Incident v Černém moři z roku 1988
“Aneb když dva dělají totéž, není to totéž“
Tento příběh, poplatný činům dávných udatných bohatýrů, však ze zasloužilého hlubokého spánku křísit netřeba (byť stále občas něco zamumlá ze spaní). Dnes bych rád připomněl záležitost o poznání starší, jež však nese mnoho (ne)překvapivých paralel. Událost možná zapomínanou a v našich končinách nepříliš známou, ale se značným historickým významem a dopadem. Vzpomeňme tedy krátce na 12. únor 1988 a jiný incident v Černém moři. A ačkoli se jednalo o událost vážnou, čtenář nebude ochuzen ani o bohatýrský příběh. Aneb ty paralely, ty paralely…
Náš příběh začíná 10.2.1988, kdy dvě americká válečná plavidla, USS Yorktown (CG-48, křižník třídy Ticonderoga) a USS Caron (DG-970, torpédoborec třídy Spruance), vplula do vod širého, leč uzavřeného Černého moře. A uzavřeného nejen v pojmu geografickém, neboť Studená válka byla stále v plném proudu a SSSR toto moře považoval za prostor, kde by „cizí“ raději neviděl. Respektive dle něj tam neměli prakticky co pohledávat a už vůbec ne v místech, kam měla dotyčná dvojice nakonec namířeno. Tj. v sovětských teritoriálních vodách. Vzhledem k tomu, že jakékoli válečné plavidlo západního bloku bylo v Černém moři vítáno s otevřenou náručí asi jako tchýně na návštěvě, byla každé takovéto události věnována exkluzivní pozornost fyzického i diplomatického charakteru. Celý spor pak vycházel, kromě základní rivality v rámci dvou opozičních vojenských/politických bloků, z různých výkladů mezinárodního námořního práva a co takříkajíc kdo smí či nesmí (a kam je ještě možno strkat nos, aniž by tento byl uražen).
Tento manévrovací prostor však byl v případě sovětského výkladu poněkud omezen, což zásadně kolidovalo s jednou z integrálních součástí americké zahraniční politiky – Programem svobodné plavby (Freedom of Navigation – neboli FON), iniciovaným v roce 1979. Ten se pak opíral především o celosvětově přijatou Úmluvu OSN o mořském právu z roku 1982 (UNCLOS - United Nations Convention of the Law of the Sea), jíž se Spojené státy řídily, ale dodnes jimi nebyla ratifikována. Základní idea programu FON byla přibližně následující – Na světě existuje mnoho (a stále se množících) případů, kdy se různé státy snaží vznést s ohledem na námořní právo jim nepříslušející a přehnané nároky, vůči nimž je třeba se neustále a viditelně vymezovat. A to jak diplomaticky, tak i fyzicky prostřednictvím aktivního provozování svého práva svobodné plavby (zvláště když diplomacie selhává). Jinak dle autorů této politiky hrozilo omezení vlastních práv a rozvratu celého systému. Jakékoli ústupky vůči přehnaným nárokům a neprovozování vlastních práv svobodné plavby by znamenaly tichý souhlas, nebezpečný precedens a uznání nároku „de facto“ (byť ne „de iure“). Program FON nebyl pouze planými slovy do větru a jen do roku 1990 bylo podáno 110 oficiálních protestů na nepřístojné nároky. Za tím nijak nezaostávaly ani fyzické operace a americká plavidla každoročně brázdila sporné vody po celé zeměkouli. Pro představu připojuji zprávy od roku 1991: http://policy.defense.gov/OUSDPOffices/FON.aspx Ostatně pokud bychom hupsli na skok do současnosti, tak ideálním příkladem misí FON je současná situace v Jihočínském moři (spolu s tím rostou v USA z pochopitelných důvodů i tlaky na ratifikaci UNCLOS).
