Hipokratův voják

[Pátrač]

HIPOKRATŮV VOJÁK

Generál zdravotnictva IV. hodnostní třídy MUDr. Jaromír Pečírka
ÚVOD

Nedávno jsem na Palbě zveřejnil první z krátkých prací na téma rakousko-uherských důstojníků ve službách nové Československé republiky. Není to o tom, že bych tím něco nesledoval. Naopak, sleduji tím pokračování velké práce, která se už na Palbě.cz odvedla a je směrována ke vzniku naší země, jejího vojenského obsazení, vybojovaných válkách, výstavbě armády, jejímu vyzbrojovaní a dalším věcem. Ke všemu co jsem zatím naspal já, jsem se rozhodl vytvořit určitý počet prací na téma vojáci- velitelé, o kterých se dnes už vůbec nemluví. Nyní tedy pár slov, která možná měla být uvedena někdy dříve, ale jelikož pokud píšu to, co nyní budete číst, pravděpodobně vyvolám reakce a to i negativní, musel jsem si to promyslet, aby jste mi namlátili co nejméně, a já měl v sobě dost života, abych byl schopen i ochoten psát dál.

Takže se do toho dáme. Asi se shodneme na tom, že každý národ má svou historii. Pokud se národ chová normálně, tak se k této historii hlásí, a to hrdě. Vidí v ní svoji historickou velikost, dovozuje z ní své fungování v reálném čase a vidí v ní záruku své další existence. Rád si svoji velikost připomíná ve významné dny, tedy při výročích, která nejednou vešla i do dějin celosvětových. A ještě raději si připomíná své velikány. Ale nejen velikány ducha nýbrž i lidi, kteří dokázali v běžné službě své vlasti něčeho významného. Významným počinem může být i věrnost a loajalita v těžkých dobách.

Novodobá historie našeho státu je bojem za národní svébytnost, národní kulturu a někdy i za pouhé přežití v dobách neskutečně těžkých. Naše země, ať jako součást velké habsburské říše, nebo i jako samostatný stát se nakonec dokázala vyrovnat i se všemi podstatnými složkami svých dějin a s důsledky, které přinesly. Jde -li o náš národ, vidíme v jeho dějinách události mající projevy náboženské a sociální, vedl se boj o jazyk, a tedy i psané slovo a kulturu, o politiku a armádu, o zradu a kolaborantství, o porážku i o vítězství.

Bohužel po roce 1918 bylo rozhodnuto malou skupinou lidí, že se odhodí téměř vše, co se v našich dějinách stalo od nešťastné bitvy u Moháče 29. srpna 1526, ve které zahynul poslední český král nepatřící do habsburského domu. A tak se tato skutečnost upozadila i zásadní fakt, že naše minulost byla po několik staletí pevnou součástí minulosti Svaté říše římské, později Rakouského císařství a nakonec Rakousko-uherska. To je prostě fakt a občanům Zemí Koruny české to dávalo jednoznačnou a nezpochybnitelnou povinnost. Věrně a oddaně sloužit habsburskému domu.

Je neoddiskutovatelnou pravdou, že naši předci, Češi, Moravané a Slezané, bývali spolehlivými vojáky a na evropských válčištích nejednou dokázali mimořádnou statečnost a udatnost. Je logické, že se mezi nimi museli objevit vynikající osobnosti i na poli vojenské cti a slávy. Mnoho z nich, byť pocházeli ze šlechtických rodů, muselo své slávy dosáhnou postupem vysloveně od píky. A často dosáhli i na maršálské a podmaršálské hodnosti.

Nebudu zde naříkat nad tím jak jim novodobá historie ovlivněná politickou objednávkou První republiky, potom komunistické zkreslení dějin hledajícím ve všem revoluce a základ budování lepší společnosti, ublížila. Zde má Palba.cz co se týká mých názorů už dávno jasno. Ale musím říci, že čím více toho mám nastudováno vidím ledacos jinak a a časem možná udělám nějakou větší revizi.

Jen připomenu, že se si dnes pod vlivem mnoha desítek let upravených výkladů dějin, lidé prostě neuvědomují, že to byli právě naši předci, kteří jinou volbu, nežli povinně - jako prostí vojáci či dobrovolně jako stálý stav, sloužit v c. k. rakouské nebo c. a k. rakousko-uherské armádě prostě neměli. A hlavně - oni to nepovažovali za nějaké příkoří, ale za normální věc. Jakékoliv odsudky, které dosud v některých kruzích - například v u naší legionářské obce - stále panují a jsou odsud pořád šířeny, jsou naprosto mimo realitu a nesmírně náš národ ochuzují.

Například nekončící randál kolem možného znovuodhalení pomníku polního maršála Jana Josefa Václava hraběte Radeckého z Radče na Malé Straně v Praze, je toho dokonalou ukázkou a mě osobně přivedl k vytvoření jedné z mých největších prací a nakonec i do řad občanského sdružení, které této instalace chce dosáhnout.

Tento umělecky velmi cenný pomník z dílny sochařů Emanuela a Josefa Maxových, odlitý z ukořistěných sardinských děl, by tak znovu mohl připomínat památku skvělého a neskutečně loajálního vojáka. Navíc pocházejícího ze starého českého šlechtického rodu. Je smutné, když osobnost evropského formátu, jež dosáhla naprosto oslňující kariéry diplomatické, politické a vojenské, je dnes v pozadí zájmu jenom proto, že „hájil rakouské zájmy“.

Kapitola první: Důvod zařazení bývalých důstojníků Rakousko- uherské armády do armády nového státu

Budeme se věnovat dnešní dalšímu českému chlapovi, který dosáhl ve státních službách rakousko-uherských i československých nejvyšších armádních hodností i poct: generálu šéfu zdravotnictva MUDr. Jaromíru Pečírkovi. Pro dnešek jsem vybral právě jeho, anžto se jmenuje stejně jako já, Jaromír. A napřed si vysvětlíme, jakým způsobem byla postupně ustavována nová armáda.

Zakladatelům Republiky československé naštěstí netrvalo dlouho, aby pochopili, že bez vybudování silné demokratické armády nelze vznik nového státního útvaru uhájit. Tedy naštěstí dost rychle opustili pacifistické vize typu: nic nám nehrozí a když už by ano, tak to po vzoru švýcarských milicí zachrání náš statečný národ - tehdy ještě frčel čechoslovakismus.

Na samém počátku, už 7. ledna 1918 stála vlastní Benešova akce, který za Československou národní radu podepsal v Paříži s ministrem války Georgesem Clemenceau Všeobecné nařízení o zřízení samostatné Československé armády. V listopadu 1918 již jako ministr zahraničí jednal doktor Edvard Beneš v Paříži o poskytnutí francouzské vojenské pomoci při organizování této armády.

Při zrodu československé branné moci v roce 1919-1920 počítali její zakladatelé s tím, že nosným prvkem se stanou silné svazky československých legií z Ruska, Srbska, Francie a Itálie. Tento základ, který měl plnou důvěru, měly doplnit loajální vojsková tělesa zaniklé rakousko-uherské armády. Začínající a glorifikovaná tradice legionářská se měla propojit s tradicí monarchistickou. Minimálně se mělo využít mnohaletých bojových zkušeností mnoha českých důstojníků, kteří vytrvali na bojištích Velké války až do hořkého konce.

Nebylo to však jednoduché, protože tzv. rakušanství vadilo, přičemž se zásadně nechtělo vidět, to byl právě české pluky a prapory voják, které pod císařským praporem patřily z národností v monarchii žijícím k těm nejspolehlivějším, což se i přes všechny známé problémy s dezercemi znovu projevilo na frontách v průběhu 1. světové války.

Minulost nelze vymazat, lze ji však umně akceptovat a tím zabránit rozporům. Prezident Masaryk si i přes svá odmítavá stanoviska k době nedávno minulé uvědomoval, že je třeba pracovat s lidmi schopnými, kteří si zachovali své češství a nezradili národ. Poválečný militantní odpor ke všemu vojenskému jen nahrával myšlenkám o nepotřebě vlastní armády, a pokud ji zachovat, tak ve formě tzv. domobrany-milice, což měla být definitivní tečka za bývalou c. a k. armádou. Přes veškerou snahu nezvládla Republika československá začleňovací proces s bývalými aktivními příslušníky domácího vojska, kteří ze zákona bojovali a sloužili za zachování habsburského soustátí.

Důležitým bodem, jímž se každý nově vzniklý stát na území bývalé habsburské monarchie musel podle pařížských mírových úmluv řídit, bylo pozbytí platnosti rakouského státního občanství, které bylo v našem případě automaticky nahrazeno státním občanstvím československým. Proces československé armádní unifikace z roku 1920 doznal uspokojivých výsledků jen v linii poddůstojníků a mužstva. Problém na místech důstojnických a generálských, byl vyřešen až kolem roku 1928, kdy si již československá branná moc vychovala mladý a republice hluboce oddaný důstojnický sbor.

Zde připadl zvláštní úkol důstojníkům jak bývalého domácího vojska, tak důstojníkům legionářským a zejména pak zcela mladým důstojnickým kádrům, aby se společně podíleli jako učitelé a vychovatelé armádního dorostu na mravní a morální péči o svěřené muže a byli jim příkladem, hodným k následování jak během služby, tak mimo ni. Oba prezidenti přitom pamatovali, aby československá branná moc byla založena na co nejvyšší vzdělanosti. Jako sami vzdělaní a velmi inteligentní lidé věděli, že pro moderního důstojníka je vzdělání nezbytnost, mající základní význam pro chod mužstva. Současně s tím dbali na to, aby armáda fungovala na principech apolitičnosti, a stala se školou politické shovívavosti a snášenlivosti. Přesně toto vše co jsem uvedl, a co jsem převzal od pana Dudy, anžto bych to lépe nevyjádřil, platí v plném rozsahu pro našeho dnešního vojáka.

Kapitola druhá: Generál šéf zdravotnictva MUDr. Jaromír Pečírka - život a služba do Velké války.

