Richard III.

[Ljubov]

Richard III., král Anglie a pán Irska
(1452 – 1485)

Slušelo by se říct, že za všechno vlastně může Shakespeare. Nebýt jeho mistrné tragédie, o Richardovi by se zdaleka tolik nemluvilo a nepsalo. Kromě toho, že je Richard III. hrdinou Shakespearovy hry a dalších literárních děl, byl i posledním anglickým králem z dynastie Yorků; druhým a zároveň posledním anglickým králem, který padl v bitvě (vzpomeňme na Harolda II. Godwinsona a jeho smrt v bitvě u Hastings v roce 1066); jeho smrt v bitvě u Bosworthu roku 1485 je považována za jedno z dat ukončující středověk v Anglii a jeho osobnost je dodnes vnímána značně kontroverzně. Dnes už víme, že si Shakespeare jako správný dramatik něco vymyslel a něco trochu přibarvil, v tom ostatně spočívala jeho práce, zbytek informací o tomto panovníkovi jsem se pokusila zpracovat do následujícího článku.

RICHARDOVI RODIČE A SOUROZENCI

Richard se narodil 2. října roku 1452 na hradě Fotheringhay v hrabství Northamptonshire ve střední Anglii. Na témže hradě byla v roce 1587 popravena i skotská královna Marie Stuartovna, roku 1627 byl z příkazu Mariina vnuka Karla I. hrad zbourán a dnes z něj zbylo jen několik kusů zdiva. Když se Richard narodil, byl v pořadí dvanáctým dítětem a čtvrtým synem, který přežil prvních pár let života. Jeho rodiče tvořili velice zajímavý pár, o němž britská historička Amy Licenceová nadšeně prohlásila: On byl vojenský génius, jehož nárok na trůn byl opodstatněnější než králův, ona byla nejkrásnější ženou své generace.

Hrad ve Fothernighay – reálný a odhadovaný stav


Plaketa upozorňující na místo narození Richarda III. ve Fotheringhay

Richardovým otcem byl Richard Plantagenet a matkou Cecílie Nevilleová. Richard st. byl třetím vévodou z Yorku, narodil se 21. září 1411 Richardovi z Conisburghu, hraběti z Cambridge, a jeho první ženě Anně de Mortimerové, která několik hodin po porodu zemřela. Skrze svého dědečka z otcovy strany Edmunda z Langley byl Richard z Yorku potomkem anglických králů, přesněji pravnukem krále Eduarda III.. Richard z Yorku byl silným a mocným šlechticem, který dokázal využít krize panovnické moci v Anglii a získat pro sebe velké majetky. Ve válce růži potom podporoval stranu Yorků, jak už je patrné z jeho přídomku. V době, kdy šílenství zabraňovalo králi Jindřichovi VI. vládnout, byl Richard z Yorku lordem protektorem a dohlížel na chod země. Silně si znepřátelil Markétu z Anjou, Jindřichovu manželku a hlavní ikonu lancasterského rodu. Markéta bojovala ze všech sil za udržení svého manžela na trůnu a odrážela s pomocí svých příbuzných Richardovy snahy uzmout trůn sám pro sebe. Richard nakonec trůn nezískal, ale obdržel slib, že trůn mu připadne po Jindřichově smrti. Té se však už nedožil, v roce 1460 padl v bitvě u Wakefieldu, zatímco Jindřich zemřel až v roce 1471.

Richard z Yorku a Cecílie Nevilleová

Cecílie Nevilleová měla v žilách také královskou krev. Její matka byla totiž dcerou Jana z Gentu, dalšího ze synů krále Eduarda III. a bratra Edmunda z Langley. Cecílie se narodila 3. května 1415 Janě z Beaufortu a Ralphu Nevilleovi, hraběti z Westmorlandu, který byl jejím druhým manželem. Říkalo se jí Pyšná Cis, podle její pyšné a bouřlivé povahy, a Růže z Raby, podle hradu Raby v hrabství Durham na severu Anglie, kde se narodila.

Richard z Yorku a Cecílie Nevilleová měli celkem třináct děti, o kterých se zachovaly nějaké informace. Je možné, že tento počet byl ještě vyšší, i když nejspíše ne o moc. Z těchto třináctí dětí vzešli dva králové, Eduard IV. a Richard III., jména a data narození všech potomků jsou představena v následujících odrážkách:

- v únoru roku 1438 se narodila Jana, zemřela v dětství
- 10. srpna roku 1439 se narodila Anna, která se dvakrát provdala (za hraběte z Exeteru a Thomase St. Legera, s oběma měla děti) a zemřela roku 1476
- 10. února roku 1441 se narodil Jindřich, zemřel v témže roce
- 28. dubna roku 1442 se narodil Eduard, pozdější král Eduard IV., který měl s manželkou Alžbětou Woodvilleovou deset dětí a bezpočet dalších s různými milenkami, zemřel roku 1483
- 17. května roku 1443 se narodil Edmund, padl roku 1460 bezdětný v bitvě u Wakefieldu
- 22. dubna roku 1444 se narodila Alžběta, se svým manželem Johnem de la Pole, hrabětem ze Suffolku, měla 12 dětí a zemřela roku 1503
- 3. května roku 1446 se narodila Markéta, pozdější manželka burgundského vévody, zemřela roku 1503 bez potomků
- 7. července roku 1447 se narodil Vilém, zemřel v dětství
- 7. listopadu roku 1448 se narodil Jan, zemřel také v dětství
- 21. října roku 1449 se narodil Jiří, oženil se s Isabelou Nevilleovou, zemřel roku 1478 a přes nízký věk zanechal četné potomstvo
- kolem roku 1450-1451 se narodil další syn Tomáš, který zemřel v dětství
- roku 1452 se narodil náš Richard
- 22. července roku 1454 se narodila poslední dcera Uršula, která zemřela krátce po narození. Všechny děti měly po narození přídomek z Yorku (of York).

Cecílii Nevilleové bylo v době Richardova narození sedmatřicet let, což byl na tehdejší poměry věk už docela rizikový a její zdraví po jedenácti porodech, při nichž obvykle platilo, že co rok, to jedno dítě, nebylo nejsilnější. Po těžkém porodu v roce 1452 se narodil slabý, neduživý Richard, o němž se předpokládalo, že zemře brzy jako řada jeho starších bratrů. Richardovy sestry naproti tomu přežily dětství až na první Janu a poslední Uršulu (u těchto okrajových dětí je úmrtnost nejvyšší) všechny.

Jiří, Richardův starší bratr

BOŘENÍ SHAKESPEAROVÝCH MÝTŮ: RICHARDŮV CHARAKTER

V souvislosti s obtížemi, které provázely Richardovo narození, si musíme vyjasnit pár věcí o křivém a znetvořeném ošklivci, jak je psáno u Shakespeara. Spekulace o jeho vzhledu, které se rozvířily za vlády Tudorovců (především v díle Thomase Mora, z něhož později čerpal i William Shakespeare a mnozí další), tvrdily, že Richard byl hrbáč, měl zcela ochablé svaly v jedné ruce, takže s ní nemohl pohybovat, a kulhal. Všechny tyto spekulace se objevily až po Richardově smrti, pro vládnoucí rod Tudorovců bylo ideální lehce změnit historii ve svůj prospěch a odůvodnit svůj nástup na trůn jako zachránění Anglie před člověkem, který je tak obludný, že i psy bere ďas, když kolem nich kulhá. Nový panovník Jindřich VII. byl pak samozřejmě líčen jako největší štěstí, jaké mohlo zemi potkat. Takto vypadala propaganda v 15. století. Z doby Richardova života se nezachovaly žádné informace, které by potvrzovaly, že jeho tělo bylo zdeformováno, ani na dobových portrétech nenajdeme žádné náznaky tělesného postižení. Je možné, že během těžkého porodu došlo k mírné deformaci končetiny, ale rozhodně ne takových rozměrů jako v Shakespearově tragédii.

Nadávky do hnusných pavouků a pokřivených zlosynů nakonec zcela vyvrátila analýza kosterních pozůstatků, které byly po staletích pátrání objeveny v Leicesteru v roce 2012. Ve spolupráci s antropology a dalšími vědci byla zrekonstruována Richardova tvář a nenajdeme v ní žádné stopy po obličeji nestvůrné zrůdy. Richardova tvář byla útlá, velice jemná, až ženská, s modrýma očima. Nebojím se tvrdit, že na středověké poměry to byl fešák.

Na zobrazeném modelu má Richard vlasy tmavé a oči černé – takový byl stav bádání v roce 2013, ovšem podle nejnovějšího výzkumu DNA vedeného věci v Leicesteru měl na 96% modré oči a na 76% světlé, blonďaté vlasy. Místo tmavého satana tak možná žil král s andělskou tváří a vizáží jako na tomto modelu z roku 2015.

Shakespearovské zprávy o nestejných rukou potvrdily závěry, že díky vychýlení páteře měl Richard jedno rameno o něco málo výše než druhé, ale ne do takové míry, že by se to nedalo zamaskovat vhodným oblečením (dnes to má každá žena, která nosí kabelku). Největší problém pro krále mohla představovat silná skolióza páteře, jejíž posouvání a kroucení muselo být navenek patrné a nejspíše stálo za vznikem pověry o hrbatém panovníkovi. Richard ale hrbáčem nebyl.

Podle pamětí Nikolase von Poppelau (což jsem vyhodnotila jako polský Popielów), slezského magnáta, který se s Richardem osobně setkal na hradě v Middlehamu, byl Richard štíhlý muž, s jemnýma rukama a nohama. John Rous, anglický historik druhé poloviny 15. století, Richarda zachytil jako muže jemného, štíhlého a fyzicky slabého. To by potvrzovala analýza kosterních pozůstatků. Richard podobně jako jeho otec Richard z Yorku byl spíše menšího vzrůstu a byl velmi subtilní. Naproti tomu jeho bratři Jiří, vévoda z Clarence a Eduard IV. byli vysocí a podsaditější. Zajímavé je svědectví Katherine FitzGeraldové, hraběnky z Drummondu, které si kdysi měla s Richardem zatančit na dvoře jeho bratra Eduarda IV. a prohlašovala o něm, že byl mimořádně hezký. Problém spočívá v tom, že Katherine jej vůbec nikdy nemusela potkat. Zemřela kolem roku 1604 a ví se, že jí bylo o něco více, než sto let. Nikdo ale přesně neví, v kolika letech zemřela, takže není možné určit, jestli zemřela ve věku kolem 140 let a mohla kdysi tančit v Toweru (je to silně nepravděpodobné, ale zcela vyloučit se to nedá), nebo se sice dožila věku přes sto let, ale zemřela o něco mladší (a to kdo ví, jak dlouho by ještě žila, kdyby jí nezabil pád ze stromu, na který sama dokázala již jako více než stoletá stařenka vylézt. Ti Irové..).

Poměrně mnoho toho můžeme vysledovat o Richardových koníčcích a zálibách. Jednou z jeho největších vášní bylo dělostřelectvo a vše s ním spojené. Zajímal jej pokrok a rozvoj všech zbraní na bojišti. V jednom z dopisů pro francouzského krále Ludvíka XI. psal: Vždycky jsem se zajímal a stále se živě zajímám o dělostřelectvo. Francouzský král Richardovi představil své největší dělo, které do rozměrů překonalo všechna anglická, a Richard na něj nikdy nezapomněl. Pohled na něj si uchovával jako jednu z nejmilejších vzpomínek a také o tom Ludvíkovi napsal v roce 1480. Pro tehdy šestadvacetiletého muže nebyla záliba v artilerii ničím neobvyklým, ale ne všichni šlechtici měli takové možnosti jako tehdy už po králi druhý nejmocnější muž Anglie.

Richard na modelu z roku 2015

Richard si velmi potrpěl na dobré vystupování a vhodný oděv, který musely doprovázet nákladné šperky. Slabost měl zejména pro vzácné smaragdy. Velký smaragdový šperk vsazený do zlata vlastnil jeden z lancashireských šlechticů John Pilkington a Richard se od něj několikrát snažil šperk odkoupit, jednou mu nabídl i obrovskou sumu 66 liber, ale Polkington se rodinné cennosti nevzdal. Teprve v roce 1478, když umíral, odkázal vévodovi z Gloucesteru cennost, o níž Richard tak stál. Kam smaragdový šperk po Richardově smrti zmizel, nevíme. Jindřich VIII. obdaroval v roce 1529 Annu Boleynovou nějakým smaragdovým šperkem, ale jestli je to ten stejný? To se také neví.

Posledním z velkých koníčků Richarda z Gloucesteru byly knihy. Sbírka knih, kterou nashromáždil, byla úctyhodná. Některé knihy byly již vytištěny, ostatní opsané ručně. Řada knih byla v latině, lze tedy usuzovat, že Richard latinu ovládal na velmi dobré úrovni. Náš starý známý Nikolas von Poppelau, na něhož musel Richard opravdu zapůsobit, prohlašoval, že slyšel Richarda mluvit latinsky a byl to nejkrásnější zvuk, jaký kdy slyšel. Je docela zajímavé, že Richard své knihy podepisoval, což bylo velmi nezvyklé. Ve své knihovně měl knihu o pádu Tróje od italského politika a spisovatele Guida delle Colonne, historii anglických králů od Geoffreyho z Monmouthu, dějiny Anglie od roku 1066 do roku 1199 a dějiny Francie. Řada knih byla náboženského charakteru a některé možná dostal darem od své matky Cecílie, o níž se říkalo, že ve stáří byla nejzbožnější ženou v Anglii. Vedle tradičních Biblí vlastnil i několik knih o životě svatých (sv. Kateřina Sienská, sv. Mechtilda z Hackebornu) a anglický překlad Nového zákona od Johna Wyklefa. Jeho přítomnost vedla k lichým spekulacím, že Richard mohl být příznivcem lolardů a skrytým kritikem katolictví. Významnou složku knihovny představovaly i knihy o rytířské tématice, dějiny rytířství, poučky o tom, jak být dobrým rytířem a jak se správně chovat, a knížecí zrcadla – manuály pro správné chování a vzory dobrého života šlechtice. Za neobyčejné se považuje i množství romantických příběhů – Richard četl romance o Tristanovi a jiných nešťastně zamilovaných rytířích. A také poezii Geoffreyho Chaucera. Každý četl Geoffreyho Chaucera. Později, už jako král, vydal zákon omezující činnost cizinců na území Anglie a prodej cizího zboží. Jediným, na koho se omezení nevztahovala a mohl se věnovat práci jako dřív, byli knihkupci a tiskaři knih. Richardovo vzdělání nejspíše nebylo kdovíjaké, jako třinácté dítě byl odjakživa přehlížen a nikdo se nestaral o to, aby získal rozhled a uměl jazyky. Pozornost na sebe strhával zejména jeho starší bratr Eduard a potom i Jiří. Od Richarda se chtělo, aby uměl bojovat a mohl podpořit své bratry, na Warwickově hradě získal nejspíše jen zcela standardní vzdělání jako jiní šlechtici v zemi. Vypadá to ale, že se z větší části dovzdělal sám, četl často a mnoho a snažil se doplnit své mezery ve vzdělání. Jeho sklony k čtení a nakupování knih byly výjimečné a těžko bychom našli jiného krále-knihomola, který by se mu vyrovnal. Minimálně v Anglii.

