Pobřeží obrněnec De Zeven Provinciën
Nizozemské královské námořnictvo (Koninklijke Marine) patřilo v 17. století mezi nejsilnější na světě, a třebaže jej později předstihly flotily některých větších zemí, bylo Nizozemsko stále řazeno mezi přední námořní mocnosti (ještě v roce 1790 provozovalo 48 řadových lodí) a plavidla pod jeho vlajkou plula nejenom v Evropě, ale i ve vzdálených oblastech, kde zajišťovala spojení mateřské země s jejími koloniemi. Ale v průběhu 19. století začala jeho síla upadat a postupně bylo předstiženo řadou zemí, které nyní provozovaly silnější flotily. Na přelomu 50. a 60. let 19. století se začaly ve Francii a Velké Británii realizovat první obrněné lodě a i nizozemské námořnictvo brzy přikročilo ke stavbě podobných plavidel. Už v roce 1863 byla starší fregata DE RUYTER přestavěna na pancéřovou loď a pak už následovaly objednávky na další obrněnce (klounové jednotky typu BUFFEL, monitory typu KROKODIL, …), ale v pozdějších desetiletích tvořily jádro zdejší flotily pobřežní bitevní lodě, kterých Nizozemci postavili celkem deset, takže jedinou zemí, jež jich vlastnila větší množství, bylo Švédsko. Jako první vstoupil počátkem 90. let do služby REINIER CLAESZEN, následovala tři plavidla třídy EVERTSEN o výtlaku asi 3500 tun, po nichž se realizovaly v rychlém sledu další podobné, ale o něco větší jednotky (třída KONINGIN REGENTES, MAARTEN HARPERTSZOON TROMP a JAKOB VAN HEEMSKERCK), takže Koninklijke Marine disponovala v roce 1908 devíti pobřežními obrněnci. Tyto jednotky byly mnohem levnější než klasické bitevní lodě a přitom mohly díky přiměřené výzbroji a dobré pancéřové ochraně odvést při obraně vlastního pobřeží platné služby.
V té době však už řada námořních mocností stavěla bitevní lodě nového typu (dreadnoughty), proti nimž byly pobřežní obrněnce příliš slabé, ale přesto byl v roce 1908 přijat námořní program, podle nějž měl být - kromě šesti torpédoborců, dvou ponorek a čtyř dělových člunů - nově postaven i další podobný obrněnce pojmenovaný DE ZEVEN PROVINCIËN. Název v překladu znamená „sedm provincií“ a měl symbolizovat sedm provincií (Holandsko, Zéland, Frísko, Groningen, Utrecht, Gelderland a Overijssel), které stály koncem 16. století na počátku nizozemské samostatnosti. Toto jméno má ve zdejším námořnictvu dlouhou tradici a první takto pojmenovanou válečnou jednotkou se v roce 1643 stala řadová loď o 48 dělech.
Nizozemsko patřilo mezi vyspělé státy, tudíž se při stavbě válečných lodí nemuselo obracet na zahraniční společnosti, protože jejich realizaci zvládaly domácí loděnice, což podporovalo další rozvoj zdejšího průmyslu a umožňovalo navrácení alespoň části pořizovacích nákladů. Tuto zakázku získala loděnice Rijkswerf v Amsterdamu; kýl byl založen 7. února 1908, ke spuštění na vodu došlo 15. března 1909 a do služby obrněnec vstoupil 6. října následujícího roku.
Konstrukčně tato jednotka vycházela z pobřežního obrněnce JAKOB VAN HEEMSKERCK, ale měla o něco větší rozměry. Jednalo se o plavidlo dlouhé na úrovni ponoru 101,5 m, jehož maximální délka byla 103,5 m, šířka 17,1 m a ponor dosahoval hodnoty 6,2 m. Standardní výtlak byl 6510 tun. DE ZEVEN PROVINCIËN měl dva stožáry s marsy a stejný počet komínů. Nápadný byl velitelský můstek a dvě hranaté dělostřelecké věže dodávající plavidlu silový vzhled. Uprostřed trupu se nalézaly početné ventilační roury sloužící k odvětrávání podpalubí a podél boků visely lodní čluny. Na přídi bylo usazeno několik kotev a na stožárech světlomety..
