Ochránci švédské neutrality
Pobřežní obrněnce třidy Sverige
Švédsko představovalo v 17. století velmocí kontrolující kromě většiny Skandinávského poloostrova i Finsko a jižní pobřeží Baltického moře, přičemž jeho vládci zasahovali i do poměrů ve střední Evropě. Na přelomu 17. a 18. století však do tohoto prostoru začalo expandovat carské Rusko, které je postupně vytlačilo z většiny dobytých území a během napoleonských válek Švédové ztratili nejenom poslední državy v severním Německu, ale i Finsko, což však kompenzovalo získání Norska. Tehdy na trůn usedl francouzský maršál J. Bernadotte vládnoucí jako Karel XIV. Jan, jehož potomci třímají švédské královské žezlo dodnes. Pobřežní obrněnce třidy Sverige
Za panování dynastie Bernadotte se země držela stranou válečných konfliktů a vojenských aliancí, ale protože samotná politika neutrality nemohla odradit případného agresora, udržovali potomci vikingů silnou armádu a válečné námořnictvo. To v 17. století společně s dánským loďstvem kontrolovalo Baltické moře, jenomže porážka od ruské floty v bitvě u poloostrova Hanko předznamenala postupný úpadek, byť švédské námořní síly stále hrály v tomto prostoru významnou roli a v r. 1790 uštědřily Rusům drtivou porážku v bitvě u úžiny Ruotsinsalmi.
V šedesátých letech 19. století se na mořích a oceánech objevily první pancéřové lodě poháněné parním strojem a Švédové stáli před úkolem vybudovat flotu reflektující pokrok, který přinesla uplynulá desetiletí. Většina obyvatelstva se sice ještě počátkem 20. století živila zemědělstvím, ale bohatá ložiska kvalitní železné rudy (koncem 19. století jí Švédsko každoročně exportovalo 2 milióny tun), umožnila rozvoj těžebního a metalurgického průmyslu, a pojem švédská ocel dodnes sluje pověstí nejvyšší kvality. Hospodářské reformy v r. 1874 urychlil přechod na tzv. zlatý standard a s tím související rozšíření papírových peněz.
Švédský obrněnec Oden
Podobně jako v ostatních zemích, byla i zdejší průmyslová revoluce spojena s negativními jevy, mezi nimiž dominovala nezaměstnanost a s ní spojená emigrace, jelikož přes Atlantik každoročně putovaly desetitisíce mladých lidí (jenom v r. 1882 odplulo 50 000 osob) doufajících, že v USA - podobně jako slavný inženýr John Ericsson -, najdou náležité uplatnění. To sice přinášelo zisky majitelům paroplavebních společností, ale mateřskou zemi takto jenom do konce 19. století opustil každý čtvrtý obyvatel! Přechod do století páry se však zdařil a početné tovární komíny a parní pily dokazovaly, že Švédsko se změnilo ve vyspělou zemi schopnou projektovat a stavět vlastní obrněné lodě. To přineslo nespornou výhodu, neboť zakázky pro zdejší loděnice přinášely nové pracovní příležitosti a část pořizovacích nákladů se do státní pokladny vrátila v podobě vybraných daní.
V r. 1874 se stal ministrem námořnictva Fredrik von Otter (1), jenž prosadil změnu švédské námořní doktríny; podle jeho představ neměla flota bránit jenom nejdůležitější body, ale celé pobřeží, což znamená, že se nepříteli musela postavit už na moři a znemožnit mu vylodění, přičemž nejpravděpodobnějším protivníkem zůstávalo ruské Baltické loďstvo, ale očekávalo se, že silnou flotu vybuduje i nedávno sjednocené Německo. Jelikož dosavadní malé monitory se k tomuto účelu nehodily, mohli majitelé loděnic počítat se zakázkami na větší jednotky. Podobně jako např. v Nizozemsku, usoudilo velení námořnictva, že pro tento účel budou nejlepší tzv. pobřežní obrněnce, které se díky slušnému pancéřování a silné výzbroji budou moci odvážit krátkodobého souboje se standardními pancéřovými jednotkami.
