xxxxx 
TÉMĚŘ ZAPOMENUTÝ PŘÍTEL A OSVOBODITEL
ÚVOD:
Co se týká dnešního výkladu politiků a historiků osvobozování československého území v letech 1944 a 1945, jsou tyto, alespoň dle mého, často ukázkou naprosté ztráty soudnosti. Předlistopadové projevy vděčnosti Rudé armádě postupně vystřídalo zdůrazňování podílu Američanů, což je sice v pořádku, ale nesmí chybět smysl pro vyváženost. Z logiky věci mělo zůstat zachováno pro poctu Rudé armády, co její jest, Američanům se mělo vrátit to, co jim právem náleží. Ale nestalo se. A to je hlavní slabina našeho oslavování. Zatímco totiž víme, kam dojel pomalu každý americký džíp, tank, či half - track, rudoarmějci jsou zasunováni do pozadí. A ve všeobecné shodě celého spektra historiků a politiků je třetí osvoboditel obcházen mlčením, nebo je jen velice skromně zmiňován. Jde o vojáky Rumunské královské armády.
A aby to bylo ještě lepší, v souvislosti s ruskou anexí Krymu a podporou proruských separatistů na jihovýchodní Ukrajině došlo k prudkému zhoršení vztahů mezi Ruskou federací a Západem, což se promítlo do rétoriky leckdy překonávající nejhorší výlevy období studené války. Vím, o čem píšu, je mi přes 50 let a v době studené války jsem prožil - částečně jako aktivní voják - plných 27 let svého života. V primitivní snaze zmenšit podíl Rusů na osvobozování evropských zemí a vítězství ve Druhé světové válce se objevila neuvěřitelná tvrzení, že například Osvětim a Jugoslávii osvobodili Ukrajinci, protože tam bojovaly ukrajinské fronty. Větší ahistorickou hloupost si asi už neumím představit.
Míra hlouposti takových tvrzení je v tom, že dle této logiky bych klidně mohl tvrdit, že v srpnu 1968 nás neokupoval Sovětský svaz, ale Ukrajinská sovětská socialistická republika, a pobaltské sovětské socialistické republiky, jelikož hlavní síly byly právě odtud. Hlavní síly totiž byly z Přikarpatského vojenského okruhu - 38. armáda a 11. gardová tanková z Pobaltského vojenského okruhu.
Je přitom velmi nespravedlivé, že se ve shodě obou těchto táborů zapomíná na našeho třetího osvoboditele. Já totiž doufám, že snad většina našich občanů ví i bez přečtení této práce, že na československém území bojovala - jak už jsem uvedl - vojska Rumunské královské armády v sestavě 2. ukrajinského frontu maršála Radiona Malinovského. A to od 18. prosince 1944 až do 12. května 1945.
Cílem této trojpráce byla jednoduchá věc, která se nakonec stala velmi složitou. Ukázat vojáky Rumunské královské armády jako naše třetí osvoboditele a u nás, na Palbě, jim vzdát čest a projevit úctu. Tato první část práce má charakter povšechně historický a má ambici ukázat Rumunsko jako zajímavou zemi, ve které žili a žijí stateční lidé a hlavně jako zemi, která jako jediná za celou dobu existence obou československých republik nikdy nezradila to, k čemu se vůči nám zavázala.
Druhá práce je prací technicko - historickou a ukáže vám rumunskou královskou armádu jako velký a pestrým životem žijící a bojující organismus.
Třetí práce bude vložena kolegou Polarfoxem a bude se týkat rumunského námořnictva, říční flotily a námořní pěchoty.
Takže se na to podívejte a snad to k čemu bude.
Kapitola první: PRŮŘEZ RUMUNSKÝMI DĚJINAMI DO ZAČÁTKU VELKÉ VÁLKY
Rumunsko je zajímavou zemí. Z důvodů které nemají žádné zvláštní opodstatnění, že o Rumunech a Rumunsku mluví velmi často s despektem. Jenže tato první kapitola ukáže, že je to země, jejíž dějiny snesou srovnání naprosto s kýmkoliv v Evropě.
Starověk a doba římská – dle našeho časování
První záznamy hovoří o tom, že ve starověku bylo území dnešního Rumunska osídleno thráckými kmeny. V různých pramenech byli tito lidé nazýváni buď Getové, nebo Dákové, dnes se užívá pojem Geto-Dákové. Jiné prameny ale používají uchopitelnější název Dákové. Jejich hlavním náboženstvím byl zvláštní kult boha Zalmoxida – tedy šlo o jednu z mnoha forem šamanismu, s nímž jejich kněží komunikovali pomocí meditací a rituálních obětí. Na pobřeží Černého moře zakládali Řekové už od 7. století před naším letopočtem obchodní kolonie, např. Callatis, což je dnešní Mangalia, Histria nebo Tomis, což je dnešní Constanţa a kontakt s nimi napomáhal rozvoji dáckých kmenů.
