Hornofalcké hrady Parkstein a Floss

[t.hajek]

Hornofalcké hrady Parkstein a Floss
Dva pilíře moci na cestě mezi Chebem a Norimberkem


Tento článek bude pojednávat o dvou hradech v Horní Falci nedaleko českých hranic, které hrály významnou roli ve 13. a 14. Císař Fridrich Barbarossa ovládal od roku 1167 Chebsko a roku 1188 získal věnem i území Sulzbašských hrabat, ležící mezi Norimberkem a falcí v Chebu. Spojení s Chebskem chránili dva důležité a pevné hrady, Parkstein a Flossenbürg. Ve válkách a zmatcích počátku 13. století ztratily pro panovníka svou důležitost, ale staly se cenným zbožím pro českého krále. A tak roku 1212 Přemysl Otakar I. získal oba hrady do zástavy. Oba byly záhy vyplaceny. Ale když roku 1291 pak Chebsko připadlo Čechám jako věno Guty, dcery Rudolfa Habsburského, český král se o ně opět začal zajímat. Tento zájem dotáhl do konce Jan Lucemburský, který definitivně připojil Chebsko a jako zástavu získal po různých peripetiích i oba hrady Parkstein a Flossenbürg. Ty později posloužili jako opěrné body Karlova pronikání do Horní Falce.




Parkstein

49° 43′ 55″ N 12° 4′ 12″E

Počátky feudálního opevnění Parksteinu sahají poměrně hluboko do minulosti. Již k roku 1000 je uváděn Paracstein v Nordgau jako majetek řezenského biskupa. Aby také ne, temeno čedičového vrchu, podle Alexandra von Humboldta prý „nejkrásnějšího čedičového kužele Evropy" je ve výši 594 metrů nad mořem, ale hlavně 130 metrů nad okolním terénem. Ideální místo pro hrad s opravdu dechberoucím výhledem. O vzniku hradu existuje pověst, v různých verzích kolující o spoustě jiných hradů. Císařská družina vyrazila na lov do hlubokých lesů tzv. Speinshartu. Jeden z lovců dlouho pronásledoval velkého kance, až se dostal na vrchol kopce. Okouzlen nádherným rozhledem, rozhodl se na tomto místě vybudovat hrad.



Tento, patrně hlavně dřevěný objekt, byl o vánocích 1052 vypálen bavorským vévodou Konrádem při jeho sporu s biskupem Gebhardem, nevlastním bratrem krále Konráda II. Císař Jindřich IV. nebo majitelé širokého okolí hrabata ze Sulzbachu nechali opevnění obnovit. V průběhu 12. století na již kamenném hradě sídlili hraběcí ministeriálové, kteří se po hradě psali. Hraběcí majetky (včetně Flossenbürgu) získal roku 1188 císař Fridrich Barbarossa. Hrad byl patrně poškozen za bojů mezi štaufskou stranou a Otou Brunšvickým na počátku 13. století a následně ležel v rozvalinách a mimo zájem mocných.


Satelitní snímek

A tak když roku 1212 v Basileji vydává Fridrich II. Sicilský Zlatou bulu sicilskou, jsou jejím dodatkem i dvě listiny se seznamem zboží a statků věnovaných či zastavených svým stoupencům. V listině určené Přemyslovi Otakarovi I. jsou uvedeny jako zástava jen vesnice parksteinského panství nikoli hrad sám. Zástava byla Fridrichem II. vyplacena a hrad byl obnoven snad někdy kolem poloviny 13. století. To již patřil Wittelsbachům. Od roku 1278 zde pak sídlil zemský soudce s hrdelním právem.