Na přelomu 19. a 20. století bylo snem každého mladého muže v kterékoliv vyspělé evropské zemi, stojícího před vojenskou odvodní komisí, dostat se ke dvěma preferovaným armádním zbraním: námořnictvu a letectvu. Námořnictvo slibovalo dobrodružství, technický pokrok, vize vzdálených zemí a koneckonců i pěkný vzhled. Ono každý námořník té doby byl fešák. Letectvo slibovalo něco podobného a navíc i vidět svět z pohledů ptáků a technicky bylo považováno za skoro zázrak.

V zemích Koruny české tomu nebylo jinak. Ale sdá se, že více než letectvo naše mladíky lákala marína. Koneckonců se tak z nich mohli stát ti nejchlapovatější chlapi. Námořnictvo lákalo vším - co jsem uvedl a pro tehdejší velmoci bylo chloubou a výkladní skříní. Podařilo-li se někdy středoevropským národům své sny naplnit, pak se mladým mužům vidina vstupu do služeb c. a k. rakousko-uherského vojenského námořnictva jevila jako nezvykle výjimečná kariéra.
K těm, jimž se takový sen splnil, patřil pražský rodák Jaromír Pečírka. Narodil se 19. dubna 1864, v čase události, která jej z profesního hlediska poznamenala na celý život. V Ženevě se totiž z popudu MUDr. Jeana Henri Dunanta sešli představitelé šestnácti evropských vlád, kteří 22. srpna 1864 podepsali tzv. konvenci Mezinárodního Červeného kříže, v níž se zavázali pomáhat všem znepřáteleným stranám v době míru i války.

Popudem k tomuto kroku pro Dunanta byl výsledek troj-bitvy, která dnes nese název Bitva u Solferina a byla vybojována během 15 hodin 24. června 1859. Rakouská císařská armáda v ní utrpěla porážku a bojiště bylo pokryto desítkami tisíc padlých a raněných vojáků, a bylo podobné peklu. Zoufalství a utrpení raněných se tak stalo momentem, kdy se Henri Dunant rozhodl konat.

Symbol Červeného kříže a později červeného půlměsíce v bílém poli se tak stal všeobecně uznávaným a respektovaným nadnárodním pomocníkem, mající celoevropskou autoritu. Dva roky po jeho vzniku se k této organizaci připojilo také Rakousko.

Jaromír se narodil do významné rodiny. Otec Josef Pečírka, žil v letech 1818 až 1870 byl lékař, středoškolský profesor, spisovatel a překladatel populární lidové četby, založil Pečírkův Národní kalendář. Jeho maminka Matka Marianna Pečírková, narozená v roce 1838 a ze světa odešlá v roce 1904, pokračovala po smrti manžela ve vydávání jím založeného Pečírkova Národního kalendáře. Starší brácha Ferdinand Pečírka narozen v roce 1859, zemřel v roce 1922, byl lékař, profesor dermatologie a venerologie na pražské univerzitě. Založil a řadu let vedl český spolek pro komorní hudbu.


Tatínek Josef Pečírka

Je tedy logické, tedy snad logické že životní cesta mladíka Jaromíra Pečírky se po vychození měšťanské a střední školy, zakončené maturitou, naprosto přímočaře ubírala na Karlo-Ferdinandovu univerzitu v Praze, kde na lékařské fakultě absolvoval a získal diplom medika.

V této době už nikoliv Rakouské, ale Rakousko-uherské c. a k. vojenské úřady si kromě speciálně zřízených vídeňských lékařských institucí vyhledávaly své budoucí zaměstnance také na jiných lékařských fakultách v monarchii, k čemuž je vedla snaha o maximální profesionalizaci zdravotnické služby v polních i mírových podmínkách. Bylo v tom i to, že bylo žádoucí využít i národní lékařské postupy, a v případě válečného konfliktu zajistit, aby raněnému vojákovy v jednotlivých zdravotnických etapách někdo rozuměl.

Už od roku 1874 c. a k. armádní úřady zavedly samostatný důstojnický sbor vojenské lékařské služby, který zahrnoval lékaře:
- armády,

- námořnictva,

- zeměbrany

- domobrany

Tomu také odpovídalo i jejich hodnostní postavení, které se odlišovalo od ostatních druhů zbraní, ale přirozeně se lišilo zařazením, délkou služby, praxí i dosaženými výsledky.

V měsíci říjnu 1885 nastoupil jako jednoroční dobrovolník k Posádkové nemocnici č.11 Praha. Dne 23. srpna roku 1888 nastoupil MUDr. Jaromír Pečírka na nové místo: byl vybrán jako provizorní korvetní lékař na praxi do hlavního císařského rakouského válečného přístavu v Pule, ležícího v jižní Istrii. Tato část Balkánu byla součástí říše od roku 1797 a po jejím rozpadu říše v roce 1918 připadlo Italskému království.


Veduta Puly v roce 1886


Mapa města Pula a námořní základny v roce 1886

Místem jeho praktického působiště se mu v zařazení rezervního vojenského lékařského eléva I. třídy stala tamní námořní nemocnice (Marie-Hospital), patřící k tomu nejlepšímu, co tehdejší medicína mohla nabídnout, a to jak po stránce lékařské i materiální.


A toto je dobová fotografie toho pulského špitálu.

V Pule, základně c. a k. válečného námořnictva začínal svou kariéru jako fregatní lékař. Toto (jmenování obdržel 30. října 1890) u c. a k. flotily na palubách lodí S.M.S. Fasana, S.M.S. Habsburk a S.M.S. Pola.

xxxxx
Dvě z lodí spojené se službou Jaromíra Pečírky - SMS HABSBURG a SMS FASANA.

Po těchto námořních zkušenostech přešel po roce 1890 jako vrchní vojenský lékař k Námořnímu velitelství v Zadaru. Zde se ale nezastavil nadlouho. V rámci propagace a mírových misí rakousko-uherská marína zorganizovala několik velkých dálkových plaveb.

První byl cesta císaře Františka Josefa I k zajištění jeho účasti při otevření Suezského průplavu v roce 1869. Potom to byla plavba Františka Ferdinanda d Este kolem světa a další plavba kolem světa byla plavba fregaty Saida v letech 1890 až 1892. A této plavby se zúčastnil i náš vojenský doktor.


A zde máme tu fešandu světoběžnici, co obeplula svět.

Kapitánem fregaty byl Josef Wachtel Edler von Elbenbruck. Cesta trvala pravděpodobně od 5. září 1890 do 16. ledna 1892. Cesta byla dlouhá celkově 37 112 námořních mil. Po návratu byla rozvinuta před vplutím na rejdu v Pule dle tradice - 1000 mil jeden metr - námořní vlajka dlouhá 36 metrů dlouhá. Během cesty zemřel první kormidelník, několik námořníků a při výjezdu z Port Esperance 12. února 1891 byl hlavní lodní inženýr Peter Gerrini zraněn a umírá. Náš doktor se díky této cestě stal skvělým horolezcem, jak uvidíme dále a obdržel i pamětní medaili za tuto cestu.


Ta medaile vypadala přesně takto

Samotná fregata byla plachetní lodí s pomocným parním strojem, byla 71 metrů dlouhá, 18 metrů široká a byly schopna plavby rychlostí 11 uzlů.

Posléze, když naplnil povinné údobí prezenční služby, nastoupil po jmenování plukovním lékařem II. třídy v květnu 1895 u Zeměbraneckého pěšího pluku č. 7 v Plzni. Další štace:

- od října roku 1899 vykonával funkci plukovního lékaře I. třídy u Zeměbraneckého pěšího pluku č. 29 v Českých Budějovicích

- v dubnu 1906 pak v témže zařazení pokračoval u 21. Pěší divize v Čáslavi

- v srpnu 1912 následovalo povýšení do hodnosti vrchního štábního lékaře II. třídy s umístěním na Zemském velitelství v Praze.

[Pátrač]

Kapitola třetí: Pár řádek z historie o rakousko - uherské zdravotní služby.

V roce 1874 byl v rakousko-uherské armádě zřízen důstojnický sbor vojenské lékařské služby. Ten zahrnoval lékaře:

- armády

- zeměbrany

- námořnictva

- domobrany

Štáb vojenské sanitní služby byl tvořen důstojníky těchto hodností:

generál štábní lékař

vrchní štábní lékař I. a II. třídy

štábní lékař

plukovní lékař i. a II. třídy a

vrchní lékař.

xxxxx

Označení Vrchního štábního lékaře I. třídy. První je všeobecné označení a druhé, s tou krásnou kytkou, je označení stejné funkce u rakousko-uherské horské pěchoty.

Současně bylo vytvořeno pro službu v posádkových nemocnicích v době míru a v polních lazaretech a obvazištích v době války 26 sanitních oddílů. Tyto oddíly pod velením příslušného důstojníka zdravotní služby měli od 3 po 54 důstojníků lékařů a 58 až 270 vojáků zdravotníků a služeb.

Vedle sanitních oddílů existovaly v nemocnicích i oddíly záchranné služby a instruktážní oddíly pro výcvik mužstva a poddůstojníků. Za války byla sanitní služba členěná do čtyř kategorií:

1. polní sanitní oddíly, které pracovaly na obvazištích, polních nemocnicích a lodních ambulancích podřízených příslušnému diviznímu velení;

2. záložní sanitní oddíly podřízené armádnímu vrchnímu velení;

3. sanitní oddíly nemocnic Řádu německých rytířů;

4. sanitní oddíly nemocnic a lazaretních vlaků Řádu maltézských rytířů.

Další složkou zdravotní služby byla služba lékárenská. Lékárny s příslušným personálem dostaly nemocnice již roku 1808. Potřebné služební předpisy byly ale vydány až v letech 1878 a 1892. Bylo stanoveno celkem 75 míst lékárníků ve skupině vojenských úředníků, jimž měl velet tzv. lékárník-ředitel, německy (Medikamenten-Direktor).

Vojenská lékárenská služba samotná byla zřízena až v poslední čtvrtině 19. století a v době míru zahrnovala:

1. vojenské lékárenské ředitelství se sídlem ve Vídni;

2. vojenský lékárenský depot;

3. posádkové nemocniční lékárny;

4. posádkové lékárny.

V čase války se pak lékárenská služba přetvořila na zálohu sanitního materiálu, polní lékárny při polních nemocnicích, záložní nemocniční lékárny a lékárenský depot. Podle regulí mělo připadat cca 30 lékárenských zaměstnanců na 10 000 nemocných.