V 1. století před naším letopočtem vytvořili Dákové první silný a sjednocený stát, aby se společně bránili hrozbě ze strany Římské říše. V jeho čele stál král Burebista, který si podrobil i sousední Kelty. Dácký vliv je postižitelný v hmotné kultuře závěru laténské doby jak na Slovensku, tak i na Moravě v podobě řady nalezených dáckých platidel – mincí. V roce pravděpodobně mezi lety 60 až 40 před naším letopočtem Dákové porazili keltské vojsko kmenového svazu středodunajských Bojů a Taurisků vedené králem Kritasirem a ovládli dočasně středodunajský prostor. Tato porážka byla tak drtivá, že v antických zprávách se o ní hovoří jako o „bójské poušti“. Je pravděpodobné, že vedle dalších faktorů i tato neblahá událost ovlivnila fatálně další vývoj i na našem území, tedy je na místě otázka, zda nebyla jedním z důvodů, proč moravští Keltové opustili svůj domov.
Stylizovaná socha dáckého krále Burebisty - vítěze na Kelty
Kolem přelomu letopočtu však byla oblast dáckého panství obsazena od jihu Římany a od severu Kvády. Posledním dáckým králem byl v letech 87-106 našeho letopočtu muž toho jména Decebal. Po něm se jmenuje i KVH Decebal, který mimo jiné předvádí Rumunskou královskou armádu, jsou z Brna. Decebal konsolidoval stát, ale neubránil se útokům legií římského císaře Traiana, který po dvou velkých výpravách nakonec Dácii v roce 106 dobyl a vytvořil stejnojmennou provincii. Konečná bitva byla svedena u hlavního města Sarmizegetusa a Decebal po ní raději spáchal sebevraždu, než aby padl do zajetí.
Traianův sloup - sebevražda dáckého krále Decebala.
Římané zobrazili své vítězství na slavném Traianově sloupu v Římě. Ten je také cenným zdrojem informací o tom, jací Dákové byli, jak žili a bojovali. Do nové provincie Římané přinesli vyšší kulturu a místní obyvatelstvo se postupně romanizovalo. Vzniklo dáko-románské etnikum hovořící latinsky. Kult boha Zalmoxida postupně vymizel. Římané zaváděli svoje božstva, ale ve 2. a 3. století pak i sem začíná pronikat křesťanství.
V roce 271 se císař Aurelianus rozhodl stáhnout římské legie a administrativu na jih od Dunaje a celou provincii vyklidit. To známe i z našeho území a vše co zde Řím vybudoval, všechny ambice možnosti začaly mizet. Důvodem byly stále častější útoky barbarů, hlavně Gótů, a nákladnost ekonomická i lidská obrany dlouhé hranice. Řeka Dunaj byla pro impérium přirozenější hranicí a bylo ji možné lépe bránit. Území dnešního Rumunska však dál žilo životem římské provincie, romanizace zůstala zachována. To proběhlo i v jiných takto vyklizených teritoriích, degradace měla teprve přijít.
Od Římanů pochází dnešní jméno celé země a rumunština je románským jazykem, i když je stát obklopen slovanskými národy a Maďary. Na svůj římský původ se Rumuni dodnes odvolávají. I přes odchod Římanů se zde ve 3. a 4. století prosadila křesťanská víra, kterou tak místní obyvatelé přijali daleko dříve než jejich sousedi – Slované a Maďaři. A už zde zůstala.
V době stěhování národů se přes území Dácie postupně přehnali Gótové, Hunové, Avaři, Slované a Maďaři. Zejména Slované po sobě zanechali stopy, např. v některých rumunských slovech, byli ale stejně jako ostatní příchozí asimilováni a romanizováni.
Středověká knížectví
Ve středověku Rumuni podobně jako Němci či Italové nedokázal vytvořit jednotný centralizovaný stát. Postupným vývojem se vytvořilo několik regionů, do nichž byli rozděleni. Nejdůležitější byla knížectví:
- Sedmihradsko (Transylvánie) na západ od Karpat,
- Valašsko na jih od Karpat
- Moldávie na východě.
Sedmihradsko – Transylvánie bylo od 10. století autonomním knížectvím („vojvodstvím“) pod nadvládou uherského krále. V jeho čele stál vojvoda. Po mongolském vpádu do střední Evropy a bitvách u Lehnice, kde bylo pobito vojsko Jindřicha Pobožného a u řeky Sajo, kde byla rozbita uherská armáda – oboje v roce 1241, byla po odchodu Mongolů v roce 1241 uherská nížina těžce poškozena hospodářsky a ještě hůře lidsky. Král Béla začal zvát do země cizí kolonisty německého původu, aby osídlovali opuštěná území. Stejně se postupovalo v zemích koruny české, kde se například o kolonizaci Moravy zasloužil Bruno ze Schauenburku - šlechtic a duchovní německého původu, působící v letech 1245 až 1281 jako olomoucký biskup, teolog, skvělý hospodář a velmi dobrý voják.
