Minule jsem se v článku o hradu Kufsteinu dotkl války o Landshutské dědictví, v jejímž rámci se udála i bitva u Schönbergu. Nyní tedy předkládám spletitý vývoj Bavorska, který vyústil v tuto válku a její průběh včetně již zmiňované bitvy.
Když v Bavorsku nastoupil roku 1180 vládu rod Wittelsbachů, jednalo se o poměrně kompaktní území. V roce 1214 navíc získal bavorský vévoda Ludvík I. také území Dolní neboli Rýnské Falce. V roce 1255 se jednotné Bavorsko rozdělilo mezi syny Oty II. na Dolní Bavorsko s centrem v Landshutu a Horní Bavorsko s centrem v Mnichově s Nordgau a Falcí. Hornobavorský vévoda Ludvík pak roku 1314 dosáhl císařského důstojenství a stále spletitější vztahy v rámci rodu vyřešil smlouvou v Pavii v roce 1329. Potomci jeho bratra Rudolfa obdrželi Dolní neboli Rýnskou Falc a Nordgau, později zvanou Falcí Horní. Pro císařovi potomky pak bylo vyhrazeno Dolní a Horní Bavorsko. Podle smlouvy se měla bavorská a falcká větev Wittelsbachů střídat v kurfiřtské hodnosti, což se samozřejmě ukázalo jako problematické. Roku 1373 císař Karel IV. přiřkl kurfiřtství falcké větvi. Pro naši věc je ale nejdůležitější článek dohody, který pojednává o dědictví a nástupnictví mezi jednotlivými větvemi. V případě, že by vévoda neměl mužské potomky, celé dědictví mělo připadnout druhé větvi, případně mělo být rozděleno mezi více větví, což vychází ze sálského práva, dle kterého se dědictví předává výhradně v mužské linii. Problém je, že dle tohoto práva mají na přenesení dědictví nárok i ženy, pokud jsou posledními členkami rodu. Dědictví se pak přenáší na potomky mužského pohlaví, což už ovšem ve smlouvě není. Tato dohoda nebere v úvahu říšské právo, dle kterého měl o dědictví rozhodovat římský panovník.
Bavorsko po dělení roku 1392
Roku 1349 se Ludvíkův syn Štěpán II. ujal vlády v Dolním Bavorsku, Ludvík V. získal Horní Bavorsko, ovšem po smrti jeho syna Meinarda, přešla tato část také na Štěpána. Vedle toho existovalo vévodství Straubing spojené s Hollandem, kde vládli vévodové Albert a Vilém. V roce 1392 došlo k tzv. Třetímu bavorskému dělení. Synové vévody Štěpána II. se dohodli na rozdělení území na tři rovnoměrné části hornobavorská vévodství Bavorsko-Ingolstadt a Bavorsko-Mnichov a Dolnobavorský Landshut. Roku 1425 vymřela po meči Straubingská linie bavorských vévodů a roku 1429 bylo po arbitráži území Straubingu rozděleno mezi ostatní vévodství. Přesně dle smlouvy z Pavie. Poslední vévoda z Ingolstadtu Ludvík VII. zemřel po dvouletém věznění Jindřichem Landshutským roku 1447. O tři roky později se Albrecht III. Mnichovský vzdal nároků na Ingolstadt a existovalo již jen Horní Bavorsko-Mnichov a silné Dolní Bavorsko-Landshut.
Bavorsko a Falc před válkou
Obě wittelsbašské větve vládnoucí Bavorsku nebyly Habsburkům na říšském trůně příliš nakloněny a jejich představitelé Jiří Bohatý Landshutský a Albrecht IV. Mnichovský spolupracovali. A zejména Albrecht několikrát výrazně vystoupil proti císaři Fridrichovi III. Vznik Švábské ligy a následná válka s Wittelsbachy pak rozpory rozhodně neurovnala. Změna ve vztahu obou příbuzných nastala v roce 1496, kdy zemřel Ludvík, dvacetiletý syn vévody Jiřího. Další dva synové narození v letech 1477 a 1482 se nedožili ani jednoho roku a od manželky Hedviky Jagellonské v té době staré 39 let se již prakticky nedal očekávat potomek. Na základě tohoto stavu by dle úmluvy z Pavie po Jiřího smrti vše připadlo Albrechtovi IV. z Mnichova. Jiří Bohatý s tím nesouhlasil a snažil se stav změnit. 19. září 1496 sepsal svou závěť, ve které majetek odkázal své dceři Alžbětě, jejímu budoucímu manželovi Ruprechtovi a jejich případným potomkům. Závěť byla tajná a vycházela právě z širšího chápání nástupnického sálského práva, ale Albrecht se o ní dověděl a přirozeně s tím nesouhlasil a odvolával se na Pavii. Dokonce začal podnikat přípravy k válečnému tažení, ale záhy od toho upustil. Rozzuřený vévoda Jiří obvinil ze zrady svého jinak oblíbeného a spolehlivého kancléře Kolbergra, který pak strávil 6 let ve vězení. Svým postojem k nástupnictví si Jiří znepřátelil nejen Albrechta, ale také řadu říšských knížat a krále Maxmiliána, byť mu vévoda pomáhal ve vojenských taženích do Uher, Švábska, Švýcarsku a Nizozemí.