Logickou součástí FON, jež plyne i z výše uvedeného, bylo, že výjimky neexistují, tudíž činnost musí být vyvíjena vůči všem státům. To je samozřejmě postulát, který byl komplikován proprietami Studené války (nebezpečí incidentů a eskalace) a důležitostí/silou jednotlivých států (aneb je jistý rozdíl mezi například Angolou a SSSR). Tj. pokud vznášelo nepřípustné nároky v Černém moři Bulharsko a USA kontrovaly akcí, nebylo možno vynechat ani SSSR, pokud to vznášelo své vlastní kolidující s právy svobodné plavby. V praxi tak byly tyto plavby pečlivě plánovány a vznášela se na ně speciální povolení. Ve vztahu k SSSR byl v oblasti námořního práva problém především s pojmem/právem „pokojného proplutí“ (innocent passage), tj. možnosti proplutí teritoriálními vodami, pokud se jedná o pouhý přímý tranzit neohrožující bezpečnost plavby a nevykazující známky agrese/nepřístojných aktivit (špionáž atp.). Zatímco v USA bylo toto právo bráno jako absolutní (zakotveno v UNCLOS), tak SSSR si činil nárok podrobovat ho ve svých teritoriálních vodách podmínkám. V praxi to znamenalo, že SSSR limitoval ve svých teritoriálních vodách pokojné proplutí zahraničních vojenských plavidel pouze na určité koridory (spojené s běžně užívanými mezinárodními trasami). Ty byly vytyčeny v Baltském, Japonském či Ochotském moři, ale v Černém nikoli – tj. zahraniční válečné plavidlo nesmělo bez výslovného povolení v Černém moři vstoupit do sovětských teritoriálních vod. Pokud tedy měly USA vhozenou rukavici zvednout a nevynechat SSSR ze svého schématu (což nebylo přípustné), tak je celkem jasné, že problém již předem visel na obzoru.
Co se týká samotného Černého moře, tak série postupně eskalujících incidentů se zde vyvíjela již přinejmenším od konce 60tých let. Jak již bylo řečeno, tato oblast byla sovětským rybníčkem a dle SSSR zde americká plavidla neměla vůbec co pohledávat, pokud tedy nešla záměrně provokovat a narušovat sovětsko-americké vztahy. Úkoly do tamních končin proniknuvších amerických plavidel byly různé – od prostého „ukazování vlajky“ až právě po mise FON (jak ve směru k Turecku, ve smyslu provozování práv průjezdu v rámci konvence z Montreux, tak i zemím sovětského bloku). Reakce Sovětů na tyto průniky s každým novým případem gradovaly. Když v roce prosinci 1968 pronikly do Černého moře na tři dny torpédoborce Dyess (DD-880) a Turner (DD-834), byly pouze sledovány sovětskými plavidly a akt odsouzen jako provokace. Další dvojice, Caron (DD-970) a Farragut (DDG-37), se v srpnu 1979 setkala s již o poznání aktivnějším přivítáním – nebe se hemžilo sovětskými letouny (vč. Tu-22M), které na ně v průběhu jejich mise provedly přes třicet simulovaných raketových útoků. V únoru 1984 došlo dokonce již i na střelbu (z leteckého kanónu), byť naštěstí „jen“ do brázdy za torpédoborcem David R. Ray (DD-971). Další průnik z března 1986, provedený stejnou dvojicí jako v pro nás stěžejním únoru 1988, tj. křižníkem Yorktown a torpédoborcem Caron, měl již i výraznější diplomatickou dohru, neboť plavidla pronikla na cca 2 hodiny do 12ti mílových sovětských teritoriálních vod a dostala se až na 6 mil k tamějšímu pobřeží (jižně od Krymu). Reakce Sovětů byla ostrá a obviňovala Američany ze špionáže a narušení teritoriálních vod, na které se dle nich nevztahovalo právo pokojného proplutí. Ve vzduchu navíc visely další hrozby, vyřčené i tušené a dávaly tušit, že příští takový případ by mohl být o hodně ošklivější. Patrně poslední kapkou oleje do ohně sovětské dychtivosti zabránit striktně narušení svého prostoru pak byl známý incident z května 1987, kdy německý pilot Mathias Rust přistál se svou maličkou Cessnou přímo naRudém náměstí, v srdci SSSR.