Vývoj od takzvaného felčara z 16. a 17. století, který neměl vojenskou hodnost a pohyboval se mimo vojenskou organizaci, k vážené osobnosti, armádnímu lékaři, který byl členem důstojnického sboru, trval více než 100 let.

Lékaři měli hodnost důstojníka v rakousko-uherské armádě již od josefínských reforem a vybudování lékařsko-chirurgické josefínské akademie. V roce 1855 pak byly vytvořeny názvy hodností lékařů, které se od standardních vojenských hodností lišily.

Od roku 1874 byl navíc zřízen a ustálen důstojnický sbor vojenské lékařské služby. Zahrnoval lékaře armády, námořnictva, zeměbrany a domobrany. To už jsem uvedl. Ačkoliv měli lékaři důstojnické hodnosti, nebyli jako důstojníci příliš respektováni. Jejich vojenští kolegové se na ně dívali spíše jako na hybrid mezi vojenským důstojníkem, který měl obvykle za úkol udržovat ve svém mužstvu pořádek a disciplínu a vést ho do boje, a civilním lékařem, který ošetřuje raněné a stará se pouze o záležitosti medicínského oboru. Vojenské důstojníky také mohlo mást to, že vojenští lékaři měli svůj vlastní sbor, jemuž podléhali a své vlastní předpisy a návody, které se od obvyklých důstojnických předpisů lišily. Tedy se dá říci, že je považovali za zvláštní sortu lidí v uniformě. Občas se dokonce služební předpisy vojenské dostávaly přímo do kolize s předpisy lékařského sboru.

O zvláštním postavení lékařů svědčí i to, že ačkoliv již od roku 1870 měl být ve vojenské nemocnici šéflékař pověřen zodpovědným za řízení nemocnice, měl řízení vykonávat bez rozkazovacího práva a disciplinární moci nad osobami vojenského stavu. Ty měl na starosti vojenský důstojník zdravotní služby. To značí potvrzení dvoukolejného řízení zdravotních otázek v armádě.

I když se o problémech s tímto dvojím velením ve vojenských nemocnicích vědělo už od roku 1874, k posílení postavení vojenských lékařů došlo až o dvacet let později, tedy v roce 1894. Šéflékař vojenské nemocnice byl od této chvíle jmenován jejím velitelem s plným rozkazovacím právem.

Posledním obratem v postavení vojenských lékařů před první světovou válkou bylo působení generálního štábního lékaře, Dr. Josefa Uriela, v roli vedoucího XIV. zdravotního oddělení ministerstva války. Kromě toho, že se mu podařilo zlepšit společenské postavení vojenských lékařů, dosáhl i odstranění jejich největší slabiny – absence postgraduální výuky.

Na druhou stranu je faktem, že důstojníci většinou plně respektovali lékaře v medicínských záležitostech. Jejich vážnost stoupala v průběhu válečných střetů a vrcholu dosáhla právě v době Velké války. Pokud lékaři radili důstojníkům, jak se mají chovat např. v případě epidemií, důstojníci jim pozorně naslouchali a řídili se jejich pokyny. Zároveň si vojenští důstojníci byli vědomi toho, že by lékaře a mediky mohli na bojišti sami potřebovat, a snažili se s nimi proto dobře vycházet.

Na důležitost lékaře na bojišti ukazuje i fakt, že během pochodu vojska byl spolu se sanitní službou zařazován až na konec voje, aby byla hrozba jeho napadení co nejmenší. Při ústupu byl v blízkosti velitele pluku, tj. v čele pochodové formace. To bylo dáno také tím, že lékařů v armádě bylo poměrně málo a vzhledem ke specifičnosti jejich profese armádní vrchní velení v případě ztrát jen složitě doplňovalo stavy. Největší počet lékařů v armádě byl v roce 1917, kdy jich sloužilo v jeden časový moment 7 392.

O významu Dr. Uriela svědčí mimo jiné i to, že byl jmenován generálním vrchním štábním lékařem, což byla do té doby neexistující funkce v hodnosti generálporučíka. Jeho model zdravotní služby byl využíván i v československé armádě až do roku 1939. A to díky našemu vojákovi, kterému se zde věnujeme. Ten se tímto systémem plně ztotožnil a věděl, že je vyzkoušen praxí 4 let Velké války.

V době vypuknutí Velké války byl přednostou XIV. oddělení - zdravotnického generál - vrchní štábní lékař MUDr. Filip Peck. Současně s ním jako pomocné zřízenectví ministra války byl v akci Vojenský zdravotní výbor kterému předsedal generál štábní lékař MUDR. Zdislav rytíř z Juchnowicz-Hordynskich.

Armáda znala tyto tři typy vojenských lékařů:

1. Aktivní vojenští lékaři

Tito lékaři si dobrovolně zvolili vojenskou kariéru. Do armády se mohli dostat různými způsoby.

Primo: mohli vystudovat vojenskou-chirurgickou školu ve Vídni. V 19. století šlo nejprve o Josefinum, které však uzavřeli z finančních důvodů roku 1874, a později o Vojensko-lékařskou aplikační školu.

Secundo: Dalším způsobem bylo získání stipendia, které armáda či zeměbrana vyplácela studentům na lékařských fakultách. Většinou se ale tato snaha získat pro armádu lékaře nesetkávala s velkým úspěchem.

Tertio: Třetí možností byla dobrovolná služba v armádě po ukončení povinné vojenské služby.
Celkově vzato aktivní vojenští lékaři obsazovali vyšší vojenské funkce. Zastávali také ponejvíce velící funkce jak v nemocnicích, tak ve frontové oblasti. Mezi jejich největší slabiny patřil nedostatek postgraduální výuky, což jim bylo mnohdy vytýkáno.

2. Záložní lékaři

Rekrutovali se z řad civilních lékařů, kteří absolvovali povinnou vojenskou službu. Jako osoby s vyšším vzděláním měli status jednoročních dobrovolníků, jimž povinná vojenská služba trvala pouze jeden rok. První část vojenské služby lékařům začala až po složení prvních rigorózních zkoušek. Trvala půl roku a medici se při ní podrobili alespoň základnímu vojenskému výcviku. Další část povinné vojenské služby si pak měli medici odbýt až jako vystudovaní lékaři – buď u svých pluků, nebo ve vojenských nemocnicích.

3. Konsiliární lékaři

Během války v rámci vojenské služby existovala instituce tzv. konsiliárního lékaře, do níž byli obvykle povoláváni civilní lékaři, kteří se těšili pověsti uznávaných odborníků. Jednalo se většinou o profesory univerzit, privátní docenty atd. Tito lékaři měli ve vojenském lékařském sboru velkou vážnost spíše díky svým dovednostem, než díky dočasně získané vojenské hodnosti. To potvrzuje i fakt, že přestože měli z počátku nízké hodnosti (často pouze asistenční lékař), veleli mnohdy oddělením ve vojenských nemocnicích.

Jak vypadala zdravotní služba za Velké Války?

Rakousko-uherský voják byl pro případ zranění povinně vybaven malou lékárničkou, která obsahovala vatu, gázu a jiné obvazové materiály. Pokud byl voják lehce zraněný, mohl si tak první pomoc poskytnout sám, nebo to za něj udělali jeho spolubojovníci. Toto bylo přeneseno o do armády československé republiky a vlastně si to pamatuji i já. Za ČSLA se tomu říkalo svépomoc a vzájemná pomoc.

Po tomto improvizovaném ošetření se měl raněný odebrat na plukovní obvaziště, které měl lékař za úkol zřídit a které muselo splňovat dvě základní pravidla.

Primo: muselo být pokud možno chráněné před nepřátelským bombardováním

Secundo: muselo se vyskytovat co nejblíže vlastnímu boji, aby přeprava zraněných trvala co nejkratší dobu.

Splnit obě podmínky ale nebylo snadné. Na obvazišti měl poté lékař posoudit stav zraněného vojáka a určit další postup.

Jestliže se však jednalo o těžké zranění, vojáka museli na obvaziště dopravit tzv. nosiči raněných. Ti ale obvykle museli dbát i na svoji bezpečnost, a proto byla jejich práce většinou nedostatečná a ranění mnohdy strávili na bojišti i dny. Ranění byli nejprve ošetřeni na praporním obvazišti, poté odváženi na plukovní obvaziště a odtud na obvaziště divizní. Přesně tak to řešila i armáda do roku 1939 a i ČSLA. Na divizním pak byla doplněna původní první pomoc, pacienti byli roztříděni podle vážnosti zranění a posláni do polní nemocnice, nebo do různých středisek v oblasti armády.


Ranění vojáci čekají na naložení do evakuačního prostředku , zde do ambulantního vlaku.

Právě na obvazišti praporním či plukovním začínala práce frontového lékaře. Zde měl především určit vážnost zranění, případně zastavit krvácení, zabránit šoku, zajistit odbornou fixaci zlomenin a zranění, zaslepit průstřely hrudníku. Byla to vojákovi poskytnutá první lékařská pomoc. No a potom raněné poslat dál – na divizní obvaziště. Tam další lékaři překontrolovali stav pacientů a podle vážnosti jejich stavu je poslali do polních nemocnic k následujícímu ošetření.
Při všech těchto úkonech se museli frontoví lékaři držet zásady: ŽAVES, tedy žádný velký sraní. Tedy nad ničím se nerozmýšlet a paradoxně se nikoho nepokoušet léčit, neboť raněných bylo někdy takové množství, že bylo obvaziště úplně plné. V praxi, to značilo udělat jen to, co bylo nutné, aby voják přežil přesun dále do zápolí a popadnout dalšího raněného.

Jak za Velké války vypadala síť vojenských nemocnic?

Velká válka ukázala, jak vypadá doslova do písmene průmyslové zabíjení a produkce desítek tisíc raněných v jediné bitvě. Zdravotní služba prošla v jejím průběhu těžkou zkouškou.

A tak v této historické vsuvce hodíme oko i na síť nemocnic, která vznikla mezi lety 1914–1918 na území Rakouska-Uherska a na bojištích.