Jiří Bohatý
10. února 1499 proběhla svatba, která znamenala sblížení Dolního Bvorska s Rýnskou Falcí. Alžběta si vzala o rok mladšího bratrance Ruprechta Falckého. Ruprecht Falcký řečený Ctnostný byl jedním ze 14 dětí kurfiřta Filipa Falckého a jeho ženy Markéty Bavorské, sestry Jiřího Bohatého. Byl původně určen pro církevní dráhu a v patnácti letech se stal administrátorem biskupství ve Freisingu a zvoleným biskupem. Nicméně vévoda Jiří po dohodě se svým švagrem si jej vyhlédl za manžela pro svou dceru a Ruprecht se církevní kariéry rád vzdal. Jistou oporou závěti bylo i narození vnuků, hned dvou mužských potomků, dvojčat Jiřího a Ruprechta v listopadu 1500.
Vévodkyně Hedvika Jagellonská zemřela roku 1502, vévoda se znovu neoženil a padla poslední naděje na narození následníka. Celou svou sílu upnul k řešení nástupnictví. Na podzim roku 1503 se nemocný Jiří vydal do württemberských lázní Wildbad, ale kvůli zhoršujícímu se zdraví byl přinucen se vrátit. Vzhledem ke svému zdravotnímu stavu jmenoval svého zetě místodržícím vévodství a předal mu hrady Trausnitz v Landshutu a Burghausen. Proti tomu se ohradil Albrecht a bylo poměrně jasné, že po Jiřího smrti se strhne nejméně zuřivá právní pře. Jiří 25. listopadu svolal do Landshutu zemský sněm, patrně aby jeho rozhodnutí potvrdil a konečně vyřešil nástupnictví, alespoň interně. Vévoda ale zemřel již 1. prosince roku 1503. Falčtí vojáci zatím obsadili další opěrné body. A nejednalo se jen o hrady, ale také o plné pokladnice.
Hrad Trausnitz nad Landshutem
Na sněm se pak dostavil vyslanec vévody Albrechta IV. a přednesl zde nároky svého pána na Landshut. Druhý uchazeč o vévodský dolnobavorský titul, Alžbětin manžel Ruprecht byl na sněmu osobně přítomen. Během projednávání nároků vyšlo najevo, že řada účastníků sněmu má proti Albrechtovi velké výhrady. Nakonec byla sněmem jmenována regentská rada, která vyzvala krále Maxmiliána k rozhodnutí pře. Maxmilián I. svolal obě strany na 5. února do Augsburgu. Kromě snahy o právní vyřešení sporu také sledoval své dynastické zájmy. Na několika jednáních nenápadně sondoval jaká je vůle té které strany poskytnout mu za pomoc územní kompenzaci. V dubnu nakonec Albrecht souhlasil, že králi postoupí Kufstein, Rattenberga a Kitzbühl s dalším územím sousedícím s Tyroly. Za to nabízel silnou vojenskou podporu. 17. dubna Alžběta listem vyzvala regenty, aby opustili město. Tato žádost byla v průběhu projednávání podpořena i výstřelem z hradu směřovaným na radnici. Zanedlouho navíc vyjela z hradu v čele své posádky sama Alžběta v modrobílých barvách a regenti kvapně prchli. Měšťané stvrdili věrnost Ruprechtovi v zastoupení jeho ženy Alžběty. Maxmiliánovo následně 23. dubna rozhodl ve prospěch Albrechta a uvrhl Ruprechta Falckého a jeho přívržence do říšské klatby.
Albrecht IV.
Situace vypadala jednoznačně. Na Albrechtově straně stál sám král jako ochránce míru a práva v říši, Švábská liga a také aktivní Ansbašský a Kulmbašský markrabě Fridrich II. Braniborský. Vévodové z Württemberska, Saska, lantkrabě Hessenský, falckrabě z Veldenzu a také český král Vladislav Jagelonský stáli na maxmiliánově straně spíše diplomaticky. Do pole bylo vysláno celkem kolem 20 000 vojáků a zhruba stejný počet byl v posádkách na území válečného konfliktu.
Ruprecht Falcký – fiktivní portrét zvoleného biskupa z Freisingu
Ruprecht se opíral o pomoc svého otce Filipa, bádenského markraběte Fridricha a také o dolnobavorskou šlechtu, která jemu a Alžbětě zachovala věrnost. V bavorských a hornofalckých městech a hradech, byly posílené posádky a jednalo se celkem asi o 20 000 mužů. Polní vojsko mohlo tvořit maximálně kolem 10 000 pěších a 3 000 jezdců, ovšem v několika teritoriálně oddělených oblastech. Doba vojenské hotovosti sebrané z měst a vesnic byla až na výjimky pryč a o osudu válek rozhodovali profesionální vojáci.
