Rumunská královská armáda ve Druhé světové válce

[Pátrač]

xxxxx

RUMUNSKÁ KRÁLOVSKÁ ARMÁDA VE DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE
ÚVOD

My už víme - z prvního dílu této práce, že v září 1940 byl z Rumunska zaslán do Německa požadavek, či spíše prosba, jestli by mohlo Německo být nápomocno při reorganizaci rumunské královské armády. Prosba byla následně v Berlíně probrána ze všech stran a kladně posouzena. Na tomto základě došlo k mezivládní dohodě a na jejím základě byla vyslána německá vojenská mise, skládající se z téměř 20 000 instruktorů, školitelů, ubytovatelů a to od všech druhů vojsk a služeb. Na straně jedné tím Německo upevnilo své postavení v této zemi, ale na druhou stranu je faktem, že se začala rumunská armáda, v té době používající zastaralou výzbroj i taktiku měnit.

Tedy pěchotní výzbroj a část obrněné techniky měla v počtech a kvalitě na úrovni doby. Ale dělostřelectvo, služby a také letecké síly byly zastaralé a vyzbrojeny někdy až archaickým materiálem. Ale hlavně její taktické a operační postupy tím pádem i bojová připravenost ustrnuly na úrovní války s Maďarskem.
Nově se pod velením zkušených a velmi kvalitních instruktorů proměnila na armádu schopnou vypravit do pole až milion vojáků. Výzbroj byla z doby předválečné a doplněna na nové počty ze zabavené československé výzbroje.

Tyto zbraně pokud nebyly součástí výzbroje nově vzniklé armády Slovenského štátu zůstaly na území Protektorátu. Pro naše kulomety neměla německá armáda využití - měla své kulomety a dobré. Pušky si nechala, ale s přechodem zbrojovek v Protektorátu na výrobu německého zbrojního materiál ty, které nebyly ještě součástí německé armády, ale ležely ve skladech, odprodala dále.

Mělo to i tu výhodu, že munice byla stejná s německou, ale hlavně to byly ty zbraně, co už Rumuni používali, uměli je ovládat, a tedy nebyl problém při výcviku, servisu a bojovém použití. V roce 1940 byla Rumunská královská armáda tvořena celkem třemi polními armádami, které byly tvořeny jedenácti armádními sbory. Dále zde byly druhy vojsk a služeb, letectvo, námořnictvo a pohraniční stráž.

A my se nyní podíváme, jak Rumunská královská armáda vypadala na počátku války a jak se měnila v průběhu celé války. Omlouvám se za nesmírně složitý soubor dat, čísel a dalších šíleností.

[Pátrač]

Voják rumunské královské horské pěchoty

Kapitola první: RUMUNSKÁ KRÁLOVSKÁ PĚCHOTA VE VŠECH PODOBÁCH

Jako první probereme královnu bojiště dle starého nazírání války, pěchotu a to Rumunskou královskou pěchotu.

Část první: PĚCHOTNÍ SVAZKY

Rumunská královská armáda měla ve své sestavě v průběhu války tyto pěchotní svazky:

A/ na počátku války měla rumunská armáda devatenáct pěších divizí, číslované 1. až 11., 13.,15., 18. až 21. pěší divize každá se:
- třemi pěšími pluky, ty se třemi prapory, třemi rotami, četami a družstvy. Každý pluk měl protitankovou rotu se 6 kusy protitankových kanónů ráže 47 mm, a rotu doprovodných zbraní s minomety ráže 80 mm 8 kusů a těžkými kulomety opět to bylo 8 kusů.
- plukem jízdního dělostřelectva,
- průzkumným praporem,
- spojovacími, ženijními a týlovými jednotkami.
V průběhu války se počet dělostřeleckých pluků zvýšil na dva. Jedna pěší divize byla zřízena v roce 1943, nesla označení 24. pěší divize. Divize číslo 12.,16 a 17. divize byly zrušeny poté, co byly ztraceny v roce 1940 jejich doplňovací regiony. Divize zde popsané měly tabulkový stav 17 500vojáků.
1.,4.,5.,7.,13.,14.,20., a 24. pěší divize byly zrušeny v roce 1944. Ostatní potom většinou byly v boji až do konce války v Evropě.


Rumunský pěšák po boji o sovětské město Oděsa

B/ V průběhu roku 1941 bylo vytvořeno několik rezervních divizí: 25., 27., 30., 31., 32. a 35. Měli stejnou organizaci jako normální pěší divize, ale byly vytvořeny z nedávno mobilizovaných pluků s čísly 41. - 81., 111. a 112., které byly vybaveny staršími zbraněmi.

Tyto pluky byly tvořeny 3 prapory (každý prapor 3 roty, rota tři čety a a četa tři družstva) a každý pluk měl rotu doprovodných zbraní s četou minometů ráže 82 mm, četou kanónů ráže 37 mm - 6 kusů a četou kanónů ráže 47 mm - 6 kusů. Na úrovni praporu byla rota těžkých zbraní s kulometnou četou – 8 těžkých kulometů a minometnou četou se 6 minomety ráže 60 mm.

Na počátku války je zřejmé, že pěchota byla kvalitně vystrojena i vyzbrojena moderními pěchotními zbraněmi. Hlavním problémem bylo dělostřelectvo. Rumunský pěší divize měla jen polovinu palebné síly německé pěší divize a byla srovnatelná se střeleckou divizí Rudé armády. Poměrně velkou slabinou byl nedostatek mobility. Většina materiálu a těžké výzbroje závisela na koňské trakci.

Rumunská pěchota byla vybavena po celou válku velkým počtem minometů.
rotní minomet 50mm Brandt vzor 1937
rotní minomet 60mm Brandt vzor 193, zde ho máme:


praporní minomet 82 mm Brandt vzor 1927/1931
praporní minomet 82 mm Brandt, vzor 1939, obrázek této velmi dobré zbraně následuje


plukovní minomet 120 mm Resita, vzor 1942. Byl to okopírovaný velmi kvalitní kořistní minomet sovětského původu.

Zde ho máme v palebném postavení, všimněte si velikosti miny.

Po operacích roku 1941, byly během zimy pěší divize v Rumunsku a před Dněprem (5., 6., 7., 9., 11., 13., 14. a 15. pěší divize) plně vybaveny a reorganizovány. Divize, které byly v první linii (1., 2., 4., 10., 18., 19. a 20. pěší divize), tedy v dotyku s nepřítelem byly reorganizovány jen částečně a jejich bojový potenciál klesl. Vše mělo být napraveno po bojích kolem Rostova na Donu, ale už se nestalo.


Rumunský lehký kulomet s obsluhou v boji u Stalingradu

Na jaře roku 1942 pěší pluk dostal do sestavy průzkumnou rotu. Počet pěších praporů byl snížen Celkový počet praporů byl snížen ze 3 na 2, ale četa byl zvětšena ze 3 družstev po deseti mužích na 4 družstva opět s deseti muži. Přitom každá družstvo mělo jeden lehký kulomet a jeden minomet ráže 60 mm. Rota těžkých zbraní praporu byla reorganizována do 4 kulometných čet, každá se 4 těžkými kulomety a jedné minometné čety s 4 minomety ráže 82 mm.
Rota těžkých zbraní pluku byla také reorganizována. Měla 3 čety kanónů ráže 37 mm po 6 kusech a jednu četu kanónů ráže 47 mm u zbraní také se šesti kusy. Nově byla zřízena těžká minometná rota se třemi palebnými četami po 2 kusech minometů ráže 120 mm. V říjnu 1942, v době hlavního náporu na Stalingrad byly pěší divize na předním okraji posíleny celkově o tři baterie kanónů ráže 75 mm po 6 kusech. Po této reorganizaci stav vojáků pěší divize klesl na 13 500 mužů, ale měla větší palebnou sílu.

Vzhledem k nedostatku výzbroje se k některým součástem zavedla kořistní výzbroj. U pěchoty pušky 7,62 mm Mosin Nagant modelu 1891/30, jejichž modifikovaná verze se stala standardní odstřelovací zbraní rumunské armády. Velitelů čet a všeobecně průzkumníci začali používat, z vlastního podnětu, sovětské samopaly.

Bitva u Stalingradu byla pro rumunskou armádu katastrofou. Ztráty u mužů a materiálu byly obrovské. Prakticky všechny divize byly pod hranicí bojového použití a byla nutná rychlá náprava.


Rumunští pěšáci bojují v ulicích Nalčiku

V březnu 1943, z vojáků, kteří přežili ze zničených 7. a 11. pěší divize, byla vytvořena 24. pěší divize. Vojáci z pevnostních divizí byli použiti k obnově zničených 5., 15., 9. a 6. pěší divize. V červenci a srpnu 1943, 1., 2., 11., 14. a 20. pěší divize byla reorganizována doplňky vojáků z Rumunska. V září 1943 se podařilo uvést do plné bojové pohotovosti 7. a 13. pěší divizi za cenu snížení počtu pěších praporů v plucích u divizí rozmístěných v Rumunsku.


Rumunská pěchota v bojích Krymu - evakuace se blíží.

Od října 1943 došlo k výraznému posílení pěchotních divizí, kdy se součástí každého pěšího praporu stala rota těžkých zbraní, kde bylo soustředěno: kulometná četa se 3 družstvy s celkem 12 kusy těžkých kulometů, protiletadlová četa s 8 malorážovými protiletadlovými rychlopaly a protitanková četa se 3 kanóny. Ale kulomety už byly německé MG-34 a MG-42. Jako poslední část zde byla tankoborná rota s 18 tankoborníky vybavenými německými Pazerfausty. Na každého vycvičeného střelce z této zbraně připadal pomocník - nosič střeliva a pozorovatel a jeden střelec ze samopalu, který ty dva kryl. Díky tomu i rumunské pěší jednotky byly schopné tvrdého odporu při boji se sovětskými tankovými silami.


Rumunská obsluha kulometu MG-42 za bojů v Maďarsku

Na konci roku 1943 se v Rumunsku nacházelo 19 výcvikových divizí vytvářených z čerstvých rekrutů. Tyto divize měly 6 výcvikových praporů, 4 kusy houfnic ráže 75 mm, 2 kusy 100 mm houfnic, 2 kusy kanónů ráže 47 mm a 2 až 4 kusy rychlopalných PL kanónů ráže 20 mm. Ty to divize měly být doplňovacími tělesy divizí v poli. Ale královský převrat ze dne 23. srpna 1944 vše změnil a některé z nich byly použity k boji proti Wehrmachtu.


Obsluha těžkého kulometu bojuje na Kubáni, léto 1943

Následně dle protokolu o příměří se rumunská armáda se začala připravovat k boji proti německé a maďarské armádě. V prvním pořadí to bylo12 oslabených pěších divizí, což bylo zoufale málo. Zrušené a v boji vyčerpané výcvikoví divize byly použity na doplnění prvosledových svazků a nakonec se podařilo do boje uvést 19 divizí. V bojích o Československo jich pokračovalo plných 15. Po jednáních v roce 1945 v Československu, bylo jich tam 15 rumunské divize bojující proti Němcům. Rumunská armáda tak na konci války byla jen poloviční proti nejvyššímu stavu z válečných let po boku Osy.

C/ gardovou divizi, která měla tři gardové pěší pluky, dva gardové dělostřelecké pluky, průzkumný prapor, spojovací, ženijní a týlové jednotky.

D/ 1. gardovou pěší brigádu, na jejímž základě byla v roce 1942 zřízena 2. gardová divize, která byla zrušena v roce 1943. Její pluky, ale byl tvořeny pohraničníky. Tedy pohraniční pěchotou.

E/ 1. pohraniční divizi, tvořenou třemi pohraničními pěšími pluky, plukem dělostřelectva a týlovými jednotkami. Byla zrušena v roce 1943 - budeme se jí věnovat dále.
Výzbroj protitankových dělostřeleckých baterií pěchotních útvarů
protitankový kanón 25mm Puteaux vzor 1937
protitankový kanón 37mm Bofors vzor 1936, obrázek z výcviku následuje


protitankový kanón 47mm Breda vzor 1935, obrázek následuje


protitankový kanón 47mm Bohler vzor 1935
protitankový kanón 47mm Schneider vzor 1936, obrázek z bojového nasazení následuje:


protitankový kanón 50mm Pak 38 vzor 1938
protitankový kanón 75mm Pak 97/38 vzor 1897/38
protitankový kanón 75mm Pak 40 vzor 1940, obrázek velmi ydařené protitankové zbraně následuje:


protitankový kanón 75mm DT-UDR 26 vzor 1943, vlastní výroba byla to velmi vydařená zbraň univerzálního použití a tedy i jako protitanková.
protitankový kanón 45mm M 32 vzor 1932, kořství kanón sovětského původu.

Podle protokolu o příměří mezi Rumunskou královskou armádou a Rudou armádou ze srpna 1944, se Rumuni obrátili proti dosavadním spojencům. Toho se s velkými obtížemi zhostili s odhodláním a velkou srdnatostí. Bojovali proti Němcům i Maďarům v Maďarsku a potom v Československu. Jenže naprosté vyčerpání lidských rezerv a požadavek velení Rudé armády na snížení počtů rumunské královské armády vedl k tomu, že početní stavy rumunské armády byly sotva poloviční.

Armáda bojovala, ale pomalu neměla s čím. Dodávky z Německa ustaly, domácí průmysl byl okupován a musel pracovat ve prospěch Rudé armády a začala postupná degradace. Motorizace postupně upadala a i motorizované síly postupně přecházeli k hipomobilní trakci.

A když sovětské politické vedení odmítlo propustit rumunské válečné zajatce, nebylo i to, co z armády zbylo, čím doplňovat. A tak se zdrojem doplnění staly pouze rozpuštěné divize a brigády.

Prudce klesla palebná síly. Divize měly už jen jeden dělostřelecký pluk. A i ten byl stínem minulosti. Měl 36 palebných prostředků. Jeden oddíl měl protitankové kaňony ráže 75 mm – 12 kusů. Druhý oddíl měl kanony ráže 100 mm – 12 kusů a třetí už jen minomety ráze 120 mm, také 12 kusů. To vedlo ke zbytečným ztrátám pěchoty, která najednou neměla dostatečnou podporu těžkých zbraní a to ani v obraně ani v útoku.

Narazil jsem i na informaci o zavedení protitankových pušek do rumunské pěchoty.

xxxxx
Mělo jít o tuto zbraň a zde je důkaz - rumunský tankoborník s touto zbraní

Část druhá: HORSKÉ SVAZKY

Jednotky horských válečníků, nazývané v rumunské armádě jako horští myslivci byly vytvořeny v roce 1916 a od počátku šlo o elitní složku rumunské pěchoty. Dne 22. června 1941 bylo k dispozici 24 horských praporů s čísly 1 až 24. Prvních 16 bylo v plných počtech a v kompletní bojové pohotovosti, dobře vycvičené a vyzbrojené. Zbytek - osm praporů bylo po mobilizaci a tedy v nižší kvalitě. Většina těchto praporů byla od 4. horské brigády a ta díky bojové činnosti už nikdy nedosáhla kvality ostatních tří brigád.

Horská brigáda měla následující strukturu: 6 horských praporů, jeden horský dělostřelecký pluk se dvěma, někdy třemi dělostřeleckými oddíly. Jeden nebo dva oddíly byly vyzbrojeny horskými kanóny ráže 75 nebo 76,2 mm a jeden oddíl potom měl ve výzbroji horské houfnice ráže 100 mm. Poslední nosnou jednotkou byl horský ženijní prapor.

Prapor měl 3 horské pěší rot, každá rota 3 čety a každá četa 3 družstva. Praporní rota těžkých zbraní měla tři kulometné čety s celkově 12 těžkými kulomety a jedné minometné čety se 4 minomety ráže 82 mm. Horská pěší četa měla jeden minomet ráže 960 mm a každé družstvo jeden lehký kulomet.
Jako příklad organizace uvedu 1. horskou brigádu. Ta měla v sestavě.
1. horský pluk s 2., 3. a 23. horským praporem
2. horský pluk s 1., 4. a 24. horským praporem
1 horský dělostřelecký pluk s 1. horským kanónovým oddílem a 2. horským houfnicovým oddílem
2. horský ženijní prapor


Důstojnický sbor 3. horského praporu 1. horského pluku 1. horské brigády

Dne 22. června 1941 brigáda měla 383 důstojníků, 319 poddůstojníků a 11,628 vojáků. Byli vybaveny 10 069 kusy pušek, 331 kusem ZB-30, 90 kusy těžkých kulometů, 80 kusy minometů a 27 kusy dělostřeleckých zbraní. Pro přepravu měla 4 774 koní, 624 koňských povozů a 116 motorových vozidel.
Brigáda se účastnila bojů nepřetržitě 8 měsíců od začátku války proti SSSR. Dne 15. března 1942 byla transformována na 1. horskou divizi. Složení se nezměnilo, jen jméno a počty. Toto přejmenování potkalo i zbývající horské brigády. Byla těžce poškozena boji na frontě proti SSSR.

Pokračovala s novým jménem v bojích. Po obratu na frontě uvízla na Krymu. Odtud byla evakuována po moři ze Sevastopolu. Podařilo se evakuovat 6 031 vojáků za cenu obětování 1., 3. a 4. horkého praporu, 174. horské baterie a těžké minometné roty, které držely předmostí do ukončení evakuace. Nakonec bojovala proti Němcům a Maďarům v Sedmihradsku a k 18. listopadu 1944 byla stažena do mateřských posádek a zrušena na pokyn spojenecké ozbrojovací komise.


Horská pěchota v boji - minomety ráže 60 mm

Stejně jako kavalérie a gardové divize, horské jednotky mají vyšší úroveň vzdělání a odbornosti, než běžná. Vysoký stupeň samostatnosti a iniciativy zde byl vyžadován od velitele družstva nahoru a předpokládalo se, že už velitel roty je schopen sám plně řídit boj své jednotky bez opory velení praporu.
Tyto jednotky byly skvělé v boji v horách nebo lesích, ale v otevřené krajině díky slabému dělostřelectvu a celkově lehčí výzbroji byly velmi zranitelné. Královský horský sbor měl navíc ve své sestavě i prapor oprav výstroje a výzbroje, pancéřový vlka a velkou polní nemocnici.

Na začátku války Královský horský sbor tvořily 1., 2. a 4. horské brigády. 3. horská brigáda byla umístěná na hranici s Maďarskem. Na konci roku 1941 byla 2. horská brigáda přemístěna zpět do Rumunska a 1. a 4. horská brigáda zůstaly na Krymu. Během zimy, byla část jednotek 3. horské brigády přeměněna na lyžařské jednotky a vznikl samostatná

Lyžařská skupina

Konkrétně to byly 5. a 6. horské prapor a z nich se staly 25. a 26. lyžařský prapor. Skupina také měla spojovací četu, ženijní četu, průzkumnou četu, protiletadlovou četu s 4 kusy rychlopalů ráže 20 mm a protitankovou četu se 6 kanóny ráže 47 mm. Hlavní palebnou podporu poskytoval dělostřelecký oddíl se 12 kusy horských houfnic ráže 75 mm. Při přepravě skupina používal 60 oslů, 60 saní a 6 nákladních automobilů.
V lednu 1942 byla Lyžařská Skupina poslána na Krym a podřízena 1. horské brigádě. Ale následně přešla do přímé podřízenosti německé 11. armády a nasazena v bojích kolem Izjumu.


Rumunští lyžaři - klon horské pěchoty

Během stejného období byly 2. a 3. horské brigády kompletně přezbrojeny. Starou dělostřeleckou výzbroj ještě prvoválečného původu nahradily moderní německé zbraně.

1. a 4. Horské brigáda, které byly nasazeny jako normální pěchota, dostaly polní děla. A protože se účastnily obléhání Sevastopolu, byly posíleny každá z nich dvěma dělostřeleckými oddíly s houfnicemi ráže 100 mm. Během zimy 1942/1943 byla 1. horská divize také přezbrojena modernizován. 4. horská divize se toho už nedočkala, a až do svého zrušení v roce 1944 zůstala se starou výzbrojí.

Dne 15. března 1942, se politickým rozhodnutím z horských brigád staly horké divize, aby se ukázal plně příspěvek rumunské královské armády válečnému úsilí OSY. V červenci 1942, byly 2. a 3. horská divize poslány na frontu a účastnil se kampaně na Kavkaze a Kubáň.

Po bitvě u Stalingradu, byla 18. pěší divize transformována 18. horské divize. Její pluky byly přejmenovány na horské 18., 90. a 92. horský pěší pluk a prapory obdržela nová čísla 27.- 35. horský pěší prapor .

1., 2. a 3. horské divize, byly opětovně nasazeny na Krymu a 4. horská divize byla spojená s 24. pěší divizí a vytvořila jakýsi konglomerát 4 / 24. pěší divize. Dne 1. června 1944 pěší divize 4 / 24. byl transformován do 4. horské divize.


