Georgij Konstantinovič Žukov se narodil 1. prosince 1896 v rolnické rodině ve vesnici Strelkovka, v oblasti Kaluga. V 15 letech se učil kožešníkem a roku 1915 byl povolán do armády, jako vojín jezdeckého pluku. V 1. sv. válce byl 2x vyznamenán Křížem sv. Jiří a povýšen na četaře. Po VŘSR bojuje v Rudé armádě a v březnu 1921 vstoupil KSSS. Bojoval v Občanské válce (1917 – 1921a získal Řád rudého praporu za potlačení povstání rolníků.
Roku 1923 byl již velitelem pluku a v r. 1930 velel brigádě. Období Velkého teroru a čistek v armádě přežil díky tomu,že se zachoval zcela jinak než ostatní velitelé - začal si stěžovat na všechny strany včetně samotnému Stalinovi, což mu zřejmě zachránilo život. A také to, že sloužil na Dálném Východě. Zde velel 1. sovětsko–mongolské armádní skupině. Bojovala proti japonské Kwantungské armádě na Mongolské hranici v letech 1938-39.
Vše začalo jako běžná šarvátka na hranicích a rychle vyústilo v opravdovou válku. Japonci zaútočili s 80 000 muži, 180 tanky a 450 letouny. Tento útok vyústil do rozhodující bitvy u Chalchyn Golu. Žukov zde napodobil Hanibalovu taktiku a během několika dnů byli Japonci poraženi. Za tuto operaci získal Žukov vyznamenání Hrdina SSSR.
V roce 1940 se stal armádním generálem a velitelem největšího - Moskevského vojenského okruhu a náčelníkem generálního štábu.
22.06.1941 odeslán k Jihozápadnímu frontu. 30.07.1941 odeslán jako velitel Rezervního frontu. V srpnu neúspěšně organizuje za cenu obrovských ztrát protiútoky u města Elnjo,které nakonec padne 6.9. Od 9.září organizuje obranu Leningradu.V říjnu 1941 Žukov nahradil Semjona Timošenka ve velení střední fronty a řídil obranu Moskvy. Nařídil též okamžité popravy dezertérů a zbabělců. Řídil také přesun jednotek z Dálného Východu, kde byly umístěny dvě třetiny Sovětských pozemních sil v čase Hitlerova útoku. Nakonec odrazil protiútokem německé jednotky 100-150km od Moskvy. Během jednoho měsíce 5.12.1941 -7.1.1942 však jeho front ztratil 260.000 mužů.
Roku 1942 byl povýšen na zástupce náčelníka generálního štábu a byl odeslán na jihozápadní frontu, aby velel obraně Stalingradu. Zničení německé šesté armády roku 1943 zaplatil cenou zhruba jednoho milionu vojáků. Většina jeho akcí nese typický rukopis - úder na protivníkova křídla, obklíčení a odříznutí jeho čelních jednotek od týlu.
V lednu 1943 zorganizoval prorážení německé blokády Leningradu a selhání maršála Vorošilova vyzdvihlo Žukova na velitelskou pozici při ukončování obležení Leningradu v půli roku 1944. Dále pak velel sovětské ofenzivě v r. 1944 a závěrečnému útok na Německo včetně obsazení Berlína. S maršálem Koněvem 8. května 1945 přijímá německou kapitulaci a stává se velitelem sovětské okupační zóny v Německu. Stalin se jeho popularity začal obávat a v r. 1947 byl sesazen na funkci velitele Oděsského vojenského okruhu.
Po Stalinově smrti se Žukov stává náměstkem ministra obrany a v r. 1955 ministrem obrany. Za podporu Nikity Chruščova se v červnu 1957 stal na čtyři měsíce členem ústředního výboru. Pak byl Chruščovem vyloučen a bylo mu nařízeno přísné domácí vězení. Po smrti Chruščova r. 1964 se nakrátko objevil na veřejné scéně,ale mnohé zákazy ohledně vystupování na veřejnosti zůstaly. Přispívá tak alespoň do různých časopisů a novin.
Zemřel 18. června 1974 v Moskvě. Byl pohřben se všemi vojenskými poctami u Kremelské zdi.
Byla po něm pojmenována Vojenská velitelská akademie protivzdušné obrany v Kalininu.
V r. 1996 byl vytvořen řád Žukova.
žukov_1945
žukov_1937.
žukov_sovr.