Ruprecht se tak musel poohlížel po žoldnéřích a jeho pozornost se upřela na Čechy. Jednak jich ve falckých posádkách řada spolehlivě sloužila, jednak byli případní a vyhlášení vojáci blízko bojiště. Koneckonců od skončení husitských válek se řada Čechů (až desetina mužské populace) příležitostně dávala najímat do vojenské služby. Jenže král Vladislav byl nakloněn nepříteli a zdánlivě bylo verbování do falckých služeb nemožné. Král ovšem dlel na dvoře v Uhrách a správce království nejvyšší kancléř Albrecht z Kolovrat se dal přemluvit Ruprechtovým vyslancem Ludvíkem von Eyb a zejména jeho penězi. Kromě vidiny zisku pak Čechové vstupovali do falckých služeb i díky jisté oblibě Ruprechta pramenící alespoň z částečné znalosti češtiny mnohem pragmatičtěji také kvůli špatné úrodě a z toho plynoucí drahotě.
Jak vypadala válka si můžeme ukázat na dobře zdokumentovaných akcích v Horní Falci z rýmované kroniky Kryštofa Triemanna. Na konci dubna zaútočil markrabě Fridrich II. z Bayreuthu a obsadil Wundsiedel, Nagel, Reichenbach a vypálil několik vesnic v okolí. Odpovědí falcké strany byl nájezd na Entgelt a spirála drobné války s mnoha nájezdy a především pleněním se roztočila po celých hranicích. Zvlášť aktivní v této malé válce bylo Albrechtovo město Sulzbach a Ruprechtův hornofalcký Amberg. Města leží od sebe necelých 12 km a tradiční rivalita a řevnivost propukla naplno. Sulzbašští vypálili falcké vsi Iber a Dürnschricht. Falčtí z Hahnbachu zničili Kalchreuth. Došlo zde k menší srážce, kdy každá strana měla několik raněných a byli zastřeleni dva falčtí. Neúspěchem skončil útok falckého oddílu Baltazara von Seckendorffa na hrad Holnstein Albrechtova straníka. Jeho velitel Redwitz se ubránil. Další výpad aktivních Hahnbašských vedl proti Sinnleitheimu za což jeden z nich zaplatil životem. Oddíly z Ambergu vyplenily tři mlýny na Rosenbachu, v odvetu byly posádkou Sulzbachu vypáleny Traßlberg a Altmennshof. Další spíše úsměvné střetnutí proběhlo s jasným výsledkem pro Sulzbach. Falčtí se občerstvovali koupelí a byli překvapeni sulzbašským oddílem. Nazí pak museli skrytě a bez fanfár prchnout až do Ambergu.
Sulzbašský Sebald Stiber pak velel oddílu, který u Kasleru uloupil falckým 200 kusů dobytka. Poškozená strana se vzpamatovala a v následné potyčce se ztrátami třech mrtvých na obou stranách se stádo dobytka vrátilo svým původním majitelům. V polovině června se 300 hahnbašských vydalo na nájezd k Sulzbachu, proti nim vyjel Albrecht Stiber a hejtman Spönmesser s 300 pěšími a 90 jezdci. K přímé srážce nedošlo a zůstalo jen u plenění a menších šarvátek. Amberští vyloupili a vypálili Seibertshof, Siebeneichen, Lobenhof a Oberschwaig, přičemž třeba z hamru na Rosebergu vzali všechno nářadí včetně kovadliny. Odvetou vzplály falcké vsi Schöpfendorf, Gehrsricht, Pfaffenhof a Unterschwaig. Amberší pak loupili dobytek v okolí Sulzbachu, ale opět se nepodařilo celé stádo dostat do bezpečí. V následné šarvátce přišli falčtí o tři muže a část kořisti. Dále pak sulzbašští vypálili hrad Jobsta von Brand.
V květnu se za příslib 40 000 zlatých do akcí proti Falci vojensky zapojilo město Norimberk. 7. června oblehlo norimberské vojsko o 3 100 pěších 250 jezdcích posílené řadou českých žoldnéřů Lauf a po dvou dnech se město s hradem vzdalo. Tažení pokračovalo se samými úspěchy. Norimberští obsadili Happurg, hrad Reicheneck, klášter Engelthal a 21. června dorazili k Altdorfu, kde byl hejtmanem Jiří von Mistelbach. Poměrně slušná norimberská artilerie čítající tři obléhací, 19 polních děl a 36 tarasnic se pustila do práce. Obléhací dělo Sova první ranou prorazilo hradbu a koule skončila až před radnicí. O šest dní později pak byly dojednány podmínky kapitulace Altdorfu. Na konci června tak Norimberk držel v moci veškeré hornofalcké statky až k Sulzbachu. Dalším cílem bylo město Neumarkt. Pevné město se silnou posádkou se drželo 16 dní, až norimberské donutily k ústupu zprávy o blížícím se falckém vojsku.