Obrněnec Aran
Volba to byla logická, jelikož dlouhé a členité švédské pobřeží obklopené početnými ostrovy a protkané množstvím průplavů, mělkých zálivů, fjordů a šér (2), stavbu těchto plavidel ospravedlňovalo a navíc je díky nižším pořizovacím nákladům bylo možné stavět ve větším množství. Jenomže ambiciózní plán vybudovat během 15 let loďstvo složené z 8 obrněnců a 34 torpédovek neschválil v r. 1882 švédský parlament, riksdag, takže se admirálové museli uskrovnit a vrátit se k původním záměrům.
Už v r. 1878 zasedla expertní komise, která ze čtyř předložených projektů pobřežních obrněnců vybrala tzv. variantu „A“, jenomže třebaže za vítězný projekt „lobboval“ i král Oskar II., obstrukce riksdagu pozdržely realizaci, takže, když v polovině osmdesátých let konečně podepsali kontrakt na stavbu první jednotky, musel inženýr W. Svensson původní variantu přepracovat (3), aby odpovídala soudobým požadavkům. Tři lodě třídy SVEA označované jako obrněnce 1. třídy (4) se staly prvními exempláři této lodní kategorie ve zdejším loďstvu, a jelikož stavba jejich zdokonalených následovníků plynule pokračovala, mohli se Švédové v r. 1907 pyšnit tuctem pobřežních obrněnců o výtlaku 2930 až 4273 tun a pancéřovým křižníkem FYLGIA určeným k průzkumu a podpoře torpédoborců, což jim v žebříčku námořních mocností zajistilo pozici v první desítce! Švédské obrněnce byly projektovány takovým způsobem, aby zdolaly pancéřový křižník a zároveň byly schopné uniknout standardní bitevní lodí, takže nesly silnou výzbroj a dosahovaly v této kategorii nezvyklé rychlosti, což bylo vykoupeno horším pancéřováním.
Prospekt loděnice AB Götaverken
Přesto nebyli švédští admirálové spokojeni. Pravda, ruské loďstvo bylo po porážce v bitvě u Cušimy značně oslabeno, ale po návratu přeživších a internovaných lodí (5) na Balt představovala carská flota stále silného soupeře tím spíše, že Petrohrad oznámil úmysl zahájit výstavbu nových kapitálních jednotek. Nezahálelo ani Německo, které systematicky budovalo silné loďstvo, a když v Oslu zesílily snahy zpřetrhat svazky se Švédskem (6), zdálo se, že mezi severskými národy dojde k bratrovražedné válce. Osm švédským obrněnců, doprovázených torpédovými plavidly, opustilo počátkem r. 1905 Baltské moře a přesunulo se severně od Göteborgu, přičemž kontradmirál W. Dyrssen dostal rozkaz v případě zahájení nepřátelství zničit norskou flotu a nebo ji zablokovat na základně. Švédské lodě narušovaly norské teritoriální vody a mezi námořníky se rozšířila fáma, že torpédoborec MODE v noci vnikl do Oslofjordu a zanechal zde záchranný pás se svým jménem.
Naštěstí zaúřadovali diplomaté a Norsko se oddělilo pokojnou cestou, ale tímto aktem přibyl Stockholmu další potenciální soupeř a námořní generální štáb musel řešit otázku, jak za této situace zajistit obranu pobřeží dlouhého 4116 námořních mil bez pomoci norského loďstva. A jako by toho nebylo málo, v r. 1907 vstoupila do služby britská bitevní loď DREADNOUGHT překonávající palebnou silou všechny předchůdce, a jelikož bylo pravděpodobné, že ke stavbě podobných jednotek přikročí i ostatní mocnosti, bylo zřejmé, že stávající švédské obrněnce rychle zastarají a bude nutné založit silnější jednotky, tím spíše, že letité exempláře třídy SVEA už mohly plnit pouze pomocné úkoly.
Admirál Dyrssen
Zatímco mnoho slabších států se v tomto období vydalo cestou pořizování nákladných dreadnoughtů (7), Švédové se rozhodli nadále rozvíjet pobřežní obrněnce. Na podzim 1906 zveřejnili parametry nových jednotek, které měly dosahovat vyšší rychlosti než jejich předchůdci, vyžadovala se lepší pancéřová ochrana a ráže děl srovnatelná s moderními bitevními loděmi. Komise vybírala z 10 studií a nakonec doporučila tzv. variantu „F“, kterou představovala jednotka o výtlaku cca 7500 tun vyzbrojená 4 těžkými děly a dosahující rychlosti 20 uzlů, což by o dekádu dříve odpovídalo menší bitevní lodi.