Za účelem obrany hraniční oblasti Karpat také příslušníky národa Székelyů, nebo jiným názvem Sikulů. Většina šlechticů pak byla maďarského původu, menšina německého, rumunského zcela výjimečně, zatímco prostí rolníci byli Rumuni.
Stále se zhoršující útisk prostého obyvatelstva vedl v roce 1437 k rolnickému povstání, které bylo krutě potlačeno. Následně vznikla tzv. Unie tří národů – maďarských, saských a székelyských – sikulských - šlechticů, která se stala ústavním základem pro vládu v Transylvánii. Nepočetní rumunští šlechtici byli z rozhodování zcela vyloučeni. A tak se Rumuni stali cizinci ve vlastní zemi.
Valašsko a Moldavsko měly jiné osudy. Opravdu prvním rumunským knížectvím, které v 1. polovině 14. století sjednotilo různé politické formace oblasti, bylo Valašsko ležící na jih od karpatského oblouku. Jeho kníže Basarab byl brzy, v roce 1330, napaden Uhry, ale porazil je v bitvě u Posady. Podobně v roce 1359 vytvořil Bogdan Cuhea moldavské knížectví a následně porazil uherské vojsko vyslané králem Ludvíkem z Anjou.
Bogdan I. Cuhea
Šlechtici v rumunských knížectvích se nazývali bojaři. Obyvatelstvo vyznávalo pod vlivem Byzantské říše pravoslavnou víru. Ve Valašsku a Moldavsku měli vlastní biskupství, stavěly se krásné kostely a kláštery. V Sedmihradsku bylo ortodoxní náboženství jen tolerováno a Rumuni se jím lišili od svých vládců, protože jak Maďaři, tak Sasové a Székelyové- Sikulové byli katolíci. Přesto si Rumuni svou víru udrželi stejně jako románský jazyk. Tuto schopnost prokázali i v dalších těžkých časech, v boji proti osmanské říši.
Největší středověká a novověká hrozba pro Evropu byla expanze Osmanské říše a její šíření muslimské víry. Různé státní útvary si v boji s touto hrozbou vedly různě a rumunská knížectví si z počátku rozhodně nevedla špatně.
Rumuni sice nežili v jednom sjednoceném státě, ale i knížectví valašské a moldavské umožňovala organizaci a obranu obyvatel proti vlivu sousedních mocností. Napřed Uher a Polska a později také Osmanské říše. Expanze Turků na Balkán začala ve 14. století. Na konci tohoto století zničili
- srbský stát, který zmizel po Bitvě na Kosově poli, která se odehrála 15. června 1389 a zmizel na dlouhá staletí
- bulharský stát a připojili jej jako provincii ke své říši. Stalo se po pádu Vidinu v roce 1396, a Bulharsko se stalo součástí osmanské říše na pět století.
Bitva na Kosově poli 15. června 1389
Valašsko a částečně Moldavsko se tak stalo přímým sousedem nebezpečného Turecka, přičemž hranicí byla řeka Dunaj.
V roce 1396 byla vyhlášena křížová výprava proti nevěřícím, kterou organizoval nám dobře známý Zikmund Lucemburský a jíž se zúčastnil i valašský kníže Mircea Starý. V bitvě u Nikopole na Dunaji bylo křesťanské vojsko rozdrceno. Stalo se 25. září 1396 a osmanský sultán Bajezid I. slavil velký úspěch.
Kníže Mircea I. „Starý“
Kníže Mircea zarytě bojoval s Turky i v dalších letech. Rozšířil valašské území, zlepšil organizaci vojska, vybudoval systém pohraničních pevností, podporoval rozvoj dunajské přepravy. Bojoval s Turky a po roce 1402 aktivně zasahoval do nástupnických bojů v osmanské říši. Udržoval spojenecké styky s Polskem a s Uhrami. Nakonec ale Turkům nedokázal vzdorovat. Od roku 1417 musel začít platit daň a ztratil území Dobrudže (oblast přiléhající k Černému moři, dnes rozdělená mezi Rumunsko a Bulharsko).
V Moldavsku byl podobně významným knížetem Alexandr Dobrý, který byl pro změnu spojencem tehdy mocného polského krále a rozšířil své území. Tento vládce mj. učinil dynastii Basarabů feudálními pány v oblasti později zvané Basarábie (Besarábie), což je dnešní Moldavská republika.