Roku 1314 jej Ludvík Bavor přislíbil zastavit Janovi Lucemburskému za svoji podporu, ale roku 1316 jej zastavil lantkrabímu Oldřichu z Leuchtenberga. Česká posádka na hradě Oldřicha odrazila a Ludvík zastavil Oldřichovi Waldeck a Pressath. Roku 1321 Ludvík opět zastavil Parkstein Oldřichovi, ale ten jej po předchozích zkušenostech odmítl. A tak když roku 1339 skutečně konečně došlo k zástavě ve prospěch českého krále, potvrdil se de facto jen status quo trvající od roku 1316. Jan Lucemburský udělil podhradí tržní právo, a když už měl hrad a panství s městečkem Weiden i de iure ve své zástavní moci, mohl jej roku 1342 s klidným svědomím dál zastavit Rudolfovi Saskému. Hrad se později vrátil české koruně, ale nyní s ním již disponoval Karel, který jej na roky 1347-1353 zastavil norimberským purkrabím z rodu Hohenzollernů. Roku 1357 jej pak za své věrné služby k doživotnímu užívání obdržel Dětřich z Portic (Dietrich Kagelwit), toho času biskup v Mindenu (1353-1361) následně až do své smrti roku 1367 arcibiskup v Magdeburku.


Jihozápadní nepřístupná strana

Konečně roku 1360 Karel získal hrad natrvalo do vlastnictví Českého krále, byť v užívání biskupa Dětřicha. Nedávno získané statky ve Würtembersku se souhlasem kurfiřtů vyměnil za do té doby jen zastavený říšský Parkstein. K zajištění důležitého hradu pak vzniklo několik manství. Po odprodeji většiny Českých držav v Horní Falci roku 1373 jeho význam ustoupil a dále se snižoval za vlády Václava IV. Od roku 1401 byl Parkstein často v zástavě, až přešel do rukou norimberských purkrabí.

V roce 1421 jako důsledek pustošivé bavorské války mezi Ludvíkem VII. Bavorsko-Ingolstadtským a Jindřichem XVI. Bavorsko-Landshutským vytvořili Fridrich Braniborský, první braniborský kurfiřt a poslední norimberský purkrabí a Bavorsko-Straubinský vévoda a hrabě Holandu, Zélandu a Henegavska Jan kondominát Parkstein-Weiden, který měl lépe vzdorovat nepřátelským útokům. Sídlo soudce a vrchnostenského úřadu bylo na Parksteinu, ve Weidenu pak sídlil Landschreiber, který odpovídal za výběr daní a dávek. Ty byly získávány jen se souhlasem obou pánů.


Zakonzervované zdivo předhradí

V roce 1435 získal Parkstein od Fridricha Braniborského vlastní erb, odpovídající pověsti o vzniku hradu Parksteinu. V červeném poli stojí divoký kanec (Barge) na zelené tříhranné skále.

Braniborský díl přešel roku 1505 po válce o landshutské dědictví na vévodství Falc-Neuburg, vedlejší větev rýnských falckrabat. Od roku 1615 byl dílem Falce-Sulzbachu, další vedlejší větve. Falcký díl byl od roku 1623 součástí Falc-Neuburgu. Roku 1685 získal vévoda z Falc-Sulzbachu část dílu svých příbuzných a roku 1714 koupil i zbytek a kondominát zanikl.


Hrad Parkstein na rytině Matyáše Meriana z roku 1644

Od druhé poloviny 16. století ztrácí hrad na významu a tomu úměrně přestává být udržován. Nicméně po vypuknutí třicetileté války byl opraven a i přes několikeré obležení a poškození švédskými vojsky zůstal nedobyt.

Jeden z příběhů o obléhání vypráví o tom, že se do hradu roku 1631 před Švédy uchýlila část obyvatel okolí a pod velením rychtáře Jiří von Satzenhofen. Obléhatelé hrad obklíčili a začali jej ostřelovat z dřevěného kostelíku sv. Pankráce, který postavil roku 1398 král Václav „Líný“ (jak se píše na německém webu). Švédové se domnívali, že katolíci nebudou střílet na svůj vlastní kostel, ale posádka hradu na to nedbala a kostelík byl střelbou značně poničen. Občasné požáry na hradě se obráncům dařilo likvidovat, ale záhy se objevil nedostatek vody shromážděné v cisternách a také zásob ubývalo. Hrad nepočítal s živením lidu z okolí. Obléhání trvalo tři měsíce a zásoby vody i jídla již zmizely. Obránci se uchýlili ke lsti, poslední zrní nabyli do děla a vystřelili na Švédy, poslední sele porazili tak, aby jeho kvičení Švédi dobře slyšeli. Ti uznali, že takto zásobená pevnost se jen tak nevzdá a odtáhli. Opět stejná písnička v různých podobách u různých hradů. Ovšem k odtáhnutí Švédy spíše donutila porážka hlavních sil u Nördlingenu 27. srpna téhož roku a ústup celé švédské armády.