Když se tedy naše dvojice v únoru 1988 navrátila na „místo činu“, bylo připraveno kompletní dějství pro událost, jež se dostala do povědomí jako „černomořský odstrkovací/narážecí incident“. Již od svého tranzitu úžinami do Černého moře, jež proběhl 10.2.1988, měla americká plavidla svůj věrný a nerozlučný doprovod v podobě sovětských lodí a letounů (fregata Bězzavětnyj třídy Krivak I, korveta SKR-6 třídy Mirka I a ještě jedno plavidlo, další hladinové a letecké „posily“ se pak přidaly u ruského pobřeží). Takříkajíc do tuhého začalo jít v momentě, kdy se Caron ocitl ve vzdálenosti 12ti mil od pobřeží, tj. na hranici sovětských teritoriálních vod (americká plavidla plula v odstupu cca 3 míle, přičemž torpédoborec byl jednotkou bližší sovětskému pobřeží). V tento okamžik (v 9:46 místního času) byl kontaktován fregatou Bězzavětnyj a upozorněn na to, že „sovětské lodě mají instrukce zabránit narušení svých teritoriálních vod, v extrémním případě i použitím nárazu“. Toto bylo kontrováno prohlášením o „provádění pokojného proplutí v souladu s mezinárodním právem“, přičemž Američané nadále udržovali svůj kurz. Stejného varování („opusťte teritoriální vody, jinak do vás naše loď narazí“) se o něco později (9:56) dostalo i Yorktownu a pak šlo již vše v krátkém sledu ráz na ráz. Těsně po desáté hodině místního času (10:02), asi 10,5 míle od sovětského pobřeží, se k zádi (na levoboku) mohutného trupu torpédoborce Caron „přitulila“ ve srovnání s ním trpasličí korveta SKR-6. Kontakt nebyl dlouhý (možná ještě o něco prolongován tím, že se údajně SKR-6 na chvíli zasekla v Caronu spuštěnou kotvou) a poškození vážná, spíše pár škrábanců na trupu, tedy nic, co by nevyřešilo pár rychlých oprav a trocha té barvy.
USS Caron a SKR-6 (na druhé fotografii je krásně vidět pozice kameramana z o něco níže uvedeného videa)
O něco intenzivnější vzájemné muchlování si prožil křižník Yorktown, k jehož levoboku se v cca stejnou dobu (10:03) přiblížila o poznání těžkotonážnější fregata Bězzavětnyj. Ta pak následně narazila bočně do zadní části trupu křižníku a svezla se po něm směrem k zádi. Ani zde nebyly škody nijak zásadní, americká loď utrpěla menší poškození trupu a příď sovětského plavidla v závěru tohoto manévru poškodila dva odpalovací kontejnery protilodních střel Harpoon (spodní dvojice ze čtveřice mířící na levobok). Samotné sovětské plavidlo přišlo přinejmenším o svou kotvu. Sovětská plavidla se po zaujetí odstupu vrátila na sledovací pozici, ale i přes další hrozby (10:05, Bězzavětnyj k Yorktownu, pokud tento neopustí teritoriální vody, bude náraz opakován) již k žádné další akci nedošlo. Americké lodě pokračovaly ve svém kurzu, přičemž v 11:26 (Yorktown) a 11:50 (Caron) opustily sovětské dvanáctimílové teritoriální vody. Caron se na své trase dostal nejblíže k pobřeží na vzdálenost přibližně 7,5 míle, Yorktown pak 10,6 míle. Dvojice pak krátce nato opustila vody Černého moře a odplula do Itálie k provedení oprav.