Jedna z dochovaných knih s Richardovým podpisem

K Richardovi musíme ještě dodat, že byl zbožný a věřící člověk. Jistě se na tom podepsala jeho matka a sestra Markéta, která Cecíliinu zbožnost přejala. Od matky se nejspíše Richard začal zajímat o životy Mechtildy, Kateřiny Sienské a Brigid Švédské. Sestra Markéta zakládala kláštery, často spojené se špitály a sirotčinci, a také dívčí školy. Richard ji ještě překonal. Zakládal kostely, kláštery, sirotčince, špitály a další užitečné stavby zejména v severní Anglii. Investoval do rozvoje církevního života v Yorku, Middlehamu, Warwicku, Nottinghamu a Westminsteru. Zakládal nejrůznější nadace, věnoval velké sumy peněz církvi a jednotlivým klášterům a každoročně odkazoval 500 liber jedné z kolejí v Cambridgi. Řada darů směřovala i do menších vesnic, přispíval na opravy a budování malých farních kostelů, podporoval samotné faráře, stavěl kaple a pomáhal církevním školám. Díky této podpoře byl v severní Anglii velmi oblíbený, což ještě umocňovala pomoc sirotkům, vdovám a nemocným. V Middlehamu byla zřízena kaple, v níž se kněží modlili pouze za královo zdraví a za zdraví jeho rodiny. Richard zjevně našel kompromis po vzoru mnoha vládců v Byzanci. Sám financoval a podporoval církev, stavěl mnoho klášterů a ve všech těchto nových klášterech se všichni modlili za zdraví štědrého Richarda z Gloucesteru a odříkávali modlitby za jeho budoucí život v nebi. Richard zjevně uvažoval o víře pragmaticky a vedle zbožnosti a tradiční oddanosti církvi myslel i na spásu své vlastní duše. Severní Anglie si ale jeho služeb cenila, díky jeho aktivitě se postupně do odlehlých oblastí dostávali faráři, kteří měli i nějaké vzdělání. Pro studenty teologie v Cambridgi byl zřízen zvláštní fond, dostupný všem, kteří se usilovně modlili za Yorky a všechny jejich spojence zabité v bitvách u Barnetu, Towtonu a Tewkesbury. Kromě koleje v Cambridgi dostaly i některé menší školy nové pozemky. Mezi nejbližšími Richardovými rádci se také našla řada biskupů a kněží. Podpora církve, vzdělání a péče o chudé je záslužná činnost, přesto, že byla motivována i vlastním prospěchem. Na Richardových pozemcích panovaly dobré časy.

Jakkoliv nyní Richard může vypadat idylicky, nelze všechno brát pozitivně. Ne všechno, co Richard vykonal, bylo dobré. Při svém hromadění majetku využíval nejrůznějších úskoků, naléhal na ovdovělé hraběnky a vydíral je. Vyhrožoval a zasáhl silou, kde mu nebyly otevřeny dveře. Obíral vdovy o majetky jejich zesnulých mužů a vždy myslel na vlastní prospěch, což je mu ale těžko mít za zlé. Aby přežil, musel být chytrý, opatrný, diplomatický a nemohl dát najevo strach. Žil v době pokročilého intrikánství, občanské války a viděl, jak se jeho vlastní rodina štěpí na znepřátelené frakce. Musel umět být krutý, pokud to bylo potřeba, a exemplárně trestat. Zdaleka ne všechny jeho kroky byly etické a morální a legální, ve světě pozdního středověku ale humanismus patřil jen do sféry osobní. Na bojišti bylo třeba zabíjet, revolty potlačovat a zrádce a nepřátele trestat. Richard nebyl žádným masovým vrahem a fanatickým ničitelem, jak by nám někdy mohl podsouvat Shakespeare, nedopouštěl se zbytečných zločinů, ale nebyl zároveň žádné neviňátko. Kdyby jím byl, nedožil by se ani osmnáctých narozenin a všech poct by se dočkal až posmrtně.

DĚTSTVÍ A MLÁDÍ

O Richardově mládí toho moc nevíme, popravdě téměř vůbec nic. Coby nejmladší syn stál zcela mimo pozornost a ve všech zprávách o jeho rodině se pouze zmiňují, že zatím žije. Jeho vyhlídky na skvělou budoucnost v roce 1452 vypadaly nereálně. Rozhodně se nejednalo o idylické dětství s rodinou na některém hradě. Jestli byl Richard jako dítě oblíbencem některého ze svých rodičů nebo sourozenců nikdo neví. Vyrůstal během probíhající války růží - sporem mezi dvěma hlavními rody v Anglii a jejich spojenci. Lancasterové se snažili na trůně udržet Jindřicha VI., který trpěl duševní chorobou a nebyl schopen vykonávat všechny své vladařské povinnosti. Jejich protivníci Yorkové se spojili kolem Richarda z Yorku a zpochybnili Jindřichovu způsobilost vládnout, dožadovali se jeho svržení a nastolení nového krále, pochopitelně některého Yorka. Richardův otec byl většinu času na cestách, účastnil se bitev, připravoval je, a cestoval po hradech svých spojenců, domlouval s nimi tažení a snažil se zlákat do svého tábora i některé zapřisáhlé Lancastery. Synovi Richardovi se proto vůbec nemohl věnovat, i kdyby náhodou chtěl, což nebylo ani na konci středověku zdaleka obvyklé. Jestli si pro Richarda vyšetřila pár hodin času denně matka Cecílie, těžko říct.

Smrt Edmunda z Rutlandu v bitvě u Wakefieldu

V roce 1460 došlo k dalšímu střetnutí mezi oběma tábory v bitvě u Wakefieldu v Západním Yorkshiru. Boj trval jediný den, 30. prosinec 1460. Lancasterové měli na bojišti převahu, bylo jich kolem 18 000, ohledně počtu Yorků se setkáme s údaji od 9000 do několika set. Yorky vedl Richard z Yorku s Richardem Nevillem, 5. hrabětem ze Salisbury. Lancasterové bojovali bez přítomnosti své hlavní síly, královny Markéty z Anjou, která byla tou dobou ve Skotsku. Jejich armádu vedli tři muži – Henry Beaufort, vévoda ze Somersetu, John Clifford, baron z Cliffordu a Henry Percy, hrabě z Northumberlandu. Všichni tři bitvu přežili, na druhé straně padli oba Richardové (Neville byl zabit až druhý den v zajetí) a bil zabit i Edmund, vévoda z Rutlandu, Richardův starší bratr, kterému bylo sedmnáct. Edmund byl zabit až po konci bitvy, údajně baronem Cliffordem samotným nebo některým z jeho služebníků. Hlavy obou Richardů i Edmunda z Rutlandu byly poté odťaty od těla, odvezeny z bojiště a přibity na hlavní bránu Yorku (jinde napíchnuty na bodáky a umístěny na městské hradby) s papírovými korunami na hlavě, na znak posměchu. Koruny z papíru si vymyslela Markéta z Anjou, aby své mrtvé rivaly ještě více znemožnila. Richardovi bylo v době smrti otce osm let.

Sňatek Markéty z Anjou a Jindřicha VI.

Aby Cecílie uchránila své malé syny před mstou královny, poslala je do Nizozemí. Spolu s Richardem tam odcestoval i Jiří, tehdy jedenáctiletý. Vůdcovství na straně Yorků přešlo do rukou nejstaršího syna Eduarda, který byl velmi schopným vojevůdcem a se svou výškou přes 190cm vzbuzoval respekt nejen na bojišti. V době smrti otce a bratra pobýval ve Walesu, a jakmile se doslechl, co se stalo, přísahal pomstu řezníku Cliffordovi a všem ostatním. Zvlášť jej rozezlila zbytečná smrt Edmunda, kterého Lancasterové rozsekali meči po konci bitvy. Své slovo dodržel. Necelý rok po bitvě u Wakefieldu byli hlavní rivalové po smrti.

Mladý Richard

Eduardův hlavní spojenec, Richard Neville, hrabě z Warwicku dobyl na počátku března 1461 Londýn a vyhlásil Eduarda z Yorku anglickým králem, doposud vládnoucí Jindřich VI. byl svržen. Hned poté oba vytáli na sever, aby podnikli trestnou výpravu proti vrahům Richarda z Yorku a Edmunda z Rutlandu. Vrah druhého zmíněného, John Clifford, byl zabit 28. března 1461 v bitvě u Dintingdale, během níž jej trefil šíp přímo do krku. Druhý den se strhla velká bitva u Towtonu v Yorskhiru, mnohými považovaná za nejkrvavější bitvu na území Velké Británie vůbec. Obě strany si odmítly poskytovat jakékoliv milosti a ústupky a bily se do posledního muže. Na obou stranách celkem bojovalo asi 50 000 mužů, více než polovina z nich padla na zasněžené pole. Boj značně ztěžoval déšť a vítr, který mařil útoky lučištníků. Mezi padlými byl i Henry Percy. Málem se bitva stala osudnou i Eduardovi, ale zachránil jej velšský rytíř David Mathew (velšsky Daffyd ap Mathew, David syn Mathewa). Davidovi bylo v době bitvy u Towtonu kolem šedesáti let, ale stále to byl schopný válečník a včas krále varoval před blížícím se nebezpečím a odvedl ho do bezpečí. Eduard jej potom vyznamenal, udělil mu několik řádů, majetky a jmenoval ho svým hlavním vlajkonošem. David Mathew zemřel v roce 1484, málem přežil i Eduarda, i Richarda. Díky bystrosti tohoto Velšana se Eduard dočkal v červnu 1461 své korunovace. Po bitvě u Towtonu se do Anglie vrátili Richard i Jiří a oba byli na korunovaci přítomni.

Richardova zástava s bílým kancem v Sheriff Huttonu

Krátce po korunovaci byl Richard jmenován vévodou z Gloucesteru. Byl to tradiční šlechtický titul, který před Richardem nosil Tomáš z Woodstocku, nejmladší syn krále Jindřicha III., a Humphrey, syn Jindřicha IV.. Kromě toho se Richard stal i nositelem rytířského Podvazkového řádu a Řádu lázně. Richard si také v roce 1461 jako devítiletý chlapec přisvojil znak bílého (stříbrného) kance, který se stal jeho osobním symbolem, nosil jej na krku a jako přívěšek rozdával svým spojencům. Později, když se stál králem, byl bílý kanec na všech královských zástavách.

Hrad v Middlehamu

Od jedenácti let byl Richard zapojen do války a získal první malou jednotku. V sedmnácti již aktivně bojoval. Několik let dospívání Richard strávil na hradě Middleham v Yorkshiru, u svého ochránce Richarda Nevilla, hraběte z Warwicku, který se staral o jeho vzdělání a především rozvoj rytířských schopností. Od Eduarda IV. na to dostal tisíc liber. S přestávkami Richard na Middlehamu zůstal do roku 1465, kdy mu bylo dvanáct a pak po pauze do roku 1468, kdy měl šestnáct let. Na Middlehamu se také seznámil s Francisem Lovellem, který se později stal jedním z jeho nejvěrnějších lidí, a také s Annou Nevilleovou, Warwickovou mladší dcerou, s níž se jako dospělý oženil. Je možné, že sňatek Richarda s Annou se začal připravovat už v této době, bylo docela běžným jevem, že chlapci z rodin nejvyšší šlechty včetně královských Plantagenetů byli posíláni do výchovy na hrad jiného šlechtice, jehož dcery byly brány jako výhodná partie. Stejný osud měl i Richard z Yorku, když jako chlapec poznal Cecílii Nevilleovou na hradě Raby. Richard z Warwicku měl dcery dvě, kromě Anny ještě Isabelu, a Richarda z Gloucesteru bral jako více než vhodného kandidáta. Vztahy mezi Eduardem IV. a Richardem z Warwicku ale poměrně brzy ochladly a sňatky s jeho dcerami přestaly vypadat nadějně. Jiří, vévoda z Clarence, si v roce 1469 vzal starší Isabelu a nežádal u bratra-krále nutné povolení. Připojil se tak do již otevřené revolty proti králi. Mladší Richard nenásledoval Jiřího příkladu a zůstal loajální vůči svému bratrovi. Myšlenek na Annu se ale stále nevzdal.

Portrét Richarda III.

Nenávist, kterou si Richard z Warwicku nakonec vypěstoval vůči králi Eduardovi, spolu s tím, jak pohasly jeho snahy mít hlavní slovo a ovládat politiku místo panovníka, jej přivedla až ke zradě a Warwick se připojil na stranu Markéty z Anjou. Přízeň Richarda Nevilla Eduard navždy ztratil, jakmile vyšel najevo jeho utajovaný sňatek s Alžbětou Woodvilleovou z roku 1464. Zde musíme učinit menší odbočku. Alžběta pocházela ze střední šlechty a narodila se kolem roku 1437 ve vesnici Grafton Regis v hrabství Northamptonshire ve střední Anglii. Jejím prvním mužem byl John Grey ze Scoby, jeden z drobných lancasterských podporovatelů. John Grey padl v roce 1461 v druhé bitvě u St. Albans, v níž bojoval na straně Lancasterů proti Eduardu IV., Alžbětě Woodvilleové zůstali dva synové, Thomas a Richard. Eduard v té době nebyl ženatý, užíval si radostí s řadou milenek, mezi nimiž vynikala Elisabeth Jane Shoreová (narozená jako Lambertová). Alžběta Woodvilleová byla údajně nejkrásnější ženou na celých Britských ostrovech a zálusk na ni měla polovina anglické šlechty, ovšem získal ji král Eduard. Opět to bylo poprvé po staletích, co se anglický král oženil s dívkou z nuzných poměrů (oproti Plantagenetům byli Woodvilleové, sami o sobě středostavovská rodina, jen chudí žebráci). Svatby se účastnila kromě snoubenců jen Alžbětina matka Jacquetta Lucemburská a dvě dvorní dámy. Alžběta tak pokračovala ve stopách své matky, bohaté vdovy, která se po smrti prvního muže provdala za chudého šlechtice Richarda Woodvilla a způsobila tím menší skandál. V porovnání s pozdvižením, jaké se rozpoutalo po odtajnění sňatku Eduarda IV., to byl ale jen slabý odvar. Manželství bylo velmi harmonické a přineslo deset dětí (synové Eduard, Richard a Jiří, a dcery Alžběta, Marie, Cecílie, Markéta, Anna, Kateřina a Bridget). S Alžbětinou korunovací v roce 1464 se Woodvilleové odráží z bídy Northamptoshiru a začínají obsazovat důležité pozice u dvora. Alžběta měla řadu mladších sourozenců a všichni se začali angažovat. Anna Woodvilleová se provdala za hraběte z Kentu, Markéta za hraběte z Arundelu, Marie za hraběte z Pembroke a nejmladší Kateřina za vévodu z Buckinghamu a podruhé za vévodu z Bedfordu. Výhodně se oženil i její bratr Jan, když si vzal ovdovělou hraběnku z Norfolku, další bratr Lionel se stal biskupem v Salisbury. Stará anglická šlechta nesla vpád neurozených Woodvillů dost nelibě a nejhůře je trpěl Richard z Warwicku. Se ztrátou vlivu by se ještě dokázal smířit, ale sňatek s Alžbětou nikdy neodpustil. Tím naše odbočka končí.