Jenomže roky plynuly, Rusové a Němci pilně budovali moderní dreadnoughty, zatímco švédské válečné námořnictvo na nové akvizice čekalo marně. Kvalitativní skok se samozřejmě odrazil ve zvýšených nákladech, neboť cenu nového obrněnce předběžně vyčíslili na 11 686 000 korun, což bylo přibližně o 4 milióny více, než stál v r. 1907 dostavěný OSCAR II. Přibližně třetinu této částky uvolnil riksdag teprve v r. 1911 a konzervativní Lindmanova vláda pověřila velení námořnictva jednáním s koncernem Bofors o vývoji těžkých děl, jenomže t. r. vyhrála volby levice a nová vláda vedená K. Staaffem si jako prioritu vytkla omezení výdajů na zbrojení a rozhodnutí svých předchůdců revidovala.
To vyvolalo rozhořčení části veřejnosti a znepokojení vyjádřil i král Gustav V., jenomže Staaffovi liberálové trvali na svém a ušetřené prostředky hodlali vynaložit na řešení sociálních problémů. Jenomže příznivci silné floty se nevzdali. Sven Hedin se chopil pera a v lednu 1912 napsal pamflet (8) varující národ před rozpínavým Ruskem a burcující k obraně vlasti, načež kněz M. Björkqist vyhlásil celonárodní sbírku, nad níž převzalo záštitu občanské sdružení Svenska Pansarbatföreningen, což můžeme volně přeložit jako Švédský spolek pro stavbu obrněnce, které v brzké bodě dosáhlo značné podpory. Ve výboru Spolku zasedly přední švédské osobnosti jako J. Richert či F. von Essen a celkový počet donátorů činil asi 125 000 osob, což vzhledem k počtu obyvatel bylo bezprecedentní číslo, byť i v jiných zemích působily podobné organizace (9). Celonárodní entuziasmus v krátké době vynesl sumu 17 miliónů korun, což v přepočtu odpovídalo 850 000 librám šterlinků, a bohatě stačilo na realizaci obrněnce, byť pořizovací náklady nakonec vzrostly na 13 450 000 korun.
Představenstvo Svenska Pansarbatföreningen
Za této situace nezbylo Staaffově vládě jiné východisko, než stavbu odsouhlasit a 12. 12. 1912 založili v göteborgské loděnici AB Götaverken kýl jednotky pojmenované SVERIGE. Zastánci posilování floty se však s tímto dílčím úspěchem nespokojili. Nová námořní doktrína vycházející z učení britského teoretika sira J. Corbetta sice stále počítala s obranou pobřeží a vlastních námořních komunikací, ale švédské loďstvo mělo zároveň narušovat nepřátelské plavební trasy. Defenzivní úkoly měly ve spolupráci s torpédovými plavidly a ponorkami plnit obrněnce, kdežto lehké síly by podnikaly výpady proti protivníkovu obchodnímu loďstvu.
K tomu, kromě dalších moderních obrněnců, potřebovali rychlé torpédoborce a ponorky, tudíž Spolek lobboval za posílení loďstva a neváhal sáhnout i k nevybíravým metodám. Vše počátkem r. 1914 vyvrcholilo před královským palácem ve Stockholmu tzv. „Pochodem sedláků“, kdy 30 000 demonstrantů předložilo králi k podpisu petici požadující posílení ozbrojených sil, načež Staaff podal demisi. Nová Hammarskjöldova konzervativní vláda promptně uvolnila prostředky nejenom na realizaci několika torpédoborců, ale i obrněnců pojmenovaných na počest královského páru GUSTAV V a DROTTNING VICTORIA, které postavily loděnice Kockums Mekaniska Verkstad v Mölme a osvědčená AB Götaverken v Göteborgu.
Švédská královna Viktorie
Konstruktéři vycházeli z projektu předchozího obrněnce OSCAR II, od nějž se však nové jednotky daly na první pohled rozpoznat podle počtu komínů (10). SVERIGE (11) dosahoval standardního výtlaku 6852 tun, plný činil 7663 tun a nejvyšší přípustný výtlak dosahoval 8100 tun. Maximální délka byla 119,72 tun, šířka 18,63 tun a největší ponor 6,75 m. Ve středolodí se vypínaly nástavby a nad palubou se tyčily 2 stěžně; trojnožkový s marsem v předolodí a jednoduchý s výložníkem v zadolodí (záhy jej nahradili trojnožkovým), a nápadné byly i 2 komíny vysoké 17 m, stejný počet motorových lodic usazených na palubě a můstkový komplex u paty předního stěžně.