Pancéřová ochrana sestávala z bočního pásu táhnoucího se po celé délce plavidla, jenž byl uprostřed silný 150 mm a směrem k přídi a zádi se zeslaboval na 100 mm. Na boční pás se napojovaly skosené části pancéřové paluby, která měla tloušťku 50 mm. Věže těžkých děl měly v nejsilnějším místě tloušťku 248 mm a stejné pancíře dostaly i jejich barbety. Sekundární dělostřelectvo pravděpodobně chránily pancíře silné 100 mm. Rozdílné údaje lze dohledat o ochraně velitelské věže, kde se většinou uvádí síla 200 mm (např. Conway´s), ale někdy se udává 250 mm. Pasivní ochrana popisovaného plavidla byla o něco silnější než u předchozích nizozemských obrněnců a vylepšoval jí i systém samostatných vodotěsných komor a jistě i uhelné sklady podél lodních boků. Přesto jí lze díky nárůstu počtu těžkých děl na nejnovějších bitevních lodích a neustálému zlepšování jejich parametrů, označit za nedostatečnou.
Oproti předchozí jednotce (JAKOB VAN HEEMSKERCK), která měla jako hlavní výzbroj dvojici děl ráže 240 mm, došlo k jejímu podstatnému posílení a DE ZEVEN PROVINCIËN dostal dvojici Kruppových kanónů kalibru 280 mm o délce hlavně 42,5 ráží, které byly nainstalované do samostatných věží umístěných v podélné lodní ose. Hmotnost těchto zbraní dosahovala 34 tun a protipancéřové projektily vážily 302 kg. Palebný odměr činil 240 stupňů a dostřel byl při elevaci patnácti stupňů 16 100 m. Úsťová rychlost činila 845 m za sekundu a kadence byla dva výstřely za minutu. Průraznost protipancéřových projektilů činila na vzdálenost 3000 m asi 394 mm, ale na 8000 m to už bylo toliko 203 mm Později byl náměr zvětšen na 35 stupňů, což umožnilo patřičně zvětšit distanci, na níž mohl být boj veden.
Model obrněnce De Zeven Provinciën
Sekundární dělostřelectvo tvořila čtveřice Kruppových děl kalibru 150 mm o délce hlavně 40 ráží, které byly umístěné v samostatných věžích podél lodních boků, přičemž první dvojice byla zhruba na úrovni předního velitelského můstku a druhá zadního. Jejich hmotnost dosahovala 5,2 tun a vystřelované granáty vážily 41 kg. Na obranu před útoky torpédových plavidel měl DE ZEVEN PROVINCIËN ještě deset rychlopalných děl ráže 75 mm a další lehké zbraně, jejichž počty a ráže se u jednotlivých zdrojů liší; Morskaja Kollekcija uvádí čtyři Hotchkissovy kanónky kalibru 37 mm a dva kulomety. Kromě toho měl obrněnec ve výzbroji i dvojici podhladinových vrhačů torpéd o průměru 450 mm a jedno vyloďovací dělo ráže 64 mm.
V muničních skladech se podle ruského publicisty Trubicyna nalézalo 100 projektilů pro každé těžké dělo, 150 pro každou zbraň středního kalibru a konečně tu bylo uskladněno i 150 nábojů pro každé dělo ráže 75 mm.
Během kariéry se výzbroj několikrát měnila, ale v podrobnostech si jednotlivé zdroje značně odporují a jisté je pouze to, že jí doplnila protiletadlová děla a kulomety. Sborník Morskaja Kampanija uvádí, že DE ZEVEN PROVINCIËN nesl koncem 30. let původní Kruppova těžká děla, jež doplňovaly dva kanóny kalibru 150 mm, stejný počet zbraní ráže 75 mm, dvě protiletadlová děla ráže 40 mm a šest kulometů.