Eduard IV. a Alžběta Woodvilleová

Oběma bratrům hrozilo po Warwickově zradě nebezpečí, Richard s Jiřím proto znovu uprchli v roce 1470 přes La Manche do Nizozemí. Nizozemí bylo součástí Burgundska a za burgundského vévodu Karla se provdala jejich starší sestra Markéta. Richard i Jiří byli proto přijati velmi vřele. V roce 1470 byl také sesazen Eduard IV. a na trůn se vrátil Jindřich VI. V Nizozemí zatím chystali odvetu.

Eduard z Westminsteru, princ z Walesu

Zvrat přišel na jaře 1471, kdy došlo ke střetu mezi Yorky a Lancastery v krvavé bitvě u Barnetu – 14. dubna 1471. Na straně Yorků se jí účastnil svržený král Eduard a osmnáctiletý Richard z Gloucesteru, který konečně mohl zužitkovat znalosti získané na Warwickově hradě. Přes své mládí si Richard vedl statečně a odvážně a byl v bitvě vidět. Na protější straně v bitvě padl jeho bývalý ochránce Richard z Warwicku a John Neville, markýz z Montagu. Yorkové zvítězili. Definitivní zlom přišel o pár dní později, 4. května 1471 se obě strany střetly u Tewkesbury v hrabství Gloucestershire na jihozápadě Anglie. Eduard s Richardem se bili za svoji čest a lancasterské vojsko zdecimovali. Královna Markéta z Anjou byla zajata a zcela zlomená přihlížela tomu, jak je zabíjen její jediný syn Eduard z Westminsteru, princ z Walesu a jediný dědic Jindřicha VI. Bylo to vůbec poprvé, co v bitvě padl následník anglického trůnu, nikdy později už se to nestalo. Podle jedné z verzí Eduard samotný střet přežil, ale našli si ho vojáci Eduarda IV. a přivedli ke svému pánovi. Mladičký Eduard z Walesu (měl sedmnáct) odpověděl, že se šel bít za svého otce a za jeho práva. Hned poté ho rozsekali svými meči vojáci. Markéta z Anjou, která do té doby působila dojmem nezničitelné lvice, sama se účastnila bitev a platila za schopného stratéga, se zlomila. Smrt jediného syna jí vzala všechny síly a přestala být nebezpečnou. Pro Richarda měla smrt prince z Walesu také osobní příchuť. Eduard se totiž v zimě 1470 oženil jako šestnáctiletý s Annou Nevilleovou, na níž si Richard myslel už téměř deset let. Je více než pravděpodobné, že toto manželství nebylo nikdy naplněno. Jindřich VI. byl uvězněn v Toweru a měl být držen naživu jako zástava, ovšem zemřel ještě v květnu 1471, jako psychicky velice nevyrovnaná osoba se nedokázal vypořádat se synovou smrtí. Na trůn se tak už podruhé dostal Eduard IV..

Bitva u Tewkesbury

[Ljubov]

RODINA A POTOMCI

Anna Nevilleová

Když tělo následníka trůnu slavnostně pohřbili do kláštera v Tewkesbury, měl Richard volnou cestu k tomu, aby získal ruku té, kterou si přál mít od dětství. V roce 1472 se oženil s Annou Nevilleovou. Nevíme přesně, kdy k tomu došlo, nejspíše na jaře 1472 ve Westminsteru, v kapli sv. Štěpána. Sňatek silně rozházel vztahy mezi Richardem a Jiřím, který se jej bratrovi snažil všemožně vymluvit. Obával se, že sňatkem s Annou je ohroženo jeho dědictví, které získal po její sestře Isabele. Podle jedné legendy Jiří dokonce Annu unesl a ukryl ji, aby ji Richard nemohl najít. Svatbě ale nakonec nijak nezabránil a Richard se s Annou oženil. Nakolik to bylo k její radosti, se neví, ale Richard splnil jeden ze svých cílů. Po zesnulém Warwickovi navíc získal většinu pozemků a připravil Jiřího o majetky, které si plánoval zachvátit sám po Annině smrti nebo jejím vstupu do kláštera. 22. dubna přišel z Říma papežský dispens, který sňatek odsouhlasil, jakmile Anna potvrdila, že manželství s princem z Walesu zůstalo nenaplněno. Jiří, vévoda z Clarence, byl bez sebe vzteky. Pochopil, že Eduard IV. bude vždy stranit Richardovi, který se na rozdíl od Jiřího proti němu nikdy nepostavil. Eduard, jak Jiří očekával, začínal přebírat Isabelino dědictví a předával ho Richardovi. Když Isabela zemřela v roce 1476 na následky porodu čtvrtého dítěte (shodou okolností Richarda), Eduard IV. Jiřímu zakázal, aby se znovu oženil. Z Isabeliny smrti bylo obviněno několik služebných a Ankarette Twynyhová byla dokonce popravena za údajnou otravu své paní. Později její potomci přijali omluvu anglického krále Eduarda IV.. Jiří si vyhlédl mladou Marii Burgundskou, dědičku Burgundska, ale nedokázal bratra zlomit a podruhé se neoženil. Marii potom získal Maxmilián Habsburský. Ze čtyř dětí Jiřího a Isabely přežily dvě, Eduard, hrabě z Warwicku, a Markéta, hraběnka ze Salisbury. Oba byli později popraveni. Eduard v roce 1499 a Markéta jako velmi stará dáma v roce 1541.

Jiří, vévoda z Clarence

Anna a Richard měli jediného syna, Eduarda z Middlehamu, který se narodil kolem roku 1473, případně 1476 (spíše je uznáván rok 1473) na hradě Middleham, kde oba manželé sídlili. Jiří se stále snažil všechny přesvědčovat, že sňatek není platný, Eduard byl ale všemi považován za právoplatného a legitimního syna. Podobně jako u jeho otce, i Eduard byl od narození velmi slabý a stále nemocný. Proto byl téměř pořád držen na hradě Middleham a zejména rodiče doufali, že syn přežije tak, jako přežil Richard. Eduardovi byl udělen titul hraběte z Chesteru, vévody z Cornwallu a hraběte ze Salisbury.

Jiné legitimní dítě z manželství nevzešlo. Někteří historici usuzují, že chyba byla na straně Richarda, který jevil pramalý zájem o plnění manželských povinností. Přesto existovaly ještě další, alespoň dvě nemanželské děti. Tím prvním byl Jan z Gloucesteru nebo jinde Jan z Pontefractu. Narodil se na hradě Pontefract poblíž Wakefieldu, kde zahynul jeho dědeček Richard z Yorku. Kdo byl Janovou matkou, není jasné. Možná to byla jistá Alice Burghová, která od roku 1473, kdy Richard na hradě pobýval, dostávala dvacet liber pro zvláštní účely každý rok. Další možností je potom Katherine Hauteová, pravděpodobná matka Richardova dalšího potomka. Jan se narodil kolem roku 1467, kdy Richard podnikl samostatnou cestu po severní Anglii. V roce 1483 se Jan stal rytířem a byl jmenován vojenským velitelem Calais. Svého otce přežil, neví se však o kolik. V roce 1491 měl padnout do rukou krále Anglie, který jej dal uvěznit. Po roce 1499 zprávy o Janovi z Gloucesteru mizí. Nezachovala se ale žádná zpráva o tom, že by jej dal král popravit. Rovněž není jisté, jestli zanechal potomstvo.

Anna Nevilleová, Richard z Gloucesteru a Eduard z Middlehamu

Dalším Richardovým dítětem byla Kateřina Plantagenetová, pravděpodobně dcera Katherine Hauteové, která dostávala od krále ročně pět liber opět na tajné účely. Nevíme přesně, kdy se narodila, ale v roce 1484 již byla dost stará na vdávání. Provdala se za Williama Herberta, hraběte z Huntingdonu a Richard financoval celou svatební hostinu. Kateřina poté odjela na sídlo Herbertů do hrabství Monmouthshire v jižním Walesu. Zemřela někdy před rokem 1487, pravděpodobně bezdětná.

Třetí možný potomek Richarda – Richard z Eastwellu, je velice záhadná postava. V malém městě Eastwell v hrabství Kent se po letech objevil muž, který o sobě tvrdil, že je synem Richarda, ale byl dán do výchovy místnímu učiteli, který jej učil latinu. Čtyřikrát jej měl navštívit tajemný muž, aby zaplatil za výchovu malého Richarda a nepřál si být jmenován. Richard z Eastwellu poté vzpomínal, že jej jako malého chlapce v roce 1485 navštívil král Richard a řekl mu, ať se jde podívat na plánovanou bitvu a poradil mu, odkud má bitvu sledovat, aniž by byl vystaven nebezpečí. Král Richard poté chlapci slíbil, že pokud vyhraje, veřejně jej přijme za svého syna. Když prohraje, identita chlapce bude navždy tajemstvím. K chlapcovu neštěstí se jednalo i bitvu u Bosworthu, kde Richard padl. Chlapce si později najal na práci Thomas Moyle, aby na jeho sídle pracoval jako zedník a zahradník. Ve svém volném čase si Richard nejraději četl a projevoval značné znalosti v různých oborech vědy. Vzdělání, které měl, odpovídalo šlechtickému. Bydlel v malém domku na panství Moyleových, kterému říkal Plantagenetova chata. Podle záznamů eastwellské matriky, v prosinci 1550 zemřel ve věku 81 Richard Plantagenet a 22. prosince byl pochován, zápis v originále zní takto: "Rychard Plantagenet was buryed on the 22. daye of December, anno ut supra. Ex registro de Eastwell, sub anno 1550." U farního kostela Panny Marie je stále jeho hrob. A v něm tajemství o tom, kdo Richard z Eastwellu byl. Není jisté, že to byl Richardův syn, ale uvedení rodu Plantagenetů nahrává verzi, že se jednalo o levobočka některého králova příbuzného, možná jeho vlastního. Novější spekulace se domnívají, že Richard byl synem Eduarda IV. a jedním ze ztracených princů z Toweru, o nich si ale povíme až později.

Richard s Annou Nevilleovou

ZA VLÁDY EDUARDA IV.

Pravý život Richarda začíná až jeho osmnáctými narozeninami v roce 1470, kdy se konečně zapojil do veřejného a politického života. Do té doby si ale stihl získat pověst schopného válečníka a jeho úspěchy v bitvách u Barnetu a Tewkesbury nebyly dílem náhody. Richard válčit uměl, i když, jak to vypadá ze zkoumání jeho ostatků, nebyl fyzicky příliš silný a musel nést těžké brnění a meče. Před tím, než se v roce 1483 stal králem, prožil více než deset let jako jeden z nejmocnějších šlechticů v Anglii. Pravidelně se objevoval u dvora, navštěvoval sjezdy vyznamenaných Podvazkovým řádem, účastnil se jednání královských rad a byl přítomen během příprav velkých rozhodnutí krále. Několikrát byl pověřen vedeným armády, v roce 1476 vedl smuteční obřad konaný za zesnulého otce Richarda z Yorku a bratra Edmunda, zabitých v bitvě u Wakefieldu – jejich ostatky se v tomto roce slavnostně přesunuly do kostela u hradu Fotheringhay, kde byly s poctami pohřbeny.

Kostel Panny Marie a všech svatých ve Fotheringhay

Jiří, vévoda z Clarence, musel jen s největší nelibostí sledovat, jak Richard expanduje do míst, která si všechna plánoval zabrat sám. Richardovi připadla po sňatku s Annou většina Warwickových majetků. Kromě hradu Middleham v severním Yorkshiru, který už známe, se Warwick opíral především o mocné hrady Barnard v hrabství Durham a Penrith v Cumbrii (obojí na severu Anglie). Richard získal téměř celou severní Anglii a některé dílčí části Walesu. Sám potom dobyl a připojil hrady v Helmsley, Richmondu, Scarborough a Skiptonu (všechny v Yorkshiru) a podřídil si všechna hrabata a vévody v této oblasti. Nakonec se mu podřídili i nejmocnější muži v oblasti, hrabata z Northumberlandu a Westmorlandu. Bratr jej poté nechal povýšit na správce a guvernéra severní Anglie a také na nejvyššího soudce pro severní Wales. Získal také titul nejvyššího velitele anglického loďstva.

Richard a Anna Nevilleová na skleněné vitráži v Cardiffu

Bylo ale stále třeba potrestat jednoho viníka. Za svoji podporu lancasterské straně měl zaplatit francouzský král Ludvík XI., a po jeho oslabení měl následně zaútočit burgundský vévoda Karel, manžel Markéty z Yorku, a pokusit se získat od francouzského krále co nejvíce území. Eduard IV. proto v roce 1472 svolal parlament, kde požádal o financování vojenského tažení na Francii. Do jeho čela jmenoval loajálního bratra Richarda. V roce 1475 již měl dostatek prostředků a 4. července loďstvo Anglie přirazilo ke Calais. Celé tažení ovšem působilo značně zmateně, nedošlo k žádným ozbrojeným střetům, bylo pouze uzavřeno příměří s Ludvíkem v Picquigny. Richard proti tomuto smíru protestoval, nejspíše si chtěl zase zabojovat, ale přes svůj nesouhlas působil jako hlavní vyjednavač a bratra zastupoval při všech jednáních, od francouzského krále za to dostal blíže neurčené hodnotné dary. Nelíbilo se mu, že Eduard použil peníze jen z parlamentu a nevěnoval do fondu nic ze svého a žádné peníze z veřejných sbírek. Další část darů, včetně peněz, už ale Richard odmítl. Zatímco ostatní členové vyjednávacího sboru brali, co se jim nabízelo, kromě Richarda své peníze a šperky odmítl jen Thomas Bourchier, arcibiskup v Canterbury. Eduardova expedice do Francie nepřinesla v podstatě žádný výsledek, Ludvík XI. pouze vykoupil ze zajetí Markétu z Anjou, která poté pokojně dožila na zámku Dampierre, a dohodl se sňatek mezi Eduardovou nejstarší dcerou Alžbětou z Yorku a francouzským následníkem Karlem. Ke svatbě nikdy nedošlo, Karel VIII. se oženil s Annou Bretaňskou a Alžběta z Yorku se provdala za Jindřicha Tudora.