Na přídi visely na řetězech dlouhých 240 m 2 kotvy o hmotnosti 4 tuny (další sloužila jako náhradní) a v případě potřeby mohli použít i 2 menší vážící 0,5 tuny. Lodě nesly i 4 reflektory a 8 veslových člunů plus ony výše zmíněné motorové lodíce. Elektrická síť dosahovala napětí 110 voltů a napájely jí 2 turbogenerátory o výkonu 100 kW, přičemž v záloze byly i 2 dieselové agregáty s výkonem 88 kW.
Nárys a bokorys obrněnců Gustav V a Drottning Victoria
K dosažení optimálního tvaru trupu zhotovili 3 různé modely v měřítku 1:36, které testovali ve zkušebním bazénu společnosti Norddeutscher Lloyd v Brémách. Do ocelového trupu s mírně vyvýšeným předolodím vestavěli několik palub, a přepážky jej dělily na 8 vodotěsných sekcí. Výška trupu od kýlu k horní palubě činila ve středolodí 9,63 m, což znamená, že kvůli nízkým bokům sice docházelo při horším počasí k přelévání vody přes palubu, ale nautické vlastnosti byly uspokojivé a za bouře prokázaly velkou stabilitu a je zajímavé, že díky robustní konstrukci mohly sloužit i jako improvizované ledoborce. Uspokojivá byla i jejich manévrovatelnost a SVERIGE dokázal při zkušebních plavbách opsat v plné rychlosti kružnici o průměru 214,14 m. Všechny jednotky třídy SVERIGE dostaly standardní nátěr používaný ve švédském námořnictvu, což znamená, že dělové věže, stěžně, nástavby a nadvodní části trupu byly světle šedé, kdežto trup pod úrovní vodorysky natřeli na zeleno. Na přídi vyvedli švédský státní znak.
Jedním z úkolů konstruktérů bylo posílení pancéřování, které mělo být zhotovené z materiálů nejvyšší jakosti, pročež Bofors vyjednával o koupi licence od renomovaných oceláren, jimiž byli koncern Krupp a Carnegie Steel Company. Cementovaná ocel vyrobená podle německé receptury je označována jako Bofors-KC a každá jednotka jí nesla 1427 tun, což představovalo zhruba 20 % výtlaku. Hlavní pás dosahoval délky 51 m a chránil lodní boky v prostoru mezi věžemi primárního dělostřelectva, měl sílu 200 mm a jeho šířka dosahovala 2,2 m, z čehož bylo 1,25 m pod úrovní vodorysky. Zepředu a zezadu na něj navazovaly další segmenty o tloušťce 150, 102 a 60 mm, které na přídi a zádi ukončovaly 60mm přepážky. Jeho celková délka činila 112 m, což znamená, že pancíře na čáře ponoru kryly téměř celé lodní boky a jejich účinek zvyšoval podklad z teakového dřeva. Horní pás se táhl jenom ve středolodí a měl tloušťku 100 mm, zatímco přepážky byly silné 60 mm.
Schéma pancéřové ochrany
Propracovaná byla i horizontální ochrana (12). Horní pancéřová paluba byla silná 25 mm a zespodu se přimykala k 50mm vrstvě z teakového dřeva, zatímco spodní paluba dosahovala na vodorovném segmentu maximální síly 31 mm, a zkosené části, napojující se 1 m pod úrovní vodorysky na boční pás, měly tloušťku 41 mm. Barbety pod věžemi s těžkými děly byly silné 150 mm, čela hlavních věží kryly 200mm pancíře, boky byly silné 100 mm, zadní části 120 mm, kdežto stropy a podlahy 50 mm. Zbývající věže dostaly pancíře silné od 60 do 150 mm a barbety dosahovaly tloušťky 100 mm. Stěny velitelské věže kryly 175mm pancíře, strop byl silný 80 mm a pancéřové dveře tvořily ocelové pláty o tloušťce 60 mm.