Série videí z akce:
[youtube]N4jQhnXrWbg[/youtube]
střet s SKR-6 z paluby USS Caron, mimochodem tématická píseň začínající v 1:10 je jakási mutace na námět dílka Back in the USSR od Beatles
, viz. níže[youtube]Vq1KbYUp8Ac[/youtube]
[youtube]SME4w037FgA[/youtube]
[youtube]Y0w9WJRiSFM[/youtube]
[youtube]JI7PDvBsN3U[/youtube]
střet s Bězzavětnym z paluby USS Yorktown
Tím samozřejmě celý problém neskončil, ba spíše naopak, neboť incident měl svoji logickou a velice výraznou diplomatickou dohru. Protesty přilétaly pochopitelně z obou stran. Američané se ohrazovali vůči nárazu do svých plavidel, tj. dle jejich výkladu nepřiměřené akci při provádění standardní procedury kryté mezinárodním právem. Sověti je naopak obviňovali z narušení svých výsostných vod, na které dle platné legislativy neměli právo, ze zhoršování vzájemných vztahů a špionáže. Dále na ně svalili veškerou vinu za incident a škody, za které si dle nich mohla americká plavidla sama svým nebezpečným manévrováním hluboko v sovětských výsostných vodách. Ostatně jak už to u diplomatických roztržek/přestřelek bývá.
Za touto fasádou ale začaly velice rychle pracovat i jiné procesy, neboť jak se říká, vše zlé je i k něčemu dobré a i přes vážnost situace posloužil celý problém jako ideální katalyzátor/hybný moment pro vyřešení doposud sporných otázek a normalizaci/vylepšení vztahů. Tato mise FON tedy v konečném důsledku docílila svého ideového záměru, neboť Sověty dotlačila k jednacímu stolu. Ti nyní jevili upřímný a naléhavý zájem o diskuzi v otázkách sporných legislativních bodů a vylepšení současných praktik/dohod, tak aby se do budoucna takovýmto incidentům pokud možno předcházelo a zlepšila se vzájemná bezpečnost. Američané toto samozřejmě přivítali, neboť to korespondovalo s jejich záminkami, cíli a zájmy. V průběhu jednání vyšlo najevo, že vše není jen černé nebo bílé, jako například v případě legislativního pilíře. Při porovnávání sporných částí textu a dotyčných frází došlo ke zjištění, že s anglickou verzí je shodná pouze arabská, zatímco ty v ruštině, francouzštině, španělštině a čínštině již nikoli (a to ještě každá jinak). Cesty mezinárodního práva jsou tedy nevyzpytatelné. Nebylo by to sice v případě odlišných národních jazykových formulací poprvé, leč i tak. Ne že by sovětská verze UNCLOS opravdu umožňovala to, na co si Sověti činili nárok, ale každá kapka a záminka se hodí. Ať tak či onak, následná jednání přinesla vyřešení neuralgických bodů v podobě dvou konkrétních plodů – lepších principech předcházení nebezpečných incidentů (Agreement on the Prevention of Dangerous Military Activities, podepsáno v červnu 1989) a sesouhlasení legislativy v případě pokojného proplutí v souladu s originální anglickou verzí UNCLOS (Uniform Interpretation of Rule sof International Law Governing Innocent Passage, podepsáno v září 1989). Sověti tedy, dalo by se říci, na tom teoreticky prodělali, ale Američané je ujistili, že nyní již neexistuje důvod pro provádění operací FON v sovětských teritoriálních vodách, jež tedy do budoucna zůstanou ochuzeny o nové návštěvy. Práva obou stran provozovat v případě potřeby pokojné proplutí v teritoriálních vodách toho druhého samozřejmě nebyla narušena, ale nyní již nehrozilo, že by Američané prováděli něco takového cíleně (respektive vůči Sovětům, neboť při jednáních dali zcela jasně najevo, že v operacích FON vůči jiným entitám budou nadále pokračovat). Významným bonusem bylo také oteplení vzájemných vztahů. Výsledek byl tedy konečném důsledku výhodný pro obě strany.
