Vojenské obsazování Slovenska 1918/1919 - první kolo

[Pátrač]

proti

VOJENSKÉ OBSAZENÍ SLOVENSKA NA KONCI ROKU 1918 A
ZAČÁTKU ROKU 1919.

ÚVOD

Kolega Zemakt nám sem dal skvělou práci na téma obsazení bratislavského předmostí Petržalky. Je to asi nejkomplexnější práce na toto téma co jsem měl možnost prostudovat. Jsem potěšený, že se mu z období První republiky podařilo vypíchnout několik zajímavých témat a propracovat je.

Jelikož jsem zatím neschopen dotvořit Gran Chaco - čekám na další zdrojové kousky, nechce se mi ani pracovat na poslední reportáži o Izraeli, tak se pokusím prokapovat celkový proces obsazování Slovenska. V některých částech se tak dopustím duplicity, ale prosím, aby to nebylo chápáno špatně.

Podívám se podrobněji i na některé osobnosti, zejména z Italské vojenské mise, kterou považuji podobně jako kolega Zemakt za nejslabší článek počátku vojenských dějin První republiky. Ale zase bych Italům nerad křivdil příliš mnoho.

Tak se na to podívejte a já se pokusím alespoň trochu přiblížit kvalitě a provedení práce kolegy Zemakta.

Kapitola první: NĚCO MÁLO HISTORICKÝCH SKUTEČNOSTÍ

Odpoutání bývalých horních Uher od Maďarska a tedy umožnění vzniku Slovenska jako plnohodnotné části nového státu, bylo výrazně složitější a vojensky více exponované, než vyvázání území Zemí Koruny české z rozpadající se monarchie. Přece jen Země Koruny české byli historicky dané už dlouhá staletí, a i když byly součástí říše skoro 400 let, pořád byly nějakým způsobem homogenním celkem. Slovensko na tom bylo jinak.

I když bych nerad vyvolal jakoukoliv negativní reakci, budu postupovat dle oficiálních dějin, nikoliv podle novodobých slovenských historických rekonstrukcí dějin, o kterých mám osobně jistou míru pochybností.

Prvním „státním útvarem“ na území dnešního Slovenska bylo Vanniovo království, jehož součástí byla větší část území dnešního Slovenska několik let v 1. století našeho letopočtu. V čele státu stál Vannius z Tudrova rodu. Systematicky budoval opevněná centra na hranicích, kontroloval důležitou Jantarovou stezku, vybíral poplatky a daně. Říman Cornelius Tacitus píše, že Vannius byl známý a oblíbený u svých krajanů, ale během dlouhé vlády se změnil v tyrana svého lidu a nepřítelem svých sousedů. Království se udrželo do roku 50, kdy byl Vannius svržen Vangiem a Sidem, syny Vanniovy sestry, tedy vlastními synovci. Vannius se bránil, ale jeho spojenci svou nedisciplinovaností způsobili jeho porážku. Vanniovi se podařilo uprchnout do exilu do Panonie na území kontrolované Římany. Rozhodně to ale nebyli Slované, kdo zde tehdy sídlil.



Možný rozsah Vanniova království

Slovanské osídlení se objevilo přibližně od 5. století našeho letopočtu. Od druhé poloviny 6. století našeho letopočtu roku sledované území sousedilo a byla dokonce pod nadvládou kočovných Avarů a v 7. století se stalo podle některých pramenů součástí Sámovy říše. V roce 791 Karel Veliký zahájil vytrvalé vojenské vyvracení Avarského kaganátu.

Byl chytrý a využil pravděpodobně toho, že avarská říše byla rozrušena nějakou vnitřní krizí. Avaři před Karlem Velikým ustoupili, ale do roku 822, kdy je o nich poslední zmínka v písemných pramenech, se jejich říše úplně rozpadla. Zcela jistě na tom měli podíl i bojovníci slovanských knížat sídlících na dnešním slovenském území. Nakonec se považuje za prokázané, že Slované s již rozpadlými avarskými kmenovými svazy vytvořili samostatné Moravské a Nitranské knížectví. Po roce 833 následovala spojení obou těchto knížectví do celku, nazývaného v období vlády Svatopluka Velkomoravská říše. Po zániku říše se území dnešního Slovenska stalo součástí Uherského království.

Až do roku 1918 bylo dnešní Slovensko součástí Uherského království a neslo název Horní Uhry, také nazývané Horní země. Dlouhá staletí to bývalo označení severní části Uherska, obývaného převážně slovanským obyvatelstvem, tedy především dnešního území Slovenské republiky a Podkarpatské Rusi v rámci Ukrajiny. Používá se v historickém kontextu, vzhledem k faktu, že Uhersko bylo až na tři územní celky zvané Chorvatsko, Slavonie a Sedmihradsko souvislým územím, které se nedělilo na velké autonomní celky. Tedy jako v jiných částech říše německé, rakouské nebo české země.

Na konci středověku se tento pojem vyskytuje převážně v latinských textech jako Hungaria Superior či Panonia Superior, předtím spíše v popisných tvarech typu Partes Danubio septentrionales „části severně od Dunaje“ či Partes regni superiores „horní části království“. Vztahují se zpravidla přibližně na hornaté území na severu Uherska, tedy přibližně území dnešního Slovenska a pohoří v severním dnešním Maďarsku.

Není pochyb, že na tomto vymezeném území sídlili převážně Slováci a místně bylo nazýváno různými obměnami jména Slovensko či Slovanská země. To je poprvé doloženo v němčině jako Windeschen landen a Windenland už v 1. čtvrtině 15. století.

Po osudové bitvě u Moháče roku 1526 nastoupil Ferdinand I. Habsburský mimo na český i na uherský trůn a Slovensko se stalo součástí habsburského soustátí. Po expanzi Osmanské říše na území bývalého Uherska v 16. a 17. století se území země dočasně zredukovalo prakticky jen na hornatou část Slovenska, dnešní rakouskou spolkovou zemi Hradsko a Královské Uhersko. Tím se Slovensko stalo jádrem Královského Uherska. Bratislava se na dlouhá staletí a roky stala hlavním městem, to od roku 1536 až 1784 a potom na celý rok 1848. A stala se i korunovačním městem a to od roku 1563 až 1830. Když dodám, že zde bylo v letech 1542 až 1848 také sídlo sněmu Královského Uherska a Trnava se následně stala sídlem ostřihomského arcibiskupa, tedy centrálním městem uherské římskokatolické církve, není o významu tohoto území nejmenší pochyby.

Za revolučních otřesů v letech 1848–1849 se Slováci přidali na stranu Rakušanů, aby se oddělili od Uherska a oni se tak stali se samostatnou částí rakouské části monarchie. To se jim však nepodařilo. Nejhoršímu tlaku maďarizace čelili Slováci po rakousko-uherském vyrovnaní v letech 1867–1918, kdy Uhersko získalo větší podíl na rozhodování i nad územím Slovenska. Tedy řečeno stručně a jasně, dělali si na Slovensku, co chtěli. A najednou měl být konec.



Mapa Zalitavska včetně Uherska před rokem 1919

A současně to ukazuje, proč se Maďarsko nechtělo s tímto územím rozloučit a bylo rozhodnuto si je podržet i za cenu zahájení války a možných vážných komplikací s Dohodovými mocnostmi. Jde-li o samotné obsazování Slovenska vojenskou silou nového státu, můžeme říci, že stejně jako i v Českých zemích i na Slovensku začalo přebírání státní výkonné moci živelně. Maďarská vláda hraběte Mihály Károlyho což byl první a jediný prezident První Maďarské republiky a zároveň první prezident novodobého Maďarska, byla jak se zdálo, tvrdým protivníkem

Dne 30. října 1918 totiž došlo v Budapešti k takzvané „Astrové revoluci“ a už o den později byl Károlyi jmenován předsedou nové uherské vlády. Ještě téhož dne v Budapešti rozvášněný dav zabil nenáviděného Istvána Tiszu. Nová vláda nejprve vyčkávala s očekáváním dalšího vývoje, ovšem po vyhlášení Německé republiky a Rakouské republiky, vyhlásila i ona dne 16. listopadu 1918 Maďarskou republiku. Jejím prvním prezidentem se stal asi logicky Mihály Károlyi. Ve funkci prezidenta byl jen krátce od 11. ledna do 21. března 1919, kdy se moci chopili komunisté a vyhlásili Maďarskou republiku rad. V době co nás zajímá, ale byl premiérem, a jeho cílem bylo zajistit pro svoji novou zemi maximální možné území a základ pro budoucnost jak v průmyslu, tak v dalších oblastech ekonomiky.



Karolyi Mihaly

Jeho země měla dobrý základ pro to, aby si mohla celé Slovensko vojensky zajistit. Při rozpadu společné císařské a královské armády na konci války na rozdíl od pluků a praporů rekrutovaných v českých zemích, maďarské součásti opouštěli frontu v drtivé většině s maximální možnou výzbrojí a to často i s těžkou. Bylo to i tím, že zatímco Češi drželi často své pozice až do posledního dne a opouštěli své pozice, až po skončení války snažili se uniknout italskému zajetí, maďarské síly přestali povětšině bojovat už několik dní před hořkým koncem a měly tedy lepší podmínky pro udržení bojeschopnosti v budoucím čase.

Takže pokud došlo k ustavení nových zemí na základě rozpadlé monarchie, tak ta naše, československá měla zdaleka nejhorší pozici z pohledu na možnosti obrany a obsazení svého území. Navíc ani Rakouská republika, ani ta Maďarská neřešily rozštěpení svých obranných možností tím, že by zavrhly až do konce války bojující vojáky jako nevhodné pro budoucí armádu a postavila vše na legiích, které měly být základem nové armády a ti druzí jen trpěné zlo. Přesto se nakonec všech aktivit pro vojenské upevnění nového státu účastnili jak legionáři z Itálie a Francie, tak i příslušníci domácího vojska. A zde byl se Slovenskem problém, jelikož zde žádné použitelné domácí vojsko nebylo. Naopak Maďaři měli dost sil na to, aby Slovensko mocensky ovládli, pokud by se k tomu v horizontu několika dnů až týdnů s plnou vážností rozhodli.

Slovenská národní rada měla v době ustavení Republiky československé na území, které měla spravovat, jen morální autoritu. A to ještě zdaleka ne všude. Nesmíme přestat myslet na národnostní menšiny, které v místech své největší koncentrace nepovažovali stávající vývoj na Slovensku za naplnění svých tužeb. Po stanovení hranic maďarského státu jakožto nástupce Uherska po skončení Velké válka, logicky vznikla v nově vzniklém Československu maďarská menšina.
Na území dnešního Slovenska žilo podle posledního uherského sčítání v roce 1910 celkem 2 926 824 obyvatel, mezi nimiž bylo 896 271 tedy plných 30,6 % Maďarů. Při prvním československém sčítání v roce 1919 žilo na tomtéž území pouze 692 831 Maďarů, tedy 23,5 % a při druhém sčítání roku 1921 už jen 650 597, tedy 21,7 %. V 505 obcích přesahoval poměr maďarského obyvatelstva 90 % a ve 13 městech měli Maďaři většinu. V Bratislavě a v Košicích dosahoval poměr maďarského obyvatelstva téměř 40 %. Navíc na území Podkarpatské Rusi, která byla připojena k Československu, žilo podle sčítání z roku 1910 celkem 597 062 obyvatel, z toho 174 482 Maďarů tedy 29,2 %, ale roku 1921 už jen 102 690, tedy 17,18 % Maďarů.



Mapa národností a národů v Republice československé v letech 1918 až 1919

Maďarské obyvatelstvo prožívalo rozpad Uher a začlenění do státu, který považovalo za cizí, jako nespravedlnost, ba dokonce tragédii. A nešlo jen o menšinu na Slovensku. Po vytyčení nových hranic a vzniku ČSR byl ještě velvyslanec československé vlády v Maďarsku Milan Hodža ochoten jednat o možnosti získat pro zmíněné území autonomii s vlastním parlamentem, na některých rozhodnutích se měl dokonce podílet maďarský parlament.



Milan Hodža

Dohodl se s maďarskými politiky i na přechodné demarkační linii, která byla téměř identická s hranicí etnickou: Devín – Pezinok – Sereď – Nové Zámky – Vráble – Lučenec – Trebišov – Humenné a po řece Laborec až k polské hranici.

Představy o územním rozsahu budoucího československého státu poprvé na mapě zakreslil Tomáš Garrigue Masaryk v Londýně roku 1916 a nákres na mapě Evropy zaslal k dalšímu projednání do Spojených států amerických. Do návrhu začlenil:
- Čechy, Moravu a České Slezsko v tehdejších hranicích,
- Slovensko jako severní oblast Uherska, osídlenou převážně obyvateli slovenské národnosti, a ještě připojil Vitorazsko, Valticko, jižní část Kladska, část Lužice, obývané Lužickými Srby a Ratibořsko.

Po první světové válce právně zakotvila podobu nového státu, Republiky československé, série mírových smluv, tzv. versailleský mírový systém. Šlo o:
- mírovou smlouvu s Německem uzavřenou 28. června 1919 ve Versailles,
- mírovou smlouvu s Rakouskem v Saint-Germain podepsanou 10. září 1919
- smlouvu s Maďarskem, podepsanou v Trianonu 4. června 1920, tedy už mimo časový rámec této i Zemaktovy práce.

Úpravy československých státních hranic však probíhaly až do roku 1924. Požadavky Československa, týkající se uznání jeho státních hranic, navržených již během první světové války, přednesl 6. února 1919 na zasedání mírové konference Edvard Beneš.

Hranici Slovenska s Polskem tvořila v podstatě severní hranice bývalého Uherska a hraniční úpravy se týkaly především odstoupení části území Polsku v oblastech Oravska a Spišska a probíhaly až do roku 1924.

Slovensko-maďarská hranice, musela být vzhledem k neexistenci historické hranice stanovena právně trianonskou mírovou smlouvou ze 4. června 1920. Napřed tedy bylo nutno Maďarsko tvrdě porazit ve spolupráci s Rumunskem. Československo v rámci celého systému smluv získalo území Velkého Žitného ostrova a malé území u Bratislavy na pravém břehu Dunaje zvané Petržalka. Jak to s Petržalkou bylo, víme díky Zemaktovi více než podrobně. Naopak v letech 1922 a 1924 republika postoupila Maďarsku území kolem Suny, Somoskö a Somosköújfalu.

Na Slovensku v jeho jižních částech zůstala téměř půlmiliónová maďarská menšina.

Součástí Československé republiky se saintgermainskou mírovou smlouvou z roku 1919, stala Zakarpatská Ukrajina, po staletí součást Uher, pod názvem Podkarpatská Rus. Připojení předcházela jednání několika skupin politických představitelů rusínského obyvatelstva z USA i Zakarpatské Ukrajiny, které se definitivně vyslovily v květnu roku 1919 pro připojení k Československu.

[Pátrač]

Kapitola druhá: VOJENSKÉ OBSAZENÍ SLOVENSKA - rok 1918

Vlna národního uvědomění, kterou minulý režim tak rád nazýval lidovou revolucí, měla svoje dění i na Slovensku. Velkou roli sehrávali navrátilci z jednotlivých front a předtím z ruského zajetí ale darmo mluvit, na Slovensku nebyly nějaké významnější vojenské síly. Hrozba, že Maďarsko se pokusí své historické území si podržet, byla více než významná a bylo potřeba s tím něco dělat.

Slovenská národní rada sice měla poměrně velkou morální autoritu, ale tu bylo potřeba podpořit tak řečeno bajonety. Navíc se rychle ukázalo, že místně vzniklé národní rady a ozbrojené gardy sice mocensky ovládly většinu sídel a velká území, ale neměly přímou komunikaci s centrem tedy Slovenskou národní radou a tedy ani přehled o celkové situaci a o vojenské podpoře nebylo možno mluvit vůbec. A k velké nelibosti Prahy, ústřední orgány nové republiky neměly na dění na Slovensku téměř žádný vliv. S aktivitou Slováků zespodu se nepočítalo a nepočítalo se ani s tím, že by místní ozbrojené skupiny- tedy ty gardy, měly sehrávat v budoucí době nějakou významnější roli. Hlavně proto, že nikdo netušil, jak vlastně vznikly, kdo jim velí a jaké jsou jejich cíle. Byly zde zásadní pochybnosti o jejich loajalitě Republice československé.

Bylo to velmi nespravedlivé. Tyto jednotky vznikly z demobilizovaných vojáků, většinově byly loajální státu, který de jure byl už zřízen, ale de facto ještě nemohl začít hrát svoji plnou roli. A to bylo prokázáno během celé obsazovací akce.

Státní moc se na Slovensku prosazovala jen pomalu a nakonec to byl dlouhý tři měsíce trvající proces. Bez nasazení armády by se nepodařil. Ta na Slovensku od počátku měla dvě složky. Dobrovolnickou a následně jednotky pravidelné armády urychleně budované na místě nebo pomocí jednotek z formovaných v českých zemích a na Slovensko postupně přesouvaných.

Jelikož stejně postupovalo i Maďarsko, bylo jasné, že konfrontace kdy budou hovořit zbraně, je nevyhnutelná.

Průběh vojenského obsazování slovenského území československým vojskem se obecně dělí do čtyř etap. První etapa probíhala od počátku listopadu do konce první poloviny tohoto měsíce, druhá etapa od druhé poloviny listopadu do 10. prosince, kdy byla obsazena Nitra. Třetí etapa následovala od 10. prosince do obsazení Prešova a Košic dne 29. prosince. A konečně čtvrtá etapa se datuje od 30. prosince 1918 do 20. ledna 1919 a je o obsazení jižních částí Slovenska.