Do této podkapitoly také spadá část o Richardově zbožnosti a záslužné činnosti, kterou vykonal pro sever Anglie. V roce 1472 byla založena Rada severu, administrativní orgán, který měl zjednodušit správu severu Anglie. Richard byl jmenován Lordem severu a stal také prvním lordem prezidentem v této nové organizaci. Předsedal jí až do roku 1483, kdy se stal králem a předal vedení Johnu de la Pole, 1. hraběti z Lincolnu, který byl jeho synovcem – synem starší sestry Alžběty z Yorku. Každý rok Rada severu hospodařila s rozpočtem okolo 1300 liber a dohlížela ve jménu krále na pořádek v zemi, trestala buřiče a každý červenec vydávala soubory svých rozhodnutí a zákonů. Scházela se minimálně každé tři měsíce a někdy i častěji.

Richardova aktivita na severu v sedmdesátých letech vzrostla natolik, že se za pár let úplně stáhl ze společenského života v Londýně a přestal docházet ke dvoru. Od roku 1470 navíc zastával funkci správce anglicko-skotského pohraničí (dnešní hrabství Northumberland, Cumbria, Durham, Lancashire a Severní Yorkshire). Od roku 1471 pravidelně navštěvoval hrad Penrith a využíval jej jako základnu ve výbojích proti Skotům. Údajně si v útocích v lesích Cumbrie opravdu liboval a nevynechal jedinou příležitost trochu provětrat meč proti Skotům. Od roku 1473 do roku 1478 byl každý rok zvolen šerifem Cumberlandu (tehdejší název Cumbrie) a zodpovídal za bezpečnost v oblasti.

Socha Richarda III. v Leicesteru, ozdobená, jak jinak, bílými růžemi

Rostoucí útoky proti Skotsku směřovaly k vypuknutí války, v roce 1480 byl Richard jmenován generálporučíkem severu (zcela nový titul). Francouzský král Ludvík XI. podle starých tradic obnovil dohodu se Skotskem a slíbil jim pomoc. Druhý syn skotského krále Jakuba II. Alexandr Stewart, vévoda z Albany, se na důkaz spojenectví oženil s Francouzskou Annou de la Tourovou. Richardovi s přípravou na válku nejvíce pomáhal Henry Percy, 4. hrabě z Northumberlandu. Rada severu v listopadu 1480 vyhlásila Skotsku válku. Richard dostal 10 000 liber, aby z nich financoval armádu a vedení války. Válka vypadala poměrně nerozhodně a dva roky nedocházelo k žádným velkým průlomům. Francouzi nakonec do války nezasáhli, v roce 1482 podepsali mírovou smlouvu s Eduardem IV. na hradě Fotheringhay a přiměli Skoty, aby se také připojili. Podle smlouvy ve Fotheringhay, která byla uzavřena v létě 1482, Skotsko přišlo o města Berwick upon Tweed, hrad Lochmaben a pohraniční oblasti Annadale, Liddesdale, Eskadale a Ewesdale. Zároveň se museli Skotové zřeknout všech starých smluv s Francií a nesměli se s nimi spojit. Kdyby se byl Alexandr Stewart neoženil s dcerou auvergneského vévody, oženili by ho jako gesto smíření s Cecílií z Yorku, druhou nejstarší dcerou Eduarda IV. a Alžběty Woodvilleové. Krátká válka se Skotskem tak opět přinesla Richardovi slávu. Mluvilo se o jeho velkých úspěších a zejména o hrdinném obléhání Berwicku, který Angličanům vzdoroval několik měsíců, než se proti přesile vzdal. V této válce ale Anglie zvítězila spíše díky roztržkám mezi Skoty, než díky Richardovým schopnostem, i když i on se musel vyznamenat. Naproti tomu u Barnetu a Tewkesbury se rval jako lev a nelze nijak pochybovat o jeho schopnostech.

Pence s Richardovým portrétem, numismatická rarita

V roce 1478 také Richard ztratil staršího bratra Jiřího, vévodu z Clarence. Jiřímu se sečetly všechny jeho prohřešky vůči králi, jeho neloajalita, neprodiskutovaná svatba s Isabelou Nevilleovou a plánované sňatky bez bratrova souhlasu. Jiří byl odsouzen za zradu koruny a přípravy povstání proti Eduardu IV., uvězněn v Toweru a vzhledem ke svému postavení v soukromí popraven. Pokud jsou legendy pravdivé, byl usmrcen obzvlášť drasticky – měli jej utopit v sudu s jeho oblíbeným bílým a velmi sladkým vínem malvaz dne 18. února 1478. Když se ve 20. století zkoumaly jeho ostatky, nebyly na nich nalezeny žádné pozůstatky běžných způsobů popravy ani násilí. Nebyl sťat ani nijak zraněn. Utopení je tedy klidně možné.

OTÁZKA NÁSLEDNICTVÍ – PRINCOVÉ Z TOWERU

Eduard V. a Richard ze Shrewsbury

V roce 1483 se značně zhoršil zdravotní stav Eduarda IV., který po Velikonocích propadl záchvatům neznámé nemoci. Vzdoroval jí několik dní a stačil sepsat svou poslední vůli, v níž jmenoval bratra Richarda z Gloucesteru lordem protektorem. Eduard IV. zemřel 9. dubna 1483 jako čtyřicetiletý. Co přesně bylo příčinou jeho smrti, se neví. Mohl to být tyfus, tuberkulóza nebo otrava jedem. Je také možné, že Eduard doplatil na svůj velmi nezdravý životní styl. Nepokoje vypukly téměř vzápětí poté, co bylo jeho tělo uloženo v kapli sv. Jiří na hradě Windsor. Eduard a Alžběta Woodvilleová měli dva syny, kteří přežili první roky života. Byl to Eduard, kterému bylo dvanáct, a Richard ze Shrewsbury, který měl devět. V den královy smrti byl starší z nich provolán králem Eduardem V., Richard jako lord protektor pochopil, že je nutné přicestovat do Londýna a snažit se převzít situaci do vlastních rukou, a hlavně odstranit od moci všechny Woodvilly, které sice respektoval, dokud jeho bratr žil, ale v hloubi srdce jimi musel silně pohrdat. Smrt jeho bratra mu poskytla záminku, jak obojí vykonat. Na výzvu Williama Hastingse, barona a blízkého přítele zesnulého krále, opustil Yorskhire a hned odjel do Londýna. Po cestě se k němu přidal Henry Stafford, vévoda z Buckinghamu. V Northamptonu oba narazili na bratra královny Anthonyho (on ten překlad Antonín prostě vypadá hrozně), hraběte z Rivers, který pomáhal eskortovat mladého krále z hradu Ludlow ve Shropshiru, kde se v době otcovy smrti nacházel, do Stony Stratfodu blíže k Londýnu. Richard ze Shrewsbury mezitím pobýval na hradě Middleham. Richard z Gloucesteru nechal Anthonyho zajmout a spolu s ním i jeho nevlastního bratra Richarda Greye, syna Alžběty Woodvilleové z prvního manželství. Třetím zatčeným byl velšský státník a diplomat Thomas Vaughan. Všichni byli z rozkazu lorda protektora odvedeni na hrad Pontefract, kde byli 25. června 1483 popraveni. Zinscenovanému soudnímu tribunálu předsedal Henry Percy, hrabě z Northumberlandu.
Jakmile byl Anthony zatčen, Richard navštívil Eduarda V. ve Stony Stratfordu a informoval ho, že právě zabránil velkému spiknutí, jehož cílem bylo mladičkého krále zabít. Sám Richard a s ním vévoda z Buckinghamu poté dohédli na úspěšný příjezd krále do Londýna. Eduard V. byl ubytován v královských komnatách Toweru, kde obvykle králové očekávali svoji korunovaci.

30. dubna 1483 se zpráva o zatčení tří mužů donesla ke královně vdově. Alžběta se spolu s pěti dcerami, Richardem ze Shrewsbury a synem Thomasem Greyem, markýzem z Dorsetu, vydala do Londýna. 16. června předala Alžběta svého druhého syna Richarda do rukou arcibiskupa z Canterbury, aby jej připravil na bratrovu korunovaci, která se měla konat za týden. Původně k ní mělo dojít už na začátku května, ale Richard ji neustále odkládal z nejrůznějších výmluv. Kolem 10. června se měl ke svým lidem obrátit a hledat u nich podporu v boji proti špinavým krvezrádcům Woodvillům, kteří tak lstivě zabrali všechny státní úřady a znesvětili všechno, na co sáhli. Nikdo se ale příliš neprojevil. 13. června Richard obvinil Williama Hastinge, že proti němu chystá spiknutí spolu s ničemným rodem královny vdovy. Jako spojnice mezi Hastingsem a Woodvilly měla fungovat Jane Shoreová, bývalá milenka Eduarda IV., která udržovala poměr s Hastingsem i Thomasem Greyem. Ještě ten den byl Hastings v Toweru popraven.

Tower of London

Co se stalo potom, se neví. Léto 1483 je nejproblematičtějším úsekem Richardova života. Přibližně ve stejné době, kdy byl Hastings popraven a Richard vybízel k revoltě, navštívil vévodu z Gloucesteru Robert Stillingron, biskup z Bathu a Wellsu, který mu předal tajnou zprávu – Eduardovo manželství s Alžbětou Woodvilleovou není platné, protože se ještě před ní dohodl na sňatku s Eleanorou Talbotovou (po prvním muži Butlerovou), dcerou Johna Talbota, hraběte ze Shrewsbury a Waterfordu, a uzavřel s jejím otcem manželskou smlouvu. Pro to, aby byli Alžbětini synové prohlášení za levobočky, stačilo, že smlouva byla uzavřena a nemuselo vůbec dojít ke svatbě. Eleanor Butlerová zemřela příhodně pro Richarda už v roce 1468 a nemohla tak do sporů nijak zasáhnout. O pravosti této smlouvy se stále vedou diskuze, definitivní řešení zatím nepadlo. V roce 1483 ale možná fiktivní smlouva stačila k tomu, aby Eduarda V. a Richarda ze Shrewsbury prohlásila za královy bastardy. 22. června, kdy se měla konat plánovaná korunovace dvanáctiletého Eduarda, se na shromáždění u zdí staré katedrály svatého Pavla provolalo, že oba synové jsou nelegitimní a jediným pravým králem je Richard. Hned poté byla vytvořena petice, v níž obyvatelé Londýna, chudí i bohatí, prosili Richarda, aby se stal králem. 26. června je Richard vyslyšel a 6. července proběhla slavnostní korunovace ve Westminsterském opatství. Legitimnost jeho nástupu na trůn byla potvrzena v listině Titulus Regius, vydané parlamentem v lednu následujícího roku.

V době Richardovy korunovace oba princové stále žili někde v Toweru. Co se s nimi ale stalo dál? Podle svědectví italského mnicha Dominica Manciniho, který Anglii v době Richardova nástupu navštívil, byli oba princové po korunovaci svého strýce odvedeni do hlubších a odlehlejších částí Toweru. V létě 1483 je ještě viděli, jak si spolu hrají na zahrádce, potom ale jejich stopa mizí a nikdy z Toweru nevyšli živí. Během léta také staršího Eduarda navštěvoval lékař John Argentine, pozdější osobní lékař prince Artura, bratra Jindřicha VIII. – ten tvrdil, že Eduard se každý den modlí a očekává smrt, cítí se jako oběť. V červenci 1483 se je blíže neznámé osoby pokoušely zachránit, ale jejich plán nevyšel. Podle historičky Alison Weirové byli zabiti 3. září 1483, ale neuvádí pro to žádné důkazy. Podle jiného odborníka Clemense Markhama byli oba princové živí ještě v létě 1484, kdy Richard vydal rozkaz, aby se děti najedly spolu na snídani. Vzhledem k tomu, že Richard měl jen jednoho syna, spekuluje se, že jsou tím myšleni princové z Toweru.

Richard III.

V roce 1674 skupina zedníků objevila v Toweru dřevěnou rakev s ostatky dvou malých lidských těl. Tato těla byla pohřbena asi deset metrů pod schodištěm vedoucím k Bílé věži. Ještě někdy před tím byla objevena dvě další dětská těla v blíže neurčené zavalené komnatě. Údajně byly mezi kostmi stále vidět kousky sametu a drahé látky. V roce 1678 byla těla z Toweru odvezena a pohřbena ve Westminsterském opatství na rozkaz krále Karla II.. V roce 1933 byly obě kostry zkoumány – podle výsledků se jednalo o dvě dětské kostry, z nichž jedna byla o něco větší než druhá. Věkem odpovídaly towerským princům. Většina kostí ale chyběla a řadu poničili dělníci v roce 1674. Během této analýzy se ale nikdo nepokoušel zjistit, jestli jsou nalezené kostry mužské, nebo ženské. Zkoumalo se, jestli zemřely násilnou smrtí, což se vzhledem ke stavu nálezu nepodařilo s jistotou prokázat. Od tohoto ohledání nebyly kostry znovu zkoumány. Nebyl tak proveden test DNA, ani datace podle radiokarbonové metody. Přes četné petice se výzkum pořád odkládá. Jak se vyjádřil historik Anthony Pollard, obě metody by sice mohly sdělit, že to jsou opravdu princové – to hlavní, tudíž kdo je zabil, ale říci nemohou.