Pokud by šlo čistočistě o „nudná“ historická fakta, tak bychom mohli v tomto bodě skončit, zazvonil by zvonec a pohádky by byl konec. Leč kde je ten slíbený příběh plný udatných reků a hrdinských činů? Zůstane tedy nebohý čtenář nakonec obelhán a o toto ochuzen? Mohu říci, že v žádném případě, neboť jak už to často bývá, kde končí historie, začíná „historie“, či spíše komedie. A kde končí SSSR, začíná současné Rusko. A kde začíná Rusko, tak končí veškerá legrace a jde se do toho pěkně natvrdo, po bohatýrsku. V následujících řádcích vás tedy stručně seznámím s tím, jak momentálně na tento incident nahlížejí v zemi, kde včera znamenalo zítra a kde jeřábi ve formaci za rogalem odlétají vstříc zapadajícímu slunci. Možná někoho předchozí řádky a sarkasmus popudí, možná to někomu bude připadat přehnané, nevhodné či zbytečné, ale je třeba si uvědomit jednu důležitou věc – já si z toho možná dělám legraci, ale Rusové to, co popíši dále, myslí zcela a 100% vážně. A není to v žádném případě ojedinělá záležitost, ale naopak velice rozšířený standard. Tento text není psán se záměrem pohanět ruskou velikost a Rusy samotné, ale jako názorný příklad toho, proč by mělo při využívání ruských zdrojů být zlatým standardem nadstandardní pravidlo „10x měř a 1x řež“.
Co tedy praví o dotyčném incidentu současná ruská historiografie v podání veřejných sdělovacích prostředků a účastníků události z řad námořnictva? Dobrým začátkem je shlédnutí následující reportáže vydané k 20tému výročí černomořského incidentu (video 1, bohužel pouze přes odkaz) a historického dokumentu (video 2):
https://www.youtube.com/watch?v=_dl_WNd ... w&index=80
[youtube]a7YBSJ4XS3s[/youtube]
Pokud by někdo postrádal variantu českému publiku poněkud bližší, tak zde je, hvězdný článek o „Hvězdě 12. února“:
http://www.eurasia24.cz/nazory/452-hvezda-12-unora1988
Hvězda naše jasná ale nejlépe a nejzářivěji plane v podání bývalého kapitána fregaty Bězzavětnyj, Vladimíra Ivanovice Bogdašina, člověka dá se říci povolaného, majícího informace z první ruky. Vše nasvědčuje tomu, že reportáž a do éteru vypouštěné informace zhusta čerpají z jeho výpovědi a především s jeho výpovědí (na základě rozhovoru pro ruské noviny z roku 2012) budu tedy konfrontovat své nálezy v jakémsi duálním módu. Dále se nebudu točit takzvaně na každé blbině, ale vezmu pouze pár základních bodů a průběh samotné akce. Už to totiž stačí na učinění představy (navíc napravovat všechny rozdíly a pompu od vstupu amerických lodí do Černého moře až po samotný závěr, tak bych se z toho asi zbláznil). Tak hurá do toho…ať už to máme za sebou.
12. únor 1988, den, který si budou posádky amerického křižníku Yorktown a torpédoborce Caron navždy pamatovat.
S tímto se dá víceméně souhlasit. Jen s tím detailem, že žijící členové posádek si patrně tuto událost pamatují většinou poněkud jinak.
…na palubě bylo asi 80% posádky Yorktownu, všichni si pořizovali fotografie a dělali obscénní gesta…
Zde je legrační, že oficiální sovětská vyjádření z doby těsně po incidentu byla o poznání méně konfrontační - "mnoho členů posádky Yorktownu bylo na vrchní palubě, smáli se a mávali, fotili a točili kamerami, velící důstojník se dokonce objevil na můstku ve slavnostní uniformě..krátce řečeno, Američané se chovali jako při nějaké zábavní show“. Smutné, smutné, jak dokáží lidé za 20 let zhrubnout (zpětně
).