Prvních tří etap se zúčastnily pouze jednotky složené z domácích československých dobrovolníků a až při čtvrté etapě se k nim připojily pluky československých legionářů z Itálie, kteří se teprve v této době vraceli do vznikajícího Československa.

Oficiálně byl proces vojenského obsazování zahájen dne 4. listopadu 1918, kdy na
slovenské území, vstoupil Vavro Šrobár, předseda dočasné slovenské vlády, v čele několika
desítek českých četníků.



Vavro Šrobár, předseda dočasné slovenské vlády

PRVNÍ ETAPA

Vlastní obsazování Slovenska začalo vlastně živelně. Když přes Hodonín přecházely součásti 25. střeleckého pluku, bylo velení tohoto pluku požádáno Místním národním výborem, aby zasáhlo svými vojáky v nedalekém slovenském Holíči. Zde podle jejich tvrzení došlo k rabování židovských obchodů a velkostatků. Navíc výbor vyjádřil obavu, že by mohlo dojít k nepřístojnému chování propuštěných ruských zajatců.

A tak se několik dní před Šrobárem na slovenském objevil oddíl českých dobrovolníků pod vedením poručíka Augustina Ripky. Nadporučík Augustin Ripka byl důstojníkem náhradního praporu 25. rakousko-uherského střeleckého pluku, který se zrovna vracel ze St. Pöltenu do mateřské posádky v Kroměříž. K dobrovolné akci se nadporučíku Ripkovi přihlásilo 11 důstojníků a 120 mužů. Ripka se k celé věci postavil iniciativně, kdy využil možností a zřídil si pro zajištění lepší mobility vlastní vlak. Jak vlak postupoval, vystupovaly z něj menší jednotky pod velením důstojníků, které určil, a obsazovaly jednotlivé lokality. Například poručík Josef Brada se třiceti muži obsadil nádraží v Holíči a o něco později i celou Holíč. Velmi rychle byly obsazeny i Gbely, kde poručík v záloze Brdečka s několika muži střežil ropné prameny.

Tato akce prvních regulérních sil československé armády neušla pozornosti maďarské strany. Ta už 5. listopadu její postup Slovenskem nejen zdokumentovala, ale poměrně přesně odhadla i počet a směr postupu. Přitom Madaři měli jen pro obranu Bratislavy tyto síly:
- 549 vojáků a důstojníků
- 3 922 příslušníků národních gard
- 603 civilních strážců
- právě se formující se 13. pěší maďarské armády
- obrněný vlak číslo 2
Na cestě potom bylo jeden a půl pěšího praporu z Velkej Kaniže a jednu pěší rotu z Budapešti. Železnici z Bratislavy do Budapešti kryly dvě pěší roty a půl kulometné roty a tyto síly zde asi zůstaly až do začátku ledna 1919.

Kvůli obavám z možného poškození kolejnic projížděl vlak s dobrovolníky pomalu a ostražitě a každá strážní budka, větší násep a můstek byl podroben pečlivé kontrole. Než vojáci dorazili 4. listopadu do Malacek, umístil nadporučík Ripka několik mužů jako stráž také v důležitém železničním uzlu Kúty a také v Svätem Janu.

Před vstupem do katastru Malacek dostal Ripka první posilu 100 mužů a dva kulomety. Malacky byly obsazeny ve 3 hodiny ráno. Kvůli obavám z očekávaného maďarského útoku byly okamžitě rozestavěny stráže a dál po trati poslána hlídka do obce Zohor. Zde se českoslovenští vojáci stali svědky běsnění alkoholem zradikalizovaného davu, který raboval obchody, zapaloval domy, hospodářská stavení a likvidoval zařízení průmyslových podniků. Podobná situace byla i v ostatních vsích v blízkosti Malacek.

Příslušníci Ripkova oddílu vstupovali do jednotlivých vsí a zjednávali tam pořádek. Vyzývali obyvatelstvo ke spolupráci, nechali tisknout vyhlášky, které nabádaly k navrácení ukradeného majetku a upozorňovaly na zavedení stanného práva. K tomu ještě příležitostně pořádali přednášky o bratrství Čechů a Slováků a pokud toho bylo třeba, zůstávaly menší oddíly na rizikových místech, dokud se tam situace neuklidnila.



Malacky v roce 1918

K prvnímu setkání s maďarskými vojáky došlo 6. listopadu v Malackách. Do města dorazil oddíl v počtu sedmdesáti mužů a jeho velitel žádal okamžité vyklizení Malacek, ale po energickém vystoupení nadporučíka Ripky, Maďaři znejistěli a z města opět odešli. Podruhé se Maďaři objevili 8. listopadu a po krátkém konfliktu, zdá se že bez obětí na životech a několika hodinovém vyjednávání mezi nadporučíkem Ripkou a maďarským majorem Brandstädterem byla domluvena demarkační čára od ohbí řeky Moravy, přes myslivnu Gerardienhof – Rokytovské jezero – Holý vrch.

Publikace Vojenské dějiny Československa, které jsem hrdým majitelem, uvádí demarkační čáru od Devínské Nové Vsi přes Malínský vrch až na kótu 524 v Malých Karpatech. Ať to bylo, jak to bylo, tato čára zůstala v platnosti až do konce roku 1918.

Maďaři smluvené podmínky dohody čestně dodrželi a stáhli své jednotky za domluvenou čáru, načež československé jednotky obsadily železniční trať až k Svätemu Mikuláši. Dne 9. listopadu bylo k Ripkově oddílu konečně přiděleno asi 50 četníků a 30 úředníků, kteří převzali strážní službu ve vsích a uvolnili doposud zde působící vojáky. Četnictvo převzalo péči o přádek a úředníci začali pokládat základ budoucí československé administrativy. Uvolnění vojáci následně mohli pomoci k obsazení dalšího slovenského území. Tato improvizace, z pohledu dnešní doby sehrála velkou roli. Určitá část Slovenska viděla aktivního a ukázněného československého vojáka a tím i státní moc nového státu.

Tento stav potom výrazně napomohl zahájení oficiálního procesu vojenského obsazení slovenského území československou správou zahájeného výše citovaným příjezdem dočasné slovenské vlády jmenované pražským Národním výborem pod vedením Vavra Šrobára. Společně se Šrobárem přijelo také 90 četníků v čele s podplukovníkem Antonínem Hanačíkem. Některé zdroje uvádí počet četníků až ve výši 120 lidí.

Dne 5. listopadu vstoupila tato skupina na slovenské území a za sídlo si zvolila starobylé město Skalica. Zde proběhla 8. listopadu slavnost k převzetí vlády nad slovenským územím československou správou, při které slavnostně přísahalo na československý stát prvních 148
slovenských dobrovolníků, kteří se ke slovenské prozatímní vládě připojili v Holíči. Byli to příslušníci 25. lučeneckého pluku, kteří se vraceli domů z Českých Budějovic. O něco později vytvořili takzvanou Slovenskou legii.

Menší část těchto dobrovolníků se následně připojila k jednotce nadporučíka Ripky, která mezitím naprala sílu pěšího praporu o síle 500 vojáků a druhá, větší část se společně s Hanačíkovými četníky vydala na pochod směrem k Trnavě. Už 6. listopadu byla obsazena Skalice a dne 7. listopadu četníci společně s padesáti slovenskými dobrovolníky, v jejichž čele stál praporčík Ján Ďuriš Frndák, bez boje Trnavu obsadili. V první části jsem vysvětlil, že v této době byla Trnava centrem kraje a důležitým strategickým a zásobovacím místem, mimo jin é se zde nacházel cukrovar s velkými zásobami cukru. Narazil jsem na informaci, že už 3. listopadu 1918 se stal prvním „československým“ starostou Jozef Slezák, velkostatkář a podnikatel.



Starosta Jozef Slezák

Správa města tedy přešla do rukou československých četníků, kteří začali velmi brzy obsazovat i okolní četnické stanice, jež byly před nedávnem opuštěny jejich maďarskými protějšky. Ale vzhledem ke krajně nedostatečnému počtu mužů byly tyto stanice osazovány pouze minimálním počtem četníků či slovenských dobrovolníků. V samotné Trnavě bylo prioritou zabezpečit vlakové nádraží. Jenomže kvůli naprosté absenci československých železničářů na Slovensku byly československé úřady nuceny ponechat ve svých funkcích původní maďarské železničáře, kteří spolupracovali pouze z donucení a o nějaké loajalitě nebylo ani možno mluvit. Jenže kdo by se tomu divil. Stejné to bylo i v zemích Koruny české v oblastech s německy mluvícím obyvatelstvem.



Arcibiskupství trnavské

Po zklidnění situace do města dorazila 10. listopadu i dočasná slovenská vláda.

Do této chvíle se českoslovenští vojáci a četníci nesetkali při svém postupu prakticky s žádným ozbrojeným odporem Maďarů. Jenomže s ohledem na maďarský výklad bělehradského příměří se situace po 11. listopadu změnila a to zásadním způsobem. Bylo téměř jisté, že se jedním z prvních cílů maďarského útoku stane strategicky významná Trnava, a proto ji již den poté prozatímní slovenská vláda opustila. Změnu situace si uvědomovalo i místní, převážně maďarské obyvatelstvo, které ve městě od 12. listopadu uspořádalo několik demonstrací, kde se požadoval odchod československých jednotek z města.



Železniční stanice Trnava - 1918

Večer 13. listopadu Maďaři Trnavu napadli po železniční trati. V čele nepřátelského útoku postupoval obrněný vlak a ten vezl společně s dalším vlakem velkou jednotku 400 námořníků a jedné dělostřelecké baterie pod velením nadporučíka Heltaye. Dále k Trnavě postupovala kulometná rota a dělostřelecká baterie pod velením kapitána Gangela.

V důsledku sabotáží maďarských železničářů – například nesplněním rozkazu četnického poručíka Maierhöfer k přehození výhybky před nádražím což by pancéřák odvedlo na vedlejší kolej, vjel obrněný vlak přímo do nádraží. Zde svedli zaskočení četníci s maďarskými námořníky krátký, ale odhodlaný boj. Tři z nich v něm byli zabiti, jeden zraněn a ostatní včetně poručíka Maierhöfera padli do zajetí. Odhodlání četníků po tomto konfliktu prudce upadlo.

Poté co československé jednotky ztratily nádraží, začala armáda ustupovat směrem na Senici, za stálého pronásledování obrněným vlakem. V Trnavě následovalo vyjednávání mezi podplukovníkem Hanačíkem a maďarským velitelem, jehož výsledkem bylo předání města Maďarům a odchod Čechoslováků. Pancéřák ustoupil zpět do Trnavy poté, co se dostal do boje se zakopanými silami nadporučíka Stanislava Bezrouka. Tito vojáci byli posláni jako posila právě Hanačíkovým četníkům.

Ustupující četníci se ve stanici dnešní obce Trstín, tehdy Nádaš setkali se skupinou npor. Stanislava Bezrouka, jež čítala asi 300 mužů, kteří byli vysláni na pomoc právě pplk. Hanačíkovi. Vojensky se jednalo o dvě pěší roty brněnského 3. pěšího pluku. Ale předchozími událostmi otřesení a demoralizovaní četníci se odmítli jakéhokoliv dalšího pokusu o dobývání Trnavy zúčastnit a vrátili se na Moravu.



Maďarský pancéřový vlak na cestě k Trstínu

Síly, kterým velel Bezrouk, nabraly další posily a po úspěšném odražení nájezdu maďarského vlaku i nemálo sebevědomí. A tím začala druhá etapa vojenského obsazování Slovenska. Než se k ní ale dostaneme, podíváme se, co se v rámci první etapy dělo jinde na Slovensku.

První etapy obsazování slovenského území se dále zúčastnili vojáci 1. pěšího pluku (dobrovolnického) a pěšího pluku číslo 28. Bohužel kronika 1. pěšího pluku (dobrovolnického) není k dispozici a kroniky pluku 28 se svým působením v bojích o Slovensko zabývají až od konce března 1919. I tak je to důležitá informace a podíváme se, co tyto pluky v první etapě či fázi svého působení při obsazování Slovenska realizovali.

Dne 7. listopadu vstoupili na slovenské území příslušníci 1. čs. pěšího pluku (dobrovolnického) včele s kapitánem Karlem Římkem. Jednalo se přibližně o:
- 20 důstojníků
- 600 mužů
- čtyři kulomety
jejichž úkolem bylo zamezit nepokojům okolo Trenčína kvůli obavám, že by se mohly přenést i na české území. Římkova skupina byla tvořena I. praporem tohoto pluku. Byla v této kampani známá jako II. skupina československého vojska na Slovensku nebo také jako tzv. „trenčínská skupina“.



Pohled na Trenčín nejpozději v roce 1910.

Tak jako Ripka u Senice, kapitán Římek po zajištění Vlárského průsmyku a strategicky důležité Vlárské dráhy vybudované v letech 1883 až 1880, dlouho neváhal a 8. listopadu v podvečer se svým praporem obsadil cukrovar v Trenčianských Teplicích, kde se ubytoval. Další den chtěl pochodovat na Trenčín. Jenže zde uvízl, místní maďarské úřady odmítli vydat město. Dne 10. listopadu však dostal žádost slovenské národní rady v Trenčíně o urychlené obsazení města. S tímto krokem nakonec souhlasila místní župní rada. Stalo se Trenčín už napořád patřil nové republice. A další den, 11. listopadu 1918 začal pochod v několika proudech.



Trenčín v letech Velké války. Ukazuje bod, na kterém postupujícím československým silám záleželo nejvíce. O ten velký most. Jeho obsazení bylo velmi důležité a byl obsazen bez jediného výstřelu.

3. rota praporu obsadila Nové Mesto nad Váhom, kde odzbrojila místní promaďarskou městskou stráž. Následně tuto jednotku posadila na vlak a poslala ji do Budapešti. Velitel roty, aby zabránil útoku po železnici od Piešťan, nechal přerušit v Brunovicích koleje.

1. rota praporu pod velením nadporučíka Křížka byla stejně aktivní. Následně obsadila Ilavu, Belušu a Púchov a tím ovládla velkou strategicky důležitou část Povážského údolí.

2. rota zatím byla vysunuta směrem na Bánovce nad Bebravou. Zde před městem obsadila několik míst a vybudovala obranná postavení. Bylo to prozíravé, o pár dní později přišla zpráva, že do Bánovců dorazil oddíl maďarské armády posílený dvěma děly. Tato jednotka se následně posílena maďarskými domobranci pokusila přes Trenčianske Jastrabie proniknout do Pováží, ale narazila na trenčínskou skupinu a ta se s ní nemazlila. Maďaři ustoupili a skupina tak definitivně zajistila přístupové cesty do Pováží od Bánovců.

Pro zajištění severního křídla Trenčínské skupiny, vyrazil z Prahy II. prapor 1. čs. pěšího pluku (dobrovolnického), společně s dvěma rotami 28. pěšího pluku a v čele s kapitánem Janem Kurzem, operoval v oblasti Žiliny. Podle toho dostala skupina název „žilinská“ nebo také III. skupina československého vojska na Slovensku. Jejich ešelon jel přes Moravskou Ostravu.

11. listopadu dvě pěší čety 5. roty II. praporu 1. pěšího pluku obsadily Čadcu a zybtek tohoto uskupení bez obtíží obsadil Žilinu, důležitý dopravní uzel. Žilinu znám jako město velmi dobře, čtyři roky jsem tam strávil na vojenské škole. Je to krásné město a rád se tam vracím.
Zbytek 5. pěší roty a celá 4. rota zůstal posádkou v Žilině. Velitel si vzal 6. rotu a obě roty od 28. pěšího pluku a vyrazil s nimi na východ a 12. listopadu obsadil Vrútky. Zde rozdělil síly na dva celky. Jeden celek posla obsadit Ružomberok a Liptovský Mikuláš. Jelikož ale u Kralovan byl poškozený most, postup na tomto směru se zastavil. Druhá část, které velel přímo kapitán Kurz, ještě 12. listopadu pronikla do Martina. Zde ale byla uvítána slavnostně místními lidmi a předsedou slovenské národní rady Matúšem Dulou. Nebylo co zajišťovat a tak se tento odřad vrátil zpět do Vrútek.



Předseda slovenské národní rady Matúš Dula

Skupina si vedla velmi dobře, ale měla jen krátkou existenci. Ale vzápětí se již projevila změna maďarské politiky a další postup československých jednotek byl prakticky na všech místech zastaven. Vše způsobily bělehradské dohody o příměří z 13. listopadu 1918. Maďarská Károlyho vláda se rozhodla zakročit na Slovensku silou. A získat zpět důležité dopravní uzly bylo nezbytné pro budoucí možné obranné operace. Cíl obsadit Martin potom měl donutit Slovenskou národní radu ke kompromisům. Ve Zvoleně byla vytvořena úderná skupina pod velením plukovníka Karla Margeleho v síle jedné pěší a jedné kulometné roty. Součástí tohoto uskupení byla také úderná rota maďarské národní gardy, která už se stihla zapsat nekompromisním potlačením spontánních vzpour slovenských obyvatel v Pohroní.