21. června Albrechtovo vojsko o počtu rozhodně nižším než je uváděných 10 000 pěších 2 000 jízdních, oblehlo Landau na Isaru a po dvoudenním ostřelování jej vyplenilo. 13. července se pak u Altdorfu nedaleko Landshutu odehrála srážky Albrechtových a Ruprechtových oddílů. Albrecht zvítězil a Ruprecht ustoupil do Landshutu. Albrecht se pak neúspěšně pokoušel dobývat Landshut, ale jeho síly hlavně plenily jeho zázemí a nechali za sebou desítky vypálených vesnic. Při útocích na Landshut přišel o ruku Götz von Berlichingen, známý německý voják a básník (zranění pro něj nebylo limitující, nechal si vyrobit dvě funkční protézy, které jsou dnes k vidění na hradě Jagsthausen a vesele se účastnil dalších kampaní).
Landshut
V červenci do Horní Falce vpadlo z Fridrichových držav asi 3 000 vojáků pod Alexandrem von Luchau a Baltazarem Bibrizschem. Od Wundsiedelu táhli k Waldsasům a plenili co to šlo. Starobylý klášter byl vypleněn velmi důkladně a ušetřeno nezůstalo ani mešní náčiní. Hledání legendárního pokladu se ukázalo jako neúspěšné a snad jako pomsta za marnou snahu byl klášter nakonec vypálen. Jejich počínání samozřejmě neušlo pozornosti falckých a tak byli veškeré posádky v okolí varovány. Pokus o přepad hradu Ebnath tak byl i přes značnou přesilu útočníků odsouzen k nezdaru. Velitelům se zdálo, že nájezd splnil svůj účel a obtíženi kořistí táhli zpět.
Pukrabí z Parksteina Kašpar von Erlebeck zatím shromáždil místní hotovost, převážně vesničany o počtu asi 1 000 mužů. Snažil se nepřítele odříznout a napadnout v terénu, který znal lépe on. Než však došlo k tomu, že by pokusil válečnou štěstěnu se značně nejistým výsledkem, situace se změnila. Do Horní Falce přitáhlo české námezdní vojsko o 5 000 pěších a 500 jezdcích (nebo 700) se 180 vozy pod hejtmany Jindřichem a Jetřichem z Gutštejna, Janem z Vajtmile, Matyášem Libákem z Radovesic a Albrechtem ze Šternberka. Najednou měla v Horní Falci převahu Ruprechtova strana a braniborští to nezaznamenali.
Díky dobrému průzkumu Erlebeck věděl o místě nocování Fridrichových vojáků mezi vesnicemi Schwarzenreuth a Waldengefälle, v místě později zvaném „Jatka“. Plenitelé byli po degustaci waldsaského mešního vína v povznesené náladě, která byla přiživena snadnou kořistí a celkovým úspěchem výpravy. Nepřítel se neobjevil a nebyl důvod se falckých „zbabělců“ obávat. Ovšem nad ránem 9. srpna čekalo tábor strašné probuzení. Útok falcké hotovosti a Čechů byl prudký a rozespalí, opilí a zmatení markraběcí muži se prakticky nevzmohli na odpor. Na místě zůstalo na 1 000 mrtvých vojáků, Čechů a falckých zemřelo jen pár. Část prchajících se pokusila ukrýt ve dvou dvorech vesnice Waldengefälle, ale domy lehly popelem i s ukrývajícími se vojáky. Traduje se že Češi ukořistili prapor nepřítele, který byl pak mnoho let v kostele v Kemnathu. Stejně tak se vypravuje, že braniborský tambor usnul pod bukem, na který zavěsil svůj buben. Buben na svém místě zůstal i po bitvě aniž by jej jeho majitel stačil sundat.
Vojsko na pochodu
Jak vypadalo české vojsko přelomu 15. a 16. století? Desítky bitev a válečných akcí od Sudoměře přes boje v Uhrách nebo Bavorsku postupně formovaly vojenskou taktiku podrobně popsanou v mnoha vojenských řádech. Koneckocnů i Ludvík von Eybe je autorem jednoho z nich. Asi nejlepším je naučení Václava Vlčka z Čenova, který podrobně rozepisuje možnosti boje a zejména si všímá jednotlivých protivníků českých bojovníků. Vozová hradba především přestává být jedinou možnou taktickou variantou. Předně je silně defenzivní a nejedno tažení skončilo patem tím, že stály dvě hradby proti sobě třeba i 10 týdnů. Velitelé pochopili, že útok jízdy nemá naději na úspěch, naopak pěchota několikrát vozovou hradbu dokázala dobýt.
