Boje na Karelské šiji
v roce 1944.
Ve chvíli, kdy Finsko vystoupilo z války, stalo se tak 19. září 1944 (viz věty: V Moskvě sovětská strana na nic nečeká. Mezi 11 a 12 hodinou polední 19. září 1944, za účasti britského velvyslance, je smlouva podepsána /dřív než v Helsinkách vše schválí parlament/). Zde v SSSR a Finsko 1941 -45 Pokračovací válka X. Č 1.,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=188&t=1954
viz celé pojednání o zářijovém vystoupení Finska z války a zde celou Pokračovací válku - I. až X.:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=188
se začala zcela měnit situace na severním úseku sovětsko-německé fronty. Při prostudování "Pokračovací války" se dozvídáme, že dle dohody mezi SSSR a Finskem, musela finská armáda ustoupit až za sovětsko-finské hranice z roku 1940 ( zde pak viz Zimní válka I. až XIII., na odkaze stejném, jako Pokračovací válka. V příspěvcích je u - Pokračovací válka X. Č 1. - až Č 4. - pak ještě popsána cesta Finska až do roku 1995.).
Východní prameny po podobném úvodu jako já zde, ve své kapitole - Ukončení válečných operací za polárním kruhem. - pak říkají, cituji:
"V době, kdy skončily válečné operace proti Finsku, působila v prostoru mezi Barentsovým mořem a Ladožským jezerem vojska Karelského frontu - 14., 19., 26., 32., 7. A a 7. Letecká armáda. Frontu velel armádní generál K. A. Mereckov, členem vojenské rady byl generálporučík T. F. Štykov a náčelníkem štábu generálporučík A. N. Krutikov.
Na úseku od Barentsova moře až po Uchtu byla rozvinuta vojska německé 20. horské A v síle asi 200 000 mužů. Fronta se zde celkem od podzimu 1941 nezměnila...
Koncem září 1944 vyklidila finská vojska podle dohody o příměří úsek fronty od Uchty k Ladožskému jezeru a stáhla se na státní hranice. Tím byl z jihu obnažen i bok německé 20. horské A a německé velení se rozhodlo stáhnout svá vojska z kandalašského a uchtského směru na západ, do severního Finska.
Sovětská 19. A a 26. A Karelského frontu začala ustupujícího nepřítele pronásledovat a koncem září 1944 dosáhla na úseku západně od Kirovska-jihozápadně od Uchty státních hranic. Vojska levého křídla Karelského frontu a vojska Leningradského frontu operující na Karelské šiji dosáhla v té době sovětsko-finských hranic. Na západ od Murmanska nepřítel pevně držel zaujaté čáry. Nepřátelské velení chtělo za každou cenu udržet prostor Petsama a Kirkenesu (viz mapu), kde se těžil nikl a měď pro německý průmysl. V nezamrzajících přístavech Barentsova moře měly také své základny lodi německého válečného loďstva. Sovětská vojska se připravovala k operacím v pobřežním pásmu hornaté tundry za polárním kruhem. Pobřeží Barentsova moře je zde rozčleněno spoustou úzkých zálivů (fjordů), zařezávajících se desítky kilometrů do pevniny. Velmi členité pobřeží, množství horských řek, močálů a jezer, nedostatečná síť cest a drsné podnebí ztěžovaly bojové operace všech druhů vojsk. Meteorologické podmínky byly také velmi nepříznivé, zejména pro letectvo. V říjnu zde velmi často prší a sněží a od moře vane silný vítr.
Za tři roky vybudoval nepřítel na petsamsko-kirkeneském směru rozvinutou, hluboce členěnou obranu o třech pásmech, zpevněnou na hlavních směrech pevnůstkami. Specifický terén a silná opevnění byly velmi příznivé pro nepřátelskou obranu a ztěžovaly útok sovětských vojsk (informace byly čerpány z těchto historických pramenů: Karel Richter - Hranice placená krví, Donald Sommerville - Druhá světová válka. Den za dnem.
Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin - Neznámé špionážní operace KGB Mitrochinův archiv. Mannerheim - memoáry., Väinö Linna - Neznámý voják, dále pak Velká vlastenecká válka, svazek 4., kapitola XII., str. 324, 325, mé poznámky a mapy. Další historické informace pocházejí též z dalších pramenů uvedených v Použité podklady.. Informace jsem zpracoval svými slovy, jen fakta a data z historických dokumentů jsou v uvozovkách.).
Za polárním kruhem se bránil německý 19. horský střelecký sbor 20. horské A (18. a 36. horský sbor této 20. horské A byly na ústupu z kandalašského a uchtského směru soustředěny na území Norska.), čítající přes 53 000 lidí, 753 děl a minometů ráže 75 mm a větší. Svazky sboru byly dobře připraveny na boj v podmínkách severského válčiště. Sbor měl za úkol nepustit sovětská vojska do prostoru Petsama a Kirkenesu. Bojové operace nepřátelských pozemních vojsk podporovalo 160 letounů 5. Letecké armády a válečné loďstvo kotvící v přístavech severního Norska (historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 17 936, str. 723.).
Dne 26. září 1944 dal hlavní stan vrchního velení Karelskému frontu rozkaz, aby připravil útočnou operaci silami 14. A a prostředků frontu a vyhnal nepřítele z prostoru Petsama (historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 9423, str. 184-185.). Plněním tohoto úkolu byly pověřeny také svazky Severního válečného loďstva.
Velitel frontu dal 14. A rozkaz zasadit úder směrem na Petsamo a v součinnosti se svazky Severního loďstva obklíčit a zničit hlavní síly 19. horského střeleckého sboru. Dále měla armáda za úkol postupovat západním a severozápadním směrem, zmocnit se niklových dolů a osvobodit oblast Petsama. Letectvo frontu a Severního loďstvo dostaly současně rozkaz k přípravě a zajištění operací pozemních vojsk.