Plukovník Margele zahájil postup proti Vrútkám údolím řeky Turiec. Mezitím zajišťovací rotu v Turanech napadl maďarský obrněný vlak a rota po krátkém odporu musela ustoupit k Sučanům. Zde se k ní připojily roty 28. pěšího pluku a společně přešli do protiútoku. 13. listopadu se podařilo Turany opětovně dobýt. Jenže už 15. listopadu ve 4 hodiny ráno se vzbouřila občanská garda ve Vrútkách, přepadla tamní posádku a zničila ji. Následně otevřela cestu třem stovkám maďarských vojáků od Turčianskeho Sväteho Martina a ti bez potíží nikým nebráněné Vrútky obsadili.



Turčiansky Svätý Martin 1918

Kurz a jeho muži byli odříznuti. Maďaři zahájili postup na Žilinu a opět jim pomohlo povstání místní maďarské gardy. Velitel místní čs. posádky nadporučík Němeček měl málo sil a hlavně nechtěl připustit pouliční boje, které by mohly vést ke krveprolití mezi civilním obyvatelstvem a ustoupil z města za mosty u Budatína. Ty ale rozhodně držel a bránil tak dalšímu postupu nepřítele.

Velení „žilinské“ skupiny, která byla vytlačena po bojích u Turan z Vrútek a Žiliny a nakonec podlehlo obavám z velké přesily nepřítele a dne 17. listopadu kvůli obavám z této početní převahy nepřítele ustoupila až do Moravské Ostravy a tím de facto přestala existovat.

První etapa obsazování slovenského území končí v polovině listopadu 1918 neúspěchem, v důsledku maďarského útoku na nedostatečně početné a materiálně vybavené jednotky československého vojska.

[Pátrač]

Kapitola třetí: DRUHÁ ETAPA

Na konci první etapy byly jednotky čs. vojska přinuceny ustoupit z dobytých pozic na nejdůležitějších místech. Obsazené území, které zůstalo pod jejich kontrolou, bylo tvořeno v podstatě jen úzké pásmo povážského údolí na jih od Bytče do Noveho Mesta nad Váhom jihozápadní výběžek Slovenska bez Trnavy a Bratislavy.

Maďaři zatkli a internovali Martinského předsedu Slovenské národní Rady Matúša Dulu. Aktivovala se velká síla maďarských gard i obyčejných bojůvek a začínalo se vlastně znovu.

Druhá fáze obsazování slovenského území začala dne 17. listopadu srážkou československých jednotek npor. Stanislava Bezrouka s Maďary v železniční stanici Senica. Boj se díky dobré přípravě obránců odehrál plně v jejich režii.

První lokomotiva maďarského pancéřového vlaku při vjezdu na výhybky vykolejila. Nájezdníky přivítala střelba slovenských dunajských námořníků. Rozpoutal se ostrý boj, který pokračoval v nedalekém lese. Nepřítel v něm měl asi 20 padlých, na československé straně bylo jen pět raněných. Přibližně po třiceti minutách přijel od Trnavy další vlak. Čechoslováci na něj ihned zaútočili. Mnoho nepřátel bylo pobito. Toto střetnutí, které trvalo půl druhé hodiny, bývá označováno za nejkrvavější srážku při obsazování slovenského území. Pro československé jednotky bylo jednoznačně úspěšné.



Náměstí v Senici v roce 1918

I přes neúspěchy na severu Povážského údolí, zde se dařilo. Jednotky kapitána A. Rejthara 24. listopadu po krátkém boji znovu obsadili Trnavu. Tím vlastně porušili instrukce vrchního velitele čs. vojsk na Slovensku generála Štiky, který toto město obsadit prozatím nechtěl. Měl obavu, že jeho důležitost přivolá okamžitou reakci a další těžké boje, na které nebyl dle svého názoru připraven. Ale Rejtharovi muži postoupili mimo Trnavu a vytvořili kolem ní v okruhu 4 kilometrů řetězec polních stráží, které vybudovaly malé opěrné body připravené ke kruhové obraně.

Generál Štika si Rejthara pozval na kobereček, když zjistil, že vojáci tohoto důstojníka navíc obsadili Myjavu, Brezovou, Vrbové, a připravovali se k obsazení Modrej a Pezinku. Naštěstí 25. listopadu byl generál Štika, kvůli předchozím neúspěchům a nedostatku iniciativy odvolán a na jeho místo nastoupil plukovník František Schöbl.

Jeho velitelství bylo zřízeno v Uherském Hradišti. Téhož dne, tedy opět 25. listopadu byla válečnou radou určena nová prozatímní demarkační linie: Bratislava – severní břeh Dunaje – podél Ipeľu – Pinciná – ústí Uhu do Laborce – podél Uhu – Užocký průsmyk. Vše na sever od této linie bylo určeno k obsazení československým vojskem. Ničím nebrzděný Rejthar a jeho muži tedy pokračovali v tom, co se rozhodli udělat.

Nový vrchní velitel si velmi rychle uvědomil nejen nedostatky v koordinaci postupu čs. jednotek, ale i malý počet mužů, zbraní, výstroje a materiálu vlastních jednotek oproti dobře vybavené početní přesile Maďarů. Dokázal tedy objektivně posoudit vážnost situace a okamžitě začal pracovat na jejím zlepšení. jako první zakázal jakékoliv improvizace a nařídil počkat se vším co je možno dělat do doby, než provede se svým štábem vyhodnocení situace.

Nemohl pochopit, jak je možné obsazovat území neznámé všem českým a moravským vojákům, bez toho, aby společné vojsko mělo a to je skoro neuvěřitelné, byť jen jedinou mapu Slovenska. Což je bohužel pravda, mapy Slovenska nebyly prostě k dispozici. Tuto skutečnost zaznamenal ve svém hlášení náčelník štábu československých sil na Slovensku podplukovník František Bartoš.

Plukovník František Schöbl jako první krok sloučil příslušníky českých praporů do tak zvaného Českého pluku a příslušníky moravských praporů do Moravského pluku. Požádal o posily a dostal je. Z českého území přišel například dobrovolnický prapor z Prahy, který se dalším vývojem stal 2 pěším plukem, anebo jedna švadrona 7. dragounského pluku. V Uherském Hradišti se ze slovenských dobrovolníků začala organizovat Garda Slovenskej svobody, která se později rozrostla na Pluk Slovenskej Slobody

Ke dni 7. prosince měl plukovník Schöbl k dispozici:

6 788 vojáků
317 důstojníků
41 jezdců
158 zákopníků
75 kulometů
4 děla
1 obrněný vlak
3 letadla.

Dne 9. prosince bylo na hlavním velitelství československé branné moci v Praze rozhodnuto o zřízení etapy pro obsazení Slovenska a mělo dojít k navýšení stavů. V tomto dokumentu se píše, že síly určené k tomuto úkolu mají 8 300 mužů a 500 koní. Ve skutečnosti reálná bojová síla byla 10 praporů, jedna jezdecká švadrona, 2 ženijní roty, 2 dělostřelecké baterie a jeden pancéřák.

Nemám v tom úplně jasno, ale tyto síly měl plukovník Schöbl k ruce, když 8. prosince uvažoval, co dál a jak začít s tím velký úkolem co před ním a jeho muži stál. Do Prahy posla návrh, kde napsal dvě možnosti jak postupovat:

Primo: rychle obsadit klíčové dopravní uzly, mocenská centra a přirozené přírodní překážky

Secundo: zahájit pomalý, ale vytrvalý postup na široké frontě od jedné čáry k druhé. Tento bod plukovník Schöbl preferoval, i když mu bylo jasné, že jeho úspěch je velmi závislý na dostatku sil, a hlavně na počtu kooperujících četníků a státních úředníků. A poměrně logicky jak z vojenských tak hlavně z morálních důvodů bylo potřeba vyřešit jednou provždy otázku Žiliny, což měl nový velitel v plánu od samého počátku své mise.

Než toto vše proběhlo nebo se připravovalo, musely čs. jednotky odrazit dva maďarské pokusy o dobytí Trnavy z 27. a 29. listopadu a také výpad maďarského praporu ze Žiliny směrem na Trenčín. Tento výpad, který provedly právě části sil žilinské maďarské posádky nakonec, aniž by to kdo předpokládal, otázku Žiliny vyřešil sám.

Posádce velel plukovník Megerle a jeho síly byly tvořeny převážně dobrovolníky ze vzdálených Košic a těm veleli bratři Görgeiové. Ti se rozhodli, že dají českým silám lekci a zahájili postup na Trenčín dne 5. prosince 1918. V prostoru Zemianskej Kotešovej narazili na české námořníky, kteří zachytili jejich první nápor. Jakmile dorazila posila dobrovolníků z Bytče, došlo k tvrdé bitvě, která maďarské síly decimovala. Padli i oba bratři Görgeiové. Morálka těchto dobrovolníků se totálně rozpadla. Zastavili se až doma v Košicích. Plukovník Schöbl ve svém hlášení vysoce vyzvedl skvělé bojové vystoupení bytčianských dobrovolníků.

Žilina byla už zase československá, ale československé síly se necítily v Pováží bezpečně. Možných hrozeb bylo mnoho. Nepřítel mohl udeřit tak, že by shromáždil dostatečné síly v údolí Nitry a odtud mohly postupovat úderem
- přes Rajec do Žiliny
- přes Bánovce do Trenčína a Trenčianské Teplé
- přes Radčinou do Piešťan
- nebo přes Hlovovec do Trnavy
Toto vše by mohlo být eliminováno tím, že by bylo obsazeno a pevně ovládnuto Ponitří. Úkol měl být splněn takto:

První úder mělo zasadit seskupení tvořené 1. čs. dobrovolnickým plukem, 1. baterií a švadrona 7. dragounského pluku ze sestavy II. skupiny měli postupovat z Trenčína a Trenčianskej Teplej až do Žabokrek nad Nitrou a potom postupovat až do Topolčan. Jedna rota tohoto uskupení měla dělat kryt levého křídla v prostoru Prievidze a výzvědné dragounské hlídky měly postoupit až do Nitry.

Druhý úder měl provést jeden prapor II. skupiny a všechny volné síly I. skupiny z prostoru Trnavy měli v součinnosti s obrněným vlakem překročit Váh a společnými silami obsadit Hlohovec. Obě tato uskupení potom vstřícným úderem měla obsadit Nitru. Zde můžeme konstatovat, že se to podařilo skoro podle tohoto plánu.

Než ale došlo k postupu útočných seskupení, došlo k boji se silami Maďarů v síle asi jednoho praporu, který vyrazil z Nových Zámků a přepadl Hlohovci posádku čs. vojska a zatlačil ji přes most, který vzápětí pevně obsadil, do Leopoldova. Než se z toho stal opravdu problém, od II. skupiny dorazil oddíl pěchoty a nepřítel byl zastaven. V noci na 6. prosince s podporou obrněného vlaku byl proveden protiútok a Maďaři nejenom museli opustit Hlohovec, ale ustoupili až do Galanty. Ztráty byly malé 2 mrtví a 7 raněných a skvěle se v boji předvedla 2. rota 2. československého pluku pod velením nadporučíka Rumla. Do boje zasáhl také oddíl I. skupiny od Trnavy a to postupem od Seredě.

Díky jeho postupu byl ohrožen týl maďarského praporu a to významně přispělo k jeho porážce. A aby toho nebylo málo, Rejtharovi se podařilo 8. prosince obsadit Modru a 9. prosince Pezinok. Bylo to pokaždé bez boje, díky silným slovenským národním gardám, které skvěle spolupracovaly. A 9. prosince takzvaný severočeský oddíl bojující v trnavském oddílu první skupiny obsadil bez boje Sereď a Galantu.

Seskupení 1. čs. dobrovolnického pluku zahájilo postup 8. prosince a už 9. prosince po krátkém boji jedna jeho část pod velením majora Františka Pirníka obsadila Bánovce. Sem za nimi přišli vyslanci z Topolčan a žádali rychlé obsazení svého města československým vojskem. Stalo se bez boje 10. prosince bez boje. Současně bylo konstatováno, že je obsazeno už celé údolí horní Nitry. V Prievidzi se usadilo velitelství 8. roty 1. čs. pluku a od severu se zajistilo obsazením Nemeckého Pravna, dnes je to Nitranské Pravno, a z východu obsazením Handlové.

Obsazení samotné Nitry bylo provedeno metodicky a s rozvahou. 9. prosince o půl druhé odpoledne velitel 1. praporu 2. čs. pěšího pluku kapitán E. Neuman s malou jednotkou vyrazil zvláštním vlakem z Leopoldova do Dolných Rišnovcůkde měl domluvenou schůzku s nitranským hlavním županem. Ten ale na schůzku nepřijel a tak se nepodařilo domluvit převzetí města československou mocí. Ale nebylo toho potřeba. Na místě na něj čekali občanští zástupci města Štefan Bertovič a Jósef Tiso. Druhá osobnost se nakonec stala prezidentem Slovenského štátu.



Celkový pohled na Nitru po Velké válce

Jeho role na této akci a po ní byla takováto: Po převzetí správy Nitry Maďarskou národní radou v listopadu 1918 se v ní stal jedním ze čtyř slovenských zástupců. Po opuštění Nitry maďarskou posádkou byl jedním z členů delegace, která 9. prosince 1918 v blízkých Dolných Rišňovcích vyjednávala s československým vojskem o obsazení města. Na výzvu zastupitelství Nitry založil Slovenskou národní radu a stal se jejím tajemníkem. Nitranský župan jej záhy jmenoval členem správního výboru župy. V té době už Tiso byl řádným členem Hlinkou obnovené Slovenské ľudové strany, později jedním z jejich vůdčích osobností. 19. prosince 1918 se zúčastnil zakládajícího shromáždění Slovenské ľudové strany a byl zvolen za člena výboru strany. V roce 1919 založil Tiso v Nitře místní pobočku SĽS, mládežnickou organizaci Orol a přispíval do stranického tisku. Patřil k hlavním stranickým ideologům a neochvějným zastáncům slovenské autonomie. Jako publicista aktivně bojoval proti socialismu a v jeho článcích se údajně objevovaly i první náznaky antisemitismu. Zde bych viděl prostor pro kolegyni Stuku.



Jozef František Tiso, fotografie z třicátých let

Při jednání československým vojákům sdělil, že Maďaři Nitru vojensky úplně vyklidili. Zbylo zde jen něco málo členů městské gardy. Bertovič a Tiso měli obavu o klid ve městě a žádali, aby čs. vojáci město obsadili už druhý den.



Nádraží v Nitře jak ho obsadil kapitán Neuman 10. prosince 1918.

A tak 10. prosince kapitán Neuman s celým svým praporem pod ochranou pancéřáku do Nitry a krátce po poledni do ní dorazil. Město obsadil bez jediného výstřelu a usadil se v honvédských kasárnách. Maďarská armáda se usadila v Nových Zámcích a 12. prosince se pokusila město dobýt. Byla to ale jen platonická snaha. Kapitán Neuman totiž internoval několik čelních osobností maďarské elity města a tím se maďarským vojákům nedostalo ani náznaku pomoci.

Pár dní a za cenu malých ztrát se podařilo obsadit celé údolí řeky Nitry. Bylo zřejmé, že maďarské jednotky postihla demoralizace. V Žilině se například doslova do písmene rozutekla skupina majora Bertalanffyho, která uzavírala cestu z Trnavy do Nitry. A 11. prosince československé jednotky obsadili znovu Vrútky, Martin a Turany.

Nyní opustíme jasné vody vojenských operací a podíváme se do kalných vod politiky a bude to stejně zajímavé.

Po celou, dobu co zde popisuji, se postupovalo, ustupovalo, bojovalo a nebojovalo. A současně s tím probíhala složitá a i dnes občas obtížně čitelná jednání. I v této době totiž docházelo ze strany Maďarska k otevírání otázky, kdo vlastně má mocenské právo na Slovensko a hlavně se řešilo vymezení slovenských hranic, které v této době měli podobu demarkačních čar.

Maďarská Károlyiho vláda se všemožně snažila využít nejasností kapitulačního aktu ze 7. listopadu a ze 17. článku bělehradského kapitulačního aktu ze 13. listopadu 1918. Šlo ve své podstatě o to, že příměří s Rakouskem-Uherskem uzavřené 3. 11. 1918 opomnělo stanovit demarkační čáru mezi novým Maďarskem a jeho sousedy. Velitel Dohody na Balkáně, generál Franchet d´Esperey to ještě vylepšil tím, že svolil, aby se v tzv. bělehradském příměří ze 13. 11. 1918 objevil pasus o maďarské pravomoci nad Horní Zemí, tedy Slovenskem přestože už bylo součást jiného nového státu. A jelikož Československo už mezinárodně uznáno bylo, neexistence jasných hranic či alespoň demarkačních čar byly doslova návodem k použití.

A co si budeme namlouvat, chytrý Karolyi zjistil, že zmocněnec československé vlády v Budapešti Milan Hodža je neřiditelná ambiciosní osobnost. Hodža totiž bez toho, že by k tomu měl jakoukoliv pravomoc, začal k velké radosti Maďarů jednat o hranicích a dne 6. prosince uzavřel s maďarským ministrem války B. Barthem dohodu o demarkační čáře. Tuto pitomost provedl, přestože věděl, že 3. prosince 1918 byla Károlyimu doručena nóta maršála Focha, která nařizovala maďarské vládě Slovensko vyklidit.