Moldavský kníže Alexandr I. -„Dobrý“ s manželkou Annou
Roku 1441 se stal sedmihradským vévodou Jan Hunyady, který zaujal rozhodující roli v boji proti Turkům. Tento bojovný transylvánský šlechtic byl jedním z nejschopnějších vojevůdců své doby. Původem byl Rumun a jmenoval se Iancu de Hunedoara, Maďaři mu však říkali János Hunyady. Snažil se sjednotit k odporu všechny křesťanské síly, zejména tři rumunská knížectví. Dokázal jako jeden z mála velitelů své doby úspěšně čelit osmanským Turkům. Se svou armádou táhl do boje proti Turkům spolu s vojsky sousedních států. V roce 1441 vybojoval vítězství u Semedereve a v roce 1442 nedaleko Sibiu zničil velkou tureckou armádu a znovu vrátil Uhersku vazalské státy Valašsko a Moldavsko.
Sedmihradský vévoda Jan Hunyady - Iancu de Hunedoara
Povzbuzen těmito vítězstvími se vypravil spolu s králem Vladislavem na výpravu, známou jako „dlouhá výprava“. Hunyadi, v čele předvoje, vstoupil na Balkán, zmocnil se města Niš, obsadil Sofii, po spojení s hlavní armádou porazil sultána Murada II. Netrpělivost krále a krutá zima ho přinutili vrátit se v únoru 1444 domů. V tomto roce byla ovšem organizována velká křížová výprava proti Turkům. Jedním z velitelů byl Jan Hunyadi. V bitvě u Varny dne 10. listopadu 1444 byla křesťanská armáda poražena. Bylo to logické – 28 000 křesťanů nemohlo porazit 68 000 Turků. V bitvě bojoval i český oddíl v počtu kolem 400 mužů pod velením Jana Jiskry z Brandýsa, který se z husitského hejtmana stal nájemným žoldnéřem.
Bitv u Varny dne 10. listopadu 1444
V bitvě bylo vyhlazeno na 15 000 křesťanský vojáků a zahynul i král Vladislav III. a vypukla feudální anarchie. Rozhádaní velmoži oslabovali uherskou vojenskou moc, čímž se vpád Turků stal reálným nebezpečím.
Po mnoha sporech se v roce 1444 dostal na uherský trůn Ladislav zvaný Pohrobek, jinak Ladislav V. a uherský sněm v roce 1446 jmenoval Jana Hunyadiho regentem země v době královy neplnoletosti. Hunyadi poté za pomoci drobné šlechty a měst usiloval o posílení centrální moci a vybudování armády. Roku 1448 vytáhl proti Turkům znovu, ale neuspěl a na Kosově Poli – jestlipak si vzpomněl na Srby - byl poražen. Poté se jeho pozice otřásla i doma a v roce 1453 se vzdal regentství. Král ho jmenoval hlavním zemským kapitánem s úlohou chránit Uhersko. Šlechta Janovi v této úloze ovšem příliš nápomocna nebyla, spíše mu házela pod nohy ne klacky, ale polena.
Když se roku 1456 sultán Mehmed II, který tři roky před tím dobyl Cařihrad a zničil Byzantskou říši, rozhodl ovládnout Uhry, rozhodl dobýt co nejdřív Bělehrad, který považoval za klíč do Uherska. V červenci toho roku sice Hunyady Bělehrad před Turky ubránil, 11. srpna však zemřel na mor, který se rozšířil ve vojenském táboře.
Jeho syn Matyáš Korvín byl zvolen uherským králem a pokračoval v odporu proti Turkům, i když už ne s takovým zápalem jako Jan Hunyady. Více věnoval nesmyslným válkám s českým králem Jiříkem z Poděbrad a vražednému pustošení severní Moravy a Slezska. Korvín ale nebyl jen záporák – mimo jiné pomohl na valašský trůn Vladu III. Ţepeşovi. Tento kníže se po smrti pod jménem Dracula stal postavou legend zdůrazňujících buď jeho nevýslovnou krutost, nebo silný smysl pro spravedlnost. Na rozdíl od jiných valašských vládců si odmítl Vlad vykupovat mír s Turky placením poplatku a kladl jim tuhý odpor.
Vlašský kníže Vlad III- Tepes, zvaný Dracula
Největším středověkým rumunským knížetem byl ale zcela jistě moldavský kníže Štěpán Veliký. Byl také nejdéle vládnoucím panovníkem rumunských zemí, na moldavském trůně vydržel celých 47 let – od roku 1457 do roku 1504. Několikrát porazil daleko početnější tureckou armádu a vytlačil Osmany z jižní Besarábie. Úspěšně se bránil i expanzi Uher a Polska a všechny tyto tři velké mocnosti dokázal rozeštvávat proti sobě navzájem. Tím prokázal, že je dobrý i jako diplomat.