paluba Yorktownu, aneb turistická sezóna v plném proudu
Kapitán následně popisuje samotnou akci fregaty, kdy nejdříve pouze odřel bok Yorktownu, ale velikostní rozdíl plavidel zapříčinil odklánění přídě fregaty směrem na levobok a záď se začínala stáčet ke křižníku. Dle kapitána hrozilo nebezpečí od vlastního pravobočního vrhače torpéd a amerických kontejnerů střel Harpoon, jež by jeden jako druhý mohly při eventuální kolizi explodovat. Stočil tedy kormidlo prudce doprava, aby kontaktu zadní části zabránil. V důsledku toho se příď fregaty nahrnula na křižník a při pohybu směrem k zádi začala vše ničit. Rozdrcena byla zadní část vrtulníkové plošiny a obecně vše v cestě. Spuštěná a nezajištěná kotva prý v tomto okamžiku proděravěla trup křižníku, uvolnila se a odletěla přes palubu do moře. Dále byly zničeny 4 z 8 odpalovacích kontejnerů střel Harpoon.
Ponechme stranou důvody manévru (které samy mohou být diskutabilní) a soustřeďme se na to, co víme zcela jistě. Tj. že trup křižníku nebyl nijak výrazně poničen, jak vypovídá kapitán (a ukazuje efektní video). Největší škodou bylo patrně pár škrábanců a poničené zábradlí a dva odpalovací kontejnery na zádi lodi (když do nich na konci svého skluzu po boku křižníku narazila špička přídě fregaty). Sovětská fregata pak zcela jistě přišla o kotvu, ale dá se předpokládat, že za mnohem méně dramatických okolností a prostě si ji prozaicky řečeno o svého mnohem většího soupeře „urvala“.
Yorktown a Bězzavětnyj (patrně v závěru svého manévru) přičemž na druhé fotografii je zcela jasně vidět „zdemolovaná“ přistávací plošina
…hlavice polámaných střel Harpoon se pohupovaly na svých kabelech a členové záchranných čet (převážně černošští námořníci), kteří šli obhlédnout škody, vyděšeně utekli zpět, hned jak to spatřili…Vrátili se až za 15 minut, opět obhlédnout škody. Celá loď byla zcela v šoku.
Nu co k tomu říci. Snad jen škoda, že ještě hlavice neposkakovaly po palubě a námořníci (jak jinak, než černoši
) ve zděšení nenaskákali do moře a neplavali k pobřeží. Ovšem možná by to udělali, kdyby věděli, čemu unikli, neboť…Kapitán měl na lodi jistého mičmana Morgunova, siláka, který běžně ručně nabíjel 120kg rakety. A ten v momentě, kdy se záď křižníku s odpalovacími kontejnery přiblížila, stál na palubě s lanem a vykřikoval „Ještě kousek, popadnu jejich raketu a přitáhnu si ji“.
K tomu se dá říci ještě méně. Snad jen že bohatýři, přinejmenším v našem příběhu a v minulém století, rozhodně ještě nevymřeli.
pohled na záď Yorktownu z ruské paluby (aneb který z nich je asi mičman Morgunov?
)Co se týká škod na fregatě, tak v boku měla údajně 40cm díru, utrženou kotvu, titanový štít hydroakustického zařízení byl na kusy a masivní šrouby u lože pohonné jednotky byly posunuty o 4cm.
Pokud je tomu tak, tak sovětská fregata nevyvázla ze střetu tak zcela nepošramocena.
Každopádně Američané se stále nevzdávali. Torpédoborec Caron následně zrychlil na plný výkon a pokusil se vzít Bězzavětnyj do kleští. To se samozřejmě nepodařilo a kapitán mu manévrem, vlastním zrychlením a přípravou raketometů RBU-6000 ukázal, zač je toho loket. Odrazený torpédoborec se poté stáhnul. Samotný Yorktown připravoval ke vzletu své dva palubní vrtulníky, ale dvě kroužící plně ozbrojené Mi-24 je udržely v šachu a Američané své stroje zatáhli zpět do hangáru. Během hodiny pak pokořená a zdeptaná plavidla opustila sovětské teritoriální vody.