Takto se měnil průběh demarkační linie mezi maďarskou armádou a československými vojenskými formacemi v měsících listopad a prosinec 1918

Tato Hodžova iniciativa naštěstí neměla praktický dopad, ale maďarské kruhy se na ni ještě dlouho odvolávaly, a to jak politici, tak i vojáci. Platnost dohody skončila rozhodnutím nejvyšší vojenské rady států Dohody, která sama na základě československého návrhu ze dne 27. prosince stanovila demarkační čáru. Byla nazvána Pichonovou demarkační čárou a byla formou nóty tohoto francouzského ministra zahraničí předána maďarské vládě. Muž který ji doručil byl podplukovník Vyx a stalo se 24. prosince 1918.

Linie se táhla podél staré hranice mezi Dolními Rakousy a Uherskem až k ústí řeky Moravy do Dunaje, středem toku Dunaje až po ústí řeky Ipeľ. Odtud potom šla po řece Ipeľ k Ožďanům, a potom přes Rimavskou Sobotu, Tornalu - dnešní Šafaříkovo, Perkupu, Hidas-nemeti a Lastovce k ústí řeky Uhu do Laborce. Odtud nakonec směroval k Užockému průsmyku na starých haličsko-uherských hranicích. Vše co bylo vyjmenováno, mělo být součástí Slovenska. Provizorní hranice byla pro ČSR téměř nepřijatelná, protože nezabezpečovala železniční spojení z Košic přes Čop na Podkarpatskou Rus. Ale bylo to alespoň něco, co se dalo uchopit.

Už 7. prosince byl vydán MNO důvěrný výnos číslo 2675. Zde bylo uvedeno, že existuje čára - tedy nám už známá Pichonova linie, která je jasná a nezpochybnitelná. Vojákům bylo jasně řečeno, že to není konečná hranice slovenské části republiky, ale čára, kterou nezpochybní nikdo v dohodě a je to jen základ dalších aktivit. Území nad touto linií - myšleno na sever od ní - musí Maďaři okamžitě vyklidit. O zbytku nárokovaného území bude diskutováno, jednáno a možná se o ně i povede boj. Závěr jasný - nepřipustit žádné diskuse o tom, komu patří území nad touto čárou.

Následně tehdejší ministr národní obrany Václav Klofáč z této informace využil potřebné informace a vydal nařízení, že obsazení Slovenska musí provést co nejdříve divize Italských legií, které právě zahájily přesun z Itálie do vlasti a to nespolupráci s československým vojskem, které se zde už nacházelo.



Ministr národní obrany Václav Klofáč

Václav Klofáč byl ode dne 14. listopadu 1918 se stal prvním československým ministrem národní obrany a na tomto postu setrval až do 25. května 1920, tedy ve vládě Karla Kramáře i první vládě Vlastimila Tusara. Tento člověk, který by si zasloužil více než jen pár řádek, byl český a československý novinář a politik. Byl vůdčí osobností českých národních sociálů, za dobu kdy země Koruny české byly součástí Rakouska-Uherska, byl i poslancem Říšské rady a Českého zemského sněmu. Když vypukla Velká válka, prožil ji v odboji a díky tomu i ve vězení. Po vzniku republiky první československý ministr národní obrany, což už víme, také to byl dlouholetý senátor Národního shromáždění a až do roku 1938 předseda strany národních socialistů.
Na základě tohoto nařízení potom Hlavní velitelství československé branné moci v Praze vydalo obsáhlý dokument s názvem: „DIREKTIVA PRO OBSAZENÍ SLOVENSKA“ Byla označena číslem 2964/1 odb. Měla 12 bodů a byla vydána 9. prosince 1918.

Tuto směrnici se mi nepodařilo dohledat. Ale podařilo se mi zjistit že:

- v prvním bodu se psalo o provizorních hranicích daných Pichonovou čárou.

- v druhém bodu se stanovoval způsob dopravy vojsk z Itálie na Slovensko, jako hlavní síly pro jeho obsazení.

Další body určovaly, že hned první ucelená síla přepravená z Itálie má obsadit Bratislavu a domácí vojsko, které už zaznamenalo nemalé úspěchy má některé prostory vyklidit a soustředit se v Pováží mezi Trenčínem a Žilinou a čekat na rozkazy. Má ale vyčlenit potřebné síly pro zajištění železničních tratí Hodonín - Malacky a Holíč - Trnava - Nitra.

Velitelství plukovníka Schöbla v Uherském Hradišti měl za sebou a svými vojáky nemalé úspěchy a plukovník věřil sobě i svým jednotkám. Nyní měl hrát jen jakoby druhořadou roli a jeho hlavní úkol byl vytvořit se sil doposud bojujících na Slovensku jednu „Slovenskou brigádu“, a měl zajistit trať Žilina - Poprad - Košice.

A další body potom stanovily, jakým způsobem mají italské legie obsadit Komárno a nakonec i Košice sokolím, přičemž mají využít kryt vytvořený domácím vojskem. Současně měly být obsazeny důležité mocenské, hospodářské a vojensky významné body blízkosti Pichonovy linie.
Vrcholným úkolem této směrnice mělo být obsazení Užhorodu. Když se na to podíváte, vše kolem Pichonovy line, mělo být úkolem italských legií. Něco málo zbylo na domácí vojsko.

Přitom domácí vojsko soustředěné a doposud úspěšně bojující na Slovensku mělo vypracován vlastní plán na obsazení Bratislavy, jako další bod, který je potřeba splnit po obsazení Nitry. Jenže 13. prosince 1918 do Uherského hradiště zavítal podmaršálek Jan Diviš. A ten velitelům pro Slovensko jasně vysvětlil, že vše bude jinak a určil jim nový prostor jejich aktivit. Tím bylo jasné, že o Bratislavu plukovník Schöbl a jeho lidé bojovat nebudou. Zajímavé je, že prostor kde bude domácí vojsko bojovat si vlastně Schöbl a jeho náčelník štábu Bartoš určili sami. Prostě když nemohli do Bratislavy, chtěli do Košic.

To jim podmaršálek Diviš schválil a dokonce ještě 13. prosince 1918 byl vydán a jím podepsán rozkaz číslo 2/v.v. kde bylo uvedeno, že politické důvody jednoznačně vyžadují, aby byla trať Bohumín - Poprad a Košice byla obsazena co nejdříve s tím, že u Popradu musí být založena silná posádka. A velitelství československých sil na Slovensku mělo okamžitě zahájit reorganizaci a vyčlenit potřebné síly aby to bylo možno splnit. A tento úkol rozhodně nebyl druhořadou aktivitou.



Vše co jsem zatím popsal a vše co bylo potřeba vykonat, ukazuje tato mapa, která ukazuje stav ke konci ledna 1919. Jsou na ní hlavní vojenské součásti, směry postupů a datace. Je to hodně dobrá mapa. Pochází z knihy Vojenské dějiny Československa díl III, Naše vojsko, Praha1987 strana 39.

Tato práce neměla od počátku být jen o vojenském obsazování Slovenska. Chtěl jsem také ukázat něco málo o lidech, kteří se na něm podíleli. A tak se v krátké době seznámíte s jedním ze tří zkušených rakousko-uherských generálů, kteří jako jediní z poměrně mnoha dalších dostali od nového státu možnost sloužit v jeho ozbrojených silách. Byli to tito tři:

- c. a k. polní podmaršálek ing. Jan Diviš, práce o něm následuje po zveřejnění práce o obsazování Slovenska

- c. a k. polní podmaršálek Josef šlechtic Kroupa narozen v roce 1861 a zemřelý v roce 1924

- c. a k. polní podmaršálek Alois Podhajský, narozený v roce 1864 a zemřelý v roce 1946. O tomto vojákovi tělem i duší, který se mnohém zasloužil o rozvoj naší prvorepublikové armády, už jsem na Palbě psal.

Ale rozhodl jsem se životopisy některých generálů vypracovat jako samostatné práce. Souběžně s touto prací uvedu první z nich.

[Pátrač]

Kapitola čtvrtá: TŘETÍ ETAPA

Třetí etapě vojenského obsazování Slovenska předcházela komplikovaná diplomatická jednání o budoucích slovensko-maďarských hranicích. Z předchozí kapitoly víme, že den před obsazením Nitry, 9. prosince 1918, vydalo v Praze vrchní velitelství československých vojsk směrnice pro další postup a 13. prosince tyto směrnice při své inspekční cestě po Slovensku upřesňuje vrchní velitel československých vojsk podmaršálek Jan šlechtic Diviš.

Ve třetí etapě se tedy počítalo se zapojením jednotek československého zahraničního vojska, kterým měla připadnout stěžejní úloha při dalším obsazování Slovenska, včetně obsazení samotné Bratislavy. Pro jednotky československého domácího vojska tak připadly pouze jakoby druhořadé úkoly typu ochrany klíčových železničních tratí a obsazování slovenského vnitrozemí.

Jenže pluky italských legionářů se při svém návratu do země opozdily, a tak se třetí etapa omezila pouze na zabrání východního Slovenska se strategicky důležitou košicko-bohumínskou dráhou, podle Divišovy Direktivy a tento rozhodně ne lehký úkol se tak stal úkolem strategickým.

Význam tohoto úkolu podtrhuje to, bylo potřeba zajistit naprostou bezpečnost ministerstva s plnou mocí pro Slovensko, které se právě začalo usidlovat v Žilině. Význam zajištění prostoru Žiliny od jihovýchodu a východu, tedy z prostorů, o kterých se skoro nic nevědělo, byl zásadní.

Navíc zpravodajská služba na Slovensku hlásila, že polské jednotky překročily severní slovenské hranice a jejich předvoje se blíží k Popradu. A když se ukázalo, že Károlyiho vláda se snaží udržet alespoň východní Slovensko a Podkarpatskou Rus, kde osoba jménem Viktor Dvorcsák v Košicích 11. prosince 1918 vyhlásila Slovenskou lidovou republiku jako samostatný stát, bylo jasné, že je potřeba rychlá, tvrdá a hlavně nečekaná akce.



Viktor Dvorcsak, samozvaný prezident Slovenskej ľudovej republiky

Zde je potřeba sdělit, že už v průběhu roku 1918 vznikla na východě Slovenska Východoslovenská rada, která prohlásila východní Slováky za samostatný národ pojmenovaný Slovjaci, který chce zůstat součástí Maďarska. Když tyto výzvy nezískaly dostatečnou podporu na zbytku Slovenska, začala se prosazovat myšlenka samostatné republiky, která by byla těsně spojená s Maďarskem. Za asistence Maďarské národní gardy byla v Košicích vyhlášena samostatná Slovenská ľudová republika. Do čela formálně jmenované vlády se postavil už citovaný prešovský župní archivář Viktor Dvorcsák. Slovenská ľudová republika proklamovala nezávislost na Československu a požadoval úzké spojení s Maďarskem, což bylo označeno termínem „uhroslovjactvo“. No, je to dnes už asi málo známé, ale je to tak. Československo zase mělo „čechoslovakismus“. Sám Dvorscsak po zániku jeho státu chvíli dlel Budapěšti a nakonec skončil ve Francii, kde vydával v Paříži časopis La Slovaquie, napadající Československo, ze všech stran. Faktem ale zůstává, že ne všichni Slováci chtěli být občany nového státu. Pokud o tom někdo má pochybnosti, doporučuji knihu Ferdinanda Peroutky Budování státu. Je to velmi poučné.

Vše bylo potřeba provést v situaci, kdy bylo jasné, že italskými legiemi nelze zatím počítat. Plukovník Schöbel a podplukovník Bartoš se tohoto úkolu chopili velmi iniciativně. Kalkulovali s tím, že po trase do Košic není potřeba očekávat nějaký významný odpor. V tomto názoru je podpořila i návštěva maďarského parlamentáře v Uherském Hradišti, kterého vyslal distriktní velitel v Košicích Berzeviczy. Parlamentář tlumočit ochotu svého velitele uzavřít příměří a následně dohodu o vyklizení slovenského území až po demarkační čáru, tak jak ji v Maďarsku domluvil - i když bez jakéhokoliv zplnomocnění - Milan Hodža. Stalo se 8. prosince.

Velitelství pro Slovensko rozhodlo, a pro postup na Košice vyčlenilo ze svých skromných prostředků vše, co bylo možné. I za cenu oslabení svého jižního boku před Bratislavou, Seredí a Nitrou. Dne 13. prosince byl na pokyny podmaršálka Diviše vydán rozkaz o postupu do nitra a na východ Slovenska.

Byla vytvořena dvě bojová uskupení.

Prvnímu uskupení - skupině velel podplukovník Eduard Šembera. Jeho úkol byl složitý - s jednotkami, které nepostupovaly na východ, měl za úkol udržet vše, co zatím domácí vojsko na Slovensku dokázalo obsadit. A to mohl být velmi těžký úkol.

Druhé skupině velel podplukovník A. Hrbenský ve složení:
- 1. prapor 2. čs. pluku
- severočeský prapor
- východočeský prapor
- 1. prapor slovenskej slobody
- 1. a 2. baterie
- jednotka dragounů
- zákopníci
- obrněný vlak.

Skupina měla jediný úkol. Rychlým náporem za sebou jedoucích ešelonů - rozkaz pamatoval i na jejich složení a harmonogramy nakládek a odjezdů - v čele s pancéřákem, obsadit Poprad. Pravý bok této sestavy rozložené na linii kolejí, měl zajistit jižně od ní působící prapor setníka Zajíčka s velitelstvím v Kremnici. Vše mělo být splněno ve dvou dnech, 14. a 15. prosince 1918.

Vsuvka: Slováci a jejich podíl na vojenském obsazování Slovenska.

Už víme, že Maďarsko sice navenek deklarovalo ochotu podvolit se výsledkem a nařízením mírové konference v Paříži, ale v praxi nadále odmítalo téměř ve všech regionech Slovenska předat politickou a správnou moc nové československé vládě. Stále hledalo cesty, jak území které měla pod faktickou kontrolou udržet. Na územích, kde maďarská armáda nemohla bojovat proti přicházejícím československým oddílům přímo a otevřeně, materiálně podporovala regionální maďarské polovojenské oddíly, útočící na přicházející československou brannou moc i na slovenské civilní obyvatelstvo, které se otevřeně hlásilo k nové republice.
Jenže jak je vidět, hlavní tíže na tomto vojenském obsazování zatím byla na českých dobrovolnících a vojácích. Tuto skutečnost si slovenská politická reprezentace začala uvědomovat, stejně jako si to uvědomili i samotní Slováci. A hlavně Slováci začali pociťovat svoji odpovědnost za tento boj. Byl jim jasný i fakt, že musí přinést svůj podíl obětí při osvobozování své nové vlasti.

GARDA SLOVENSKEJ SVOBODY

Základem a první slovenskou dobrovolnickou formací byla Garda slovenské svobody. Její první sběrný a výcvikový tábor vznikl v Uherském Hradišti. Hlavním organizátorem a velitelem Gardy byl ustaven štábní kapitán Ludvík Šimko. Už 24. listopadu 1918 byl v Uherském Hradišti na Moravě založen zvláštní výbor pro výstavbu Gardy a ten vydal výzvu k slovenským vojákům, která mimo jiné obsahovala následující výzvu, cituji:

"Bratři Slováci! Postavte se pod slovenské zástavy a vstupte do nové Gardy slovenskej slobody. Po čtyřletém utrpení voláme vás zase do boje, do kterého nás žene maďarské barbarství. V tomto boji jde o to, aby se slovenský národ nestal se obětí zuřivců a lotrů, kteří nám jdou sahat na život, na náš majetek a naše práva. "

Tato výzva, kterou podepsali za dočasnou slovenskou vládu Dr. Pavel Blaho, Dr. Ivan Dérer a za zakládající výbor GARDY - jeho šest členů, byla ve formě plakátů nebo letecky šířených letáků distribuována do slovenských měst a vesnic. Zakládající výbor Gardy se obrátil zvláštní výzvou i na národní rady a obecní výbory, aby poskytly všemožnou podporu propagační a náborové akci získávání dobrovolníků. Kromě žádosti o spolupráci vysvětloval podstatu myšlenky organizování slovenských dobrovolnických oddílů, cituji:

"Nebezpečí hrozí naší nové, krví skrápěné vlasti, státu československému. Zřízení tohoto státu vyžaduje pomoc každého uvědomělého Slováka. Bezpečnost našich životů a majetku potřebuje nasazení našich vlastních sil. Nečekejme vše od bratrů Čechů, nespoléhejme se ve všem jen na jejich pomoc. Pomoz si sám, i Bůh ti pomůže. Pro tuto naléhavou příčinu povinni jsme sobě, rodu i celé naší věci, zřídit si Gardu slovenskej slobody. "

Pražské hlavní velení československé armády potvrdilo, že organizování Gardy je uskutečňováno v rámci směrnic Ministerstva národní obrany a zároveň ponechalo kapitána Šimka ve funkci jejího velitele.



Ľudovít Šimko, první velitel Gardy Slovenskej slobody, zde jako plukovník československé branné moci

Zájem byl velký. Do poloviny prosince 1918 ze převážně ze západního a částečně i středního Slovenska do výcvikového tábora Gardy v Uherském Hradišti dostavilo více než 800 vojáků - dobrovolníků a 30 důstojníků. Už po dvou týdnech od zveřejnění první náborové výzvy byl vytvořen 1. polní prapor slovenské svobody. Z téměř 600 vojáků a poddůstojníků a 21 důstojníků do něj zařazených byly zorganizovány jedna kulometná a čtyři pěší setniny.