Vojáci horské pěchoty přebírají z rukou německého důstojníka vyznamenání za boje na Kavkaze

V květnu 1944 se za cenu velkého úsilí podařilo z Krymu evakuovat pouhých 60 % sil horských jednotek. Z nich byly vytvořeny 101., 102., 103. a 104. horská brigáda každá jen se 4 horskými prapory, jednou minometná rota s 8 minomety 120 mm, dvěma horskými dělostřeleckými oddíly, kdy jeden měl 8 horských houfnic ráže 75 mm a druhá měl 4 horské houfnice ráže 100 a četu se dvěma rychlopalnými kanony ráže 20 mm.


Voják horské pěchoty vyzbrojený samopalem Berreta

1. a 3. horské divize byly nasazeny na hranici s Maďarskem. Nedostatek rezerv horských vojsk – neexistovaly záložní formace - znamenalo, že všechny náhrady přišly z pohraničních jednotek a dokonce četnictva. Proto se kvalita horských jednotek snížila, ale stále to bylo lepší než u řadové pěchoty.
Po 23. srpna 1944, se 101. a 102. horské brigádě a celé a 4. horské divizi se podařilo uniknout zajetí Rudou armádou. Bohužel 103. a 104. horské brigády takové štěstí neměly. Po pokusech velení Rudé armády z nich udělat 103. horkou divizi pod jejím přímým velením, které selhaly pro neochotu vojáků těchto hrdých svazků se podřídit komunistům, byla zrušena.

2. a 3. horské divize se účastnil bojů v Sedmihradsku a potom v Maďarsku. 1. a 4. horská divize byly rozpuštěny v listopadu 1944 a 18. horská divize byla opět transformován do 18. pěší divize.

Část třetí: SVAZKY ZVLÁŠTNÍHO URČENÍ – pevnostní a strážní

A/ PEVNOSTNÍ SVAZKY:

Do tohoto souboru patří 3. pevnostní brigády a jedna pevnostní divize. Nevím jestli tyto názvy odpovídají skutečnosti, podle charakteru jejich nasazení bych je pojmenoval buď jako obléhací nebo svazky pro obranu pobřeží.
1. pevnostní brigáda složená z 1 a 2. pevnostního pluku, 1. dělostřeleckého pevnostního pluku a 1. těžkého pevnostního dělostřeleckého pluku. Vznikla 19. října 1941 a měla za úkol střežit pobřeží okolo Oděsy. Dne 20. února 1942 byla reorganizována na 1. pevnostní divizi.

Tato divize byla tvořena 1 a 2. pevnostním plukem, 1. dělostřeleckým pevnostním plukem od zaniklé 1. pevnostní brigády. Dále zde byl 67. pěší pevnostní pluk a 4. pevnostní dělostřelecký pluk. I zde byl hlavní úkol střežit pobřeží okolo Oděsy a ústí řeky Dněstr. Dne 1. května byla divize rozpuštěna sloučena se zbytky 6. pěší divize zničené u Stalingradu.

2. pevnostní brigáda byla tvořena třemi pevnostními pluky – 28., 53. a 68, a 4. plukem pevnostního dělostřelectva. Její úkol byl zajištění klidu v celé oblasti Tirspolu. Dne 20. února 1942 byla přeměněna na Strážní či zajišťovací divizi číslo 2

3. pevnostní brigáda vznikla na základě oddělení od 2. pevnostní brigády. Měla sestavě 1., 2. a 4. pevnostní pěší pluk a 4. pevnostní pluk těžkého dělostřelectva. Její úkol byl obléhání Oděsy a po jejím pádu byla dne 19. října rozpuštěna.

B/ STRÁŽNÍ SVAZKY:

1. strážní divize vznikla 20. února 1942 a byla tvořena:
-72. pěším plukem, se 480., 490., a 720. pěším praporem
- 11., 12. a 13. strážním praporem
- 2. dělostřeleckým oddílem 55. dělostřeleckého pluku.

Střežila oblast Mogilev, Tulcin, Jugastru a Rabnita. V květnu 1943 byla rozpuštěna použita na znovupostavení 5. pěší divize zničené u Stalingradu.

2. strážní divize vznikla 20. února 1942 na základě 2. pevnostní brigády. Byla tvořena:
- 28. a 53. pevnostním plukem a
- 36. plukem těžkého pevnostního dělostřelectva.

Střežila oblast Očakov, Berezovka a Mariekov. Byla rozpuštěna v květnu 1943 a použita k znovupostavení 15. pěší divize, která byla téměř zničena u Stalingradu.

3. strážní divize vznikla 20 února 1942. Byla tvořena těmito silami
- 78. pěším plukem se 460., 730. a 780. pěším praporem
- 14., 15. a 16. strážním praporem
- 1dělostřeleckým oddílem 55. dělostřeleckého pluku.

Střežila oblast Golta, Tiraspol, Ananiev. V květnu 1943 byla rozpuštěna a použita k znovupostavení 9. pěší divize, která utrpěla velké ztráty u Stalingradu.

c/ RUMUNSKÁ KRÁLOVSKÁ POHRANIČNÍ PĚCHOTA - POHRANIČNÍ STRÁŽ

Na začátku roku 1941 byl sbor rumunské královské pohraniční stráže tvořen osmi pluky pohraniční stráže s čísly 1. až 8. Tento sbor byl do čtyř brigád s čísly 1. až 4. rozmístěných na hranicích a oddělení pohraniční říční služby, která disponovala:
- sedmi hlídkovými čluny,
- jedním přepravním člunem,
- jedním cvičným člunem
- jednou ubytovací lodí. Oddělení bylo dislokováno v Braile na Dunaji.

Uvedené pohraniční pluky byly rozmístěny v následujících oblastech:
1. pluk pohraniční stráže - Bukurešť a 2. pluk pohraniční stráže – Cernavoda, oba pro bulharské hranice
4. pluk pohraniční stráže – Deva a 7. pluk pohraniční stráže – Sibiu, oba pro maďarské hranice
3., 5., 6. a 8. pluk pohraniční stráže na hranici se Sovětským svazem
Existence brigád je dána, ale pluky fungovali s velkou autonomií a stejně tak fungovaly jejich nižší jednotky. V některých aspektech byly úkolovány státní správou v oblasti svého přímého působení.


Rumunská královská pohraniční pěchota

Pluk pohraniční stráže byl organizován jinak než pěchota. Měl tři prapory pohraniční stráže, z toho jeden pouze náhradní a výcvikový. Každý prapor byl tvořen dvěma rotami pohraniční stráže a rotou těžkých zbraní. Součástí každého pluku byla i jezdecká jednotka.

Se zahájením válečných aktivit proti Sovětskému svazu byly 1., 2. a 5. pluk pohraniční stráže dány pod jedno velení a vznikla divize pohraniční stráže. Aby měla alespoň nějakou palebnou sílu, byl jí přidělen dělostřelecký pluk složený ze dvou oddílů. Jeden oddíl měl 12 kusů kanónů ráže 75 mm a druhý měl stejný počet 100 mm houfnic. Celková síla vojáků v divizi byla okolo 10 000, což bylo oproti běžné pěší divizi jen asi 65%. I vybavení těžkou výzbrojí bylo slabé.
Zajímavé je, že hraničáři používali ještě staré rakousko – uherské pušky Mannlicher ráže 8mm vzory 893 a 1895 a těžké kulomety Schwarzlose stejné ráže. Ale na druhou stranu to, že tito vojáci sloužili o rok déle než běžná pěchota, a to že se pohybovali v náročném terénu, vedlo k tomu, že byli velmi otužilí, houževnatí a většinou byli skvělí střelci. Co se týká schopnosti jednat samostatně v malých i větších skupinách, byla také vysoko nad schopnosti běžné pěchoty. Při bojovém nasazení tato divize prokázala skvělou bojovou způsobilost.


Hraničářský důstojník

Tvrdý odpor Rudé armády na jihozápadním směru – z pohledu právě Rudé armády vedl k tomu, že divize byla v bojích velmi vyčerpána. Jelikož její ztráty na padlých a raněných dosáhly cca 8 600 lidí, je zřejmé, že byla průběžně doplňována z ostatních pohraničních pluků včetně důstojníků. Divize pohraniční stráže byla stažena z první linie v září 1941 a na území Rumunska se vrátila 20. října 1941. Následně pokračovala v pohraniční službě.


Hraničáři po bojích u Oděsy v roce 1941

V létě roku 1942, na základě vzniku nepokojů na hranicích s Maďarskem – jinak tedy se spojencem v OSE, byly zřízeny čtyři regionální prapory pohraniční stráže označené jmény "Bihor", "Vrancea", "Neamt" a "Bucovina", tedy po regionech kde působily, a odkud se rekrutovalo jejich mužstvo. Pohled na mapu ukáže, že byly určeny pro službu na hranicích právě s Maďarskem. Každý z nich měl 28 důstojníků – s výjimkou velitele to byli záložníci, 34 poddůstojníků a 709 vojáků. Většinou to byli starší občané. Prapory byly vybaveny puškami, 12 těžkými kulomety, 24 lehkými kulomety, 6 protitankovými puškami a 12 minomety. Bohužel těžší výzbroj zhusta zůstala jen na papíře. Ve skutečnosti většina z těžších zbraní chyběla. Výcvik a školení probíhaly v o sobotách a nedělích, vždy 6 hodin.

V roce 1943, se počet těchto praporů se zvýšil na devět, vytvořením praporů "Aries", "Somes", "Cluj", "Codru" a "Cris", podle stejného zadání. Tyto prapory byly rozděleny do dvou skupin podle geografických kritérií:

"Aries", "Somes", "Cluj", "Codru" a "Bihor" vytvořily Transylvánskou skupinu

"Vrancea", "Neamt" a "Bucovina" vytvořily Moldavskou skupinu.

Některé části praporu "Bucovina" se staly v roce 1944 prvními protisovětskými partyzány po okupaci Bukoviny Rudou armádou na počátku roku. Hlavní přínos těchto skupin byl ale v tom, že když došlo ke královskému převratu, tyto prapory úporným odporem výrazně zpomalily přísun záloh maďarské a německé armádě na území Karpat v Rumunsku. To umožnilo převážné části pravidelného rumunské armády a určeným formacím Rudé armády touto částí Karpat projít bez vážných ztrát.

V době od dubna 1942 do března 1943, se pluky pohraniční stráže staly základen pro vytvoření 2. gardové pěší divize. Jednalo se o 2., 3. a 4. pluky pohraniční stráže. Divize nikdy nebyla dokompletována, nikdy tedy nebyla v bojové akci. Byla rozpuštěna a použita na doplnění ztrát pěších a horských divizí po debaklu u Stalingradu. I to ukazuje na kvalitu těchto pohraničníků, mohli nahradit i ztráty v horské pěchotě.


Pohraničníci jako součást horské pěchoty

Dne 1. května 1943, byla divize pohraniční stráže také rozpuštěna, a její vojáci byli používáni k reorganizování 4. pěší divize, která byla téměř vybita u Stalingradu. 5. pluk pohraniční stráže byl rozpuštěn ve 21. pěším plukem, 1. pluk pohraniční stráže byl rozpuštěn ve 20. pěším pluku, 2. pluk pohraniční stráže hraniční zmizel v 5. pěším pluku a 2. dělostřelecký pluk pohraniční stráže doplnil 2. a 10. dělostřelecký pluk. Na druhou stranu ale vznikly další dva pluky pohraniční stráže: 9. - oblast Temešvár a 10. - oblast Brasov. Tyto pluky nakonec vytvořily novou 5. brigádu pohraniční stráže brigády.

Na jaře roku 1944, byl zbývající 1. dělostřelecký oddíl pohraniční stráže do podoby protitankového pluku, a stal se teprve druhou jednotkou tohoto typu, které byla vyzbrojena skvělými rumunskými kanony ráže 75 mm systému Resita. Předpokládalo se, že bude působit jako samostatný protitankový útvar. Později celý pluk bojoval až do konce války v Maďarsku a Československu.

Po 23. srpnu 1944, se vojáci pohraniční stráže se podíleli na bojích s německým a maďarským nepřítelem na západních hranicích, a tím zpomalili jejich postup. Po obsazení části Sedmihradska, kterou II. vídeňská arbitráž nařídila vydat Maďarsku, byl celý sbor pohraniční stráže výrazně početně ponížen. Mělo to počátek v protokolu o příměří mezi Rumunským královstvím a Spojenci. 4., 6. a 7. pluk pohraniční stráže byly rozpuštěny v říjnu 1944. Téměř půl roku později, na jaře 1945, potkal 2., 3. a 5. pluk pohraniční stráže stejný osud. Části rozpuštěných pluků pohraničníků byly opět použity k doplnění vyčerpaných divizí na frontě, zejména 2. a 3. horské divize.

Velitelství sboru pohraniční stráže bylo přejmenováno na Velitelství pohraniční stráže a jeho vojsko bylo sníženo na pouhé 4 pluky pohraniční stráže tedy původní 1., 8., 9. a 10. a Námořní velitelství pobřežní obrany. Nakonec šlo o pouhých cca 12 000 pohraničníků – vojáků. Dne 12. června 1947, byla pohraniční stráž převedena do působnosti Ministerstva vnitra a tím natrvalo opustila řady armády.

D/ VÝSADKÁŘI

První iniciativa pro vytvoření vzdušně výsadkové jednotky se zrodil současně na samotném generálním štábu a u letectva. A to v září 1940. V následujícím roce, náčelník generálního štábu Alexandru Ioanitiu, znovu navrhl vytvoření takovéto jednotky. A tak, dne 10. června 1941 byla vytvořen první rumunská výsadková rota. Všichni rekruti byli dobrovolníci, mladší 28 let a museli mluvit alespoň jedním z těchto jazyků: ruština, maďarština, bulharština a polština. Rota obdržela číslo 8. a zmizela v organizaci balonových jednotek.


Rumunský výsadkář se samopalem MP-40 v létě roku 1944

Druhá, tedy 9. výsadková rota byla založena v roce 1942 a třetí, tedy 10. výsadková rota těžkých zbraní v roce 1943. Tyto skupiny spolu nakonec vytvořily 4. výsadkový prapor.


Vojáci 4. výsadkového praporu Rumunské královské armády

Výsadkáři byli vyzbrojeni československými puškami vz. 24, lehkými kulomety ZB vzor 30. Samopalné čety byly vyzbrojeny samopaly 7,65 mm Mauser vz. 1932. Padáky byly vyrobeny v Rumunsku, na základě licence od Irving Air Chute Ltd. V roce 1943 se jim dostalo více moderního vybavení, dovezeného z Německa: Výsadkové helmy, samopaly MP 40 samopaly, který se tak staly hlavní výsadkářskou zbraní. Dvě výsadkové roty 8. a 9. měl identickou organizační strukturu:

3 střelecké puškové/ samopalné čety,
1 kulometnou četu s kulomety ZB vzor 30
1 minometnou četu
1 údernou četu s plamenomety.


Německý plamenomet Flammenwerfer vzor 41

1 průzkumnou na motocyklech.
Rota těžkých zbraní byla vybavena minomety ráže 82 mm a protitankovými děly ráže 47 mm a osobními zbraněmi.


Rumunská obsluha minometu ráže 82 mm

Výsadkáři měli být na místo výsadku přepravováni 105. a 107. dopravní letkou s letouny Ju 52 a těžká technika potom silami 109. dopravní letky na kluzácích DFS 230 kluzáků vlečených letouny IAR 39s.


Výsadkáři při slavnostní přehlídce před Ionem Antonescem

V říjnu 1943 bylo k dispozici pouhých 215 kompletně vycvičené jednotky. A jak už to bývá, z ničeho nic maršál Antonescu vydal rozkaz k transformaci praporu do pluku, která by měl 2,877 vojáků.


Rumunští výsadkáři před bojovým nasazením.

Dne 23. srpna 1944, bylo k dispozici 861 bojovými plně vycvičených vojáků a byli nasazeni do bojů v oblasti Baneasa a Otopeni. Jejich protivníky byly elitní německé výsadkové jednotky. V únoru 1945bylo výsadkové vojsko rumunské královské armády na základě požadavku Sovětského svazu rozpuštěno.

[Pátrač]

Kapitola druhá: RUMUNSKÉ KRÁLOVSKÉ LETECTVO


Rumunský kurýrní a průzkumný letounek Fleet F-10G

Dne 22. června 1941, byla veškerá ofenzivní síla Aeronautica Regala Romana, tedy po našem Rumunského královského letectva soustředěna, v Bojové vzdušné skupině. Byla vytvořena ze čtyř flotil:

1. Bombardovací flotila, která měla v sestavě:
1. Bombardovací skupinu se 71. a 72. bombardovací letkou na strojích SM-79 B
4. Bombardovací skupina se 76. a 77. bombardovací letkou na strojích P-37 B)
5. Bombardovací skupina se 78., 79. a 80. bombardovací letkou na strojích He-111H3

2. Bombardovací flotila, která měla toto složení:
2. Bombardovací skupina se 74. a 75. bombardovací letkou na strojích Potez 633B2
82. Bombardovací letka na strojích MB-210
18. lehká bombardovací letka na strojích IAR-37
xxxxx
Bombardovací letouny Savoia Marchetti SM-79 a Potez 543

2. Průzkumná flotila s 11., 12., 13. pozorovací letkou na strojích IAR-38 a 14. pozorovací letkou na strojích IAR-39

Rumunské průzkumné letouny IAR-39

1. Stíhací flotila v tomto složení:
5. stíhací skupina: 51. a 52. stíhací letka na strojích He-112B
7. stíhací skupina: 56., 57. a 58. stíhací letka na strojích Bf-109E
8. stíhací skupina: 41., 59. a 60. stíhací letka na strojích IAR-80A


Stíhací letoun rumunského královského letectva Heinkel - 112Bi

1. Letka dálkového leteckého průzkumu na strojích Bristol Blenheim Mk. I

Rumunský dálkový průzkumný letoun Bristol Blenheim Mk.1

Bojová vzdušná skupina měla k 22. červnu 1941 253 letadel, z tohoto počtu jih operačního nasazení bylo schopných 203 kusů.
Jejich úkolem bylo získat leteckou převahu nad Besarabií a severní Bukovinou a následně podporovat bojové úsilí 4. rumunské armády. Po obsazení Besarabie potom skupina podporovaly obléhací vojska kolem Oděsy.

Letectvo 3. armády:
4. letka dálkového leteckého průzkumu, na Bristol Blenheim Mk. I
19., 20. a 21. průzkumná letka na IAR-39
115. kurýrní letka na letounech Fleet 10G

Letectvo 4. armády:
3. letka dálkového leteckého průzkumu, na Bristol Blenheim Mk. I
17., 22. průzkumná letka na IAR-39
114. kurýrní letka na letounech Fleet 10G

Jako unikum lze považovat fakt, že i 1. pancéřová divize v sestavě letectvo představované 15. průzkumnou letkou na letounech IAR-39.

Za frontovou linií a na území Rumunska byla obloha rozdělena na dvě oblasti:

2. Vzdušná oblast:
3. stíhací skupina: 43., 44. a 45. stíhací letka, vyzbrojena letouny P.11f
4. stíhací skupina: 46., 49. a 50. stíhací letka, vyzbrojena letouny P.11f
112. spojovací letka, letouny Fleet 10G

3. Vzdušná oblast:
6. stíhací skupina: 61. a 62. stíhací letka, vyzbrojena letouny P.24 E
113. spojovací letka, letouny Fleet 10G
V oblasti Dobrudža byly rozmístěny tyto vzdušné námořní síly:
101. hydroplánová letka vybavena letouny Cant Z 501
102. hydroplánová letka vybavena letouny SM 62 B a SM 55

xxxxx
Rumunské hydroplány Savoia Marchetti SM-62 a CANT Z 501

16. průzkumná letka s letouny IAR-39

53. stíhací letka na letounech Hawker Hurricane Mk. I

Rumunský stíhací letoun Hawker Hurricane MK.1

Počáteční období války způsobilo polnímu letectvo velké ztráty.

5. stíhací skupina byla snížena na jednu letku, a to 51. Aby měla plný stav, byla odzbrojena 52. stíhací letka a její personál byl převelen k 42. stíhací letce, obdržela nová letadla IAR-80As.

Aby se posílily řady rumunských stíhacích leteckých sil u Oděsy, byly sem převeleny 4. a 6. stíhací skupina z Rumunska a nasazeny do první linie. Několik střemhlavých bombardérů IAR-81 bylo předáno 59. stíhací letce od 8. stíhací skupiny. Byly zde nasazeny jen dvakrát, a útočily na sovětské lodě poblíž Oděsy.
V červenci 1941 75. bombardovací letka od 2. bombardovací skupiny předala zbývající stroje Potez 633B2s sesterské 74. letce a perutě a obdrželi nové bombardéry JRS-79B. Dne 3. srpna byly všechny bojeschopné letouny P.23Bs přiděleny k 73. bombardovací letce, která tvořila společně s 18. bombardovací letkou 6. bombardovací skupinu. 82. bombardovací letka byla předána 1. bombardovací flotile.

Na začátku roku 1942, po zkušenostech z letních operací minulého roku bylo rumunské letectvo reorganizováno.

Například letouny Bloch MB-210 byly z bombardérů konvertovány na dopravní letadla. Letouny PZL P.11s a 24s byly staženy z první linie. Skvělo německé dopravní letouny Ju-52 se staly novým vybavením 105. dopravní letky a německé letouny FI-156s, začaly postupně nahrazovat dosavadní kurýrní spojovací letouny Fleet -10Gs.