Náčrt půdorysu

Po roce 1648 je udržován už opravdu jen provizorně. V roce 1756 byly stojící budovy silně poškozeny velkou bouří a o tři roky později začala řízená demolice hradu. Kvalitní kamení putovalo na stavbu domů v okolí a také posloužilo jako zdivo nové budovy zemského soudu v Parksteinu roku 1763. K roku 1798 se na hradním vrchu uvádí již jen pár kamenů. Význam Parksteinu byl ještě krátce vyzdvižen roku 1803 vytvořením zemského soudního okresu, ale ten byl již roku 1808 přesunut do Neustadtu nad Naabou a z kdysi významného místa se stala vesnička, kterou oživil až romantický turistický ruch. V roce 1851 byl vrchol zplanýrován a byla zde vybudována kaple a Parkstein se stal vyhledávaným výletním místem Horní Falce.


Hmotová rekonstrukce hradu na počátku 13. století

Hrad byl vybudován na dominantním čedičovém vrchu převyšujícím okolí o 130 metrů s vynikajícím výhledem. Překvapivě poměrně pravidelné obdélné jádro vycházelo z bergfritové dispozice. V severozápadním nároží se vypínal čtvercový bergfrit, kontrolující přístupovou cestu stoupající k branské budově v západním rohu jádra. Celou protilehlou stranu zaujímal trojprostorový palác nad skalní stěnou, zde opravdu v nejchráněnější možné poloze. V průběhu 13. století byla nižší plošina pod vrcholem přeměněna na předhradí, patrně bez kamenné zástavby. Zřejmě v průběhu 14. století oběhl jádro parkán a předhradí získalo kamennou hradbu.


Hmotová rekonstrukce hradu na počátku 16. století

Na konci 15. století bylo opevnění modernizováno stavbou čtyř okrouhlých dělostřeleckých bašt. Jedna byla postavena do severozápadního nároží parkánu pod bergfritem, další baštou končil parkán na východní straně. K této baště se také připojovala severovýchodní hradba předhradí. Jeho severozápadním nároží vznikla další bašta kontrolující vstup. Původní kulisová brána byla zahrnuta do obdélné branské budovy. Před branou vzniklo čtvercové předbraní s čtverhrannou branskou věží na severním nároží. Poslední polookrouhlá bašta byla přistavěna vně hradby v polovině západní zdi předhradí. K západní a jižní straně předhradí se přikládaly hospodářské a provozní budovy.




Flossenbürg

49°44'3.75"N 12°20'43.33"E

Hrad Floss, dnes nazývaný Flossenbürg byl postaven hrabětem Berengarem ze Sulzbachu kolem roku 1100 jako centrum kolonizace přilehlé hraniční oblasti. V roce 1125 jej držel sulzbaškyý ministeriál „Ingramus de Flozzen“ a poté jeho potomci Konrad, Arnold a Ingram. Po vymření Sulzbachů Gebhardem II. po meči získal jejich majetky jako věno roku 1188 Fridrich Barbarossa a spojil říšský Norimberk a říšské Chebsko.


Jádro s donjonem na žulové skále

Ve zmiňovaných dodatcích Zlaté buly z roku 1212, byl Flossenbürg jmenován jako zástava Přemysla Otakara I. Fridrich hrad ale získal zpět a zůstal v císařském držení až do roku 1251, kdy jej císař Konrád IV. zastavil svému tchánovi Otovi II. Bavorskému. V roce 1268 přešel na Wittelsbachy definitivně jako dědictví. Bavorští vévodové hrad dále zastavovali. V roce 1274 se jeho majitelé museli bránit proti nakonec úspěšným revindikačním snahám Rudolfa Habsburského.