Vozová hradba samozřejmě sloužila jako výborné místo pro obranu nebo jako opevněný tábor, který se mohl ubránit nenadálému přepadu. Vůz byl také jistou orientací pro šikování pěchoty. Dle jednotlivých řádů se k vozu šikovalo 10, v našem prostředí spíše 16-20 mužů. Z toho jen pět mělo být při boji vlastní posádkou vozu, zbytek tvořil pěší formace. Na voze se vezly osobní věci, někdy i kořist. Na každý vůz pak měli připadnout 4 pavézníci, kteří za pochodu chránili tažné koně. Každý pěší bojovník měl mít buď dřevcovou zbraň – píku, sudlici nebo střelnou zbraň – kuši, častěji však hákovnici nebo již rané typy pušek s pákovou spouští nebo dokonce arkebuzy. Mimo to měl i poboční zbraň - meč nebo spíše tesák. Ochranné odění bylo velmi pestré, od lehčích prošívanic a drátěných košilí po přední i zadní kyrysy někdy i se stehenními pláty. Hlavu chránili různé typy otevřených přileb, bojové klobouky atp. České vojsko také mělo tradičně silné polní dělostřelectvo. A byť se zvyšovala role jízdy, bylo její zastoupení stále v menším poměru oproti vojskům z německých oblastí. U Čechů se obvykle jednalo o desetinu celého vojska. Například norimberští měli mít ke každému vozu 5 sedel, aby mohli osedlat tažné koně a posílit jízdu a jezdectvo mělo tvořit celou čtvrtinu armády.
Zvěsti o českém vojsku se rychle šířili a zejména norimberští se předháněli v urážkách na českou kacířskou adresu, nehledě na jistý podíl Čechů ve vlastním vojsku a na to, že zde bojovali i čeští katolíci. Opět se šířila protikacířská propaganda podporovaná z kazatelen bavorských kostelů. Sám král Maxmilián požádal papeže Julia II., aby taková kázání bavorskému kléru přikázal. Válka pokračovala, v druhé půli srpna falčtí po tuhém boji obsadili město Braunau, Albrecht se naopak neúspěšně pokoušel dobýt Neuburg na Dunaji.
Sulzbach
Část Čechů byla zatím umístěna do falckých posádek a falcko-české oddíly v poli po dvoudenním obléhání vydrancovali Schwandorf a hrad Fronberg. Dalším cílem byl po poradě zvolen Sulzbach, nejpevnější bod nepřátelské strany v Horní Falci. 29. srpna k městu přitáhlo 3 000 falckých a 3 500 českých vojáků. Sulzbach útok očekával, byl dobře zásoben a veškeré budovy v předpolí byly strženy. Hejtman Kašpar von Erlebeck vyzval město ke kapitulaci, ale odhodlaný Sulzbach mu ústy purkrabího Sebalda Stibera a hejtmana posádky Spönmessera sdělil, že nikoli.
Velitelé falcké strany snad doufali ve snadné a rychlé vítězství nebo nebyli příliš zkušení obléhatelé. Rozhodně kroky, které podnikli příliš jistoty, neukazují. Vybudovali dva tábory chráněné vozovou hradbou a valy nedaleko od sebe. Město neuzavřeli zcela, po většině jeho obvodu stály jen zesílené stráže blokující cestu do Sulzbachu. Dělostřelba falckých se soustředila na Novou bránu, ale děla byla umístěna příliš daleko a nezpůsobila opevnění větší škody. Došlo k přeložení obléhacího postavení blíže městu a hradby se začaly bortit. Ovšem obléhatelé nebyli příliš bdělí. 42 vojáků ze Sulzbachu provedlo výpad a pobylo 35 mužů u děl. Než ovšem stačili shromáždit kořist a opevnit se zde, zaútočili falčtí a jen 12 sulzbašských stihlo utéci do bran města. Na poškozenou hradbu směřovaly později dva velké útoky, byly ale oba odraženy. Traduje se, že olověné kule neprorazily pavézy Čechů a až nové vyrobené z cínu měly dostatečnou účinnost.
Sulzbach byl opakovaně vyzýván ke kapitulaci, měšťané ale neměli důvod panikařit. Věděli o přípravách ke svému vysvobození. 2. září v ranních hodinách odehnalo 38 jezdců Kunze Schotta v žoldu markraběte Fridricha falcké hlídky na druhé straně města a do Sulzbachu se v pohodě dostalo po celonočním pochodu dalších 30 jezdců a 200 pěších z Norimberka pod hejtmanm Filipem von Rüdikheim. Ani následný spíše platonický pokus o podkopání hradeb se nesetkal s úspěchem a 4. září obdržela městská rada a hejtman Spönmesser překvapivou nabídku. Falčtí nabídli příměří s tím, že vojsko odtáhne, ale Sulzbach nepodnikne nic k jejich napadení. To bylo akceptováno a falcké vojsko ustoupilo k Řeznu. Ústup byl všeobecně přijat pod dojmem zpráv o říšských oddílech Maxmiliána I. o 4 000 lancknechtech a 1 200 jízdních. Toto vojsko se nacházelo u Donauwörthu a král chtěl co nejdříve pomoci obleženému městu. Postupně jej posílili vojáci vévody Albrechta IV., norimberští a oddíly markraběte Fridricha II. a celková síla byla přes 8 000 vojáků.