Záhadné zmizení princů rozvířilo debaty a spekulace už v roce 1483. Okamžitě se vyrojily teorie o tom, že je někdo zabil. I dnes to vypadá tak, že byli oba jako děti zavražděni. Možných pachatelů je hned několik. Tím prvním je, jak jinak, teď už Richard III. – měl velmi silný motiv. Potřeboval se zbavit svých možných konkurentů v případě, že by se vůle lidu obrátila proti němu. Byl to on, kdo nechal oba uvěznit a kdo dohlížel na jejich věznění. Stále existuje velmi silné povědomí o jeho pochybném a zlotřilém charakteru, který by se neštítil vraždy dítěte. Důkazy ale nejsou žádné. Nezdá se pravděpodobné, že by je Richard zabil sám, osobně, spíše vyslal někoho ze své družiny. Podle některých zdrojů za jejich smrtí nemůže stát, protože v době jejich zmizení v Londýně už vůbec nepobýval. Ohledně toho, koho mohl poslat, mají Thomas More, William Shakespeare a další historici poměrně jasno, byl to James Tyrrell, anglický rytíř a velký důvěrník Richarda z hrabství Suffolk. Bojoval s ním v bitvě u Tewkesbury, za odvahu ho Eduard IV. povýšil na rytíře a účastnil se Richardova tažení do Skotska.

Markéta Beaufortová, hraběnka z Richmondu a Derby, matka Jindřicha Tudora

Dále je možné, že vrahem byl Henry Stafford, vévoda z Buckinghamu – Richardův nejbližší rádce, který se mu mohl snažit zavděčit nebo sám plánoval převzetí moci v případě úmrtí Richardova jediného syna Eduarda z Middlehamu, který byl tak nemocný, že se otcovy korunovace ani nezúčastnil a princem z Walesu byl prohlášen v nepřítomnosti. Jeho původ by ho k tomu opravňoval, byl potomkem Eduarda III.. Dalším Richardovým oblíbencem, který toužil po přízni, byl John Howard, vévoda z Norfolku. I ten mohl zabít. Pokud to nebyl Richard, mohl to být Jindřich Tudor. I on si uvědomoval vratkost svého nástupnického práva v roce 1485, kdy oba princové mohli stále žít. Nebo to za něj udělala jeho matka, Markéta Beaufortová, hraběnka z Richmondu a Derby, který by udělala cokoliv, aby uchránila trůn pro své jediné dítě. Už trochu fiktivní teorie připisuje jejich smrt Jane Shoreové, ale ta byla do historie zapletena již dost. Nedá se zcela vyloučit i relativně přirozená smrt. Eduard i Richard byli jen malými dětmi, uzamčenými někde v temném Toweru, byli odtrženi od matky a všech, které měli rádi. Kdo ví, jestli se o ně někdo alespoň trochu staral nebo jím jen donášel jídlo. Byli sami, v cizím prostředí a měli strach. Svědectví doktora Argentina tomu nasvědčuje. Eduard, o tři roky starší, si uvědomoval, že mu hrozí smrt a jeho fyzický a psychický stav se musel prudce zhoršit. Tower, a zvlášť jeho spodní části a možná sklepení, je temný, vlhký, studený a ideální na těžké nachlazení. Zápal plic nebo zimnice mohly udělat své, zvlášť pokud byli oba oslabeni obavami. Mohli se, jednoduše řečeno, sami utrápit a vyděsit k smrti. Není to sice kdovíjak věrohodné, ale také mohli být po čase odvezeni a dožili někde na venkově. Richard z Eastwellu, o němž jsme už hovořili, mohl být právě mladším princem Richardem. Mohl. V každém případě byla jejich smrt dávána za vinu Richardovi už v roce 1483 a během celého patnáctého a ještě i šestnáctého století se po celé Anglii vynořovaly každý rok desítky různě úspěšných Eduardů a Richardů.

Towerští princové

Osud Towerských princů je nejtemnější událostí, o níž budeme mluvit. Popravení Hastingse a dalších je ještě bráno poměrně vlažně, i ti nejzarytější Richardovi fanoušci a podporovatelé ale nevědí, co si s touto událostí počít. Vražda obou malých princů je příliš silná káva. Richard III. měl nepopiratelně ze všech největší motiv a mohl vše nejsnadněji provést. Už tím, že oba prince zavřel do Toweru, tomu šel naproti. Při snaze získat trůn a moc bylo nejen ve středověku dovoleno vše a vládci se dopouštěli ještě mnohem horších krutostí. Zabití obou princů je ale velmi smutné. Oba samozřejmě nezanechali žádné potomky, i když Richard ze Shrewsbury byl už ženatý. 15. ledna 1478 si jako čtyřletý vzal o rok starší Annu de Mowbrayovou, hraběnku z Norfolku. Anna byla jedinou dědičkou obrovského norfolkského panství. Její otec John de Mowbray a matka Elizabeth Talbotová (sestra nešťastné Eleanory Talbotové) měli pouze jedinou dceru, která nezemřela hned po narození, a po předčasné smrti hraběte z Norfolku v roce 1476 byla Anna jediná dědička a nejžádanější nevěsta v Anglii. Dětským sňatkem si norfolkské panství chtěli podřídit Woodvillové, proto zorganizovali tak brzkou svatbu s princem Richardem. Anna zemřela v roce 1481 v Greenwichi, ještě tři roky před tím než Richard ze Shrewsbury zmizel v Toweru.

BUCKINGHAMOVA VZPOURA A DVĚ VELKÉ ZTRÁTY

Po problematickém nástupu na trůn špatné období pro Richarda pokračovalo. Ztratil jednoho ze svých hlavních spojenců, Henryho Stafforda, vévodu z Buckinghamu, který se nechal zlákat lancasterskou stranou. Nikdo přesně neví proč. Od Richarda se dočkal jen toho nejlepšího zacházení. Stafford se spojil s královnou-vdovou Alžbětou Woodvilleovou (která byla nucena užívat jen jména Alžběta Greyová) a oba přešli na stranu velmi ambiciózní Markéty Beaufortové, hraběnky z Richmondu a Derby. Markéta se provdala celkem čtyřikrát, jednou za Buckinghamova strýce Henryho, za Edmunda Tudora (byl to syn Owena Tudora a královny-vdovy Kateřiny z Valois, která se provdala za tohoto Velšana po smrti prvního muže-krále Jindřicha V.. Edmund Tudor a jeho sourozenci Jasper, Owen a tři další byli tak nevlastními bratry Jindřicha VI.), za Johna de la Pole, hraběte ze Suffolku a za Thomase Stanleyho, hraběte z Derby. Její jediný syn Jindřich pocházel z manželství s Edmundem Tudorem a ze všech Lancasterů měl podle rodokmenu nejblíže ke královské koruně. Unii mezi Markétou, Alžbětou Woodvilleovou a Staffordem měl pečetit chystaný sňatek Jindřicha Tudora s Alžbětou z Yorku, nejstarší dcerou Alžběty a Eduarda IV..

Jindřich Tudor a Alžběta z Yorku

Pod vedením Buckinghama a Jindřicha Tudora vypukla v říjnu 1483 série povstání proti současnému králi s cílem jej svrhnout. Po ztrátě Buckinghama se Richard nejvíce spoléhal na Johna Howarda, vévodu z Norfolku. Z Bretaně vyplulo sedm lodí s 500 bretaňskými vojáky vedenými Jindřichem Tudorem, kteří měli Markétu podpořit, ale kvůli špatnému počasí se musely vrátit. Ke střetům došlo na území celé Anglie, ale vzbouřenci nebyli jednotní. Richardova armáda je v poli dokázala bez větších problémů porazit. Když se Jindřich Tudor napodruhé vylodil v Kentu, zjistil, že Buckinghamova armáda byla rozmetána a znovu se stáhl do Francie. Buckingham po porážce uprchl a skrýval se, Richard III. ale vypsal za jeho hlavu velkou odměnu a Buckingham byl vyzrazen. 2. listopadu 1483 jej Richard nechal v Salisbury popravit. Jeho vdova, Alžbětina vlastní sestra Kateřina Woodvilleová, se v roce 1485 podruhé provdala za Jaspera Tudora.

Edmund Tudor

O roce 1484 nemáme téměř žádné informace a nevíme, čím byl zaplněn. V lednu 1484 vyšel prostřednictvím parlamentu dokument, který potvrzoval Richardovo nástupnické právo. Ve stejné době přišla Alžběta Woodvilleová o všechny majetky a výsady, který získala za vlády svého manžela Eduarda IV. a 1. března Richard III. veřejně přísahal, že se Alžbětě a jejím dcerám nic nestane a mohou se svobodně pohybovat. Richard se zavázal, že nebudou nikdy vězněny a zvlášť zmínil Tower, kde zmizeli oba princové. Pro všechny dcery slíbil najít urozené a bohaté ženichy, zvlášť ho zaujala nejstarší Alžběta, která byla údajně velmi hezká.

Richard již jako král

9. dubna 1484 došlo k nejtragičtější události v Richardově osobním životě. Na hradě Middleham, který za života téměř neopouštěl, zemřel jeho jediný syn a jediný dědic Eduard. Příčina jeho smrti není jasná, mohlo jít o tuberkulózu. Podle Croylandské kroniky byla smrt prince z Walesu odplatou za Richardovy zločiny a jeho neoprávněné uzurpování trůnu. Jiné legitimní dítě Richard a Anna neměli a do tohoto neduživého chlapce vkládal Richard všechny své naděje. Oba rodiče, kteří byli zrovna na cestě, aby jej navštívili a zastavili se v Nottinghamu, byli podle téže kroniky úplně zoufalí a šílení žalem nad nečekanou ztrátou desetiletého syna. Anna Nevilleová, už řadu let nemocná a nejspíše neschopná porodit další dítě, ještě více onemocněla a úplně se stáhla z veřejného života. Nejspíše ji stravovala tuberkulóza stejně jako Eduarda z Middlehamu a po velkém žalu se ještě zhoršila.

Richard III. v rámci zajištění jakési kontinuity rodu adoptoval spolu s Annou jejich společného synovce Edwarda, hraběte z Warwicku – byl to syn Richardova bratra Jiřího a Anniny sestry Isabely. Eduard byl přibližně stejně starý jako jejich vlastní syn. Až se dostali k moci Tudorovci, prohlásili, že Edward z Warwicku je méněcenný. Podle jiných se rozhodli adoptovat Johna de la Pole, což byl syn Richardovy starší sestry Alžběty, hraběnky ze Suffolku.

Anna Nevilleová brzy následovala svého syna a 16. března 1485 zemřela. V den její smrti došlo k zatmění slunce, což si mnozí vykládali jako výraz božského opovržení nad Richardovou vládou a jako symbol, že se od tohoto prokletého vladaře bůh naprosto odvrátil. Richard, podle domněnek tehdejší doby díky zatmění zbavený přízně nebes, dohlížel na Annin pohřeb a sledoval uložení její rakve ve Westminsterském opatství. Její smrt jím podle dobových záznamů otřásla stejně jako smrt následníka a během pohřbu král otevřeně oplakával smrt drahé Anny, s níž si hrával jako malý. Jeho zármutek podle všeho byl naprosto upřímný a nepředstíraný. Přes všechen smutek bylo třeba nezapomínat na bezpečnost země a Richard, jakkoliv byl zasažen, potřeboval další ženu. V portugalském archivu se našly materiály, podle nichž Anglie poslala diplomaty a vyjednavače, aby dojednali sňatek Richarda s dcerou portugalského krále Alfonse V. Janou (*1452 – stejně jako Richard III., později vstoupila do kláštera a dnes je to katolická světice), a zároveň svatbu Alžběty z Yorku (nejstarší dcery Eduarda IV.) s Janiným bratrancem Manuelem, který se stal portugalským králem. Z jednání ale sešlo, Jana Portugalská Richarda odmítla, stejně jako odmítla francouzského krále Karla VIII. a další možné ženichy. Existuje ještě možnost, že Richard svoji ženu Annu otrávil, aby se mohl oženit s Alžbětou z Yorku, nicméně to nezní úplně věrohodně. Je ale jisté, že svou vlastní neteř viděl jako možnou kandidátku na nevěstu nehledě na to, že Jindřich Tudor veřejně slíbil, že se s ní ožení – Alžběta tak byla už napůl vdaná a proti Richardovi by se obrátila jeho vlastní zbraň. Jindřich Tudor slíbil si dívku vzít stejně, jako měl Eduard IV. slíbit, že si vezme Eleanor Talbotovou, čehož Richard využil k nelegitimnosti jeho manželství s Alžbětou Woodvilleovou. Pokud by měl Richard III. s Alžbětou z Yorku nějaké děti, byly by i ony prohlášeny za bastardy jako děti Eduarda IV. K druhé svatbě už ale dojít nestihlo.

[Ljubov]

BITVA U BOSWORTHU

V roce 1485 došlo k pokračování ofensivy, nastolené Buckinghamovou revoltou na podzim 1483. Jindřich Tudor s vyloděním v Anglii pospíchal, doneslo se mu, že Richard usiluje o ruku jeho nevěsty Alžběty z Yorku, která byla pro některé sama kandidátkou na trůn a právoplatnou dědičkou Eduarda IV. jako nejstarší dcera po smrti všech synů. Její ztrátu Jindřich nechtěl připustit, takže se rychle obklopil svými nejzkušenějšími bojovníky včetně strýce Jaspera a připravoval se na boj. V létě vyrazili.

Podle kroniky Johna Majora Jindřichovi francouzský král Karel VIII. poslal asi 5 000 mužů, z nichž pětinu tvořili Skoti (o jejich přítomnosti ale anglické zdroje zarytě mlčí) vedeni Alexandem Brucem. Jindřichova armáda byla podle Croylandské kroniky napůl anglická a napůl francouzská (a ještě skotská). Ohledně francouzské části se dochoval ještě zápis, že to byly 3000 těch nejvíce svobodomyslných Normanďanů, jací existovali. Cesta přes La Manche tentokrát proběhla bez problémů. 1. srpna 1485 vyplulo třicet lodí z francouzského přístavu Harfleur a za týden přistály ve Walesu v zálivu Mill.

Cestu Jindřicha Tudora skrze Wales si ukážeme na následující mapě, která ukazuje, kudy jeho vojska putovala den po dni.

Ráno po připlutí vojáci zamířili do města Haverfordwest, vzdáleného od zátoky 12 mil. Ve městě je přivítal Arnold Butler a prohlásil, že celá oblast Pembrokeshiru je připravena bojovat s nimi proti králi. Další vojáci se přidali odpoledne poblíž Cardiganu. Tudorovu aktivitu se marně pokoušel zarazit Richardem určený správce Walesu William Herbert, dva z jeho důstojníků – Richard Griffith a Evan Morgan se dokonce přidali na stranu nepřátelského Tudora.

Pro Jindřicha Tudora byla klíčová podpora velšského šlechtice Rhyse ap Thomase (Rhyse, syna Thomasova), který byl jmenován správcem západního Walesu v roce 1483. Rhys ap Thomas se v tomto roce odmítl přidat k Buckinghamově vzpouře a Richard jej za to vyznamenal tímto úřadem. Jindřich Tudor jej ale získal na svoji stranu, asi různými sliby, penězi a cennostmi. Rhys ap Thomas sbíral velšské vojsko po jiné trase, než šel Jindřich Tudor, a nakonec se obě armády spojily. Rhys ap Thomas získal po cestě 2000 mužů, které předal Jindřichovi během setkání pod kopcem Cefn Digoll. Kolem 15. srpna už Jindřichova armáda získala Shrewsbury, bránu do Anglie.

