována činnost oddílů Národní stráže, pořádkových hlídek tvořených zejména sokoly a členy Dělnických tělocvičných jednot. Druhé na Žofíně, kde se podle rozkazu Josefa Scheinera měli shromažďovat bezprizorní čeští vojáci ochotní zapojit se do služeb nového státu. Na Žofíně tak vzniklo ve dnech 28. až 29. října velitelství vojenských sil, podřízené Národnímu výboru československému z jeho nařízení zabezpečovaly Prahu a okolí hlavně “speciální jednotky“, složené z českých námořníků, aviatiků, sokolů, studentů a členů Dělnické tělovýchovné jednoty.
Polní maršálek ing. Jan Diviš se tak od 30. října 1918 stal prvním vrchním velitelem československé branné moci, přičemž tuto funkci vykonával společně se starostou České obce sokolské, členem Maffie JUDr. Josefem Schneiderem, Oba dva tak převážně se sokolskými spolupracovníky začali ještě před příchodem francouzské vojenské mise s přípravami na organizací domácího vojska. Rozhodnutím Výboru národní obrany, jemuž Scheiner předsedal, vznikl 31. října 1918 při Vrchním velitelství československé armády štáb, který až do vzniku Ministerstva národní obrany zabezpečoval odborné řízení nově se rodící československé branné moci.
JUDr. Josef Schneider, starosta České obce sokolské
Mezitím podmaršálek Diviš zorganizoval strážní službu na ochranu republiky, složenou ze Sokolů a počátkem listopadu se spolupodílel na přípravách vojenského obsazení německých pohraničních oblastí v Čechách a na Moravě domácím vojskem, posíleným o pluky československých legií, vracejících se z Itálie a Francie. V průběhu těchto hektických dní se dne 18. prosince 1918 ministr války-obrany Václav Klofáč rozhodl zrušit pražské Vrchní velitelství, jemuž podmaršálek Diviš dosud šéfoval, a pověřit jej funkcí velitele Zemského vojenského velitelství pro Čechy se sídlem v Praze. V této době trvala zajímavá situace, kdy naše země měla dva ministry války – Václava Klofáče a Milana Rastislava Štefánika.
Václav Josef Klofáč, ministr národní obrany Republiky československé
V prosinci 1918 se na území Republiky československé z operačních důvodů vyskytoval větší počet příslušníků italské královské armády v čele s brigádním generálem Luigim Piccionem, doplněný menším uskupením francouzských důstojníků. Generál Piccione neměl v úmyslu se podřizovat jak domácímu veliteli Divišovi, kterého nepovažoval za nic jiného než za nepřítele, tak očekávané francouzské vojenské delegaci, v čele s divizním generálem Mauricem Césarem Josephem Pellém, chystajícím se do Prahy na základě ministrem doktorem Edvardem Benešem uzavřené spojenecké francouzsko-československé smlouvy z 26. ledna 1919.
Krajně nepříjemný diplomatický problém musel řešit prezident T. G. Masaryk s ministrem obrany Klofáčem, z jehož rozhodnutí byl generál Piccione jmenován vrchním velitelem operujících vojsk na Slovensku se sídlem v Bratislavě, čímž se uvolnil prostor pro designovaného náčelníka francouzské vojenské mise v Republice československé gen. Pellého, který do úřadu nastoupil 17. února 1919 s cílem, vytvořit pevný model generálního štábu československé armády. K témuž dni také obdržel od ministra národní obrany Klofáče oficiální jmenování náčelníkem Hlavního štábu československé branné moci. Od této chvíle až do června 1919 nepřetržitě řešil generál Pellé jak organizační a strukturální otázky, tak a to občas jako hlavní úkol, operační fungování československých branných sil.
Zdá se, že jako velkou překážku vnímal a s velkým sebezapřením akceptoval nejrůznější rozhodnutí jak československých politiků, ale i některých vlastních spolupracovníků. Také se obtížně sžíval s tím, že mnoho jeho podřízených jsou příslušníci zaniklé rakousko-uherské armády. Ale jako profesionál se s tím dokázal srovnat, jestli ale někoho upřímně nesnášel, byl to generál Podhájský, v té době velitel Zemského vojenského velitelství Brno. Nikdy mu neodpustil že blokoval dodávky francouzské výzbroje a to jak pěchotní tak těžké pro československou armádu. Blokace byla plně oprávněná- velmi špatný technický stav dodávaných zbraní, ale Pellé měl l za úkol prodat co nejvíce této opotřebované veteše.
Přes všechny organizační složitosti stačil ministr Klofáč jmenovat 1. ledna 1919 polního podmaršálka ing. Jana Diviše do funkce velitele Zemského vojenského velitelství v Čechách, se sídlem v Praze, a doktora Josefa Scheinera, který už postoupil do funkce starosty Československé obce sokolské, pověřil funkcí Generálního inspektora československého vojska. Tuto funkci od něj v srpnu 1919 převzal a do července 1924 tuto funkci vykonával básník Josef Svatopluk Machar.