Ale hlavním zdrojem nových letounů byl rumunský letecký průmysl. Celé 3. a 9. stíhací skupina a 52. a 53. stíhací letky byly vybaveny novými letadly IAR-80. 6. stíhací skupina obdržela nové IAR-81 střemhlavé bombardéry. 2. průzkumná flotila byla kompletně přezbrojena na IAR-39.
102. hydroplánová letka byl vybavena německými hydroplány He-114C1. Staré italské hydroplány byly všechny přiděleny k 101. peruti. V roce 1943, 101.hydroplánová letka byla také přezbrojena na He-114C1.

V roce 1942 byla Bojová vzdušná skupina přetvořena na Bojové letecké velitelství. Bylo tvořeno z těchto sil:

2. stíhací flotila:

7. stíhací skupina: 56., 57. a 58. stíhací letka na strojích Bf-109E
8. stíhací skupina: 41., 42. a 60. stíhací letka na strojích IAR-80A
6. stíhací-bombardovací skupina: 61. a 62. stíhací bombardovací letka na strojích IAR-81

2. Bombardovací flotila:

1. Bombardovací skupina: 71. a 72. bombardovací letky na strojích JRS-79B
3. Bombardovací skupina: 73. letouny P.23B, 74. letouny Potez 633B2 a 81. na letounech IAR-37 bombardovací letky
5. Bombardovací skupina: 79. a 80. bombardovací letky na strojích (He-111H3
1. skupina dálkového leteckého průzkumu, 1. letka stroje Blenheim Mk I, 2. letka na strojích Do 17 m a 3. letka dálkového leteckého průzkumu na strojích Potez 633A3

Bojové letecké velitelství mělo také dvě dopravní letky. 105. dopravní letka měla, jak už víme německé letouny Ju-52 a 108. dopravní letka perutě měla stroje RWD-13.
3. armáda měla přiděleny 11., 12. a 13. průzkumnou letku na IAR-39.
4. armády měla přiděleny 15., 16. a 17. průzkumnou letku na IAR-39.

V prosinci 1942 byly některé letky vybaveny polskými a francouzskými letouny přemístěny domů do Rumunska. Byly nahrazeny letkami s rumunskými stroji IAR-80/81 a nebo italskými JRS-79b. Zbývající letouny Bf-109E a He-111H3s vydržely často v improvizovaných letkách v první linii až do února 1943.


Bombardovací letoun JRS-79

Po katastrofě - i pro rumunskou armádu – u Stalingradu začala na jaře 1943 nová reorganizace letectva. Všechny polské, francouzské, italské a anglické letouny byly vyřazeny ze služby, protože byly zastaralé a jejich údržba byla velmi obtížná kvůli nedostatku náhradních dílů. Byly nahrazeny převážně rumunskými a německými letadly.
4. stíhací skupina se 45., 46. a 49. letkou byly vybaveny letouny IAR-80C
9. stíhací skupina se 43., 47. a 48. letkou byla vybavena letouny IAR-81C.

Nově vytvořená 1. stíhací skupina s 63. a 64. letkou a 2. stíhací skupina s 65. a 66. letkou byly také vybaveny letouny IAR-81C.
Nově vytvořená bombardovací skupina s 82. a 83. letkou byl také vytvořen a měl JRS-79B1s.

Rumunské letectvo obdrželo mnoho moderních německých letadel různých tříd.

2. skupina dálkového leteckého průzkumu nahradila letouny Do-17Ms stroji Ju-88D1s.
7. stíhací skupina dostala letouny Bf-109Gs,
5. bombardovací skupina letouny Ju-88A4s,
3. bombardovací skupina letouny Ju-87D3s a D5s a změnila svůj název na 3. střemhlavou bombardovací letku.

xxxxx
Rumunské bombardovací letouny JU-88A4 a FU-87 Stuka

8. stíhací skupina letouny HS-129B2 a změnila svůj název do 8. bitevní letku

Část těchto letadel byla Němci pouze zapůjčena. To znamenalo, že údržba, opravy a případné náhrady byly plně v kompetenci německé Luftflotte IV. Takto vybavené letky bojovaly v první linii. Letky vybavené rumunskou domácí technikou sloužily pro obranu rumunského území.

3. stíhací skupina vybavená starším IAR-80A, byla přeměněna na výcvikovou skupinu.

Ve druhé polovině roku 1943, byly vytvořeny 3 nové jednotky:
107. dopravní letka s letouny Ju-52,
109. letka s letouny IAR-39, které tahaly transportní kluzáky DFS-230
1. noční stíhací letka na letounech Bf-110C1 a C3.

Noční stíhací letoun Messerschmit Bf-110 C

V červnu 1943, po reorganizace rumunského letectva, se 1. Letecký královský sbor, který byl v první linii, se skládal:
1. stíhací flotila:
7. stíhací skupina: 56., 57. a 58. stíhací letky, výzbroj: Bf-109G
9. stíhací skupina: 43., 47. a 48. stíhací letky, výzbroj: Bf-109G
8. Assault Skupina: 41., 42. a 60. bitevní letky, výzbroj Hs-129B2


Rumunský stíhací letoun Messerschmid BF 109 G2 v roce 1943 na UKrajine

3. Bombardovací flotila:
3. Střemhlavá bombardovací skupina se 73., 81. a 85. střemhlavými bombardovacími letkami na strojích Ju-87D3 a D5
5. Bombardovací skupina se 77., 78. a 80. bombardovací letkou na strojích Ju-88A4
6. Bombardovací skupina se 74., 86. a 87. bombardovací letkou Ju-88A4
2. letka dálkového leteckého průzkumu se stroji Ju-88D1
105. dopravní letka na strojích Ju-52
115. a 116. spojovací letka na strojích Fleet-10G)

Celý sbor měl asi 200 letadel a jeho úkol byl podporovat na jižní Ukrajině bojující německé vojáky. Bylo to z pohledu bojové činnosti nejúspěšnější období rumunského letectva.

9. stíhací skupina byla zatím v posádkovém prostoru a přecvičovala se na Bf-109Gs. V říjnu 1943 nahradila vyčerpanou 7. stíhací skupinu, která byla stažena do Rumunska k doplnění a odpočinku. Tato skupina byla v boji od března 1943 a jako součást německé JG 3 Udet.
5. stíhací skupina s 52. a 53. letkou byla reorganizována v druhé polovině roku 1943 a vybavené také na Bf-109E a GS. 52. letka na IAR-80Cs a později Bf-109E, byla přidělena do pobřežní obrany. 53. letka se spolu s německou (I / JG 4), bránila ropná pole a rafinerie v Ploesti.
5. bombardovací skupina přišla na frontu v srpnu 1943 a zde nahradila oslabenou 6. bombardovací skupinu, která začala přecházet na Ju-87Ds.

V zimě 1943/1944, se o protivzdušnou obranu Rumunského království staraly:

3. stíhací skupina se 44. a 50. letkou, vybavené letouny IAR-80Bs a IAR-81As, dislokováno na letišti Ghimbav-Brasov letišti,

6. stíhací skupina s 61. a 62. letkou, vybavené letouny IAR-81Cs, dislokace na letišti Popesti-Leordeni

7. stíhací skupina se 56., 57. a 58., vybavená opět letouny IAR-81Cs, rozmístěné na letišti Pipera.

Přímořskou oblast chránila 5. stíhací skupina a 4. stíhací skupina, které pro tento účel vyčlenily 45. a 46. letku, obě vybavené IAR-80Cs.

Bojové operace v zimě 1944/44 a také na jaře 1944 vedly k tomu, ze bylo nutno provést novou velkou reorganizaci. Navíc zde byl zásadní fakt, doslova pro Rumunsko existenční, že Rudá armáda nezadržitelně postupovala na západ a blížila se k výsostnému území Rumunského království.
Jako první bylo rozhodnuto o reaktivaci předtím stažených letadel IAR-37 u 17. a 18. pozorovací letky. Staré cvičné stroje Nardi FN-305, staré stíhačky P.11c byly vyzbrojeny výmetnicemi pro neřízené rakety a zařazeny zpět do služby jako lehká bitevní letadélka.

V květnu 1944 proběhlo první kolo změn.

6. bombardovací skupina se 74., 86. a a 87. letkou byla vybaveny Ju-87D3 a změnila svůj název na 6. střemhlavou bombardovací skupinu. Z létajícího, pozemního a technického personálu 49. letky od 4. stíhací skupiny který se evakuoval z Krymu a musel tam nechat většinu vybavení a letadel, byla organizována 67. letka na letadlech IAR-81C, u 2. stíhací skupiny.

V létě roku 1944 byl, 1. první letecký sbor rumunského královského letectva, organizován takto:

3. stíhací flotila
2. stíhací skupina: 65., 66. a 67. stíhací letka na letounech IAR-81C
4. stíhací skupina: 45., 46. a 49. stíhací letka na letounech IAR-81C
7. stíhací skupina: 53., 57. a 58. stíhací letka na letounech Bf-109G a IAR-81C)
9. stíhací skupina: 46., 48. a 56. stíhací letka na letounech Bf-109G
xxxxx
Stíhací letoun IAR-81C1 a jiný tento letoun sestřelený Rudou armádou na Ukrajině v roce 1943

1. bombardovací flotila
3. střemhlavá bombardovací skupina s letkami 73., 81. a 85. a letouny Ju-87D5
6. střemhlavá bombardovací skupina s letkami 74., 84. a 86. a letouny Ju-87D3
8. bitevní skupina s letkami 41., 42. a 60. a letouny Hs-129B2
5. bombardovací skupina s letkami 77., 79. a 80. a letouny Ju-88A4

Sestřelený rumunský bitevní letoun Henschel HS-129B

Polní armády:
3. armáda má přidělenou 16. kurýrní letku na strojích Fleet-10G a Fi-156
4. armáda má přidělenou 122. kurýrní letku na strojích Fleet-10G a Fi-156

Generální štáb měl pod velením:
15., 19. a 21. průzkumné letky s letouny IAR-39
2. letku dálkového leteckého průzkumu s letouny Ju-88D1
108. dopravní letka s letouny RWD-13
115. spojovací letka na strojích Fleet-10G a Fi-156
Letky pod armádami a generálním štábem byly součástí 1. leteckého sboru, který dbal o jejich akceschopnost. Ale nerozhodoval o jejich použití.

Dne 1. dubna 1944 byl zřízen 2. letecký sbor rumunského královského letectva a měl tuto organizační strukturu:

2. stíhací flotila:
1. stíhací skupina: 43. letka s IAR-80B a IAR-81A, 66. a 67. stíhací letky s letouny IAR-81C a 5. stíhací letka s letouny IAR-81C

2. Bombardovací flotila:
1. bombardovací skupina se 71. a 72. bombardovací letkou, letouny JRS-79B
2. bombardovací skupina s 82. a 83. bombardovací letkou, letouny JRS-79B
4. bombardovací skupina s letkami: 76. s letouny P.37B a 78. s letouny He-111H6
7. bombardovací skupina s 17. a 18. lehkou bombardovací letkou na IAR-37. I těchto letek byly tyto stroje upraveny na přepravu a svrhávání malorážových pum.

Další síly byly více než pestré:
11., 12., 13., 14., 16. a 22. průzkumné letky s letouny IAR-39
101. a 102. letky hydroplán, s letouny He-114


Rumunský hydroplán Heinkel He-114

1. letka letounů Blenheim Mk. I
109. dopravní letka s tažnými letouny IAR-39, a kluzáky DFS-230
114. spojovací letka s letouny Fleet-10G a Fi-156

Od 2. leteckého sboru byly k 1. armádě převeleny dvě letky: 111. průzkumná letka na letounech Fleet-10G a 20. pozorovací letka na letounech IAR-39.
Dnem 30. června 1944 byl 1- leteckého sbor byl přidělen do "skupiny armád Dumitrescu“, který zahrnoval 3. armádu. 4. armáda měla vzdušnou podporu od Luftwaffe. Ve stejný den, byl 2. letecký sbor přejmenován na 3. letecký sbor a dostal za úkol chránit pobřeží a deltu Dunaje.

1., 5., 6. a 7. stíhací skupina a 1. noční stíhací letka byly zapojeny do bojů s USAAF a RAF, tedy proti jejich ofenzivě, která byla zahájena dne 4. dubna a trvala až do 18. srpna 1944.

V dubnu 1944 byly 53. a 57. letka od 7. stíhací skupiny poslány na frontu v Moldavsku a 2. stíhací skupina byla přeložena k ochraně průmyslových kapacit. 58. letka s Bf-109G zůstala na místě čelit americkým náletům. V červnu se počet nepřátelských náletů zvýšil a 7. stíhací skupiny byla převelena zpět do Rumunska. Do Moldávie byla vyslána právě 2. stíhací skupiny. Dne 18. srpna bylo rozhodnuto poslat 7. stíhací skupinu opět do první linie.

Než došlo na lámání chleba a Rumuni změnili stranu, je nutno uvést pár slov jaké asi byly bojové výsledky jejich pilotů.

Faktem je, že němečtí spojenci hodnotili rumunské piloty jako průměrné, nicméně letci a protiletadloví dělostřelci si nárokovali zničení cca 1500 sovětských a 270 amerických a britských letounů. Reálná čísla jsou sice poloviční, ale pořád je to slušný výsledek.

Od 22. června 1941 do 1. června 1943 Královské rumunské letectvo ztratilo 342 letouny. Od 22. června 1941 do 10. října 1943 si nárokovalo 617 bojových vítězství ve vzduchu, 429 si připsali protiletadlovci a 161 letadel bylo zničeno na zemi součet tedy 1207 za cenu pouhých 223 strojů ztracených v boji. Podle rumunské metodiky, od zavedení nového, bodového systému počítání vítězství v únoru 1944 velmi benevolentní, získalo 126 letců titul esa a minimálně 1522 vítězství, tj. 85 % všech nárokovaných.

Podle mnohem přísnějších ale rozhodně reálnějších západních standardů počet rumunských es klesá na devětapadesát. Nejúspěšnější a zároveň nejstarší z nich byl kapitán kníže Constantin Cantacuzino, pocházející ze starobylého šlechtického rodu. Ten sestřelil 44 letounů samostatně a jeden ve skupině, dalších jedenáct mu nebylo uznáno. To je víc, než bojový účet nejlepšího amerického stíhacího esa Druhé světové války. Podle bodového systému se pyšnil dokonce 69 vítězstvími. Za Druhé světové války se Královské rumunské letectvo utkalo se čtyřmi nejsilnějšími letectvy tehdejší doby: sovětským, britským, americkým a německým. Myslím, že to je stav, kterým se žádné jiné letectvo za celou válku nemůže pochlubit, pokud to k chlubení je.

Po královském převratu v srpnu 1944 došlo na začátku září, dalším reorganizacím a změnám. 1. letecký sbor byl přesunut na základny v jižním Sedmihradsku, odkud pod sovětským velením začal poskytovat vzdušnou podporu vlastní a navíc i ještě nedávno nepřátelské Rudé armádě. Dostal se tak do bojů s nedávnými spojenci -maďarskými a německými piloty. Tato zásadně nová situace požadoval. 7. stíhací skupina byla rozpuštěna a posloužila pro doplnění 9. stíhací skupiny. Stejně bylo naloženo s 6. střemhlavou bombardovací skupinou, která po rozpuštění doplnila 3. sesterskou skupinu.

V září 1944, byl 1. letecký sbor tvořen:

2. stíhací skupina: 65. a 66. stíhací letky s letouny IAR-81C
6. stíhací skupina: 59., 61. a 62. stíhací letka s letouny IAR-81C
9. stíhací skupina: 47., 48. a 56. stíhací letka s letouny Bf-109G
3. střemhlavá bombardovací skupina: 74. a 81. střemhlavá bombardovací letka s letouny Ju-87D5
5. Bomber Skupina: 77. a 78. bombardovací letka s letouny Ju-88A4
8. bitevní skupina: 41. a 42. letka s letouny Hs-129B2
11. a 12. průzkumná letka s letouny IAR-39
2. letka dálkového leteckého průzkumu s letouny Ju-88D1
109. dopravní letka s letouny Ju-52 a IAR-39, které táhly kluzáky DFS-230

xxxxx
Rumunské stroje Junkers JU-52 a kluzák DFS-230

Dne 20. září se ke sboru připojilo několik dalších jednotek:

44. stíhací letka se směsicí letounů IAR-80B, IAR-81C a Bf-109G
85. střemhlavá bombardovací letka s letouny Ju-87D5
60. bitevní letka s letouny HS-129B2
14. a 15. průzkumná letka s letouny IAR-39
Z důvodu ztrát a nedostatku náhradních dílů, se počet dostupných Ju-87Ds a HS-129B2s plynule snižoval. Určité množství strojů se podařilo udržet v operačním nasazení jen díky kanibalizaci odstavených kusů.

V říjnu 1944 6. střemhlavá skupina byla ponížena na 74. letku, už neměl více letadel. Současně byla spojena s 4. bitevní letkou a tak vznikla kombinovaná letka bitevních a střemhlavých bombardérů. Ale bojovala tvrdě dál.

Zbylé letouny 77. bombardovací letky na letadlech Ju-88A4 byly převedeny sestavy do 2. letka dálkového leteckého průzkumu.
1. bombardovací skupina, ve které se nacházely i zbytky 2. bombardovací skupiny, byla také přidělena k 1. leteckého sboru. Nově byla tvořena 72. bombardovací letkou s letouny JRS-79B a 82. bombardovací letkou s letouny JRS-79B1.

Během zimy 1944/1945 byly obnoveny 1. a 6. letecká skupina se stroji s Bf 109 G. 1. stíhací skupina byla vřazena do 1. leteckého sboru, který už bojoval nad Maďaskem a Slovenskem.

A/ Stíhací letouny - tabulka původu a typů a počtů


Ke stíhacím letounům je zapotřebí započítat pestrou sestavu cvičných strojů různého původu včetně sovětských, v počtu 167 kusů

B/ Bombardovací letouny - tabulka původu, typů a počtů



C/ Průzkumné a dálkové průzkumné letouny - tabulka původu, typů a počtů



D/ Dále zde byly hydroplány. Byla to opět pestrá směsice, některé byly užívány i jako torpédonosné. Válku Rumunské královské letectvo začalo převážně se stroji Italské provenience. Nejmodernější byly:

Tabulka původu, typů a počtů hydroplánů.



Mimo zde uvedené typy zde byly italské stroje a nakonec to celkově bylo 107 hydroplánů jedenácti typů

E/ Mimo tyto letouny Rumunské královské letectvo užívalo neuvěřitelně pestrou škálu spojovacích, kurýrních a cvičných letadel - bylo to celkově 67 typů a počet je neuvěřitelných 1317 kusů. Jak jsem uvedl v textu, některé potom byl i vyzbrojovány a sloužili jako lehké bombardéry či bitevníky.

F/ Obdobná situace byla i v dopravním letectvu. Zde to bylo 29 typů letadel. Počet letadel byl potom 201 kusů

Poslední obrázek k této kapitole:

Rumunské letouny na letišti Zolná nebo Piešťany na Slovensku.

[Pátrač]

Rumunští dělostřelečtí pozorovatelé

Kapitola třetí: DĚLOSTŘELECTVO

Část první: POLNÍ A HORSKÉ DĚLOSTŘELECTVO

Na konci roku 1919 měla rumunská armáda 381 dělostřeleckých baterií, s celkově 1 840 kusy dělostřeleckých zbraní. Z toho:
314 divizních dělostřeleckých baterií s 1 428 zbraněmi
42 armádních sborových dělostřeleckých baterií se 168 děly,
18 horských dělostřeleckých baterií se 72 děly,
6 jezdeckých dělostřeleckých baterií se 24 děly.
4. prapory protiletadlových zbraní se 163 zbraněmi.

V letech 1920 a 1934 došlo k zásadní reorganizaci dělostřelectva. Dělostřelecká brigáda byla organizována ze dvou smíšených dělostřeleckých pluků:
- jeden pluk složený ze dvou polních kanónových oddílů a jednoho praporu houfnic
- jeden pluk složený ze dvou oddílů houfnice a jednoho kanónového oddílu
Každý pluk měl velitelskou a zásobovací baterii.

Samostatné dělostřelecké oddíly měly buď dvě nebo tři kanónové či houfnicové baterie. Tyto oddíly – horského dělostřelectva nebo jezdectva na tom byly stejně a navíc měli velitelskou a zásobovací baterii. Těžké dělostřelecké oddíly měly vždy tři baterie po dvou palebných četách, po dvou dělech.
V roce 1923 byly v dělostřeleckých plucích zavedeny spojovací a velitelské baterie. Stejně tak u samostatných dělostřeleckých oddílů vznikly velitelské a spojovací čety. Podle předpisů z roku 1937 se velitelská baterie skládala mimo jiné z pozorovatele, geodeta, spojovacího důstojníka, velitele pěší jednotky pro blízkou ochranu, zpravodajce a velitele. Lze konstatovat, že 15 let po Velké válce mělo rumunské dělostřelectvo 53 dělostřeleckých pluků a 10 samostatných dělostřeleckých oddílů.