Základ nemocniční sítě tvořily posádkové nemocnice. Kromě ošetřování pacientů měly v době míru za úkol i výcvik jednoročních dobrovolníků - lékařů a pomocného zdravotnictva. V případě války a následné mobilizace, pak měly vybavit určitý počet polních a rezervních nemocnic. V posádkových nemocnicích také sídlily útvary zdravotní péče. Na území monarchie se těchto posádkových nemocnic nacházelo 27. Tyto nemocnice byly součástí Zdravotnického sboru. Velitelem sboru byl plukovník Konstantin Kyros. Tento sbor byl tvořen, jak už víme 27 zdravotnickými oddíly. Tyto oddíly se nacházely mírově v podobě rámcových těles v místech zdravotních oddělení a ta se nacházela tam, kde byly vojenské nemocnice.

Byly to tyto posádky:

1. a 2. Vídeň
3. Přemyšl
4. Linec
5. Brno, v chodu i za První republiky
6. Olomouc, v chodu i za První republiky

xxxxx

Tento nádherný objekt je vojenská nemocnice Olomouc, slavné klášterní Hradisko. Bylo založeno jako benediktíny v roce 1077, na popud olomouckého údělníka Oty I. Olomouckého a jeho manželky Eufémie. Měl pohnutou historii. Vypálen dle tradice v roce 1241 Mongoly, kteří tudy projížděli do Uher, znovu poničen v roce 1253 Uhry krále Bély IV.

V roce 1429 přišel první vpád husitů, červen 1432 – druhý vpád husitů, byla to přímo táborská vojska, kompletní vypálení kláštera kromě kostela sv. Štěpána. Následovalo rozboření olomouckými měšťany. Následovala obnova kláštera, také s přispěním krále Jiřího z Poděbrad. V roce 1642 došlo k obsazení Olomouce švédskými vojsky a rozboření kláštera. Nejcennější knihy odvezeny do Švédska jako válečná kořist.

Dne 18. srpna 1784 byl klášter zrušen. Po zrušení kláštera byl v jeho budovách zřízen moravský generální seminář pro výchovu kněží. Vícerektorem semináře byl v červenci 1787 jmenován Josef Dobrovský, jeden z nosných národních buditelů. V srpnu 1789 se Dobrovský stal rektorem semináře. Po smrti císaře Josefa II. byl seminář zrušen a bývalý klášter byl předán armádě. Ta zde zřídila nejdříve fortifikační skladiště a v během napoleonských válek v roce 1800 francouzský zajatecký tábor.

V roce 1802 byla v klášteře zřízena vojenská nemocnice. A ta je zde doposud. Pro mě osobně má tato nemocnice nesmírný význam. Když mi bylo necelých 14 let, právě zde jsem podstoupil komplexní přijímací lékařskou prohlídku a po stanovení závěru schopen pro školy typu T, jsem mohl zahájit svoji vojenskou kariéru - nastoupil jsem na VSOŠ Žilina a stal se ze mě vojenský palivář.

Tato nemocnice po skvěle provedené opravě exteriéru i interiérů vypadá jako šperk.

7. Štýrský Hradec
8. Lublaň
9. Terst
10 Innsbruck
11. Praha, v chodu i za První republiky
12. Josefov
13. Terezín
14. Lvov
15. Krakow
16. a 17. Budapešť
18. Komárno
19. Prešburk- Bratislava, v chodu i za První republiky
20. Košice, v chodu i za První republiky
21. Temešvár
22. Sibiň
23. Záhřeb
24. Dubrovník
25. Sarajevo
26. Mostar
27. Baden

Součástí posádek s vojenskými nemocnicemi ale i jiných byl také vojenské hřbitovy. Já jsem zase vybral ten, který znám a to dobře. Jednou za rok už dlouhé roky tam jezdím a těm, jejichž kosti tam tiše spočívají ve věčném spánku, tam nechávám růži a zapálím svíčku.

xxxxx

Zde jsou tedy dvě fotografie. První ukazuje poměrně zachovalou část tohoto vojenského hřbitova, kde spočívají vojáci, kteří zemřeli v nedaleké nemocnic za císaře pána a byli muslimské víry. Druhá fotografie ukazuje hlavní plochu hřbitova, kde leží vojáci víry křesťanské. Je ve své podstatě zničena, všechny kříže jsou ulámány a skončili vě šrotu. Takový náš český historický vandalismus.

Dále existovaly útvarové nemocnice. Byly zřizovány jako stálé zdravotnické ústavy v místech, kde se nacházelo větší množství útvarů, ale kde zároveň nebyly žádné posádkové nemocnice. Na našem území se nacházely např. v Českých Budějovicích či v Jičíně.

Nemocnice pro lehčí zranění a běžné nemoci takzvané marodky, pak byly zakládány v místech menších posádek, tedy do 500 mužů. Prostorem a vybavením byly určeny pro lehčí typy zranění či nemocí. Těžké případy se vozily do větších sanitních útvarů. Za mobilizace se marodky zčásti změnily na záložní nemocnice, zčásti se rozpustily, nebo naopak byly znovu zřízeny někde jinde. Na bojišti byly později budovány polní marodky.

Vojenské a lázeňské ústavy se věnovaly rekonvalescenci zraněných vojáků. Těchto ústavů bylo 11 a většinou se nacházely v klasických lázeňských městech.
byly to:
Baden
Lázně Gastýn
Františkovi Lázně
Herkulesfürdö



Lázně Herkulesfürdö, vybral jsem tyto, moc se mi líbí.

Karlovy Vary
Teplice- Šenov
Hofgastein
Lipik
Piešťany
Topusko
Trenčianské Teplice.

Divizní zdravotní ústavy patřily k mobilním zdravotním ústavům. Byly vybudovány za mobilizace při každé divizi. Jejich účelem bylo hlavně poskytnout první pomoc a zajistit co nejrychlejší převoz z obvaziště do polních nemocnic.

Dlouhodobější zranění se potom léčila v nemocnicích záložních, které se nacházely dále od fronty a byly rovnoměrně rozmístěny ve větších městech po celé monarchii. Úkolem záložních nemocnic bylo především ulehčení situace vojenským nemocnicím při návalu raněných. Do vojenských nemocnic totiž přicházeli pacienti z nemocnic polních, aby zde byli roztříděni. Těžší zranění se léčila tam a zranění nevyžadující intenzivní lékařskou péči se pak léčila v záložních nemocnicích. Z tohoto důvodu musely záložní nemocnice hlásit vojenským nemocnicím stav volných lůžek.

Svou vlastní síť zdravotních ústavů měla i zeměbrana. Zeměbraneckých nemocnic fungovalo 17, z nichž bylo na našem území umístěno 9. Účelem těchto nemocnic bylo v případě mobilizace vytvořit polní a záložní zdravotní oddíly, stejně jako tomu bylo u zdravotních sborů. Mimo mobilizaci fungovaly jako standardní nemocnice a zaměstnávaly určitý počet vojenského personálu a lékařů.

Dopravu mezi těmito ústavy zajišťovali koně, pokud se jednalo o kratší vzdálenost. V případě delší vzdálenosti se používaly speciální sanitní vlaky. S počátkem těchto vlaků v rakousko-uherské armádě je spjato především jméno svobodného pána Jaromíra von Mundyho. V roce 1879, tzn. při vojenské okupaci Bosny a Hercegoviny, byly z jeho popudu vybaveny 2 sanitní vlaky maltézského řádu a za 3 měsíce přepravily 3 000 raněných vojáků. Od roku 1880 bylo vyrobeno pro české velkopřevorství maltézského řádu 6 nových lazaretních vlaků, které byly v provozu i za první světové války, kde převážely zraněné vojáky zejména z jižní a východní fronty do zázemí.

Tento druhý Jaromír v této práci, Jaromír svobodný pán Mundy, se narodil 3. října 1822, na moravském hradu Veveří. Zemřel 2. srpna 1894, ve Vídni. Byl moravský šlechtic, čestný rytíř a generál-šéflékař maltézského řádu v Českém velkopřevorství.


Jaromír svobodný pán Mundy, generál-šéflékař maltézského řádu v Českém velkopřevorství

Těch šest zdravotních vlaků řízených Maltézským řádem, podle úředních statistik za dobu od 21. srpna 1914 až 31. srpna 1918 na všech frontách při odvozu raněných ujely 1 062 760 kilometrů, přepravily 359 645 raněných a nemocných. Lékaři ve službách řádu za toto období vykonali 27 163 operací, a z tohoto počtu jich bylo 17 215 realizováno přímo v polních nemocnicích.

xxxxx
Jedna z variant železničního ambulantního vagonu, a lehce upravený nákladní vagon pro přepravu raněných.

Kromě těchto vlaků disponovala rakousko-uherská armáda pochopitelně mnoha dalšími sanitními vlaky. V nich měl být přítomen vždy minimálně jeden lékař, jenž měl na starosti zdravotní stav raněných a určitý počet ošetřovatelského personálu. V místech železničních křižovatek byly potom zřizovány zdravotnické zastávky, kde byli ranění a nemocní vojáci připravováni na přestup na jinou železniční trasu.

Tento systém dokázal fungovat celou dobu trvání Velké války, na všech frontách, které měly přímé spojení s říší a dokázal zachránit velké množství životů.Osvědčil se.

[Pátrač]

Kapitola čtvrtá: Něco málo o zdravotní službě armády První republiky a zbytek povídání o našem generálovi.

Dva roky na to padlo v Sarajevu několik výstřelů a smrt následníka trůnu Františka Ferdinanda ď Este a jeho manželky Žofie spustil proces, který skončil zahájením Velké války.

Po jejím vypuknutí Pečírka nadále působil v pražské posádce, zároveň obdržel povýšení do hodnosti vrchního štábního lékaře I. třídy a v květnu 1915 došlo k jeho jmenování přednostou zdravotnické služby v Garnison-Hospital Nr. 11. v Praze.


Garnizon Hospital Nr. 11, pozdější Divizní nemocnice 1, Karlovo náměstí Praha.

Od března 1916 působil jako přednosta zdravotnické služby XXIII. armádního sboru na ruské frontě. Dne 1. listopadu 1916 obdržel od K. u. K. Kriegsministeriem dekret s udělením nejvyšší vojenské zdravotnické hodnosti: generál-štábní lékař - německy Generalstabstarzt. Na frontě viděl, jaké bezmezné utrpení přinesla moderní válka.

