Právě tato výprava se mu stala osudnou. Už při plavbě z Británie na jih nastávají problémy, všechny ale expedice zdárně překonala a konečně zakotvila na pobřeží Antarktidy, kde buduje základní tábor. Složení samotné výpravy na jih ale Scott nechává otevřené; plánuje se rozhodnout až podle toho, jak se jednotliví členové výpravy osvědčí. Přípravy na samotnou cestu na pól zabraly řadu měsíců, ať už se jednalo o prozkoumání terénu, či budování skladišť zásob. Cíl cesty ale už – aniž by to Scott a jeho muži věděli – byl dobyt; Roald Amundsen, soupeř v neplánovaném závodě o pól, „předběhl“ britskou expedici o pět týdnů. Cesta zpět na pobřeží už byla poslední, nedokončenou, cestou, na kterou se kdy Scottova expedice vydala.
-o.O.o-
Říkali mu Con
Robert Falcon Scott, rodiči nazývaný Con, se narodil 6. Června 1868 v Devonportu v Anglii jako třetí ze šesti dětí Johna a Hannah Scottových. Jak matčina, tak otcova strana rodiny, měla velkou kariéru v námořnictvu, pouze Robertův otec se poněkud této tradici vymykal kvůli špatnému zdraví. Robert sám ale s kariérou v námořnictvu počítal, a už v třinácti letech se plaví na lodi Britannia jako námořní kadet.
(Loď Britannia)
Pak ale roku 1894 přišla rána - finanční bankrot rodiny, kdy otec musel prodat malý pivovar, který vlastnil, aby se ochránil před věřiteli, a nejspíš učinil i několik špatných investic, které zanechaly rodinu ve velice tíživé situaci. O tři roky později navíc John Scott umírá, a zanechává rodinu bez jakýchkoliv prostředků. Robert dělal vše, co mohl, aby své rodině v této tíživé situaci pomohl - těžká léta, kdy musel počítat opravdu každý výdaj, což vedlo k jeho izolaci od vrstevníků, kteří podobné problémy řešit nemuseli, ho těžce poznamenala, ale ani ve svých denících si na tíživou situaci nestěžuje.
Pak ale přichází zlom v Robertově životě - služba na lodi Majestic. Setkává se zde s britským polárníkem a průzkumníkem severních oblastí, Georgem Egertonem, což v něm probouzí touhu poznávat polárních krajin, a když byla roku 1899 vyhlášena první britská expedice na poslední neprozkoumaný kontinent, Antarktidu, Královská zeměpisná společnost, v čele s Clementem Markhamem, mezi možnými kandidáty vybrala právě Roberta Falcona Scotta.
Výprava na jih
Jižní výprava vyplula na lodi Discovery roku 1902, a pod Scottovým vedením připlula do Rossova moře, kde po prozkoumání dosud neznámé východní části výprava objevuje Zemi krále Edwarda II., a po vzletu balónem nad Rossovou ledovou bariérou Discovery zakotvila u Rossova ostrova, budoucího hlavního tábora celé expedice.
Na lyžích, se saněmi a psy, se námořníci vydávají do nitra kontinentu; Scott, Wilson a Shackleton. Už 12. listopadu 1902 se jim podařilo překonat norský rekord v cestě na jih, a táboří blízko 79. rovnoběžky. Při dalším pronikání na jih se ale ukázala nepřipravenost na extrémní podmínky na Antarktidě, s nimiž Britové, národ z nepolárních končin, neměli zkušenosti - nedostatečně kaloricky výživné jídlo, nedostatek zásob jak pro výživu vlastní, tak pro psy, oblečení nevhodné pro podmínky jižních polárních oblastí i nedostatek tažných psů.
V poslední den roku 1902 se trojice dostává na nejjižnější bod své expedice - 82°16’ jižní šířky - a obrací se zpět; bez psů to byla dlouhá cesta, kdy Scott s Wilsonem museli táhnout sáně s nemocným Shackletonem.