Rumunské dělostřelectvo - polní, mělo během celé války v používání pestrou sbírku kanónů a houfnic.

Polní kanóny
polní kanón ráže 75mm Schneider vzor 1897

Stařičký francouzský kanón ráže 75 mm Schneider vzor 1897

polní kanón ráže 75mm Krupp vzor 1907/12
polní kanón ráže 75mm Schneider-Putilov vzor 1902/36
polní kanón ráže 75mm Škoda vzor 1928
polní kanón ráže 76mm vzor 1936
polní kanón ráže 76mm vzor 1939
polní kanón ráže 76mm vzor 1942
polní kanón ráže 105mm Schneider vzor 1913
polní kanón ráže 105mm Schneider vzor 1936

Polní houfnice
polní houfnice ráže 100mm Škoda vzor 1916/19
polní houfnice ráže 100mm Škoda vzor 1930
polní houfnice ráže 100mm Škoda vzor 1934
polní houfnice ráže 105mm Krupp vzor 1898/09
polní houfnice ráže 105mm Krupp vzor 1912
polní houfnice ráže 105mm Schneider vzor 1916, obrázek následuje i automobilními tahači.


polní houfnice ráže 105mm Krupp vzor 1918/40
polní houfnice ráže 105mm Škoda vzor 1940/43
polní houfnice ráže 120mm De Bange vzor 1878
polní houfnice ráže 122mm vzor 1910/30

Těžké dělostřelectvo:
hrubá polní houfnice ráže 150mm Škoda vzor 1914
hrubá polní houfnice ráže 150mm Škoda vzor 1934, obrázek následuje

Hrubá polní houfnice ráže 152mm vzor 1910/30, obrázek této zbraně s pásovým tahačem TMA-83


hrubý kanón ráže 155mm Schneider vzor 1917

Tyto zbraně byly různého původu - dost jich bylo od našich zbrojovek, a ve všeobecnosti bylo zastaralé v oblasti dostřelu a účinnosti granátů v cíli ale pro podporu pěchoty byly na krátkou vzdálenost stále na úrovni doby. Jak válka pokračovala, objevily se účinnější zbraně a podpora pěchoty se lepšila. Po převratu v srpnu 1944, ale dělostřelectvo prudce upadlo v počtech zbraní u polních vojsk a pěchota tak ztratila palebnou podporu, a utrpěla velké ztráty. Dále se ještě k tomu vrátím.

V roce 1937 byla zahájena další reorganizace a to pěkně od podlahy. Vše co bylo doposud, bylo rozpuštěno a nově vznikly:

- 3 horské dělostřelecké pluky, vždy jeden pro jednu horskou brigádu. Vždy ve složení tři oddíly. Dva oddíly horské kanónové měly vždy dvě baterie horských kanónů a jednu horskou houfnicovou a jeden oddíl horský houfnicový to měl obráceně.

- 1. samostatný horský houfnicový oddíl.

V roce 1939 vznikla smíšená 4. horská brigáda. Její dělostřelectvo zahrnovalo dva horské dělostřelecké oddíly odebrané z 1. a 3. horského dělostřeleckého pluku a tím vznikl 4. horský dělostřelecký pluk. Horské dělostřelectvo obnovilo svoji plnou sílu až v roce 1942, kdy z 8. a 9. horského kanónového oddílu a 4. Horského houfnicového oddílu vznikl 4. horský dělostřelecký pluk a oddíly odebrané 1. a 3. Horské brigádě se vrátily k mateřským horským tělesům.

Výzbroj horských dělostřeleckých útvarů a jednotek byla, jak válka šla:

horský kanón ráže 75mm Škoda vzor model 1915, předválečná akvizice, stále skvělá zbraň, je možné že zde byla i modifikace vz.1928.
horský kanón ráže 75mm Škoda vzor model 1939, ze zabavené československé výzbroje
horský kanón ráže 75mm Schneider vzor 1906/09, předválečná akvizice
horský kanón ráže 76.2mm Putilov vzor 1909, předválečná akvizice
horská houfnice ráže 100mm Škoda vzor 1916, předválečná akvizice, stále skvělá zbraň
horská houfnice ráže 105mm Bohler vzor 1940, špičkový výrobek rakouské zbrojovky
horská houfnice ráže 105mm Škoda vzor 1939, ze zabavené československé výzbroje

U dělostřelectva jezdeckých brigád byly původní dělostřelecké oddíly reorganizovány na jezdecké dělostřelecké pluky. V prosinci 1940 byly vytvořeny dva další jezdecké dělostřelecké oddíly.

Ke dni 4. září 1939, bylo pro 9. pěších divizí zformováno 18 nových smíšených dělostřeleckých pluků. Současně bylo zformováno 19 samostatných těžkých dělostřeleckých oddílů. Následně byly 12. a 34. těžký dělostřelecké prapory do 10. jízdního těžkého dělostřeleckého pluku. V průběhu Druhé světové války, bylo vytvořeno 6 těžkých pevnostních dělostřeleckých oddílů.

Proces motorizace rumunského dělostřelectva byl zahájen v roce 1937, kdy v podzimních manévrech, polní děla tahaly italské traktory Fiat a houfnice ráže 150mm táhly traktory Škoda. První motorizované těžké dělostřelecké baterie byly vytvořeny v roce 1938 a během dvou let, bylo motorizováno téměř celé těžké dělostřelectvo, tedy 8 pluků a 6 samostatných oddílů

Když válka začala, rumunská armáda měla k dispozici 8,301 dělostřeleckých zbraní, z nichž bylo:
- 2 160 lehké dělostřelecké zbraně, hlavně minomety
- 492 těžkých děl,
- 200 protitankových kanónů,
- 4 758 plukovních děl
- 691 protiletadlových děl.
Dělostřelectvo byl rozdělen do tří částí: armádní dělostřelectvo, sborové dělostřelectvo a divizní dělostřelectvo.

Armádní dělostřelectvo, tedy 1., 3. a 4. armády bylo tvořeno několika taženými samostatnými dělostřeleckými oddíly. Polovina byla vybavena starými zbraněmi a druhá polovina s moderními: byl zde jednak hrubé houfnice 150 mm Škoda vz. 1937 ale i houfnice ráže 105 mm systému Schneider vz. 1913.
Každá armáda také měl samostatný motorizovaný protitankový oddíl vyzbrojený 47 mm kanóny Schneider vz. 1936/40 tažený lehkým pásovým vozidlem Renault UE Chenillette, celkově 12 takových zbraní. Vzhledem k tomu, 3. armáda byla zapojena do mechanizovaných operací, byla doplněna 4. motorizovaný těžký dělostřelecký pluk a v roce 1941 potom i 1. a 11. těžkého pevnostní dělostřelecký pluk, použito při obléhání Oděsy.

Sborové dělostřelectvo – pro 7 armádních sborů, horský sbor a jezdecký sbor, bylo vždy dělostřelectvo tvořeno samostatným motorizovaným těžkým dělostřeleckým plukem. Jeho jeden oddíl byl vybaven 12 houfnicemi ráže 105 mm Schneider vz. 1936 a 12 kusy hrubých houfnic 150 mm Škoda vz. 1937. Bylo to celkově 8 takových dělostřeleckých pluků s čísly 1. až 8. Byly považovány za jedny z nejlepších jednotek rumunské armády. Tyto pluky byly srovnatelné, pokud jde o palebnou sílu a mobilitu s německými pluky. Každý sbor měl také samostatný motorizovaný prapor těžkého dělostřelectva.

Divizní dělostřelectvo mělo komplikovanou organizační strukturu a pestrou výzbroj.

24 pěších divizí, 1. strážní divize a 1. pevnostní divize měly každá dva dělostřelecké pluky, které tvořily dělostřeleckou brigádu.

Pluk s lichým počtem měl 2 dělostřelecké oddíly prapory s 12 kusy děl ráže 75mm ve třech bateriích děly každý a jeden dělostřelecký oddíl s 8 kusy 100 mm houfnic ve dvou bateriích.

Pluk se sudým počtem byl tvořen jedním dělostřeleckým oddílem s 12 kusy děl ráže 75mm děly a jeden s 8 kusy 100 mm houfnice.

Děla byla typu Schneider vzor 1897, Schneider vzor 1902/1936 a Krupp vzor 1904 a 1912. 100mm houfnice potom byly modelem značky Škoda 1914/1934 - modernizace proběhla přímo v Rumunsku.

Divize pohraniční stráže měla jeden dělostřelecký pluku, tvořený jedním dělostřeleckým oddílem s 12 kusy děl ráže 75mm děl a druhý dělostřelecký oddíl měl 12 kusů houfnic ráže 100 mm.

Všechny tyto divize také měl motorizovanou protitankovou baterii vyzbrojenou 47 mm kanóny Schneider vz. 1936/40 tažený lehkým pásovým vozidlem Renault UE Chenillette. celkově 4 kusy.

Takto ta malá vozítka dodaná rumunské armádě vypadala. Francouzský Renault UE Chenillette, v rumunské armádě označené jako Malaxa UE

Pro divize byly k dispozici i 18 motorizovaných samostatných těžkých dělostřeleckých oddílů vybavených 105mm Schneider a 150mm houfnice Škoda. Ty byly přidělovány různě seskupením dle povahy boje a potřeby na bojišti.

Horské brigády měly k dispozici 6 oddílů horských kanónů ráže 75 mm značky Škoda vzor 1915 nebo ráže 76,2 mm ruského původu Putil vzor 1909 a 3 horské houfnicové oddíly ráže 100 mm Škoda vzor 1916.

1. a 3. horská brigád měly každá z nich jeden oddíl horských kanónů a jeden oddíl horských houfnic
2. horská brigáda měla dva oddíly horských kanónů a jeden oddíl horských houfnic
4. horská brigáda měla dva oddíly horských kanónů.
Každý oddíl měl 12 dělostřeleckých zbraní. Dělostřelecké oddíly v každé brigádě vytvářely brigádní horskou dělostřeleckou skupinu. Celý horský sbor měl navíc jako posilový prostředek jeden oddíl horských kanónů a dva oddíly těžkých děl.

Jezdecké brigády s čísly 1., 5. až 9. měly každá jezdecký dělostřelecký pluk s číslováním 1. až 6. Jezdecký dělostřelecký pluk měl dva dělostřelecké oddíly po 8 kusech kanónů ráže 75mm Krupp vzor 1904 a 1912. Každý brigáda měla také protitankovou rotu se šesti kusy kanónů ráže 47mm Böhler vzor 1935 tažený nákladním vozidlem Tatra T 93 nebo kamiony nebo lehkým pásovým vozidlem Renault UE Chenillette.

1. obrněná divize měla jeden - 1. motorizovaný dělostřelecký pluk, složený ze tří oddílů. Jeden měl 12 kusů kanónů ráže 75mm Schneider vzor 1902/1936, jeden s 12 kusy houfnic ráže 100mm Škoda a jeden s 12 kusy houfnic ráže 105 mm Schneider.

V přímé souvislosti s velkými ztrátami, které rumunské síly v bojích na jihozápadním směru utrpěly a na základě získaných bojových zkušeností, bylo dělostřelectvo reorganizováno.

Dělostřelecké pluky s lichými čísly od pěších divizí přišli o své dělostřelecké oddíly se starými zbraněmi ráže 75 mm. Strážní divize, pevnostní divize, pohraniční divize a 3., 8. a 21. pěší divize dostaly místo zastaralých zbraní ráže 75 mm kořistní sovětské kanóny ráže 76,2 mm. Na podzim roku 1942, bylo 6 kusů kanónů u každé divize, která je měla, nahrazeny 6 kusy velmi výkonnými německými kanóny ráže 75mm Pak 97/38. Ale bitva u Stalingradu ukázala, že jejich počet je nedostatečný.

Všechny skupiny horského dělostřelectva měly nově 2 prapory s 12 kusy horských kanónů ráže 75mm a jeden s 12 kusy horských houfnic ráže 100 mm. 2. a 3. horské divize dostaly moderní horská děla, jako je 75mm horských kanonů Škoda vzor 1939 a horských houfnic ráže 100 mm Škoda vzor 1939. 1. a 4. horská divize nahradily starou výzbroj běžnými polními děly.

Dělostřelectvo jezdeckých divizí bylo posíleno navýšením počtu dělostřeleckých prostředků v oddílech z 8 kusů na 12 kusů. Také každý jezdecký sbor měl k dispozici dva motorizované dělostřelecké pluky a všechny 37mm protitankové kanóny byly nahrazeny kořistními sovětskými protitankovými kanóny ráže 45mm.
1. dělostřelecký motorizovaný oddíl 1. dělostřeleckého motorizovaného pluku byl zrušen a obnoven po dodání kanónů ráže 100mm v počtu 12 kusů.
V roce 1943, po Stalingradu byla rumunská královská armáda ve špatném stavu a nutně potřebuje reorganizaci. To potkalo i dělostřelectvo kroků bylo několik:
Pevnostní dělostřelecké pluky číslo 1. a 4. opevnění dělostřeleckého pluku zrušena a reorganizovány na 11. a 16. dělostřelecký pluk.

Do výzbroje byly zavedeny zbraně sovětského původu: kanóny ráže 76,2mm zbraň upravené tak aby mohly používat rumunské granáty ráže 75 mm a potom nesmírně výkonné sovětské houfnice ráže 122 a 152 mm.

Z Německa byly dovezeny protitankové kanóny ráže 50 mm a 75 mm, kanóny ráže 100 mm ze zásob po zaniklé československé armádě vzor Škoda 1914/19, kanóny ráže 150 mm Škoda vzor 1934 a houfnice ráže 105 mm Krupp vzor 1918/40. Součástí dodávek byly vícero druhů tahačů. Třeba kořistní obrněná traktory T-20 Komsomolec

Zde je ten sovětský výrobek v rumunských službách v plné kráse.

Na jaře roku 1944, se začal do výzbroje zavádět rumunský protitankový a doprovodný kanón ráže 75 mm Resita vzor 1943. Tato zbraň měla lepší výkony než sovětský kořistní kanón ZIS-3 ráže 76,2 mm a německé PaK 40. Z výzbroje tak nadobro zmizela zastaralá protitanková technika. Ale přesto, že divize mají nyní protitankovou výzbroj na dobré úrovni, na laviny sovětské obrněné techniky to nestačí. Tento kanón se stal výzbrojí i všech samostatných protitankových jednotek.


Původní rumunský kanón Resita vzor 1943 ráže 75 mm.

3. Jezdecký dělostřelecký pluk od 8. jízdní divize byl transformován do 3. motorizovaného dělostřeleckého pluku a zůstal u své mateřské divize. Jeden z oddílů každého jezdeckého dělostřeleckého pluku byl přezbrojen na 12 kusů houfnic ráže 100 mm. V případě noze byly jezdecké dělostřelecké pluky posilovány baterií houfnic ráže 150 mm

Došlo k posílení motorizovaných těžkých dělostřeleckých pluků. Každý z nich měl nově místo osmi kusů hlavních zbraní nyní 12 kusů u každého oddílu. To bylo posílení o 50 %.

Stejně tak byly posíleny protiletadlové dělostřelecké oddíly, z 8 kusů na 12 kusů rychlopalů ráže 25 mm Hotchkiss vzor 1939.

Kořistní houfnice ráží 122 mm a 152 mm a houfnice 120 mm De Bange vzor 1878 ještě z Velké války byly použity pro vybavení 17 nových samostatných těžkých dělostřeleckých oddílů v roce 1944. Ve stejném roce byly vytvořeny pevnostní dělostřelecké oddíly s čísly 106., 115. a 121. jejich určení jsem nepochopil.
Dělostřelecké skupiny horských divizí byly nahrazeny jedním dělostřeleckým plukem ze tří oddílů po 12 kusech horských houfnic ráže 75 mm. Divize v případě nouze mohli dostat jako posilu baterii těžkých houfnic ráže 150 mm. Horské brigády čísel 101. až 104. měly jen jeden dělostřelecký oddíl.

Vzhledem k tomu, že Rudá armáda zajala velké množství zkušených praporů, pluků a dalších jednotek i po uzavřeném příměří, měla Rumunská královská armáda při dalších bojích trvalé personální potíže. Rumunský generální štáb měl k dispozici jen několik kvalitních divizí, které byly evakuovány z Krymu. Byly to 6. a 9. jezdecká divize, 1., 2. horská divize a 3., 10. a 19. pěší divize.

Zbytek vojáků byl ve výcvikových útvarech s minimem těžkých zbraní. Pro výcvik jich bylo dost, ale pro boj jich bylo strašně málo.

Na konci září 1944 došlo k další, v době války už poslední reorganizaci. Pěší a horské divize nyní měly dělostřelecké pluky se třemi oddíly. Jeden měl 12 kusů minometů ráže 120 mm, druhý oddíl měl 12 kusů houfnic ráže 75 mm, a třetí potom měl 12 kusů houfnic ráže 100 mm. Každý dělostřelecký oddíl měl 2 kusy rychlopalných 20 mm kanónů. Divize měla i protitankovou baterii s 6 kusy kanónů ráže 75 mm. Později téhož roku dostaly dalších 6 kusů a baterie byla povýšena na oddíl. Motorizované těžké dělostřelecké pluky byly zmenšeny na dva oddíly po 8 kusech těžkých houfnic.

Část druhá: DĚLOSTŘELECKÉ PROTILETADLOVÉ ÚTVARY A SVAZKY

Protiletadlové dělostřelectvo se skládalo k 22. červnu 1941 ze 6 protiletadlových pluků. Bylo podřízeno velitelství protiletadlové obrany
Protiletadlový pluk se skládal ze tří praporů. Celkově měl pluk:

6 těžkých baterií vybavených PL kanony ráže 75 mm Vickers / Resita nebo ráže 76,2 mm, údajně systému Škoda.

5 až 8 lehkých baterií, kde se nacházelo několik typů rychlopalných děl ráže 40, 25 a nebo 20 mm různých výrobců, vždy se dbalo na to, aby pluk měl jednotnou výzbroj.

2 kulometné baterie s kulomety ráže 13,2 mm Hotchkiss

a jako poslední prvek byla jedna světlometná baterie.

Prapory neměly jednotnou strukturu, vždy se kombinovalo složení dle plněného úkolu.

Technická vložka:

Rumunské protiletadlové dělostřelectvo během celé války používalo tyto prostředky - PL kulomety a PL kanóny.
13.2mm PL kulomet Hotchkiss vzor 1931, v průběhu války postupně nahrazovány rychlopalby Oerlikon vz. 1920

Protiletadlový kulomet Hotchkiss 13,2 mm v celé své kráse

25mm PL kanón Hotchkiss vzor 1939, v průběhu války postupně nahrazovány pro nedostatek náhradních dílů a hlavní
20mm PL kanón Oerlikon vzor 1928
20mm PL kanón Gustloff vzor 1938
37mm PL kanón Rheinmetall vzor 1939

Rumunský 37mm PL kanón Rheinmetall vzor 1939v boji

40mm PL kanón Bofors vzor 1930
75mm PL kanón Schneider vzor 1897/17, velmi rychle zastaral a jevil se málo účinný
75mm PL kanón Vickers vzor 1936/39
xxxxx
Zde je výše uvedená zbraň v době míru s tahačem a druhý obrázek ji ukazuje v bojovém použití

76.5mm PL kanón Škoda vzor 1925, o kterém jsem se nic nezjistil. Tedy jen to, že tuto zbraň všichni uvádí, ale nikdo o ní nic neví. Do výzbroje naší armády byl zaveden kanón 7,5 cm vz. 1937.
88mm PL kanón Krupp vzor 1936 - pro obranu důležitých objektů na území Rumunska

Protiletadlové dělostřelectvo spolupracovalo s leteckou poplachovu a hlásnou službou. Tato služba byla organizována do pluku se třemi prapory a každý prapor měl 3 úseky s 9 až 12 pozorovatelnami. Pod pluk spadal i balónový prapor se třemi balonovými rotami každá s 10 balonovými družstvy.

Na počátku války tyto pluky spadaly pod velitelství letectva, pokud působily při obraně vzdušného prostoru Rumunska. Jinak byly pod velením 3. a 4. armády a chránili pozemní jednotky před sovětským frontovým letectvem. Do konce roku 1941 se jim podařilo sestřelit 115 nepřátelských letadel. Hlavně při obraně mostů přes Dunaj, přístavu Constaca, Bukurešti a ropných polí v Ploešti.

Ve druhé polovině roku 1942, byly v v prostoru rumunských polních armád 4. a 5. pluk protiletadlového dělostřelectva. Po obklíčení německé 9. Flak divize u Stalingradu byly tyto pluky jedinou velkou silou pro obranu pozemních vojsk před leteckým působením nepřítele. Při těžkých obranných bojích se stávalo a to opakovaně že děla ráže 75 mm musela být použita jako protitankový prostředek.