Moldavský kníže Štěpán Veliký
Moldavsko dosáhlo za Štěpánovy vlády velkého rozmachu a z této doby pochází i stavby mnoha klášterů a kostelů, včetně klášterů Voroneţ, Putna, Humor a Neamţ, kde jsou pohřbena moldavská knížata. Když ale Uhry, Polsko i Benátky daly postupně přednost uzavření mírových smluv před válčení s Turky, bylo na konci jeho vlády jasné, že Moldavsko si bez cizí pomoci nemůže trvale udržet svoji nezávislost.
Heroické století protitureckého odporu bylo spjato s velkými jmény Jana Hunyadyho, Vlada III. Draculy či Štěpána Velikého, všechno Rumunů, kteří vzbuzovali obdiv u svých současníků. Století šestnácté přineslo jihovýchodní i střední Evropě nové útrapy spojené s vrcholným obdobím turecké moci.
V roce 1514 se jedno z rumunských knížectví stalo dějištěm mohutného povstání. Vypuklo v Sedmihradsku, bylo to rolnické povstání vedené Jiřím Dóžou, sedmihradským sikulským zemanem. Proběhlo v dubnu až červenci uvedeného roku. Příčinou byly stále se zvyšující feudální povinnosti a útlak rolníků. Papež v tomto roce vyhlásil křížovou výpravu proti Turkům a slíbil všem rolníkům osvobození z nevolnictví, když jeho výzvy uposlechnou a půjdou do boje. S tím nesouhlasili šlechtici – hrozila jim velká ekonomická ztráta - a přiměli papeže, aby své plány zrušil. Už vytvořené rolnické vojsko se proto vzbouřilo a následně dokázalo porazit šlechtickou armádu.
Sedmihradský zeman Jiří Dóža
Šlechtě přišel na pomoc sedmihradský vévoda Jan Zápolský a Dóžovo vojsko bylo poraženo. Na 50 tisíc povstalců bylo zabito v bojích, pověšeno anebo naraženo na kůl. Pro Jiřího Dóžu byl 20. července 1514 připraven exemplární trest: byl posazen na rozžhavený železný trůn, na hlavu mu byla posazena žhavá železná koruna a jeho tělo bylo potom rozčtvrceno. Všechno rolnictvo bylo potom prohlášeno za „zásadně věčně znevolněné“. Ve Valašsku a Moldavsku se povinnosti rolníků nezvyšovaly tak dramaticky jako v Sedmihradsku, a proto tu nikdy nevypukla povstání v takovém rozsahu.
V 16. století se rumunská knížectví nejednou ocitala v nebezpečí, že se dostanou pod přímou tureckou nadvládu. Rumunští bojaři nehodlali připustit stav, v jakém byla bulharská, srbská a albánská šlechta, které byl konfiskován majetek, pokud nepřestoupila na islám. Měli dvojí volbu, kterou umně realizovali. Se svými knížaty se stavěli Turkům na rozhodný odpor, ale současně volili politiku smíření. Díky tomu nebylo Valašsko ani Moldavsko vojensky podrobeno. Znamenalo to ale platit pravidelnou roční daň a poskytnout Osmanům vojenskou pomoc, když o to požádali.
Bylo to pro ně přínosné - knížectví měla zajištěnu širokou autonomii, byly zachovány domácí instituce, neomezená moc knížat i pravoslavná víra. Za nejmocnějšího tureckého sultána Sulejmana Nádherného došlo v roce 1526 k vítězství Turků v bitvě u Moháče nad uherským a českým králem Ludvíkem Jagellonským, který přitom zahynul. V roce 1541 uherské království zcela zaniklo a jeho velká část se stala součástí osmanské říše.
Sedmihradsko v čele s knížetem Janem Zápolským si ale i v této situaci uchovalo autonomii a mělo poměrně velkou svobodu konání. Z právního hlediska mělo podobný statut jako Valašsko a Moldavsko vazalský poměr k Turecku. Bohužel ale tlak sultánů na všechna tři knížectví rostl – nakonec i uchazeči o knížecí trůn museli být schváleni sultánem, který od nich za to vybíral dary a úplatky.
Destrukce katolických Uher umožnil pronikání reformace. Luteránství se stalo oficiálním vyznáním Sasů, kalvinismus a unitářství zase přitahovalo maďarskou šlechtu a národ Székelyů. Jen prosté rumunské obyvatelstvo, jehož byla většina, si zachovalo pravoslavnou víru. Aby zabránil náboženským nepokojům, bylo v roce 1556 uznáno protestantská vyznání a tím bylo postaveno na roveň katolickému. Taková náboženská tolerance byla v té době v Evropě unikátní, pravoslavná víra Rumunů však nebyla uznána za oficiální, byla pouze tolerována. Pořád žil duch schizmatu.