Pancéřová ochrana byla koncipována takovým způsobem, aby na střední a kratší distanci zajistila adekvátní ochranu proti projektilům ráže 280 mm a její účinnost zvyšovalo 16 uhelných jam vyplňujících prostory mezi zkoseným segmentem pancéřové paluby a lodními boky. Nezapomnělo se ani na přiměřenou ochranu trupu před výbuchy min a torpéd, takže obrněnce dostaly dvojité dno a systém přepážek a koferdamů je měl udržet na hladině při zaplavení 3 libovolných základních vodotěsných sekcí.
Nabíjení děla ráže 283 mm na obrněnci Gustav V
Veškerou hlavňovou výzbroj dodal Bofors. Švédské obrněnce stavěné na přelomu 19. a 20. století nesly jako primární výzbroj dvojici děl ráže 210 mm, ale jednotky třídy SVERIGE dostaly 4 nově vyvinuté zbraně ráže 283 mm patřící mezi nejlepší soudobé lodní kanóny. Jejich hmotnost byla 44,1 tun a délka hlavně činila 45 ráží. Projektily tří různých typů vážily 305 kg, výmetné nálože 100 kg a kadence dosahovala 3 až 4 výstřelů za minutu. Úsťovou rychlost naměřili 870 m/s a dostřel při maximální 18stupňové elevaci dosahoval 19 600 m. Průraznost protipancéřových granátů proti Kruppově cementované oceli činila 350 mm na vzdálenost 6000 m, zatímco na 18 000 m poklesla na 155 mm.
Kanóny usadili do dvou elektricky ovládaných věží těžkých 353,7 tun, což jim zajišťovalo palebný odměr 300 stupňů a rychlost otáčení činila 4 stupně za sekundu. Pod každou věží se nalézaly magacíny obsahující 150 těžkých projektilů pro každou hlaveň, ze kterých granáty a výmetné nálože k palebným postům dopravovaly muniční výtahy.
V raném stádiu projektování navrhovali švédští experti, aby doplňkovou výzbroj tvořila 4 děla ráže 194 mm a 11 ráže 105 mm, ale nakonec došlo k sjednocení ráže sekundární artilerie na 152 mm (ve skutečnosti 152,4 mm), která měla sloužit hlavně k boji s lehkými křižníky, ale vzhledem k narůstání rozměrů torpédoborců, bylo je možné použít i k odrážení útoků plavidel této kategorie. Středorážních zbraní obrněnce nesly 8 kusů. Dvě namontovali do věže usazené v podélné ose mezi přední věží s těžkými děly a velitelským můstkem v tzv. superpozici a ostatní samostatně do šesti věží ve středolodí podél lodních boků. Hmotnost děl byla 7,75 tun a délka hlavně činila 50 ráží. Výmetné nálože vážily 15 kg, střely 45,4 kg a úsťová rychlost byla 850 m/s. Dostřel dosahoval při 15stupňůvé elevaci 13 716 m a kadence zbraní v dvojité věži byla 4 rány za minuty, kdežto u samostatně usazených děl 8 výstřelů za minutu!
Torpédovna na obrněnci Oscar II
Terciální výzbroj byla primárně určena k ničení torpédových plavidel a odrážení vzdušných útoků a skládala se ze 4 lehkých děl kalibru 75 mm a dvojice protiletadlových kanónů stejné ráže. Délka hlavně byla 53 ráží a 6,5kg granáty měly dostřel 10 670 m. Nechyběla ani 2 desantní děla ráže 57 mm a k podpoře výsadku sloužily i 2 kulomety ráže 6,5 mm. Ladnou linii boků pod čarou ponoru narušovaly 2 vrhače torpéd o průměru 457 mm. Jednalo se o typ M/14 a vyráběl je závod v Karlskroně. Torpéda byla dlouhá 5,6 m, jejich hmotnost byla 768 kg a dostřel při rychlosti 36 uzlů dosahoval 3000 m, přičemž bojová hlavice obsahovala 100 kg TNT. Nutno podotknout, že torpédová výzbroj se na bitevních lodích ani pobřežních obrněncích neosvědčila a případná exploze (popisované jednotky převážely 12 torpéd) hrozila jejich zkázou.