V létě 1943 byla protiletadlovém dělostřelectvo zásadně reorganizováno. Nyní to bylo 8 pluků s čísly 1. až 7. a 9. Tvořilo je 66 těžkých baterií, 55 lehkých baterií, 14 baterií a 3 kulometných oddíly, 10 světlometných baterií a 3 balónové prapory s celkovým počtem 82 balónů. Podstatná část těchto sil byla rozmístěna v oblasti Ploesti-Campina. V červenci byl vytvořen 8. protiletadlový dělostřelecký pluk s úkolem bránit Dobrogea a oblast přístavu Constanta.
Počet jednotek podporujících polní vojska byl snížen. Vojsková protiletadlová obrana měla k dispozici 56 baterií různých ráží s celkově 224 zbraněmi. Později ke konci roku bylo na frontu posláno dalších 52 baterií. Nakonec byl zřízen nový 15. protiletadlový dělostřelecký pluk.


Rumunská obsluha protiletadlového dálkoměru- Ploesti

V první části roku 1944, bombardovací svazy USAAF a RAF zahájily proti Rumunsku masivní vzdušné útoky. Ke zlepšení účinku palby protiletadlového dělostřelectva, byly v Rumunsku instalovány německé systémy řízení palby. To umožnilo koncentrovat palebné působení s vysokou přesnosti a kničivou koncentrací.

Protiletadlové dělostřelecké součásti byly umístěny v následujících oblastech:
3. Protiletadlová brigáda s 1. a 3. plukem a 1. praporem z 9. pluku – Bukureť, tedy přímo hlavní město
4. Protiletadlová brigáda se 7. a 9. plukem bránila ropná pole kolem Ploesti
2. Protiletadlová brigáda s 2., 6. a 15. plukem v přední Moldávii
1. Protiletadlová brigáda se 4. a 5. plukem - na hranici s Maďarskem
8. Protiletadlová brigáda přístav Constanta a mosty přes Dunaj

Ze všech těchto jednotek je 4. brigáda zdaleka nejlépe vybavené – plný počet skvělých 88 mm Kruppových děl. Společně s německou 5. divizí Flak tím bylo vytvořeno nejlépe chráněné místo v Evropě mimo Berlín a Porúří.

23. srpna 1944, tedy po královském převratu 3. a 4. brigády zůstaly ve svých určených místech. V bojích s Maďary o Sedmihradsko 1. brigáda, nyní se 4. a 8. plukem podpořila 4. armádu, 2. brigáda s 2. a 5. plukem podporovala 1. armádu.

Dne 28. prosince 1944 byla z materiálu odebraného po ozbrojené 5. divizi Flak 1. protiletadlová dělostřelecká divize. Byla i přes špatné povětrnostní podmínky rozložena na frontě v první linii. Měla pět protiletadlových dělostřeleckých pluků - 2., 4., 5., 8. a 10., muniční dopravní kolonu, strážní prapor a týlové útvary a jednotky. Byla to velká síla. 31 těžkých, 27 středních baterií, dvě kulometné baterie, 16 světlometných družstev. Zařízení byla hodnocena jako vynikající. Tato divize se podílela i na bojích za osvobození Československa.

Když skončila válka, mohli se rumunští protiletadloví dělostřelci pochlubit 1 110 sestřely. A asi jako jediní v Evropě mohli vykázat, že sestřelovali letadla sovětská, britská, americká, německá a maďarská. Je to taková historická ojedinělost.

[Pátrač]

Kapitola čtvrtá: JEZDECTVO A OBRNĚNÉ SÍLY
Část první - JEZDECTVO

Na počátku války měla rumunská královská armáda 26 jezdeckých pluků. Ty nesly historické názvy z 19 století a bylo to 12 pluků husarských a 11 pluků hulánských. Ten poslední byl pluk jezdecký gardový. Husarské pluky byly elitní formace, hulánské byly považovány za územní formace k obraně teritoria a garda sloužila přímo králi.

Po Velké válce se rozdíly setřely, ale jména – říká se tomu tradice – zůstala. 12 husarských pluků a 6 hulánských pluků vytvořilo na počátku války celkově 6 jezdeckých brigád. Rumunská královská armáda tedy šla do války se šesti jezdeckými brigádami. Ty nesly označení 1., 5., 6., 7., 8., a 9. jezdecká brigáda.
Těsně před válkou byl zahájen proces motorizace jezdectva. Bohužel pro tuto aktivitu bylo málo času a málo potřebné dopravní a speciální techniky. Cílem bylo mít jeden motorizovaný pluk ze tří na každou brigádu. Nedostatek vozidel způsobil, že jen tři brigády byly částečně motorizované před tím, než začala válka. Jednalo se o 5., 6. a 8. jezdeckou brigádu, které spolu vytvořili jezdecký sbor, který byl podřízen 3. armádě během prvního období války proti Sovětskému svazu.


Rumunská jezdecká jednotka překračuje řeku Prut

Tyto částečně motorizované brigády byly tvořeny:jedním motorizovaným jezdeckým plukem, dvěma jezdeckými pluky, jedním jezdeckým dělostřeleckým plukem se dvěma oddíly houfnic ráže 75 mm po 8 kusech, motorizovanou minometnou baterii s minomety ráže 82 mm, motorizovanou protiletadlovou a protitankovou rotu, motorizovanou ženijní rotu, motorizovanou spojovací rotu a průzkumný prapor s motorizovanou průzkumnou rotou a mechanizovanou průzkumnou rotou. V průzkumném praporu byla rota tanket, tedy 6 kusů R-1, motocyklová jednotka a rota motorizovaných průzkumníků.


Skupinka sovětských vojáků si prohlíží ukořistěný rumunský tančík R-1

Motorizovaný jezdecký puk byl tvořen 2 motorizovanými jezdecký kohortami. První z nich měla dvě identické eskadrony vybavené 24 lehkými kulomety a dvěma 60 mm minomety. Druhá kohorta měla také dvě eskadrony. První byla stejná s předchozími, ale ta druhá byla eskadrona těžkých zbraní a měla ve výzbroji mimo jiné 8 těžkých kulometů, 4 kusy PL kulomet ráže 13,2 mm, a 6 kusů PT kanónu ráže 37 mm.

Tento typ brigády měl tabulkově: 204 kusů lehkých kulometů vz.30, 34 kusů těžkých kulometů ZB-53/37, 20 kusů PL kulometů ráže 13,2 mm Hotchkiss vzor 1931, 7 kusů minometů ráže 60 mm Stokes Brandt vzor 1935, 12 kusů minometů ráže 82 mm Brandt vzor 1927/31 malty, 20 kusů protitankových kanónů ráže 37 mm Bofors vzor 1936, 16 kusů houfnic ráže 75 mm Krupp vzor 1904 a 6 kusů tančíků R-1.

Brigády, které motorizaci nepodstoupily vůbec, na tom byly trochu jinak. Byly to 1., 7. a 9. jezdecká brigáda, které byly v podobě sboru součástí 4. armády a účastnily se bojů o Oděsu. Hlavní rozdíl byl v tom, že neměly motorizovaný pluk a v průzkumném praporu nebylo 6 tanket R-1, ale jen 4 kusy tohoto vozidla.
Běžný jezdecký pluk měl také dvě kohorty a každá kohorta měla dvě eskadrony. Výzbroje se mi nepodařilo dohledat. Zdá se, že první tři měly po 12 lehkých kulometech a čtvrtá 24 lehkých kulometů.

Tento typ brigády měl tabulkově: 192 kusů lehkých kulometů vz.30, 16 kusů těžkých kulometů ZB-53/37, 16 kusů PL kulometů ráže 13,2 mm Hotchkiss vzor 1931, 7 kusů minometů ráže 60 mm Stokes Brandt vzor 1935, 12 kusů minometů ráže 82 mm Brandt vzor 1927/31 malty, 14 kusů protitankových kanónů ráže 37 mm Bofors vzor 1936, 16 kusů houfnic ráže 75 mm Krupp vzor 1904 a 4 kusů tančíků R-1.

Je evidentní, že mezi oběma typy jezdeckých brigád byl velký rozdíl v palebné síle.

To, co jsem uvedl, byly tabulkové, tedy plánované počty. Skutečnost se mohla lišit a také lišila. Jako příklad složení, počtů a výzbroje nám poslouží 1 jezdecká brigáda. V její sestavě byly:
11. motorizovaný pluk
1. jezdecký pluk
2. jezdecký pluk
1. jízdní dělostřelecký pluk

Dne 22. června 1941 brigáda měla 245 důstojníků, 206 poddůstojníků a 6 890 vojáků. Byla vybavena 6 118 puškami, 272 pistolemi, 201 kusem lehkých kulometů, 52 kusy těžkých kulometů, 52 minometů, 30 děl a šest tanků R-1 a měla mít jen 4.

Ostatních 7 jezdeckých pluků bylo rozděleno po celé armádě jako průzkumné jednotky. Gardový jezdecký pluk byl zálohou generálního štábu.
Trochu poznatků k jezdectvu rumunské královské armády. No bude to jízda. V zimě 1941/1942 došlo k několika změnám v organizaci jezdeckých brigád, i když obecná struktura zůstala téměř stejná.

Každý jezdecký pluk obdržel baterii kořistních sovětských protitankových kanónů ráže 45 mm a ty se staly jejich výzbrojí až do konce války. Motorizované pluky jezdeckých brigád - později divizí získaly do eskadrony těžkých zbraní četu minometů ráže 60 m a kanóny ráže 37 mm byly nahrazeny také kořistními ráže 45 mm v počtu 12 kusů. Jejich minometná rota odevzdala dosavadních 12 kusů minometů ráže 82 a místo nich dostala 6 kusů vynikajících minometů na kolovém podvozku ráže 120 mm. Protiletadlová rota měla nyní 12 kusů kulometů Hotchkiss ráže 13,2 mm


Rumunská jízda někde na východní frontě

Jezdecký pluk byl reorganizován a získal navíc eskadronu těžkých zbraní do každého jezdeckého praporu. Ta měla tři čety a v nich 8 kusů těžkých kulometů, 4 kusy minometů ráže 82 mm a 6 kusů protitankových kanónů ráže 45 mm kořistních. Také každá běžná eskadrona měla ponovu 4 těžké kulomety a 4 minomety ráže 60 mm.

Jezdecký dělostřelecký pluk měl nově ne 12, ale už 24 houfnic ráže 75 mm ve třech oddílech. A každý oddíl dostal 7 lehkých kulometů pro boj s pronikající pěchotou nepřítele.

Po reorganizaci, kterou jsem rámcově naznačil, měla motorizovaná jezdecká brigáda ve stavu 197 lehkých kulometů vz. 30, 76 těžkých kulometů ZB-53/37, 18 kusů PL kulometů 13,2 mm Hotchkiss vz. 1931, 45 kusů minometu 60 mm Stokes Brandt vz. 1935, 16 kusů minometů 82 mm Brandt vz. 1927/31, 6 kusů minometu ráže 120 mm vz. 1938, 44 kusů protitankových kanónů 45 mm, 24 kusů houfnic 75 mm Krupp vz. 1904 nebo 1912 a šest tanket R-1.
Běžný typ jezdecké brigády měl 173 lehkých kulometů vz. 30, 96 těžkých kulometů vz. 53/37, 12 kusů PL kulometů ráže 13,2 mm Hotchkiss vz. 1931, 49 kusů minometů 60 mm Stokes Brandt vz. 1935, 24 kusů minometů ráže 82 mm Brandt vz. 927/31, 6 kusů minometu ráže 120 mm vz. 1938, 50 kusů Protitankových kanónů ráže 45 mm, 24 kusů houfnic 75 mm Krupp vz. 1904 nebo 1912 polní děla a 4 tankety R-1. Palebný handicap mezi běžnou a motorizovanou jezdeckou brigádou zmizel.

Dne 15. března 1942 byla 1. jezdecká brigáda reorganizována a přejmenována na 1. jezdeckou divizi, v roce 1943 prošla druhou reorganizací a označení jí zůstalo. Oto přejmenování tak jako u horských brigád bylo jen politické rozhodnutí, aby to lépe vypadalo v hlášeních německému spojenci.

Stejně to bylo i s 5. jezdeckou brigádou, prošla také dvěma reorganizacemi a zanikla v roce 1944

6., 7. a 9. jezdecké brigády prošly každá jednou reorganizací. Šestá zanikla v roce 1944, sedmá zanikla v roce 1943. Devátá ukončila válku u nás v Československu.

V době tvrdých bojů mezi Osou a Rudou armádo na Krymu a Kavkaze, nastala potřeba bojující jezdecký a horský sbor posílit. Na jaře roku 1943 proto bylo dovezeno z Německa velké množství výzbroje. Bylo to:

50 kusů tanků Pz Kpfw 38(t), tedy ex československý tank LT-38
20 kusů houfnic - původně čs. - ráže 150 mm vz. 1934
84 kusů protitankových kanónů PAK 98/37 ráže 75 mm
120 kusů protitankových kanónů PAK 38 ráže 50 mm
64 kusů houfnic – původně čs. - vz. 1930 ráže 100 mm
4 000 německých samopalů MP41S
440 kulometů MG 42s a 50 kulometů ZB-53/37
185 minometů ráže 60 mm a 50 minometů ráže 82 mm
Palebné a bojové možnosti těchto sborů se skokem zlepšily a to platí i pro samotné jezdectvo.


Rumunské jezdectvo překračuje řeku Dněstr

Dne 28. října 1943 byl přijat zákon o nové organizaci ozbrojených sil. Co se týká jezdectva, bylo rozhodnuto, že jezdecké divize 1., 5. a 8. se napřed reorganizují na divize motorizované a potom na pancéřové. Pancéřové divize měly ve finále vypadat takto:

- obrněný jezdecký pluk, který měl být tvořen z velitelské roty se 6 kusu tanků, protitanková eskadrona – 6 kusů stíhačů tanků a 6 tažených kanónů ráže 75 mm, dva tankové prapory každý s 28 tanky a 3 stíhači tanků. Celkově to mělo být 1 373 vojáků, 134 vozů, 79 motocyklů, 62 tanků a 12 samohybných děl.

- průzkumný jezdecký pluk, který měl být tvořen z velitelské roty, eskadrony těžkých zbraní s 8 těžkými kulomety, 3 kusy protitankových pušek a 6 kusy minomet ráže 82 mm. Dále potom z protitankové eskadrony s 9 kusy kanónu ráže 75 mm, hlavně pak z průzkumného jezdeckého praporu se 3 stíhači tanků, 13 tanky, 3 protitankovými puškami, 2 kusy plamenometů a 24 lehkých kulometů. Další jednotka byla motorizovaný jezdecký prapor s 8 těžkými kulomety, 6 kusy protitankových pušek, 8 kusů minometů ráže 60 mm a 6 kusů kanónů ráže 75 mm. Celkově to mělo být 1 966 mužů, 178 vozidel, 138 motocyklů, 13 tanků, 3 samohybná děla.

- dva jezdecké motorizované pluky ve složení velitelská rota, eskadrona těžkých zbraní s 8 těžkými kulomety, 4 PL kulomety, 3 protitankovými puškami a 6 minomety ráže 82 mm., nakonec dvě jezdecké motorizované eskadrony

- motorizovaný dělostřelecký pluk a divizní jednotky – spojaři, ženisté, týl a další.

Celkově by měli mít 11,527 vojáků, 86 tanků a 22 samohybná děla každá. Vše se rozběhlo a nikam daleko nedoběhlo. Jak to bylo u 8. jezdecké brigády? To byla unikátní situace. Ta byla v roce 1942 reorganizována na jezdeckou divizi. A o rok později přešla kompletní přestavbou na 8. motorizovanou jezdeckou divizi. Byl to velmi silný svazek.

Nově měl vypadat tento svazek takto:
2. motorizovaný pluk
4. motorizovaný pluk
3. motorizovaný pluk
12. motorizovaný pluk
3. motorizovaný dělostřelecký pluk

Divize byla vytvořena motorizací k 1. červenci 1943 a přidělením 12. jezdeckého pluku. Tím vznikl velký pětiplukový svazek. Vzhledem k pomalému tempu dodávek motorových vozidel z Německa, bylo rozhodnuto, že pro tuto divizi budou odebrána 5. jezdecké divizi, která také procházela motorizací, která nakonec nebyla ukončena. V létě 1944 začal proces reorganizace této divize na. 4. motorizovaný pluk měl být změněn na pancéřový pluk a vyzbrojen tanky LT-38 z německé výzbroje a tanky německého původu.

Když na konci srpna 1944 došlo k sovětské ofenzivě na jihozápadní frontě, byly tanky divizi odebrány a použity v boji.
Z divize se opět stal 8. motorizovaná a takto bojovala až do konce války.

Podle protokolu o příměří muselo Rumunsko rozpustit obě výcvikové jezdecké divize a také 5. a 6. jezdeckou divizi. Jejich vozatajstvo a zvířata zabavila okamžitě Rudá armáda. Stalo se to v říjnu 1944. 9. jezdecká divize potom byla rozpuštěna v roce 1945.

Jezdecké jednotky, které bojovaly v Maďarsku a v Československu byly prakticky jednotkami pěšími, protože chyběly jak koně tak motorová vozidla. Na konci války byla jízda jako celá rumunská armáda ve stavu naprostého vyčerpání lidí, zvířat a se zoufalým nedostatkem materiálu. Přesto bojovaly až do konce se ctí hodnou královských vojáků.

Část druhá: PANCÉŘOVÉ SÍLY

1. tankový pluk Rumunské královské armády vznikl 1. srpna 1919 a 2. tankový pluk až za dlouhou dobu 1. listopadu 1939. Dne 17. dubna 1941 bylo rozhodnuto vytvořit 1. obrněnou divizi. Stařičké tanky z roku 1919 byly zařazeny do výcvikové jednotky. Byly to francouzské tanky Renault FT 17.

Těchto tanků bylo původně 76 a byly získány v rámci Rumunsko - francouzské spolupráce. 48 těchto tanků bylo vyzbrojeno kanónem Puteaux 37 mm a 28 kulometem Hotchkiss ráže 8 mm. V meziválečném období, byla část tanků Renault FT-17 modernizována - kulometné obdržely také kanón ráže 37 mm. Když válka začala, tyto tanky tvořily samostatný tankový prapor. Používal se k zabezpečení úkolů ve významných průmyslových a městských centrech Rumunska, jako byly Bukurešť, Ploiesti, Sibiu, Resita a pro výcvik tankových osádek. Jejich posledním úkolem bylo rychlé zničení německých sil v těchto střediscích během povstání dne 23. srpna 1944. Všechny z nich byly zabaveny Rudou armádou v únoru 1945.


Tanky francouzského původu Renault FT-17, základ tankové síly rumunské armády ve dvacátých letech.

1. tankový pluk byl vybaven 126 kusy tanků označených v rumunské armádě jako R-2S, což byly československé tanky Škoda LT vz 35. Na počátku tažení to byl dobrý tank, měl rádio, byl rychlý a dokázal dobře chránit pěchotu a zvládal i boj s lehkými sovětskými tanky.

2. tankový pluk byl vybaven francouzskými tanky 75 kusů R-35S tedy Renault R 35. Tyto tanky měly kvalitní pancíř, ale byly pomalé a slabě vyzbrojené. Hodily spíše pro obléhací činnost a vyčisťovací operace. Jejich malá rychlost vyloučila, že by mohly být v jedné divizi s R-2.


Rumunské tanky R-35 při slavnostní přehlídce v Bukurešti

Rumunská královská armáda tedy šla do války s jednou pancéřovou divizí. Byla to 1. pancéřová divize, a v roce 1941 na počátku války měla tuto sestavu:
1. tankový pluk
3. prapor 4 pěšího pluku – motorizovaný
1. motorizovaný dělostřelecký pluk
1. prapor doprovodných zbraní
101. dopravní oddíl a rota oprav techniky
motorizovaný ženijní prapor
průzkumná rota
spojovací rota
dopravní četa
četa polní policie
101. zdravotní oddíl a zdravotní evakuační četa
muniční dopravní kolona a týlové a zabezpečujíc jednotky


Rumunský tank R-2, ex československý tank Praga LT-35

Divize měla celkem 283 důstojníků, 433 poddůstojníků, 6 014 vojáků. Výzbroj byla 5 367 pušek, 234 lehkých kulometů, 39 těžkých kulometů, 18 minometů, 36 děl, 103 tank R-2 a 725 dopravních a speciálních vozidel. Byla zkompletována a stmelena pod dozorem zkušených německých instruktorů.

Původně měla mít divize dva tankové pluky, ale kvůli velkému rozdílu mezi oběma typy tanků, byl 2. tankový pluk byl přidělen 4. armádě, která ho používala v boji v jižním Bessarabii a v Oděse. Tak, v v útočné válce roku 1941 měla 1. pancéřová divize pouze 1. tankový pluk.

Tankové pluky měly stejnou strukturu, ale různé počty. Pluk se skládal vždy ze dvou tankových praporů a každý prapor ze tří tankových rot. Regiment se skládá ze dvou tankových praporů, každý prapor ze 3 tankových rot, a jedné roty technického a materiálního zabezpečení .

Rozdíl mezi těmito dvěma pluky byl počet čet u rot.
1. tankový pluk měl 5 tankových čet po třech tancích
2. tankový pluk měl 3 tankové čety, také po 3 tancích.