Před bitvou u Bosworthu

Vojska Richardova hlavního spojence Johna Howarda, vévody z Norfolku, se zatím utábořila poblíž Leicesteru ve střední Anglii a čekala na pokyny. Město York, středisko moci yorského rodu, obdrželo od Richarda III. rozkaz o vyslání mužů do Leicesteru a splnilo jej. Armáda Henryho Percyho musela do střední Anglie pochodovat až ze severního Northumberlandu, ale pomalý přechod Tudorovců před hrabství Staffordshire způsobil, že i ona se stihla včas přepravit k Leicesteru a čekat na další vývoj. Strana krále Richarda měla pořád převahu, ale stihla vykrystalizovat ještě strana třetí, anglická pátá kolona, která možná průběh bitvy zvrátila. Byli to Stanleyové. Jejich pozice byla vždy složitá. Stanleyové odedávna patřili k Lancasterům, tradici porušil až William Stanley, který stranil Yorkům, podporoval Eduarda IV. a po jeho smrti i Richarda III., který jej odměnil velkými majetky za to, že se neúčastnil Buckinghamova povstání. Williamův bratr Thomas byl těžší oříšek. Eduardovi IV. sloužil věrně, ale s Richardem III. se hádal o všem. Navíc se podruhé oženil s Markétou Beaufortovou a stal se tak otčímem Jindřicha Tudora. Richard oběma bratrům a zvláště pak Thomasovi nevěřil, ovšem oba bratři měli k dispozici asi 6000 mužů, což bylo sice o 2000 méně, než měl král Richard III., ale více, než měl Jindřich Tudor. S podporou Stanleyů Richardovo postavení vypadalo neotřesitelně, bez nich by získal převahu Jindřich Tudor. Vojsko Stanleyů nemělo bojovat hned v první linii a mělo zůstávat zatím v pozadí. Richard také nechal zajmout Thomasova syna George, aby jej v případě bratrské zrady nechal usmrtit.

John Howard, vévoda z Norfolku

K bitvě obou armád (a Stanleyů) došlo 22. srpna poblíž kopce Ambion u města Market Bosworth v hrabství Leicestershire. Stanleyové se drželi dál a nezasahovali. Richard III. napřed vítězil, zvrat nastal ve chvíli, kdy byl zabit velitel vojska John Howard, vévoda z Norfolku. Stanleyové stále nezahájili útok, Richard si začínal uvědomovat možnou zradu a jeho rádci navrhovali ústup. V té době se bojovalo asi dvě hodiny, ale Richard znenadání spatřil, jak k němu míří oddíl, v jehož čele jel Jindřich Tudor. Jindřicha patrně znepokojila pasivnost Stanleyů a chtěl přimět k boji Thomase a Williama osobně. Jindřichův oddíl tvořilo jen pár desítek mužů a Richard s několika vojáky stojícími poblíž vyrazil. Chtěl zabít nepřátelského velitele vlastní rukou. Na každé straně padlo několik mužů, Richard sám, navzdory své tělesné konstituci, zabil nosiče tudorovské standarty Williama Brandona a zranil Johna Cheyna, osobního strážce Jindřicha Tudora, který kdysi býval nosičem standarty na dvoře Eduarda IV.. Když měl Richard svého soka Jindřicha na dohled, probudila se Stanleyovská armáda k činu a vpadla Richardovi do zad. Jakkoliv byly anglické kroniky k Richardovi příkré, shodují se v jednom – bojoval statečně a do posledních sil. Jeho nepočetný oddíl byl brzy zlikvidován Stanleyovým, ozbrojeným píkami. Yorkský vlajkonoš Percival Thirlwall podle dobových legend držel vlajku s bílým kancem až do konce. Přesto, že mu usekli obě nohy, stále standartu držel, dokud nepadl. Richardův kůň zapadl do bláta pod vrškem Ambion a král musel dál bojovat opěšalý. Podle kroniky Jindřichova dvorního letopisce Polydora Vergilia Richard padl až jako poslední ze všech. Kdo přesně jej zabil, se neví. Mohl to být Rhys ap Thomas. Podle toho, kolik ran utržil do hlavy a jak byly hluboké, se dá usuzovat, že při boji ztratil helmici a s ní také královskou korunu. Podle další legendy se koruna odkutálela do hloží, odkud ji vytáhli Jindřichovi vojáci a nasadili mu ji na hlavu. Jindřich Tudor ztratil jen kolem stovky mužů, zatímco Richard III. až desetkrát více. Ani jeden z Jindřichových hlavních vojevůdců nebyl zabit či zraněn, zatímco Yorkové přišli o vévodu z Norfolku, hrabě z Northumberlandu byl zajat a především - přišli o svého krále. Richardovou smrtí u Market Bosworthu končí vláda Plantagenetů v Anglii. Yorkové se po této porážce už vzpamatovat nedokázali a války růží byly s výjimkou jednoho malého střetnutí ukončeny.

Z občanské války dvou rodů nakonec profitoval třetí rod, Tudorovci, jedna z lancasterských odnoží, ovládli Anglii až do roku 1603. Jindřich Tudor se oficiálně oženil s Alžbětou z Yorku, čímž došlo ke spojení obou znepřátelených stran. Jejich syn, Jindřich VIII., se stal předmětem naší nedávné dlouhé diskuze.

RICHARD III. POST MORTEM

S Richardem tváří v tvář (model z roku 2013)

22. srpna 1485 zůstala mrtvola posledního yorského krále Richarda III., kterému bylo třicet dva let, ležet v močálu pod kopcem Ambion. Vládl dva roky, přežil svou ženu a jediného syna a všechny své bratry. V roce 1485 žily jen dvě jeho sestry Markéta a Alžběta, které obě zemřely ve stejném roce 1503. Deset let po svém synovi, 31. května 1495 zemřela osmdesátiletá Cecílie Nevilleová, v jejíchž genech byla dlouhověkost hluboce zakořeněna, a krátce nato byla pohřbena po boku svého muže a syna Edmunda v kostele sv. Panny Marie a všech svatých ve Fotheringhay.

Jakmile bitva skončila a přeživší se vzpamatovali, vrátili se vítězové pro padlého krále. Svlékli ho donaha, naložili na vůz a vítězně vezli do Leicesteru, kde ho podle autora anonymní Balady o bitvě na bosworthském poli nechali dva dny ležet před kostelem Panny Marie, aby se na něj veřejnost mohla chodit dívat a ujistila se, že je opravdu mrtvý. 25. srpna odjel Jindřich Tudor do Londýna a ve stejný den bylo tělo Richarda III. pohřbeno ve františkánském opatství Greyfriars v naprosté tichosti.

Katedrála v Leicesteru

Deset let poté Jindřich objednal alabastrový a mramorový náhrobek, aby připomínal a vyznačil místo Richardova hrobu. Podle otce slavného barokního architekta Christophera Wrena byl v 17. století na místě vztyčen pomník s nápisem Zde leží Richard, král Anglie. Během staletí ale nápis i pomník zmizely, opatství bylo zrušeno a místo něj se postavily domy. Zůstala v paměti jen přibližná lokalita a legendy. V roce 1862 se našly u řeky Soare pozůstatky mužského těla, o nichž se vzápětí začalo šeptat, že musí patřit Richardovi. Již tehdejší analýza ale dokázala stanovit, že se jedná o muže ve věku kolem dvaceti let a určitě to nejsou pozůstatky krále. Během minulého století se začalo stále častěji spekulovat o nutnosti výzkumu oblasti kolem současné ulice Greyfriars a stále častěji zaznívaly hlasy, že je třeba kostru najít a řádně pochovat. Jakkoliv byl Richard neoblíbený a nepopulární, stále to byl král a upírat mu právo na hrob se začínalo brát jako zbytečně barbarské chování, které Britové nemají zapotřebí. V roce 2007 byl zbořen jeden z obytných domů postavených na pozemcích opatství Greyfriars a archeologové se mohli konečně pustit do práce. Našel se ale jen úlomek středověké rakve. Vědci poté stanovili, že místo pohřbu bude asi více na západ, než se čekalo, a je třeba hledat jinde.

Socha Richarda III. na Middlehamském hradě

V roce 2004 a 2005 Leicester navštívila několikrát Philippa Langleyová, britská autorka historických románů, které hltají úplně všichni, a velká obdivovatelka Richarda. Tvrdila, že je třeba prozkoumat oblast pod blízkým parkovištěm. Vzhledem ke své nesmírné popularitě a váženosti, se jí podařilo zkontaktovat genealogické a archeologické spolky a zajistit, aby se začalo kopat právě tam. V roce 2009 byl spuštěn projekt Hledání Richarda: pátrání po králi. Projekt získal širokou podporu veřejnosti a samosprávy města. Mohly být proto využity všechny moderní technologie a pravidelně se konaly besedy a přednášky, v níž archeologové oznamovali, jak výzkum probíhá. V srpnu 2012 bylo oznámeno, že hledání může být korunováno úspěchem každým dnem. 24. srpna už bylo jasné, že se něco děje. Druhý den archeologové narazili na kosti dvou lidských nohou a postupně začali odhalovat zbývající části těla. V dalších dnech byly také objeveny zbytky středověkého zdiva, jejichž půdorys odpovídal chóru, v němž měl být Richard pochován. V Leicesteru se ten týden žilo pouze Richardem. 31. srpna svolaná rada veřejnosti vysvětlila, že byly nalezeny ostatky šesti lidí. Aby se hledání zúžilo, rozhodli se exhumovat pouze ostatky mužů ve věku kolem 30 let. 4. září se poprvé ukázala celá kostra, jejíž nohy byly nalezeny 25. srpna. Její páteř ukazovala na těžkou skoliózu a lebka nesla následky několika nárazů ostrým předmětem, kus zcela chyběl (podle legendy místo, kam Richarda praštil halapartnou Rhys ap Thomas). Kostra se ale na první pohled zdála příliš malá na to, aby byla králova (nikdo asi nepředpokládal, že by byl Richard až tak subtilní). Byly ještě patrné stopy po rubáši, v němž byla oblečena a chyběla rakev. Tělo bylo tudíž pohřbeno velmi rychle. Už za týden vědci z univerzity v Leicesteru kostru prohlásili za velkého kandidáta na Richardovu. Postupně byly provedeny různé expertízy, nalezená lebka nesla stopy 11 poranění, z nichž dvě byla jistě smrtelná. Chybělo také jedno chodidlo, pravděpodobně zničené během přestavby místa v 19. století. Výsledky radiokarbonové metody, DNA test a dalších metod vedly vědce k závěru, že nalezené tělo je skutečně Richardovo. Veřejnost s tím byla seznámena v zimě 2013.

Místo vykopávek v Greyfriars

Jakmile se vědělo, o koho jde, začalo se řešit, kam Richarda pohřbít. Nárok vznesl Leicester a York. Alžběta II. odmítla možnost královského pohřbu podobného těm, který se koná po smrti někoho z nejbližší královniny rodiny. Nakonec se dohodlo, že Richard bude pohřben po katolickém obřadu v katedrále v Leicesteru, kde bude umístěno i muzeum a návštěvnické centrum.

Záběry z převozu rakve a slavnostního průvodu

Spouštění královské rakve

Richardův hrob v Leicesteru

Pohřeb se všemi oslavami trval od 22. března do 27. března 2015. Samotný pohřeb se konal ve čtvrtek 26. března 2015 za přítomnosti arcibiskupa z Canterbury. Královskou rodinu zastupovala Sophie, hraběnka z Wessexu, žena královnina syna Edwarda, princ Richard – současný vévoda z Gloucesteru a jeho manželka Birgitte. Přítomni byli také někteří potomci Richardových sourozenců, kteří neměli o svém původu ani tušení a byli objeveni díky databázi DNA a shodné haploskupině J. Na místě byl také britský herec Benedict Cumberbatch, jehož fotku má každá Britka alespoň na jednom tričku. I on je jedním z nositelů Richardovy haploskupiny a zahrál si tuto postavu v nejnovějším filmovém zpracování Shakespearovy tragédie, o níž už víme, že je po obsahové stránce nepravdivá.

Richard III. v podání Benedicta Cumberbatche (2016) - z britské série her WS The Hollow Crown. Stojí za vidění, až se budete v létě nudit.
Zaostřete také na přívěšek ve tvaru stříbrného kance.

Abychom měli informace o pohřbech Richardovy rodiny úplné, Anna Nevilleová je pohřbena ve Westminsterském opatství, Eduard z Middlehamu na doposud neznámém místě. Je možné, že jej pohřbili na Middlehamu, který měl tak rád a kde žil celý život, v Londýně, jako jeho matku, nebo ve městě Sheriff Hutton v Severním Yorkshiru. Richardův byl dopsán, téměř..

Ian McKellen jako Richard III.

Téma života Richarda III. bylo zpracováno v desítkách filmů a knih. Jednou z prvních byla Historie Richarda III. od Thomase Mora, z níž hojně čerpal Shakespeare. Jeho tragédii opravdu doporučuji vidět nebo přečíst, velice zajímavá je i filmová verze z roku 1995 s Ianem McKellenem v hlavní roli Richarda převtěleného do diktátora Velké Británie 30. let minulého století. V současnosti je ve Velké Británii a dalších anglicky mluvících zemích aktivní Spolek Richarda III., jehož cílem je tuto osobnost rehabilitovat a dosáhnout jejího plného omilostnění a uznání. Někdy je jejich přístup trochu příliš naivní, ale i díky nim a objektivismu v historii postupně vyplouvá najevo, že Richard III. nebyl tyran, ani zloděj a bezcitný vrah. Jeho aktivita v severní Anglii ukazuje, že měl výborné schopnosti a dokázal vhodně investovat a nacházet kompromisy. Byl to odvážný člověk a vynikající rytíř, člověk v něčem možná už raně humanistické mentality. Teoreticky mimořádně schopný vladař, na jehož vládě je jen jedna nemizející skvrna – smrt jeho dvou synovců. Je možné, že časem se začnou po právu oceňovat Richardovy vladařské schopnosti a ukáže se, že jeho brutalita odpovídá době konce 15. století. Snad jeho život částečně osvětlil i náš článek a umožnil vám udělat si vlastní představu o tom, jak je tento panovník vnímán v současných médiích. Tím je náš exkurz u konce. Poslední středověký král Anglie našel svůj klid, ale bude stále znepokojovat a vyvolávat polemiky. To se asi nezmění nikdy.