Tento prapor odešel po složení přísahy a slavnostní prohlídce 15. prosince 1918 na Slovensko. Při příležitosti jeho nasazení v bojovém pásmu vydal Zakládající výbor Gardy slovenskej slobody, který se přejmenoval na Velitelství Gardy slovenské svobody, vydal svou druhou deklaraci, v níž vyjmenoval všechny důvody a příčiny existence samostatných slovenských ozbrojených formací. Zároveň analyzuje propagandu nepřítele, který se chce pokusit udržet Slovensko v rámci maďarského státu, je už poměrně nacionální a to byla správná rétorika, cituji:

"Maďaři a jiná havěť, která nikdy česky nemluvila a všude jen krev našeho lidu vysávala, obracejí se nyní na slovenský lid a volají: neopouštějte Uhersko! To je už pozdě. Tisíciletá křivda je zničena, staré barbarství je poraženo a nové lži našich vrahů jsou odhaleny. Slováci ožili. My, Slováci, jsme již Uhersko opustili a stali se příslušníky Československé republiky, kde naší slovenskou řečí si naše záležitosti budeme vyřizovat. S Maďary nic více nechceme a ani s jejich tisíciletou vlastí se rozcházíme."

První prapor České svobody po příchodu do Popradu zajišťoval prostor Kežmarok - Veľký Slavkov. Dvě setniny praporu byly dislokované ve Velkém Slavkově a Matejovce.

Pokusy získat území na úkor ČSR na Slovensku udělalo koncem roku 1918 i Polsko, když vyslalo své vojenské oddíly přes Podolinec na Kežmarok. Po výzvě, aby opustili slovenské území, se Poláci stáhli. Hlavním důvodem bylo hlášení jejich vyjednavačů o síle československého vojska, tvořených místně částmi skupiny plukovníka Vrbenského, což byly:
- dva prapory,
- dvě setniny,
- pancéřový vlak
- dvě dělostřelecké baterie.

Navíc bylo zřejmé, že tyto síly jsou připraveny udeřit ve směru Kežmarok. Kežmarok sám byl obsazen 1. praporem slovenské slobody 18. prosince 1918 a jedna jeho setnina byla poslána do Podolince.

Nový útok polských útočníků ze dne 21. prosince 1918 vojáci 1. praporu Slovenskej slobody po boji odrazili. Navzdory tomu, že na bojiště dorazily polské posily - jeden pěší prapor z Nového Targu, nadšeně bojující Slováci přinutili Poláky ustoupit do Spišské Staré Vsi. Odtud potom prapor postupoval údolím řeky Hornádu přes Margecany do Košic. Při Margecanech narazil prapor na silnou maďarskou obrannou linii, kterou se mu podařilo spolu s 30. střeleckým plukem soustředěným útokem 28. prosince 1918 prolomit.

Maďaři ustoupili do Košic a československé jednotky obsadily ještě týž den Margecany a Obišovce a 29. prosince 1918 Košice. 1. prapor Slovenskej slobody zůstal v Košicích až do 12. ledna 1919, kdy byl převelen do Prešova.

Počty slovenských dobrovolníků se každým dnem zvyšovaly. K náhradnímu tělesu 1. praporu Slovenskej slobody, který byl ke dni 20. prosince 1918 přesunut do Ružomberka, přicházeli Slováci z Oravy, Spiše i středního Slovenska. Za krátkou dobu tak bylo možné skončit výstavbu 2. praporu Slovenskej slobody a 27. prosince 1918 jej vyslat přes Margecany do Prešova. V polovině ledna 1919 dostal prapor za úkol hlídat severní pohraniční pásmo s Polskem, v linii Orlov - Bardejov. V náhradním tělese 1. praporu však i tak zůstávalo více než 400 slovenských dobrovolníků, z nichž byl po doplnění v první polovině ledna 1919 dobudován 3. prapor Slovenskej slobody a nasazen jako pohraniční jednotka v hraničním úseku okolí Medzilaboriec. Právě toto teritorium bylo častým cílem výpadů ukrajinských polovojenských skupin. Takže prapory slovenských dobrovolníků se dostaly do bojů s nepřítelem pocházejícího ze tří národů.

Jsou li k dispozici tři silné a relativně dobře vyzbrojené prapory, homogenní národnostně a mající stejnou motivaci, je logický falší krok. A tak všechny tři zmíněné prapory dobrovolníků byly 20. ledna 1920 sloučeny a vznikl z nich 1. slovenský pluk se sídlem v Prešově. Pluk měl v době svého vytvoření 1 924 vojáků a poddůstojníků a 67 důstojníků. Jako doplňovací těleso pluku byl použit Náhradní prapor Slovenskej slobody, který se později rozčlenil na Náhradní setniny. Mezi ně bylo rozděleno 600 dobrovolníků bez stávajících zařazení.

S dalším náborem slovenských dobrovolníků však ministerstvo národní obrany přes velmi dobré zkušenosti v dalším období nepočítalo. Představa ministerstva byla dobudovat náhradní armádní tělesa podle teritoriálního zemského principu, jako za Rakousko-Uherska. Národně uvědomělá a disciplinovaná personální báze měla být použita při výstavbě všech budoucích náhradních armádních těles československé branné moci na Slovensku.

První pluk Slovenskej slobody byl rozpuštěn podle tří zvláštních výnosů MNO z roku 1919. Výnosy byly zveřejněny v rozkazu Zemského vojenského velitelství v Košicích č. 7056 prez. ze dne 11. března 1919. Po rozpuštění byl pluk rozdělen do třinácti setnin, které přidělili náhradním praporům pěších pluků a náhradním rotám střeleckých praporů. Bílá plukovní vlajka s vyšívanými zemskými znaky Čech, Moravy, Slezska a Slovenska, kterou věnoval 1. slovenskému pluku Národní výbor Nového Města nad Váhom, byla po rozpuštění pluku předána do úschovy Zemského vojenského velitelství v Košicích.

Že tento pluk nebyl jen tak nějaké rychlokvašené těleso ukazuje, že mimo jiné měl i vlastní polní poštu. Našel jsem tento důkaz.

xxxxx

Zde je pohlednice oravského hradu, líc i rub s razítkem polní pošty 1- pluku slovenskej slobody

Po několikaměsíčním období konsolidace vnitřních poměrů a stabilizace politického a správního systému ČSR, přišla na mladý československý stát ještě jedna těžká zkouška v podobě vojenského útoku maďarských bolševiků a jejich snahy znovu připojit území Slovenska k Maďarsku. Překvapivě prudký a účinný maďarský útok na střední a východní Slovensko si vyžádal vznik nových slovenských dobrovolnických formací.

Zde se ale dostáváme mimo rámec práce, kterou jsem se rozhodl vytvořit. Prosím tedy o jistou shovívavost. Patří to už do období války s maďarskou Rudou armádou a jejími pomocníky.

SBOR TURČIANSKYCH DOBROVOLNÍKOV

První nábor slovenských dobrovolníků do boje proti maďarské Rudé armádě byl vyhlášen 10. června 1919 v Turčianskom Svätom Martine. Výsledkem první výzvy byl příchod stovky mužů, kteří však již pro svůj vysoký věk nebyli způsobilí aktivní vojenské služby v bojovém pásmu. Po třech dnech se náborová akce zopakovala a zásluhou martinských evangelického faráře Miloše Rupelta byla pro tuto akci získána i místní slovenská mládež. Dobrovolníci si sami dali jméno „Sbor turčianskych dobrovolníků“.

Ze 150 dobrovolníků a dvou důstojníků byla sestavena první setnina, která se po krátkém výcviku v Kremnici přesunula 15. června 1919 do Hronské Breznice, odkud přešla pěším pochodem následujícího dne do Banskej Štiavnice. Jednotka byla pouze částečně uniformovaná a kromě zvláštní dobrovolnické legitimace byl pro její příslušníky identifikačním znakem zvláštní rukávový znak tvořený štítem a iniciálami STD. Tak byla ještě starým slovenským pravopisem vyvedena zkratka Sbor Turčianskych Dobrovolníkov nad dvojkřížem na třech vrších.

Druhá slovenská skupina těchto dobrovolníků se formovala od 10. do 20. června 1919 v Kremnici, kde bylo téměř 100 jejích členů použitých jako bezpečnostní a strážní služba ve městě a okolí. Padesát mužů z této skupiny bylo vysláno 16. června 1919 jako posila za první jednotkou do Banskej Štiavnice.

Ještě v ten samý den, kdy přišla posila, vyrazili Turčianských dobrovolníci spolu se setninou 1. praporu 10. střeleckého pluku přes Svätý Anton a Prenčov do obce Nemce. Při Svätom Antone však narazili na silný maďarský protiútok, který na jeden den zastavil jejich postup. Po obsazení Prenčova se dobrovolníci stáhli právě do Sv. Antonu, kde zůstali do 24. června 1919. Vybraní dobrovolníci, kteří ovládali maďarštinu, byli použití jako výzvědná služba pro velitelství československé 2. divize v týlu maďarské Rudé armády ve městě Levice a jeho okolí.

Za mimořádnou odvahu byl dobrovolník osmnáctiletý student Milan Kvorka vyznamenán Čs. válečným křížem 1918 a povýšen do hodnosti desátníka. Až začátkem července byli dobrovolníci zcela uniformovaní, vystrojení a vyzbrojení a to v Lučenci až začátkem července 1919. A jako plnohodnotná síla se 12. července 1919 se aktivně účastnili útoku na Salgótarján. V tomto prostoru byli dobrovolníci pověřeni až do 12. září 1919 strážními úkoly. Následně byla tato jednotka 13. září 1919 přesunuta do Lučence a demobilizována.

JÁNOŠÍKOVA DRUŽINA

Na výzvu ministra s plnou mocí pro správu Slovenska a po dohodě s příslušným Zemským vojenským velitelstvím se pořádaly nábory slovenských dobrovolníků z turčianské, spišské, šarišské, zvolenské a liptovské župy. Náborové akce se vždy vedly ve spolupráci s jednotlivými obcemi a župních úřadů. Ministr pro správu Slovenska Dr. Vavro Šrobár ve své výzvě ze dne 17. června 1919 vyzýval Slováky z odvodových ročníků 1877 až 1891 a 1899 až 1900, aby se dobrovolně přihlásili do Jánošíkovy družiny v Ružomberku. Výsledek akce nebyl tak úspěšný jako počátkem roku 1919, protože mnoho slovenský dobrovolníků bylo již v rámci náhradních vojenských těles přeložených na Moravu a do Čech. Navzdory potížím měla Jánošíkova družina začátkem července 1919 již 232 dobrovolníků, kteří nepodléhali povinné vojenské službě, a 12 důstojníků. Přechod 1 500 vojáků - Slováků z českých a moravských posádek MNO nepovolilo. V rámci Jánošíkových družin byly uspořádány dvě setniny, jejichž výcvikem byli pověřeni instruktoři 21. pěšího pluku. Po svém definitivním personálním sestavení byla Jánošíkova družina přidělena k západní armádní skupině a svůj výcvik dokončila v táboře v Hlohovci. Nebyla však záměrně aktivně bojově nasazena a koncem roku 1919 byla zařazena do 8. pohraničního praporu, který tak získal čestný název Jánošíkova družina. Z tohoto praporu se reorganizací po unifikaci armády stal Hraničářský prapor 8. Ten vznikl 15. ledna 1920, byl dislokován v Teranech s čestným názvem Sibiřští úderníci. Měl už běžnou strukturu hraničářských praporů a existoval až do zániku První republiky. V roce 1938 velel mu plukovník pěchoty Bloch Karel.

DOBROVOLNICKÁ SKUPINA SLOVÁKŮ.

Po výzvách bratislavských vlasteneckých a národních organizací, zveřejněných v místním a regionálním tisku, se přihlásilo z Prahy a okolí více než 200 slovenských dobrovolníků do boje proti maďarským agresorům. Bylo jim umožněno odjet do Bratislavy.
Uniformy, výstroj a výzbroj dostali od náhradního praporu 72. pěšího pluku v Bratislavě a zároveň získali své definitivní označení - Dobrovolnická družina Slováků. V první etapě výstavby měla tato družina dvě setniny, po početním doplnění se struktura rozrostla na čtyři setniny. Po skončení organizačních prací, základního výcviku a stmelení, byla družina přesunuta 15. července 1919 do Dunajskej Stredy a vystřídala na pozicích prapor složený z opěšalých dělostřelců z Bratislavy.

Slovenští dobrovolníci z 1. a 2. setniny byli určeni k vystřídání 2. dělostřelecké setnině v Dunajskej Strede a 3. setnině zaujala pozice v Šamoríně. Organizačními a dislokačními změnami však bylo způsobeno, že dobrovolníci přestali existovat jako samostatná vojenská jednotka a její jednotlivé setniny nakonec sloužily jako zdroj pro personální doplnění ostatních pluků a útvarů. Nepřišla proto během své existence do přímého ozbrojeného konfliktu s maďarskými agresory a prováděla běžnou strážní službu na demarkační linii.

Tolik k čistě slovenským ozbrojeným dobrovolnickým formacím, které se podílely přímo či nepřímo vojenského obsazování Slovenska a na dalších bojích s Maďarskou rudou armádou.

A nyní se vrátíme zpět k dalšímu kolu obsazování Slovenska.

Jak jsem uvedl, cílem bylo naprosté překvapení nepřítele. K tomu mělo být použito obrněného vlaku jako jakéhosi útočného klínu, který měl prostě maďarské linie natvrdo prorazit. Pro případné poškození železničních kolejí nepřítelem, bylo ženistům určeno postupovat hned za obrněným vlakem. Průlomem v maďarských liniích potom měly postupovat další vlaky a nikde se nezdržovat. Po dosažení Popradu a vytlačení polského vojska za hranice měl postup pokračovat směrem na Spišskou Novou Ves a Levoču. Úkol chránit železniční trať a týlové spoje připadl náhradnímu tělesu Gardy Slovenskej slobody přemístěné z Uherského Hradiště do Ružomberku. Do Vrútok byla přemístěna jedna rota železničářů. Po odražení Poláků a obsazení Popradu mělo být zajištěno levé křídlo a mělo se postupovat na Spišskú Novů Ves

Současně byly vyslány dva oddíly na samostatnou misi:

- jeden prapor byl vyslán do Kežmaroku, velitel setník Zajíček, jak je uvedeno výše.

- jedna námořní rota dostala za úkol obsadit Trstené na Oravě

Nakonec podplukovník Hrbenský zavelel a akce započala skutečně 15. prosince 1918, kdy předvoj v čele s obrněným vlakem vsupěl do Popradu. Přijel tam v 11 hodin 30 minut. Tímto nájezdem byla maďarská posádka naprosto zaskočena a bez jakéhokoliv odporu město vyklidila a začala ustupovat na možnou linii obrany na říčce Gelnica. A protože z Košic dorazili posily, začali Maďaři budovat novou linii obrany až u Margecan. Tento příznivý vývoj umožnil plynulou přepravu dalších sil do oblasti a tak Hrbenského skupina poté přesně podle plánu 16. prosince dopoledne obsadila Spišskou Novou Ves a odpoledne Levoču.



Tento obrněný vlak měl být ten, který pomáhal prorazit obranu Maďarů na cestě na košoce a Poprad.

Dále bylo třeba zastavit pronikání polských jednotek na slovenské území i za cenu ozbrojeného střetu. Pláci postupovali směrem na Kežmarok a 17. prosince pronikli až do Spišskej Belej.

Velitelství v Uherském Hradišti vydalo jasnou instrukci, že chování Poláků je protiprávní a následoval rozkaz o.p.č. 1216/10, který Hrbenskému nařídil, aby ihned obsadil Podolinec, vyslal oddíl do Starej Lubovni a nekompromisně vyzval polské vojsko k okamžitému opuštění území Slovenska. Pokud by Poláci neuposlechli, měl použít veškeré prostředky k tomu, aby prosadil československý zájem. Naštěstí prvnímu konfliktu Poláci ve dnech 17. a 18. prosince svým ústupem za hranice sice zabránili, a Kežmarok a Podolinec obsadila Garda Slovenskej slobody, což už vlastně víme.

Když se 21. prosince na československé území vrátili, byli překvapeni dobře organizovanou obranou, a u Magurky je 1. prapor Gardy Slovenskej slobody rozprášil. Hrbenský nechtěl plýtvat časem a silami v neplodných bojích - Poláky nepovažoval za nepřítele a vše viděl jako nedorozumění.

Proto 24. prosince s polskými zástupci vyjednal provizorní demarkační čáru táhnoucí se od Javoriny a přes kótu 665, Richvald, ke kótě 1086, dále na Kamenku, Jarabinu, Malý Lipník k Andrejovce. Tato čára potom platila až do 14. ledna 1919, kdy se polské jednotky na rozkaz své vlády stáhly za hranice Slovenska.

V době kdy probíhaly tyto akce, kombinovaný prapor v čele se setníkem - kapitánem Jaroslavem Zajíčkem, jehož úkolem bylo krýt levé křídlo pplk. Hrbenskému, 14. prosince vyrazil z Vrútok a z chodu obsadil Kremnici. Jeho místo o pět dní později zaujala 19. prosince skupina praporníka Poráka, která se právě utvořila z takzvané vysokomýtské roty z Leopoldova, čáslavské roty z Trenčína a z brněnských zákopníků. Tato skupina následně zahájila postup na Zvolen - byl obsazen bez boje 21. prosince, a po něm byla obsazena Bánská Bystrica.