Každý pluk měl navíc 4 kusy protitankových kanónů ráže 47 mm Schneider vzor 1936, 2 kusy PL kulometů ráže 13,2 mm Hotchkiss vzor 1939. Každý prapor měl v sestavě také 4 kusy PL kulometu ráže 13,2 mm.

V průběhu roku 1941, v letní ofenzivě, byla 1. tanková divize nasazena podle německé taktiky bleskových útoků do velké hloubky nepřátelského území a to velmi úspěšně. Hlavně v boji na území Besárabie a na přístupech k Oděse. Zde nakonec byla přidělena ke 4. armádě, a nasazena do útoku na samotné město.
Její tanky byly nasazeny v malých skupinách, a jelikož nefungovala spolupráce mezi tanky pěchotou, 1. tanková divize utrpěla těžké ztráty, jak mužstva, tak i techniky u mužů a vybavení. Na konci září 1941, byla ze zbytků divize vytvořena Mechanizovaná skupina "Lt.Col. Eftimiu". Byla tvořena:
- tankovým praporem s 20 kusy tanků R-2
- motorizovaným praporem horských myslivců
- oddílem kanónů ráže 105 mm Schneider vzor 1936 polní děla praporu,
- oddílem houfnic ráže 100 m Škoda
- průzkumnou rotou
- praporem podpůrných zbraní s baterií protiletadlových kanónů ráže 20 mm - 6 kusů, baterií PL kanónů ráže 37 mm- 6 kusů a dvěma bateriemi protitankových kanónů ráže 47 mm - 12 kusů.

Po pádu Oděsy byla skupina rozpuštěna a celá divize stažena z fronty. Během prvního polního tažení, 1. pancéřová divize ztratila: 34 důstojníků, 102 poddůstojníků, 1125 vojáci, 463 pušek, 54 lehkých kulometů, 5 těžkých kulometů, 206 vozidel a 111 tanků. Ztráty tanků ale nebyly definitivní – určitá část jich byla opravitelná a také opravena byla.

Divize byla reorganizována a na podzim roku 1942 byla poslána na frontu. Jako součást německého 48. Panzer Corps., se účastnila bitvy o Stalingrad. Byla posílen poprvé ve větším množství i německou technikou.
- 11 kusů tanků T-3, což byly německé tanky Pz IIINs
- 11 kusů tanků T-4 což byly německé tanky Pz IVGs.

xxxxx

Zde jsou ty dva typy pancířů z německých dodávek. První je T-3, ex PzKpfw III N a na druhém je to PzKpfw IV G
- 9 kusů protitankových kanónů ráže 75 mm PAK 40 s tahači, které byly kolopásové Zugkraftwagen, tedy SD. Kfz.9
- 9 kusů protitankových kanónů ráže 50 mm PAK 38s , opět s tahači SD. Kfz.9
- 8 kusů německých kolopásů SPW 251
- 10 kusů lehkých obrněných automobilů SdKfz 222s.

Vznikla tak velmi silná divize. Než začaly kruté boje na přístupech ke Stalingradu a o samé město, byla divize tvořena:

- 1. tankovým plukem. 1. tankový pluk byl tvořen dvěma tankovými prapory. Každý prapor měl 4 tankové roty. První prapor měl 3 roty tanků T-2 a rotu tanků T-3, druhý prapor měl tři roty tanků T-2 a jednu rotu tanků T-4. Bohužel jen německé stroje se ukázaly schopné svést rovnocenný boj se sovětskou tankovou technikou, tanky T-34.
- 3. a 4. motorizované pluky,
- 1. motorizovaným dělostřeleckým plukem
- motorizovanou rotou speciálních zbraní
- motorizovanou průzkumnou rotou,
- motorizovaným ženijním praporem
- protitankovým oddílem, spojovací rotou, dopravní rotou, četou vojenské policie.

Bylo to tabulkově 501 důstojníků, 538 poddůstojníků, 11592 vojáků, 9 335 pušek, 278 lehkých kulometů, 61 těžkých kulometů, 67 minometů, 36 kanónů a houfnic, 1 358 nákladních a speciálních vozidel, 109 kusů tanků R-2, 11 kusů tanků T-3, 11 kusů tanků T-4, 2 kořistní sovětské tanky, 10 obrněných vozů SdKfz 222 a 8 kusů kolopásů SPW 251.

Divize u Stalingradu utrpěla velké ztráty na padlých a raněných: 130 důstojníků, 87 poddůstojníků, 3 067 vojáků. Dále na 3000 vojáků utrpělo omrzliny. Ztráty techniky a výzbroje: 474 pušek, 149 lehkých kulometů, 22 těžkých kulometů, 55 minometů, 22 kusů dělostřeleckých hlavní, 678 vozidel a 86 tanků.

V březnu 1943 byl vytvořen tankový prapor vytvořený z československých tanků LT-38, které wehrmacht nemohl použít na hlavních frontách. Byl vybaven 50 kusy těchto vozidel a byl určen pro posílení jezdeckého a horského sboru v podhůří Kavkazu na Kubáni. Měl tři tankové roty s čísly 51., 52. a 53 po 15 tancích a zbývajících 5 tanků byla záloha pro úhradu prvních ztrát. Po ústupu z Tamaňského předmostí byl tento tankový prapor nasazen v bojích na Krymu až do konce roku 1943. Na začátku roku 1944, se vrátil do Rumunska s pouhými 10 bojeschopnými tanky. Tím byl tento tankový prapor de facto vyřazen z bojového použit.


Rumunské tanky T-38, původně československé LT-38, výroba Škoda, v německé armádě označeny jako Pz Kpfw 38(t)

Ve stejném období byla vytvořena z jednotek rozbité 1. pancéřové divize rychlá skupina, s cílem nabídnout lepší výcvikové podmínky. Skupina se sestávala z roty 12 kusů samohybných děl TACAM T-60s, což byl podivný hybrid sovětského tanku T-60 a kořistního, také sovětského děla ráže 76,2 mm. Dále zde byla rota PL kulometů a motorizovaný dělostřelecký oddíl a jeden spojovací obrněný transportér SdKfz 222. Tato skupina byla zrušena v říjnu 1943.


Stíhač tanků TACAM-60s, který vznikl konverzí kořistních sovětských tanků T-60 a kořistního děla ráže 76,2 mm

Dne 28. října 1943 byl vyhlášen "Zákon o organizaci ozbrojených sil". Píšu o tom u každého druhu vojska. Bylo rozhodnuto 1. pancéřovou divizi obnovit, vytvořit 8. 5. motorizovanou divizi. Začala intenzivní příprava a výcvik, obrněná vozidla měla být zakoupena v Německu.

Dne 24. února 1944, vzhledem k nutnosti zastavit postup Rudé armády, který vstoupila na rumunskou půdu, a protože 1. pancéřová divize nebyla stále bojechopná, byla vytvořena Smíšená obrněná skupina a byla vyslána na frontu. Byla to celkem slušná síla:

Smíšená obrněná skupina byla tvořena: dvěma tankovými rotami s tanky T-3 a T-4, jedné roty útočných děl typu TAS 10, což bylo rumunské označení pro útočná děla pro StuG IIIG, dvěma bateriemi rumunský samohybných děl 14 TACAM T-60s, jedna tanková rota tanků R-2 a jedna tanková rota tanků R-35. Skupina působila na frontě až do dubna 1944.

Dne 28. března 1944, vznikla opět z prvků 1. pancéřové divize Rychlá obrněná skupina. Bylo to opět poměrně velké vojskové těleso a bylo tvořeno:
- motorizovaná průzkumná rota
- motorizovaný protitankový prapor s 12 kusy kanónů ráže 75 mm
- 63. baterie samohybných děl TACAM T-60
- tankový prapor se dvěma tankovými rotami a jednou rotou samohybných děl,
- motorizovaný prapor se dvěmi střeleckými rotami a četou minometů ráže 120
- motorizovaný dělostřelecký oddíl se 12 kusy houfnic Škoda ráže 100 mm
- protiletadlová četa, zdravotnické a zásobovací jednotky.

Rychlá samostatná skupina byla poslána na frontu do Moldávie a vytvořila jádro, kolem kterého byla naposledy postavena 1. pancéřová divize s čestným názvem „ Velké Rumunsko“. Toto jméno bylo divizi přiřčeno 28. dubna 1944. Labutí píseň této divize, která prokázala v době války velkou houževnatost a opakované zmrtvýchvstání začala a divize byla tvořena:

1. tankový pluk: 1. tankový prapor se třemi tankovými rotami,
2. prapor útočných děl se třemi rotami a velitelskou četou.
3. a 4. motorizovaný pluk
1. motorizovaný dělostřelecký pluk
Motorizovaná skupina speciálních zbraní
Motorizovaný průzkumný prapor
Protitankový dělostřelecký oddíl
Protiletadlová rota

Divize měla: 48 kusů tanků T-4, 12 kusů samohybných děl TAs, 10 kusů samohybných děl TACAM T-60s, 12 kusů obrněných automobilů, 24 kusů obrněných transportérů, 105 kusů lehkých kulometů, 36 kusů těžkých kulometů, 4 kusy PL kulometů ráže 13,2 mm kulometů, 12 usů rychlopalných kanónů ráže 20 mm, 4 kusy rychlopalných kanónů ráže 25 mm, 8 kusů kanónů ráže 47 mm, 6 kusů kanónů ráže 50 mm PAK 38s, 28 kusů kanónů ráže 75 mm, 9 kusů minometů ráže 60 mm, 6 kusů minometů ráže 82 mm, 6 kusů minometů ráže 120 mm, 9 kusů plamenometu, 12 kusů kanonů ráže 105 mm a 12 kusů houfnic ráže 100 mm.

Byl to silný a těžce vyzbrojený svazek. Ale na rozjetou a v této fázi války i dobře bojující Rudou armádu přesycenou těžkou technikou a masou dělostřelectva to nemohlo stačit.


Kresba pokusného původního rumunského stíhače tanků MARESAL

Divize byla použita k zastavení, a když se to nepodařilo, ke zpomalení sovětského postupu v oblasti Iasi v době mezi 19. a 23. srpnem 1944. Bojovala dobře, ale nakonec utrpěla velké ztráty. Po skončení bojů s Rudou armádou byla celá divize vzata do zajetí.

Část divizních vojáků skončila v zajateckých táborech, ale část byla uvolněna a vznikla nová bojová skupina pod názvem „ Pplk. Matei“. Tato skupina byla tvořena:
- tankovou rotou s 9 kusy tanku T-4 a 7 útočných děl TAs
- motorizovaným praporem
- průzkumnou rotou
- protiletadlovou rotou s rychlopalnými kanóny ráže 25 mm
- 101. protitankovou rotou s 12 kusy kanónů ráže 75 mm Resita vzor 1943
Celkově to vše mělo 133 vozidel a 1 058 vojáků. Skupina překročila hory, vstoupila do severního Sedmihradska a až do 28. září bojovala proti Maďarům. Pod sovětským velením podporovala 28. gardový střelecký sbor.

Dne 24. srpna 1944, byla v prostorech mechanizovaného Výcvikového střediska v Targovisti organizován pancéřová samostatná skupina pod názvem "Gen. Niculescu". Tato skupina byla tvořena:
- průzkumnou skupinou
- tankovým praporem s jednou tankovou rotou vyzbrojenou 10 tanky T-4 a jednou rotou útočných děl TAs.
- jedním praporem samohybných děl TACAM R-2S celkově 12 kusů
- jedním motorizovaným praporem od 4. motorizovaného pluku
- jednou protitankovou rotou s12 kusy kanónů ráže 75 mm Resita modelu 1943
Skupina bojovala v Bukurešti, Banease, Otopeni a poté v Sedmihradsku a byla rozpuštěna 28. září 1944.

Další samostatná skupina vytvořená na troskách 1. pancéřové divize a výcvikových jednotek, byla skupina "Mr. Victor Popescu". Ve složení měla:
- jednu tankovou rotu tanků R-2j
- jedna rota s tanky LT-38 a tanků R-35
- motorizovanou jednotku pěchoty
- protitankové protiletadlové jednotky. Skupina tvrdě bojovala s německými jednotkami okolo ropných polí v Ploesti a byla rozpuštěna v srpnu 1944.

Dne 1. října 1944, byla z jednotek bojových skupin "pplk Matei" a "Gen. Niculescu" vytvořena armádní 4. obrněné skupina. Tato skupina byla tvořena:
- průzkumnou rotou na pestré směsici obrněných i neobrněných vozidel.
- tankovým praporem s tankovou rotou s 10 tanky T-4s, rotou útočných děl s 8 kusy TAs, a rota samohybných děl s 16 kusy vozidel TACAM R -2s,
62. baterií samohybných děl TACAM T-60
- motorizovaným praporem,
- protitankovou rotou s 12 kusy kanónů ráže 75 mm Resita vzor 1943
- motorizovaným těžkým dělostřeleckým oddílem
- protiletadlovou rotou
- spojovací četou a potřebnou technickou a týlovou podporou.
Skupina byla použita v bojích v severozápadním Sedmihradsku a v Maďarsku a to až do listopadu 1944. kdy byla zrušena.

Podle protokolu o příměří, byla 1. pancéřová divize, 1. pancéřová cvičná divize mechanizované výcvikové středisko a všechny jejich podřízené jednotky zrušeny.
Tuto pancéřovou katastrofu přežil jen 2. tankový pluk. Ten byl doplněn ze všech možných zdrojů a následně byl jako součást 27. gardového tankového sboru poslán bojovat na Slovensko. Na Slovensko přibyl v únoru 1945. Pluk byl tvořen z:

- průzkumné roty s 8 obrněnými automobily a 5 obrněnými transportéry.

- 1. tankového praporu s jednou tankovou rotou s osmi tanky T-4 a 2 roty útočných děl s 13 kusy útočných děl TAs

- 2. lehkým tankovým praporem se dvěma rotami lehkých tanků s celkově 28 kusy tanků R-35S a R-35 / 45s), tankovou rotou s 9 kusy tanku LT-38 a jednou baterií samohybných děl TACAM R-2, 5 kusů.

- průzkumná tanková skupina se dvěma tanky R-2s

- protiletadlovou baterií se dvěma četami po 4 kusech rychlopalu 20 mm

- velitelská četa, spojovací rota s radiovou a telefonní četou, ženijní jednotka.

8. února 1945 byl poslán na Slovensko 2. Rumunský královský pluk. V podstatě torzo 1. Obrněné divize. Všechno ve špatném stavu a směska různých druhů techniky funkční anebo co se mohlo opravit. Přísun náhradních dílů byl nutně omezen vzhledem k předchozí provázanosti na německé zásoby.

Našel jsem i tento seznam, na detektor webu, kde se píše, že se jednalo o tento vozový park:

8 ks - T 4
13 ks - Tas
12 ks - TACAM R-2
5 ks - R 2
26 ks - R 35 R 35/45, ST 38
40 ks - FT 17
8 ks - AB s 20 mm kanony
5 ks - SPW
Že by někdo v dané době poslal do boje prvovaléčné Renaulty R-17 mám vážnou pochybnost.


Stíhač tanků TACAM-R-2, konverze pořád dobrých podvozků tanku R-2 a sovětského velmi kvalitního děla ráže 76,2 mm ZIS III

Jednotka bojovala v Československu, v Rakousku a pak znovu v Československu. Pro mimořádnou statečnost byla citována čtyřikrát v komuniké sovětského vrchního velení. Vzhledem k tomu, že měla zastaralé vybavení, a mnoho vozidel německého původu, utrpěla katastrofální ztráty. - tanků a samohybných děl ztratila plných 93%. Jediné doplnění, byly 3 kusy ukořistěných tanků T-4. Dva ukořistil pluk sám a jeden dostal od Rudé armády. Válku pluk ukončil v Táboře s posledními dvěma tanky.

Na závěr bych rád uvedl celkový přehled obrněných pásových vozidel, které vstoupily do služby v Rumunské královské armádě.

[Pátrač]

Kapitola pátá: TECHNICKÉ A ODBORNÉ SLUŽBY

ŽENIJNÍ VOJSKO A ŽENIJNÍ ZABEZPEČENÍ

V době míru měla Rumunská královská armáda 7 ženijních pluků s čísly 1. až 7. Tyto byly určeny v případě války k rozdělení po praporech k jednotlivých sborům a divizím. Tedy existovaly i motorizované a horské ženijní prapory. Jejich mírové umístění pod plukovním velením a organizací bylo logické – jednodušší výcvik, jednodušší logistika a menší náklady na výcvikové prostory.

Rozdělení po divizích bylo takové:

8 ženijních praporů pro 7 armádních sboru a horský sbor, tedy 51. až 55., 58. a 61. ženijní prapor

26 ženijních praporů pro divize bylo rozděleno takto:
1. až 11., 13., 15., 18. až 21., 25., 27., 30. až 32., 35., 36., 40., pro pěší divize
1. až 4. horský ženijní prapor pro horské divize
jeden motorizovaný ženijní prapor pro 1. pancéřovou divizi
dva ženijní prapory pro pevnostní divize.

Dále zde byly Silniční a stavební prapory - 1. až 8. a 22. samostatných součástí pod velením ženijní služby, které plnily různé speciální úkoly, jako odlesňování, hydrologické činnosti – průzkum spodní vody, rekognoskace brodů v různých ročních obdobích a další činnosti.

Ženijní prapor pro každou pěší divizi byl tvořen: třemi ženijními rotami a praporní železniční rotou. Každá rota měla tři ženijní čety a jednu plamenometnou četu. Četa měla tři ženijní družstva po třech skupinách.
Železniční ženijní rota byla tvořena:
- četou pro opravy a údržbu mostů a kolejových svršků,
- četou pro budování přechodů přes vodní překážky,
- četou pro trhací práce,
- ženijní údernou četou se třemi údernými ženijními družstvy pro prolamování opevněných linií, tedy ničení drátěných překážek, zavalování protitankových příkopů a ničení polních i stálých opevnění.


Ženisté staví útočnou lávku

Horský ženijní prapor měl dvě horské ženijní roty, praporní dopravní kolonu přepravující ženijní munici a zdravotní materiál a strojní rotu, kde byl prostředky pro budování horských přechodů- lanovky, lávky a další materiál - například elektrické zdroje a kompresory s pneumatickými kladivy.

Sborový ženijní prapor měl tuto organizační strukturu:
jednu motorizovanou ženijní rotu,
jednu jízdní ženijní rotu,
jednu silniční a stavební rotu a
praporní železniční rotu.
První dvě roty byli stejné, a pokud nebylo dost vozidel, obě byly jízdní a měly každá tři ženijní čety po třech ženijních družstvech.
Třetí rota – silniční a stavební měla dvě ženijní čety a jednu mostní četu.
Praporní železniční rota měla železniční soupravu a na ní vezla těžkou techniku – traktory, zemní stroje, materiál pro opravy železničních svršků a mostů.

Silniční a stavební prapor byl tvořen 6 rotami:
třemi silničními rotami,
rotou mostní pro budování dřevěných mostů,
rotou pro těžbu a přepravu materiálu – dřevo a stavební kámen,
rotou strojní, kde byla těžká technika a třeba kompresory a zdroje elektrického proudu.

Pro přepravu ženijní munice byly používány speciální muniční vozidla rumunské konstrukce a výroby.

Pro překonávání vodních překážek bylo používáno několik modelů pontonových mostů a soulodí. Byly to starší pontonové mostní soupravy vzor 1898 a 1912. Některé jednotky disponovaly moderními útočnými mostními soupravami německého původu MAN vzor. Souprav měla 15 člunů a 16 pontonových bloků, ze kterých šlo postavit most dlouhý 60 metrů nebo 15 pontonových soulodí pro kyvadlovou dopravu.

Po zahájení vojenských operací byli rumunští ženisté vybaveni německými minovými detektory vzor 40. Po skončení bojů v Besarabii a Bukoviny, byla část ženijních praporů s fonty stažena a převedena k rozsáhlým odminovacím pracím pro ochranu jak vojsk, tak civilního obyvatelstva na nově obsazených územích.
Během bitvy o Oděsu byli ženisté poprvé použiti jako úderné jednotky při prolamování opevněných linií a ničení pevnůstek, podle německé doktríny stojící na zkušenostech s ničením belgických, francouzských a polských opevněných linií.

Ženisté proráželi drátěné zátarasy v celé jejich hloubce, pomocí různých náloží, vytvářeli průchody v minových polích a vyhazovaly do vzduchu protitankové překážky. Na ničení pevnůstek polních i stálých užívali ruční granáty, průbojné a soustředěné nálože a plamenomety. Pro ulehčení činnosti v blízkosti pevnůstek pokládali i kouřové clony.

Zkušenosti získané v roce 1941 při bojích s Rudou armádou v Besarábii a při obléhání Oděsy vedly k reorganizaci, kdy se objevily nově dva typy ženijních praporů, A a B. Navíc se přešlo k výcviku a nasazení ženijních jednotek dle německých předpisů, doposud se bojovalo podle francouzských.


Budování přechodu přes řeku

Ženijní prapor, Typ A. Nově zde byly dvě ženijní roty a speciální rota kde byly dvě plamenometné čety, spojovací četa a strojní rota. Pod přímým velením praporu byla četa zbraní, kde byly 3 minomety ráže 82 mm a tři kořistní protitankové pušky.