Dělostřelecká výzbroj byla silná a boční salva složená ze 4 kanónů ráže 283 mm a 6 ráže 152 mm dosahovala hmotnosti 1447 kg, jenomže její potenciál zůstal nevyužit kvůli zastaralému systému řízení palby. Stanoviště dělostřeleckého důstojníka bylo v marsu na předním stěžni, odkud se získané údaje odesílaly pomocí hlásnic a telefonů do dělostřelecké centrály a k obsluhám děl. Bohužel dělostřelecký důstojník na marsu měl - kromě několika dalších přístrojů - k dispozici jenom dálkoměr systému Goertz s optickou základnou 2 m, což umožňovalo zaměření cíle na vzdálenost pouhých 7000 m a při boji na větší distanci mohl palbu korigovat toliko pozorováním dopadů vlastních granátů! Na můstku a v dělových věžích s těžkými děly byly Goertzovy dálkoměry se základnou 3 m, kdežto velitelé věží sekundárního dělostřelectva se museli spokojit s 2m přístroji.
Salva z obrněnce Drottning Victoria
Technické nedostatky mohl částečně kompenzovat kvalitní výcvik a viceadmirál Dyrssen trval na důkladné přípravě dělostřeleckých důstojníků, zvláště poté, co zkušební střelby obrněnců třídy ARAN, nesoucích stejný systém řízení palby jako SVERIGE, konané v r. 1914 přinesly rozčarování. Náležitá průprava však zjednala nápravu a o rok později dosáhli dělostřelci na obrněncích ARAN a MANLIGHETEN vynikajících výsledků. Obě jednotky střílely při plavbě rychlosti 13 uzlů na terč pohybující se rychlostí 4-5 uzlů ve vzdálenosti 6000 m, a cíl zasáhlo 28, respektive 33 % granátů!
Námořní bitvy v první světové válce však prokázaly nárůst střetných vzdáleností a britské, německé a ruské lodě dokázaly vést přesnou palbu na vzdálenost přesahující 15 000 m. Proto Švédové záhy 3m Goertzův dálkoměr přemístili výše a na svoji vlajkovou loď nainstalovali i 4m dálkoměr téhož typu (13), čímž posunuli hranici mířené střelby na 12 000 m, a v r 1922 pro SVERIGE zakoupili osvědčené koincidenční britské dálkoměry Barr & Stroud s optickou základnou 6 m, zatímco sesterské lodě dostaly koncem dvacátých let přístroje Zeiss Disflamus.
Těžká děla na obrněnci Gustav V v akci
Švédské obrněnce měly působit převážně na uzavřeném Baltickém moři, tudíž nepotřebovaly velký akční rádius, ale musely se rychle přemísťovat podél dlouhého švédského pobřeží a odpoutat se od silnějších protivníků. OSCAR II dosahoval na svoji dobu výtečné rychlosti přesahující 18 uzlů, ale v době dreadnoughtů ani tato hodnota nestačila a projektanti dostali za úkol rychlost nových obrněnců zvýšit. K tomu bylo nutné opustit tradiční hnací mechanismy a jednotky třídy SVERIGE osadit ve zdejším loďstvu dosud téměř nepoužívanými parními turbínami. Na vývoj vlastních turbín nezbýval čas, takže se museli poohlédnou v zahraničí. V úvahu připadali 3 výrobci; britský Parsons, a jeho američtí konkurenti Westinghouse a Curtis. Nakonec pro SVERIGE vybrali Curtis, ale ostatní jednotky dostaly turbíny systému Westinghouse.
Obrněnec Sverige v původní podobě
Většinou je po zakoupení licence dodali domácí výrobci a je zajímavé, že zatímco SVERIGE poháněly čtyři turbíny, na GUSTAV V a DROTTNING VICTORIA osadily pouze dvě. Curtisovy agregáty dosahovaly nominálního výkonu 20 000 koňských sil, což postačovalo k vyvinutí rychlosti 22,5 uzlů, zatímco turbíny Westinghouse měly nominální výkon 22 000 koní, díky čemuž rychlost přesáhla 23 uzlů (14). Jejich výkon se převáděl na 2, respektive 4 trojlisté lodní vrtule. Páru vyrábělo 12 kotlů typu Yarrow, opatřených kromě klasických topenišť i dvojicí hořáků, o celkové výhřevné ploše 3900 m čtverečných, přičemž pracovní tlak činil 18 atmosfér. Zásobu paliva na SVERIGE tvořilo 676 tun uhlí a 100 tun mazutu, což při plavbě ekonomickou 14uzlovou rychlostí zajistilo nezávislost plavby 2720 námořních mil (při maximální rychlosti 910 mil), zatímco zásobníky na sesterských jednotkách pojaly 661 tun uhlí a 100 tun mazutu, což přesto vedlo při hospodárné rychlosti ke zvětšení doplavby na 3280 mil.