Maxmilián I. obraz Albrechta Dürera
Morálka Ruprechtova vojska u Řezna nebyla nejlepší. Krátké obléhání Sulzbachu bylo fiasko a vojsko nyní mohlo očekávat regulérní bitvu proti samotnému římskému králi, což mu příliš optimismu nedodávalo. Obléhání a nájezdy Albrechtových vojáků na Landshut z července se nakonec ukázali jako fatální. Na hradě a ve městě propukla epidemie, na kterou zemřela nejprve obě urozená dvojčata Vilém a Jiří a 13. srpna (také jsem našel datum 20. července nebo 20. srpna) nemoci podlehl Ruprecht Falcký. Jeho žena Alžběta smrt tajila, co to šlo a pokračovala v boji za práva svých dvou žijících dětí. Nicméně se taková zvěst nedala tajit donekonečna a ve chvíli, kdy se jí dozvědělo vojsko u Řezna, znamenalo to pro ně konec tažení.
Falcké vojsko se rozešlo, Němci do svých posádek či domovů, Češi měli namířeno přes Cham a Furth im Wald domů. Nebylo za co bojovat, tažení nebyl extra úspěch, ale nějaká ta kořist se přeci jen našla. Všichni chtěli být co nejdříve v bezpečí za hranicí. Vojsko se rozdělilo, jízda a zásobovací vozy s děly jeli napřed. 3 000 pěších se 180 vozy pod hejtmanem Matyášem Libákem z Radovesic je pomalu následovali. Bohužel nevíme proč se vojsko rozdělilo, zda došlo k roztržce mezi veliteli nebo prostě jízda jen využila rychlosti svých koní a neohlížela se na ostatní.
Maxmilián potřeboval a hlavně chtěl nejen vojenský úspěch, ale i gloriolu vítěze nad kacíři. Z toho důvodu bylo české ustupující vojsko ideálním terčem. Navíc se od průzkumu dozvěděl, že jízda a dělostřelectvo nejsou s pěchotou. Na Dunaji se mu je nepodařilo zastavit, ale během dvou dnů, které trvala cesta do Čech, je chtěl dostihnout a zničit. Hejtman Libák a celý český pochodový proud neměl důvod se obávat nějakého většího útoku. Válka z jejich pohledu skončila. Navíc jízda, která měla zabezpečovat průzkum, už byla pryč a pěchotu snad zajišťovali jen nějaké lehké pěší hlídky, nepříliš vzdálené od vlastního vojska.
Maxmilián vyslal za Čechy rychlý jízdní oddíl o síle 400 mužů pod vedením Kazimíra, syna markraběte Fridricha. Měl za úkol Čechy zastavit a znemožnit jim postavení vozové hradby dokud nedorazí pomalejší hlavní část vojska. A tak kolem jedenácté dopoledne najednou u vesnice Wenzenbach běží českou tříkilometrovou kolonou poplašná zpráva – braniborští jezdci. Hejtman Libák ihned dává pokyn k sestavení hradby. Pro její umístění zvolil v danou chvíli ideální polohu na návrší Hafereutherfeld nedaleko cesty mezi vesnicemi Wenzenbach a Bernardswaldu (49°05'05.1"N 12°13'27.6"E ). Na severu chrání pozici údolí potoka a i z dalších stran kromě čela je terén nepříliš vhodný pro útok. Všichni vědí, že jde o život a začíná horečné sestavování vyzkoušené vozové hradby o rozměrech 60 x 30 vozů. Jenže to chce čas, alespoň 50-60 minut, než dojedou i poslední vozy.
Pěchota o počtu přes 2 300 mužů se zatím sešikovala před vznikající vozovou hradbu, aby vozataje ochránila. Nebyla to žádná improvizace, v pěším tvaru Češi mnohokrát bojovali a tento způsob boje byl uveden i ve vojenských řádech. Vždyť i v bitvě u Lipan byl klamný útok na hradbu radikálů veden obdobnou pěší formací. Jen samozřejmě pro obranu a proti přesile se lépe hodí vozová hradba – pokud by byla. Pavézníci zaujali postavení na čele a bocích formace, za nimi stáli střelci a kopiníci. Další pěchota stála uvnitř tvaru.
Bitva u Schönbergu, poměrně reálné vyobrazení průběhu bitvy
Kazimírova jízda se blížila a ihned zaútočila. Pěší formace se střelci, ježící se kopími je v zásadě v pohodě odrazila a došlo na vyčkávání. Kazimír čekal na hlavní vojsko, Češi na dokončení hradby, kam by se mohli stáhnout a vylepšit tak svou pozici. Maxmilán byl rychlejší a v čele jízdy dorazil na bojiště dříve než byla hradba hotova. Jako desítky pyšných rytířů před ním se vrhl na pěšáky s cílem zadupat je do země a jako desítky rytířů před ním musel útok jízdy odvolat. Formace nejenže vydržela jeho nápor, ale sám Maxmilián byl sražen z koně a ve své těžké zbroji se jen tak tak dostal do bezpečí. Řada rytířů útočících s ním takové štěstí neměla a nalezla zde smrt.
Česká pěchota neměla čas stáhnout se, protože vzápětí po ústupu jízdy nastoupila lancknechtská pěchota Jiřího von Frundsberg s polními děly. Češi jim nemohli odpovědět a jen čekali na nápor tří oddílů. Početní převaha a dělostřelectvo se nakonec projevily. Padlé se nedařilo nahrazovat, česká formace se rozpadla na větší či menší hloučky, které se bránili na vlastní pěst. Svou příležitost vycítila i jízda a dokonala dílo zkázy.