Ženijní prapor Typ B. U tohoto typu ženijního praporu byl dvě roty ženijní po třech četách a rota speciální, kde byly kulometná čety se 4 kusy kulometu a protitankové čety se 3 kusy kanónu ráže 47 mm, plamenometná četa a strojní četa.

xxxxx
Rumunští ženisté s plamenomety Pignon vzor 1937 za přesunu a v boji

Během bojů v zimě 1942-43, tedy v době bitvy u Stalingradu, ženisté bojovali jako řadová pěchota a jelikož nebylo zbytí, tak to tak bylo i po celý rok 1943. V roce 1944 se věci vrátily k normálu a ženisté se vrátili k plnění svých hlavních úkolů. V roce 1943 bylo v sestavě polní armády stále 8 silničních stavebních praporů a několik samostatných silničních oddílů, které udržovali komunikace v týlu polních armáda východně od řeky Dněstr.

Na podzim roku 1943 byla vytvořena Horská ženijní základna v Brašově, která sloužila pro výcvik nových ženistů. Ve stejném období byl 8. motorizovaný ženijní prapor reorganizován na 8. motorizovaný ženijní pluk.

V roce 1943 obdrželi ženisté nový, německý materiál. Byly to ruční granýty, dva typy plamenometů - Flammenwerfer 35 a Mittlerer Flammenwerfer, kouřové granáty, miny, minové detektory. Do služby byl zaveden také vlastní rumunský minový detektor MAN vzor 1941.

V létě roku 1944, byly 5. a 8. silniční a stavební prapor dány k dispozici 4. sboru 4. armády. Poté co došlo ke královskému převratu v srpnu 19444, byl ž¨ze všeho co bylo na území rumunsky k dispozici jeden provizorní ženijní prapor a byl nasazen na nové frontě proti Maďarsku a Německu.


Rumunští a němečtí vojáci s nafukovacími čluny

V říjnu 1944, byl v souladu s protokolem o příměří, snížen počet ženijních jednotek. 1. ženijní pluk byl připojen 5. územní sboru, 3. ženijní pluk byl rozpuštěn a 5. ženijní pluk byl přidělen ke 4. sboru. 4. pluk byl transformován do 4. železničního pluku a 8. motorizovaný ženijní pluk byl sloučen s centrální ženijní výcvikovou základnou v Brašově.

Vzhledem k tomu, ze ztráty na lidech a technice u ženijních praporů, které byly v kontaktu s nepřítelem – Rudou armádou – byly značné a nebyli uvolněni rumunští váleční zajatci, byly ženijní prapory u jezdeckých divizí nahrazeny ženijními rotami.

U pěchoty došlo k reorganizaci a nově nesly číslo své divize. Tedy zde byly ženijní prapory číslo 2., 3., 4., 6., 9., 11., 18., 19. a 21. pro pěší divize,. Po horské divize to byly ženijní prapory 38. pro 2. horskou divizi, a 39. pro 3. horskou divizi.

Nově měl ženijní prapor dvě totožné ženijní roty - vždy tři ženijní čety a jednu četu minometů, velitelskou rotu se spojovací četou, četou kulometnou a četou protitankových kanónů a železniční rotu.

K dispozici pro 1. a 4. armádu byly 30. a 31. ženijní prapor.

1., 3., 4., 5. a 8. Silniční a stavební prapory byly dány k dispozici 2. ukrajinského frontu, ve kterém byly začleněny obě rumunské armády. Jejich posláním je zajištění silničních komunikací v Maďarsku a Československu.

Dokonce i se sníženým počtem vojáků a vojáků specialistů v jednotkách měli ženisté zásadní úlohu v posledních měsících války, což velkým dílem přispělo k úspěchu operací proti Německu. Včetně bojů na našem území.

MOSTNÍ ÚTVARY A JEDNOTKY.

Na jaře roku 1941 se mostní pluk rumunské královské armády skládal ze tří praporů:

- 1. lehký mostní říční prapor, který měl mobilizací vytvořit 1., 2., 3. a 4. lehkou mostní říční rotu s celkovou délkou mostů 1200 metrů a to staršího provedení vzor 1912. Současně vytvářel 2. lehký mostní říční prapor s rotami 5., 6., 7. a 8.

- 2. a 3. těžké říční mostní prapory, které měly mobilizací vytvořit 1., 6., 7., 18. a 19. mostní říční rotu – první z nich a 4., 10., 11. a 15. mostní říční rotu druhý z nich.

1. lehký mostní říční prapor byl zapůjčen v březnu 1941 do 41. německého ženijního praporu, který jej používal k přesunu vojáků do Bulharska. Při této dlouhodobé operaci bylo 1000 m délky mostu potopeno při živelné katastrofě. Po skončení bouře se ale podařilo většinu materiálu zachránit a uvést do provozuschopného stavu. Snášel zátěž až 12 tun.

2. lehký mostní říční prapor měl také 1200 m staršího mostu vzor 1918. Tento most byl konstruován tak, aby snášel přejezd vozidel do hmotnosti 12 tun.
Všechny těžké mostní roty byly soustředěny do Moldávie a podřízeny 3. a 4. armádě, s výjimkou 7. mostní roty, která byla nasazena v blízkosti Julia Alba. Každá rota měla 128 nebo 192 metrů mostu v provedení MAN vzor 1937. Tento most navrhnul kapitán ženijního vojska ing. Vasile Cazaciuc, kdy využil kovové čluny typu Birago vzor 1918, kterých měla armáda nadbytek a jen zkonstruoval mostovky a najížděcí a vyjížděcí rampy. Výsledkem byl most, který by mohl nést zátěž 8 až 12 tun. Byla to těžká souprav a tak byla převážena výhradně na nákladních automobilech s potřebnou nosností.


Těžký pontonový most

Po válečných aktivitách roku 1941 došlo, tak jako v celé rumunské královské armádě k reorganizaci i u těchto mostních jednotek. Lehké mostní roty 1., 3., 4., 6. které byly vybaveny starším mosty vzor 1912 a 1918, byly rozpuštěny a byly z nich postaveny mostní ženijní roty. Bylo jich celkově dvanáct. Roty byly určeny k budování malých mostů, ale bylo je možno spojovat a dost často se k přepravě vojsk používala kyvadlová doprava pomocí jejich lodí.
Každá rota měla:
- 2 důstojníky,
- 4 poddůstojníky a 144 mužů pokud šlo o mosty vzor 1812 nebo 171 mužů pro mosty vzor 1918.
- 60 m mostu a vše přepravováno koňskými potahy.

V roce 1942 byly vytvořeny pro 10. 12 a 15 ženijní prapory automobilní dopravní kolony. Dva prapory jely na nákladních automobilech Škoda. Mělo to význam. Byly vybaveny ocelovými mosty o nosnosti 16 tun a dohromady toho mostu bylo 256 metrů a k tomu nájezdové rampy.

Struktura mostních ženijních jednotek se následně až do konce války potom nezměnila. Na podzim roku 1944, byl čerstvě zřízen mostní pluk. Tento útvar byl podřízen sovětské 5. ženijní brigádě a následně se podílel na bojových operacích 2. ukrajinského frontu proti Německu a Maďarsku, spolu s ostatními rumunskými ženijními jednotkami, podřízených 1. a 4. armádě. Faktem zůstává, že přechody přes řeky na Slovensku a v Čechách byl plynulé a rumunským postupujícím silám nečinily žádné vážnější potíže.

SPOJOVACÍ SLUŽBA RUMUNSKÉ KRÁLOVSKÉ ARMÁDY

Na začátku roku 1941 veškeré spojovací jednotky rumunské královské armády tvořila 1. spojovací brigáda, kterou tvořily 3. spojovací pluky s čísly 1. až 3.

Brigáda po mobilizaci postavila celkově 16 spojovacích praporů. Byly rozděleny takto:

- dva spojovací prapory, každý se specifickou organizační strukturou byly určeny pro zabezpečení generálního štábu Rumunské královské armády.
- tři spojovací prapory byly určeny pro jednotlivé polní armády
- devět spojovacích praporů bylo předáno jednotlivým armádním sborům
- dva spojovací prapory byly určeny pro pevnostní brigády.

Každý prapor byl tvořen čtyřmi rotami:
- spojovací kabelovou rotou,
- spojovací rádiovou rotou
-stavební spojovací rotou a routou telefonních rádiových ústředen.

Dále bylo mobilizováno mnoho spojovacích rot.
- 1. až 11, 13. 15., 18. až 21., 36., 36., a 40. pro pěší divize,
- 37. až 39. a 99 pro horské brigády
- 101. pro 1. pancéřovou divize;
- 81. a 82. pro pevnostní brigády
- 21., 41., až do 46. pro jezdecké brigády.

Malé spojovací jednotky pro pěší pluky, pluky pohraniční stráže, pevnostní pluky a jezdecké pluky byly mobilizovány a rozvíjeny při mobilizaci svých mateřských útvarů.

Rumunští spojaři za přesunu

Materiál byl rozmanitý a odpovídal úrovni své doby. Spojovací kabelové roty byly vybaveny polními telefonními přístroji MAN standardním vzorem 1933 a MAN Timisioara, telefonními rozvaděči a ústřednami MAN vzor 1932 a 1939. Používala se radiotegrafie, na zařízeních Morse a Hugues. Pro vysokorychlostní telegrafii se používaly přístroje Baudot. Pro záznamové přenosy se používaly přístroje Siemens a Lorentz telegrafní tiskáren a dálnopisy Hell. Pro radiofonii se používali vysílače a přijímače typu Comindco a Tănăsescu.

Co se u spojařů dělo v roce 1942?

V lednu 1942 byl 1. spojovací pluk reorganizován a redukován. To, co mu bylo odebráno, bylo použito pro výstavbu nového, 4. spojovacího pluku.
Dne 6. července 1942 byla Spojovací brigáda transformována do Spojovacího velitelství a to převzalo řízení a velení spojovacích útvarů a také jejich odvody, přípravu výcvik.

V roce 1942, byl také vytvoře první motorizovaný spojovací prapor a první čistě horský spojovací prapor - blížily se boje o Kavkaz. Tento horský spojovací prapor vyrostl na základě zrušeného 2. horského ženijního praporu.

Horské spojovací prapory potom byly doplněny na standard spojovacích praporů pěších divizí.

V bojích na přelomu roků 1942 až 1943 bylo působení spojovacích praporů velmi důležité. A to i přesto že jejich vybavení v průběhu války rychle zastaralo a bylo problémové. Navíc jak se ukázalo, vždy ho bylo málo. Například rádiové vysílače bylo těžké pro přepravu a byl je problém účinně zamaskovat.

I na počátku roku 1944 došlo ve struktuře spojovacích praporů ke změnám.

U spojovacího praporu armádního sboru byla radiotelegrafická rota reorganizována na rádiovou rotu, některé telefonní čety byly změněny na čety budování a provozu dálkového linkového a speciální četa se stala operační četou.

Spojovací prapor polní armády přišel o operační rotu, která byla nahrazena provozní rotou se dvěma provozními četami, telegrafní četou a četou motospojek. Radiotelegrafická četa byla přejmenována na rádiovou četu a dvě telefonní roty byly reorganizovány na dvě roty linkového spojení.

Spojovací prapor Generálního štábu rumunské královské armády byl organizován téměř stejným způsobem jako ozbrojený prapor.

1. spojovací pluk byl také reorganizován. Nově měl:

- kabelový spojovací prapor se dvěma telefonními rotami, a jednou telegrafní rotou,
- prapor dálkového linkového spojení s jednou telefonní rotou, rotou výstavby linkového spojení a přepravní rotou
- telegrafní prapor
- rádiový prapor
2., 3. a 4. spojovací pluk měly jen tři prapory, tedy dva telefonní a jeden radiotelegrafický.

Během let 1943 a 1944, byli vojenští spojovací specialisté přeškoleni v rumunských a německých výcvikových zařízeních. Dodané německé automobily Opel Blitz a kořistní ZIS a Ford byly transformovány do mobilních spojovacích a velitelských stanoviště.

Protokol o příměří dopadl vážně i na spojovací jednotky rumunské královské armády. 1. a 3. spojovací prapor, 1., 7., 8., 13., 14., 20., 35., 36. a 82. spojovací rota, 101. motorizovaná spojovací rota, 42. spojovací motorizovaná letka a 150. motorizované spojovací oddělení byly zrušeny.

Armádní spojovací prapory, číslo 51. a 53. byly reorganizovány. Každý měl nově dvě stejné spojovací roty, kdy každá měla operační četu, stavební četu a tři čety linkového spojení.

Sborové spojovací prapory s čísly 2., 5., 7., 11. měli stejnou strukturu jako armádní prapor, ale méně mužů.

Divizní spojovací roty s čísly 2., 3., 4., 6., 9., 11., 18., 19., 21., 38. a 39., měly vždy čtyři čety: jednu četu operační, jednu četu motospojek, jednu jízdní četu budování linkového spojení a jednu rádiovou četu.

LETECKÉ ŽENIJNÍ a LETIŠTNÍ JEDNOTKY

Ženijní a letištní pluk, který byl vytvořen v roce 1938 měl v dané době tři letištně ženijní prapory.
1. praporu byl přidělen k 1. letecké oblasti, s velitelstvím v Sibiu,
2. prapor patřil pod 2. leteckou oblast s velitelstvím v Bacau
3. prapor patřil pod 3. leteckou oblast – Bukurešť.

Pluk v případě války mobilizoval další součásti jako rotu těžké techniky s buldozery, traktory a další těžkou technikou pro údržbu a opravy letištních ploch, spojovací jednotky, rotu povětrnostní služby a další.

Po zahájení vojenských operací pluk podporoval polní velitelství letectva v doprovodu s letištním a ženijním praporem, 2 letištními rotami, třemi spojovacími rotami, dvěma četami vzdušných návodčích a 5 meteorologickými družstvy.

Dne 1. listopadu 1941 byly vytvořeny dva smíšené oddíly uspořádány dvě smíšené oddíly pro oblasti Tiraspol a Oděsa. Každý z nich měl pozorovací četu a četu návodčích.

V září 1942, když rumunské královské letectvo opět dostalo do první linie, pluk vyčlenil pro jeho provoz tyto síly:
- 2 spojovací prapory,
- 3 roty řízení leteckých operací
- 2 telefonní stavební čety
- 2 letištní roty.
- 1 rotu naváděcích majáků
- 1 rotu meteorologických služeb.

V listopadu 1942, měla letištně ženijní brigáda celkem 6 praporů a 24 rot. Tato sestava byla rozdělena do dvou skupin, někdy také označovaných jako pluky:

A/ letištně ženijní pluk, který měl 2 200 vojáků specialistů a měl tři prapory:
- letištně ženijní prapor se třemi letištními rotami, jednou letištní stavební rotou a rotou průzkumnou a rekognoskační. 1. lednu 1943 byl změněn na 1. letecký ženijní prapor a v březnu 1943 byl stažen hluboko za frontu.
- prapor oprav letecké techniky se čtyřmi rotami oprav letištní techniky a skladem leteckého materiálu. k 1. lednu 1943 byl stažen zpět do Rumunska
- vytyčovací a osvětlovací prapor s majákovou rotou a rotou osvětlovací

B/ letecký spojovací pluk měl tabulkově 3 581 vojáků specialistů a měl tyto prapory:
- prapor drátového spojení s velitelskou četou, dvěma telefonními a telegrafickou rotou,
- prapor dálkového linkového spojení s dvěma linkovými stavebními rotami, jednou telefonní rotou a jednou telegrafní rotou, k 1. lednu 1943 byl stažen zpět do Rumunska
- prapor rádiového spojení s třemi rádiovými spojovacími rotami a jednou rotou oprav elektrického vybavení a zdrojovou.

K 1. lednu 1943 byl tento pluk reorganizován na 1. a 2. letecký spojovací pluk.

Součástí sboru bylo i Výcvikové středisko rádiové komunikace pro výcvik spojovacích specialistů, osob pověřených řízením letového provozu a leteckých návodčích.

Dne 25. září 1944, byl 1. letištní ženijní prapor přidělen k 1. leteckého sboru. 1. a 3. letecký spojovací pluky byly odeslány po částech na frontu.

ŽELEZNIČNÍ VOJSKO

Na začátku roku 1941 měla rumunská královská armáda 1. železniční brigádu, které byly podřízeny 1. a 2. železniční pluky a dva 1. 2. železniční strážní prapory. Dne 1. května 1941 vytvořeno Velitelství železničního vojska.

1. železniční pluk byl tvořen:
1. železničním provozním praporem s 1. až 3. železniční provozní rotou. Každá tato rota měla strojní četu, vlakovou četu, četu pro opravy nebo naopak destrukce železničních svršků, vlakovou četu, staniční četu a strážní četu.
2. železničním provozním praporem s 4. až 6. železniční provozní rotou
3. železničním stavebním praporem se 7. až 9. železniční stavební rotou. Tato rota měla technickou četu, tři stavební čety, jeden ozbrojenou vlakovou soupravu a materiálovou vlakovou soupravu.
4. úzkorozchodný železniční a mostní prapor s 10., 11. a 13. železniční mostní rota a 14. úzkorozchodná železniční rota.
V červnu se pluk také mobilizoval 1. úzkorozchodnou železniční rotu 15. mostní železniční rotu.

2. Železniční pluk měl dokonce 6 železničních praporu praporů:
1. železničním provozním praporem s 1. až 3. železniční rotou
2. železničním provozním praporem s 4. až 6. železniční rotou
3. železničním stavebním praporem se 7. až 9. železniční stavební rotou.
4. železničním stavebním praporem s 10. až 12. železniční stavební rotou
2. Úzkorozchodný železniční prapor s 13. a 15. úzkorozchodnou železniční rotou
2. Železniční mostní prapor s 21. a 22. železniční mostní rotou.

Oba železniční strážní prapory se skládala z 10 strážních rot s čísly 1. až 10. u každého.

V listopadu 1941byl první pluk přeorganizován na jednotlivé oblastní oddíly:

Tighina - 6. železniční provozní praporem, 13. železniční stavební prapor, 21. a 23. železniční mostní rota

Arciz - 7., 8. a 12. železniční stavební prapor a 22. železniční mostní rota,

Byly připraveny k použití v Bessarabii a severní Bukovině.

Z důvodu vážného ohrožení železniční a silniční sítě, mostů a propustí na území okupovaném silami OSY, bylo rozhodnuto a realizováno do tří nových strážních železničních praporů. Od 10. února 1942 tak byly na území Světského svazu postupně přemísťovány strážní prapory 3. až 5.

Kde dni došlo k velké reorganizaci železničního vojska. Stávající železniční pluky byly unifikovány a stejnou strukturu měl i nově zřízený 3. železniční pluk. Nově tedy měly:
-1. Železniční provozní prapor 1. až 4. železniční provozní rotou
- 2. Železniční stavební prapor s 5. až 10. železniční stavební rotou
- 3. Železniční most praporu s 11. a 12. železniční mostní rotou

V roce 1944 v době mohutného náporu letectev Spojenců na rumunskou železniční síť, byly zmobilizovány další – celkově 22. železničních oddílů. Podléhali pod jednotlivé železniční uzly. Měly čísla: 46. až 59., 62. až 59., 62. až 65., 67., 68., 105. a 107. oddílů. Každý měl mezi 2 a 7 rotami.
Od roku 1943 kdy se stav na východní frontě neodvratitelně obrátil a vojska OSY zahájila ústup, byly některé železniční oddíly, prapory a roty proškoleny v prováděná destrukcí železnic a mostů v případě ústupu. V této operace bylo zapojeno celkově 13 rot: 4 provoz, 6 stavebních a 3 mostní.

Dne 15. listopadu 1943, došlo k další reorganizaci:

Nově měl 1. železniční pluk tuto strukturu:
-1. Železniční provozní prapor dvě provozní a dvě stavební roty
- 2. Železniční stavební prapor se třemi až šesti rotami
- 3. Železniční mostní prapor se dvěma až třemi rotami.

2. a 3. železniční pluk měly nově navíc i výcvikový prapor se čtyřmi výcvikovými rotami a nově byly vytvořeny další dva – 6. a 7. strážní prapor.
V říjnu 1944, když už Rumunsko bojovalo na straně spojenců, byl 4. ženijní pluk reorganizován na 4. železniční pluk.

Jako styčný vojenský orgán mezi železničním vojskem Rudé armády a rumunskými železničními útvary vznikla Operační brigádní železniční skupina. Ve složení měla:
- 3. železniční pluk
- 4. železniční mostní prapor z 2. železničního pluku
- 13. telefonní a telegrafní prapor. Tato skupina byla přidělena pod velení 2. ukrajinského frontu a následovala rumunské vojáky v maďarských a československých operacích. Zbytek jednotek, které zůstaly v Rumunsku byl použity na obnovu železnice zničeno během vojenských operací na rumunské půdě.

[Pátrač]

ZÁVĚR K VOJENSKÝ TĚLESŮM RUMUNSKÉ KRÁLOVSKÉ ARMÁDY

xxxxx
Důstojnický sbor 1. rumunské armády v Hodoníně a rumunští vojáci v Blansku.