Později když jako posila dorazila jako posila jedna polní železniční rota, Porákova skupina obsadila Svätý Kríž nad Hronom - dnešní Žiar nad Hronom a Bansku Štiavnicu. Zároveň rota 30. střeleckého pluku se sokolskou rotou z Jaroměře pod velením nadporučíka Karla Ejema obsadila 5. ledna Lučenec. Na Oravě rota námořníků vykazující vysokou morálku a soudržnost - inu nejchlapovatější chlapi, jak by řekl jeden z našich bývalých kolegů - posílena rotou kladenských dobrovolníků, postupně do konce roku obsadila všechna důležitá místa v Župě, a zajistila železnici do polského Nového Targu.

Doposud vše co jsem popsal, bylo výsledkem činnosti domácího vojska a dobrovolníků. Jenže do vlasti už dorazily první transporty s československým zahraničním vojskem. Zde to byly italské legie s velícím důstojníkem, generálem Luigim Guiseppem Piccionem. Ten ze svým štábem dorazil 25. prosince 1918 do Kroměříže a převzal velení nad vším, co se odehrávalo na Slovensku. Velitelství vojsk na Slovensku pod velením plukovníka Schlöbla, které se přemístilo do Žiliny, bylo zrušeno a dostalo působnost nad svými vojsky v akci a status velitelství brigády.

Generál Piccione 27. prosince vydal svůj první rozkaz. Ten vycházel z operační směrnice z 9. prosince. Ale jelikož měl velící generál více sil než doposud, rozdělil akce na Slovensku mezi domácí vojsko a legionáře. Ti měli postupovat po jižní demarkační čáře a v případě potřeby svést boj se silnými skupinami maďarské armády.

Plukovník Schlöbl a jeho brigáda- nebrigáda potom měli dokončit to, co se jim tak dobře dařilo. Tedy dokončit obsazení železnice Žilina - Košice, průmyslová střediska, železniční a silniční uzly ve vnitrozemí Slovenska od pravidelných sil maďarského vojska a jiných ozbrojených sil.

A než se zde objevila první legionářská plnokrevná formace, na Slovensko dorazil 30. střelecký pluk, který právě dorazil na Slovensko. Jeho přítomnost byla okamžitě znát. Už 25. prosince obsadil Spišské Vlachy a Spišské Podhradie. Plukovník Schlöbl najednou věděl, že má dost sil na obsazení zbytku Slovenska ve svém úseku, hlavně Košic a Prešova.



Důstojníci 30. střeleckého pluku, podplukovník Beran je ten chlapík s bičíkem, čtvrtý z pravé strany fotky.

Vsuvka: 30. střelecký pluk byl prvním vojensky hodnotným československým pravidelným vojenským útvarem na území republiky. Skutečně to byl 30. střelecký pluk z Vysokého Mýta (v čele s pplk. Beranem), který se vrátil do Čech z Italské fronty dne 15. 11. 1918. Šlo o ucelený a spořádaný Rakousko-Uherský bojový útvar o celkové síle 1737 mužů, který si sebou kromě bojových zkušeností přivezl také relativně dobrou výzbroj a především výbornou kázeň a bojovou morálku. Kolega Zdeněk, z Vysokomýtského muzea, pokud si to přečte, bude mít radost a třeba ledacos doplní. Tento pluk se skvěle osvědčil na Italské frontě a bylo to znát i na Slovensku. Byl to totiž původní 30. pluk zeměbranecké pěchoty z tohoto posádkového města.

xxxxx

30. střelecký pluk za pochodu a jeho kulometná rota.

V následných bojích o Slovensko se velmi osvědčil a to dokonce tak, že i přes svůj cejch „rakouského pluku“ - pluk přestal své povinnosti vůči císaři plnit teprve několik dnů před koncem války, se mu dostalo mnoha oficiálních ocenění, kromě vyznamenání a pochval obdržel taktéž svolení nosit ve svém názvu jméno Aloise Jiráska. Slovo cejch se mi ani trochu nechtělo psát. Fuj. Pro mě to spíše punc, mít takový pluk v armádě. Ale tak to bylo vnímáno.

Italské legie v počtech 20 000 až 25 000 mužů a francouzské legie v počtu asi 9 000 mužů pak byly do ČSR přepraveny v rozmezí prosince 1918 až března 1919 především díky pomoci Itálie. Francie nebyla organizačně schopná vyslat ČSR legie domů. Naprosto neoddiskutovatelně zásadní pomoc do začátku poskytli Italové, kteří – ačkoli normálním jevem bylo posílat vojáky domů minimálně ozbrojené, případně jim byly zbraně při transportu Rakouskem odebírány- poslali 2 divize italských legionářů zpět do vlasti plně vyzbrojené, a to včetně dělostřelectva, jezdectva, ženijního vybavení, 300 nových nákladních a 2 obrněných automobilů.

A zpět ke Košicím a Prešovu.

K tomuto úkolu byla vytvořená nová skupina včele s podplukovníkem Františkem Beranem, která se skládala jak z nově příchozích jednotek na Slovensko, byly do ní vyčleněny
2 prapory 30. střeleckého pluku,
půlprapor 21. pěšího pluku
dvě baterie dělostřelectva – tak i z těch oddílů, které vyčlenil pplk. Hrbenský:
prapor 1. pěšího dobrovolnického pluku,
Pluk Slovenskej slobody,
jezdecká švadrona ze
7. dragounského pluku a obrněný vlak.
To byly velké síly.

Pplk. Beran své síly rozdělil, většina jeho vojska postupovala na Košice a zbylá část (jeden a půlprapor) postupovala ze Spišského Podhradí přes Široké na Prešov. Ve dnech 26. a 27. prosince 1918 byly dokončeny přípravy. V cestě stálo kolem 1 800 maďarských vojáků, 8 kulometů a jedna dělostřelecká baterie.

Prešov byl 28. prosince obsazen bez boje. Předvoj hlavního tělesa – část 30. střeleckého pluku a jezdecká švadrona – narazil u Margecan na maďarskou obranu. Jenže Maďaři nedocenili sílu možného československého úderu a jejich odpor byl rychle rozbit. Už první den dorazily hlavní síly do Obišovců. Zde Beran neváhal a poslal do Košic dva své důstojníky jako parlamentáře.

Plukovník Schlöbl nechal svého náčelníka štábu zapsat, že akce na Košice začala velmi slibně, u Margecan Maďaři utrpěli porážku, více než 100 jejich vojáků - mezi nimi i 12 důstojníků bylo zajato. A zde to věci vstoupil generál Piccione tím, že aniž by se zatěžoval stavem na bojišti, které bylo od jeho velitelství v Kroměříži asi tak 350 kilometrů daleko, zakázal jakýkoliv další postup na Košice.

Podplukovník Beran se rozhodl tento rozkaz ignorovat. Věděl, že místní velitelství maďarských sil v Košicích nemá dost sil ani vůle klást účinný odpor a rozhodlo se vydat toto významné město bez boje. A tak se 29. prosince maďarské velitelství zvedlo a přemístilo se do Nyíregyházy. Ten samý den československé jednotky bez jediného výstřelu Košice obsadily. Plukovníci Schlöbl a Beran prokázali cit pro morálku vojáků a první do města vstoupil Pluk Slovenskej slobody. Košice tak byly obsazeny i přes výslovný zákaz nového vrchního velitele generála Piccioneho – plukovník Schöbl jednal z vlastní iniciativy.



Vojáci pluku Slovenskej slobody v Prešově, leden 1919

Obsazením Prešova Košic skončila samostatná činnost jednotek domácího československého vojska při obsazování Košic. Za 7 týdnů jeho slabé síly dokázaly obsadit plné dvě třetiny Slovenského území. Plukovník Schlöbl a jeho velitelství opustilo na počátku ledna Žilinu a přemístilo se do Košic. Řízení všech bojů na Slovensku už převzaly Piccione a hlavní úkoly už čekal na italské legie.

16. ledna 1919 bylo zřízeno Zemské vojenské velitelství v Košicích. Jeho velitelem se stal právě plukovník Schlöbl. Jeho úkolem bylo vybudovat v reálně přípustném času náhradní vojenská tělesa a zahájit odvody z území Slovenska pro doplňování bojujících domácích vojsk i legionářských jednotek. Ze sil které zde z domácího vojska byly vytvořeny dvě brigády.

První brigáda pod velením podplukovníka Hrbenského sloučila všechny síly domácího vojska na východním Slovensku.

Třetí brigáda potom sloučila pod velením plukovníka Šembery všechny síly na Oravě a v Pováží a v údolí Nitry.

Jediný úkol co těmto brigádám zbyl, bylo už jen obsazení Zemplínské a Šařišské župy.

[Pátrač]

Kapitola pátá: POSLEDNÍ ETAPA VOJENSKÉHO OBSAZOVÁNÍ SLOVENSKA.

Tato poslední fáze obsazování slovenského území se již mohla plně řídit směrnicemi vydanými vrchním velitelstvím československých vojsk v Praze ze dne 9. prosince 1918. Jednalo se tedy převážně o akci pluků italských legionářů, kteří se do Československa vraceli s menším zpožděním od poloviny prosince.

Dne 23. prosince právě s příjezdem italských legionářů převzal vrchní velení čs. vojsk na Slovensku italský generál Luigi Piccione, který velel našim legionářům od října 1918.

K úkolu obsadit zbývající území jižního Slovenska vydal svůj rozkaz číslo 1., ze dne 27. prosince 1918. Tímto rozkazem rozdělil svůj legionářský sbor na dvě části – 6. a 7. divizi italské legie Rozkaz stanovil tyto základní úkoly pro obsazení slovenského území podél Pichonovy demarkační čáry takto:

7. divize italské legie měla obsadit západní úsek od Devína až k Pinciné, místa východně od Lučence. Divize měla dva pluky, číslované 31. a 32.

6. divize italských legií se skládala z pluků číslo 33., 34. a 39.zvědného, a její východní úsek se rozkládal od Pinciné až k Užhorodu.

Způsob provedení nechal generál Piccione na jednotlivých divizních velitelích. Určen byl pouze začátek operace a to na 30. prosince, 1918, a to tím že tento den má být dnem zahájení akcí k obsazení Bratislavy. Tímto dnem tedy začala poslední etapa vojenského obsazení Slovenska.

7. divize italských legií dorazila na Moravu jako první, a východištěm k postupu na Slovensko pro ni byl prostor Hodonín - Šaštín. Nejdůležitějším a zároveň nejtěžším úkolem bylo obsazení, v horším případě dobytí Bratislavy, svěřené jejímu 33. pluku. V Bratislavě se totiž nacházely jednotky pravidelného maďarského vojska a dal se očekávat tvrdý odpor.
33. pluk italských legií měl obsadit Bratislavu a úsek podél Dunaje od Bratislavy až ke Zlatné
39. pluk italských legií - zvědný, měl obsadit zbytek Dunaje a území okolo dolního toku řeky Ipeĺ
34. pluk italských legií měl obsadit lučenecký úsek s hlavními body Šahy - Lučenec - Pinciné.



Československý legionář Josef Chroust od 39. pluku zvědného píše domů. Další z mnoha pokladů polních plukovních pošt.

Dne 30. prosince 1918 33. pluk italských legií vyrazil. Během prvního dne postupu padla do československých rukou po krátkém boji Devínská Nová Ves, železniční stanice v Lamači, Kamzík a Malínský vrch. Bratislava byla na dohled. Další postup byl z rozkazu generála
Piccioneho o jeden den odložen, i přes žádosti bratislavských parlamentářů a civilních zástupců o vstup do města. Pluk se zastavil na linii Devín - Lamač - Kamzík - Malínsky vrch, a čekal co Picione vymyslí.

Rozkaz ke vstupu do Bratislavy italský generál vydal až v poledne 1. ledna 1919. Ve večerních hodinách 1. ledna 1919 tedy vstoupily jednotky 33. pluku italských legionářů do Bratislavy a s minimálními ztrátami ji po krátkém boji obsadily. Hlavní nepřátelské síly totiž po předešlém vyjednávání ustoupily přes řeku do Petržalky, a tak československým jednotkám kladly odpor pouze malé skupinky Maďarů, které byly brzy přemoženy.

Podle hlášení generála Picioneho ze dne 3. ledna 1919 bylo obsazení různých vojenských a civilních institucí v Bratislavě poměrně jednoduché, doprovázené pouze malou vojenskou aktivitou. Nejtužší odpor kladla maďarská jízda v okolí Nobelovky, což byla továrna výrobu dynamitu a dalších výbušnin. Generál ocenil i to, že maďarské úřady byly vstřícné a zajistily jak vydání zbraní, tak i potřebnou pracovní součinnost.

Následně pluk zahájil podél svého úseku Pichonovy linie energický postup a během dalšího týdne svůj úkol dokončil, a obsadil Zlatnú. Celá akce, včetně dobytí Bratislavy, stála pluk pouhé 4 zraněné vojáky. To je výsledek, který předčil všechna očekávání.

39. pluk italských legií - zvědný, vyrazil za svým úkolem až 5. ledna 1919 a to přímo z už obsazené Bratislavy. Jeho postup byl poznamenán ještě menšími potížemi. Za sedm dní pluk obsadil téměř bez odporu celý svěřený úsek, sestávající mimo jiné z Nových Zámků a Parkan, dnešní Štúrovo, obsazeno 9. ledna a 10. ledna obsadil Komárno. Dne 12. ledna 1919 byl jeho úkol splněn a to bez jakéhokoliv boje.

xxxxx

Nové Zámky letecky v roce 1919 a hlídka vojáků italských legií v Nových Zámcích

34. pluk italských legií se dostal do prakticky shodné situace, který s výjimkou krátkého boje v Rapovci – při němž bylo zajato 63 maďarských vojáků, včetně 12 důstojníků. Na úseku tohoto pluku ale byla poprvé porušena dohoda o průběhu demarkační čáry. Generál Picione nařídil obsadit území za demarkační čarou četně několika měst na jižním břehu Iplu - tak daleko, aby železnice která tudy vede, byla celá v rukou československé strany.

Oba pluky 6. divize dorazily na Slovensko až koncem rok u 1918. Při přesunu legionářského sboru tvořila 6. divize italských legií zadní voj. Následně byla celá divize přesunuta do prostoru Popradu. Jeho úsek demarkační linie byl rozdělen na dva podúseky a každý pluk tak dostal své úkoly.

32. pluk italských legií zahájil svůj postup na demarkační čáru dne 8. ledna 1919 a to ve třech proudech.

1. prapor postupoval přes Vernár na Telgárt, což je dnešní Švermovo, odtud na Muráň, Tisovec a Rimavsků Sobotu

2. prapor a 3. prapor postupovaly společně přes Košice do Čane a zde se 2: prapor se oddělil na samostatnou osu postupu a obsadil úsek mezi Moldavou a Čaňou

3. prapor postupoval dál a nakonec obsadil prostor mezi Ždaňou a Lastovci.

31. pluk italských legií už 11. ledna dorazil do Michaloviec a 13. ledna do Užhorodu. Obsazení vlastní demarkační linie podél řeky Uhu provedl 1. prapor tohoto pluku do 18. ledna 1919 bez vážnějších problémů. Tímto celá 6. divize italských legií splnila úkol.

Dne 29. ledna 1919 bylo obsazování jižní části Slovenska po demarkační čáru obsazena. Odpor byl minimální a to se třeba při obsazování Bratislavy počítalo, že nepřátelské síly ve městě a okolí se odhadovali v počátku na 10 000 až 15 000 mužů. Očekávalo se, že například obsazení Nobelovky bude velmi těžké, mělo ji bránit 200 mužů a 10 děl. Posádka v Devínskej Novej Vsi měla mít 280 mužů, 5 kulometů a 4 děla. Posádku města mělo tvořit nedávno povolaných 5 ročníků náhradních praporů od 72. pěšího pluku - 1 000 mužů a od 13. honvédského pěšího pluku 840 mužů. Jenže jejich počet se dezercemi denně snižoval. Vše nakonec bylo jinak.



Dynamitka v Bratislavě, místo očekávaných těžkých bojů, naštěstí to bylo jinak

V době kdy došlo k postupnému, ale energickému obsazení jižních oblastí Slovenska, domácí vojsko bez vážnějších problémů obsadilo poslední území dle svého úkolu. Tedy Šarišsku a Zemplínsku župu. Část těchto území obsadil 30. střelecký pluk, ale hlavní zásluhu má 1. pluk Slovenskej slobody.

Do konce ledna 1919 tak bylo obsazeno vše, co bylo v daném stavu politického procesu vzniku První republiky na Slovensku možno. Za vojáky přicházelo četnictvo, úředníci, ajzboňáci a další prvky nové státní moci. Následně byly rozpouštěny dobrovolnické jednotky a byla zrušena Slovenská národní rada a její odnože po celém slovenském území.



Takto vypadala mapa Československa po všech bojích s vnitřními a vnějšími protivníky. Stálo to za to.

ZÁVĚR

Zde dám pár slov, která nezazní v našich ani slovenských pracích na toto téma často, ale myslím si, že by zaznít měla. V úvodu jsem popsal jakousi genezi - a to jen velmi obecnou - vývoje na území Horních Uher, které dnes po několika válkách, politických veletočích a dvou rozpadech společného státu Čechů a Slováků, tvoří dnešní suverénní stát Slováků, Slovensko.

O Slovensko naše země svedla několik válek. Pro tu malou co jsem popsal já a kolega Zemakt z ní vypíchl jednu zajímavost a excelentně a velmi podrobně ji rozepsal, a druhou, která následovala hned po té první, s maďarskou Rudou armádou a současně se Slovenskou republikou rad. Co tu první a druhou válku provázelo a dnes se o tom píše málo? Je to samo myšlení a chování Slováků, jelikož Slovensko a jeho obyvatelstvo byli tím, o co se bojovalo, a o co obě armády a jejich dobrovolnické posily bojovaly a prolévaly krev.