V roce 1298 hrad Albrecht Habsburský sliboval českému králi za svou podporu při královské volbě. Roku 1309 byl zastaven hornobavorským vévodům Rudolfovi a Ludvíkovi. Spolu s Parksteinem a Chebskem je Ludvík Bavor roku 1314 slíbil za pomoc při volbě Janu Lucemburskému. Roku 1316 jej zastavil Oldřichovi z Leuchtenberga což potvrdil roku 1321. Až roku 1339 jsou oba hrady definitivně zastaveny Janu lucemburskému. Který jej „přezastavil“ Rudolfovi Saskému. Král Karel pak roku 1347 zastavil hrad norimberským purkrabím. Roku 1353 jej vykoupil.


Dolní hrad

Albrecht Rakouský pak v dubnu 1358 náhodou nalezl starou listinu z roku 1212, kde se uvádí, že Floss byl předán jako majetek českému králi. Je sice otázka jak to tehdy celé bylo, ale Karel to jako císař potvrdil a hrad se ze zástavy rázem stal majetkem českého krále. K zabezpečení významného hradu zde bylo ustanoveno 8 manů. V roce 1373 byl s mnoha dalšími majetky předán Otovi Braniborskému za Braniborsko. Byla zde vymíněna možnost výplaty od Otových dědiců, ale Karel s touto možností mnoho nepočítal. Po smrti Oty přešel na vévodství Bavorsko-Ingolstadt a po vymření místní wittelsbašské větvě roku 1445 jej získal dolnobavorský vévoda Jindřich XVI. Bohatý. Roku 1503 linie dolnobavorských Wittelstbachů vymřela a následné neshody vyústily ve válku o landshutrské dědictví mezi hornobavorskými vévody a falckou linií. Roku 1507 byl Flossenbürg a okolí zařazen do vévodství Falc-Neuburg. Roku 1560 se objevují stížnosti na stav hradu. Roku 1589 se pak na stavbách ve Vohenstraussu používá kámen z chátrající pevnosti. Roku 1618 vzhledem k blížící se válce proběhla oprava a nové zastřešení.

Roku 1621 hrad vyplenili mansfeldovi vojáci. Roku 1634 byl obsazen dragouny sasko-výmarského vévody Bernharda, který působil jako vyšší velitel ve švédských službách. Dragouni pak na ústupu hrad zapálili. Nebyl obnoven a sloužil jako zdroj stavebního materiálu. V nedávné minulosti bylo zdivo zakonzervováno a donjon byl upraven na vyhlídkovou plošinu.


Půdorys

Stavebníci využili ke stavbě hradu skalnatý žulový hřeben. Na nejvyšším místě skalních výstupů 20 metrů na okolním úrovní terénu byl vybudován lehce lichoběžný donjon s krbem v přízemí a plochostropými patry. Poslední patro bylo obehnáno cimbuřím. Umístění věže na skále umožnilo stavebníkům využít poměrně slabé, jen metrové zdivo z čistě opracovaných, pečlivě vyskládaných kamenů. Velké směřovali vně stavby menší byli v interiéru. Tento způsob stavby ukazuje na přelom 11 a 12. století. Na západě byla k věži přistavěna menší zastřešená stavba a na ní navazovala vysoká plášťová hradba vymezující malé nádvoří zvaná "Hohen Mantel".


Hmotová rekonstrukce hradu na konci 12. století

Stejného stáří je překvapivě i předsunutá věž, nyní vzdálená asi 30 metrů od severního nároží dolního hradu. Patrně již dávno před dělostřeleckými předsunutými baštami řešila podobný problém ohrožení jádra, tehdy známými vrhacími stroji. Jedná se o čtverhrannou věž o straně dlouhé 10 m. Najdou se zde i velké kvádry 200x77 cm a ve vyšších úrovních je bosované zdivo oblíbené štaufy. Interiér obsahoval krby a prevét ve zdi s šachtou skrytou ve zdi a vyústěním šikmo u paty zdi. Celá stavba je snad z roku 1200. Věž byla uzpůsobena k dlouhodobému pobytu posádky, které velel vlastní hejtman.