ZDROJE:

Kendall, P. M.: Richard III. Londýn 1955.
Morgan, K. O.: Dějiny Británie. Praha 1999.
http://www.englishmonarchs.co.uk/plantagenet_14.htm (AJ)
http://en.wikipedia.org/wiki/Richard_III_of_England (AJ)
http://www.richardiii.net (AJ) – skvělá stránka s mnohými detaily, doporučuji
http://www.richardiii-nsw.org.au (AJ)
http://richardiii-ipup.org.uk (AJ)
http://www.britannica.com/biography/Ric ... of-England (AJ)
http://gben2009.narod.ru/afterword.htm (RJ)
http://authorherstorianparent.blogspot. ... chard.html (AJ)

Omlouvám se, že je to tak dlouhé, ale jak již nemnozí odhalili, Richard III. je můj nejoblíbenější britský panovník a trochu jsem mu to dlužila, protože mi ležel v archivu rozepsaných článků od roku 2009, kdy ještě nikdo neměl tušení, že za pár let budou objeveny v Leicesteru jeho pozůstatky a v myslích řady lidí zůstával tehdy ukotvený jen obraz vytvořený Shakespearem. Od té doby se mnohé proměnilo. Čekám na vaše nápady, názory a diskuzi, v níž jako vždy upozorňujte na chyby v textu. První dotaz asi nadnesu sama. Při psaní mi stále vrtalo hlavou, kdy v češtině použít anglický a kdy český tvar jména. Vím, že jména panovníků se překládají, v české literatuře o dějinách Anglie a koneckonců i na běžném internetu jsem si všimla, že například děti Cecílie Nevilleové a Richarda z Yorku, mají počeštěná jména, stejně tak všechny královské děti této doby. Nicméně jména potomků současné královny ani jejích předků se od cca. 18. století již nepřekládají. Je proto možné, že v češtině dochází k překladům pouze u starších dějin? Snažila jsem se ponechávat jména ve tvarech podle literatury. Myslím, že jsou srozumitelná i jako anglická, ale kdyby někdo věděl o nějakém přesném systému překladů, tak podle něj článek upravím.

[Rase]

Děkuju za článek, sice znám a baví mě období války růží, ale i tak mě překvapila epizoda o hledání Richardova těla a rekonstrukci vzhledu (u nás by si to zasloužil třeba Karel IV.).
Hodně mě baví i ty popisy bitev. Dělám rekonstrukce bitev z tohoto období (1470-80), byť ne Anglii, pro rytíře není ani tak důležitá tělesná stavba, jako spíš dobrá fyzička a trénink. Navíc velmož si mohl dovolit zbroj kompletní, přesně na míru, která nikde nezavazela nebo nepřečnívala. I drobná konstrukční vada se totiž rychle projeví a nosit takovou zbroj se stane rychle nesnesitelnou. Jediné co je nepříjemné, je zbroj na chodidlech nebo pěstích (ty se rychle unaví), zbytek zbroje nesou ramena, pas tad. tedy lépe než u dnešních vojáků s jejich batohy, které jsou těžší než tehdejší zbroje. Na konci 15.století měli nějakou zbroj i běžní pěšáci, jelikož se jednalo buď o osobní družiny velitelů, nebo profesionální žoldáky z kontinentu (němci, švýcaři atd.). U války růží je zajimavé, že se boje vedly i v zimě, nebo v ulicích měst.

[Bleu]

K bitvě u Bosworthu jen doplním. Prováděl se tam celkem velký bojištní (se všemi specifiky) archeologický výzkum. Jedni z jeho výstupu je pak tato publiakce. https://www.amazon.co.uk/gp/product/178 ... _i=desktop

[Ljubov]

Díky, Bleu! To vypadá na dobrou možnost využití nízkého kurzu libry. Máš tuto knihu doma? Dostala jsem se k několika volně dostupným stranám a vypadá to, že rekonstrukce bitvy se dost rozchází s tím, co o tom píší jinde. Podle toho, co jsem si přečetla na pár stranách závěru, k bitvě došlo na jiném místě než pod Ambionem. Zdá se, že už zjevně neplatí verze stanovená podle popisu Williama Huttona s centrem kolem kopce Ambion, s níž pracovaly všechny moje zdroje, a archeologie mezitím pokročila dále. Bitevní pole se tedy posouvá o necelé dvě míle na jihozápad od Ambionu. To jsou věci! I když si tedy neumím moc představit, odkud berou jistotu, že našli přesné místo Richardovy smrti. Možná nalezli nějaké úlomky zbroje nebo tak.

Dělám rekonstrukce bitev z tohoto období (1470-80), byť ne Anglii, pro rytíře není ani tak důležitá tělesná stavba, jako spíš dobrá fyzička a trénink.

Tak o tomto tématu bych si ráda přečetla nějaký článek! Jedná se i o hranou rekonstrukci? Pokud ano, úporně prosím o jednu fotografii z bitevního pole. Chybí mi osobní zkušenost se zbraněmi této doby a nošením výzbroje, můžu je pouze srovnávat je s moderními a lehkými flerety, což k ničemu moc nepovede, takže tě zahrnu otázkami. Je tedy možné, že pro Richarda nebyla jeho tělesná konstituce takovou nevýhodou, jako píše Kendall a spol.? Richardovy parametry jsou totiž popisovány zásadně jako problém a vyzdvihuje se jako vynikající rytíř zejména proto, že bojoval navzdory slabému tělu, které bylo tak malé, že jeho kostru měli v roce 2012 nejprve za ženskou nebo dětskou. Škoda, že neudělali rekonstrukci celého těla v reálné velikosti. Podle rekonstrukce kosterních pozůstatků se odhadlo, že mohl měřit kolem 170cm, pokud by netrpěl skoliózou a stál zcela rovně. Prohnutí páteře ale jeho výšku zmenšilo asi o deset centimetrů na 160. Údaje o možné váze jsem nenašla. Při správném tréninku a dobré fyzičce tedy nebyl nijak zvlášť znevýhodněn oproti ostatním? Hrají výškové rozdíly nějakou výraznější roli, pokud třeba oba protivníci jedou na koni? Do úderu těžkým mečem určitě nemohl vložit takovou sílu jako Eduard IV., který měl o třicet cm více. Mohl být ale zase rychlejší a hbitější. Pokud byla většina váhy na ramenech, nemohlo být pro Richarda III. omezující, že měl každé jinak vysoko a nemohl je tak zatěžovat obě rovnoměrnou silou? Ke zbroji na míru ještě jedna věc - dala se v té době vytvořit i v podstatě zdeformovaná zbroj pro zkřiveného člověka, která by seděla tak dobře, že nikde netáhla ani nijak nevadila? To by bylo úžasné.

Rekonstrukci obličeje bych uvítala u všech českých panovníků. Kromě Karla IV. by mě osobně zajímal i Jan Lucemburský a Přemysl Otakar II., a sv. Václav také. Podobný model Britové vytvořili kromě Jindřicha IV. jen u Richarda – asi kvůli Shakespearovým teoriím. Alžběta I. by také zasloužila po staletích ožít. V Rusku se rekonstrukcemi obličejů zabývá prof. Sergej Alexejevič Nikitin.

S relativně nezvyklým prostředím některých bitev války růži máš úplnou pravdu. Třeba bitva u Towtonu musela být v tom anglickém studeném blátě, sněhové bouři, dešti a větru strašný masakr.

[Rase]

Zatím mám za sebou jenom pár bitev v čechách a jednu cestu do švýcarska, ale hodně mě to baví a v sobotu 13.srpna bude velká bitva v Budyni (největší akce na pozdní 15.století v ČR): http://bitva-budyne.cz/ Bojovat v první řadě je opravdu zážitek plný adrenalinu, umím si živě představit jak člověka ta masa lidí doslova ušlape, pokud je na chvíli dezorientovaný, do toho děla, pušky, občas šíp. A to jsou mnohem menší počty lidí než v reálu a zbraně nejsou ostré (byť taky železné). Občas nějaké to zbranění, jelikož nemám plnou rytířskou zbroj, ale jsem jen placeným žoldnéřem (blátošlap). Scénář je, ale spíš orientační a týká se skupin vojáků, ne jednotlivců (až na pár vyjimek) detaily zná hauptman nebo nižší velitel, podle kterého se lidé v bitvě orientují (kdy útočit, kdy ustupovat). Bojuje se ve formaci, tak si člověk s mečem neškrtne.
Co se Richarda týče, tak jeho největším problémem musela být tělesná výška. Pokud byl malý, tak byl v nevýhodě oproti vyšším a urostlejším sokům. Pokud ale dokázal zabít v bitvě praporečníka, tak to rozhodně svědčí o jeho schopnostech válečníka. Přeci jen prapor nosil většinou nejlepší voják, nebo muž se zásluhami z bitvy. Nezdá se tedy, že by ho jeho tělesná funkce nějak výrazně omezovala. Richard zkrátka nemohl být jen knihomolem s hezkou tvářičkou, jinak by nepřežil mládí (ne nadarmo i G.R.R. Martin často vychází, ve svých knihách, z války růží), byla to divoká doba, byl trénovaným rytířem a obratným politikem. Tehdejší rytíř byl taková dnešní Formule 1, potřeboval zázemí, tým pomocníků atd.
V první bitvě u St Albans, se vyloženě bojovalo v úzkých ulicích města, stavěly se barikády, lučišníci stříleli na krátkou vzdálenost nebo stříleli kolmo vzhůru (kolmo padající šípy tak relativně účinně dopadaly na nepřítele za domy). Do toho opěšalí rytíři s polaxy (bitevní sekery) atd.


Jsem ten s šalířem a polaxem, co mu prosvítá červený kabátec pod zbrojí

Boj o bránu, níže boj na nádvoří a zajmutí nepřátelského velitele

[Ljubov]

Díky za skvělé fotky! Vypadá to naprosto úžasně. Zažití kusu středověku na vlastní kůži je jiná káva než čtení knih na toto téma a maximálně zhlédnutí nějakého ne úplně věrohodného filmu. Kdyby se ti někdy chtělo udělat na toto téma článek, myslím, že by to byl naprostý středověký hit!

Rozhodně není pravda a doufám, že to i tak z článku vyplynulo, že v Richardovi vidím jenom pěkného knihomola, který si potrpěl na pěkně zdobené šaty a sladěné šperky. Jsem si vědoma mírně žoviálního tónu celého článku, ale Pátrač mě zjevně na dálku nakazil nějakou monumentalitou při psaní a daří se mi vytvářet pouze sáhodlouhé články, takže jsem nechtěla nikoho unudit k smrti striktně nezaujatým tónem. Díky tomu, že ve Spolku Richarda III. jsou takoví snaživci, že vypátrali i něco o králových zálibách a koníčcích, je docela raritní, že můžeme tohoto panovníka vidět i z jiné než obvykle podávané strany. Beru to pouze jako čistou zajímavost a oživení. Dokonce se mi podařilo utrousit poznámku ohledně jeho vizáže jen dvakrát. Přes tuto ženskou slabost Richarda v žádném případě nevidím jako slabomyslného idiota, který těží jen z toho, jak vypadá, a že četl příběh o Tristanovi a Isoldě. Je třeba ho vidět komplexně.

Před tvým příspěvkem jsem jej oceňovala i jako mimořádně schopného rytíře, právě kvůli jistým netradičním rozměrům. Potom jsem začala přemýšlet, že to možná nebyla až taková nevýhoda, jak je popisováno, a přesto, že musel být velmi schopným rytířem, nemusel bojovat až s takovou nepřízní osudu a jeho geniální schopnosti na bojišti nebyly až tak geniální, ale jen velmi dobré. Díky vadě páteře byl ale nejspíš až příliš malý a byl to opravdu problém. 160 cm je i na středověkého člověka podprůměrné. Doufejme, že Tudorova vlajkonoše opravdu zabil on sám, kroniku nepsal přímý účastník bitvy a vznikla s časovou prodlevou. Může to být taky jenom legenda, stejně jako to, že padl jako poslední ze své skupiny ne proto, že by si ho Tudor šetřil jako zákusek na konec, ale proto, že byl prostě nejschopnější. Ještě mě napadá, vlajkonošem se stávali jen ti nejlepší rytíři proto, že byli při boji limitováni tím, že jim v zásadě chyběla jedna ruka, v níž drželi standartu a nesměli ji pustit? Oproti jiným tak byli docela v nevýhodě.

Richarda je třeba ocenit v řadě směrů. Na mně zanechaly velký dojem jeho administrativní schopnosti a logické myšlení, stejně jako podpora vzdělanosti a kultury. Severní Anglie za těch deset let, co ji spravoval, neuvěřitelně rozkvetla. V něčem se Richard choval už jako raněrenesanční člověk a mecenáš, i když v něčem je stále středověký. Zároveň to byl skvělý diplomat, vyjednavač a stratég s výborným politickým myšlením. O tom, že to byl když ne geniální, tak po čertech dobrý válečník, jsme se už zmínili oba. Další informace jsou už jen doplňkem a zajímavostí stejného charakteru jako to, že Jindřich VIII. vlastnil v Anglii první pomerančovník. Umožňují vidět tohoto panovníka i v jeho soukromější sféře, ale rozhodně to není to hlavní, proč si zasloužení ocenit.

[Rase]

Praporečník byl poněkud indisponován, ale taky šlo o to, že prapor byl prioritně chráněnou součástí vojska, podle kterého se jednotka orientovala na bojišti a v případě nouze se kolem něj srocovala. Stejně tak jako se vojáci snažili ukořistit prapor nepřítele, stejně tak bylo důležité ubránit svůj vlastní prapor. Už jen probojovat se k praporu bylo dost náročné (navíc nedaleko praporu byl většinou i král, vrchní velitel - tedy nejdůležitější cíl na bojišti) - záleželo podle standarty.
Hodně pozoruhodnou postavou tohoto období byla i Elizabeth Woodvillová, nejkrásnější žena své doby o kterou se ucházli nejvlivnější mužové Anglie. Nedávno jsem viděl dokument o ženách na pozadí války růží, a bylo tam dost zajimavých informací. Byly to mocné ženy, které měly hodně velké ambice a výrazně se podílely na tehdejší politice. Přeci jen se každá snažila aby její syn byl novým králem.

[Thrasher87]

Úžasný, skvelý, fantastický članok, klobúk dole pred autorkou. Skladám poklonu. Teším sa na ďalšie články. Len tak na okraj v texte som narazil na maličký preklep - "Kdo byl Janovou matkou, není jasné. Možná to byla jistá Alice Burghová, která od roku 1743, kdy Richard na hradě pobýval, dostávala dvacet liber pro zvláštní účely každý rok." Predpokladám, že správne má byť letopočet 1473.