Před plněním úkolu byla 14. A zesílena přisunutými svazky. Když zahájila útok, měla pět střeleckých sborů (z toho dva lehké), složených z 8. střeleckých divizí, 6 brigád (včetně 1 tankové) a jednoho opevněného prostoru - celkem 97 000 lidí, 2103 děl a minometů ráže 76 mm a větší a 126 tanků a SHD. Její operace měly podporovat hlavní síly 7. Letecké armády frontu a letectvo Severního loďstva - celkem 1 000 letadel (historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 17 936, str. 723.). Sovětská vojska měla 1,8násobnou převahu v lidech, 2,7násobnou v dělech a minometech a 6,1násobnou převahu v letadlech.
Velitel 14. A generálporučík V. I. Ščerbakov se rozhodl zasadit hlavní úder střeleckými sbory z prostoru na jih od jezera Čapr ve všeobecném směru Luostari-Petsamo a lehkými sbory obejít velkým obloukem pravé křídlo nepřátelských sil. Armáda dostala úkol porazit proti stojící jednotky, rozvíjet útok severozápadním směrem a v součinnosti s brigádami námořní pěchoty Severního obranného prostoru, útočícími ze Středního poloostrova, obklíčit a zničit nepřátelské uskupení v prostoru na jihozápad od osady Titovka Reka a osvobodit Petsamo. Dalším úkolem armády bylo pokračovat v útoku, dokončit porážku nepřítele a osvobodit celou oblast Petsama. Toto řešení zaručovalo, že údery budou zasazeny na nejzranitelnějším místě německého fašistického uskupení a hlavní síly armády se dostanou nejkratší cestou do prostoru Luostari a Petsama.
Velitel Severního loďstva admirál A. G. Golovko rozhodl: v souladu s všeobecným plánem operace na podporu 14. A prolomí jednotky námořní pěchoty za podpory pobřežního a lodního dělostřelectva a námořního výsadku, který se měl vylodit na pobřeží zátoky Malá Volokovaja, obranu na šiji Středního poloostrova. Po splnění tohoto úkolu se námořní pěchota zmocní silnice Titovka Reka-Petsamo, odřízne nepříteli ústupové cesty z postavení na řece Západní Lice, spojí se s vojsky 14. A a rozvine útok na Petsamo. Hladinové lodi, ponorky a letectvo loďstva budou rušit nepřátelskou dopravu podél severního pobřeží Norska v prostoru Varangerfjord-Hammerfest a blokovat přístavy Petsamo a Kirkenes.
Specifické přírodní a klimatické podmínky za polárním kruhem vyžadovaly zvláštní materiální a technické zabezpečení vojsk. Nebyly zde železnice a materiál se musel přisunovat auty, loďmi a povozy. Používalo se i sobů. Před zahájením útoku měla 14. A asi 3 palebné průměry střeliva, 2-3 dávky PHM, na týden potravin a na 14 dní píce.
Kromě toho byla ve skladech v prostoru Murmanska vytvořena zásoba potravin na 10 dní.
Vojáci dostali zimní výstroj: krátké kožíšky, čepice, teplé prádlo a rukavice. Obdrželi také lihové vařiče a chemické ohřívače. Ve výchozím prostoru byly zřízeny polní nemocnice pro 17 000 raněných a nemocných.
Příprava operace byla po stránce operační, politické a materiálně technické zakončena ve stanovenou dobu. Vojáci i velitelé byli odhodláni porazit německá fašistická vojska a vyhnat je ze sovětského území za polárním kruhem.
14. A zahájila útok ráno 7. října 1944. Po dělostřelecké přípravě prolomily svazky 131. a 99. střeleckého sboru hlavní pásmo obrany, z chodu násilně překročily řeku Titovku a vytvořily předmostí na jejím západním břehu. Pro velmi nepříznivé meteorologické podmínky zahájilo letectvo bojovou činnost teprve odpoledne. Ve dnech 8. a 9. října pokračovaly svazky úderné skupiny armád v útoku a vklínily se do druhého pásma obrany. Levokřídelní 126. lehký střelecký sbor obešel nepřítele z týlu, a protože nenarazil na silný odpor, do večera 9. října pronikl k rozcestí vzdálenému 9 km na západ od Luostari.
Přestože se nepřítel zuřivě bránil a podnikl na jednotlivých úsecích několik protiztěčí, prolomila vojska armády za tři dny bojů jeho taktickou obranu na směru hlavního úderu a vytvořila si podmínky pro útok na Petsamo a Luostari. Nepřítel utrpěl velké ztráty a byl nucen ustupovat před sovětskými vojsky na západ, směrem na Petsamo a Luostari. Pravokřídelní svazky 14. A jej začaly pronásledovat.
V noci na 10. října vysadily lodi Severního loďstva na jižní břeh zátoky Malá Volokovaja 63. brigádu námořní pěchoty pod velením plukovníka A. M. Krylova. Ta zaútočila do boku nepřátelských jednotek bránících se v tomto prostoru. Druhého dne zrána přešla do útoku na šiji Středního poloostrova 12. brigáda námořní pěchoty pod velením plukovníka V. V. Rassochina. Zlomila nepřátelský odpor na hřebenu Musta Tunturi, spojila se s jednotkami 63. brigády a obě pak úspěšně postupovaly k Petsamu (historickým podkladem pro informace zde byly Použité podklady a také, Velká vlastenecká válka, svazek 4., kapitola XII., str. 325, 326.)."