Detail zdiva předsunuté věže – jsou vidět důlky po krepně (kleštích), které kameny zvedaly

Východně od skalního hřebene rozlehlé rovné prostranství přímo vybízelo k dalšímu využití. Patrně zejména dřevěná zástavba s hospodářskou funkcí byla v době Karlova panování razantně přestavěna. Vzniklo rozlehlé zhruba obdélné nádvoří obehnané kamennou hradbou. Přístup sem vedl ze severovýchodu nedaleko předsunuté věže. Cesta prošla kulisovou branou na východě. Celá severovýchodní fronta byla zastavěna budovami, rozšiřujícími obytné možnosti hradu. Na jihu stála menší čtverhranná věž. Na západě hradby vybíhaly z jádra na obě strany po nejvyšší hraně hřebene.
Jádro bylo patrně v této době přepatrováno.


Hmotová rekonstrukce hradu na konci 14. století

Na počátku 16. století došlo k výrazné přestavbě dolního hradu. V blízkosti jižní věže vznikla obdélná hospodářská budova. Vstup získal nové zabezpečení. Příchozí musel projít branskou věží a následně druhou branou v nové silné hradbě vymezující obytný komplex v severovýchodní části dolního hradu. Tato hradba je poněkud podivná. Je velmi silná a v blízkosti vstupu na nádvoří z ní vystupuje polookrouhlá patrně bateriová věž. Jak hradba, tak bašta se ale obrací do nádvoří, místo aby byly nasměrovány proti nejpravděpodobnějšímu směru útoku. Snad se předpokládalo, že se útočník dostane snadno na nádvoří, kde by se dostal pod palbu obránců obytného komplexu i horního hradu. Do vlastního komplexu se pak dalo dostat širokým průjezdem zhruba v polovině hradby.


Masivní hradba dolního hradu


Branský komplex


Hmotová rekonstrukce hradu na konci 16. století

Obytný komplex získal na severovýchodní straně další obytné budovy. Dále se zde nalézaly nižší hospodářské budovy s pekárnou, stájemi a jinými hospodářskými funkcemi. Nepodařilo se identifikovat kapli, která je výslovně zmiňována. Snad byla součástí obytného severovýchodního křídla.

POUŽITÁ LITERATURA

Bobková, L.: Soupis českých držav v Horní Falci. SAP 30. Praha 1985. s.169-228
Bobková, L.: Velké dějiny zemí Koruny České IVa. Praha 2003.
Bartlová, M.; Bobková, L.: Velké dějiny zemí Koruny České IVb. Praha 2003.
Vaníček, V.: Velké dějiny zemí Koruny České II. Praha 2000.
Vaníček, V.: Velké dějiny zemí Koruny České III. Praha 2002.
http://www.apsida.cz
http://www.burgenwelt.de
http://houfy.webzdarma.cz/
http://wikipedia.org
http://www.oberpfalz-luftbild.de/
http://www.lobkowitz.de/

[Zemakt]

Tak jsem to přelouskal a následně do "diáře" poznamenal další dva tipy na jarní výlet. Juknul jsem do mapy a je to cca 50 km, takže není co řešit. Díky, zejména na Flossenburg se svojí předsunutou věží se moc těším. Od doby návštěvy Českého Šternberku, mne tento druh fortifikace vskutku zajímá.

[t.hajek]

Parkstein i Floss mám nějak spojené, asi díky těm zástavám a příslibům. Oba dva opravdu stojí za to. V Horní Falci jsou ale i další zajímavý kousky a prakticky všechny patřily ke Karlovým Novým Čechám, vyjma Leuchtenberka, který je zase báječně vidět z dálnice. Uvidíme, možní do letní výletní sezóny přidám ještě zbytek mnou navštívených (těch větších a zajímavějších) hornofalckých hradů.