Výzbroj byla na pobřežní obrněnec silná a hmotnost boční salvy tvořené dvěma děly ráže 280 mm a stejným počtem zbraní kalibru 150 mm činila 686 kg, což ale neodpovídalo soudobým potřebám, neboť moderní dreadnoughty obvykle disponovaly 10 až 12 děly ráže 280 až 305 mm, takže váha jejich boční salvy vysoce převyšovala hmotnost granátů vypálených v salvě nizozemské jednotky, která by v případném souboji mohla obstát pouze za podpory pobřežních baterií. To byl značný rozdíl oproti nedávným dobám, kdy pobřežní obrněnce plavící se pod vlajkami mnoha menších zemí, nesly obvykle dvě až čtyři těžká děla kalibru od 210 do 274 mm, což jim dávalo naději na úspěšnou obranu při střetu s tehdy obvyklými predreadnoughty, které bývaly zpravidla vyzbrojeny čtveřicí děl ráže 254 až 330 mm.
Pohonný mechanismus tvořily dva trojčité parní stroje, jejichž výkon se převáděl na dvě vrtule. Při zkouškách bylo dosaženo výkonu 8516 koňských sil, což postačovalo k dosažení rychlosti 16,27 uzlů, ale za běžných podmínek se jejich výkon pohyboval kolem 8000 koní a rychlost nepřesahovala 16 uzlů, což bylo u jednotek tohoto typu běžné, protože pobřežní bitevní lodě neměly operovat daleko od svých základen, jelikož byly primárně určené k obraně vlastního pobřeží. Páru vyrábělo osm kotlů systému Werkspoor-Yarrow, pro které bylo k dispozici 700 tun uhlí. Toto množství tvořilo běžnou zásobu paliva, kterou podle Conwey´s bylo možné v případě potřeby navýšit až na 1030 tun (jinde se uvádí 900 tun). Maximální vzdálenost, kterou loď mohla zdola při plavbě nejvyšší rychlostí, bylo 2100 námořních mil, ale při osmi uzlech narostla na 5100 mil. Koncem 30. let bylo pět kotlů odstraněno a zbývající přestavěny na vytápění naftou, které loď mohla vést 1100 tun.
Původní posádku tvořilo 452 mužů a během dlouhé kariéry zde sloužily tisíce námořníků, mezi nimiž nechyběl ani pozdější admirál Karel Doorman.
Admirál Doorman
DE ZEVEN PROVINCIËN se stal vrcholným představitelem nizozemských pobřežních obrněnců a své předchůdce kvalitativně překonával díky použití děl ráže 280 mm, které se staly nejtěžšími lodními zbraněmi v historii zdejšího námořnictva. Přesto jeho bojová hodnota nevyhovovala změněným podmínkám a popisovaný obrněnec byl vlastně zastaralý už v době vstupu do služby. To si brzo uvědomilo i velení Koninklijke Marine, které sice zprvu uvažovalo ještě o stavbě dalších čtyř jednotek podobného typu, jež měly být vyzbrojeny čtyřmi děly ráže 280 mm, ale jejích realizace byla zamítnuta. Nizozemí se nyní soustředilo na projektování mnohem větších jednotek, které by bylo možno použít jak k obraně mateřské země, tak bohaté Nizozemské Východní Indie.