V březnu 1917 byl jmenován zástupcem přednosty zdravotnické služby ve Vídni. Zde dosloužil až do hořkého konce Rakousko-uherské monarchie.
Poté, co byl výnosem císaře Karla I., dne 1. listopadu 1918 který ve svém nařízení č. 746 provedl zásadní krok akceptace konce monarchie a rozhodl, že, cituji :

„Národní státy Rakouska a jihoslovanských zemí si vytvoří vlastní armády. .... Všechny dosavadní orgány nezbytné k provedení přechodu na národní armády zůstanou prozatím v činnosti až do úplného předání všech agend národním vládám. ….Všechny vojenské osoby, a to v zázemí ihned, v poli po návratu do vlasti, se ohlásí u svých nadřízených velitelství v souladu s tím, do které vytvářené národní armády hodlají vstoupit. Pokud se ke vstupu do národní armády vyžaduje složení přísahy, pak složení takové přísahy povoluji.“

zproštěn věrnosti přísaze složené zaniklé vlasti, vstoupil jako bezúhonný, což u vojenského lékaře bylo asi bezproblémové zjištění, do služeb československé branné moci a byl jmenován přednostou 4. Zdravotního odboru MNO.

Dne 1. října 1919 ho ministr národní obrany Václav Josef Klofáč jmenoval do hodnosti generála zdravotnictva IV. hodnostní třídy. Od roku 1927 byla tato hodnost přejmenována na generála šéfa zdravotnictva. Od téhož dne působil jako inspektor vojenských nemocnic u Generálního inspektora čs. branné moci. Podařilo se mu zajistit přechod zdravotnické služby zaniklé rakousko-uherské armády a zeměbrany do nového ozbrojeného sboru. Podařilo se mu zorganizovat zdravotnické zabezpečení všech bojových střetů, které rodící se armáda musela vybojovat v budoucích Sudetech, proti Polsku a dvakrát proti Maďarsku.

Krátce po skončení poslední války byl přeložen mimo tuto nosnou funkci a stal se inspektorem. Díky tomu byl v pohybu, což byl stav, který mu plně vyhovoval. Ale své mnohaleté zkušenosti a hluboké znalosti ještě jednou mohl předat mladší generaci. Československé vojenské zdravotnictví se potýkalo s nedostatkem personálu. Z rakouské armády přešlo do československého vojenského zdravotnictví a farmacie 877 lékařů a 22 lékárníků. Většina z nich měla bohaté válečné zkušenosti, mnozí i zkušenosti ze zdravotnické a lékárenské služby v československých legiích.

V roce 1922 byl zřízen „informační“ kurz pro nově aktivované důstojníky, jak lékaře tak i farmaceuty. Realizací kurzu byla pověřena pražská divizní nemocnice č.1. Informační kurzy byly dvouměsíční a konaly se dvakrát do roka v letech 1922 až 26. Velitelem kurzů i jedním z lektorů byl, to asi neuhodnete, generál zdravotnictva MUDr. Jaromír Pečírka.

Opět trochu historie, tentokrát o zdravotním a farmaceutickém zabezpečení armády První republiky.

Po rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku samostatného Československa v roce 1918 jedním z prvních úkolů bylo vybudování armády na obranu státu. O tom jsem psal a psát budu, až se úplně vyčerpám. Je logické, že velmi důležitým dílčím úkolem bylo vytvoření systému zdravotnického, tj. lékařského a farmaceutického zabezpečení nové československé armády.

Tak jako v jiných mých pracích nemohu jinak, než vysoce ocenit předvídavost a odbornost lidí, kteří systém vojenského zdravotnického a farmaceutického zabezpečení vytvářeli. K nim patřil i náš generál Jaromír Pečírka. Nevymýšleli nové koncepce, ale sáhli po modelu, který byl funkční a prověřený léty Velké války. Nebyl totiž ani čas na nějaké experimenty- bylo potřeba potlačit odpadlické snahy německy mluvícího pohraničí, vojensky obsadit celé Slovensko a Zakarpatskou Rus. Že navíc bude potřeba vybojovat válku s Polskem a velkou válku s Maďarskem nikdo zatím netušil. A tak se vzorem pro československé zdravotnické a farmaceutické zabezpečení se stal rakousko-uherský model. Osvědčený a vyzkoušený v nejtěžších podmínkách.

Zdravotnická služba patřila mezi takzvané ostatní služby netechnické povahy a její úkoly byly dány předpisem Org-I z roku 1921 „Všeobecná organizace čs. branné moci“. Do doby jeho vydání jela podle starých předpisů zaniklé armády a prováděcích direktiv.

Řídícím orgánem armády bylo Ministerstvo národní obrany. Ministerstvu podléhala takzvaná zemská vojenská velitelství v
- Praze,
- Brně,
- Bratislavě,
- Užhorodě, které bylo v roce 1925 přemístěno do Košic
a velitelství dvanácti jednotlivých divizí

Můžu hned uvést, že v roce 1937 přešla armáda na sborový systém, o tom jsem na Palbě napsal vše dostupné a v letech 1937 až 38 vzrostl počet divizí na 17, ale nové nemocnice nebyly budovány; jedna sborová nemocnice zabezpečovala dvě divize.

Zdravotnickou službu řídilo 4. oddělení (zdravotnické) MNO, které se skládalo ze:

- skupiny zdravotnické

- skupiny lékárenské.

V roce 1924 byl při MNO ustaven vojensko-zdravotnický poradní sbor. Lékárnická skupina na ministerstvu měla čtyři referáty: osobní, materiální, mobilizační a nákupní s jasně vymezenými pravomocemi a úkoly.

Při zemských vojenských velitelstvích byly pro řízení vojenského zdravotnictví zřízeny Zdravotnické skupiny.

Zdravotnické skupině ZVV podléhala vojenská zdravotnická zařízení na daném území, tedy:

- vojenský zdravotnický sklad,

- vojenské nemocnice,

- vojenské lékárny a další zdravotnická zařízení.

Členy ZS ZVV byli kromě vojenských lékařů rovněž důstojníci lékárnictva. Jejich postavení a pravomoci byly upraveny předpisem. Českoslovenští vojenští lékárníci tvořili specifickou skupinu farmaceutů. Dlouho byli izolováni od veřejné farmacie, a tak založili 28. 10. 1918 Sbor československých vojenských lékárníků. Všimněte si, že to vlastně bylo v den oficiálního vzniku nového státu. Naši vojenští apatykáři se potom pravidelně zúčastňovali mezinárodních kongresů vojenského zdravotnictví a lékárenství. První devíti mezinárodních kongresů vojenského zdravotnictví a lékárenství se konal v červnu 1921 v Bruselu, další pak v Římě - 1923, Paříži - 1925, Varšavě - 1927, Londýně - 1929, Haagu - 1931, Madridu - 1933, Bruselu - 1935 a Bukurešti - 1937. Tyto kongresy se konaly každé dva roky, což přehled ukazuje a jejich akceptace značila, že i v tomto směru naše armáda byla na pomyslném vrcholu.

Nové československé vojenské zdravotnictví mělo před sebou řadu úkolů, z nichž nejdůležitějšími byly:

- vybudovat systém zdravotnického a farmaceutického zásobování

- obnovit, popřípadě zřídit nové divizní nemocnice, lékárny divizních nemocnic a posádkové lékárny

- změnit postavení vojenských zdravotníků a vybudovat systém jejich výchovy a vzdělání

- vytvořit systém přípravy lékárníků – záložníků

Rozpad Rakouska-Uherska a jeho armády logicky vnesl do vojenského zdravotnictví neuvěřitelný chaos. Na území nového Československého státu zůstalo po zániku monarchie celkově 75 zdravotnických zařízení:

- posádkové nemocnice

- zeměbranecké a oddílové nemocnice,

- domy chorých a další.

Z nichž většina byla postupně zrušena. Z nemocnic - většina stejně existovala jen z důvodu probíhající války - utekli nejen všichni pohybliví nemocní, ale odešla i velká část personálu. Bylo velice obtížné chránit vybavení v nemocnicích před ničením a rozkrádáním. Stalo se i to, že nemocní z radosti nad koncem války spálili jak dostupné symboly zaniklé monarchie, tak i zdravotnický materiál, zdravotní záznamy, zápisy a úřední listiny. Mnoho materiálu bylo navíc docela prostě rozkradeno. Vzniklo tak mnoho škod, které rozběh této služby v nové armádě vážně poškozovaly.

Dnes je to skoro neuvěřitelné, ale v prvních letech po Velké válce byl nejobtížnější boj proti zavlečení infekčních chorob. Vojenské jednotky, které se vracely z bojišť, a to i exotických – například Palestina, odmítly snahy o dezinfekci v pohraničních karanténách a někdy i silou si vynutily vjezd do vnitrozemí. Za pomoci civilního zdravotnictví byly opatřeny očkovací séra proti choleře a tyfu. A velkým problémem se ukázalo i mnohočetné onemocnění malárií. Vše v situaci, kde se rozjížděla pandemie španělské chřipky. Evropská populace těžce oslabená čtyřletým válečným strádáním, stála před další těžkou zkouškou. Pro zabezpečení stálé výroby očkovacích látek zřídila v lednu 1919 vojenská správa ústav pro výrobu sér při Záložní nemocnici v Hranicích na Moravě.

Na území ČSR po zániku Rakouska-Uherska zůstalo 8 posádkových, později Divizních nemocnic, které byly vybudované, zařízené a v souladu s novou organizací dostaly nová čísla. Byly to nemocnice a vojenské lékárny v Praze, Terezíně, Josefově, Brně, Olomouci, Bratislavě, Komárně a Košicích. Současně vznikly z bývalých oddílových nemocnic nové divizní nemocnice s lékárnami v Plzni, Českých Budějovicích, Opavě a Užhorodě. Například v Užhorodě to byla divizní nemocnice 12 a v roce 1937 tato nemocnice byla reorganizována na nemocnici sborovou taktéž čísla 12. Tato reorganizace divizních nemocnic na sborové se ale týkal všech těchto zdravotnických těles.