Bez tažných psů už nemělo cenu se znovu se pokoušet o dobytí pólu, výprava však nezahálela, a exkurzemi na lyžích rozšiřovala znalosti jižního kontinentu. Asi nejdůležitějším vědeckým poznatkem, získaným na první Scottově expedici na Antarktidu, bylo proniknutí do hloubi Viktoriiny země. Mohutné ledovce potvrzovaly domněnky pevném podloží - pochybnosti o pevninském charakteru Antarktidy tak byly rozmetány.
Výprava se triumfálně vrátila zpátky do Anglie v září roku 1904, a na čas držela rekord v objevování posledního světadílu.
Osobní život
Scott po návratu do Anglie dál budoval kariéru. Roku 1907 se však znovu setkává se sochařkou Kathleen Bruceovou. Že se jednalo o pro ně osudové setkání ukazuje už fakt, že již v prosinci téhož roku jsou zasnoubeni a následujícího roku v záři se stávají manželi. Ačkoliv se ale Scott nikdy před svou v té době stále ještě snoubenkou Kathleen nezmínil o touze podniknout další výpravu na jižní pól, Kathleen mu v jednom ze svých dopisů napsala, ať jí slíbí, že se pokusí o jižní pól.
V den, kdy vyhlásil svůj plán na druhou expedici, přivítali Kathleen a Robert své první, a jediné dítě - syna Petera.
(Scott s manželkou)
Nová výprava
Roku1909 Scott oslovil britskou veřejnost s prosbou o finanční prostředky k nové expedici na jižní světadíl, a už v červnu 1910 vyplouvá na lodi Terra Nova znovu k jihu.
(Loď Terra Nova, vyfotografovaná u pobřeží Antarktidy)
Ještě před dosažením jižních polárních krajin jej ale telegramem kontaktuje Roald Amundsen, norský polárník, že mění plán své původní cesty na sever, a namísto toho se stejně jako Scott vydává na jih. Z původní vědecké expedice s cílem proniknout na nejjižnější místo planety se nečekaně stal závod.
Výpravu zdržela nucená zastávka na Novém Zélandě, kdy bylo potřeba opravit trhlinu v trupu, i následné potíže při cestě ledovým polem. Výprava při bouři ztrácí několik zvířat - poníků i psů (měla jich víc, než při první cestě, ale stále jich ještě nebyl dostatek, jak ukáže další vývoj událostí) i materiálu.
Navíc zopakoval chyby své, i chyby jiných, a opět se dostatečně nepřipravil na extrémní podmínky, které mohl při cestě k pólu očekávat. Už poníci a motorové sáně se neosvědčily při výpravě bývalého Scottova společníka, Shackletona, na Antarktidě. Scott se však na ně spoléhal, a opět s sebou nevzal dostatek psů, ani zkušených lyžařů, kteří by s ním cestovali k pólu, opět na rozdíl od Amundsena, který s sebou měl posádku zvyklou na polární podmínky.
Výprava strávila většinu roku přípravami na velký výpad na jih. Začátek pokusu o dobytí pólu připadl na 1. prosince 1911. Největší zdržení jim připravil blizard z 5. prosince.
Scott ve svém deníku píše:
“... Co jen, pro všechno na světě, takové počasí v této roční době znamená? To už je víc než smůla, ale snad se k nám přece jen zase obrátí štěstí. …”
9. prosince výprava postřílela poslední poníky, a muži táhnou na saních náklad sami.
Konec všem snům
Podmínky dalšího postupu se postupně zhoršovaly - muži se bořili do měkkého sněhu, a počasí jim další postup znesnadňovalo blizardy a nízkými teplotami. Stále ale pokračují v cestě a budují zásobovací stanoviště v pravidelných intervalech, aby bylo při cestě zpět možné doplnit zásoby.
Pak ale přichází 16. leden, a s ním i to, co Scott ve svém deníku označil jako “konec všem našim snům” - zbytky norského tábora, dokazující, že Norové byli na pólu první:
“... Když jsme přišli blíž, ukázalo se, že je to černý praporek, upevněný na saňové tyči zabodnuté do sněhu. Poblíž byly zbytky tábora, přicházející a odcházející stopy saní a lyží a zřetelné otisky psích tlapek, mnoha psích tlapek. Všechno jako na dlani: Norové nás předstihli a dosáhli pólu první! ...”