Zajímavé je srovnání obrněnce DE ZEVEN PROVINCIËN s podobnými plavidly vstupujícími do služby před vypuknutím první světové války. V té době už žádná námořní mocnost vlastní pobřežní obrněnce nestavěla a v jejich realizaci pokračovalo pouze Nizozemí a Švédsko, které od roku 1907 provozovalo jednotku OSCAR II. o výtlaku zhruba 4500 tun vyzbrojenou dvěma kanóny ráže 210 mm a osmi kalibru 152 mm. Boční pancíře dosahovaly tloušťky 150 mm a dělové věže byly silné 190 mm. Rychlost činila přes 18 uzlů. Tato loď překonávala DE ZEVEN PROVINCIËN pouze v rychlosti, ale už v roce 1912 přikročilo Švédsko k realizaci prvního plavidla třídy SVERIGE, které bylo mnohem silnější. SVERIGE měl výtlak 7663 tun a mohl vyvinout rychlost přes 22 uzlů. Vyzbrojen byl čtyřmi děly ráže 280 mm a dobrá byla i pancéřová ochrana (boční pás a dělové věže do 200 mm).
Služba a bojové nasazení
DE ZEVEN PROVINCIËN vstoupil do služby v roce 1910, kdy kromě této jednotky tvořily jádro Koninklijke Marine ještě pobřežní bitevní lodě JAKOB VAN HEEMSKERCK, MAARTEN HARPERTSZOON TROMP, HERTOG HENDRIK, DE RUYTER, KONINGIN REGENTES, KORTENAER, EVERTSEN, PIET HEIN a REINIER CLAESZEN; chráněné křižníky HOLLAND, FRIESLAND, ZEELAND, UTRECHT, GELDERLAND a NOORD BRABANT. Ve stavbě bylo osm torpédoborců třídy FRET a několik ponorek. To nebyla právě impozantní síla, která by mohla garantovat bezpečnost rozsáhlé koloniální říše, jež přitom patřila mezi největší a nejbohatší na světě. Nejvýznamnější državou byla Nizozemská Východní Indie a v Amsterdamu panovaly obavy z jejího ohrožení ze strany Japonska, které po vítězství nad Ruskem usilovalo o další rozšíření své sféry vlivu a bohatá, ale vojensky slabě zabezpečené država, se mohla stát dalším cílem japonské expanze. 
Projekty nizozemských superdreadnoughtů
Proto byl DE ZEVEN PROVINCIËN už v roce 1911 převelen do Jihovýchodní Asie, kde setrval až do roku 1918. Ani nejnovější nizozemský obrněnec se však nemohl měřit s japonskými plavidly, a proto velení zdejšího námořnictva začalo uvažovat o stavbě plnohodnotných bitevních lodí. Byl schválen námořní program, na jehož realizaci mělo být uvolněno sedmnáct milionů guldenů, a který kromě devíti bitevních lodí předpokládal i stavbu čtrnácti torpédoborců, osmi torpédovek a stejného počtu ponorek. V roce 1912 začala jednání s německou loděnicí Germania Werft a Nizozemci postupně obdrželi několik projektových studií na plavidla s výtlakem mezi 21 000 až 22 000 tunami, která měla nést osm děl ráže 343 mm. Jednání skončila neúspěšně, ale už následujícího roku vyhlásila vláda výběrové řízení na ještě vetší jednotky. Do konkursu na nové superdreadnoughty se přihlásily společnosti Blohm & Voss, Germania Werft a Vickers. Všechny projekty předpokládaly stavbu jednotek o výtlaku přes 26 000 tun (Vickers 28 033 tun), nesoucích silnou výzbroj (8 x 356 mm 16 x 150 mm) a dosahující rychlosti 22 uzlů.
Tato plavidla se mohla stát důstojnými protějšky japonským bitevním lodím, ale jejich realizaci zabránilo vypuknutí první světové války, takže námořnictvo se žádného z plánovaných superdreadnoughtů nedočkalo. Během války zachovalo Nizozemí neutralitu, takže jeho válečné námořnictvo neutrpělo žádné ztráty, ale obchodní loďstvo muselo odepsat plavidla o prostornosti asi 230 000 BRT. Na druhou stranu získala Koninklijke Marine v důsledku válečných událostí britskou ponorku H 6 a německou UC 8, které zde sloužily jako O 8 a M 1. Ve stavbě bylo sice větší množství ponorek a lehké křižníky JAVA a SUMATRA, ale přesto byla nizozemská flotila na obranu kolonií v Jihovýchodní Asii stále příliš slabá a citelně jí chyběly těžké jednotky. Na tomto stavu se v meziválečném období nic zásadního nezměnilo, třebaže nebezpečí ze strany stále agresivnějšího Japonska bylo přinejmenším od první poloviny 30. let zcela zřejmé. Přesto bylo teprve v roce 1940 rozhodnuto realizovat tři bitevní křižníky na základě německého typu SCHARNHORST, ale jejich stavba nakonec ani nezačala.