Tyto nemocnice byly páteří zdravotní péče o vojáky v míru a díky mobilizačním úkonům i za války, kdy každá stavěla mobilizačně 2 až 3 polní nemocnice.

Výsadní postavení ale mezi nimi měla ta třináctá, dnešní Ústřední vojenská nemocnice.

Napřed tuto výsadní roli hrála Divizní nemocnice č. 1, která se nacházela v objektech na Karlově náměstí. Bylo rozhodnuto a také se tak stalo a byla hlavním vojenským zdravotnickým ústavem v republice. Od roku 1927, kdy byla založena Vojenská lékařská škola pro důstojníky zdravotnictva z povolání, zajišťovala podstatnou měrou její odbornou medicínskou výuku. Tedy zde budoucí vojenští doktoři získávali praxi. A špičkoví odborníci Divizní nemocnice 1 tvořili učitelský sbor školy. Dalším krokem k modernímu vojenskému zdravotnictví u nás bylo vybudování Ústavu pro válečnou chirurgii při I. chirurgické univerzitní klinice prof. Arnolda Jiráska.

Rozhodnutí o stavbě nové pražské vojenské nemocnice padlo v roce 1925. Bylo to na popud politiků, a měla to být jedna z mnoha I aktivit k oslavě 75. narozenin prezidenta republiky. Národním shromážděním tak byl tak přijat Zákon č.68/1925 Sb., kterým se k "Všeobecné nemocnici v Praze připojuje vojenská nemocnice v Praze II a zřizuje se Masarykova vojenská nemocnice".

A bylo vymalováno. Alespoň to tak vypadalo.

Ministerstvu národní obrany se podařilo již v roce 1927 dohodnout koupi pozemků pro novou nemocnici v prostoru Břevnova - "Na Bateriích" o rozloze 13,60 hektarů. Jenže skutečná situace však spěla k naprosto jinému řešení: ministerstvo zdravotnictví se začne orientovat na novou výstavbu všeobecné nemocnice v Motole a vojenská správa si ponechá původní objekt na Karlově náměstí, provede v něm adaptace, včetně stavby nového chirurgického pavilonu. Prostě řečeno, nová vojenská nemocnice nebude. V roce 1935 přitom měly práce začít.

Faktem ale je, že do oddalování nové výstavby se promítaly jak úsporná opatření v působnosti ministerstva obrany, tak dopady Světové hospodářské krize z počátku 30. let.

V roce 1935 však nastal v řešení situace zásadní obrat. Vládním rozhodnutím byla stanovena odhadní cena 15 mil. Kč a v rozpočtu tato částka byla uvolněna.

Trvalo to deset let od přijetí zákona o zřízení Masarykovy nemocnice, než stavba začala a byla realizována dle projektu Ing. arch. Bedřicha Adámka z Prahy Dejvic z roku 1930. Jeho návrh nejlépe splňoval představy zadavatele o nemocnici, která vedle role moderního medicínského centra plní úkoly vojenského kasárenského objektu s reálnými mobilizačními povinnostmi. Že to byl dobrý projekt, ukázala mnichovská krize. Vše šlapalo jak švýcarské cibule.

Po úplném dokončení měla Masarykova nemocnice disponovat 1 235 lůžky normálního stavu, ze kterých bylo 370 určeno pro rotu pomocného zdravotnictva. V mimořádné situaci mohl být celkový počet lůžek zvyšován na
1766 (zvýšený stav) nebo až na
2090 (nouzový stav).

xxxxx
Dva pohledy na právě dostavěnou ústřední vojenskou nemocnici.

Vlastní činnost zahájila Masarykova vojenská nemocnice 1. srpna roku 1938, kdy byla přestěhována většina oddělení ze staré budovy na Karlově náměstí a z odloučeného oddělení pro nemoci vnitřní z kasáren na Pohořelci. První pacienti nastoupili 1. září 1938.

Prolog byl však velmi krátký, do nové etapy vývoje se nerozvinul. Po tragickém přerušení vývoje československé státnosti na jaře roku 1939 se nemocnice zmocnila okupační německá armáda a využila ji jako svou záložní nemocnici - Reserve Lazaret I, Prag. Kapacita byla rozšířena postavením 9 dřevěných baráků na 2000 lůžek. Specializovala se na urologická onemocnění a rekonstrukční obličejovou chirurgii.

Velkou práci v unifikaci zabezpečení armády medikamenty a ostatním zdravotnickým materiálem odvedli farmaceuti. Na základě zkušeností z Velké války odmítli akceptovat starou rakousko-uherskou armádní praxi, že lékárenský materiál nebyl normován a na zavedení této normy trvali a dosáhli toho, že v letech 1925-1931 vznikl vojenský předpis Zdrav-1-3 „Lékárnická služba v míru“, který vydalo Ministerstvo národní obrany ČSR v Praze roku 1931. Předpis závazně určoval vybavení vojenské lékárny přístroji, nábytkem a dalším zařízením. Jako první podle tohoto předpisu byla nově vybavena lékárna Divizní nemocnice č. 1 v Praze.

Největší a nejmodernější z vojenských lékáren byla lékárna divizní nemocnice č.1 v Praze. O uvedení do provozu po válce se postaral ppor. PhMr. František Vyvozil. Lékárna se nacházela v blízkosti Všeobecné nemocnice na Karlově náměstí. Jelikož to stojí za to, uvedu, kdo ji vedl v dalších letech. Bylo to takto:
- 1919-1921 pplk. PhMr. Josef Matějka který byl dnem 20.7.1921 povýšen na plukovníka,
- od roku 1923 št. kpt. PhMr. Rudolf Mosler.
- v dalších letech vedli lékárnu št. kpt. PhMr. Evžen Kerlický, št. kpt. PhMr. Josef Němec
- od roku 1933 mjr. PhMr. Jaroslav Pospíšil.

V roce 1925 byly prostory vojenské nemocnice na Karlově náměstí dány k dispozici Všeobecné nemocnici. Současně se předpokládalo postavit novou „Masarykovu vojenskou nemocnici“ ve Střešovicích. V roce 1935 byla dokončena I. etapa výstavby.

Lékaři a odborný zdravotnický personál si jel po své linii při získávání personálu, ale farmaceuti si našli svoji cestu. Základem bylo otevření „Školy pro důstojníky zdravotnictva a lékárnictva v záloze“ v délce 6 měsíců. V ní se připravovali lékárníci-záložníci. Po jejím absolvování byli přiděleni do lékáren divizních nemocnic, nebo do zdravotnických skladů, kde dokončili základní službu a získali hodnost podporučíka. Záložníci byli povoláváni na pravidelná cvičení. Každé cvičení bylo zakončeno zkouškou. Tento člověk zkouškou prokázal že se doučil všechny novinky a že je stále v obraze. Mělo to i hmotné dopady - na výsledku zkoušky záviselo povyšování do vyšších hodností. Systém cvičení zaručoval, že lékárníci byli odborně na výši a byli připraveni plnit úkoly v případném konfliktu.

Vojenská farmacie měla v letech 1918-1934 k dispozici celkem 612 lékárníků – důstojníků v záloze, dostatečný počet k pokrytí všech požadavků na vytvoření polních lékáren v době války.

Pokud záložník podepsal závazek a stal se důstojníkem lékárnictva, pokračoval v přípravě na „Škole pro důstojníky zdravotnictva a lékárnictva“ (z povolání), která byla zřízena v Praze v roce 1927. Příprava zde byla organizována v desetiměsíčních cyklech. Celková délka přípravy vojenského lékárníka byla 16 měsíců. Po absolvování vojenské přípravy se stali vojenskými farmaceuty - důstojníky lékárenské služby.

V československé armádě poprvé od vzniku profesionální vojenské farmacie v roce 1794 se vojenští lékárníci stali důstojníky a obdrželi hodnosti platné v Československé armádě. Za Rakouska-Uherska byli pouze medikamentními úředníky. To byl oproti minulosti významný pokrok. Byl to jednoznačně velký společenský i sociální vzestup. V letech 1918–1939 v ozbrojených silách na různých farmaceutických postech pracovalo celkově132 vojenských lékárníků.

Kromě nemocnic se na léčebné péči podílely i specializované léčebné a lázeňské ústavy. Vojenská správa měla k dispozici:
- dva léčebné ústavy pro choroby plicní Šternberk 1919 až 1938 a Matliare 1920 až 1939
- jeden léčebný ústav pro choroby nervové a duševní v Trnavě 1929 až 1939



Vojenský ústav pro choroby plicní Šternberk

Lázeňská léčba probíhala v předních lázeňských lokalitách prvorepublikového Československa a vojenské lázeňské ústavy se nacházely ve:
- Františkových Lázních, 1919 až 1938,
- Jáchymově, 1919 až 1923,
- Karlových Varech, 1920 až 1938,
- Piešťanech, 1920 až 1939,
- Teplicích-Šanově, 1920 až 1938,
- Trenčanských Teplicích,1920 až 1939,
- Čízu,1924 až 1938 a
- Luhačovicích,1924 až 1939.

Nedílnou součástí zdravotnické služby byly i vojenské invalidovny.
Vojenská invalidovna 1 působila od roku 1918 v Praze a v květnu 1935 byla přemístěna do Hořic v Podkrkonoší.
Vojenská invalidovna 2 se původně nacházela v Trnavě, ale v polovině roku 1919 došlo k jejímu přestěhování do Josefova, kde zanikla v listopadu 1921.


Krásná stavba vojenské invalidovny v Hořicích v Podkrkonoší

Na závěr tohoto historického vstupu ještě pár slov k materiálnímu zajištění armády v této oblasti.

Po rakousko-uherské armádě zůstala v ČSR celá řada zdravotnických, oděvních a lůžkových skladů, ve kterých byl uskladněn zdravotnický materiál. Byl to materiál pro vybavení polních nemocnic, pro kompletaci ambulantních povozů, automobilů i vlaků. V roce 1919 Zdravotní oddělení ministerstva obrany rozhodlo vybudovat centrální „Skladiště zdravotních potřeb“ v Praze. Jeho vybudováním byl pověřen mjr. PhMr. František Šperling. V Praze však nebyly nalezeny vhodné prostory, proto byl sklad dislokován do vojenské pevnosti z dob císaře Josefa II. – Josefova, nedaleko Jaroměře a byl přejmenován na Zdravotnický sklad č. 1.