Samotného pólu dosáhla Scottova výprava o dva dny později, a pak se vydala zpátky k pobřeží.
(Odzadu zleva - Lawrence Oates, Robert Falcon Scott, Edgar Evans, vepředu zleva - Henry Bowers, Edward Wilson)
Návrat
“Mám strach, že zpáteční cesta bude hrozně únavná a monotónní,” napsal Scott do svého deníku prvního dne cesty z pólu.
Cesta zpět byla opravdu únavná; po předchozích těžkostech, kdy tři čtvrtiny cesty na pól táhli muži náklad na saních sami bez tažných zvířat, se projevilo na vzrůstající únavě a s ní spojeným zpomaleným postupem. Těžkosti v podobě špatného počasí, těžkého terénu, nemocí a nedostatek paliva nakonec nedovolily Scottovi dosáhnout spásného Jednotunového skladiště, které bylo pouhých 22 kilometrů od posledního tábořiště zbytků výpravy na pól.
Nejdříve, 17. února, zemřel Evans následkem těžkých omrzlin, a nejspíše i otřesu mozku, který utrpěl při jednom ze svých pádů na ledovci.
11. března Scott nařizuje Wilsonovi vydat čtyřem zbývajícím členům expedice “prostředky k ukončení našich útrap” - celkem 30 tabletek opia.
Další ze členů expedice, Oates, umírá 17. března. Díky těžkým omrzlinám se jeho zdravotní stav několik týdnů zhoršoval, nakonec ale, aby ušetřil svým druhům další starosti s ním, vyšel do vánice, aby se už nevrátil.
(A very gallant gentleman - Opravdový gentleman - obraz od J. Ch. Dollmana; malířova představa toho, jak Oates vychází do sněhové vichřice)
Zápisy Scottova deníku hovoří o snaze dosáhnout Jednotunového skladu, kdy jim v pochodu brání sněhová bouře, která neustává. Poslední zápis je datován na 28. března, kde Scott připouští, že jejich konec už nemůže být daleko.
ČTVRTEK 29. BŘEZNA - Od 21. zuří neustále jihozápadní sněhová bouře. Dvacátého jsme měli ještě palivo na dva hrnky čaje a jídlo na dva dny. Každým dnem jsme byli připraveni vyrazit ke skladu, czdálenému pouze 11 mil, ale venku neustávala sněhová vichřice. Myslím, že už nemůžeme doufat v žádné zlepšení. Vytrváme však do konce; jsme ovšem stále slabší a konec už nemůže být daleko.
Bohužel, myslím, že už nebudu moci psát - R. Scott.
probůh, pečujte o naše pozůstalé!
Pátrací tým, vedený Atkinsonem, nalezl poslední tábor Scottovy expedice až osm měsíců po jejím tragickém konci. Trojici pohřbili na místě; těla Oatese a Evanse však nebyla nikdy nalezena.
(Mohyla v místech posledního tábora Scottovy výpravy)
S ohledem na tragický konec Scottovy výpravy není žádným překvapením, jaké emoce to ve veřejnosti, zejména britské, vzbudilo. Amundsen byl obviňován z toho, že “nehrál fér” a v rozhodující okamžiky připravil Scottovu výpravu u vůli jít dál, když dosáhl pólu jako první.
Scott sám ve svých denících se o Amundsenovi zmiňuje jen zřídka, ale nikdy jej z ničeho neobviňuje.
Jedna z domněnek byla i to, že expedice trpěla kurdějemi. Sám Atkinson ale tuto domněnku popírá už v době nálezu posledního táboru expedice; stejně tak Scottův deník na nic takového neodkazuje; jeho zápisy až do konce ukazují jasnou mysl, a ne mysl pomatenou kurdějemi. Naopak, vzhledem k tomu, že Scott sám kurděje přežil na první antarktické výpravě, tak věděl velice dobře, jak probíhají a jak se jim účinně bránit.