[Ljubov]

Úžasný, skvelý, fantastický članok, klobúk dole pred autorkou. Skladám poklonu. Teším sa na ďalšie články. Len tak na okraj v texte som narazil na maličký preklep - "Kdo byl Janovou matkou, není jasné. Možná to byla jistá Alice Burghová, která od roku 1743, kdy Richard na hradě pobýval, dostávala dvacet liber pro zvláštní účely každý rok." Predpokladám, že správne má byť letopočet 1473.

Děkuji! Z toho mám opravdu radost, je to první článek o středověku podobného rozsahu, který jsem sem umístila, a nebyla jsem si jistá jeho kvalitou. Možná těch středověkých odboček ještě několik udělám. 1743 je opravdu jenom přepis a překliknutí v pořadí dvou čísel, mrzí mě, že tam zůstalo, ale stalo se. Hned to půjdu upravit. Jedná se skutečně o rok 1473. Obě děti, jak Jan z Gloucesteru, tak Kateřina Plantagenetová, jsou produktem z Richardových náctiletých let, v době jejich narození mu bylo kolem šestnácti a v roce 1467/68 zrovna podnikal velkou cestu po severní Anglii a zastavoval se na řadě hradů. Na Pontefractu asi zanechal víc, než čekal. Jakmile hrad navštívil podruhé v roce 1473 a ujistil se, že je zhruba pětiletý Jan stále naživu a má se k světu, začal jeho matku finančně podporovat. Neví se o žádném případu nevěry směrem k Anně Nevilleové, po jejich sňatku kolem roku 1472 by se podle předpokladů už žádné jiné nemanželské dítě narodit nemělo. K Janu z Gloucesteru měl Richard III. podle všeho dobrý vztah, v dopisech jej označuje jako našeho drahého syna-bastarda – samotné slovo bastard, které dnes zní dost negativně, nebylo ve středověku nijak hanebné nebo zlé a nikdo se nad ním ani nepohoršil, ani neurazil.

Praporečník byl poněkud indisponován, ale taky šlo o to, že prapor byl prioritně chráněnou součástí vojska, podle kterého se jednotka orientovala na bojišti a v případě nouze se kolem něj srocovala. Stejně tak jako se vojáci snažili ukořistit prapor nepřítele, stejně tak bylo důležité ubránit svůj vlastní prapor. Už jen probojovat se k praporu bylo dost náročné (navíc nedaleko praporu byl většinou i král, vrchní velitel - tedy nejdůležitější cíl na bojišti) - záleželo podle standarty.
Hodně pozoruhodnou postavou tohoto období byla i Elizabeth Woodvillová, nejkrásnější žena své doby o kterou se ucházli nejvlivnější mužové Anglie. Nedávno jsem viděl dokument o ženách na pozadí války růží, a bylo tam dost zajimavých informací. Byly to mocné ženy, které měly hodně velké ambice a výrazně se podílely na tehdejší politice. Přeci jen se každá snažila aby její syn byl novým králem.

Jasně, o důležitosti praporů souhlasím se vším, jenom jak jsem četla o těch vlajkonoších, tak jsem si zčistajasna uvědomila, že jim de facto chyběla při boji jedna ruka a jak nepříjemné je to muselo být. Odrazí se to dost i na člověku, který dělal moderní šerm na tak nevalné úrovni jako já. Kdybych nemohla používat obě ruce, připadala bych si jako nějaká svázaná a ztuhlá figurína. Způsobí to značnou nevyváženost a nestabilitu, vlajkonoš má omezenou pohyblivost a nemůže tak snadno uhýbat před ranami. A taky se nemůže tak dobře bránit. Je možné, že by na to byli tito vojáci speciálně cvičeni a učili se bojovat na cvičišti s nějakou tyčí v ruce, aby napodobili boj jednoruč?

Období války růží je hodně o ženách. Naplno se tam rozvinul trend aktivních a politicky obratných žen, který začala císařovna Matilda a Eleanora Akvitánská. Na obou stranách bychom našli silné ženy a věděl to i Shakespeare, který jim dal velký prostor ve svých hrách. Markéta z Anjou byla statečná lvice, která se bila za manžela Jindřicha VI., který jejím kvalitám zdaleka nestačil, a za svého syna Eduarda z Westminsteru. Teprve až o něj přišla, pověsila válčení na hřebík. Ze stejné strany Markéta Beaufortová, čtyřikrát provdaná obratná politička, která udělala všechno, aby dosadila na trůn Jindřicha Tudora, svého jediného syna. A uspěla. Velmi silnou ženou byla i Alžběta z Yorku, žena Jindřicha Tudora, o níž někteří spekulují, že by bylo lépe, kdyby vládla sama. A Alžběta Woodvilleová samozřejmě také. Ta údajně své krásy využila k tomu, aby si získala přízeň Eduarda IV. – jednou se se svými dvěma dětmi posadila na lavičku v Toweru a čekala, až král půjde kolem, byl to jeho každodenní zvyk. Když kolem ní procházel, prosila ho o milost a bezpečí pro své děti a navrácení majetků zabavených jejímu lancasterskému manželovi. Když z ní chtěl Eduard IV. učinit jednu ze svých četných milenek, odmítla ho stejně jako Anna Boleynová Jindřicha VIII. – bude ho milovat jenom jako královna. Oba nakonec vyhověli prosbám svých osudových žen. Alžběta Woodvilleová zůstala obratnou političkou až do smrti, nakonec se její moci zalekl i Jindřich Tudor a přinutil ji ke vstupu do kláštera v Bermondsey, kde nakonec i zemřela v roce 1492. Přesto, že to byla jeho tchyně a spojenkyně, měl strach z její moci a sítě spojenců. Patřím mezi 10% populace nesledujících Hru o trůny, ale jako zdroj inspirace musí být válka růži vynikající. Taková strategická bitva rodin, vzájemně propojených sňatky, se hned tak nevidí.

[Zemakt]

Touto dobou zrovna políben nejsem, takže díky moc. Jen tak na okraj, to značné množství poprav ať už přímých či pouze potencionálních nepřátel je pro Anglii této doby normální? Nebo to lze přičítat pouze k osobě Richarda III.? Na kontinentu se také popravovalo a trávilo, ale v takové míře..

[Rase]

Ty popravy jsou docela typické pro období války růží, mimo Anglii ale k tak masivnímu vyvraždování nedocházelo (přeci jen tohle byla občanská válka). Oproti dřívějšku se v bitvě nesnažili nepřítele (šlechtice, rytíře) zajmout a chtít výkupné, ale jednoduše se vysoká šlechta vybíjela. Vítezná strana pak dosadila svého krále a všechny vysoké funkce v zemi. Muži (i hodně mladí) většinou padli v bitvách, nebo byli chyceni, rychle popraveni (pokud neemigrovali), hodně malí chlapci uvězněni a v podstatě se čekalo až budou mít věk k "popravě", kdy je postihla záhadná nehoda nebo zmizeli... ženy byly zapuzeny a rodový majetek získal nějaký velmož z vítezné strany. Každá strana měla důvod se mstít, takže se roztočil hodně divoký kolotoč vybíjení.
Elizabeth Woodvillová ale rovnoháhou na konci bojů hodně zamíchala. Přeci jen patřila k rodu Lancasterů, což byla poražená strana, ale svým vlivem na krále, z rodu Yorků, dokázala na vysoká místa dosazovat Lancastery. Což se velmožům, kteří podporovali Yorky, vůbec nelíbilo (přeci jen Yorkové vyhráli většinu válek ale najednou o spoustě věcech v Anglii rozhodovali Lancasterové). Zjednodušeně se občanská válka rozjela naplno znovu a k moci se dostali Tudorovci

[Tkuh]

Nevzpomenu si teď kde jsem to vzal, takže to berte s rezervou, ale válka růží způsobila největší vymírání anglických aristokratických rodů od příchodu Viléma Dobyvatele. A mělo by tomu tak být dodnes. Zároveň to byla od stejné doby období největších změn v držení půdy až do moderní éry.

Ptala si se na ty anglická jména. Já mám teorii, že v minulosti bylo překládání jmen cizích osobností běžné, asi částečně z nacionálních důvodů, nebo také z nižší znalosti cizích jazyků. Nám dnes asi tolik cizí názvy nevadí, takže dnes máme prince Charlese (ne Karla) nebo Williama (ne Viléma). Nicméně u některých jmen to bude hodně o zvyku z minulosti - např. Jan Bezzemek, Tomáš Beckett nebo třeba ve starší literatuře běžný Nový York. Proto některé ty starší názvy, které nejsou dnes tak často vystavovány všudypřítomnému poangličtění zůstávají často ve starší podobě. Já mám třeba doma knihu Dějiny USA vydanou v únoru 1948 a v ní je např. Jiří Washington Dnes těžko představitelně a dost humorně vypadající. Ale netýká se to jen angličtiny - v paralele Bedřich-Fridrich užívá se dnes spíše Fridrich.

[Tunac]

...... tak jsem si zčistajasna uvědomila, že jim de facto chyběla při boji jedna ruka a jak nepříjemné je to muselo být. Odrazí se to dost i na člověku, který dělal moderní šerm na tak nevalné úrovni jako já. Kdybych nemohla používat obě ruce, připadala bych si jako nějaká svázaná a ztuhlá figurína. Způsobí to značnou nevyváženost a nestabilitu, vlajkonoš má omezenou pohyblivost a nemůže tak snadno uhýbat před ranami. A taky se nemůže tak dobře bránit.

Ze strany, na které držel prapor, byl prakticky bezbranný. Neměl štít. (Pokud měl štít, tak jen jako pasívní obranu.) Pokud byl napřed napaden někým jiným, tak, pokud ze strany praporu ho napadl někdo jiný, tak to vlastně byla "poprava".

[Rase]

Ze strany, na které držel prapor, byl prakticky bezbranný. Neměl štít. (Pokud měl štít, tak jen jako pasívní obranu.) Pokud byl napřed napaden někým jiným, tak, pokud ze strany praporu ho napadl někdo jiný, tak to vlastně byla "poprava".

V této době se štíty už u pěchoty nenosily (až na těžké pavézy), přeci jen v plné zbroji už nebyly potřeba. Opěšalý rytíř tak mohl zbraň ovládat oběma rukama (proto ta obliba bojových seker + meč, jako poboční zbraň a symbol postavení). Většina šlechticů a rytířů této doby bojovala na koni, vyzbrojeni kopím, byly ale vyjimky, kdy i urození šlechtici bojovali opěšale.
Našel jsem pěkné obrázky posledního útoku Richarda III v bitvě u Bosworthu, kde je pěkně znázorněné i ono zabití nosiče standarty Jindřicha Tudora:

[Zemakt]

Doufám, že nebudu moc OT, ale mám takový dojem a to i vzhledem k výše uvedeným obrazům, že střetnout se anglická vojska té či oné strany s husity, dostanou na frak. Jak to bylo v té době s nasyceností palných zbraní u ostrovních armád či jak moc se lišila taktika boje anglických vojsk té doby vůči středoevropskému kontinentálnímu pojetí?

[Rase]

Odlišnost byla snad jen větší zapojení lukostřelců, na kontinentě měli převahu střelci z arkebuz, nebo kuší (v téhle době se nejspíš používaly i v Anglii, ale co vím, tak se mluví jen o lukostřelcích). Dělostřelectvo bylo v téhle době už hodně rozvinuté a mělo kolové lafety (nemuselo být převáženo na vozech). Vzhledem k tomu, že pokud byly vhodné podmínky, tak se obě strany ostřelovaly luky a děly (dokud bylo co střílet), tak nemyslím, že by se nějak lišila taktika oproti kontinentálním armádám. Navíc obě strany najímaly žoldáky z různých koutů Evropy (švýcary, němce atd.)
Otázkou je jak by si husitské vojsko vedlo proti spršce šípů a palbě z děl, přeci jen technologie byla dost jinde. Navíc na konci 15.století už byly armády mobilní, pohyblivá pěchota vyzbrojená "dlouhými" dřevcovými zbraněmi (halapartny atd.) bojující v šiku. Podle mě by to dopadlo jako v bitvě u Schönbergu: http://palba.cz/viewtopic.php?f=257&t=7025 (statická taktika vs palné zbraně a pěchota ve formaci).

[Bleu]

Jak už tu psal Rase - hlavní odlišnost bude v používání luků. Dělostřelectvo bude v zsáadě vlemi podobné jako v kontinentální evropě. Ty luky se držely ve výzbroji do poloviny 16. stoeltí - u domobrany ještě dýl. K roku 1588 se uvádí, že muškety mělo jen 15% pěších jednotek.

[Rase]

Slabší povahy prominou, ale důležitou součástí objasnění smrti Richarda III. jesou jeho nalezené pozůstatky. Jako první jsou patrné tři drobné bodné rány dýkou v oblasti tváře (často úzké trojhrané ostří k probíjení pancíře). Jelikož se dýka používala až k doražení nepřítele, tak je klíčové jiné poranění. V zdaní části lebky se totiž nachází úzká, 10cm hluboká čtyřhraná rána, ostrým předmětem - koncem poloxu, halapartny nebo šídla. Král v tuto chvíli patrně neměl přilbu a bojoval opěšale, tato rána byla patrně první a smrtící (patrně ani nevěděl odkud přišla). Nejspíš ale nezemřel okamžitě, proto byla použita dýka (útok tváří tvář jen s dýkou by měl šanci jen na ochromeného nepřítele), nezdají se být ale smrtící. Ještě to ale nebyl konec. Spodní část lebky je useklá (vytváří velký otvor s hladkým okrajem), což je patrně posmrtné zranění od meče nebo břitu halapartny (při dekapitaci). Obdobným je pak poranění pánve a žeber v důsledku vystavování těla (patrně na kopí). Poslední dvě fotografie pocházejí z nálezu hromadného hrobu po bitvě u Towtonu, kdy hodně lebek nese opakované údery tupým předmětem do oblasti tváře, nebo malé čtyřhrané otvory (od ostří halaparten nebo poloxů), které jsou velice podobné zásahu šípy (jen mnohem hlubší). Tyto zásahy se často nacházejí v zadní části hlavy (tak jako u Richarda III) a rovněž jejich nositelé neměli přilbu. Některé nalezené kostry mají deformované horní končetiny v důsledku používání luku. Jinými slovy, při způsobu válčení v 15.století, šla většina úderů do oblasti hlavy (což znám). Rytíři také často nosili zvednutá hledí, což zlepšuje rozhled, lépe se tak dýchá a celkově má člověk lepší povědomí o okolí.