V roce 1923 v Josefově pracovalo deset vojenských farmaceutů, důstojníků - magistrů farmacie a 4 smluvní lékárníci - civilisté. Dále zde pracovalo více než 150 lidí - vojáků i civilistů v nakupování, ukládání, obměně, distribuci a ošetřování ostatního materiálu, tedy mimo léčiva. Sklad v Josefově nebyl určen jen pro zásobování zdravotnickým materiálem, ale současně se zde hromadně vyráběly léčivé přípravky a zdravotnické potřeby. Postupně se v Josefově vybudovaly analytické a chemicko-farmaceutické laboratoře. V roce 1935 se sklad přestěhoval do Bystřice pod Hostýnem. V tomto místě dislokace byl centrální sklad zdravotnického materiálu i v době mé vlastní služby v ČSLA. To už jako Ústřední a měl krycí číslo VÚ 9965. Mimo jiné obýval celý místní zámek a přilehlé prostory. V Bystřici pod Hostýnem je zdravotnická skladová základna i současné profesionální armády.


Zámek Bystřice pod Hostýnem, do roku 1991 hlavní část Ústředního skladu zdravotnického materiálu.

Pro zásobování zdravotnických zařízení na Moravě byl vybudován Zdravotnický sklad č. 2 v Bystrovanech u Olomouce. Ten byl v roce 1927 přemístěn do Hodonína. Jeho vedením byl pověřen štábní kapitán PhMr. Jaroslav Lunga. Sklad zanikl v roce 1936.

Pro zdravotnické zásobování Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny bylo určeno „ČS polní zdravotnické skladiště“ v Uherském Hradišti, zřízené v roce 1919 v rámci druhé války s Maďarskem. To bylo v roce 1923 přemístěno do Bzence a přejmenováno na Zdravotnický sklad č. 3. Vedením byl pověřen major PhMr. Jaroslav Hájek. V roce 1927 se tento sklad opět stěhoval, tentokrát do Liptovského Mikuláše.

Zde ukončíme historický exkurz.

A nyní se vrátíme už naposled k našemu generálovi.

V únoru 1923 byl penzionován, posléze žil v ústraní až do roku 1933. Je zajímavé, že se nedočkal uznání v podobě zařazení do Alba čs. reprezentantů všech oborů k 10. výročí RČS, včetně doplňků, když ve věku 69 let odešel na věčnost. Dle mého tam zcela jistě patřil.

Jaromír Pečírka měl široké vědecké a kulturní zájmy. Během cesty kolem světa s vojenským námořnictvem se z něj stal nadšený botanik a reportáže z navštívených míst zasílal do časopisu Zlatá Praha. Později, jako plukovní lékař v Českých Budějovicích, se věnoval entomologii. Zkoumal hmyz na Šumavě a specializoval se na čeleď kovaříkovitých. Přesně deset druhů po něm dostalo příponu Pečirkai. O těchto broucích psal i práce, které publikoval v odborném tisku. Například:

Jaromír Pečírka, Vzácní kovaříci, (De laterdis raris), Čas, Československá společnost entomologická, 1923, číslo 3, strany 7-81.

Spolu s profesorem Františkem Klapálkem zakládal Českou společnost entomologickou a dlouhodobě v ní působil jako místopředseda. Rozsáhlou sbírku tisíců druhů brouků v desetitisících exemplářů věnoval ještě před válkou Národnímu muzeu.

Byl také znalcem umění. V domácí sbírce měl několik cenných obrazů.

V oblasti sportu se angažoval v lyžování a alpinismu. Vystoupil na několik exotických hor, například na Jávě a v Kordillerách, přičemž některé vrcholy byly i přes 5000 m nad mořem. Uskutečnil také výstupy v Dolomitech a Alpách, jihoamerických Kordillerách a dokonce na Jávě. Patřil mezi zakladatele Klubu alpistů československých a od roku 1924 tomuto spolku předsedal. Tento klub byl založen 24. června 1924 a Pečírkovi už bylo 60 let. Určitou dobu byl rovněž prvním místopředsedou Svazu lyžařů Republiky československé.


Generál ve výslužbě Jaromír Pečírka jako lezec, je to ten chlapík uprostřed.

Poslední léta života pro něj byla těžká. 18. září 1927 mu zemřela manželka Božena, se kterou ho poutal hluboký citový vztah. A o čtyři roky později zemřel i syn Ivan Pečírka, rovněž lékař. Pečírka junior pracoval jako první asistent chirurgické kliniky, ve volném čase se věnoval lyžování a horolezectví. V tom byl po tátovi.

Generál ve výslužbě Jaromír Pečírka onemocněl v lednu 1933 chřipkou, k níž se přidalo onemocnění ledvin. 25. února odjel na léčení do Teplic, jeho stav se ale zhoršil a tam také 13. března téhož roku zemřel. Jenže v tom je rozpor. Na Válce.cz je jako místo úmrtí uvedena Praha a dobové Národní listy uvádí jako místo úmrtí Dubí u Teplic. Pohřben byl 17. března 1933 ve Všenorech do rodinné hrobky.

Řády a vyznamenání, které tento voják za svoji službu obdržel:

Rakouský císařský Řád Železné koruny III. třídy s válečnou dekorací a meči na stuze Rakouský císařský Řád Františka Josefa – komturský kříž na válečné stuze
Rakouské Čestné vyznamenání Za zásluhy o Červený kříž I. třídy (s válečnou dekorací)
Rakouský Zlatý záslužný kříž s korunou 1849
Rakouská stříbrná Záslužná vojenská medaile na mírové stuze
Rakouská bronzová Záslužná vojenská medaile na mírové stuze
Rakouský Vojenský služební odznak III. třídy pro důstojníky za 25 let služby (Rakouská Válečná medaile 1873
Rakouská Čestná medaile za čtyřicetileté věrné služby na vojenské stuze 1848-1898 Rakouský Jubilejní kříž z roku 1908 na vojenské stuze 1848-1908
Rakouský Karlův vojenský kříž Prameny a literatura

ZÁVĚR

Tak za sebou máte další životopis a další kus zase trochu jiné historie naší a nejen naší armády, i když u mě je to tak, že za historicky svoji považuji a vždy považovat budu i armádu Rakousko-uherskou. Nevím, co budu tvořit nyní, musím se rozmyslet co, a hlavně jestli se mi chce.

Armáda první republiky byla dle všeho dobrou armádou a snad zde popsaný stav zdravotního zabezpečení v míru i v případě zahájení válečného konfliktu ukazuje, že i v této oblasti naše armáda byla na vysoké úrovni. Tak jako vojáci – důstojníci, aspiranti i mužstvo - bojových součástí byli vlastenci a stateční lidé, i naši vojenští lékaři, pomocný zdravotní personál a mužstvo v této službě sloužící mělo tyto znaky skvělých vojáků.

Bohužel rozpoutání II. světové války vývoj československé vojenské zdravotnické služby na domácí půdě nelítostně přerušilo. Po rozpuštění československé armády hledalo nemálo lékařů své místo v zahraničním i domácím odboji, zejména působením v organizaci Obrana národa, řada vojenských lékařů padla za oběť okupační genocidě. Více než 1 100 lékařů a nejrůznějších zdravotnických pracovníků působilo v odboji, z toho téměř 800 v odboji zahraničním, kde si svojí osobní statečností, lidskostí a skvělou odbornou erudicí získali zasloužený respekt.

Měli jsme zatraceně dobré vojáky, co říkáte.

Zdroje a literatura:
Pod císařským praporem -- Historie habsburské armády 1526-1918 , autor: kolektiv, 2004, Praha

GALANDAUER, Jan. Vznik Československé republiky 1918: Programy, projekty, předpoklady. Praha, 1988.

BÍLEK, Jiří a kol. Vojenské dějiny Československa. III. díl. Od roku 1918 do 1939. Praha, 1987.

Nedorost Libor, Češi v 1. světové válce, díl první - MÝM NÁRODŮM , Libri, 2006

Jiří Fidler, Václav Sluka, Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920-1938, Libri, 2006

https://www.uvn.cz/index.php?option=com ... 53&lang=cs

http://www.medon-solutio.cz/online2004/ ... t11&lang=1

http://www.historickykaleidoskop.cz/3-2 ... eralu.html

http://armada.vojenstvi.cz/povalecna/studie/6.htm

http://vojenstvi.cz/vasedotazy_107.htm, dotaz číslo 1592

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jarom%C3% ... D%C3%ADrka

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jarom%C3% ... 9ka%C5%99)

[kopapaka]

Jasně, že měli (a snad i máme...).
Výborně napsané.

[Zemakt]

Díky Pátrači za zajímavý článek o mne neznámém člověku a nejen o něm. Spousta informací .

Vojenské a lázeňské ústavy se věnovaly rekonvalescenci zraněných vojáků. Těchto ústavů bylo 11 a většinou se nacházely v klasických lázeňských městech.
byly to:
Baden
Lázně Gastýn
Františkovi Lázně
Herkulesfürdö

Vzhledem k tomu, že jsem již pár let "lázeňák", tak mohu sdělit že františkolázeňská volaréza respektive LD Kijev pro potřeby vojska stále funguje.

Teď si ale nejsem příliš jist, zdali se jedná o jeden a týž dům. Mám jisté podezření, no zapátrám.

[parmezano]

Velký obrázek

Obrázek je vizuálně zmenšen. Zobrazit v plné velikosti

Ukázka úpravy železničních vozů , lazaretního vlaku řádu Maltézkých rytířů, vůz pro přepravu raněných a lékařský vůz.
Zdroj : Geschichte der Eisbahnen derOesterreichisch-Ugarnrischen Monarchie II Band Wien 1898

[Stuka]

Zaujímavé. Len by v zdrojoch mal byť pán Duda, aby sa náhodou neurazil.
http://www.historickykaleidoskop.cz/3-2 ... eralu.html

[Pátrač]

Stuka - zdroje jsem doplnil, a pana Dudu bych nikdy nezapomněl uvést. Je ho přístup k dějinám je mi velmi sympatický a jeho práce jsou moc pěkné. Myslím si že s jeho textem jsem naložil dobře a nijak ho nepoškodil. Velmi zajímavý zdroj je ten druhý internetový, je to neskutečné co jsem se tam dověděl a mohl přenést sem. Měl bych maličkost. Když jsem sepisoval první kolo Slovenska a vkládal vložku o slovenských dobrovolnících, narazil jsem logicky na Ludovíta Šimka. A včera jsem narazil na toto:

http://www.vhu.sk/index.php?ID=1839 Je to pěkné čtení, skvělý voják.