Moderní badatelé na problematiku závodu Amundsena a Scotta pohlížejí různě. Jedním z názorů je, že Scott se při své expedici pokoušel o příliš mnoho a nevěnoval dostatečnou pozornost dosažení pólu.
Jiný z názorů je, že důvodem tragického konce byl samotný Scott, který, když zjistil, že jeho výprava dorazila k pólu až jako druhá, ztratil vůli vrátit se do Anglie, a donutil své dva poslední společníky, Wilsona a Bowerse, aby s ním spáchali sebevraždu. S tímto názorem se ale vede ostrá polemika.
Je pravda, že po Evansově smrti dal příkaz k vydání tabletek opia zbylým členům výpravy. Stejně tak je ale pravda, že až do posledních chvil se nevzdává naděje na návrat.
Jedním z bodů “obžaloby” Scotta ze zbabělosti a poraženectví je zmínka v deníku, kdy se zamýšlí, zda někdo z nich stále ještě věří v to, že se jim opravdu podaří vrátit. Scott ale v dalších zápisech popisuje neutuchající úsilí pokračovat v pochodu.
Scott je dále obviňován, že neměl důvod se vracet, když byl v závodě o pól poražen. Faktem ale je, že Scott, pokud by se vrátil do Anglie, se mohl těšit na přijetí pro hrdinu. Dorazil sice na pól jako druhý, na rozdíl od Amundsena ale “hrál fér”. Stejně jako jeho společníci i on měl důvody se vracet; zejména svou manželku se synem. Vždyť to byli oni, na které do posledních chvil myslel a v posledních dopisech žádá své přátele, aby se o ně postarali.
Bylo to snad i s ohledem na rodiny, které na ně doma v Anglii čekaly, že se Scott ve svém deníku zmiňuje, že každým dnem byli připraveni vyrazit, ale venku neustále zuřila sněhová vichřice. Podle zápisů chirurga výpravy, Atkinsona, ale od 27. března žádná vichřice nezuřila.
Snad si Scott, s vědomím toho, že jeho zápisky budou jednou nalezeny, trochu přikrášlil jindy tak věcně zapisovanou skutečnost, aby dále nermoutil pozůstalé prostým přiznáním, že z naprostého vysílení už nemohou dál.
Svým tragickým koncem zastínila nakonec Scottova výprava úspěch výpravy Amundsenovy, a stala se vděčným tématem řady knih, i filmové produkce.
Použité zdroje:
Duffack, J., Tajemství smrti polárníka R. F. Scotta, Akcent, Třebíč 2015.
Scott, R. F., Dosažení jižní točny. Deník poslední expedice. Mladá fronta, Praha 1972.
May, Karen a George, Lewis. ‘A Kind Of Suicide’? Errors And Misconceptions In Roland Huntford's Account Of The Last Days Of Scott's Polar Party. Polar Record [online]. 2014, 156-164
Scott Robert Falcon. In: MARTÍNEK, Jiří a Miloslav Martínek. Kdo byl kdo - světoví cestovatelé a mořeplavci. Praha: Libri, 2003, s. 443-447.
Robert Falcon Scott. Antarctic Explorers [online]. http://www.south-pole.com/p0000089.htm
Larson, Edward J. Poles apart: Scott, Amundsen and science. Endeavour. 35. 4 [online]. 2011, str. 129-136.
Guly, H. The death of Robert Falcon Scott (1869-1912) and colleagues. Journal of Medical Biography [online]. Vol. 4, 2012 [cit. 2016-11-27], str. 160 - 163.
Ten nápad se sibiřskými poníky byl nešťastný od počátku. Navíc nakoupili zvířata s prašivinou... a krmení, další problém. Každý intendantňák ví, že mít pro svůj abtajlung různé druhy PHM může být komplikací. To, co pohání prašivé sibiřské koníky je pro lidi stravitelné obtížně. Amundsen krmil své psy masem, které je snadno poživatelné i pro lidi. Navíc prý živil ke konci své psy i lidi psím masem z opotřebovaných psů. 