Aneb opět minuty a hodiny nabité událostmi, které se nikdy nestaly. Caron v tu dobu opravdu zrychlil a provedl mírný manévr, což je asi jediná reálná událost z celého výše uvedeného (spolu s kroužícími Mi-24, ty se na scéně opravdu nacházely, byť v reportážích figurují jako Mi-26 a dodnes se ani toto nikdo nepokusil opravit). A to ještě ze zcela jiného důvodu - především proto, že kapitána amerického torpédoborce přestalo konečně přetlačování s trpaslíkem v podobě SKR-6 bavit, jeho loď odtančila na plný plyn vpřed a nechala korvetu daleko za sebou. V poklidu pak pokračoval ve své cestě, zcela nic netuše o tom, že bude o 20 let později v ruských reportážích brát své soupeře do kleští. Do říše bajek pak můžeme stejně snadno poslat připravované americké vrtulníky (ke všemu z té chvíli předtím poničené přistávací plochy
) či připravování protiponorkových raketometů.Co se týká hodnocení amerických posádek, tak:
Každý přeci ví, že když Američanům pořádně ukážete, tak se stáhnou, když věci nejdou dle jejich představ. Jsou sice dobří námořníci, ale psychologicky slabší. Umírání pro vlastní zemi nezapadá do jejich plánů. Zde byli zcela v šoku, neboť jejich legenda o tom, že jsou nejlepší z nejlepších se zcela rozpadla. Byli pokořeni skupinou lodí řádově slabších než jejich. A když jim kapitán nabídl po akci pomoc (jak je dobrým zvykem), tak tiše seděli ve svých kabinách. Jejich křižník vypadal zcela mrtvý, až v takovém šoku byli. Zato naši muži vše zvládli na výbornou a nepanikařili jako Američané.
Inu co by člověk očekával od Američanů
Poté, co spráskaní Američané opustili sovětské teritoriální vody a zamířili k Bosporu, začalo horečné opravování škod. Svářečky běžely na plný výkon a kompromitující trosky, včetně kusů vybavení přistávací paluby a odpalovacích kontejnerů letělo na Yorktownu přes palubu (přeci by nechtěli, aby je Turci při návratu Bosporem viděli ve zbídačeném stavu).
Jak jinak…
škody na Yorktownu – poškrábaný bok (1) a dvojice poničených kontejnerů (hlavice visící na drátech byly patrně již odstraněny, neboť jinak vyděšení Američané zde v poklidu postávají na palubě) (2)
Celý incident měl výraznou politickou dohru, která pro SSSR dopadla velice dobře. Kapitán Yorktownu byl vyměněn, americký senát zmrazil veškeré finanční fondy 6. flotily pro výzvědnou činnost v Černém moři a Středomoří na následujících 6 měsíců. A lodě NATO se už nikdy neocitly blíže jak 120 mil od sovětského pobřeží.
A pokud neumřeli, žili tam dodnes….v chaloupce 120 mil od pobřeží, daleko předaleko od veškerých svodů reality.
Možná si čtenář povšimnul, že čím dále ke konci, tím více zkratkovité byly mé komentáře. To se nese v přímé úměře s tím, jak se, na rozdíl od mého prvotního záměru, vytrácela energie vyvracet všechny zjevné lži, natož tuny podružnějších detailů. Ruské propagandisty bohužel tradičně netrápí následné kontraindikace:
1) existuje spousta oficiálních popisů staršího data
2) existuje poměrně dost fotografického/filmového materiálu
3) u řady akcí zcela nedává smysl, proč by tak Američané vůbec činili
To však nikdy Rusy netrápilo a trápit nebude a půjdou směle dále ve stopách vídeňského profesora Ericha Fiedlera, který se při rekonstrukci Cimrmanovy hry Němý Bobeš od strany 46 ani tak neodchyluje, jako spíše píše již zcela jinou hru. A incident z dubna 2014 nám budiž ujištěním, že svět se nezbláznil a vše je stále hezky při starém – u zcela (ne)překvapujících paralel. A komu to ani teď nesepne, ať jede v létě na dovolenou k Černému moři, potopí se pro pár amfor, pohraje si s bojovými delfíny a zamává přelétajícím rekům v Su-24, co na potkání vypínají americké torpédoborce…a klingonské křižníky.
Zdroj: Internet