Na počátku jara roku 1919 nebyl v tuzemsku k dispozici žádný československý generál. Českoslovenští legionářští generálové zatím bojovali v občanskou válkou zmítaném Rusku, a už dorazivší legionáři z Itálie a Francie, vyjma generála francouzské armády Milana Rastislava Štefánika, neobdrželi jmenování do generálských hodností. Náčelník Hlavního štábu československé branné moci generál Pellé musel proto využít služeb prověřených, a velmi zkušených vysokých důstojníků bývalé rakousko-uherské armády.
Tři vojáky zaniklé armády, co už generály byli, jsem už vyjmenoval. Jako další potom vyjmenuji důstojníky, co se generály stali krátce po vzniku Československa. Byli to:
Jan Drobný (1866-1945),
Antonín šlechtic Rada (1864-1932),
František šlechtic Schöbl (1868-1937),
Asi mě čeká dost práce.
Všichni tito jmenovaní patřili mezi ty, kteří v nových politických poměrech ihned převzali osobní zodpovědnost za branný a válečný chod ozbrojených sil. Jim a jejich podřízeným, ve spolupráci se spojenci se podařilo položit základ budoucí moderní, skvěle vycvičené a velmi dobře vyzbrojené armády.
V konci května 1919 se začaly z podnětu generála Pellého formovat první tři československé divize, určené k válečným akcím proti bolševickým Maďarům na Slovensku. Věci se musely řešit delikátně, protože jednotlivé velící posty v brigádách a divizích se měly rozdělit ve prospěch generálů italských, francouzských a československých.
Do čela 1. divize byl určen právě jmenovaný čs. generál IV. hodnostní třídy ing. Jan Diviš. I zde byla jasná stopa československé vojenské mise. Tato hodnost se rovnala hodnosti podle francouzského vzoru, uzákoněnému po roce 1927, tedy hodnosti divizního generála. Místem operačního nasazení jeho samého a jeho divize se měla stát Podkarpatská Rus, v prostoru západně od Mukačeva. Události však pokročily natolik, že k bojovému nasazení divize nedošlo, nehledě na fakt, že do slovenských událostí, jak již víme, nemohl generál Pellé zdaleka zasahovat tak, jak by chtěl a jak by bylo asi žádoucí.
Tento stav se samosebou zásadně změnil v červnu 1919, kdy Pellého prezident Masaryk pověřil převzetím funkce nejvyššího velitele všech československých branných sil. Po zvládnutí válečných operací na Slovensku a přechodu československých branných sil pod francouzským velením k mírovým podmínkám nastala pro generála Pellého nutnost ji organizačně rozčlenit tak, aby se stále rostoucí počet velících Francouzů srovnal do přijatelného poměru s generály československými.
V tomto smyslu 1. října 1919 převzal od ministra Klofáče generál inženýr Jan Diviš jmenovací dekret k velení Zemského vojenského velitelství se sídlem v Lichtenštejnském paláci na Malé Straně v Praze, i když se to oficiálně stalo až 10. října 1919 a generál IV. hodnostní třídy Alois Podhajský k velení Zemského vojenského velitelství pro Moravu a Slezsko v Brně, přičemž nadále vykonával i post velitele armádního sboru na Moravě, se sídlem v Napajedlích. Tímto aktem byl ale vlastně jen potvrzen už reálně existující stav ve služebním zařazením obou těchto vojáků.
Budova pražského vojenského velitelství na malé Straně
Generál ing. Jan Diviš pracoval na Zemském vojenském velitelství Praha do konce srpna 1920. V září téhož roku převzal post přednosty Všeobecného odboru MNO, který vykonával do konce roku 1923. Na návrh Hlavního štábu čs. branné moci jej v období úřednické vlády Jana Černého ministr národní obrany, generál V. hodnostní třídy ing. Otakar Husák, povýšil v červenci 1921 do hodnosti generála III. hodnostní třídy, což značilo hodnost armádního.
V lednu 1924 odešel na vlastní žádost do výslužby, avšak až do června téhož roku působil na ministerstvu jako poradce ministra národní obrany Františka Udržala. Při oslavách 10 let Republiky československé se na jeho zásluhy nezapomnělo, neboť byl zařazen do elitního výběru reprezentantů všech oborů veřejného života státu. Až do své smrti byl považován za hlavního představitele tzv. domácích důstojníků československé armády, tedy vzešlých z řad rakousko-uherské armády.
Až do roku 1934 žil životem penzisty, sledujícího v klidu tuzemské i mezinárodní dění. Generál Jan Diviš zemřel v Praze 8. srpna 1934.
) šlechtic s tím von/z a nad ním Ritter/rytíř...