Primo: Především je nutné uvědomit si postavení samotných Slováků. Na rozdíl od Čechů, Slováci nikdy neměli samostatný a samosprávný stát s jasnými hranicemi. No měli, ale je to dávná minulost. Myslím tím Pribinova knížectví. Proto bylo v rámci diplomatických jednání na mírové konferenci v Paříži nutné stanovit samotné hranice Slovenska. Což byl problém. Přitom pro vojeské aktivity aktuálně a v budoucnosti to byl zásadní krok. Teritoriální vymezení území bylo nezbytnou podmínkou pro to, aby na Slovensku vůbec mohla být prosazována autorita ČSR. Hranice Slovenska byly po složitých jednáních na Pařížské konferenci několikrát nově vymezovány a demarkační čára mezi oběma armádami se tak několikrát změnila. To jsem ukázal na mapce, kterou jsem do práce vložil.

Secundo: Slováci byli národem, který byl systematicky utlačován vládnoucími Maďary, a metodicky z nich byla utvářena podřadná vrstva společnosti. Základem bylo bránění jim v přístupu ke vzdělání a tím i k významnějším místům ve státní správě. Ta obsadili Maďaři či pomaďarštění Slováci, kteří byli ve svých praktikách vůči obyčejné slovenské populaci maďarštění než samotní Maďaři. Tato separace od možného úspěchu zahrnovala nejen klasická místa na úřadech, ale také na železnici, poště a podobně. Vždy šlo o tak řečeno vážené instituce pod penzí. Třeba na železnici Slováci vykonávali především práce posunovačů, nakladačů, a další, ale výše se nedostali. Tato skutečnost činila při obsazování Slovenska vážné potíže, anžto československá armáda se při svých přesunech často setkávala se sabotážemi na dráze. Maďarští železničáři schválně zpomalovali či znemožňovali vypravování a pohyb vlaků přepravujících ČSR vojáky.

Tertio: Vše výše uvedené mělo za následek, že na Slovensku nemohla být o nějakém národním vědomí, natož pak o vědomí příslušnosti k národu československému, žádná rozumná řeč. Ti, co měli nějaké národní povědomí, se považovali za Slováky, a umělý národní konstrukt - čechoslovakismus - nechápali. Je tedy jasné, že Slováci na Slovensku měli minimální vliv a tím i minimální zásluhu na tom, že nějaké Československo vzniklo. Zde je vidět vliv slovenské emigrace v USA a asi nejvíce samotný Milan Rastislav Štefánik, velmi výjimečná a v Paříži velmi vlivná osobnost. Na Slovensku samém bylo národní uvědomění statisticky vzácnou výjimkou. Z toho potom vyplývá počáteční nedůvěra a někdy i strach obyčejných Slováků vůči nově příchozím československým vojenským součástem.

Kvarto: Velmi významným faktorem při obsazování Slovenska byl počet zde žijících Maďarů. Maďarské obyvatelstvo tvořilo významnou část obyvatel, především ve městech, což z jejich obsazení vždy vytvářelo možnost vojenské operace. Bratislava měla v té době podle odhadů asi 77 tisíc obyvatel, ale z toho jen 11 tisíc Slováků. Českoslovenští vojáci se tak po příchodu domů nadšeně vítáni. Vždyť se domů vrací našich chlapci. Na Slovensku propadali do bezradnosti. Po jejich příchodu na Slovensko je uvítala chladná nedůvěra a nezájem Slováků, pro které byli cizinci, a jako vyšší stupeň otevřené nepřátelství ze strany Maďarů. Pro mnoho vojáků z Čech a Moravy to bylo trpké zklamání. Jak to vnímal nejeden z nich?
Velká válka skončila. Místo aby šel domů k rodině, pokračoval ve válce na Slovesnku, kde očekával bratrství a spolupráci. A ono nic. Logicky morálka šla dolů: proč umírat za někoho, kdo si to možná nepřeje a hlavně, nedokáže to ocenit? Velký vliv na logickém rychlém úpadku morálky také mělo to, že vojsko muselo plnit otravnou policejní a strážní činnost, ke které vojáci nebyli vycvičeni a která opět nesplňovala původní očekávání o „osvobozování utlačovaných bratrů.“ To byly hlavní důvody, proč byla morálka některých útvarů československého vojska na nižší úrovni než by bylo žádoucí. Zásadní roli to potom sehrálo v průběhu druhé války s Maďarskem.

Kvinto: Neočekávaným problémem se stalo náboženství. Slováci jako upřímně věřící katolíci na jedné straně a přicházející převážně „ateistické“ jednotky ČSR vojska na straně druhé. Došlo k mnoha neshodám a konfliktům, které vznikly v situaci, kdy čeští vojáci jevili vlažnost k náboženským zvykům Slováků. V těch pak takové konflikty jen prohlubovaly nedůvěru k „novým cizincům“. Co když nejsou o nic lepší než Maďaři?

Sexto: Objektivně je nutné přiznat, že i ze strany příslušníků československého vojska docházelo k případům rabování a násilí na obyvatelstvu. Jak Maďarském, tak i Německém a pro budoucnost nejhůře i na Slovenském. Tyto jevy však byly problémem především u dobrovolnických útvarů z počátečních období obsazování Slovenska. Později dopravené italské a francouzské veterány- legionáře nelze z většího násilí na obyvatelstvech obviňovat, i když zcela jistě se i oni dopouštěli přehmatů. Hrubého násilí na obyvatelstv se však zcela pravidelně dopouštěla Maďarská vojska, regulérní i dobrovolnická.

Na rozdíl od armád maďarských bylo vojsko ČSR přeci jen schopné zabezpečit ve vládnoucím všeobecném chaosu relativní klid a pořádek. To byl také ten nejdůležitější faktor, díky kterému se slovenské obyvatelstva nakonec přiklonilo na stranu Čechů a nově vznikající samostatné Československé republiky.
I když jak je nám známo z historie po roce 1918, Slováci se s Československem zcela neztotožnili. Měli pocit a přiznejme si to, že do jisté míry oprávněný, že nejsou rovnoprávný partner Čechů v naší zemi.

Je zde ale jedna otázka, kterou plošně opomíjí snad všichni. Jak to bylo v průběhu těchto událostí s Karpatskými Němci, takzvanými Mantáky? V roce 1910 jich na území dnešního Slovenska žilo 198 000. V době popisovaných událostí jich mohlo být méně, ale ne nějak zásadně. Jaké byly jejich postoje, komu stranili, kam se zapojili nebo koho odmítali? Možná kolegyně Stuka by mohla do tohoto problému v nést trochu světla.

Pro kolegu Zemakta: pokud jsem se někde dopustil duplicity s Tvojí skvělou prací, nebylo to ničím jiným, než že se obsahy našich prací prolnuly. Nijak jsem tím nechtěl snížit Tvoje dílo, jelikož to u tak kvalitní práce ani nejde. Pátrač.

Použitá literatura.

TOMÁŠEK, Dušan. Nevyhlášená válka: Boje o Slovensko 1918-1920.Praha, 2005.
BÍLEK, Jiří a kol. Vojenské dějiny Československa. III. díl. Od roku 1918 do 1939. Praha, 1987.
GALANDAUER, Jan. Vznik Československé republiky 1918: Programy, projekty, předpoklady. Praha, 1988.
HRONSKÝ, Marian. Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava, 1998.
CHALOUPECKÝ, Václav. Zápas o Slovensko 1918. Praha, 1930.
KALVODA, Josef. Genese Československa. Praha, 1998. ISBN 80-85846-09-8. KOVÁ Č, Dušan. Dějiny Slovenska. Praha, 1998.
PEROUTKA, Ferdinand. Budování státu.I. a II.3. vydání. Praha, 1991.
RYCHLÍK, Jan. Češi a Slováci ve 20. století: Česko-slovenské vztahy 1914-1945. Bratislava, 1997.
GALANDAUER, Jan. Čechoslovakismus v proměnách času. Od národotvorné tendence k integrační ideologii. In Historie a vojenství. 2. Praha, 1998.
HRONSKÝ, Marián. Slovenská a maďarská politika pri vzniku Československa. In Moderní dějiny. Sborník k dějinám 19. a 20. století. 3. Historický ústav. Praha, 1995

[Aaron Goldstein]

Děkuji za úžasný článek... A klaním se... hluboko...

[Stuka]

Prvé kolo? Budú aj ďalšie?

Ešte to nemám prelúskané, ale zareagujem na

v jeho článcích se údajně objevovaly i první náznaky antisemitismu. Zde bych viděl prostor pro kolegyni Stuku.

Tuším kde sa objaví antisemitizmus, tam mám priestor.

Ešte skôr sa prvé náznaky objavili. Ja ich ale antisemitizmom nenazývam. V r.1910, keď Tiso pôsobil ako kaplán na chudobných Kysuciach v dedine Ošcadnica spolu s dekanom založil hospodársky svojpomocný spolok, ktorého cieľom bolo oslobodiť dedinčanov od miestneho úžernického obchodníka.

Aby som len v krátkosti priblížila pozadie:
Pred prvou svetovou vojnou sa slovenské obyvateľstvo prevažne živilo ťažkou manuálnou prácou, na rozdiel od Židov, ktorí obchodovali, priekupníčili, pálili alkohol a úžerníčili. Práve priekupníctvo a úžera bola mnohým tŕňom v oku a označovali Židov za pijavice, ktorí žijú z práce iných a sami nevytvárajú žiadne hodnoty iba zhŕňajú peniaze. Židia boli šikovní aj v právnických otázkach a ľahko oklamali dedinčanov pri obchodoch alebo im podstrčili podpísať zmenky, o ktorých dedinčania nevedeli, čo znamenajú. Ľudia potom prichádzali o všetok svoj majetok. Židia napríklad aj falšovali peniaze alebo skupovali tovar a predávali ho potom za drahšie. Maďarská šľachta radšej podporovala Žida, prenajali mu napr. krčmu, pretože vedel zaplatiť vyšší nájom a zarobiť. Odtiaľ len krôčik k tomu, že Židia prevažne hovorili po maďarsky a mali maďarskú národnosť a keďže boli aj lekári, učitelia, remeselníci a Maďari si ich brali aj do úradov, pomohli k maďarizácii slovenského národa. Neskôr vlastnili mnohé podniky, liehovary, píly, mlyny, kúpele atď. Ak slovenská inteligencia a národovci chceli vymaniť slovenský národ z negramotnosti a opilosti, podporiť podnikanie a patriotizmus, nutne museli mať voči Židom negatívny postoj, ale nevyzývali k útokom proti nim. Snažili sa zamedziť ich úlohu pri šírení alkoholického moru, úžery a maďarizácie. Teda aspoň v časoch, keď bol Tiso mladý.

Židia boli vcelku akceptovaní. Tým, že vlastnili obchody a mnoho domov a zakladali priemyselné podniky hrali dôležitú úlohu v hospodárskom živote. Prispeli k vzrastu zamestnanosti. Až keď sa prihlásili o slovo aj národnostné problémy a riešenie slovensko-českých a slovensko-maďarských otázok, potom sa objavujú aj podnety k protižidovským útokom a oživuje sa odveká zakorenená nedôverčivosť voči Židom, vyťahuje sa zasa ich chamtivosť, úžera, spolčenie sa s Maďarmi atď. Okrem toho, to čo sa dialo v Rusku, mali za následok židoboľševici - taký bol názor.

Čo sa týka Mantákov, nesprávne takto označuješ všetkých Karpatských Nemcov. Mantákov bolo tuším namenej. Boli tu aj Spišskí Sasi, Habáni atď. Úspešne sa pomaďarčovali a nebrali to ako rušenie svojej etnickej príslušnosti. Preto napr. v BA je toľko starých ľudí, ktorí hovoria plynulo nemecky aj maďarsky.

[Pátrač]

Stuka - tak jsem to rozhodně nemyslel, ale předpokládám, že jestli je na Palbě někdo schopen toto tvrzení objektivně posoudit jsi to Ty. Tvá práce o těch obrazech a tom šíleném soudu na mě udělala hluboký dojem a myslím si, že toto tvrzení vztažené na uvedené období Jozefovi Tisovy není úplně korektní. A rozhodně to byl významný představitel snahy udělat ze Slováků národ a dát jim jejich rovné místo v novém státu.

Slovenští Němci: Já vycházel v této připomínce napřiklad z tohoto: https://sk.wikipedia.org/wiki/Karpatsk%C3%AD_Nemci a z naší české mutace, kde to tak nějak splývá. Jestli o nich víš něco navíc, nestálo by to za pár řádek?

[Zemakt]

Ale naopak Pátrači, jsem velmi rád, že jsi se toho ujmul zrovna ty. A zdali jsem tě k tomu vyprovokoval já, tak se musím poplácat po rameni. Neboť tato práce a obecně toto období, je to co tady dlouhodobě chybí. Je to velmi, ale velmi zajímavá a inspirující doba. Takže za mne v pohodě a těším se na pokračování a to bude mazec, předpokládám.

Jinak z vánočního módu jsem se už konečně dostal tak dělám na těch námořníkách, no. Pracovně si dávám max. dva týdny. Tady je malej vzorek, ostatně psal jsi o tom také, tak pro srovnání

V důsledku výše uvedeného, tedy 16. listopadu pod vedením neúnavného por. Kubáta zvedá kotvy 1. setnina námořníků o síle 150 mužů a 4 důstojníků. Jako palebný posilový prostředek nechybí mezi čtyřmi četami setniny, kulometné oddělení se 4 TK. Velením jednotlivých čet byli pověřeni: dr. Stocký, freg. por. J. Havlíček, nám. kadet Kalous a lodní mistr Chadima. V této souvislosti se dá s velkou pravděpodobností předpokládat, že zřejmě jediným ve velení pěchotního útvaru odborně fundovaným důstojníkem byl pouze velitel kulometného oddělení por. nám. pěchoty v záloze F. Rybák.
Bezprostředně po příjezdu na slovenské území zamířili námořníci do oblasti Púchova, kde zaujmuli postavení jakožto severní krytí trenčínské operační skupiny. Setnina tak prakticky jistila přístupy k samotnému Trenčínu. Hlavním protivníkem námořníků na tomto směru, byla především silná posádka Žiliny skládající se z několika set příslušníků maďarské národní gardy.
K prvnímu kontaktu a zároveň tak k prvnímu bojovému vystoupení čs. námořníků na území Slovenska došlo 5. prosince 1918. V tento den brzy po ránu vyrazil ze Žiliny oddíl maďarské národní gardy, za účelem průzkumu Veľké Bytče a blízkého okolí. Bohužel pro ně, u Kotešové narazili gardisté na „první námořní“, kdy následující šarvátka učinila dalšímu maďarskému postupu rázný konec. Oddíl gardy následkem srážky ztratil čtyři padlé muže, z toho dva velící důstojníky bratry Gyërgyovi. Dále námořníci zajali 17 příslušníků mužstva a ukořistili 4 kulomety, přičemž utržili ztrátu pouze dvou raněných. Průběh boje musel být opravdu dost jednostrannou záležitostí, neboť prchající gardisté se zastavili až v Košicích. Druhého dne na to, vstoupila čs. vojsko vč. námořní setniny do již od nepřátelského vojska prosté Žiliny. Následně zde mariňáci zůstali několik dní posádkou.

a jestli se neurazíš tak pár poznámek:

Navíc ani Rakouská republika, ani ta Maďarská neřešily rozštěpení svých obranných možností tím, že by zavrhly až do konce války bojující vojáky jako nevhodné pro budoucí armádu a postavila vše na legiích, které měly být základem nové armády a ti druzí jen trpěné zlo. Přesto se nakonec všech aktivit pro vojenské upevnění nového státu účastnili jak legionáři z Itálie a Francie, tak i příslušníci domácího vojska.

Zde bych si dovolil nesouhlasit, tento názor je tak nějak všeobecně přijímán a volně šířen, ale bylo tomu doopravdy? Částečně ano, totiž mediálně byli nejvíce slyšet ti největší řvouni a rakušákobijci. Dovolím si tvrdit, že právě od médií se to dále šíří až do současnosti, neříkám že občas nějaké přestřelky či konflikty se nestaly, to jistě ne. Skutečnost v reálu byla však taková, že na MNO, ale i ve vedení jednotek seděla spousta bývalých c. a k. důstojníků a nějaký čas tam tito lidé zůstali. A spousta jich tam zůstala i do Mnichova, žádné čistky se nekonaly. Naopak našli se i tací vysoce postavení kteří v legíích spatřovali spíše problém. Ostatně na legiích nikdo nic nestavěl a nikdo nechtěl stavět nic na domácím vojsku. Šlo se cestou unifikace, tedy českou cestou. Legie dobře posloužily jakožto nositelé dosud neexistujících tradic čs. vojska, nicméně byly stejně důkladně rozprášeni jako bývalé náhradní tělesa českých c. a k. pluků. Přičemž systém doplňování zůstal rakouskouherský. Větší množství odchodů bývalých c. a k. důstojníků v průběhu let spíše přičítám pouhé generační obměně.

Tato improvizace, z pohledu dnešní doby sehrála velkou roli. Určitá část Slovenska viděla aktivního a ukázněného československého vojáka a tím i státní moc nového státu.