Položme si otázku: Jaká byla rumunská královská armáda a jaký byl její voják, letec či námořník?

Asi je to pokaždé jinak, dle toho kdo je hodnotí.

Sověti se o nich vyjadřovali velmi pohrdavě a to napříč všemi druhy vojsk. Sovětské obyvatelstvo je nenávidělo. Slovenští vojáci, kterým byli také spojenci na východní frontě, je viděli ve dvojím světle. Důstojníci byli vzdělaní, inteligentní a profesně celkově zdatní. Prosté vojáky Slováci litovali – byla to tak řečeno chudá armáda a to vedlo k nekontrolovatelnému rabování. Nejen u obyvatelstva na obsazeném území. Rumuni okrádali dokonce i své spojence.

Slováci i Němci si všimli jednoho rysu – nesmyslné brutální krutosti k zajatým rudoarmějcům, a to i k těm, co se vzdávali bez boje. Častokrát je prostě povraždili a pokračovali dál. Belgický dobrovolník u zbraní SS, Léon Degrelle je nazýval ve svých pamětech „podunajskými vrahy“.

Často se říká, že Němci se někdy ke Slovákům chovali jako k méněcenným, ale s Rumuny jednali prý doslova jako s odpadem. Což je dost zvláštní, protože třeba k horským jednotkám, které bojovaly velmi dobře, chodili jejich styční důstojníci rádi – mohli se na ně spolehnout a evidentně si jejich bojového nasazení cenili. Pokud by je viděli jako doslova pakáž, proč by jim svěřovali velká množství vysoce sofistikované výzbroje, bojové techniky a cvičili je?

xxxxx
Rumunský voják přebírá z rukou německého důstojníka Železný kříž za mimořádnou statečnost v boji o Sevastopol a skupina držitelů Železného kříže z bojů v roce 1943. Snad je to důkaz toho, že to byli dobří vojáci.

Je totiž faktem, že během operací od 1. ledna do 30. června 1942 Rumuni zajali dvakrát víc sovětských vojáků, než činily jejich vlastní celkové ztráty. Za celé východní tažení jich zajali 120 000, což je téměř dvakrát víc než glorifikovaní a rozhodně velmi zdatní Finové. Rozhodně to bylo zdaleka nejvíce ze všech spojenců Třetí říše. A kde jsou sovětští padlí a ranění? Z výše uvedeného je jasné, že jejich bojové vystupování asi nebylo zlé. Naopak. A je tedy potřeba některá opovržlivá hodnocení znovu posoudit.

Zbývá ještě odpovědět na otázku, jak se Rumuni chovali na okupovaném a, co se týče Besarábie a severní Bukoviny, z jejich pohledu osvobozeném, území.

Maršál Giovanni Messe, velitel Italského expedičního sboru v Rusku, napsal ve svých poválečných pamětech Válka v Rusku, že podle hodnocení místního obyvatelstva byli nejhorší bělogvardějci, následováni Němci a třetí místo zaujali Rumuni, jejichž armáda masově popravovala a perzekvovala hlavně Židy a v neuvěřitelných rozměrech loupila.


Rumunský koncentrační tábor pro rumunské Židy

Zvláštní otázkou je rumunský antisemitismu, který byl nejmarkantněji vidět právě u vojáků. Jestli totiž považujeme za největší vrahy židovské populace Němce, mám obavu,že zde bude potřeba jistá revize.

Pár slov o neskutečných událostech.

Před válkou měla Oděsa židovskou populaci velkou přibližně 180 000 lidí, tedy asi 30 % z celkového počtu. V době, kdy město obsadila rumunská armáda, tedy 16. října 1941, jich zde zbylo jen asi 80 000. Ostatní uprchli nebo byli evakuováni.

22. října 1941 v objektu, kde se umístil rumunský štáb, vybuchla velká nálož. Zabila 67 lidí včetně generála Glogojeanu, 16 dalších rumunských úředníků a 4 německé námořní důstojníky. Byla to velká, ve sklepě uložená nálož odpálená na dálku rádiem.

Byla to práce NKVD, ale ta byla daleko. Takže se musel najít viník. Rumuni byli a jsou antisemitsky velmi pevně vyprofilováni, je tedy jasné, kdo byl určen. Židé a komunisté byli velmi rychle z tohoto útoku obviněni a odveta rumunských vojáků začala okamžitě. Už v poledne následujícího dne, 23. října, bylo zadrženo a zastřeleno 5 000 civilistů, většina Židů. 24. října ráno bylo přes 19 000 Židů svoláno na náměstí blízko přístavu, postříkáno benzínem a spáleno zaživa nebo postříleno.

Ten samý den odpoledne bylo přes 20 000 obyvatel vyvedeno z města směrem k obci Dalnik. Když dorazili do Dalniku, byli svázáni do skupin o 40 až 50 lidech, vhozeni do protitankového příkopu a stříleni. Jenže šlo to moc pomalu a oběti se v zoufalství začali bouřit. Rumuni tedy zatím živé rozdělili na muže a ženy s dětmi a zavřeli je do čtyř velkých budov – skladů. Ve stěnách předtím vysekali otvory pro hlavně kulometů. Přes tyto díry potom začalo vraždění. Ale střelba zdaleka nezahubila všechny zavřené. A tak druhý den Rumuni budovy se ženami a dětmi prostě podpálili a své oběti, které ještě žily, upálili.

25. října byla vyhozena do vzduchu čtvrtá budova, která byla plná mužů. Tyto masakry byly provedeny na přímý rozkaz generálů Nicolae Deleanu a C.D. Nicolescu.

Asi 35 000 židů bylo nahnáno do rychle vyměřeného ghetta na předměstí Svobody, kde ale byla zničena v bojích většina budov. Ti nešťastníci strávili venku 10 dní, spousta z nich umrzla.

28. října 1944 byl zahájen další masakr, kdy bylo asi 4 000 až 5 000 Židů nahnáno do stájí vydrancovaného kolchozu a zastřeleno. Do konce prosince bylo zabito 50 000 Židů z koncentračního tábora Bogdanovka. Dalších 10 000 Židů se účastnilo pochodů smrti do tří koncentračních táborů blízko Golty. Byla to Bogdanovka, Domanovka a Acmecetca. Ti, kteří cestu přežili, byli o dva měsíce později zavražděni spolu s desítkami tisíc dalších Židů, kteří byli do těchto táborů přivedeni ze severního Podněstří a Besarábie. Tak začali Rumuni vraždit i ty Židy, kteří žili na jejich bývalém území.

Tento historiky dokonale zmapovaný proces, Rumunsko oficiálně přiznalo až po roce 2 000. Do té doby s plnou vážností lhalo o tom, jak Antonescu a spol. chránili židovskou populaci před Němci. Tato dezinformační aktivita ale má reálné jádro.


Mapa rumunského holocaustu

Je totiž fakt, že postoj vůči Židům vykazoval zvlaštní, schizofrenní povahu. Židé z Regatu a jižního Sedmihradska měli být dle Antonesca chráněni za předpokladu, že nebudou rozvracet režim, nemělo dojít ke konečnému řešení, ale zároveň ujišťoval Němce, že se podřídí mezinárodnímu řešení po válce. Chtěl minimalizovat škody a nařídil vyvlastnění majetku tak, aby mohl být vrácen.

Rumunizační úřad Železné gardy, který de facto sloužil k obohacení legionářů a Němců, byl zrušen a nahrazen Rumunizační, kolonizační a inventarizační komisí pod přímým dohledem Antoneska.

27. března 1941 byl vydán dekret o vyvlastnění židovského majetku ve městech, kdy z vyvlastnění byli vyjmuti vyznamenaní, naturalizovaní, baptizovaní a jiní důležití Židé. Nahrazení ve státní správě bylo také obcházeno a i když bylo v 1943 Němcům hlášeno, že ve správě působí pouze 6500 z původních 28 tisíc Židů, ve skutečnosti jich bylo stále zaměstnáno na 21 tisíc.

Jinak byli Židé vystaveni v té době běžné diskriminaci, byli vyloučeni ze společnosti a docházelo také k divokým excesům. Například 23. července 1941 proběhl velký pogrom v Jasech, kdy na tisíc mužů bylo ubito, mnoho dalších bylo nahnáno do vlaků. Tyto vlaky potom nepřetržitě cestovaly po Moldavsku. Bez jakéhokoliv jídla pití v nich strašným způsobem zahynulo několik tisíc mužů. Vše pod kuratelou armády.

xxxxx
Jasské vlaky smrti - a to nebylo ještě to nejhorší

Mnohem horší postavení, ale měli Židé v Besárábii a Bukovbině. Občas i oprávněně byli totiž viněni za invazi Sovětů z roku 1940, a tím byli považováni za nepřítele rumunského lidu. Měli být potrestáni vyvlastněním, ale ochráněni před vyvražděním evakuací do ghett. Už v srpnu 1941 vzniklo ghetto v Kišiněvu, v září v Černovicích. Současně byli Židé nahnáni na nucené práce, a v červenci započaly deportace na území mezi Dněstrem a Bugem, do Transnistrie. Příkaz k deportaci celkově 118 tisíc Židů byl vydán v září a měla proběhnout humánně a bez excesů, dokonce pod hrozbou trestu smrti viníkům.

xxxxx
Cesta ke smrti - moldavští Židé a Židé z Bukoviny jsou vysídlováni na východ a čekají na svůj osud.

Jenže vše proběhlo tak divoce, že jich cestu nepřežilo více než 40 tisíc.
V Transnistrii neexistovalo žádné zázemí pro sem násilně přesidlované Židy, ti navíc nebyli připraveni na takovou změnu. Vypukly epidemie hladomoru a tyfu. U Antonesca osobně orodoval Wilhelm Filderman, vůdce židovské komunity, na jeho nátlak Antonescu deportace zastavil a schválil program pomoci Židům v Transnistrii - dokonce v omezené míře fungoval.

Zároveň dal popud k prozkoumání možností emigrace Židů do Palestiny a přes prostředníky navrhl Britům, že na jejich náklady a za jimi vystavená víza může 75 tisíc Židů odejít. Bohužel na tento návrh nikdo na druhé straně nereagoval.

Je faktem, že Ion Antonescu po celou dobu nařizoval vysoké tresty za násilnosti na Židech a nařizoval mnohá šetření jejich zabíjení. Nic to však neměnilo a tresty nestály, pokud k nim vůbec došlo, za nic. Nakonec asi polovina ze zhruba 300 tisíc Židů žijících v Besarábii a Bukovině byla zavražděna nebo zahynula v důsledku špatného zacházení, k tomu potom asi 12 000 Cikánů. Ze 150 tisíc transylvánských Židů bylo plných 120 tisíc zavražděno maďarskými okupanty.


Rumunské stádo hovězího dobytka. Fotografováno v srpnu 1945 ve Vyškově na Moravě. Bylo to vše koupeno nebo ukradeno?

Jak se chovali rumunští vojáci na našem území? Zde mohu konstatovat, že i zde je to složité. Na jedné straně s velkou statečností a vytrvalostí sváděli boje s Němci a jejich přisluhovači, na druhou stranu i mnoho a mnoho našich místních kronik píše o svévolném rekvírování tažných zvířat a hospodářského dobytka, krádežích a loupežích. Přesto byli vítáni jako osvoboditelé a jejich podíl na naší svobodě je nepopiratelný.

Oficiální kronika obce Lelekovice na Blanensku například uvádí, cituji:

„Kolem 9.hod. ranní přišli od Jehnic a Ořešína osvoboditelské jednotky rumunské armády. Radost obyvatel obce byla obrovská. Pochodujícím osvoboditelům vyhrávala Markova dechovka, hospodyně pekly koláče. Po silnici na Kuřim a Lipůvku se valily kolony Rudé armády, opačným směrem pochodovali němečtí zajatci. Asi sto rumunských vojáků zůstalo v obci 6 týdnů a pomáhalo při polních pracích“.

xxxxx
Rumunští vojáci přichází do Lelekovic a druhý obrázek ukazuje rumunské vojáky s místními lidmi. Já dodávám, že to byli vojáci 19. pěší divize Rumunské královské armády

I u nás ale bylo dle všeho vidět velký rozpor mezi stavem vojáků a důstojníků. Vojáci často vypadali jako vagabundi, mnoho jich Chodilo bez bot v jakýchsi laptích ze slámy, či čehoto. Důstojníci byli vyfiklí jak ze žurnálu. Je doloženo že důstojníci horských jednotek vždy bojovali přímo se svými muži, stejně jako tankisté ale u pěchoty často jen monitorovali, co dělají jejich vojáci v bojové linii a moc se do akce nehrnuli.

Horská pěchota vykazovala vysokou kázeň, byla v dobrém stavu, i co se týká výstroje a její vojáci na sebe dost dbali.

V nejhorším stavu byl jezdectvo, téměř bez koní. Opěšalí jezdci jakoby ztratili se svými koni i svého vojenského ducha a byly sice sále dobří v boji, ale jinak byli na kriminál každý druhý. Na druhou stranu byli velmi obávání při boji zblízka. Jejich šavle jim dávaly v tomto druhu akce poměrně zajímavé možnosti.

Celkově se nedokážu donutit zaujmout jasné stanovisko. Uvidíme jak se bude vyvíjet diskuse a jestli ještě dojdou nějaké info z jednotlivých Rumuny osvobozených míst. Každý nechť si svůj názor udělá sám.

POUŽITÉ ZDROJE A LITERATURA
http://www.worldwar2.ro/
http://druhasvetova.mzf.cz/?p=staty/rumunsko
https://en.wikipedia.org/wiki/Romania_in_World_War_II
http://www.demokratickystred.cz/ceskosl ... americane/
http://zrcadlo.net/clanky/FOTO-Pred-sed ... mada-1700/
http://www.vrtulnik.cz/ww2/protektorat-zvolen.htm
https://lifesupportintl.wordpress.com/2 ... campaigns/
https://cz.pinterest.com/pin/482659285046823458/
http://www.lelekovice.cz/m/o-obci/histo ... 942-1945-/
http://www.detektorweb.cz/index.4me?s=s ... &xb=2&vd=1)
http://www.flamesofwar.com/Default.aspx ... _cat_id=36
http://www.reflex.cz/clanek/historie/63 ... enska.html
http://www.listy.cz/archiv.php/images/d ... nek=021523
https://victortibrigan.wordpress.com/20 ... 1941-1944/

Zdroje ještě doplním

EDIT: Z DŮVODU OBYČEJNÉ HISTORICKÉ POCTIVOSTI MUSÍM UVÉST, ŽE JEŠTĚ ZAPOMENUTĚJŠÍ OSVOBODITEL JE POLSKÁ ARMÁDA, KTERÁ SE PODÍLELA NA OSVOBOZENÍ ČÁSTI SEVERNÍ MORAVY A SEVERNÍCH ČECH. JÁ SE JÍ ZABÝVAT ROZHODNĚ NEBUDU, ZDE MÁ VOLNÉ POLE KDOKOLIV Z KOLEGŮ

[radecky]

Nádhera. Víme něco víc o bojích s německým námořnictvem na řece Dunaji?

[Polarfox]

Než tu budu publikovat námořní/říční boje (což bude trvat), tak ve zkratce - rumunské síly na Dunaji začaly proti Němcům bojovat záhy po otevření nepřátelství a docílili několika menších úspěchů (potopená a zajatá plavidla), než je Sověti paradoxně vyřadili ze hry (obecně čím dále byli proti proudu, tím déle vydrželi bojovat, než byli odzbrojeni). Hlavní německou sílu na Dunaji, improvizovaný chumel takřka 200 plavidel všech typů a velikostí, zvaný Kampfgruppe Zieb, jež mířila do bezpečí, se ale podařilo zastavit až u Železných vrat pozemními jednotkami. Naopak tato skupina cestou notně pustila Rumunům žilou (Cernavoda atp.), když se za vlastních velkých ztrát protloukala proti proudu opevněnými pozicemi.

[Pátrač]

Radecký - děkuji, Polarfox - díky za malý nástřel toho co budeme moci číst.

Vrátil jsem se po krátké dovolené a vlákno spí. Buď je to tak dobré, že není co diskutovat a nebo jsem napsal kravinu. Budu tiše doufat v to první...

[Polarfox]

Rozšířenější nástřel:
Vývoj rumunského námořnictva (a námořního letectva, pěchoty a pobřežního dělostřelectva) od prvopočátků cca kolem roku 1860 (vznik, válka za nezávislost, První světová válka, meziválečné období) - organizace, operace, technika, rozvojové plány.

Účast téhož v Druhé světové válce v letech 1941-1945 v kontextu námořních bojů na Černém moři a Dunaji jako celku (tudíž je nutno přinejmenším zběžně popsat i ostatní účastníky - Německo, Itálii, Bulhary, Chorvaty a taktéž Sověty jako protivníky).

Podrobnější popis techniky.

Už se to opět velice vzdálilo od původního stručného záměru, takže o to více to bude trvat, na druhou stranu by to o to více mělo být i zajímavější.

[Pátrač]

Ty seš ale hodný chlapec. Jen tak dále příteli.

[Stepan.honved]

Radecký - děkuji, Polarfox - díky za malý nástřel toho co budeme moci číst.

Vrátil jsem se po krátké dovolené a vlákno spí. Buď je to tak dobré, že není co diskutovat a nebo jsem napsal kravinu. Budu tiše doufat v to první...

Za mě každopádně to první! Dnes jsem článek konečně přečetl a musím říct pěkná práce! :-)

[Pátrač]

Ahoj kamaráde. Děkuji za ocenění, a jen tak mě napadlo - co kdybys něco takového zkusil ke Maďarské královské armádě?

Jinak brácho na Plumlově asi nebudu, budu v Izraeli. Pozdravuj svoji krásnou přítelkyni - zdravotní sestřičku.

[Stepan.honved]

Ahoj kolego, mohl bych něco zkusit i když pochybuji, že dosáhnu tak vysokých kvalit jako ty :-) Sezóna nám pomalu končí tak bude více času. Tak to mě mrzí zrovna jsem si ne tebe vzpoměl, že už se to blíží. Budu samozřejmě pozdravovat a ty si to užij v Izraeli! Příště to zas určitě výjde.

[josefg]

Radecký - děkuji, Polarfox - díky za malý nástřel toho co budeme moci číst.

Vrátil jsem se po krátké dovolené a vlákno spí. Buď je to tak dobré, že není co diskutovat a nebo jsem napsal kravinu. Budu tiše doufat v to první...

Buď klidný, napsal jsi dva super články a když je něco dokonalé je diskuze těžká.

[QVAK]

Zbývá jen poděkovat.....

[Pátrač]

QVAK - A to já čtu rád, jsem přiměřeně ješitný a také zištný - čím více pochval tím bližší povýšení a jako voják mám jediný cíl - maršálskou hůl.

Navíc mě tato práce bavila. Udělal jsem tím současně dobrou práci pro můj KVH Dukla, kde máme rumunskou sekci. Musím to přepracovat do jiné podoby a vložit na naše klubové stránky. Ale ne hned, prvotní je Palba, jako moje mateřské fórum.

Až kolegové časem vloží další dvě práce, o jedné už víte a druhou nechám jako překvapení, možná zvážím návrh zřídit samostatnou rumunskou sekci někde v Palbě a budu se o ni starat.

Mým cílem je při mých cestách vyhledávat jejich pomníky, mluvit s lidmi když bude a čas a studovat místní tiskoviny, zda tam něco nebude. Ty pomníky a jiné vzpomínky třeba občas vloží i někdo jiný na Palbě.

[Polarfox]

Poloviční OT (ale hodím to sem, ať nezakládám další vlákno...kdyžtak se to smaže) - nemáte někdo zkušenost se získáváním archivních informací ohledně dělovky Škoda? Zdali to zkoušet zjišťovat dotazem na archiv Škoda nebo VHÚ? Rumunské zdroje mě jaksi ohledně jednoho lodního kanónu nechaly tápajícího napůl cesty (i když s dobrou představou) a dostupné české mlčí pro jistotu zcela (a nebo jsem slepej)

Pro info: Jedná se o lodní kanón Škoda ráže 120mm L/50 dodaný v druhé polovině 30tých let pro přezbrojení rumunských monitorů. Půjde o nějakou kooperaci se švédským Boforsem, patrně o licenční výrobu. Škoda a Bofors patří do skupiny 3 firem, jež o zakázku soupeřily, přičemž Škodovka ze začátku zrovna favorit nebyla...a pak mám informační okno. Kanóny byly vysoutěženy a dodány, ale detaily postrádám...neboli co a proč přesně ty firmy nakonec upekly a třeba i nějaké ty parametry. Aneb zvědavost a hnidopišství mi nedá

[kacermiroslav]

Ahoj kamaráde. Děkuji za ocenění, a jen tak mě napadlo - co kdybys něco takového zkusil ke Maďarské královské armádě?

Ahoj....ke Královské maďarské armádě mám doma dobrou knihu, tuším od Franceva. Z ní by se dal udělat přijatelně krátký/dlouhý článek. Je poměrně podrobně zpracovaná a čtivá.