Na webu houfy.webzdarma.cz je uveden trochu jiný popis bitvy. Libák měl stavět vozovou hradbu a příslušná část pěchoty před ní odrazila Kazimíra. Většina proudu byla ale zaskočena na cestě a pěší vytvořily zády k vozům obrannou formaci, která sice odrazila Maxmiliána, ale byla zmasakrována jeho pěchotou, jak je popsáno výše. Nezdá se mi to pravděpodobné, ale tento popis patrně vychází z úvahy nad tím, jak se asi podařilo Libákovi s částí vozů uniknout.
Na Hafereutherfeldském poli zůstalo ležet 1 600 mrtvých Čechů. Dalších 700 (někde se uvádí 600) bylo zajato. Maxmilán ztratil kolem 200 mužů. Urputná řež vzala Maxmiliánovi chuť do dalšího boje a umožnila Libákovi zachránit co šlo a usilovně ustupovat do Čech. Naštěstí pro ně nenásledovalo pronásledování a král se vrátil do Řezna. Takto tvrdě vybojované vítězství Maxmilián náležitě ocenil a nechal si jej vypodobnit na svůj náhrobek v Innsbrucku. Čísla to jsou obrovská a zdá se, že padla či byla zajata vlastně celá pěší formace. Bitvy pozdního středověku obvykle končili poté co jedna strana ztratila kolem 20-25 % stavu. I krvavé Lipany mají na straně poražených nějakých 1 300 padlých tj. 12% z celkového uvažovaného počtu. Ústí nad Labem nepočítám, tak se o výši ztrát zasloužilo především dlouhé pronásledování. Zde by to znamenalo, že se jednalo o boj opravdu do posledního muže. Aniž bych chtěl snižovat hrdinství a odvahu bojovníků, kteří zde bojovali a umírali, je také možné, že díky vozové hradbě za sebou a okolnímu terénu prostě Češi nemohli snadno ustoupit či utéct a zůstali zde až do hořkého konce podobně jako neměli možnost ustoupit Šlikovi „Moravané“ u zdi obory v bitvě na Bílé Hoře.
Maxmiliánova zbroj ve které prokazatelně den před bitvou přijel do Řezna
Kořist byla značná přes 90 vozů (německá wiki jich uvádí 300). Zajatci byli drženi ve vězeních a propuštěni byli bez nároku na výkupné 15. dubna 1505. Traduje se, že pomáhali budovat opevnění v Rakousku, ale není to zřejmě pravda. Smutný konec čekal na padlé, kteří byli nakupeni na hromady, ale nikdo je nepohřbil. Až 28. ledna se řezenský hejtman obrátil listem na velitele nepřátelské strany falckého Ludvíka von Eyb, aby neškodil místním sedlákům, kteří měli pro obrovský zápach konečně pohřbít mrtvé. Mně se zdá tato doba příliš dlouhá. Zápach se musel šířit především v září a říjnu. Samozřejmě je také možné, že je chyba v přepisu datování listu a ve skutečnosti se jednalo o říjen či listopad.
Do Čech dorazilo na 700 vojáků včetně hejtmana Libáka. Část prchajících Čechů ještě pobili vesničané, dílem snad útočili na kacíře pod dojmem kázání, dílem se prostě mstili na vojácích, kteří je jindy beztrestně olupovali. V Čechách způsobila porážka rozčarování a hledal se samozřejmě viník. Veřejné mínění jej našlo v osobě Matyáše Libáka z Radovesic. Ten si to ovšem nenechal líbit a urážku na cti hnal ke komornímu soudu. Ten mu na základě výpovědí svědků dal za pravdu, že dělal co mohl a porážka nebyla jeho chybou.
Bitva u Schönbergu (v německém prostředí spíše u Wenzenbach nebo na Hafereutherfeldském poli u Wenzenbachu) byla jediná opravdu regulérní bitva této války, jedna z posledních kdy rytířská jízda zaútočila na pěchotu. Obvykle se uvádí, že střet lancknechtů a české „vozové“ taktiky znamenal konec husitského válečnictví, ale prakticky to byl střet dvou pěších formací. Vítezství lancknechtů však mělo více příčin a i kdyby zde na místo Čechů stály nejelitnější švýcarské oddíly, výsledek by byl díky početní převaze, absenci podpůrné jízdy a dělostřelectva stejný. Samozřejmě projevila se zde těžkopádnost pochodového proudu Čechů spoléhajícího se na vozy, jeho délka a také neakceschopnost, kdy příprava hradby z vozů trvala kolem hodiny a ubírala kapacity vojsku. A je samozřejmě zajímavé zauvažovat si nad tím, jak by bitva dopadla, kdyby zde byla i česká jízda a dělostřelectvo. Ne že by Schönberg znamenal nějaký ostrý předěl, ale proslulost Čechů coby námezdních vojáků začala zvolna upadat.