Předsunutá věž - no Český Šternberk, ale spousta dalších, třeba Děvín, Kašperk nebo Okoř měly předsunutou baštu. Ovšem vznikaly v pozdním středověku v druhé polovině 15. století jako reakce na možné (nebo již reálně vyzkoušené viz. právě Č. Šternberk) ohrožení dělostřelbou. Český Šternberk společně s Vimperkem a Hlubokou mají to nejdokonalejší, co se u nás postavilo. Prakticky se opevnění rovná menšímu hradu. Na Hluboké navíc bylo spojeno s hradem podzemní chodbou- skutečnou nikoli vybájenou. Jinak to byly převážně dřevohlinité objekty, nějaký ten příkop, val, palisáda a roubenka či srub.

Na Flossu se ovšem takhle reakce na dělostřelectvo o pár století předběhla. Abych řekl pravdu moc mi ten kopeček, kde věž vznikla, nebezpečný nepřišel, aby stál za takové opevnění. I provedení věže na mě působí kvalitněji než vlastní donjon na skále.

[Pátrač]

Pane Hájku, toť vskutku dobré čtení. Asi tam osobně nikdy nepojedu, ale všechna čest. Líbí se mi, jak tyto hrady krásně byly rozebrány vrchností a prostými lidmy a posloužily jako kamenolom pro novější stavby. U nás na Moravě takto byl skoro celý rozebrán královský hrad v obci Brumov - Bylnice. A další a další.

Předsunuté věže jsou vždy zajímavé a hlavně, pokud se dostaly do bojového použití, asi to bylo drsné. Odloučená posádka, dost často bez možnosti pomoci hlavní posádkou hradu, nebyla to práce, kterou bych považoval za rekreační . Já osobně znám takovou věž jednu, ale už novověkou a to u hradu Sovinec u Uničova.Někdy je označována jako bašta, ale mě se to nezdá, nevím o tom, že by bašty byly takto mimo liniová opevnění budovány. I když asi je to celkem jedno.

Takže trošku historie.

Když se v roce 1642 švédská armáda zmocnila velké části Moravy, a celého Slezska, pronikly její lehké síly i na Sovinecko. Byly to ale v první fázi jen spížní nájezdy. Provedli také zabavení všech zbraní a bohužel pro císařské našli i nemálo spolupracovníků z řad bývalých protestantů.

Nakonec se Švédové museli stáhnout zpět do Slezska, ale posádky, které po nich zůstaly, se chovaly jak praví okupanti. Mnoho statků bylo tak zničeno, že nebylo možno očekávat úrodu v nejbližších dvou letech. Sovinec ale nebyl obležen ani napaden. Proto posádka za přinucení místních usedlíků pokračovala v opevňovacích pracích a v navážení zásob. Poté co došla v roce 1643 zpráva, že se Torstensson vrací, vše se ještě urychlilo. Bylo určeno, že zde má být posádka 268 až 295 mušketýrů a 84 až 92 dragounů. Nebylo jich ale více než 200 dohromady s 50 koňmi.


A to je asi nejlepší pohled na tu fešandu

Posádka Sovince ale projevila skvělou schopnost reagovat na situaci. Vzala v potaz rozmístění švédských jednotek kolem hradu a rozhodla se vystavit předsunuté opevnění, mohutnou věž - baštu zvanou Lichtenštejnka. Stavba trvala jen tři týdny včetně podzemní chodby spojující baštu s hradem. Mimo to posádka útočila na Švédy v širokém okolí včetně útoku na Uničov, kdy porazili švédské rejtary. Při těchto výpadech, mimo jiné zajali 150 protivníků.

Začátkem června se objevili první švédští vojáci před Mohelnicí a den co den do jejich rukou padala další místa – Litovel, Šternberk a další. Na hrad se nakonec uchýlil i komtur Jan Egolf s Westernachu a posádka byla konečně posílena na 600 vojáků. V červenci se u Sovince objevili první švédští vojáci. O hrad měl Torstensson velký zájem. Spolu s Bruntálem měl být kontribučním místem pro Wrangelův pluk. Když byl vyzván velitel hradní posádky Augustin Osvald z Lichtensteina ke kapitulaci a vydání hradu odpověděl salvou z děl. Švédští důstojníci si prohlédli stav opevnění, zaznamenali jejich výrazně lepší kvalitu než v minulosti a naznali že to nyní nepůjde až tak hladce . Ale přece jen se pokusili prudkou ztečí hrad dobýt. Útok bdělá posádka odrazila.