DE ZEVEN PROVINCIËN odplul v roce 1918 na krátko do Evropy, ale už v roce 1921 byl znovu odeslán do Nizozemské Východní Indie, kde se stal vlajkovou lodí zdejší flotily. Pokojná služba byla v roce 1933 přerušena dramatickou událostí, která ovlivnila celé zdejší námořnictvo a měla dopad i na politickou scénu v Nizozemsku. V té době bylo v důsledku celosvětové hospodářské krize přijato rozhodnutí snížit platy příslušníkům námořnictva, což se obzvláště citelně dotklo námořníků domorodého původu, čehož měli údajně využít komunističtí agitátoři k vyvolání vzpoury na popisované jednotce, které se ale účastnili i rodilí Nizozemci. DE ZEVEN PROVINCIËN se tehdy nalézal u pobřeží Sumatry, kde se mužstvo 4. února vzbouřilo, zajalo lodní důstojníky a zmocnilo se vlády nad plavidlem. Vzbouřenci zamýšleli rozšířit vzpouru i na další plavidla, takže zvedli kotvy a zamířili k námořní základně Surabaya.
De Zeven Provinciën v Malackém průlivu
Vyjednávání s vůdci vzpoury skončila neúspěchem, takže ministr obrany nařídil přimět rebelující posádku k poslušnosti silou. K útoku na vzbouřený obrněnec bylo vysláno silné uskupení vedené lehkým křižníkem JAVA, které mělo podpořit i letectvo. Boj vypukl 10. února v Sundském průlivu a rozhodl jej útok skupiny hydroplánů Fokker T.IV. Dodnes se vedou spory zda se jednalo o záměr, nebo bylo cílem útoku vzbouřence pouze zastrašit, ale následky byly vážné. Letouny tohoto typu nesly pumy o hmotnosti 200 kg a exploze jedné z nich usmrtila 23 námořníků a mnoho dalších utrpělo zranění. Posádka brzy poté kapitulovala a 164 vzbouřenců bylo odsouzeno k mnohaletým trestům odnětí svobody.
Poškozený obrněnec byl vyřazen z aktivní služby a v letech 1935 až 1936 prošel přestavbou, přičemž byl odstraněn jeden komín a zadní stožár. Také došlo k úpravám výzbroje a kotlů, takže výtlak poklesl na 5644tun. Po návratu do služby byl využíván jako školní loď pro výcvik dělostřelců. Zároveň došlo k přejmenování plavidla na SOERABAIA, protože velení námořnictva usoudilo, že loď, jejíž posádka se dopustila vzpoury, nemůže nadále nésti slavné jméno DE ZEVEN PROVINCIËN, které však ze seznamu zdejších válečných lodí nezmizelo, jelikož je obdržel jeden z rozestavěných lehkých křižníků.
Po vypuknutí druhé světové války kotvila popisovaná jednotka v přístavu Surabaya, kde sloužila jako plovoucí baterie. Nizozemí bylo v roce 1940 obsazeno Německem, ale ve Velké Británii byla ustanovena exilová vláda, která pokračovala v boji a měla k dispozici i válečné námořnictvo složené z jednotek, kterým se podařilo odplout do Británie. Exilová vláda nadále kontrolovala nizozemské kolonie, kdy byly zabaveny všechny německé obchodní lodě (bylo jich 31, z čehož 22 v Nizozemské Východní Indii), jež se zde nechaly v předchozím roce internovat. Nizozemským državám v Asii se válka prozatím vyhýbala a asi 500 000 zdejších kolonistů se připravovalo k jejich obraně. Probíhala mobilizace, do služby byli povoláni námořníci z civilních lodí, aby bylo možné doplnit posádky na válečný stav, některá zabavená plavidla byla přeměněna v pomocné jednotky, vylepšovaly se námořní základny a zdejší loděnice se dokonce pustily i do stavby menších válečných lodí.