No, ona to zase taková paráda s tím ukázněný vojákem nebyla, zrovna tebou několikrát zmíněný 1. čs. dobrovolnický pluk byl silně problémová jednotka. Kterou později, když mohli raději rozpustili. Spíš mi to zavání takovou latinou, obecně bych to spíš viděl, že čs. voják se v chování moc nevymykal průměru té doby.

Velitelství plukovníka Schöbla v Uherském Hradišti měl za sebou a svými vojáky nemalé úspěchy a plukovník věřil sobě i svým jednotkám. Nyní měl hrát jen jakoby druhořadou roli a jeho hlavní úkol byl vytvořit se sil doposud bojujících na Slovensku jednu „Slovenskou brigádu“, a měl zajistit trať Žilina - Poprad - Košice.

Byť s tebou sdílím určité rozhořčení, je nutné k tomu přistoupit s chladnou hlavou. To jest: bojová hodnota armádního sboru neměla v tuto dobu v čs. vojsku obdoby, na jižním slovensku byl předpoklad mnohem silnějšího odporu a plus hledisko italského důstojnického sboru ve vedení.

30. střelecký pluk za pochodu a jeho kulometná rota.

V následných bojích o Slovensko se velmi osvědčil a to dokonce tak, že i přes svůj cejch „rakouského pluku“ - pluk přestal své povinnosti vůči císaři plnit teprve několik dnů před koncem války, se mu dostalo mnoha oficiálních ocenění, kromě vyznamenání a pochval obdržel taktéž svolení nosit ve svém názvu jméno Aloise Jiráska. Slovo cejch se mi ani trochu nechtělo psát. Fuj. Pro mě to spíše punc, mít takový pluk v armádě. Ale tak to bylo vnímáno.

a zase . Třicátníci byly dokonce hodnoceni jako nejlepší útvar domácího vojska v bojích na Slovensku.

Naprosto neoddiskutovatelně zásadní pomoc do začátku poskytli Italové, kteří – ačkoli normálním jevem bylo posílat vojáky domů minimálně ozbrojené, případně jim byly zbraně při transportu Rakouskem odebírány- poslali 2 divize italských legionářů zpět do vlasti plně vyzbrojené, a to včetně dělostřelectva, jezdectva, ženijního vybavení, 300 nových nákladních a 2 obrněných automobilů.

Ano, ovšem také za to dostali zaplaceno. Tedy v případě domobraneckých praporů stoprocentně, v případě legií zřejmě také.

[Pátrač]

Zemakt - já jsem se omezil na období o konce ledna 1919. V té době se ještě vážně uvažovalo o tom, že naše země nebude mít žádnou pravidelnou armádu ale jakési milice. Hluboká nedůvěra části politické reprezentace vůči všemu rakousko-uherskému je myslím doložena naprosto věrohodně. Ale má to logiku - těžká perzekuce mnoha těchto lidí v průběhu války nemohla vyvolat nic jiného. O mnoha lidech z bývalé armády ve službách nové armády a státu vím, o některých jsem psal a o jiných možná budu.

Dnešní tisk se tím moc nezabývá, ale podívej se na některé materiály ČSOL. Otázka unifikace je otázkou až po příchodu generála Pelého a jeho lidí a na Palbě jsem o tom napsal mnoho a mnoho.

Odsunutí uherskohradišťáků jakoby na druhou kolej já osobně nepovažuji za problém, tam kde se nacházeli měli vše co potřebovali a své odvedli. Sílu italského legionářského sboru vidím stejně jako Ty a jsem přesvědčený, že právě tato síla zajistila že to Maďaři v tomto kole odpískali.

Co se týká 30. střeleckého pluku musím napsat Zdenkovi do Vysokého Mýta. Třeba nám sem dodá více informací. Pro mě to je pluk jako kvalitní víno. Zkušený, vyzrálý, vedený dobrými veliteli a zde bych viděl i toho ukázněného aktivního vojáka.

Předpokládám že zaplaceno bylo vše, ale to není důležité, jelikož je to naprosto normální. Jde o to, že to Italové takto udělali a nebylo potřeba napřed pro sbor řešit zbraně, munici, vybavení a přepravní kapacity, ale že mohl vyrazit plnit úkoly. To bylo to hlavní. Faktor času zde hrál pro nás a proto se těm lidem od legií dařilo tak dobře jak dařilo. Jejich on-line obsazení celé jižní linie de facto bez boje je dodnes nedoceněno. Moje babička by řekla, že sbor frčel jak šístá od Brna.

EDIT: a opravdu za to můžeš Ty , že jsem se do toho pustil

[Zemakt]

Ok, jenom jsem chtěl drobet poukázat, že na můj vkus se až příliš poukazuje na jakýsi hon čarodějnice, přičemž to tak horké nebylo. Vždyť i ten otec unifikace byl "rakušák" jak poleno a pracoval na ní systematicky již od prvních dní převratu.

K třicátníkům, onoho hodnocení jakožto nejlepšího pluku v rámci slovenské kampaně se dostalo z úst prvorepublikového historika Zdeňka Ježka, plk. gen. št. v.v..
Existuje o nich i specializovaná publikace, bohužel prakticky nesehnatelná.

Ohledně těch Italů, ještě je třeba brát v potaz, že za onou nezištnou pomocí. A to nemyslím ironicky lze ještě spatřovat rozšíření jejich vlivu do střední evropy. To jak to dopadlo je věc druhá.

Mám to chápat, že druhé kolo nebude?

Každopádně ještě jednou díky práci budu muset projít ještě jednou.

[Pátrač]

No já chtěl zpracovat to, co je v placu. Válku maďarskou Rudou armádou a Slovenskou republikou rad jsem se zatěžovat nechtěl, anžto je to práce na tři měsíce. Ale nevylučuji nic. Ono mě to dost zaujalo a je s čím pracovat.

Ale nyní mě čeká hodně těžká přednáška v Prostějově a musím dát dokupy celou prezentaci, nacvičit přednes, vychytat chyby a vyhnout se trestnímu stíhání. A nebo naopak se do toho trestního stíhání pustit, já nevím. Uvidíme.

[Rase]

Děkuju za článek
Jestli budeš psát článek i o bojích s maďarskou Rudou armádou, tak třeba najdeš něco užitečného tady: http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=215&t=4698
Celkově je zajimavý i Maďarský pohled na tyhle události, přeci jen se tam děla spousta divokých věcí + se zde několikrát snažil uchytit excísař Karel. Navíc měli plné ruce práce s pohraničními boji proti Rakušanům, obdobně proti Jugoslávcům na jihu, v Sedmihradsku proti Rumunům atd. Vojsko sice měli lépe vyzbrojené a větší než my, ale taky měli problémy jinde (proti nám nebojovaly tak kvalitní jednotky). Navíc politická situace v zemi byla hodně napjatá, tak nemálo vojáků muselo dělat pořádek i v Budapešti. Hospodářská situace na konci války, byla příznivější v Zalitavsku, přeci jen Uherský parlament škudlil potraviny a vyváželi do Předlitavska jen minimum. Problémy byly taky s uhlím (byla zima) atd. Celkově tyhle boje nejsou jen o bojích, ale je třeba počítat i celkovou situaci, v niž bylo R-U (nástupnické státy) na konci války.
V ČSR byly i potíže v tom, že se u nás vyráběly jen těžké zbraně (ve velkých továrnách), nebo různá výstroj v malých výrobničkách. Střelné zbraně se u nás nevyráběly a na skladech byla různá směsice všeho možného.

[Pátrač]

Rase - Ten článek znám. Ale opravdu to první kolo v názvu bylo pouze a jen proto, že to bylo první kolo. To druhé byla regulérní válka spojená s obsazením dalších území, které mělo připadnout Slovensku včetně Petržalky. A mě se do toho moc nechce. Počkám koncem ledna, až se vše utřepe.

Zemakt: jestli znáš název knihy, autora jsi uvedl, tak by to mohlo jít cestou některé z univerzitních knihoven. Pošli mi to a já to zkusím.

[Zemakt]

Špatně jsem se vyjádřil, jenom jsem chtěl sdělit jméno osoby, která onen výrok o 30. pluku vyslovila. Zdeněk Ježek obecně platí za předního historika, jenž se věnuje tomuto období po vojenské stránce. Byť je to pramen z první republiky spousta pozdějších autorů vychází z logiky věci právě z něj. Jeho současníkem byl pak Jaroslav Ryšavý, který se specializoval na dobrovolnické formace v minimálně stejné kvalitě. Jinak tou nesehnatelnou publikací jsem měl na mysli toto: Vysokomýtský 30. pěší pluk v bojích o Slovensko v letech 1918-1919, Junek Jiří. V současné době dle mého názoru jsou bezkonkurenční publikace Jana Solpery, Druhá armáda I a II a Komplikovaná proměna...sice jsou věnovány konkrétním jednotkám, ale i tak v sobě obsahují spoustu jinak využitelných věcí, prostě poklad .

V ČSR byly i potíže v tom, že se u nás vyráběly jen těžké zbraně (ve velkých továrnách), nebo různá výstroj v malých výrobničkách. Střelné zbraně se u nás nevyráběly a na skladech byla různá směsice všeho možného.

Kdyby se jenom jednalo o zbraně, ale on ten problém se týkal prakticky všech oblastí. Nejvíce to bylo vidět na ošacení, vojáci byli vystrojeni mundúry de facto pamatujícími ještě zákopy Velké války, navíc pocházející z nekvalitní náhražkové výroby. O obuvi není třeba hovořit. V reálu tak než armádu mnohdy připomínali bandu trhanů. Zrovna tak mužstvo často trpělo hlady. Co se týče pěchotní výzbroje tak určitě máš recht, třeba že Werndlovky si na Slovensku asi nevystřelily, byly používány zejména ve strážní službě či na hranicích nebo k výcviku, tak polní prapor SS bojující u Nových Zámků nastupoval do boje s mexikánkami apod..
Co, ale snad armádu v tomto období trápilo nejvíc, byl zoufalý nedostatek hipotrakce. Dělostřelecké baterie, spojky ale i polní kuchyně trpěly naprostým nedostatkem tažné síly, přičemž o vlivu tohoto stavu na vedení vojenských operací netřeba dále mluvit. MNO o tomto zoufalství moc dobře vědělo, ale sehnat větší množství koní v tehdejší vyhladovělé Evropě byl husarský kousek. Na celé věci je vcelku pikantní, že určité množství koní se podařilo sehnat právě z Maďarska. Finální řešení pak nastalo s nákupem, teď vařím z hlavy cca 4 000 koní, zakoupených od amerického expedičního sboru, ale to už byla republika z nejhoršího venku.

[stc]

Při prvním československém sčítání v roce 1919 žilo na tomtéž území pouze 692 831 Maďarů, tedy 23,5 % a při druhém sčítání roku 1921 už jen 650 597, tedy 21,7 %.

Zdravím. Nemělo by být první československé sčítání v roce 1921 a druhé sčítání v roce 1930? Trochu jsem se o to zajímal a našel tohle https://www.czso.cz/csu/sldb/prvni_cesk ... _lidu_1921

[Pátrač]

stc - netuším, porovnám zdroje, zjistil jsem totiž několikrát že jsou vnich časy a počty a to nejen u Maďarů dost velkomyslně promíchány. To naštěstí nebude problém opravit.

[Martinko]

Záslužná práca mimoriadne potrebnej a na Slovensku počas socíku, a žiaľbohu aj po ňom, z falošnej solidarity k maďarským komunistom tabuizovanej témy, poukazujúcej na obdobie neuveriteľne tvrdej maďarizácie Slovenska pred rozpadom Monarchie..
Z článku, aj keď je zameraný na historický sled vyhnania administratívnej i vojenskej moci šovinistických Maďarov zo Slovenska, autor podáva nepriame svedectvo o tom, že malé národy v Rakúšanmi ovládanej časti Monarchie žili voľnejšie a do veľkej miery slobodnejšie, ako národy spadajúce pod asimilačnú maďarsku administrátivu východnej časti Monarchie.
Samozrejmým výsledkom bolo lepšie postavenie českej časti nového spoločného štátu v čase jeho vzniku.
Podľa môjho názoru autorova genéza dávnej histórie, záver, i zlomyselná poznámka o antisemitizme článku na hodnote nepridajú.
Prekvapuje ma, že autor, ktorý píše o dohodách zaručujúcich vznik spoločného štátu je nedôsledný, a ich základ, podstatu sám nedodržuje. Je predsa známe, že na „krstnom“ liste nového štátu jeho meno je „ČESKO-SLOVENSKO“, teda spoločný štát dvoch národov a krajín, ktorý bol neskôr (v roku 1920) zmenený na Československo.
V duchu historickej pravdy mali by sa všetky referencie týkajúce sa mena nového štátu a jeho orgánov v tej dobe písať historicky zodpovedajúco. Teda Č-SR, Česko-Slovenská republika, česko-slovenská vláda česko-slovenská armáda, česko-slovenskí dobrovoľníci, česko-slovenskí legionári, atď.

[Zemakt]

Pro osvěžení paměti:

[1]V období od vzniku samostatného československého státu prošla naše země několika dějinnými zvraty, její území bylo postupně součástí různých státních celků s různými typy politického systému, až před šesti lety dospěla k úplné samostatnosti. To se nevyhnutelně odrazilo i ve vývoji názvů pro stát, jehož bylo území naší současné republiky v tu kterou dobu součástí. Názvy se měnily, avšak po celé toto osmdesátileté období platil jeden model, který byl a stále je v souladu s modely uplatňovanými v Evropě i jinde ve světě pro názvy novodobých států, totiž že jeden stát má zpravidla dva oficiální názvy: jeden politický (užívaný zejména v oficiálních politických textech), víceslovný, zahrnující v sobě obvykle označení politického zřízení, např. Rakouská republika, Švédské království, Monacké knížectví, někdy i další atributy, kterými se chce daná země prezentovat, např. Čínská lidová republika, Spolková republika Německo, druhý název geografický, zpravidla jednoslovný, jenž vždy koresponduje s názvem politickým, tedy Rakousko, Švédsko, Monako, Čína atd., a kterého se užívá v atlasech, na poštovních známkách, na dresech sportovních reprezentantů apod. a především při běžné každodenní komunikaci. Oba názvy, jak politický, tak geografický, jsou oficiální a navzájem rovnoprávné, liší se však stylisticky a každý z nich se uplatňuje v jiných situacích a kontextech.[1]

[2]Původní Masarykův název pro budoucí stát, který používal v emigraci, zněl Nezávislé Čechy. V Masarykově korespondenci se tento název objevoval v letech 1915–1917. Masaryk, Beneš a Štefánik vytvořili v emigraci tzv. Český komitét zahraniční, který od roku 1916 fungoval pod jménem Národní rada zemí českých. Za povšimnutí stojí, že v žádném z uvedených názvů nefigurují Slováci či Slovensko. Zasadil se o to především Štefánik, který byl hlavním propagátorem čechoslovakismu a Slováky považoval za příslušníky českého národa. Možné budoucí problémy si zřejmě uvědomovala Slovenská liga v zahraničí, která pro budoucí mnohonárodnostní stát navrhovala jméno Slavia, aby se v názvu zabránilo upřednostňování některého národa nad ostatními. Zdá se, že i tento název by býval Masarykovi vyhovoval, ten totiž v žádném ze svých textů neuvádí vůči němu výhrady. Teprve od ruské revoluce v roce 1917 se objevuje název Česko-Slovenská republika a korespondující jednoslovný název Česko-Slovensko. Oba tyto názvy používal také Masaryk a dostala je i nově založená republika. Masaryk tedy patrně nepřikládal názvu státu nijak nadměrný význam, za důležitější zřejmě považoval vůbec jeho existenci a později fungování na demokratických principech[2].

Z jazykového hlediska je zřejmé, že geografický název, který tvořil dvojici s politickým pojmenováním Česko-Slovenská republika, jinak než Česko-Slovensko znít ani nemohl, ve skutečnosti byl patrně jeho předstupněm, jak bude vysvětleno dále.

O původní podobě adjektiva česko-slovenský se spojovníkem svědčí např. známky z 18. 12. 1918 s nápisem Pošta česko-slovenská[3]. V duchu čechoslovakismu však byl spojovník postupně odstraněn, na známkách vydaných 27. 10. 1919 k prvnímu výročí republiky je už nápis Pošta československá. Také v ústavě z 29. 2. 1920 je již zakotven název Československá republika. K odstranění spojovníku došlo víceméně na nátlak Slováků, kteří se ve složenině se spojovníkem cítili jaksi na druhém místě. Situace byla tedy opačná než po roce 1989.

zdroj: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7483

Nerad bych mluvil za autora, ale

V duchu historickej pravdy mali by sa všetky referencie

co to je historická pravda? A není třeba také historickou pravdou užití názvů poplatných, rozuměj používaných v popisované době. Byť ne oficiálních, ale šířeji používaných,..obecně známějších? Jaká je tedy pravda? A není to jedno?

[Martinko]

Zemakt,
ďakujem za link na rozšírenie mojich vedomostí o vývoji mena začiatkov spoločného štátu. Ľutujem, ale nech sa Libuše Čizmárová snažila, ako len mohla, svojou úvahou, aby som (aspoň do roku 1920), namiesto dohodami potvrdeného mena „Česko-Slovensko“ používal neskorší, pre Slovákov nevýhodný variant „Československo“, ma nepresvedčila.
Snažila sa zdvôvodniť nezdvovodniteľné.
Tvrdenie, že k „odstranění spojovníku došlo víceméně na nátlak Slováků” je naozaj vrchol. Tomu snáď ani sám neveríte.