Letecký pohled na předsunutou věž - baštu

V pondělí 14. září se objevily obléhací síly postupně do středy obléhací armáda zaujal postavení. Bylo to 121 pěších rot, 33 jednotek jezdců a 82 děl s dostatkem munice a zabezpečení. Na posádku o 600 vojácích a několika desítek civilistů. Ve čtvrtek 17. září začalo ostřelování hradu předsunuté věže Liechtenštejnky. Ostřelovaní pokračovalo až do neděle, kdy už hrad vykazoval značná poškození. Ale posádka bojovala dál. V neděli ale musela posádka vyklidit těžce poškozenou Lichtenštejnku – hrozilo její sesutí. Tím se dostali útočníci blíže k hradu. Do středy 23. září potom podkopali další části opevnění a hlavně zorganizovali urputnou palbu. Za necelé 4 hodiny na hrad dopadlo 189 těžkých střel. Následný útok ale posádka odrazila palbou a ručními granáty. 4. října byl zahájen třetí útok na poničený hrad. Při něm se pokoušeli hrad podpálit smolnými věnci. I tento ale byl odražen.



Jiný pohled na hrad a předsunutý opěrný bod.

Stav hradu byl alarmující. Všechny předsunuté části opevnění nebyl schopné obrany. Obranné věže a bastiony byly na hranici bránitelnosti. Posádka měla několik desítek padlých a asi 250 raněných. V pohotovosti bylo již posledních 25 děl a těžce raněn byl i velitel posádky. Přesto ale bojovala dál. Vydržela až do 7. října kdy jí došla munice. Ze všech severomoravských slezských měst Sovinec vydržel nejdéle. Posádka tvořená podle vyjádření samotného Torstenssona „holotou zlodějů a neotesanců“ ztratila na padlých 72 mužů. Útočník podle všeho ztratil asi 650 padlých.

Velitel obléhatelů povolil čestnou kapitulaci a posádka mohla odejít s osobními zbraněmi a mohla odnést i své raněné. Hrad obsadily čtyři korouhve pěšáků a zůstal v rukou Švédů až do konce celé války.

Paně Hájku doufám že to není spam - jen jsem chtěl dokreslit, jak mohla tato předsuhutá opevnění být důležitá v skutečné oblíhací bitvě.

[t.hajek]

Tak určitě. Zrovna u Sovince mi přijde, že je ta situace jiná než na ostatních hradech, které si vybavuju.

Obvykle byla předsunutá opevnění bodovou obranou. Zde to vypadá, že Lichnštejnka vystupuje z linie opevnění předhradí a tuto linii "jen" zesiluje. Nikoli, že je soliterním obraným bodem. A krytá chodba se nemusí vztahovat jen na věž samotnou, ale na pohyb obránců mezi vlastním hradem a první linií opevnění.

[Pátrač]

Fakt je, že situace u této věže - bašty je nejasná. Je zajímavé, že ani Plaček či jiní, pokud kreslí schémata tohoto hradu ji vůbec nezakreslují, je od samotného hradu prostě daleko. A když jsem to tam procházel, zvědavý jak myš, tak po nějakém opevnění předhradí dnes není ani stopy. Takže tam ta stavba prostě trčí jakoby sama.

Takže to evokuje bodové ohnisko obrany, ale s možností ústupu do hradu, což považuji za skvělou vychytávku. Kdyby jste měl nějaké vyobrazení plánu hradu i s tím opevněním předhradí a věží - baštou, moc by mě to potěšilo.

Vaši práci jsem si prošel večer po přednášce ještě jednou, a musím ještě jednou naspat že je zajímavá a dokonce začínám uvažovat, že by to mohla být dobrá víkendová akce.