A potom se objevila výrazná osobnost. V roce 1593 se stal valašským knížetem Michal Chrabrý – rumunsky Mihail Viteazul, který vstoupil do evropské Svaté ligy proti Turecku a spolu s knížaty moldavským a sedmihradským zahájil v roce 1594 vzpouru proti turecké moci. A vzal to do podlahy. Nařídil pobít všechny Turky ve Valašsku, zastavil placení poplatku, zaútočil na pevnosti na Dunaji a ve válce dosáhl o rok později pozoruhodných úspěchů.
Valašský kníže Michail Chrabrý - Vítězný
V roce 1599 dokonce porazil sedmihradského vévodu Ondřeje Báthoryho a sám usedl na sedmihradský trůn. V roce 1600 napadl Moldávii a i tady byl po třech týdnech korunován knížetem. Poprvé tak politicky sjednotil všechna tři rumunská knížectví, i když tenkrát nešlo o sjednocení národa, ale o jeho osobní úspěch v mocenském boji. Během jeho vlády se tak tato tři knížectví na území dnešního Rumunska a Moldávie poprvé spojila do jednoho státního celku, proto je Mihail v Rumunsku vnímán jako národní hrdina a zakladatel rumunské státnosti. Nad tak rozsáhlém území, obsahující všechny tři rumunská podunajská knížectví, vládl až rumunský Král Ferdinad po sjednocení starého Rumunska se Sedmhradskem, Banátem, Bukovinou a Besarábií v roce 1918
Mapa území pod kontrolou Michaila Chrabrého - Vítězného
Jednota ale trvala jenom rok – v roce 1601 byl Michal Chrabrý poražen a následně zavražděn habsburským generálem Giorgiem Bastou, na pokyn rakouského císaře Rudolfa II. Michal Chrabrý je též symbolem nezávislosti pro jeho protiturecký boj a je po něm pojmenován rumunský Řád Michal Vítěze, ustavený v roce 1916 králem Ferdinadem.
V 17. století začala pomalu upadat moc Osmanské říše. Slavné časy Sulejmana II. Nádherného byly nenávratně pryč. Turecko se motalo skoro 40 let v podivných palácových převratech, harémových intrikách a nemělo dost energie na externí aktivity. Jen díky tomu mohla křesťanská část Evropy přežít Třicetiletou válku. Kdyby to bylo jinak, je otázka, jestli bychom o křesťanské Evropě dnes mohli vůbec mluvit a V první polovině století, za vlády Gábora Bethlena, Jiřího Rákócziho I. a II., si Sedmihradsko vybojovalo vysoký stupeň nezávislosti na Turcích i rakouských Habsburcích a opět se stalo centrem snah o sjednocení všech tří rumunských knížectví. Gábor Bethlen se na počátku třicetileté války připojil k válce proti Habsburkům na straně českých stavů. Chápal ji jako obranu protestantismu před katolickou protireformací.
Naproti tomu ve Valašsku a Moldavsku ve třicátých letech sílil odpor bojarů proti rostoucímu pronikání Řeků, loajálních poddaných sultána, kteří si tu kupovali majetek a dostávali se tak ke dvoru. Přicházeli také jako metropolité pravoslavné církve, mniši i jako tlumočníci, protože islám zakazoval muslimům učit se jazyky porobených křesťanských národů. To vše vedlo k prvním protiřeckým násilnostem.
V druhé polovině století se Sedmihradsko, Valašsko a Moldavsko ještě jednou spojily k násilnému odporu proti Turkům, ale nebyly úspěšné. Špatné zkušenosti s loajalitou rumunských knížat vedly Vysokou Portu k nápadu ponechat knížectvím autonomii, ale dosadit jim za vládce důvěryhodné Řeky z Istanbulu. Byli to potomci starých byzantských rodů a jelikož žili původně většinou v cařihradské čtvrti Phanar, je pro ně užíváno označení. Šlo v prvním kole jen o pokus, jestli to bude fungovat, ale v dalším století se jejich vláda stala pravidlem. Nezávislost všech tří knížectví byla vážně postižena.
Nakonec došlo k zásadnímu zlomu. Osmanská říše si sérií vražd v nejvyšších kruzích udělala vnitřní pořádek, během deseti let zesílila a opět se dívala směrem do nitra Evropského kontinentu. Byla sebrána obrovská armáda a v ní byla i vojska všech tří rumunských knížectví. Když za děsivého ničení dorazila tato armáda k Vídni začalo dlouhé obléhání. Bohužel zprávy ukazují, že jízdní válečníci z rumunských knížectví se chovali ještě hůře než samotní Turci. Druhé obléhání Vídně armádou Osmanské říše trvalo od 14. července 1683 a skončilo mimořádnou bitvou u Vídně 12. září 1683. Turecko utrpělo porážku, ze které se už nikdy nevzpamatovalo - od té doby v dlouhém procesu zvaném Velká turecká válka už jen sláblo a ztrácelo území.