Parmezano - jeden z těch řezů ambulantním vozem mám v knize Pod císařským praporem. Je to jeden z těch co patřili Maltézskému řádu. Kdybys k těm vlakům našel něco více, v četně fotografií, byla by to paráda. Mě se moc nedařilo. Prý tam byl i operační sál a další vychytávky.

Zemakt - snažil jsem se. Sice potřebuji oddych, ale na válce s Maďary pomalu pracuji.

Jinak pro všechny - souběžně se životem tohoto veskrze renesančního člověka jsem se pokusil alespoň trochu popsat zdravotní zabezpečení armády jak za monarchie tak za První republiky. Nyní pauza.

[t.hajek]

Garnizon Hospital Nr. 11, pozdější Divizní nemocnice 1, Karlovo náměstí Praha

Na dvoře nemocnice (bývalé Novoměstské Jezuitské koleje) byl postaven pomník samaritánům, zdravotníkům, kteří během první světové války ve službě padli.
Nevím podle jakého klíče byla vybrána jména umístěná na deskách pomníku, snad zdravotníci z Českých zemí nebo dokonce jen z Prahy?



Stav je jaký je .. jedná se o jeho renovaci, uvidíme jak to dopadne. Je to historicko-politicky méně exponované než v případě Radeckého. Možná jde "jen" o finance.

[Pátrač]

Pane Hájku, děkuji, a mohu s dělit že stav není tak zlý. Viděl jsem horší a horší a úplně zlé stavy těchto památníků. Tento je skoro v pohodě. Je pěkně koncipovaný a asi to bude opravdu jen o penězích. Prostí vojáci a běžný důstojnický tmel nebudí vášně a budit nebude. Možná že více informací by bylo na webu o památních padlých z Velké války .

EDIT: Našel jsem to.

http://www.vets.cz/vpm/mista/obec/322-p ... Bst%C3%AD/

Zde jsou nějaké údaje a celá galerie fotografií. Pokud by někdo věděl o podobném pomníků pro příslušníky zdravotní služby, budu jen rád. Pátrač

[Pátrač]

Kolega Parmezano mi posla nějaké materiály k sanitním vlakům, uvidím co z toho bude použitelné a hlavně co dokážu zpracovat. Většina je toho v němčině.

Já jsem našel jsem toto. Týká se to zdravotní služby našich legií v Rusku.

Tato služba prošla dvěma odlišnými etapami. Nejdříve v letech 1914 – 1917 souvisela s organizací českoslo­venského vojska v rámci ruské armády. Poté od března 1918, kdy byla započata evakuace na východ, zača­la působit už zcela samostatně a nezávisle na ruské armádě.

Každá ze tří divizí čs. vojska disponovala svojí nemoc­nicí, divizním lazaretem, domem pro rekonvalescenty, skladem, zubním kabinetem a divizním sanitním vlakem č. 1 – 3. V Jenisejsku byla zřízena venerologická nemocnice, spojená s bakteriologickým a serologickým insti­tutem, v Omsku pak ještě stálá nemocnice. Nemocnice v Tomsku se rozšířila o oddělení pro choromyslné a v Irkutsku působila venerologická ambulatoř. K eva­kuaci raněných a nemocných vojáků do Vladivostoku byly k dispozici sanitní vlaky č. 4 a 5.

Centrem čs. zdravotní služby se stalo město Čeljabinsk, kde byla zřízena hlavní nemocnice s 800 lůžky. Podél celé magistrály pak byly československými jednotkami využívány další nemocnice a zdravotnické instituce.

Velice dobře se tehdy osvědčily sanitní vlaky, které byly využívány především pro evakuaci raněných, ale také pro ošetřování a operace. Sanitní vlak byl složen z vagonu operačního, vagonu pro těžce raněné, vagonu s kuchyní, s prádelnou a dalších ur­čených pro personál a materiál. Menší zdravotní vlaky se sestávaly pouze z několika vagonů, díky tomu byly dobře pohyblivé a mohly doprovázet i jednotlivé jednot­ky. Pro dopravu raněných z bojiště se užívaly tzv. zdra­votní letučky, což byly rychlé vlaky s jedním až dvěma zdravotními vozy. Na řece Volze disponovali legionáři také nemocničními loděmi.

Od roku 1919 se postupně československé jednotky pře­sunuly na nový úsek od Omsku po Bajkal. Tomu byla při­způsobena i zdravotní služba a přemístěny nemocnice.

http://magazin.reenactor.cz/vagony-legiovlaku/

[t.hajek]

Tady je ještě jeden obrázek na Válečnou nemocnici v Pardubicích



jak píše děda na druhé straně pohledu "jest to tu největší zvláštnost"

..a taky, že se mu zranění nelepší. Myslím, že dostal na Piavě střepinou do stehna nebo boku.

[Pátrač]

Pane Hájku, to je ale kolos!!!!!!!!

Jestli to není moc soukromé, mohl by jste poslat i tu druhou stranu - pár řádek od vojáka? Zvažte a pokud by to bylo možné, děkuji předem. A jestli můžete a víte, napište pár řádek o vašem dědovi, kde bojoval a kde byl raněný. Ale jen jestli to lze.

[t.hajek]

Nevidím důvod proč ne

František Zeman
*16.5.1898 Praha - +10.11.1979 Praha

Bohužel jsem nezjistil u jakého pluku sloužil, i když jsem se dotazoval vojenského archivu, tak k jeho osobě nic nenašli.

Tzn. to co mám je zprostředkované od babičky a jak jsem psal, matně ( byly mi 4 roky) si vybavuju na stehně či bohu velké fialové skvrny, o kterých říkal, že byly z války.

Byl prý raněn na Piavě v roce 1917(?), asi po třech týdnech co byl na frontě.

Chtěl jsem připojit i druhou stránku pohledu, ale bylo to psáno tužkou a oskenované se to nedalo přečíst, stejně jako datum na razítku.
Je to jen "čumkarta" bez větší vypovídací hodnoty

V Pardubicích 14.9.
Milá máti!
Psaní Tvé jsem obdržel dnes.
Stětims je ještě stále zde, mis nym
ranní účet je stále stejný, nevypadá
mnohem lépe. Pohled na zdejší nej-
větší zvláštnost. Pozdrav na babičku
a Vás všechny. Psaní následuje.
Fanouš

Psaní bohužel nemám, tenhle pohled přežil, právě kvůli obrázku.

Dle vyprávění babičky se děda jako vyučený číšník přimotal k zástupcům mise mezinárodního červeného kříže a dělal jim při pobytu v Pardubicích cosi jako doprovod.
Při závěrečném vyšetření prý nasimuloval hluchotu na jedno ucho a u ČK zůstal až do konce války.

[Pátrač]

Děkuji za dědouška.

Jinak mě překvapilo, že jsem na tu válečnou nemocnici v Pardubicích úplně zapomněl.

Přitom jsem o ní věděl. Ale bez pohlavku jsem ji zasklil. Byla to největší válečná nemocnice v Evropě v období Velké války s plánovanou kapacitou 10 000 lůžek. Nemocnice byla jednoduché konstrukce, avšak na svou dobu byla vybavena velmi moderně. Na kraji Pardubic tehdy vzniklo de facto další město. Pardubice měly v této době okolo 20 000 obyvatel a v barákové nemocnici mohlo přebývat 13 000 - 14 000 osob. Pro město a okolí to musela být strašná zátěž.

Zde je o ní dobrý článek.

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1le ... _Pardubice

Bylo to takové rakousko-uherské NEJ.

[Morty]

Moc hezký článek o osobnosti o které málokdo kdy slyšel. Jen si dovolím malou poznámku i když budu vypadat jako rejpal který chytá za slovo. Ale když už ta informace v úvodu článku je. Poslední nehabsburský korunovaný český král nebyl Ludvík Jagellonský ale Karel VII. Albert a před ním ještě Fridrich Falcký, oba Wittelsbachové. Kdo bude tvrdit že to byli vzdorokrálové v době války bude mít pravdu ale to na věci nic nemění. Samozřejmě je to úplně mimo téma.

[Pátrač]

Morty, děkuji za doplnění a jsem rád, že se Ti práce líbí. Ale musím se tak nějak přiznat, že nebýt oněch dvou historických doplňků, tak by nebylo co moc číst. Ještě že je vždy možnost k životnímu příběhu připojit určité soubory informací, které s danou osobností či její prací souvisí.

Nyní se chystám na osobnost jménem František Schöbl, kolega Zemakt mi poslal nějaké věci, něco mám já, uvidím co se z toho dá vyrobit.

No uvidíme.

[jarl]

Tak jsem se díky Pátračovi mohl seznámit se zajímavou osobností - lékařem, vojákem, námořníkem a entomologem Jaromírem Pečírkou. Přidávám fotku korvety Fasana v původní podobě , i když v době kdy na ní Pečírek sloužil už byla mírně přestavěná do podoby použité v Pátračově článku.


Korveta Fasana v Nagasaki

[Stuka]

Doplním (tuším v článku nie je) v rokoch 1914-15 v Ružomberku vyrástla baraková vojenská nemocnica s 2.300 lôžkami pre liečenie zranených a chorých vojakov. (Slúži dodnes, samozrejme ale prestavaná).

[Pátrač]

V článku není, neměl jsem o ní ani tušení. Děkuji. Tedy tušení jsem měl, já v ní kdysi dokonce 3 týdny ležel po těžké dopravní nehodě. Ale ani mě nenapadlo, že vznikem patří do této doby. A díky Tvému navedení, zde je linka na určité historické info:

http://www.uvn.sk/uvn/index.php?option= ... 3&Itemid=9

Kdybys něco dalšího podobného objevila, budu jen rád.