Posádku původně tvořilo 442 (?) osob a vlajkový SVERIGE disponoval i prostorami k ubytování admirála a jeho štábu. O posádky bylo dobře postaráno. Lednice umožňovaly dlouhodobě přechovávat čerstvé potraviny a námořníci mohli využívat i takové výdobytky moderní techniky jako např. ventilaci, sprchy či elektrické pekárny, a ve volném čase navštěvovat lodní knihovnu, ba i kino. Úroveň výcviku byla dobrá, pravidelně se konaly námořní manévry a dělostřelci poměřovali své dovednosti v soutěži o Královský pohár.
Posádka Sverige
Švédští lodní stavitelé pokládali obrněnce třídy SVERIGE za ideální konstrukcí pro zdejší flotu, s čímž lze do značné míry souhlasit. Švédská marína získala trojici silně vyzbrojených, obstojně pancéřovaných a zároveň rychlých jednotek, které mohly zničit pancéřový křižník plavící se pod vlajkou každého potenciálního protivníka a jako celek se mohly postavit i tehdejším dreadnoughtům. Kromě toho mohly ostřelovat nepřátelské pobřeží a zajišťovat výpady lehčích jednotek. V kategorii pobřežních obrněnců neměly konkurenci, jelikož v tomto období vstoupily do služby toliko dánský NIELS JUEL postrádající těžké dělostřelectvo a nizozemský DE ZEVEN PROVINCIËN o výtlaku přesahujícím 6000 tun, rychlosti 16 uzlů a vyzbrojený dvojicí kanónů ráže 280 mm.
Na druhou stranu od založení kýlu první jednotky do dokončení sesterských plavidel uběhlo deset roků, a počátkem dvacátých let už mořím a oceánům vládly superdreadnoughty s děly ráže 343 až 406 mm, na něž byly švédské obrněnce slabé. Přesto představovaly pancéřové jádro zdejší floty po celé meziválečné období a staly se symbolem odhodlání země bránit svoji nezávislost.
Dělová věž na obrněnci Sverige
Za pozornost stojí ještě jeden fakt. Zatímco jiné menší státy provozovaly mohutné dreadnoughty, na nichž však většinou byla domácí výroby pouze vlajka na vrcholu stěžně, Švédové dokázali zkonstruovat a postavit vlastní jednotky, jež se proto staly předmětem celonárodní hrdosti. Je třeba zdůraznit, že domácí provenience byla nejenom výzbroj a většina pancířů a pohonných soustav, ale i kupř. pomocné mechanismy, čerpadla a elektrická zařízení, což dokládá vyspělost zdejšího průmyslu. O tom ostatně svědčí i úspěchy jakých dosáhly podniky zásobující civilní sektor a firmy jako Elektrolux či Svenska kullagerfabriken se staly mezinárodně známými pojmy.
...když byl vypsán tendr a pozvané firmy (domácí, stavba v zahraničí, částečně také zvažovaná byla díky nacionalistickému nádechu a sbírce prakticky tabu) měly zaslat své nabídky, tak se ozývalo spíše velké ticho. Nikdo zatím ve švédských loděnicích nic tak velkého a složitého nepostavil a vyžadovalo to značné investice do infrastruktury a technologií. Do popředí se tak dostal H. Hammar z Götaverken, který se rizik nelekal a vzal to jako výzvu a příležitost pro rozvoj švédského lodního průmyslu, ačkoli ani jeho loděnice nebyla zdaleka připravena a vybavena. Syndikát vytvořený z Götaverken jako hlavního dodavatele a jím nasmlouvaných subdodavatelů (Kockums, Finnboda Bergsund, Lindholm, Bofors a další) tedy nakonec získal zakázku a započal práce na Sverige, ale celkový výnos se udává jako 0,5%. I Bofors musel výrazně modernizovat, dokoupit další vybavení (lisy atp.) a najít si novou střelnici (a to to na něj ještě vláda zkoušela, že by třeba mohl z vlasteneckých důvodů dodat výzbroj a pancéřování bez zisku 