Brzy ztratilo Budapešť, Bělehrad a také Sedmihradsko, které však nezískalo nezávislost, nýbrž upadlo do závislosti na Habsburské říši. Císař si pamatoval, kdo vraždil jeho poddané.
Habsburkové sice slíbili zachovat systém vlády tří národů – Uhrů, Sasů a Székelů a čtyř rovnoprávných vyznání – katolického, luteránského, kalvínského a unitářského. Ale do budoucnosti nebylo nic jistého. Pravoslavná víra sedmihradských Rumunů byla nadále jen tolerována, Habsburkové jim ale nabídli zrovnoprávnění s ostatními národy, když uznají autoritu papeže. Část z nich na to přistoupila a vznikla unie jejich církve s katolickou. Což zase byl pozitivní krok.
Jenže Habsburkové ze své katolické podstaty nemohli jinak, než činili a katolická protireformace současně s omezováním autonomie Sedmihradska vedlo k povstání proti jejich vládě pod vedením sedmihradského knížete Františka II. Rákócziho. Ten se k povstání jen připojil, nebyl jeho organizátor. Ale když se vrátil z polkého exilu stal se jeho vůdcem. Povstání začalo v době, kdy byla velká část rakouských vojsk zaměstnána válkou a dědictví španělské s Francií, a proto se rychle rozšířilo. Do prosince 1703 povstalci, zvaní Kuruci, ovládli většinu tehdejšího Uherska a Sedmihradska. V roce 1704 se stal Rákóczi sedmihradským knížetem a roku 1705 byl zvolen v Sečanech hlavou uherské stavovské konfederace.
Kuruci si udržovali své pozice i díky francouzské finanční pomoci a jejím vojenským odborníkům. Velkou podporu mělo povstání u poddaných, kterým Rákóczi slíbil osvobození od jejich povinností. Jenže v bitvě u Trenčína posílená rakouská armáda kuruckou armádu krutě porazila v bitvě u Trenčína. Následně část povstalců přešla na stranu císaře Josefa I – viděli, že úplná porážka povstání je jen otázkou času. Císařští v letech 1708-1711 postupně dobývali zpět Uhersko. Roku 1710, kdy se byl již uherský odboj téměř poražen, se Rákoczi rozhodl odejít do Polska, aby zde vyjednal vojenskou podporu od Ruska. Zbylí uherští povstalci ale bez jeho vedení ukončili boje a v dubnu 1711 podepsali s císařem tzv. Szátmarský mír. Ta jim zajistila amnestii, náboženskou svobodu a stavovské výsady. Sliby poddaným byli jako vždy pryč.
Valašsko a Moldavsko s ohledem na tyto skutečnosti začalo hledat ochranu u Ruska. Protiosmanské tažení cara Petra I. bylo ale v roce 1711 zatím odraženo.
18. století můžeme označit za století fanariotů. Od roku 1711 v Moldavsku a 1716 ve Valašsku nebyla už knížata volena bojary a pouze schvalována Osmany, ale už přímo jmenována Portou. Pocházela z řad Řeků, jejichž zájmy byly spjaty s tureckým režimem a kteří se nemuseli ohlížet na přání místních bojarů. Tím si Velké Porta zajistila kontrolu a měla přehled o dění v těchto knížectvích. O tom jsem psal už výše.
Fanariotské století trvalo až do roku 1821 a je charakteristické častým střídáním vládců – celkem jich v obou knížectvích za tu dobu vládlo 74. Šlo o dobu modernizace a reforem, jejichž účelem ale bylo především zajištění stále vyšších daní pro odvody do Cařihradu. Fanarioté brali svou funkci nejčastěji jako zdroj obohacení, a tak se neúměrně zvyšovalo hospodářské vytěžování Valašska a Moldavska.
18. století bylo i dobou počátků národního obrození Rumunů vycházejícího ze Sedmihradska. Tam byli rumunští rolníci stále vyloučeni z politického života, ač tvořili většinu obyvatelstva. V roce 1784 zde propuklo velké selské povstání, které bylo krutě potlačeno, ale v roce 1785 vydal císař Josef II. patent o zrušení nevolnictví. Trvalý úpadek Turecka, o kterém se začalo mluvit jako o „nemocném muži na Bosporu“, byl naopak provázen vzestupem Ruska a Habsburků.
Evropské velmoci řešily stále více problém, kdo převezme evropské državy Turků po jejich ústupu. Řada rakousko-rusko-tureckých válek vedlo v roce 1718 k připojení Banátu -dnes jihozápadní část Rumunska a v roce 1774 Bukoviny dnes severní část Moldávie k Habsburské říši. V roce 1812 získalo Rusko Besarábii - východní část Moldávie, dnes je to postsovětské Moldavsko a po další rusko-turecké válce se staly Valašsko a Moldávie ruským protektorátem, přestože oficiálně byly stále součástmi Osmanské říše.