Obrněnec Soerabaia
Velitelem zdejších námořních sil byl admirál Helfrich, jehož štáb sídlil v Batávii na ostrově Jáva. Jádro jeho sil tvořila tzv. Východoindická eskadra, které velel admirál Doorman. Ta se skládala z lehkých křižníků DE RUYTER, TROMP, JAVA a SUMATRA; torpédoborců EVERTSEN, KORTENAER, PIET HEIN, VAN GHENT, WITTE DE WITH, BANCKERT, VAN NES a patnácti ponorek. SOERABAIA patřil k mnohem slabšímu uskupení tvořenému ještě dělovým člunem SOEMBA, několika torpédovými čluny a desítkami pomocných plavidel.
Válka vypukla v prosinci 1941 a i přesto, že nizozemské námořní síly podporovaly i válečné lodě spojeneckých zemí (USA, Velká Británie, Austrálie), nebylo v jejich silách zastavil postup Japonců, kteří se této oblasti zmocnili na jaře roku 1942. Téměř všechny hladinové jednotky byly při obraně Nizozemské Východní Indie potopeny a v boji padl i admirál Doorman. Svému osudu neunikl ani SOERABAIA, který zpočátku operoval u pobřeží Východního Timoru, který obsadili nizozemští a australští vojáci, ale brzy se vrátil zpět do Surabaye. Zde byl 18. února 1942 těžce poškozen japonským letectvem, přičemž padlo několik námořníků, a později potopen vlastní posádkou. Po kapitulaci nizozemských sil byl vyzvednut Japonci, kteří jej také používali jako plovoucí baterii, ale následujícího roku byl potopen spojeneckým letectvem.
Technické parametry:
Délka: 103,5 m.
Šířka: 17,1 m.
Ponor: 6,2 m.
Výtlak: 6510 tun
Výkon strojů: 8516 koňských sil.
Rychlost 16,27 uzlů.
Pancéřování:
Boční pás: 150 až 100 mm.
Paluba: 50 mm.
Dělové věže: do 248 mm.
Barbety: 248 mm.
Věže středních děl: 100 mm.
Velitelská věž: 200 (?) mm.
Výzbroj: 2 x 280 mm, 4 x 150 mm, 10 x 75 mm, 1 x 64 mm, 4 x 37 mm, 2 x kulomet, 2 x torpédomet.
Posádka: 452 mužů.
Použité zdroje:
А. Е. Тарас: Энциклопедия броненосцев и линкоров (2). Vydalo nakladatelství АСТ Харвест.
Conway´s All The World´s Fighting Ships 1906-1921. Vydalo nakladatelství Conway Maritime Press 1985.
Морская Коллекция 3/1999.
Морская Кампания 2/2006.
Vladimír Hynek a Petr Klučina: Válečné lodě (2). Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1986.
Ivan Hrbek, Jaroslav Hrbek: Loďstva států účastnících se druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
http://www.navypedia.org/ships/netherla ... incien.htm
http://www.netherlandsnavy.nl/
http://www.navycollection.narod.ru/libr ... /Index.htm
http://www.wunderwaffe.narod.ru/WeaponB ... /index.htm
http://www.battleships.ru/warships/de_z ... alkov.html
http://www.warshipsww2.eu/lode.php?lang ... dtrida=414
http://www.pomip.ic.cz/zevenprovincien.htm
http://www.navweaps.com/Weapons/WNNeth_11-425.htm
http://www.netherlandsnavy.nl/
).