Poslední rána falcké straně se stala tři dny po katastrofě u Schönbergu, ani Alžbětě se nevyhnula nákaza v Landshutu a také ona jí podlehla. Zdálo, se že válka již nemá smysl a Albrecht a Maxmilián nemají soupeře. Soupeř se ale našel. Po Ruprechtovi a Alžbětě zbyli dva malí synové - dvouletý Oto Jindřich a ani ne roční Filip. A na obranu jejich nároků vystoupil Fridrich Falcký Ruprechtův bratr. Maxmilián vyzval města a hrady falcké strany, aby se poddala Albrechtovi. Část na to přistoupila prakticky bez váhání, část až ve chvíli, kdy bylo v blízkosti vojsko, ale část šlechty a některá města stále podporovala Fridricha Falckého.
Fridrich Falcký, obraz Hanse Bessera z doby jeho kurfiřství
Ruprechtův hejtman Jiří von Wisbeck zatím vyplenil Vohburg, neúspěšně se dokonce pokusil o obsazení Mnichova, vyplenil Neumarkt, Schärding, Pfarrkirchen, Vilsbiburg a vypálil Burghausen. Válka se přenesla také do Rýnské Falce, kde byl 30. srpna hrabětem Emichem VIII. von Leiningen vypálen klášter Limburg. V průběhu válečných akcí zde lehlo popelem na 300 vsí. Pod dojmem této ofenzivi vyhlásil kurfiřt Filip 10. září klid zbraní. Maxmilián se zatím ubíral Bavorskem, aby se přinutil odbojné pevnosti k poslušnosti a ujal se svého zisku na jihu. Na konci září oblehl Kufstein a dobyl jej (více o hradu a pevnosti http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=7018&f=247).
Když si to shrneme – Maxmilián a Albrecht porazili falckou stranu ve velké bitvě i v mnoha srážkách, král rozhodně dobyl pevnost Kufstein, ale Fridrich a řada jemu věrné šlechty z Dolního Bavorska stále kladli odpor. Byť úspěšná přesto velmi dlouhá kampaň vyčerpávala královy a vévodovy pokladnice. Přeci jen držet a platit polní vojsko a držet posádky na plných stavech něco stojí. A kde na to brát, když bylo Bavorsko a Horní Falc pleněno křížem krážem a šlechtici se svými družinami stále opláceli protivníkovi stejnou mincí. Úroda tím pádem nebyla nejlepší a k tomu se přidalo několik menších epidemií „moru“.
Mírová jednání byla zahájena v prosinci, ale následně zkrachovala. 23. ledna 1505 pak byly falcké oddíly hejtmana Wisbecka poraženy u bavorského Gangkhofenu. 9. února vstoupilo v platnost příměří mezi kurfiřtem Filipem Falckým a jeho protivníky. Albrecht pak nabídl protistraně 21. března 1505 klid zbraní a 13. dubna se přidal král Maxmilián s vyhlášením všeobecné nabídky smíru. Přesto dílčí šarvátky pokračovaly, zejména mezi městy Sulzbachem a Ambergem. Nakonec se vyčerpané strany sešly na sněmu v Kolíně nad Rýnem, kde byl konečně 30. července ujednán smír tzv. Kölner Spruch.
Jednoznačným vítězem byl Albrecht, což se očekávalo od počátku. Své právoplatné dědictví si vybojoval spolu se spojenci a sjednotil Bavorsko. Ani Maxmilián nepřišel zkrátka, získal Kufstein, Rattenberg, Kitzbühel, Schwaz, Traunstein, Reichenhall, Zillertal a Brixental a připojil je k Tyrolsku. K Horním Rakousům pak připojil Mondsee a města Rannariedl, Neuburg na Innu, Neuhaus na Mühlu a Burgau. Norimberk získal na východě Lauf, Hersbruck a Altdorf s okolím, které ovšem válečnými výdaji draze zaplatil.
Vnuci Jiřího Bohatého Oto Jindřich a Filip získali část území na Dunaji a Horní Falce nazvané vévodství Falc-Neuburg nebo Mladá Falc. V době jejich nezletilosti byl regentem Fridrich Falcký, který se roku 1544 stal po svém bratrovi falckým kurfiřtem. Jeho nástupcem se pak stal jeho dřívější svěřenec Oto Jindřich.
POUŽITÁ LITERATURA
Čornej, P. a kol.: Slavné bitvy naší historie. Praha 1993.
Honzák F., Pečenka M., Vlčková J., Evropa v proměnách staletí. Praha 1995.
Synek, J. a kol.: Vojenské dějiny od pravěku do roku 1648. Střední Evropa. Praha 2013.
http://houfy.webzdarma.cz/mainpage_soub ... ndshut.htm
http://wikipedia.org
http://www.militaria.cz
http://livinghistory.cz/
. Takže čtyři pavézníci na vůz, v tom případě jsou schopni cca pokrýt celou vozovou linii?
, z místních ho mám nejraději. Respektive to co z něj zbylo.