A nyní se už blížíme k tomu nejvíce důležitému, ke zrodu nezávislého Rumunska
Národní uvědomění Rumunů v obou knížectvích i v habsburském Sedmihradsku vzrostlo v revolučním roce 1848, ale umlčela ho ozbrojená intervence Ruska, které přišlo na pomoc velmi tísněné habsburské elitě. Na nějaký čas tak skončily možné národnostní a demokratizační změny. Ve druhé polovině 19. století ale začali Rumuni směřovat k samostatnému státu. V roce 1859 se stal Alexandru Ioan Cuza knížetem jak Moldávie, tak Valašska a vytvořil tzv. Sjednocená knížectví, která byla o tři roky později přejmenována na Rumunsko.
Alexandru Ioan Cuza
Cuza si brzy znepřátelil velké vlastníky půdy, protože byl nakloněný reformám ve prospěch prostých rolníků. V roce 1866 byl proto donucen vzdát se trůnu a knížetem se stal Carol I. z německého rodu Hohenzollernů. A tento mimořádný státník stojí za pár slov
Po převratu, který proběhl ve dnech 10 a 11 února 1866 a vyhnání Alexandra Ioana uzy se Rumunsko ocitlo nad propastí chaosu a rozpadu. Přes odpor značné části obyvatel byl Karel díky podpoře francouzského císaře Napolena III., se kterým byla rodina Hohenzollernů v mimořádně dobrých vztazích a také většiny rumunských politických elit vybrán na vládce a 20. dubna 1866 byl zvolen rumunským domnitorem, což je titul odpovídající knížeti s pravomocemi vládce. Vydal se na zapřenoun vlakem do Rumunska. Na jeho hranicích ho přivítal Ion Bratianu a jelikož Rumunsko v té době nemělo žádné železnice, přesedl na vůz tažený koňmi a vyrazil do Bukurešti. Zde se mu dostalo bouřlivých ovací.
Velmi rychle po jeho příjezdu 29. června přijal parlament novou konstituci. Byl to důležitý krok na cestě Rumunska k úplné nezávislosti. Ústava dávala možnost reorganizace státu a jeho vymanění z anarchie.
Proklamace Rumunského království
Na jeho pokyn se on sám a Rumunsko účastnilo rusko-turecké války v letech 1877 až 1878, což Rumunsku přineslo velké mezinárodní uznání. Ale díky tomuto počinu se na konferenci v Berlíně Rumunsko dočkalo vyhlášení plné nezávislost na Osmanské říši. Turecko bylo donuceno postoupit Rumunsku ještě severní Dobrudžu, což byla doslova do písmene strategická oblast přiléhající k Černému moři.
Karel byl 10. května 1881 korunován králem a Rumunsko od té doby bylo královstvím, což potvrdila i změna ústavy ve stejném roce. V roce 1883 podepsal Karel I tajný pakt s Trojspolkem. Následuje kolorovaná fotografie tohoto pro Rumunsko a rumuny velmi významného muže.
Karel I. vládl Rumunsku 48 let, což je nejdéle ze všech rumunských vládců nebo králů. Na začátku své vlády vedl Rumunsko ve všech sraženích o nezávislost a po vítězství v těchto aktivitách se zapsal do rumunských dějin nesmazatelným písmem.
Rumunské „Staré“ Království - před rokem 1918
Jeho posledním úspěchem bylo obezřetné a inteligentní jednání v obou balkánských válkách. Rumunsko v první balkánské válce ani jednou nevystřelilo, ale vložilo se do poválečných sporů. Mohlo se odvolávat na územní nároky v Makedonii kvůli přítomnosti a rumunského obyvatelstva. Ale král vyhodnotil situaci tak, že ve sporu Srbska s Bulharskem nemá naději na úspěch. Do druhé války nezasáhl také- nemělo to smysl, ale intenzivně se zapojil do mírových jednání po skončení teto druhé balkánské války a požadoval za svoji předchozí neutralitu po Bulharsku odstoupení území jižní Dobrudže s důležitým dunajským přístavem Silistar. A požadovaná území byla Rumunsku odstoupena. Stalo se v roce 1913.
O rok později, kdy vypukla Velká válka, král věren svým závazkům, navzdory veřejnému mínění volajícímu po přistoupení na stranu Trojdohody, rozhodl o plnění podmínek smlouvy z roku 1883 a zahájil válečné operace proti Rusku. Jeho náhlá smrt 10. října 1914 přetrhla tyto aktivity a jeho synovec a nástupce Ferdinand I. přešel na stranu Trojdohody. Ale o tom další kapitole.
, ale napísal si to velmi kvalitne a nanajvyš objektívne spôsobom "padni, komu padni". Tvoj nazor na uctu k padlým hrdinom plne zdielam a tiež sa mi nepači pokryvenost dnešnych politrukov, ktorí formuju verejnu mienku.
